VIII
V tmu šeříků a v luny svit,
zas potápí se láska nahá,
ta nahá láska, jejíž kmit
nám přes bojiště v srdce sahá,
o sto let starší, básníku,
o sto let nadějí a žalů,
o sto let hrobů, zániků,
zrad, nemocí a kriminálů.
Přes hanbu světa, trosky dnů
zas kvete máj a červ v něm hlodá
a ruka krve mdlému snu
zas víno fantazie podá.
Všudypřítomná, šílená,
nás větví závrati své šlehá.
A zase na prach spálená,
v hrob tvého zoufalství si lehá.
|
XVI
Tvé ruce oblouk gotický,
a tvoje ústa, rudá rána.
Milovat? Nikdy. Navždycky.
A plachta v dáli, větrem hnaná,
sleduje milovaný cíl,
k němuž jak oči pnou se slova,
vnuknutí hudby, ptáci chvil,
ta slabá křídla básníkova.
Tam, tam na konci větru kdes
se tančí v trávě, žije v slávě,
tam sen se na nebesa vznes
a básník člověkem je hravě –
poutníku, sbohem. Lučinou
zacházíš, zajdeš, a než rtoma
ti slova lásky uplynou,
v svém umlknutí budeš doma.
| 
|