K vesnici před padesáti i více lety samozřejmě patřili drobní řemeslníci, obchodníčkové, potulní hudebníci i zpěváci. Bylo jich mnoho a každý byl něčím zvláštní – způsoby jednání, projevem i vzhledem.
Kolomazník byl človíček mnohdy vychrtlý v plátěných šatech a se začernalýma rukama. Hlavu mu pokrývala placatá čepice s notně promaštěným kšiltem. Sedláci na něj už čekávali, ale nejen oni, i tzv. "kravičkáři“, tj. ti, co vlastnili jen pár políček a dvě kravky pro mléko i potah zároveň. Kolomazi bylo zapotřebí do soukolí povozů, žebřiňáků a valníků, aby nevrzala a lehčeji se otáčela. Nakupovala se do starých nepotřebných hrnců a olej do láhví do zásoby.
Dalším takovým vesnickým obchodníčkem byl vápeník. Přijíždíval do vsi párkrát do roka, většinou před poutí nebo posvícením. To se totiž ve staveních smejčilo i bílilo, aby světnice byly čisté, aby hospodyni návštěvy nepomluvily. Vápeník přijíždíval s vozem taženým hubenou herkou. Sám také nebýval žádný silák. V korbě vozu měl naložené kusové nehašené vápno a kudy jel, nechal za sebou bílou cestičku. Příchod ohlašoval voláním: "Vápnóóó...! Vápnóóó...!“ Objel vesnici a když se lidé seběhli, zastavil na návsi. Tady podle přání odvažoval požadované množství vápna. Hospodáři vápno kupovali do zásoby, neboť během roku bylo nutno tu a tam vyspravit zeď u stavení či znovu nahodit odfouknutou omítku.