Útěk
aneb školní slohová práce
Piškotka

Žijeme ve světě, který nám do cesty háže spoustu překážek a nástrah. Každá živá bytost, každý živý tvor či cokoliv jiného schopného života se dennodenně potýká s nelítostným bojem o přežití. Ať už jde o zvíře, které si shání potravu, nebo o rostlinku, která vyčkává vody – vše je postaveno na velkém úsilí, snaze a vytrvalosti. Podobné je to s lidmi. Pravdou je, že doba je pokročilá a svět je změněn – člověk už nemusí běhat po lese za potravou, nemusí se schovávat v jeskyni před bouří – ale na své pouti se setkává s jinými těžkými zkouškami.

Když přijde na svět malé děťátko, musí se potýkat s prostředím, ve kterém se nachází. Se zmatkem, hlukem či jinými příčinami nespokojenosti jako třeba hlad, žízeň, zima, únava... Po nějaké době přijde další úsilí – rozpoznat tvary, barvy, udělat první krůčky, vydat z pusy první slůvka... A pak už to malé děťátko vůbec není malé, roste a roste a začíná poznávat svět mezi velkými a dospělými a konečně zjišťuje, jak by bylo krásné ležet znovu v kočárku a potýkat se jen s tím hladem či zimou.

Svět mezi velkými. Tento svět vůbec není takový, že se v něm pohybují velcí lidé. Je to spíše přirovnání k těžším a náročnějším zkouškám, ze kterých si člověk později odnáší o to hlubší zkušenosti.

Děti ve školním věku nebo studenti už do tohoto světa patří. Denně usedají do školních lavic, snaží se soustředit na novou látku, kterou si později zkouší vrýt do své paměti. Potom přijdou domů a mnohdy se tento děj opakuje i zde a k tomu přibývá další dření s domácími povinnostmi a jinou činností. Tento věčný koloběh pak člověka přivádí k myšlenkám být dospělý, protože dospělí jsou pracující lidé nechodící do školy a to je právě ta vzácnost. Ale nikdo už netuší, že právě tento přístup je chyba, jeden velký omyl, který všechny dokonale mate.

Dospělí sice mohou být pracující lidé nechodící do školy, ale vzácnost to rozhodně není. Místo starostí se školou a učením jim přibývají jiné starosti, těžší starosti, před kterými se nedá utéci. Zvolení vhodného zaměstnání a následné sehnání, díky kterému je dostatek finančních prostředků pro běžnou potřebu. Zajištění bytového zabezpečení, zabývání se ekonomickou problematikou a spousta dalšího. Všechny tyto faktory ovlivňují život každého dospělého. A určitě to není lehká cesta. Jen to člověka nutí zase myslet na útěk. Na útěk od starostí, zmatku chaosu.

Žijeme v době, která je těmito všedními postihy charakterizována. Život je rozdělen do několika částí – schodů – které mají určitou obtížnost. Jakmile se člověk ocitne na samém začátku schodiště a okusí první náznaky obtížnosti, spěchá dál s přesvědčením, že dál to bude lepší. Ale na druhém schodě je to ještě těžší. A tak před vším utíká stále výš a výš, až je na samém vrcholku, ale to už je příliš pozdě vrátit se. Toto schodiště se nedá změnit, ale dá se změnit přístup, s jakým lidé k němu přistupují.

V tomto světě mnozí zapomínají na krásu a jedinečnost rozprostírající se kolem nás. Mnozí se snaží vidět jen to špatné a dobré přehlížejí. Kdyby se lidé pozastavili, třebaže jen nad prostými maličkostmi, určitě by si tím zmírnili bolest, která je životem provází. Vždyť v kapce rosy, ve východu slunce nebo ve zpěvu ptáků je tolik krásného, co si rozhodně zaslouží mnohem větší obdiv. Je to něco, co by každého mělo přinutit zpomalit svou cestu. Je to něco, co by nám mělo dodat odvahu poprat se s běžnými starostmi a uspěchanou dobou, dodat sílu do budoucích dnů, zkrátka dodat sílu žít. A jestliže se lidé nad těmito věcmi nepozastavují, jen málokdo chápe podstatu daru, kterému říkáme život.