Role psa
Elza

Drazí, drazí, drazí ...píše váš pes... Říkejme tomu bůh ...já říkám Příroda, ale ať je to jakkoli, nějakým řízením jsme se ocitli na této planetě.

Nevím, kdo z nás tu byl dříve, ale není to tak důležité. Prostě jsme se vyvinuli – a potkali. Pominu epizodky, kdy jsme měli snahy se sežrat navzájem. Mnohem důležitější bylo zjištění, že si máme navzájem co dát. Šlo to v podstatě snadno, neboť vy jste chodili po přírodním povrchu stejně jako my, vedli jste svůj boj o přežití jako my, žili jste ve smečce, stejně jako my. Příroda kolem nás byla taková, jak se sama vytvořila ve své nekonečné moudrosti a praktičnosti. Kráčeli jsme spolu, bok po boku, dějinami Přírodního bohatství, které se však stále více stávaly dějinami lidskými.

Já jsem začal cítit, že něco není v pořádku, když jsi mne začal cvičit, abych útočil, napadal a rdousil příslušníka tvého druhu.

Dodnes to nedokážu pochopit, ale váže mne k tobě "Velká úmluva“, že tě budu doprovázet na tvé cestě dějinami v dobrém i zlém a že ti budu věrným druhem, i kdyby mě to stálo život (toto si, člověče, uvědom – já jsem tě nikdy nezradil ani neodkopl!).

A tak jsem se postupně naučil nejen pro tebe lovit, ale i hlídat tvůj majetek, tvé věže, stát se živým torpédem, když jsem ve tvých válkách běhal s rancem odjištěných granátů do nepřátelských zákopů a v ničivé explozi volal naposledy: "Člověče, pohleď, jsem tvůj druh, miluji tě a umírám ze tvé vůle, jež je mým nejvyšším zákonem.“

Vyvíjel ses velice rychle. Musím přiznat, že já jsem dopadl ve srovnání s takovými hady, ještěrkami či pavouky a štíry ještě dobře. Když už nic jiného, tak jsem aspoň nebyl ďábelský. Kdo je ten tvůj "ďábel“ jsem dodnes nepochopil. Pokud to má být ztělesnění zla, pak odpusť, ale není to nikdo jiný, než TY!

Věren své přísaze neopouštěl jsem tě, člověče, i když jsem se budil hrůzou, co po mně budeš chtít zítra. A tak jsem bojoval v arénách s gladiátory, sápal se na vychrtlé vězně koncentračních táborů a, ach ano, nechal se zneužívat k natáčení těch nejodpornějších pornofilmů.

Věř, že i my máme svou duši. A přece ti sloužím dál, věrně a nezištně. Nechci ti křivdit. Většinou ses o mne dobře staral. Uvědomil sis, že přestávám být šelmou. Nemusel jsem tedy lovit, abych nepošel hlady. Tys mne krmil, dával mi teplo domova. Také jsi pro mne našel i jiné použití. Vodím slepce, razil jsem ti cestu do kosmu, aby ses snad nevystavil přílišnému riziku, hledám zasypané zemětřesením či lavinou, umírám pozvolna a bolestivou smrtí v laboratořích farmaceutických i kosmetických firem (pro tebe, člověče, jen pro tebe!) a stále hlídám tvůj majetek.

Stal ses vládcem všehomíra. Aby se ti lépe chodilo, začal jsi dláždit, betonovat a asfaltovat přirozený povrch matky Země. Už nechceš slyšet nic o tom, že jsi živočich stejně jako já, slon, žirafa...

Neumíš si ani představit, že bys po opuštění města během víkendu či dovolené musel vstupovat do lesa s obojkem na krku. Neumíš si představit, že bychom ti my, né – lidé, zakázali vykonávat v lese tělesnou potřebu, abys jedy, jimiž jsi prosycen, nezaneřádil naše přirozené životní (Přírodní) prostředí.

Zato ty, největší loupežník, jakého kdy tato planeta spatřila, nám stále kradeš půdu pod nohama, kradeš tropické deštné pralesy, lesy přeměňuješ v pastviny pro svou živoucí spižírnu, jen abys měl stálý přísun hamburgrů, pouštíš své syntetické splašky do řek a moří, i když víš, že ryby se jinde žít nenaučí. Holemi utloukáš tulení mláďata, páráš ještě žijícím jeseterům břicha, jikry, které byly počínajícím životem si cpeš do chřtánu. Jsi nadřazen všemu živému i neživému. Vymyslel jsi podivné netvory na čtyřech kolech. Tvé nohy se ti staly přítěží pro svou pomalost. Vždyť ty toho musíš tolik stihnout. Nikdy už nespočítáš, kolik mých bratrů zemřelo pod koly tvých nových mazlíčků.

Žijeme na konci 20. století. Místa, kde ty žiješ, vypadají úplně jinak než v době, kdy jsme spolu uzavřeli "Velkou úmluvu“ (tehdy na počátku) o našem přátelství. Vzal jsi mi přirozený povrch planety, po kterém se nám kdysi tak báječně běhalo. Teď už se mnou neběháš, jen se se mnou občas projdeš, abych mohl vykonat svou potřebu. Máš se mnou samé problémy.

Řekni, člověče, co mi teď zbývá? Asi by bylo lepší, abych náhle vyhynul. Nebylo nám snad lépe, když jsme spolu žili v jeskyni, v chýši z větví, ve srubu? Když jsme jedli ze společné misky a nelámali si hlavu s tím, kde vykonat svou potřebu?

Ty sis vytvořil svůj svět – svět komínů, výfuků, svět zdí, plotů a mříží, svět zákonů, vyhlášek a splachovacích záchodů. Žije se mi v něm těžko, věř mi.

Přesto tě neumím zradit. Tak mi nějak pomoz!

Vím, že jsou lidé, kteří se i dnes o mě dobře starají. Když mne venčí na těch odporných vydlážděných plochách v oblacích dýmu z výfuků a ve vražedném smogu, mají v kapse alespoň ubrousek či igelitový pytlík a s pocitem sounáležitosti seberou můj exkrement a odhodí jej do odpadkového koše. Vím však také, že většina majitelů psů to neudělá, spíše se ohlédnou, zda si toho někdo jiný nevšiml. Nevím, proč máte takovou radost, když se vám podaří ten nejdětinštější švindl. To mi na vás dost vadí. Proč se tak rádi navzájem šidíte? Pochopte však jedno. Vy jste si vybudovali svůj svět splachovacích záchodů, kanalizací... Já tuto možnost nemám. Dodržuji neméně zákony Přírody, nemám ctižádost poroučet větru, dešti, měnit toky řek, vysoušet vodní hladiny a vytvářet vodní nádrže, kde nejsou. Nikdy bych nedokázal vyhánět jiná zvířata, protože "ta pakáž tu nemá co pohledávat, teď tady žijeme my“.

Přemýšlej, člověče, protože něco tu není v pořádku. Vymyslel sis instituce, protože už bez nich neumíš a nemůžeš žít. Jedna taková instituce stanovila, že nesmím pobíhat volně po Karlově náměstí. Přitom to je jedna z mála přirozených přírodních ploch, v centru tvého Města. Kráčím tedy na vodítku vedle svého člověčího pána, nesmím se proběhnout, musím se dívat, jak se různí batůžkáři ze všech koutů, zákoutí a smetišť Evropy rozvalují po pro mne nedotknutelném trávníku, chlemtají pivo z plechovek a žvýkají hamburgry.

Mně už asi opravdu zbývá jenom ta dlažba, a tobě, můj pane, jen ten sáček v kapse. Co však ale nikdy nepochopím je skutečnost, že ty za mne ročně zaplatíš daň v průměru 1000 Kč, přičemž tato částka není určena na škody, které já tvému Městu způsobuji, zatímco chovatel čtyřkolového mazlíčka zaplatí rovněž asi 1000 Kč. Za mne i za auto tedy člověk zaplatí stejně. Řekni mi, člověče, to jsem se stal takovou zrůdou, že za mne platíš tolik jako za monstrum, které znečišťuje, otravuje a zabíjí?

Čím jsem se v průběhu našeho soužití tak provinil, že jsi mě v poplatcích postavil na roveň té hromadě plechu nacucané olejem, benzínem a kolomazí, dýmající a vraždící? Člověče, vždyť ty nevíš, co si sám se sebou počít! Jen pokračuj takto dál ve svém úprku dějinami.

Možná už brzy tě čeká poslední značka tvého maratonu, který ústí do slepé uličky zakončené betonovou stěnou s nápisem "sebezničení“.

Dodnes jsi nepochopil, že "Velká úmluva“ zavazuje nás oba. Oba neseme zodpovědnoust za tuto planetu, ty pohříchu nesrovnatelně větší. Já ti chci nadále pomáhat, dýchat pro tebe i umírat, ale prosím tě, nepohrdej mnou, neboť bys pohrdal současně i sám sebou. Zastav se tedy ve své honbě za úspěchem, penězi..., nemáš totiž čas se ohlédnout na ty hromady mrtvých živočichů, lesů a řek, znečištěného ovzduší, které za sebou zanecháváš. Zastav se a nahlas si opakuj: "Kdo jsme? Odkud jsme přišli, kam směřujeme a proč?“

Pokud odmítáš, pak tě prosím o rychlou smrt, protože nechci přihlížet, jak tvor, kterému jsem dal a dávám vše, opouští dlouze a bolestně tento svět strhávaje s sebou do zkázy vše živé. Tvůj pes

P.S. Děkuji Tomáši Recmanu za článek v Pes Přítel člověka.