Objevování (nejen) červeného zlata
Petra
Je sobota večer, právě jsem se vrátila ze zkoušky z angličtiny a potažmo z onoho ovocného baru na Václavském náměstí 54, kde jsme si s Myšákem dali dva super sladké poháry (mimochodem, byly opravdu dobré – mňamiky, mňam), a teď zkouším napsat mé dojmy z naší = vaší = mojí = tvojí = jejich dlouho připravované akce. Tento příspěvek by měl být poděkováním všem, kteří se na "objevování červeného zlata“ jakkoli podíleli, a snad i něčím víc...
- Děkuji Zajdě, Nordi, Piškotovi, Marce, Míše, Martině, Johny, Alče, Jarce, Kašpře, Křemle, Peggimu, Honzinovi a Smíškovi, že si udělali čas na dětský den.
- Děkuji celé RBR, především Vosovi úplně ale úplně za všechno a Libčovi za odvoz věcí z Roztyl.
- Děkuji také všem členům Šwambránie, 5 oddílu vodních skautů a 187 Pařez, že nás v tom nenechali samotné.
- Děkuji Myšákovi, že ubytoval Havířov.
- Děkuji všem Parádnicím, za vybarvování puzzle (a nejen za to).
- Zvláštní poděkování je určeno Smíškovi, která byla ochotná na sebe převzít veškerou zodpovědnost, když jsem ještě nevěděla, zda se budu moci osobně zúčastnit
- Pak také všem, kteří vyvíjeli jakoukoli samostatnou aktivitu, od nákupů počínaje, přes shánění odvozu, ampliónu, pověstných záchůdků či krabic od banánů; kreslení plakátků, jmenovek či čehokoliv jiného, až po propagaci celého závodu na internetu konče.
- Děkuji Honzinovi za odvoz věcí z Luďkovi klubovny a také vám všem, kteří jste to nakonec všechno nějak uklidili, když já jsem už myslela na něco úplně jiného.
- A konečně děkuji všem, kteří nám zapůjčili lana, lasa, stolečky, židličky či cokoli jiného a především Luďkovi Říhovi, bez jehož rad a hmotného zabezpečení si celý závod vůbec neumím představit.
- A taky děkuji tomu někomu, co je tam někde nahoře nad námi, že mám takové kamarády, jako jste vy.
Dlouho jsem přemýšlela, co napsat k samotnému závodu. Je to asi divné, ale přestože účast dětí byla velice podprůměrná – jinými slovy byly zde děti z oddílů organizátorů a z Havířova – mám z toho všeho dobrý pocit. Teď mě napadá, že to zní skoro jako když banáni psali pochvalné kritiky na svůj první, hudebně dost nevydařený ples. Tenkrát jsem to moc nechápala. Ale teď vím, proč je tak těžké přiznat neúspěch, když člověk strávil tolik času nad přípravou. Ne, víte, nejsem z toho zklamaná, to ne. Ale přece jen ještě nemám dořešenou otázku, co je na plese potřebnější, než dobrá hudba, a na dětském dnu důležitější, než účast dětí. Ale chybami se člověk učí a při vzpomínce na letošní banánový ples vím, že je to opravdu tak...