Ráno vstáváme brzo a rychle se ženeme na snídani - je asi nejlepší za celý týden (jogurt a nějaká buchta). Sice víme, že autobus do zatopené oblasti odjíždí v 7:00, ale jsme v klidu a dorážíme k němu asi v 7:20. Dostáváme hned vynadáno, ale jinak v pohodě. Rozdělujeme se na pracovní skupiny: Míša "zděďuje" koordinování práce s mycími stroji, Olča s Muwínem mají na starost jeden stroj a jeden vysavač, Johny a já máme dohromady stroj na mytí oken a k tomu kýbl s hadrem. Na ostatní stroje přibíráme dvojice Dalmovců. Rozdělujeme si práci a fasujeme rukavice. Naše četa na mytí oken (Johny a já) dostává za úkol umýt dlouhou řadu oken v přízemí ZŠ Mánesově. Je jich asi 50, prý práce na tři dny. No potěš! S velikou vervou se pouštíme do práce. Trochu nám bere elán fakt, že i umytá okna jsou špinavá zevnitř a taky to, že v místnosti jsou zapnutá topení na plné pecky. Ale stroj je super, i když nám chvíli trvá, než si na sebe zvykneme. Před polednem padla, jdeme na autobus, který nás veze do ZŠ Trávníky. Tam jsou ubytovaní vojáci a dostáváme tam obědy a večeře. Po prvním půldni mám dost velkej hlad. Jídlo je super! Odpoledne nás autobus zas veze k centrále a pokračujem každý ve své práci. My s Johny se pravidelně střídáme - když jedna myje okno strojem, druhá drhne rámy hadrem a po jednom okně se vystřídáme. Odpoledne celkem utíká a autobus nás veze na večeři. Pak sprcha, procházka k budce (volám domů, abych zjistila, jestli se vrátil brácha - měl jet s námi, ale jaksi nedorazil. Naštěstí už je doma). Spát jdeme dřív.

Druhý den práce - středa. Už jsme sběhlejší, ale jde to pomalu. Ostatní toho taky moc neudělají, protože stroje jsou nějaké poruchové, a tak se pořád čeká, než to někdo přijede opravit. Náš stroj běží skvěle a jak se s ním sžíváme, pomalu se mění oblíbenost prací - ze začátku byl odpočinkový hadr a rámy, teď se stává příjemnější práce se strojem. Taky jsou ty rámy nějak víc špinavý. Odpoledne už jsme celkem sběhlí a fasujeme piškoty na svačinu. Bomba! Večer jdeme do Delvity.

Třetí krizový den. Hned ráno přijíždí Adam (Tarzan - vedoucí oddílu z Prahy 5). Zapojujeme ho taky ke strojům. Dopoledne jsme děsně rychlé a umýváme asi 13 oken (myslím). Ovšem po obědě se dostavuje krize: nejhorší místnost. Malá počítačová učebna, okna se žaluziemi, která nejdou pořádně otevřít, topení naplno a dva teplovzdušné sušiče. Do toho pere slunko jak ďas. Poprvé si na chvíli sedáme v pracovní době a jen tak odpočíváme. Jíme piškoty, už je pomalu nemůžeme vidět. Začínáme být alergické na zvuk stroje (takový vysavač). Večer jsme zdechlí, ale překonáváme to a jdem hrát volejbal. Je to celkem fajn, i když děsná plácaná... Johny touží po výletě trolejbusem, a tak se vydáváme (jen my dvě) na nádraží. Jedeme jen asi dvě stanice, pak se pěšky vracíme a brzdíme u cukrárny na rohu, kde paří hafo Dalmovců. Hrají na kytary, jedí zákusky, popíjejí a baví se. Pan Majitel se baví s nima. Zavíračku má v osm, ale je tam klidně do půlnoci. Takže jdeme poprvé spát až zítra.

Už máme dost anonymní práce ve škole, a tak si dáváme přestávku a jdeme pomáhat dědobabce - starým manželům, kterým voda zaplavila celé přízemí, odnesla šopu, zabila slépky a zničila úrodu na zahrádce. Jsou hrozně milí a my si připadáme aspoň trochu užitečné. Po obědě Johny musí odjet, a tak sama pokračuji v oknech. Zatahuje se a najednou místností provane vichr. Rychle zavírám okna a běžím k dědobabce pomoct sklízet. Scéna jak z katastrofického filmu: šedá ulice, po stranách obří kontejnery na odpad. Nebe je černé a fičí vítr. Ulicí žene listí a odpadky, nikdo, ani živáček. Všechno je šedé. Dobíhám k dědobabce a padají první kapky. Už mají většinu sklizenou. Začíná lít, a tak se schovávám u nich. Nabízejí mi čaj. Jednou poryv větru rozrazí okno, které nejde pořádně zavřít, protože je po povodni zkroucené, a do bývalé kuchyně, kde zbývá stůl, dvě židle a zbytečky nádobí a jiných věcí, se hrne voda. Muselo to být hrozné! Bouřka trvá dlouho, sedím na štokrli a poslouchám jejich vyprávění. Když konečně přestane pršet, je akorát tak čas jít na autobus. Dneska jsem toho moc neudělala, ale snad jsem aspoň trochu pomohla dvěma starým lidem, kteří si nemají komu postěžovat. Večer jdeme do cukrárny všeci (nás pět - včetně Adama, Dalmovci). Je to fajn, i když spánku je málo.

Poslední pracovní den - myji okna a mám k ruce dva dělníky. Moc mi nepomůžou, ale je to švanda. Okna vypadají čistěji, protože je teď i rozšroubováváme a myjeme zevnitř. Zvenku jsou umytá všechna, ale stejně to všechno nestihnu, i když odpoledne mi pomáhá i Míša. Přichází se na nás podívat i ředitel, který nám včera, když nás potkal, říkal: "Ovečky, vy jste na mňa zapomněli." Odpoledne se jdu ještě rozloučit se staříky a dávám jim čaj a sušenky. Kéž bych jim mohla pomoct víc. Večer hrají Dalmovci divadlo (úžasné vlastní dílo Brejle), pak se jde opět do cukrárny, kde se dnes paří až do rána. Nastává anarchie, obsluhujeme se navzájem, myjeme po sobě nádobí a vaříme si zmrzlinu. Majitel je skvělej. Přijíždějí taky kluci, kteří tu byli před dvěma týdny. Asi hodinu po půlnoci u mě nastává zlom: slyším Mandli, jak jim říká "a pozdravujte ode mne Jitmelku"! "Cože, vy znáte Jitmí?" "No jasně, vždyť tu byla s náma! Bez ní by tu nic nebylo tak jak s ní! Zítra pro ní jedeme a přivezeme jí sem." No, nemusím vám snad vykládat, jaká to byla rána. V neděli v pět ráno jsme měli odjíždět do Prahy a Jitmelka měla dorazit v neděli asi ve dvanáct. Minout se takhle těsně, to je pech! Chvíli mi to trvalo, ale pak to bylo jasné: ráno prostě nepojedu, i když mám zaplacenou slevu. A tak jsem aspoň šla zamávat ostatním a pak se vloupala do školy a asi na dvě hodinky si zdřímla.

Ráno se všichni divili, jakto že jsem neodjela. Bylo krásně, přidala jsem se k těm třem klukům a třem psům. A k snídani byla vánočka s marmeládou! Před polednem jsem spolu s Agimem a jeho psem jela vyzvednout Jitmelku do Jasenné na Lesní kurz, který zrovna končil. Jak mňa ta cérka viděla, tak si sadla překvapením na zadek! No tož, to bylo radosti. Vrátili jsme se do Otrokovice, zajeli ještě na návštěvu do kasáren za dalším známým, pak na oběd, povykládali jsme, smáli se a skončili - kde jinde než v cukrárně. Byl to dobrý den a do Prahy jsem odjela podvečerním vlakem s Dalmovci. Tož to bylo taky dobré.

Praha. Konec. Kdo to nezažil, nepochopí. Spousta lidí říkala, že na Moravě nechala srdce. Bylo to trochu hrůzostrašné, ale vztahy tam vznikaly rychle a upřímně. Asi jsem tam kus srdce nechala i já. Rozhodně si nemyslím, že by tímto týdnem měla má pomoc skončit. A ráda bych, kdyby se našli i další lidé, kteří pomůžou tím, co umějí. Mám adresu na dědobabku, kteří budou vděční za cokoliv - od potravin na zimu přes vymalování až po nějaký nábytek. Taky paní ředitelka ze ZUŠky potřebuje pomoc - finanční i materiální. Vím, že všem nepomůžeme, ale tyhle dvě malé trošky pomoci bychom zvládnout mohli. Přemýšlejte a konejte. Děkuji.

Fénix ve mě vzbuzuje celou plejádu protichůdných pocitů, od skvělého pocitu sounáležitosti, vzájemnosti, blízkosti až k pocitu bezmoci a zoufalství. Článek Erazima Koháka o tomto setkání tak trochu připomíná mou čekatelskou práci o červeným zlatu - není sice nepravdivý, ale poněkud zkresleně vypráví o ráji na zemi...

"Na koupališti u vodní nádrže Džbán se třepetá vlajkosláva: vedle české vlajky bulharská, lotyšská, polská, slovenská. O kousek dál vyvěsili svou vlajkoslávu hosté: anglickou, britskou, skotskou a waleskou. Kolem nich vyrostlo stanové město. Celý týden tu české skautky a skauti hostí skauty ze sousedních zemí i ze vzdálené Anglie. Skautské ideály spojují svět..."

Ano, tak to opravdu bylo, jenže... 80 % účastníků byli skauti z České republiky. Během pěti dnů, kdy jsem pomáhala s organizací sportovních aktivit, jsem se setkala pouze s několika málo Poláky, Bulhary, Ukrajinci a Slováky. Ze západních států jsem poznala jednu Holanďanku a jednoho Kanaďana, což byli dospělí lidé a byli k nám přiděleni do servis-teamu.

"Když letos v únoru skauti zvali televizi na skautský koncert ve Vinohradském divadle, narazili na nezájem. Junák je prý mrtvá organizace. Na tábořišti Džbán v neděli mrtvo v nejmenším nebylo. Zima, to ano. Mrholit začalo kolem poledne, pak nastoupil vlezlý, drobný déšť. Náladu ve stanovém městě to v nejmenším neutlumilo... Po výstavbě táborů, bran a všeho, co k táboření patří, se skauti jednotlivých zemí podělili s druhými o své zvyklosti a zvláštnosti. Hrálo se a tancovalo, zpívalo se z plna hrdla a vyměňovaly se odznaky, jak tomu na skautských setkáních bývá."

Nálada setkání byla opravdu radostná a když jsem hrála ringo s polskými harcery, byl to skvělý pocit - oni mluvili polsky, já česky a skvěle jsme si rozuměli. Byla to práce i zábava najednou a přesto - má nálada byla utlumena návštěvou místní sprchy - špinavé, bez osvětlení, s ucpanými odpady a páchnoucí stojatou vodou, kde skleněné zástěny byly rozbité, takže se člověk svlékal a oblékal všem na očích. Tehdy jsem si pomyslela, jaké mám štěstí, že bydlím v Praze a můžu spát doma. Do prostorů, kde byl ubytován servis-team totiž místy i pršelo.

"Skautské ideály opravdu spojují svět. Proč ta neochota vzít na vědomí junácké mládí? Snad proto, že duch skautingu jde zcela jiným směrem než konzumní společnost. Skauti nejsou jiní jen v lese. Jsou jiní i v životě. Mezi skauty se mi vždy vybaví Frommova otázka "Mít - nebo být?". Naše soudobá společnost se kloní spíš k tomu mít. Skautské hnutí spíš ztělesňuje druhou alternativu - být. Pokud jste si kdy kladli otázku, co vlastně měl Erich Fromm na mysli tím svým "být", zajděte si mezi skauty na Džbán. Skautské ideály oživují svět."

Fénix měl i své stinné stránky, samozřejmě, ostatně co/kdo nemá. Ale proč bych vám měla popisovat všechny technické nedostatky, informační šumy, potíže s organizací jednotlivých dnů? Mě se Fénix líbil, poznala jsem nové lidi, zaběhla si orientační běh, prošla si s Myšákem rukodělné práce (batika, tisk papírové koláže, šmodrchání náramků, vyřezávání příborů, šití z kůže, vyrážení motivu na kůži pomocí štočku, tvoření z keramické hlíny, ozdoby z drátů nejrůznějších průměrů, tkaní na indiánském stavu, tvoření chatrče...), zahrála si ringo, ufo, přehazku, prošla si lanové lávky, projela se na kole, pokecala s Kanaďanem a Holanďankou o tom, že svět je malý a že skautské ideály spojují svět...

Hlavní nádraží se nám díky nějakému nepříliš inteligentnímu XY podařilo opustit až na druhý pokus - známý vtípek s bombou nám umožnil dvě hoďky vychutnávat noční život v přilehlém parčíku. Ale nakonec jsme přeci jen odjeli a po dlouhé cestě (delší než nezbytně musela být) dorazili do Závadky nad Hronom.

Kyslá voda, kterou jsme dostali od místních obyvatelů pocházela z pramene Boženy Němcové a chutnala skvěle. Ale večer ještě zdaleka nekončil. Tři návštěvy místních ochlastů nás o tom měly přesvědčit. V půl jedenácté přišli s heslem "poťte piť, to ste chlopi", v půl třetí hesly "poťte piť, nebo sa biť" a "ta blondýnka půjde s náma, ty můžeš spát" vyprovokovali bitku, ve které neměli šanci zvítězit (měli jsme početní převahu a oni byli ožralí), a konečně v půl páté, kdy se heslo "poťte sa biť", proměnilo v rádoby diskusi. Měla jsem strach a téměř nespala, a poprvé se začala sama sebe ptát, jestli tady na vás mám počkat, i když by to znamenalo strávit jednu noc někde sama...

Další dva dny jsme strávili na Muráňské planině, nejzachovalejší krasové planině Slovenska, zarostlé až po hřebeny nádhernými lesy, ve kterých dodnes žijí medvědi. Že jsme žádného nepotkali mrzelo nejvíc Myšáka, nebo to alespoň říkal, i když nevím, co by dělal, kdyby se mu to poštěstilo... Mě mnohem víc nadchnul nádherný výhled z Muráňského hradu, nestúpajťe na murivo a taky čučorietky. Naše cesta pokračuje přes Červenou skálu (volejbal s místním domorodcem) do Šumiace. Zde, v centru vesnického dění (v hospodě), se nám podařilo zajistit si nocleh na seně a také zjistit adresu místního sběratele zvonů. Jeho sbírka byla nádherná, stovky zvonců a spiežovců (to jsou lité zvony) ze Slovenska i z daleké ciziny, nejrůznější lidové hudební nástroje, na které nám zahrál. A člověk, který miluje svou vesnici, staré tradice. Člověk, ze kterého zářilo nadšení a radost ze života. Nic podobného jsem nezažila.

Ráno naše cesta pokračovala na Královu holu, jednu z nejvyšších hor Nízkých Tater a pak dál po nekonečném hřebenu horských velikánů. A při pěkném počasí (a to bylo téměř pořád) se v dálce tyčily pyšné hřebeny Vysokých Tater. Nikam jsme se nehnali, chodili jsme brzo spát, a vstávali až když nás slunko vyhnalo ze spacáků. Spali jsme většinou v seníkách či chatkách, pouze tři noci ve stanech a pod celtama. Co vám mám povídat, bylo to krásné. Ovce a ozvěna a sluníčko z našich těl. Hřebeny Nízkých Tater jsme opustili až ve čtvrtek večer, kdy jsme sešli do Vyšší Boci, vesnice plné krásných chaloupek, které jsme se pokusili nakreslit. Moc mi to nešlo, chtěla jsem se jen tiše kochat a obdivovat a tak jsem raději s PT řešila hlavolamy. Pak jsme vyrazili na večeři, Myšák se těšil na halušky a snad právě proto je neměli. Abych nezapomněla, pivo tady vyrábí z pitné vody. Nebo to alespoň píší na etiketu...

Ráno Myšák s Lišákem odjeli pomáhat na víkend na Moravu. Nechtěla jsem jet, chtěla jsem tu zůstat a připojit se k vám. Možná jsem také tak trochu doufala, že tu Myšák zůstane se mnou, ale on odjel a já měla pocit, že jsem tady sama. Ale nebylo to tak. Všichni na mě byli hrozně hodní, dodnes slyším Karlose, jak mi říká, abych nebyla smutná. Měl pravdu, bylo to krásný i bez Myšáka a já jsem ráda, že jsem s nima zůstala. Šli jsme přes sedlo a pak po zelené značce na Ohniště. Cestou jsem se s Kájou a PT ztratila, ale zato jsme našli obrovské jahody a nakonec i ostatní. Kája a Šnek mě pozvali do stanu (mají lepší než my - kopule se čtvercovitou základnou a dvěma předsíňkama). A večer jsme potkali Slováky, co měli kytaru - prostě pohoda.

Ráno jsme vyšli jen tak bez batohů nahoru na skalní okno, kde Kája našla alpskou protěž, po které toužila celé Slovensko. A pak hlasování o další cestě - vyhrála trasa náročnější, zato delší. A tady mě začala bolet achylovka. Poslední noc jsme spali blízko u chaty a ráno nás vzbudil vrtulník, který lítal stále tam a zpátky na nedalekou chatu v horách, kam vozil beton na stavbu. PT si rozřízl ruku o plechovku s rybičkama, takže jel k doktorovi do Liptovského Mikuláše a my šli na prohlídku Demanovké jeskyně. A i když jsme nehodili korunu do malého jezírka, myslím, že budeme žít až do smrti....

Nakonec jsem na Slovensku nezůstala a vrátila se do Prahy hledat si práci. Klid v duši už hledat nemusím - našla jsem ho na Slovenku s lidma, které jsem ještě před měsícem neznala, ale kteří mi moc připomínají vás, které znám už mnoho let...

Bohemia je největší orienťácká akce za celý rok. Běží se pět etap v pěti dnech a ten, kdo má nejlepší součet časů, vyhrává. Letos na ní v 55 kategoriích startovalo 3000 lidí ze třiceti zemí světa.

Cvaknul jsem si 9. kontrolu a piju u občerstvovačky. Během pití koukám do mapy, protože je poslední rozhodující etapa a každá minuta je drahá. Liju do sebe poslední kalíšek, zběžně kouknu na buzolu a makám na desítku. Jednoduchý postup - hodně cest, výrazné vrstevnice a kontrola ve světlince v hustníku. Na takových postupech se nevyplatí něco ztratit. Za minutu tam jsem a potkávám kluka, se kterým jsem ve stejné kategorii a se kterým si vzájemně docela šlapeme na paty. On líp mapuje, já líp běhám.

Na jedenáctku jdem spolu, je to jenom přeběh po vrstevnici k nedalekému vývratu. Tady se rozcházíme. Já volím kratší trasu přes kopec, on ho obchází. U další kontroly jsme zase stejně. Na třináctku to je daleko. Je tady dost členitý terén a tak přemýšlím, jestli oběhnu nebo půjdu přímo. V minulých etapách se vyplácelo obíhat, vsadím na to i teď. Běžím těsně za svým sokem na úzké pěšince a najednou slyším "Běž!" a koukám, že mi trochu uhýbá. Je to fakt férovec. Ví, že běhám rychleji a tak mě klidně pustí. Vzhledem k tomu, že dlouho dohledávám kontroly mě nejspíš zase dožene. A taky že jo. Kontrolu jsem sice našel hned, ale zvolil jsem zbytečně dlouhý oběh.

Do cíle to jsou poslední čtyři kontroly a já mu chci ještě utéct. U předposlední kontroly o něm už nevím - setřásl jsem ho. Teď už jenom na sběrku a finiš do cíle. Je to z kopce neprůběžným hustníkem. Řítím se dolů a modlím se, abych sebou nesekl. Minul jsem cestu, která by mě k poslední kontrole dovedla, ale naštěstí to už je jedno, protože sběrka je na dohled. Když spurtuju do cíle, všichni tleskají. Zrovna totiž dobíhají lyžaři z doprovodné akce J. Čas 74 minut. 8,1 km jsem snad nikdy líp nezaběhl, ale na prvního to stačit nebude. Bohužel ani na 46...

Když jsem si zvykl běhat s buzolou a s mapou v ruce, nějak mě přestalo bavit jakékoliv jiné běhání. Když si zrovna nejdu zaběhat, abych si v klidu zapřemýšlel (ale to si radši vezmu kolo), nějak se v lese (nebo nedej bože na dráze) nudím. Při orientování musíte pořád přemýšlet a nevypadnout ani na minutu. Je to kombinace fyzické a psychické námahy, která u většiny jiných sportů v takové míře neexistuje.

Kdybyste si to někdy chtěli zkusit, dejte mi vědět. Zasvětím vás do teorie a vezmu na nějaké závody třeba na náborovou trať. První závody jsou v září. Na Internetu se podívejte na stránku www-ob.fsv.cvut.cz. Pozdravuje vás Čajda.

RIS - Roverská informační služba

Na Náměstí Míru najednou začal strašný křik:
"Honem, vystupujem!" a rozpoutává se hádka:
"Né, ještě né, až na Můstku!"
"Ale vždyť na Můstku to vůbec nestaví!"
"Jakto, vždyť teprve bude?"
"Tady vystupujem, ne?"
"No jo, tak jdem"
"A jo vlastně, dyť my vystupujem!"

Pomalu odcházejí, ticho se vrací a i já bych, stejně jako všichni ostatní cestující, na tuto příhodu pomalu zapomněla, kdyby se ještě před zavřením dveří neozvalo: "Jsme my to ale Kubrti."

ProtiKubrt	Kuba

Předlouho jsem vyhrožoval, že vznesu oficiální protest proti termínu Kubrt. Nakonec jsem ho vznesl. A na nic to nebylo. Nemyslíte si, že po přečtení předchozího článku nastal vhodný okamžik k tomu s tím konečně skončit?

Fakt bezva zážitek. Všichni vás tam mají rádi a jsou na vás milí a vlastně za to po vás ani nic nechtějí. Řeknou vám krevní skupinu a zjistí choroby, dostanete fůru dárečků (já dostal multivitamínové tablety a řetízek na krk) a parádní snídani, kterou budete jíst celý den. A to všechno ani ne za půl litříku kapaliny, kterou si za pár dní dovyrobíte z vody. Je to dokonalý "kšeft", z kterého mají všichni užitek. Chodil bych tam na snídani klidně každý týden.

Geodézie ČS letos vydala novou řadu atlasů, které jsou vyrobené z digitálních podkladů. Viděl jsem prodávat tři varianty [měřítko (formát, přibližná cena)]: 400 (A5, 118); 200 (B5, 188); 100 (A4, 388).

Poslední den jsem se konečně rozhodl a koupil jsem si čtyřstovku. Bohužel nemám údaje o počtu zachycených obcí, ale tipnul bych si, že je jich tam asi třikrát víc než v pětistovce a alespoň 80 % všech. Oproti mé staré mapě to je skutečně ohromný rozdíl. Ta sloužila pouze pro přibližnou orientaci a pomoc v nouzi, kdybych se náhodou ztratil. Podle nové už se dá plánovat trasa a dokonce vcelku úspěšně projíždět města.

Stejně jako je dokonalá vlastní mapa, je dokonalé i její provedení. Atlas je rozdělen do několika nezávislých částí, které si můžete z kroužkové vazby v podstatě libovolně vyndávat a přendávat. Já jsem dostal mapu ČR, průjezdní plány měst, mapu Evropy a rejstřík českých obcí. Vyndání mapy Evropy a přesunutí listu s obsahem ze začátku na konec mi trvalo dohromady asi deset minut. Vrchní desky jsou z tuhého povoskovaného papíru, který má však tu nevýhodu, že se z něj při šoupání o ostatní listy za zvýšené teploty mírně přenáší barva. Jde to vyřešit tak, že se dá jako druhý a předposlední list nějaký zbytečný papír.

Co vám mám povídat: Jestli máte starý autoatlas nebo ho nemáte vůbec, utíkejte do nejbližšího obchodu a jeden z téhle řady si kupte - stojí to fakt za to.

• Doprovodné vozidlo je zbytečné
• Nemusíme všechno vláčet s sebou
• Dlouhé přestávky (na plánované dvě krize) budou v teple domova
• Nebudeme se zpátky vracet vlakem
• Kdyby to chtěl někdo zabalit, je to domů kousek
• Bude perfektně zajištěný dojezd
• Uvidíme terén, kterým pojedeme v noci
• Všechno pojedeme dvakrát až třikrát
• Dokopce, skopce (pozitivně: pestrý terén)

• první kolečko objedeme za světla,
• doma budeme večer a ráno,
• z pátku na sobotu se pořádně vyspíme.

Co si pamatuji, tak jsme si koncem srpna a začátkem září vždycky kladli otázku jak to bude s oddílem, popř. roverským kmenem dál. Budoucnost v nás vzbuzovala fantastické představy o tom, co všechno by se dalo udělat i noční můry z toho, jak se vyřeší problémy, které jsou zrovna aktuální. Záleželo na tom, zda převáží sny a touhy nebo strach a obavy. Podle toho vypadal i první krok do dalšího oddílového roku. Byl buď odvážný a radostný nebo opatrný a ustrašený.

Nemusí být ani konec srpna, ani začátek září (i když shodou okolností zrovna je) a člověk se dostane do situace, kdy si velmi jasně uvědomí nutnost dalšího kroku na své cestě životem. Najednou si připadá, že stojí v úplné tmě, neslyší ani živáčka a jen jeho srdce odměřuje vteřiny, které dál plynou do věčnosti. Jediný známý pevný bod je ten, na kterém právě stojí. V hlavě si může promítat vzpomínky na dávno zašlé dni a ty mu připadají jako to nejkrásnější, co kdy zažil. Vrátit se však nelze a nutnost rozhodnutí se znovu tvrdě přihlásí o slovo. Nevím, jak dlouho je možné přešlapovat na místě a stále znovu a znovu vytahovat vzpomínky. Snad je to možné až do chvíle, kdy srdce odměří poslední vteřinu života a přešlapující se rozplyne ve věčnosti stejně jako všechny předchozí vteřiny, které mu byly vymezeny. Přešlapování na místě ovšem nelze nazvat putováním. Nepřinese nic ani člověku, který není schopen pohnout se z místa, ani ostatním lidem. Jde tedy o to rozhodnout se a udělat další krok, krok do tmy, do neznáma. Krok, který může být buď odvážný a radostný nebo opatrný a plný strachu. Odvážný a radostný krok je podpořen nadějí, že tma zmizí a cíl se alespoň v náznaku objeví, vírou ve správnost cesty a rozhodnutí a láskou, která k němu dodá potřebnou sílu.

Náš roverský kmen se díky mnoha okolnostem dostal, jako už několikrát, do situace, kdy je třeba se rozhodnout a udělat další krok. Je nutné zvážit všechny okolnosti, probrat zkušenosti z minula a tak trochu si zavěštit do budoucna. Nejdůležitější je ale udělat další krok. Roverský kmen není jeden člověk, a proto není možné, aby šel jednou jedinou cestou. Bude třeba domluvit se na směru a místech setkávání, ale není možné, abychom šli všichni těsně za sebou nebo namačkáni jeden vedle druhého. Myslím, že je nám všem jasné, že je třeba jít dál a že přešlapávání na místě k ničemu nevede. Vezměme si, prosím, na pomoc naději, aby nám připomínala, že existují místa setkání, na kterých se určitě jednou všichni sejdeme. Vezměme si, prosím, na pomoc víru a věřme, že všichni směřujeme ke stejnému cíli a každý dělá to nejlepší, co může. A vezměme si, prosím, na pomoc lásku, pro kterou stojí za to opustit pohodlí a plahočit se přes hory a doly, aby ji člověk mohl předávat dál, pro kterou je nutné překonávat nejrůznější zkoušky, aby o to více rostla, protože jedině tak nám bude moci dávat potřebnou sílu k dalším rozhodnutím.

Chtěla bych toho napsat ještě mnoho, ale mám dojem, že by šlo o různé obměny toho, co jsem už napsala. Doufám jen, že má slova najdou pochopení a odezvu ve vašich myslích a pokud se vám něco nebude zdát, tak se na mě rozhodně obraťte. Přála bych si, abychom na cestě životem kráčeli radostně a odvážně a myslím, že se nám to může dařit, budeme-li putovat s nadějí, láskou a vírou.

Druhové střepů a rumiště vlhkého svědci,
kopřiva, lopuch a bez,
vzchop se, buď malířem škaredých věcí,
mi říkají dnes.

Když k potřebě není a často překáží jenom
nahá jak básník ta každinká věc,
postůj, bys v slastném zachvění jednom
ji obsáhl přec.

Vesmír pln tváří nevzhledných příliš jak harampátí,
jímž život tak rozmarně plýtvat zná,
však víc nežli krásné úsměvem slunce je schvátí
Maria duhy královna.

K ropuše zhrzené laskavě shlédne,
hloh spatří ji beze clon,
zahraje srdce na věci krásné i na šeredné
a nevydá falešný tón.

Ne že bych růži chtěl křivdit a nedůvěrou
byl k jasmínu schvácen dnes,
přece však květenství jiná na rty se derou,
kopřiva, lopuch a bez.

Takže: Velevážené publikum, v následující části bych si dovolila ukázat vám, jak z mnoha na první pohled zapeklitých situací vybruslit s úsměvem a písní na rtech.

Vezměme to od začátku: Ráno vstáváte a vaše nálada se poté, co jste při snaze o rychlé umlčení toho drnčidla shodili budík na zem, nemohli najít druhou ponožku a to, co se vám zdálo, bylo úplně krásný proti tomuhle šílenýmu dni, kdy sluníčko nesnesitelně pálí a voda se ne a ne vařit, potácí někde pod bodem mrazu. Ale nestačilo by zazpívat si ten krásnej den se Ti zas vrátí, hasnoucí den ho přináší a místo nadávání nad košilí zapatlanou od zubní pasty a rukou opařenou od horkého čaje se v klídku a pohodě (Country radio) těšit na večer? A kdyby vám, náhodou, přišlo, že to není zrovna optimistický přístup přát si, aby už byla noc, tak si přidejte ještě víš, že času je dost, to znáš a určitě se potom během toho čekání na večer poohlédnete po nějakém tom bosém stvořeníčku, které vám jistě zpříjemní den svými slůvky.

Trochu jiná situace: Někdo si z vás utahuje, že nosíte brýle a že si bez nich nevidíte ani na špičku nosu. Ale v tuto chvíli přeci stačí věta kolik chceš, tolik máš očí otevřených!

A nebo jinak: Po víkendovým vandru se celí špinaví a upocení vrátíte domů a těšíte se hlavně na tu krásně teploučkou vodičku ve vaší kulaťoučký nádherňoučký vaničce a rodina vám oznámí, že neteče voda. Šok. Ale teď zaručeně pomůže dokud tráva bude růst, řeky potečou a nic vás už nezastaví před radostným úprkem směrem k naší krásné a osvěžující Vltavě.

No super, takže den byste nějak přežili, ale přichází večer a vám se ten sen trochu rozležel v hlavě, možná až zas tak krásnej nebyl a vám se prostě spát nechce. Ale co, vždyť nezhasnou světýlka, když prostě nebudem chtít a kdyby, tak rád chci jít i tmou, zlý mraky může vítr vát!

A kdyby se vám zdálo, že těch písniček bylo za ten den ňák moc, tak nezapomeňte, že Dokud se zpívá, ještě se neumřelo!

• Lze odpustit lež člověku, o kterém si myslíš, že je tvůj přítel? Jaká je hranice odpustitelnosti lži?
• Je správné vymýšlet si historky pro pobavení ostatních?
• Kde končí zábava a začíná lež?
• Je dobré mluvit o něčem, co nevím naprosto jistě?
• Mohu pak vůbec o něčem, kromě o sobě, mluvit?
• Co vede nejčastěji lidi ke lhaní?
• Kdo z nás nikdy (někdy) nezalže?
• Je pravdomluvnost všude nutná?
• Říkáš vždy pravdu za každých okolností?
• Co je pravda pro tebe a co pro ostatní?
• Dá se pravdomluvnost vždy dodržet?
• Co je pravdomluvnost?
• Mluvil bys pravdu, i kdyby ti šlo o život?
• Není někdy lepší menší lež než pravda?
• Není pravda pro každého člověka jiná?
• Má pacient právo na úplnou pravdu o svém zdravotním stavu, má lékař právo mu ji říct?
• Říkáš svým rodičům pravdu o plánovaných RS akcích?
• Dokážeš pravdivě vyjádřit své pocity strachu, smutku, vzteku nebo vždy každého, kdo se o tebe zajímá odbudeš slovy "Mně nic není"?
• Dokážeš nést následky svých činů nebo hledáš výmluvy a omluvy pro ospravedlnění?
• Nepodvádíš ve škole, přiznáš svou chybu?
• Jsme vůbec schopni rozeznat pravdu a lež?
• Je opravdu nutné vždy říkat pravdu?
• Mlčeti - zlato?
• Co pro tebe pravda znamená?
• Dáváš přednost pravdě i bolestné a pro tebe nepříjemné před lží?
• Oceňuješ pravdomluvnost jiných?
• Co vše jsi pro pravdu schopen obětovat?
• Je někdy nezbytné lhát?
• Jaký je podle tebe rozdíl mezi nejvyšší Pravdou a pravdou?
• Snažíš se stále hledat pravdu?
• Co pro tebe znamená žít v pravdě?
• Jsi si vědom náročnosti tohoto bodu zákona?
• Bál ses někdy říct pravdu?

Všichni s odporem, ale zároveň s nadšením, že konečně nachází to co hledají, zhlížejí hladinu vody. "TEĎ!" Kapitán Láďa Bártl ubírá plyn. Jdeme na to! V zátočině se objevuje cíl. Dvě roury o průměru nejméně metr. Z jedné z nich vytéká mocný proud červeně-fialového slizu. Nad hladinou se šíří odporný chemický zápach. Dva aktivisté na přídi si nasazují respirátor plynové masky a gumové rukavice. Další připravuje přenosnou chladničku. V ní se budou chladit odebrané vzorky během jejich transportu do pražské laboratoře, kde bude provedena speciální analýza...

V dubnu se Greenpeace vydalo na plavbu po řece Labi s lodí Albatros (27 metrů dlouhý strážní člun určený pro plavbu v pobřežních vodách). Cílem bylo zmapovat největší zdroje znečištění v povodí a odebrat vzorky odpadních vod u chemiček, které své jedy vypouštějí přímo do řeky. Precizní analýza (rozbor) měla ukázat to, co občanům odmítá sdělit stát - kolik a čeho vlastně jednotlivé podniky vypouští do Labe.

Labe stále zůstává jednou z našich nejšpinavějších řek. Z výpustních rour mnoha chemických závodů se do řeky valí nepřetržité proudy ohavně páchnoucích odpadů, které hubí vodní organismy a ohrožují zdraví lidí. Břehový litrát labské vody je přitom na mnoho místech používán k výrobě pitné vody.

Spolana Neratovice a. s.

Chemické závody Synthesia Pardubice

Spolchemie Ústí nad Labem

Někteří oponenti Greenpeace namítali, že jejich přímé akce byly dělány "jen na efekt, kvůli vlastní publicitě". Avšak právě tuto metodu Greenpeace používá už 25 let. Díky přímým akcím Greenpeace se otřesné obrázky výpustí našich největších znečišťovatelů v dubnu dostaly na přední stránky novin a do televize.

"Albatros" stanovili několik cílů: hlavní úkol bylo odebrat vzorky odpadních vod a analyzovat je, druhým cílem byla osvěta. Greenpeace se svým úsilím nepřestane, dokud voda v Labi nebude opět tak čistá, že ji lidé budou moci používat jako pitnou vodu, a dokud ryby z Labe nebude možno opět bez obav jíst.

Letos - stejně jako loni - jsem byl u Cáji na chatě. Nebudu vám nic nalhávat a rovnou prozradím, že se tam většinu času odpočívá. Hraje se volejbal, cáchá se ve vodě, chodí se do hospody (samo, že na limošku J) a - letos zdaleka nejvíc - hraje se Mariáš.

Definice

Bodování

Hra probíhá tak, že všichni hráči postupně vynášejí karty a kdo má kartu nejvyšší, čtyři vynesené karty vezme a zahájí nové kolo.

Zahájení hry

Ve Čtyřce obvykle hrají dva proti dvěma. Největší zábava je, že většinou jen polovina hráčů ví, s kým hraje, a druhá polovina to musí zjistit z průběhu hry. Kdo bude hrát s kým se určuje právě při volení. Forhond položí jednu kartu na stůl a řekne, že bude hrát s určitou kartou té barvy, ale neříká barvu, kterou zvolil. Například: "Hraju s esem." Tím určí trumfy a zároveň řekne, s kým bude hrát (ale nikdo ještě neví konkrétní osobu).

Po volení se na zbytek svých karet podívá i forhond a buď se zeptá na barvu ("Co vy na barvu?") nebo nahlásí betla či durcha. (Betl a durch jsou zvláštní hry, které se hrají podle jiných pravidel než hra obyčejná.) Jestliže se zeptá na barvu, znamená to, že má vyrovnané karty a že by nejraději hrál normální hru. Teď se ke hře vyjadřují ostatní hráči. Buď řeknou "Dobrá" nebo mohou také nahlásit betla či durcha.

Jestliže barva projde, forhond ukáže zvolenou kartu a ještě jednou zopakuje, s kým hraje. Například: "S kulovým esem." V tuto chvíli už jeden hráč (ten, který má řečenou kartu) přesně ví s kým a proti komu hraje, ostatní ještě neví nic. V tuto chvíli může forhond ještě nahlásit, že bude hrát sedmičku, stovku nebo sto sedmičku. To jsou vylepšené hry, které se hrají podle normálních pravidel, ale jsou náročnější na uhrání.

Fleky

Flek je sázka na hru. Tím, že řeknu flek si na sebe vsadím, protože si myslím, že vyhraju. Flekovat se může hra, sedmička i kilo. Flekovat hru můžu pouze jestliže hraju proti forhondovi. Jestliže někdo nahlásí sedmičku nebo kilo proti, můžu to flekovat pouze když hraji s.

Ve Čtyřce existují povinné fleky. Jestliže trhám hlášku (to znamená, že mám trumfového svrška nebo krále) a hraju proti, musím povinně flekovat. Naopak jestliže hraju s a mám celou trumfovou hlášku, musím povinně nahlásit kilo. Toto pravidlo platí i pro forhonda s jednou výjimkou: Když hraje samečka (má kartu, kterou nahlásil, takže hraje sám proti všem), kilo hlásit nemusí.

Když už někdo přede mnou řekl flek, povinné fleky končí. Takže i kdybych podle předchozího pravidla musel flekovat, nic neřeknu. Stále ale musím hlásit kilo! Dalšímu zvýšení hry se říká re. To může říct pouze ten, kdo hraje s forhondem nebo sám forhond.

Při flekování se ke hře můžou vyjádřit postupně všichni hráči. Když nemám co říct, řeknu "Mlčím." Hrát se začíná až když tři hráči za sebou mlčí, do té doby se objíždějí další a další flekovací kolečka. Dalším navýšením hry se říká tutti, boty, kalhoty. Když hru nikdo neflekne a není nahlášená stovka ani sedmička, skládají se karty a vůbec se nehraje.

Sedmička a stovka

Vlastní hra

Máš barvu, která je na štychu?
+ Můžeš barvou vzít štych?

+ Udělej to!
- Vynes libovolnou kartu této barvy.

+ Můžeš trumfem vzít štych?

+ Udělej to!
- Vynes libovolného trumfa.

- Vynes cokoliv.

Ukončení hry

Teď už máte dostatek teorie na to, abyste mohli Čtyřku hrát. Ale i kdybyste se to všechno naučili nazpaměť, dobří hráči z vás stejně nebudou. Nejlépe se totiž Mariáš naučíte tak, že ho budete hrát. Příště vám povím, jak se hraje betl a durch, povím něco o taktice, shrnu chyby nováčků a v neposlední řadě vás naučím počítat peníze, které Mariáš úžasně obohacují (potažmo pak i jeho hráče).