Můj Pavouček
aneb nejsem sama
Jája
Tak si tak jdu ze školy a na Lukách mám sraz. Přišla jsem ale dřív a musím tu čekat. Mimochodem je úplně, ale docela úplně krásné počasí. Myslím, že už bylo na čase (začátek května). Aspoň něco, škola mi tenhle den skoro vůbec nevyšla a všechno, co jsem si nepřála se vyplnilo a naopak to, co jsem si přála, to zůstalo kdesi nevyplněno. Že by mi to počasí chtělo přišít záplatu? Abych se vrátila k tomu čekání. Takže: čekám, čekám, přitom píšu tuhle mišmaši a zase čekám. Pozor! Nečekám ale sama. Kousek ode mě, na zdi metra, si svůj život žije strašně roztomilý pavouček. Myslím, že je za tohle počasí taky vděčný. Právě přelezl, pro něj to byla určitě štreka, z jednoho čtverce do druhého. Mimoto na vlasy se mi sápe cosi z čeledi broukolovitých. No ne, že bych proti měnu něco měla, ale na hlavě by mi rozhodně sedět nemusel. Setřásám. Tak a mám po. Už jsem tu sama. Ten můj čilý pavouček kamsi odkráčel a já netuším kam. Jsem ale ráda, že jsem ho poznala a že jsem ho mohla na chvilku v myšlenkách vlastnit a psát o něm. A stejně už bude napořád Můj. Vím to.
Děkuji všem za dočtení mého chvilkového literárního díla. Bylo přepsáno bez větších zásahů právě tak, jak bleskově vzniklo.