Štípání polínek
Kuba11

Za blahých časů, kdy jsem ještě na tábory jezdil jako jejich obyčejný člen, nevymýšlel jsem program, ale naopak se ho účastnil, jsme hrávali různé hry. Dovednostní, zábavné, výkonnostní, denní, noční, praktické, náročné, oddechové a určitě i stovky jiných. Téměř na každém táboře nás čekala dřevařská dovednost. Patřila mezi ty šikovné hry, které jdou hrát skoro vždy. My jsme ji hráli většinou tehdy, když docházely zásoby připraveného dřeva.

Soutěž měla vždycky více částí. Jako první bylo obvykle kácení stromů. Celá smečka musela perfektně spolupracovat, aby správně vybrala strom, co nejrychleji ho uřízla a pokud možno ještě usměrnila padající kmen na vyznačené místo. Potom obvykle přišlo rozřezání kmenu na polínka. Tady se hodnotila rychlost a stejnost uříznutých polínek. Při kácení stromu šlo o práci celé smečky, tady už šlo hlavně o spolupráci dvou lidí. Ta spolupráce musela být ještě lepší než při kácení stromu, protože jeden byl do velké míry závislý na tom druhém.

Dřevařské soutěži bylo vždycky vyhrazeno alespoň půl dne. Jak čas plynul, záleželo více a více na vás samých. Při kácení stromu si nikdo ani vaší chyby nemusel všimnout. Při řezání na polínka už byla chyba poznat vždycky, ale občas to ten druhý zvládnul tak dobře, že z vnějšku to poznat být nemuselo. Na závěr obvykle přišla soutěž určená pro jednotlivce. A co jiného, než štípání už nařezaných polínek.

V této dovednosti už šlo o hodně. Záleželo čistě na vás. Z toho, jak k ní kdo přistoupil, se dalo leccos vypozorovat. Na začátku si totiž každý musel vybrat polínko. A protože polínek bylo omezené množství, zákonitě mezi nimi byla polínka horší a lepší. Krásně se dalo poznat, jaký kdo opravdu je. Jestli to, co říká, odpovídá tomu, co dělá. Většinou jsme se všichni rozumně dohodli a každý si vybral takové polínko, na jaké se zrovna cítil. Vzpomínám si ale také na situaci, kdy se o jedno krásné polínko dva kluci div nepoprali. A jednou padlo stejné polínko do oka třem klukům současně a to bylo ještě horší. Situace se potom většinou řešila tak, že polínko se prohlásilo za mrtvé a nesměl si ho vzít nikdo. Soutěž obvykle probíhala paralelně. Tedy tak, že najednou vždy štípali dva lidé. Takže také záleželo na tom, jakou si kdo vybere sekeru. Seker byl širší výběr a hlavně byly potřeba jenom dvě současně, ale i tak byla občas atmosféra dost vypjatá.

U štípání polínek šlo především o přesnost a počet úderů. Do velkého, ještě celého polínka se všem trefovalo docela dobře. Občas měli problémy úplní nováčci, ale drtivá většina štípla vší silou velmi blízko naznačené rysky a na jednu ránu polínko rozštípla. Potom přišlo rozhodnutí. Postavit si dvě půlky vedle sebe a doufat, že trefím přesně obě a ušetřím tak jednu ránu nebo neriskovat a téměř na jistotu štípnout půlky postupně?

Pamatuji si, že první soutěžící – budu mu říkat třeba Vlk – se rozhodl riskovat. Měl dlouholetou praxi a přesně věděl, co dělá. Povedlo se mu to geniálně. Na celkem dvě rány rozštípnul polínko na čtyři krásné a pravidelné čtvrtiny. Myslím, že potom vyhrál. Když lidé okolo viděli, že to jde, většina se o to pokusila také. Někomu to vyšlo, jinému ne. Já jsem se rozhodl neriskovat a půlky jsem rozštípnul na dvakrát. Udělal bych to asi i teď. Raději na jistotu vyrobím krásné čtvrtinky, než abych ušetřil jednu ránu a dostal paskvily.

Jiný soutěžící – říkejme mu třeba Kafča – se také rozhodl riskovat, vůbec mu to však nevyšlo. Normálně štípal schopně, teď přišla náhlá indispozice, napoprvé se vůbec netrefil a odštípnul jenom třísky. Možná to bylo také tím, že si nesobecky vybral polínko se sukem. Nakonec to vzdal a do dřeva už jenom tak pižlal. Asi na dvacet ran vyrobil hnusné slizy. O den později měl službu a já jsem ho viděl štípat dřevo. Když se štípe jinak než do soutěže, není třeba šetřit ranami. S pravidelností vyráběl čtvrtinky i z ošklivých polínek a většinou na tři rány. V den soutěže si však nemohl vzít jiné polínko a začít znovu a třeba trošku opatrněji.

Něco podobného se mi stalo letos v létě. O nic nešlo, nekonala se žádná soutěž, jenom jsem si chtěl zkusit, jestli bych zvládnul to samé, co před lety Vlk. Měl jsem krásná polínka nařezaná motorovou pilou, mohl jsem si vybrat to nejkrásnější, měl jsem tak dobrou sekeru, že jsem s lepší v životě nepracoval a bylo i dobré počasí, což podle mne také hraje svojí roli. Špalek se trošku houpal, ale když okolo nikdo nedupal, bylo to v pohodě. A vyšlo to. Na dvě rány, čtyři krásné čtvrtky.

Na závěr soutěže ještě bylo nutné udělat třísky. Už si přesně nepamatuji, co se hodnotilo. Možná nic a třísky dělal jenom ten, kdo měl na to náladu. Vlk měl k tomu ideální nůž. Tak akorát těžký, bezvadně padnoucí do ruky, tak akorát velký a dobře nabroušený. Já s sebou vždycky vozím švýcarský nožík. Není moc těžký, ale když je dobře nabroušený, dají se s ním třísky dělat také docela dobře. Rozhodně se s ním dá lépe vyřezávat, třeba i umělecky, ale o to v té soutěži bohužel nešlo a já to stejně moc neumím.

Ještě týden po této soutěži byla radost topit v kamnech. Dostatek třísek na podpal, hromady ideálně zpracovaného dřeva, zkrátka radost pohledět. Za půl dne jsme udělali tolik práce a s takovou srandou, jako by dělala služba v kuchyni celý týden.