Umíte vyjádřit svůj hněv?
MUDr. Ján Praško

Abychom se mohli cítit přirozeně, potřebujeme umět vyjadřovat to, co cítíme k ostatním. Jednou ze základních podmínek "udržování“ sebeúcty je schopnost říci, co cítíme k jinému jedinci. Vyjadřování negativních emocí je však velmi omezováno formálními "pravidly slušnosti“. Obzvlášť to platí o hněvu. Přehnané potlačování záporných emocí člověka svazuje a brání adekvátní adaptaci. Platí zásada: Mohu vyjádřit každé citové hnutí plně, pokud forma vyjádření nevede k ponížení či pokoření druhého člověka.

Vyjádřit upřímné pocity hněvu partnerovi, to mezi lidmi nebývá tak často problémem. Někdy naopak je hněv partnerovi sdělován až příliš často a zejména ponižující formou. Ale přesto jsou lidé, kteří trpí psychickými problémy a často i zdravotními potížemi proto, že nejsou s to vyjádřit své pocity zlosti, hněvu, agrese v pravý čas a na pravém místě, tedy tam, kde je doopravdy cítí. Bojí se, že přímým vyjádřením těchto emocí, které od dětství pokládají za nepatřičné a hodné ovládání, by mohli ztratit náklonnost nebo lásku. Takováto zlost se pak může měnit ve zlost na sebe – depresi.

Co všechno může přinést potlačení hněvu?

  1. Depresi: agrese původně patřící jinému člověku nebo jiným lidem se po potlačení obrací proti sobě, objevují se sebeobviňující a sebeznehodnocující myšlenky typu: Za nic nestojím, jsem budižkničemu, nic nedokážu, jsem slaboch, apod.
  2. Opakované konflikty: namísto vhodného času a místa odreagování se potlačená zlost člověka "ovládne“ a promění se v napětí. Objeví se pak náhle na nepatřičných místech, např. nadáváním jiným či konfliktem s partnerem pro nepodstatné věci. Postupem doby si ani člověk neuvědomuje, kdo a čím jej rozzlobil – vzniká tzv. rezonantní nálada, tj. pohotovost k hádání a hašteření, nadávání, kritizování, pomlouvání, apod.
  3. Výbuch zlosti – explozi: po "poslední kapce“, někdy malichernosti, dochází k výbuchu nepřiměřeného vzteku, často proti naprosto nevinné oběti.
  4. Tělesné potíže: potlačování zlosti považuje řada odborníků a psychologů a psychiatrů za jeden ze základních mechanismů vzniků tzv. psychosomatických onemocnění jako jsou vysoký krevní tlak, žaludeční vředy, poruchy imunity, bolesti hlavy, páteře, poruch potence, poruchy menstruace, frigidita, apod.
  5. Nekontrolované emoce: náhle vzniklý pláč místo zlosti, nepřiléhavý smích, emoční stavy stesku, bezmoci, napětí, přecitlivělosti, které přicházejí jakoby z ničeho nic.

Co s tím?

Kongitivní rekonstrukce: to znamená změna způsobu našeho uvažování a pohledu na samotný problém dříve, než zareagujeme.
  1. Přiznat si právo na zlost i zásadu, že pro svůj hněv nemusíme mít žádné logické důvody.
  2. Určit příčinu zlosti – hněv je většinou až druhotnou emocí, která překrývá prvotní pocity zklamání, strachu, uražení, ponížení, odmítnutí.
    Chci, abys nemluvil o...
    Rozčiluje mě, když...
    Chci, abys mi přestala skákat do řeči.
    Štve mě, že jsi se neomluvil.
  3. Rozhodnout se – co s hněvem? Nebude nás později mrzet, že jsme ho vyjádřili? Dokážeme unést případný konflikt? Nenaruší tato hádka náš vztah? Nebudeme pak na sebe naštvaní, že jsme zlost vyjádřili?
Asertivní vyjádření hněvu nebo zlosti
  1. V první osobě pojmenujeme konkrétní příčinu své zlosti.
  2. Přesně označíme chování, které nás štve.
  3. Musíme počítat s partnerovým "Ale, já chci“, eventuálně "nechci“, má na to právo; pak musíme hledat alternativní formy řešení konfliktu, např. kompromis. Za konečné řešení jsme však odpovědni sami. Partner naše požadavky nemusí akceptovat.
  4. Velmi důležité je vyjádření zlosti neodkládat a nepřipustit narůstání hněvu – riskujeme, že pak explodujeme, nebo že si hněv vybijeme někde jinde.
  5. Vyhněte se trikům. Je jich celá řada a mohou vést k rozvoji vleklého konfliktu.
To byla druhá a poslední ukázka z knihy MUDr. Jána Praška a MUDr. Hany Praškové Asertivitou proti stresu, kterou vydala Grada Publishing v roce 1996. Ani nevím proč jsem ty dvě kapitoly do našeho časopisu opsal. Prostě mě to tak ponoukalo, tak jsem o důvodech nepřemýšlel a udělal jsem to.