4. ročník časopisu pro rovery Vlčáků a Parádnic 97. střediska Prahy 5 – Stodůlky
Zpátky Clavis 2
Kódování
Domácí stránkaClavis
e@mail
Poslední změna
Přístupůmnoho

Akce
24-26.Výstava citrusů a ostatních tropických rostlin (stanice mladých přírodovědců v Drtinově ulici, Lišák)
so 18.ivá exotika (Eden)
ne 5.Zkouška R+J (14:00 Luka)
11-12.Slavnost padajícího listí
17-19.Skautský ekologický seminář (Polička, info Skauting)
ne 19.Premiéra R+J (15:00, herci sraz ráno)
24-28.Obvodní roverské setkání
31-2.Celorepublikové roverské setkání (Marka, Skauting)


Výročí
ne 5.svátek Elza
ne 12.svátek Marcel
út 14.20 let Peggi
so 18.svátek Lukáš
ne 19.svátek Míša
po 20.16 let Ježek


Vítání podzimuMarťa a Piška
Myslíme si, že předání informací do širokého okruhu RKC se může uskutečnit pouze touto cestou, neboť si opravdu přejeme, aby byl informován úplně každý (i ten z té Austrálie - viz pozvánka na zahajovačku). Ale konec s formalitami, přejděme k věci.

Skončily letní prázdniny a s nimi v podstatě i celé léto. Na řadu teď přijde podzim, to krásné barevné období, a tak jsme si myslely, že bychom ho mohli stejně jako jaro či léto přivítat. Vzhledem k tomu, že teď v říjnu není volný ani jeden víkend (nebo pouze po plném víkendu, čímž by účast značně klesla), jsme toto vítání přesunuly až na listopad (připravme se na vítání zimy :-)), konkrétně na víkend 21. - 23. 11.

Ovšem teď pozor!

Nepůjde jen o vítání. Celá tato akce bude mít určité poslání, účel a pravidla. Poslání zatím necháme v tajnosti, prozradíme jen, že hlavním účelem akce bude navázání, obnovení či prohloubení vzájemných vztahů. No a pravidla - připravme se na to, že to bude dost náročné (noc je dlouhá).

Všechny tyto informace vám předběžně sdělujeme proto, abyste si rezervovali víkend a pozorně zvážili, zda jste schopni podstoupit nelehkou cestu, třebaže s vámi sympatickým protějškem. Tímto se dostáváme k dalšímu bodu: požadavky.

Co od vás budeme potřebovat

Napište na podepsaný lísteček 3 jména vám sympatických lidí, se kterými byste chtěli strávit delší dobu a odevzdat nám (Pišce nebo Martě) to do obálky v klubovně nebo do vlastních rukou nejpozději do 31.10. Záleží na pořadí lidí na seznamu! Do stejného termínu nám dejte vědět, jestli jedete. Kdo se neozve, nejede. Výše uvedená rozhodnutí co nejméně měňte (náhlá neúčast či odřeknutí není vítáno).

Co budete potřebovat od nás

Přesnější informace, které dodáme včas (ale až po tom, co se dozvíme počet účastníků - ve vašem zájmu si pospěšte a nic nenechávejte na poslední chvilku) a důvěru.

Na závěr snad stačí říct, že není důvod se něčeho bát (ani já - Piška - se nebojím a to už je co říct). Vždyť by to naopak pro nás měly být příjemné chvíle plné porozumění, poznání, vzájemné soudržnosti a spolupráce.

Doufáme, že účast bude hojná (v tomto případě by se to hodilo, protože každý, kdo nepojede, ochuzuje toho druhého, který by třeba jet chtěl) a že se svědomitě postavíte k výše uvedeným požadavkům. A věřte, že pak už nic nemůže zabránit hladkému průběhu akce.


12. 20? 24!Kuba
"Tak co, jak dopadla čtyřiadvacítka?"
"Ani se neptej. Nedostali jsme se ani dvacet kiláků od Prahy."
"Jak to?"
"Vždyť jsem ti říkal, že jedem kolem Prahy :-). Mám to!"

V posledních dnech si občas uvědomím, co se vlastně stalo. Že jsem jel 24 hodin na kole, ujel 360 kilometrů v kuse a přežil to. Šanci na ujetí jsem odhadoval před startem na 40 %. V průběhu jízdy se to dost měnilo a kolidovalo to od pěti do devadesáti pěti procent.

Vyjížděli jsme tři: já, Myšák a Honzina. První kolečko (které nakonec měřilo 165 km místo plánovaných 142) jsme ujeli všichni více méně v pohodě. Já s Myšákem více, Honzina méně :-). Na Honzinu přišla kolem Kralup krize, z které už se bohužel nedostal.

Co teď napíšu myslím naprosto vážně: Honzina podal fantastický výkon. Možná nejlepší ze všech. Rozhodně lepší než ti, kteří vůbec nejeli a z určitého pohledu dokonce lepší i než já s Myšákem. Proč? Protože měl nejtěžší podmínky (největší odpor kola a vůbec nejpomalejší stroj) a přesto se k této šílené akci odvážil. Tím, že s námi jel první kolečko mě a Myšákovi obrovsky pomohl a tím, že se mnou dojížděl, pomohl mě. A nejobdivnější bylo, že zavčas řekl, že už dál nepojede. Řekl to po prvním kolečku v zázemí domova. Já bych to asi neřekl a uprostřed druhého kolečka bych se složil, čímž bych to zhatil i ostatním.

Vyjížděli jsme po 13. hodině. První kolečko jsme ujeli za 7 hodin čistého času a 8,5 hodin hrubého času. Průměrná rychlost 23,5 km/h. Bylo to nejlehčích 160 km, které jsem kdy jel. Vůbec jsme nemakali (já jsem ani jednou doopravdy nezabral) a přesto nám to prima svištělo. Bylo to fakt bezva. Dojížděli jsme za tmy.

Na noc jsme vyjeli už jen dva. Hned za Jesenicí (asi 40 km od Stodůlek) jsme dali delší pauzu, po které nám to bezvadně jelo. Až do Kralup. Tam na nás (stejně jako na Honzinu ve dne) přišla krize. Stejně jako do Kralup to bylo mých nejjednodušších 270 km, z Kralup to naopak bylo 30 nejtěžších. Nevím, jak jsme to ujeli. Nejspíš nám nezbývalo nic jiného.

Většinu cesty šlapaly nohy, z Kralup do Kladna to byla vůle. Před Kladnem se začalo rozednívat a místo plánovaného přívalu sil přišla další krize. Dostalo nás dopravní značení. Poté, co jsme ujeli asi 4 km od místa, kde to bylo do Kladna 9 km, nám cedule řekla, že to je ještě osm. O kilák dál to byl už jen jeden... Po úmorně dlouhém Kladnu jsme si dali další pauzu (třetí na třiceti kilometrech). Já už jsem byl ve stavu, kdy nemám na jídlo ani pomyšlení, přesto jsem do sebe něco narval a krize najednou byla pryč. Do té doby jsme oba mlčky věděli, že po příjezdu končíme, já jsem teď nahlas věděl pravý opak. Začal jsem hučet do Myšáka, který byl střídavě pro a proti. Druhé kolečko jsme ujeli za 7,5 hodin čistého času a 9,5 špinavého. Průměrná rychlost 22.

Když jsme přijeli, Myšák říkal, že uvidíme. Ještě mi volal a byl pro. Potom si ale šel lehnout a už s ním nic nebylo. Upřímně k Myšákovi: V životě bych to bez něj neujel. Mám teď skoro výčitky svědomí, že odvedl obrovské množství práce a já jsem potom slízl všechnu smetanu. Cítím se jako běžec, kterého kolega půl tratě táhne a potom odstoupí jenom proto, abych měl lepší čas. Je obrovská škoda, že jsme to neujeli oba. Měl bych z toho mnohem větší radost. Je sice pravda, že ujet 330 km v kuse je v podstatě stejně hodnotné jako jet 24 hodin, ale. Mám z toho pocit, jako bych kilometr před koncem maratónu padl. Grataluji Myšákovi k perfektnímu výkonu, rozhodně mu nic nevyčítám, jenom mi je to tak trochu líto. Snad příště (kdybych měl značku pro ironický úšklebek, teď bych ji sem dal).

Poslední dvě hodiny se mnou dojížděl Honzina. Bylo to dost nedůstojné (jezdili jsme už jenom po Praze), ale hlavně že to bylo.

Podmínky 24 hodinovky:

  • 24 hodin strávených na kole nebo u kola
  • alespoň 2/3 (16 h) v sedle kola
  • max. dvě dlouhé pauzy (kolem hodiny) s veškerým zázemím
  • libovolný počet krátkých přestávek (do půl hodiny)
  • libovolný počet ujetých kilometrů
  • libovolná průměrná rychlost
Já jsem ujel 360 km za 16h11'. AVS je 15 špinavá a 20 čistá. Speciální poděkování si zaslouží Marťa a hlavně Piškotka za vyprovázení. A největší dík patří počasí, které vyšlo nejlíp jak mohlo.

A co příště? 24 čistých hodin. Prohlásil jsem, že dokud na tohle nezapomenu, znovu to nepojedu. A protože to za rok určitě nebude, můžeme zatím zkusit oddechovku: 500 km za víkend (obdoba Brdské stovky).

Po dvou týdnech: Včera jsem běžel 12 km a připadalo mi to náročnější než 360 km na kole. Teď se mi zdá, že to vlastně byla děsná pohoda. Po náročné noci jezdím teď na silnici mnohem opatrněji a vyrovnaněji. Gratuluji Vítězslavu Dostálovi za objetí světa na kole.


Volejbal před a poLišák
Těšil jsem se jak malý dítě na zmrzlinu a nemohl jsem se dopočítat v kalendáři, kdy už bude ten určený den. Nakonec jsem se dočkal a brzy ráno (nemůžu dospat) vyhlížím z okna na oblohu tak trochu v očekávání, jaké bude počasí. Přeju si hezké počasí kvůli pořádajícím, aby to konečně vyšlo tak, jak chtějí. Zároveň si ale přeju ošklivo. Vždyť v tělocvičně je to úplně o něčem jiném. Nakonec hrajem v tělocvičnách základní školy, kterou známe pod názvem Kuncovka.

A už je tu první pokřik. Tělocvičnou se nese Stodůlecký zničej všecky (na druhé straně není rozumět slovu), začínáme hrát a ... hrajem. První zápasy, pády a odpočinky. Zkažené míče, radost z povedené akce, pití, jídlo, další a další zápasy. První počítání v tabulkách. Skvělá atmosféra na třech bojištích, o fandy není nouze. Je to fajn!

Poslední zápasy, trochu zmatky, tlačí nás čas, je už navečer. Konec! Vyhlášení, povídání a brebentění o předcházejících hodinách hry, loučení, děkování. Zůstává skvělý pocit a tak trochu prázdno, vždyť další turnaj je až za rok. Nevadí! Zase se určitě dočkáme.

Děkuji pořádajícím z Roverské Banánové republiky. Děkuji všem z našeho mužstva, že jsme to dokázali. Alespoň ten jeden jediný den.


Volejbalový turnajHonzina a Peggi
Dne 13.9. se u nás ve Stodůlkách v ZŠ Kuncova konal již 4. ročník Volejbalového mistrovství Banánové republiky. Vše začalo ráno v 7:15, kdy jsme měli sraz na Lukách. Nečekali jsme dlouho a přijela první skupinka Banánovců. Pak už se jen hrnuli další. Nakonec nastoupilo 12 týmů. Pokusíme se zde vypsat všechny: Stodůlky, Popokatepetl, RBR šediví, RBR černí, RBR all stars Bez, RBR all stars S, Nucený výsek, Modrý květ, Pegas, Apokalypsa, Ústaf, WC tunel.

Ze začátku byla jednotlivá družstva rozdělena do tří skupin, z nichž první a nejlepší druzí postupovali do finále. Naše týmy byly rozděleny do různých skupin 1 a 3. Zápasit se začalo se vší vervou a tak naše týmy (Popokatepetl i Stodůlky) projely hned první zápas. V dalších se už ale začalo z jiného konce (i když Honzina přiznává, že ten flám předchozího dne na svatbě Lišky mu dal zabrat) a tak co utkání, to vítězství.

Do finále se pak dostali Ústaf, Nucený výsek, RBR šediví a jako nejlepší druzí Stodůlky. Abychom pravdu řekli, to co se ve finále odehrávalo, bylo něco neskutečného. Nejen že přihlížející fandili jak Sparťani na mezinárodním utkání AC Sparta Praha - AC Parma, ale ti naši borci to hráli jak na tém evropském šampionátě v Nizozemí. Každý finálový zápas byl tak úchvatný, že nás uchvátil k absolutnímu chvatu do záchvatu naprostého uchváceného fandění přecházející v úchvatn... bla, bla, bla. Zkráceně super bomba, kubrti.

Na závěr všeho byly jak už to bývá výsledky:

  1. BRB šediví
  2. Nucený výsek
  3. Ústaf
  4. Stodůlky
  5. Popokatepetl
Pro příště doufáme, že se podaří dát dohromady to třetí mužstvo a že už těm Banánum tu šlupku voloupáme. Tak ahoj a majtě sa.


Akce Z00Marka
Včera (v pondělí 29.9.) jsem se zúčastnila hry pořádané RBR. Je škoda, že zvadlo v klubovně přilákalo tak málo lidí... Třeba kdyby se na místo dostavilo víc agentů, tak bychom nevybuchli (přeneseně i doslova).

Hra měla poměrně složitá pravidla, která nechám vystavená v klubovně. Po území ZOO se pohybovalo několik skupin agentů a několik spiklenců, kterým měli agenti zabránit v tajné akci. Nejdříve však museli zjistit, o jakou akci jde a s tím už měly všechny skupiny značné problémy. Kromě toho agenti zanechávali na různých místech klíče, které byly taky důležité.

Pro mě hra vypadala tak, že jsem dvě hodiny běhala po ZOO, dělala nenápadnou a snažila se objevit mrtvé schránky, kde si spiklenci nechávali zprávy, snažila se je odposlouchávat a nebýt zastřelená. Na schůzi našeho týmu jsme se měli dohodnout na dalším postupu a pokusit se vyluštit zprávu (na jejíž klíč jsme naštěstí přišli), ale pořád nás vyrušovali buď spiklenci nebo agenti jiných týmů svými balíčky od Majora Zemana (bombami). Nakonec jsme dali dohromady všechna písmena, ale moc jich nebylo, a tak jsme se nic nedozvěděli. Vydali jsme se znovu za spiklenci, jenže ti již vůbec nemluvili a naopak hodně stříleli. Taky začaly vybuchovat bomby, takže se část lidí přesunula mezi duchy.

Naše skupina náhodou narazila na zapomenutý papír s poznámkami některého ze spiklenců, který jsme sice odevzdali tygří policii, ale předtím jsme si ho přečetli. Takže jsme alespoň věděli, že jde o nějaký kufřík a že bude v 17:35 odložen u hrochů. Nevěděli jsme ovšem, že v něm je atomová bomba (což bylo ve zprávě) a že v 17:45 vybuchne (což bylo v mrtvé schránce, kterou jsem sice nejméně dvakrát prohlédla, ale zprávu jsem tam nenašla - asi jsem se špatně dívala, škoda). Kufr byl zamknut na několik zámků a my měli dohromady asi milion klíčů, takže jsme (teď už všichni agenti svorně) začali zkoušet odemykat všechny ty zámky. Moc nám to ale nešlo a navíc nám myslím ještě nějaký důležitý klíč chyběl, takže jsme nakonec všichni vybuchli. Tam tam ta dam.

Abych to shrnula. Nevím, jestli začít tím špatným nebo tím dobrým, ale asi spíš tím špatným. Myslím, že bylo příliš veliké území nebo příliš málo agentů (byla škoda, že jste nepřišli); dál si myslím, že hra byla na jednu stranu překombinovaná (např. zpráva byla napsaná pozpátku, takže se vlastně nedala domyslet) a na druhou nedomyšlená (organizátoři počítali s tím, že se budeme chovat tak, jak si to vymysleli, což se nestalo); nejsem si jistá, jestli se vůbec dala zachytit všechna písmena (myslím, že záleželo jen na spiklencích, co vykřikovali a zapisovali do schránek); přišlo mi, že se to dalo aspoň částečně napravit motivací - nejen na začátku, ale i v rámci hry (tygří policie mohla víc zasahovat a myslím, že mohla i radit).

Na druhou stranu jsme si zpětně uvědomili, že je pro nás těžké kooperovat s lidmi, které neznáme, a že bychom se to asi měli naučit. Taky jsme si sami na sobě vyzkoušeli, že se většinou lidé zaměřují na malichernosti (v tomto případě balíčky Majora Zemana) a velké problémy buď vůbec nevidí, nebo je neumí řešit. Dále to bylo dobré provětrání mozkových závitů, přispění zoologické zahradě (myslím tím vstupné) a v neposlední řadě navázání dalších kontaktů s jinými rovery.


Jaké jsou Novohradské hory?Muwín
Novohradské hory mě začaly přitahovat asi před třemi roky. Dnes už nevím jak, čím a nebo proč. Loňský vandr s Johny, Zajdou a s Lišákem na konci srpna mě utvrdil v tom, že právě tady bych chtěl strávit i svojí měsíční školní praxi.

Stalo se. Letos jsem tady prožil babí léto a začátek podzimu. Tyhle hory mě okouzlily, pohltily. Sluncem zalitá rána, desítky hodin strávených v rovinách jižního okraje Třeboňské pánve, podhůří Novohradských hor i ve vlastních horách. Při cestách lesem jsme se zastavovali na místech odkud byl rozhled daleko do kraje a v ranním a dopoledním slunci pozorovali dalekohledem okolí. Projeli jsme větší města i malé, roztrošené vesnice s několika málo starousedlíky. Zažil jsem tu klidné, slunečné dny i divoké lijáky a bouřky. Setkal jsem se s mnoha vzácnými, zajímavými i obyčejnými lidmi a prožíval s nimi radost, štěstí a pohodu a také nervozitu, shon a smrt. Byl jsem tady bezmezně spokojený a byly chvíle, kdy jsem byl sklíčený smutkem a samotou.

Odpoledne po práci nebo o víkendech jsem s brašnou přes rameno vyrážel do okolí Nových Hradů a toulal se krajem. Lesy jsou tady pestré a zdravé. Najdete tu smrky, jedle, buky, borovice, modříny, duby, javory, jilmy, lípy, douglasky, břízy, olše, vrby, akáty i topoly. Jehličnany a listnáče jsou vhodně smíšené a vůbec každou dřevinu se snaží pěstovat tak, jak jí to vyhovuje nejlépe. Není to jistě všechno tak růžové a dokonalé, ale chyb a nedostatků tady naní tolik.

Chladná rána posledního zářijového týdne pronikavě mrazivě voněla a podzim se ohlásil. Topoly, lípy a jeřáby začaly jako první míchat barvy pestré podzimní palety a brzy se k nim začaly přidávat i javory a buky. Tahle rána a dopoledne strávená v lese patřila k těm nejkrásnějším. A na noční obloze, která byla temná skoro jako za dlouhých zimních nocí, zářilo mnohem víc hvězd než je obvyklé.

Nevládnu perem tak zručně, abych pro vás dokázal zachytit všechno, co cítím. Ale vždyť to asi také znáte. Tahle hory a celý okolní kraj jsem si už natrvalo zamiloval a vždycky se sem budu rád vracet. Zůstane mi zapsaný hlubko v srdci. A kdo už něco takového také zažil, tak mi snad odpustí, když se někdy zasním a budu na tenhle kout naší země a dny v něm strávené vzpomínat. Jo, pracovat a žít pro les je dřina, ale taky velká romantika!


Jak je člověku na KrkuMarka
Před pěti hodinami jsem se vrátila z neobvyklé dovolené, a tak pěkně za tepla vám zkusím napsat, co jsem zažila. Už od jara jsem se domlouvala s několika lidmi, že určitě letos pojedeme k moři. O prázdninách jsem to jaksi nestihla, ale vysokoškolákům naštěstí začíná škola až později. Takže jsme 16.9. vyrazili. Zvláštní shodou okolností jsme nakonec jeli jen dva: já a Kid (bratr Josého). Byl pro mě divný pocit, vydat se na takovou cestu s člověkem, kterého příliš neznám, s tím, že se mohu spolehnout jen na něj a na sebe, že všechno, co máme, jsou naše dva batohy a že peněz máme pomálu. Protože už přece jen začíná podzim, vyrazili jsme na jih, abychom užili ještě trochu teplého počasí a (jak jsme si mysleli) vyhřátého moře. Naším cílem bylo Chorvatsko, kvůli penězům a délce cesty hned to nejbližší pobřeží poblíž města Rijeka. Cesta nám zabrala skoro dva dny, ale zvládli jsme to.

Přijíždíme do Rijeky a Kid je upřímně zhnusen. Byli jsme sice varováni, že je to "Industrial centre", ale tohle asi nečekal. Marně zkoušíme najít nějaké místo na přespání v přírodě a nakonec zůstáváme v kempu. Je to sice drahota, ale možná, že jsme tím unikli sfouknutí do moře, protože první noc v Chorvatsku byla dost větrná. Pro jistotu jsme nevylezli ze stanu, dokud se vítr úplně neutišil - to bylo asi v 11 hod dopoledne.

Kemp je hnusný a jsme rozhodnuti změnit lokál. Ještě zbývá zaplatit, abychom dostali zpátky pasy. Za jednu noc a dvě osoby ve vlastním stanu jsme utratili 62 zvířat (v Chorvatsku se platí kunami) a dostali jsme 20 lipo (to jsou halíře).

Chceme někam do "prirody", kde nebudou lidi a hlavně žádný auta, továrny, přístavy, smrad... Dáváme se do řeči s jedním domorodcem, který bydlí na ostrově Krk. Je ochoten nás tam vzít. Zlatý člověk, bydlí ve vesnici Dobrinj a je opravdu dobrý. Cestou se ho ptáme, kde je hezky a on nám radí místo, kam sám jezdí a kde je "priroda", nejsou lidi, atd. Jmenuje se to Rajski Put a je to mezi vesnicemi Malinska a Njivice. Řidič je tak dobrý, že si kvůli nám zajíždí a přiváží nás skoro až na pláž. To je panečku rozdíl! Kid je hned veselý a je na něm vidět, že se mu tam bude líbit.

Rajski Put je vycházková cesta, která vede podél pobřeží. To je tvořeno velkými kameny a hned kousek od břehu začínají růst stromy. Je ještě brzo odpoledne a tak jdeme kolem moře až k místu, které se nám líbí, shazujem bágly a lezem do moře. Chtěla jsem napsat skáčeme, ale tak rychlé to rozhodně nebylo... Zjišťujeme, že moře není teplé. Ale zato svítí sluníčko. Odpoledne trávíme na břehu, Kid jde hledat místo na spaní. Tady se aspoň dá spát "na divoko" a hlavně je nám líto utratit tolik zvířat zbytečně.

Když zapadne slunce, přesunujeme se na palouk, který je chráněný stromy. Snažíme se, aby nás nebylo moc vidět a slyšet, protože nevíme, jestli by nám nemohli takové nocování zakázat a vyhnat nás, a taky aby o nás radši nikdo nevěděl. Stmívá se celkem brzo, a tak už po 20 hod. ležíme ve spacákách.

Vstáváme celkem pozdě, až když začíná svítit sluníčko. Balíme všechny věci, všechno berem s sebou a přesunujeme se opět k moři. Tady snídáme, hrajeme karty, sluníme se, koupeme, obědváme, čteme si, a tak dále až zase do večera. Večer zase vše zabalit a spát jdeme na náš palouk. A takto vpodstatě vypadají všechny dny.

Vítanou změnou je výlet do Malinské, který jsme za těch devět dní u moře absolvovali čtyřikrát - abychom doplnili vodu nebo koupili chleba (jinak jsme měli všechno jídlo s sebou z Prahy). Kromě chleba si dopřáváme už jenom zmrzlinu a jednou nakupujeme pohledy. Ale je tam draho a nám se ani nechce moc utrácet, stačí nám to, co máme s sebou. Jídelníček si navíc vylepšujeme nalezenými (s uvozovkami i bez) okurkami, rajčaty a hroznovým vínem.

Počasí je nádherné, i když voda je den ode dne studenější (aspoň se to zdá). Stan, který jsme měli sebou, jsme postavili jen jednou - první noc v Rijece, a jinak spíme pod širákem. Naštěstí to jde, i když nad ránem už je trochu zima. Utíká to docela rychle, i když vlastně nic neděláme, a tak se poprvé začínám loupat, až když už musíme jet zpátky. Škola volá a Krku už máme po krk! (to teda vůbec není pravda, ale zní to dobře).

Možná se vám zdá, že to muselo být pěkně nudné, ale já jsem moc ráda, že jsem to zažila. S Kidem byla legrace (i když někdy až moc) a já sama jsem si tam báječně odpočinula, srovnala myšlenky, nasbírala kamínky a trochu vyléčila ekzém. Přečetla jsem celou knihu (což jsem za celé prázdniny nestihla) a přelouskala skoro celá skripta. Přemýšlela jsem i o tom, že vám napíšu dopisy, ale nakonec zůstalo jen u toho přemýšlení. Tak se na mě prosím nezlobte, já jsem na vás myslela.

Taky jsem mimo jiné zjistila, že Chorvati jsou celkem podobní jako Češi (co se týče povahy) a že když chtějí, můžu mluvit česky a oni srbochorvatsky a přitom si skvěle rozumíme.


Duše, dušičko!Smíšek
Pokud se chystáte následujících pár řádek přeskočit, protože se vám nechce "zase se zamejšlet nad skautskym zákonem", tak vás mohu uklidnit: Nic takového dělat nemusíte. Po delší úvaze jsem došla k závěru, že "telefonní seznam" otázek spíš od zamyšlení odradí, než aby k němu napomohl (viz. minulé číslo Clavisu a ohlasy některých z vás). Proto nabízím vašim i své dušičce trochu něco jiného, ani ne snad originálního, ale k zamyšlení vhodného. Tentokrát se jedná o zenové vyprávění, které mě nedávno, jak se říká, praštilo do očí, když jsem listovala Příběhy k zamyšlení od Petera Bleesera a hledala úplně něco jiného.


Když stojímPeter Bleeser

Jednou se zeptali muže, který uměl meditovat, proč dokáže být pořád tak soustředěný i přes to, že je tak zaměstnán.

Řekl jim:
Když stojím, tak stojím
když jdu, tak jdu
když sedím, tak sedím
když jím, tak jím
když mluvím, tak mluvím...
Tu mu tazatelé vpadli do řeči a řekli: To děláme také, ale co děláš ještě navíc?

Říkal znovu:
Když stojím, tak stojím
když jdu, tak jdu
když sedím, tak sedím
když jím, tak jím
když mluvím, tak mluvím...
Opět ti lidé pravili: T-o přece děláme také.

On jim však řekl: Ne
Když vy sedíte, tak již jdete
když vy stojíte, tak již běžíte
když vy běžíte, tak jste již u cíle...

OdpadkyMarka
Stále mi leží v hlavě, jak bych měla nejlépe přispět k záchraně životního prostředí. Nemyslím, že nemohu nic udělat, a snažím se hledat stále nové způsoby. Mezi to, co se snažím provozovat už poměrně dlouho, patří mé oblíbené téma - odpadky. A protože si myslím, že by se o životní prostředí měl starat každý, rozhodla jsem se vám trochu usnadnit práci a vypsat tady vše, co doma třídím a kam to dávám.

Doma máme spoustu míst na odkládání odpadků a když je dlouho neodneseme, maminka se zlobí, že z bytu děláme skládku. Speciální nádoby máme na papír, plasty, hliník, baterie a sklo. Kontejnery na papír, plasty a sklo jsou celkem často k vidění (naštěstí), hliník (jak jistě víte) nosíme k Bobrům, ale co ty baterie?

Donedávna byl kontejner na baterie ve Vodičkově ulici před jazykovou školou, ale když jsem tam včera přinesla asi 3 kg vybitých baterek, zjistila jsem, že ho nějací milí vandalové předělali na obyčejný koš. Naštěstí zbyl ještě jeden na Jungmannově náměstí, kde jsou kontejnery hned u výlezu z metra - kromě obvyklých na plasty, papír a sklo je tam ještě čtvrtý na plechovky od nápojů (hliníkové, ale i železné) a z boku tohoto kontejneru je malý otvor na baterie. Doufám, že aspoň tenhle kontejner tam nějakou dobu vydrží a pokud najdu při svých cestách nějaký jiný, dám vám vědět.

Kromě tohoto praktického výčtu, který jsem vám chtěla sdělit, mám v hlavě ještě jednu ideu týkající se odpadků. Jedná se o to, že bych ráda vymyslela a zrealizovala projekt na třídění odpadků v rámci našeho sídliště. Netroufám si pustit se do toho sama, ale pokud byste měl někdo chuť, čas a nápad, co udělat (nějaké nápady mám taky), jsem ochotna tomu věnovat poměrně dost času. Nevím, jestli se podaří na našem středisku rozjet další dlouhodobou akci, když už máme Hemerovky a hliník, ale za pokus to stojí. Těším se a doufám, že se někdo takový najde.


Fantastická anatomieSmíšek
Tak jsem vám tuhle šla z jedné školy do druhé a měla-neměla jsem čas. Znáte to. Na cestu do Stodůlek to bylo málo, na procházku po pražských zákoutích moc, na sednutí v parku a počteníčko málo... A tu mě napadlo zajít do Národního muzea, kde se právě koná výstava Fantastická anatomie. Ne, že bych nebyla tak trochu připravená na to, co na ní mohu vidět (ono totiž není nad neformální společenskou kontrolu), ale vidět některé věci na vlastní oči je někdy k nezaplacení.

Zaplatila jsem tedy studentské vstupné, které do Národního muzea činí 15,- Kč, a vydala jsem se do prvního patra. Po chvilce hledání jsem vstoupila do menšího sálu, upraveného pro potřeby výstavy a mohla jsem se kochat. A taky se smát. Já skutečně nemám k anatomii ten nejvřelejší vztah a taky syté a jasné akrylové barvy nejsou zrovna to, co by nadchlo mou romantickou duši, ale musím říct, že jsem byla téměř u vytržení. To by člověk nevěřil, co se dá s anatomií, akrylovými barvami na plátně či dřevotřísce, ale hlavně s notnou dávkou fantazie udělat. Kromě krásných myšlenek se na obrazy vešla i notná dávka humoru.

Takže jestli náhodou budete mít cestu kolem Národního muzea, patnáct korun v kapse a trochu času na malé zastavení, neváhejte! Obrazy Milana Klímy stojí za vidění.


Až půjdete na snídaniKuba

Kousek od transfúzní stanice U nemocnice 1 je Anatomický ústav. Není to umění, je to skutečná anatomie. My jsme tam byli po odběru. Řeknu vám, pěkná zkouška. Nejdřív dvě vysoká patra a potom ještě ty exponáty... Ale přesto si tam zajděte, vystavené exponáty za to stojí. Třeba vyschlý člověk. Nebo studie vývoje mozku. Žádné modely - všechno to jsou zakonzervované živé tkáně.


ZajímavostiLišák

Neandrtálec nebyl naším předkem

Vědcům z mnichovské univerzity se podařilo genetickou metodou prokázat, že dnešní člověk není přímým potomkem neandrtálce, jenž vyhynul zhruba před 30 000 lety.

Vědcům se podařilo získat vzorek DNA z kosti neandrtálce a porovnat ho se vzorkem DNA člověka a šimpanze. Genetická analýza vyloučila jakoukoliv spřízněnost. Při porovnání vzorků dvou lidských jedinců bylo zjištěno osm rozdílných znaků, v případě člověka a neandrtálce již 27 a u šimpanze se počet rozdílných znaků zvýšil na 57.

Podle posledních průzkumů byl předchůdcem dnešního člověka Homo heidelbergensis, z něhož se v Evropě vyvinul Homo neanderthalensis, zatímco v Africe Homo sapiens, který později přesídlil do Evropy.

Konečně Yetti

Známý badatel a horolezec z Tyrol - R. Messner - objevil podle svých slov po třinácti letech usilovného pátrání legendárního sněžného muže.

"Stáli jsme tváří v tvář," tvrdí Messner v rakouském týdeníku News po svém návratu z Pákistánu. Své tvrzení dokazuje překvapivě ostrými fotografiemi. Yetti měří 220 cm, má světlou srst, je to noční tvor a živí se masem z yaků. Člověka nenapadne, ale pokud se cítí ohrožen, může být nebezpečný. Messner viděl tři jedince, ale je přesvědčen, že sněžných mužů žije velké množství.

Soptící Popokatepetl

Kouřící hora, což je překlad původního aztéckého názvu Popokatepetl, o sobě nechala vědět dvakrát v rozpětí dvanácti hodin (3.7.). Stalo se tak po více než sedmdesáti letech.

V proudech vulkanického bahna si pod dýmající sopkou hráli děti. V metropoli Mexico city, vzdálené 60 km od vulkánu, uklízeli sopečný popel z ulic a lidé si museli chránit obličej šátkem před prachem.

A proč to vlastně všechno píšu? Je docela zajímavé, na co všechno se dá přijít pomocí DNA. Yettimu jsem vždycky fandil a tak doufám, že ho nebudou moc otravovat (až ho najdou). Stejně by ho chtěli jenom pitvat a strkat do klecí v ZOO.

A nakonec stejně tak jako "jeťákovi" jsem fandil i našemu perspektivnímu Popokatepetlu, jenž bouřil, dýmal a kouřil na volejbalovém turnaji ve Stodůlkách. Jo a taky to ještě píšu jen tak.

Články byly převzaty z časopisu Koktejl (ročník 6, září 97). Mimochodem tento časopis doporučuji všem, kteří se rádi dozví něco z Čech i ze zahraničí.


Zajděte na obědLišák
Abych pravdu řekl, tak když jsem v minulém Clavisu četl nadpis článku Zajděte na snídani, myslel jsem na nejhorší. Teď už vím, že nejde o umírání a rád zajdu.

Přihazuji špetku do mlýna a zvu vás na oběd do vegetariánského klubu Góvinda na Petrském náměstí nedaleko Náměstí republiky. Jídlo je čistě rostlinného původu bez masa a je fakt dobrý. Nebojte! Nezajdete po něm. Ještě vám dám několik informací.

Restauraci provozuje hnutí Haré Kršna. Ale pryč s předsudkama! Nikdo vás nebude k ničemu přemlouvat, bude tam spousta zákazníků (lidé si tam chodí třeba jen odpočinout) a skvělá atmosféra. Tak jestli máte chuť na něco neobvyklého, nenechte se pobízet. Otevřeno je denně kromě neděle od 11:00 do 18:00. Dobrou chuť!


Podzim v příroděKarkulín
Opadává suché listé, kterým se skauti brouzdají. Voda mrzne a komáři letí do tepla. Také ptáci jako třeba čáp, vlaštovka a skřivan. Kaštany mají svou barvu a ořechy jsou zralé. Ani veverka nemarní časem na kolotoči. Musí si dělat zásoby na zimu. Pes a vlk, no prostě zvířata, která mají srst, línají. Bobr si postaví poslední hráz a potom si bude chytat ryby. A když bobr chytí rybu, tak je s ní amen. A ty ryby si dá do doupěte. Ptáci se můžou zbláznit z těch papírových věcí, co létají. Kuna může ohluchnout, jak jezdí traktor. Medvěd se začíná cpát a cpát. Jablka už jsou zralá a hrušky taky. Ráno je chladno.


Romantický podzimMuwín
Na severní polokouli začíná podzim 23. září. Léto se loučí nerado a posílá poslední pozdravy v podobě babího léta, pojmenovaného podle pavučinek, na nichž pavouci létají hledat skrýš na zimu. V severní Americe si vybrali název indiánské léto. Objevuje se i v indiánských zkazkách a Longfellowových verších. Pro Francouze z Kanady je to "léto divochů". V Čechách někdy i "léto svatého Václava".

Ostatně v různých zemích se jmenuje i podle jiných světců, kteří mají v tomto období svátek. Tento příjemný podzimní čas způsobuje poměrně stálá tlaková výše nad střední a jižní Evropou. Trvá někdy až do konce října. Pak ovšem západní oceánské proudění přivalí teplý vzduch se srážkami a na horách i s prvním sněhem. V Alpách, kde sníh napadne na ledovcový podklad, lze ve výšce 2500 m. n. m. nádherně lyžovat, ačkoli v údolí je ještě příjemně teplo. Na začátku listopadu se potom díky severozápadního proudění přižene chladný vzduch z Islandu a Grónska, takže i Martin může vsednout na svého bílého koně.

Tak a v prosincovém Clavisu se budeme třást zimou.


Chan ŠanSmíšek
Nevím, kdo z vás četl Dharmové tuláky Jacka Kerouaca, vyzná se v čínské literatuře nebo dával pozor při zeměpise, když se brala čínská pohoří. Ať tak či tak, každý, kdo splňuje alespoň jednu výše uvedenou podmínku, by mohl při vyslovení "Chan Šan" zalistovat svou pamětí a odpovědět na otázku, kterou si kladou ti, kteří o Chan Šan nikdy neslyšeli. Kdo nebo co je Chan Šan? Nebudu vás déle napínat.

Mrazivá hora, čínsky Chan Šan, se nachází v pohoří Tchien-tchaj (Nebeské terasy) v provincii Ťiang-su. Dala jméno legendárnímu samotářskému básníkovi, který žil na jejím úbočí ve sluji poblíž kláštera Kuo-čching někdy mezi 6. a 9. stoletím. Při svých toulkách po Chan Šan a Tchien-tchaj psal své lyrické básně na zdi vesnických stavení i na zdi kláštera, na stěny skal i balvany, dokonce prý i na stvoly bambusu. Některým připadal jako blázen, jiným jako mudrc. Víc se o něm můžete dočíst právě u J. Kerouaca nebo v doslovu českého výboru Chan Šanovy poezie Nad nefritovou tůní jasný svit, z něhož vám dnes předkládám tři ukázky. Nechme se tedy ovanout větrem z východu...

Slepá hrabivostChan Šan

Moudrý nezná lačné hrabivosti
Hlupák tavit zlato miluje
Pole druhých zabírá a nemá dosti
Jenom jeho, tvrdí, háj bambusů je
Lokty si klestí cestu za penězi
Se zaťatými zuby svou čeleď a koně pohání
Jen pohleďte tam před městskou bránu:
Pod sosnami a cypřiši hrob vedle hrobu leží řadami

Tančím radostí z krásné chvíleChan Šan

Je tu pták, má pestře barevné peří
Sedává na javoru, jádra z bambusu jídá rád
Pohybuje se důstojně, obřadně, jak se patří
Lahodně zpívá, tóny mají svůj řád
Včera sem přiletěl, odkudpak se tady vzal?
To kvůli mně se objevil a načas tu hřaduje
Náhle je přáno mi naslouchat hlasu hudby a zpěvu
Tančím radostí ku chvále dnešního dne

JitroChan Šan

Dnes dlouho sedím před horským štítem
Mlha se zvedla již, oblaka odplula v dál
Jediná stezka, čirý potok chladný
Nefritově zelené hlavy zvedají vrcholky skal
Bělostná oblaka, jitřní svit, nádherně tichý
Měsíc už jasný je, třpyt noci doplápolal
Tělo je zbaveno prachu a špíny
Stesk v srdci zklidnělém kde by se vzal?


Syčáci rozvaděčeHonzina
Tak přátelé a jsem tu zase se svým malým koutkem technických vymožeností našeho světa. To víte, náš svět jde s vývojem technických věcí tak pomalu, že není o čem psát... Ba ne, byl jsem línej se do něčeho vrhnout a tak se z toho vyvinula tahle téměř půlroční odmlka.

Chtěl bych vás seznámit s něčím, s čím jsme si s bráchou celé prázdniny ničili své mozkové obvody pod přívalem vzteku, že ta zatracená věc nejde zapojit tak, jak by měla jít. Ta záhadná věc je rozvaděč.

Kdo má alespoň trochu pod čepicí (mozek), snadno vydedukuje, že toto zařízení - tato záhadná skříňka - cosi rozvádí. Ano, má částečně pravdu. Je to, přesněji řečeno, elektrické zařízení umožňující nejen rozvádět elektrickou energii kabely, dráty a jinými vodiči tak, aby bylo vše přehledné, ale hlavně jistit, chránit i řídit elektrické přístroje, které jsou mimo tuto rozvodnou skříň a jsou právě jednotlivými vodiči napájeny a ovládány. Rozvaděč je většinou umístěn v místech, kde je k němu nejlepší přístup.

Jištění jednotlivých kabelů a drátků je prováděno pomocí jističů, pojistek a jiných ochranných prvků (pro odborníky: odpojovače, odpínače aj. nechávám být stranou, protože se snažím objasnit situaci v oblasti do 400V střídavých, 50Hz). Jsou to velcí pomocníci, protože v případě, že do přístroje jde větší proud než by měl jít, je dané zařízení odpojeno od napájení a tak nehrozí, že by se zničilo. Toto se koná ve zlomku sekundy (mili až mikro sekundy). Rozdíl mezi ochrannými prvky je v principu funkce a ve velikosti proudu, při kterém odpíná. Rozdílné principy jsou nejvíce patrné právě u pojistek a jističů. Pojistka je vlastně jenom vlákno umístěné buď ve skleněné trubičce nebo v porcelánovém obalu (známé zejména ze starých rozvaděčů). Při překročení určité velikosti proudu dojde k přepálení, vlivem toho i k rozprsknutí vlákna a následné přerušení obvodu. Z toho plyne, že se pojistka (pojistková vložka) už nedá použít. Jiné je to u jističe, jiné v oblasti způsobu přerušení. Ten pracuje na principu tzv. bimetalu, který se vlivem teploty ohýbá. Po překročení určité teploty bimetal spustí mechanismus, který obvod odpojí. Po opravě může obsluhující osoba jistič opět "nahodit" a v obvodu znovu teče proud (určitě jste to již slyšeli "Franto nahoď jistič, nemám tam šťávu").

Dalšími prvky v rozvaděči jsou prvky umožňující připojovat nebo odpojovat jednotlivá zařízení ležících mimo oblast rozvaděče. Příkladem jsou tzv. relé a stykače. Oba pracují na stejném principu vtahování kovového jádra do cívky (určitě to znáte z fyziky a kdo k tomu ve fyzice ještě nedošel nebo fyziku ještě nemá, nevadí). Jediným rozdílem je velikost proudu, který jednotlivými zařízení může být ovládán. Větší proud může jít ve stykači, menší v relátku.

Tyto prvky mohou být ovládány pomocí řídícího systému, který je tím nejsložitějším zařízením v rozvaděči. Proto si ho představte jako velmi rychlou osobu, která ovládá hrozně mnoho páček a podle toho, co se v jednotlivých přístrojích umístěných venku děje, tu či onu páčku zapne.

Tak teď jsem vám popsal základní prvky v rozvaděči, i když netvrdím, že byly všechny. Rád bych vám také ve stručnosti popsal, jak to také v rozvaděči chodí... Představte si rozvaděč jako učitelský sbor. Vedoucí osobností je ředitel, v rozvaděči je to řídící systém, a ten stejně jako ředitel ve škole řídí své podřízené. Podřízenými v případě rozvaděče jsou většinou relé a stykače, kteří jako učitelé dávají svému nadřízenému informace o stavu žactva, o jejich chování a výsledcích. Informace ředitel zpracuje a zařídí podle nich, co se bude dít ve škole dál (rozvrh, suplování, ...). Jako žáci jsou zde různá zařízení a přístroje, které jsou mimo rozvaděč a na podnět učitele vykonávají různé úkoly. O tom jak úkol vyřešili, informují zpětně učitele.

Tak a na konec bych vám chtěl říci něco, co považuji za nejdůležitější z celého článku. Až vám budou páni učitelé, páni profesoři či páni asistenti na vysokých školách povídat něco o těchto zařízeních ve smyslu bezpečnosti práce, poslouchejte je velmi bedlivě. Jde totiž o životu nebezpečné zařízení, které by vás mohlo, když ne zabít, tak alespoň pěkně zranit.

Až tedy budete mít možnost se do takovéhle rozvodné skříně neboli rozvaděče podívat, pod vedením nějaké znalé osoby, vzpomeňte si na tento článek, určitě už nebudete mít pocit, absolutního neznaboha v očích zapřísáhlého elektrovědce pana učitele, profesora atd.


4KA extraKuba
Minule jsem popsal základní Mariášová pravidla, dnes se zaměřím na zvláštnosti, bez kterých byste se možná obešli, ale které přináší do hry nový rozměr. Začnu trochou praxe.

Co nováčci nevědí

Hlášku vynáším tak, že svrška položím na své sebrané karty a řeknu "hláška". Když hlášku nesu, musím mít v ruce ještě i krále!

Rozdává se vždy po čtyřech kartách. Každému hráči musí přijít čtyři karty, které byly v balíčku za sebou. Nikdo se nesmí předbíhat a mluvit a jednat pouze tehdy, když na něj přijde řada. Všechny akce probíhají ve směru hodinových ručiček.

Renonc se říká nějaké vážné chybě. Například když někdo špatně rozdává, nectí barvu, opakovaně mluví když nemá nebo povinně neflekuje. Když někdo renonc udělá, skládají se karty a dál už se nehraje. Renonc není, když mi vypadne karta ani když se spletu při výnosu a hned se opravím (než tam někdo dá další kartu). Renonc není ani za to, když zapomenu zavolit. To potom znamená, že budu hrát s červeným esem.

Do sebraných štychů se nesmí nahlížet. Jedinou výjimku tvoří poslední štych a to ještě jenom před tím, než je vynesena první karta dalšího štychu.

Míchá se pouze po betlu a durchu nebo když se hra nedohraje. Nedohrává se, když už mám v ruce pouze nejvyšší karty (třeba trumfové eso, desítku a krále). Tehdy položím tyto karty na stůl a řeknu "To jde za mnou."

Lepší se říká červeným jsou-li zvoleny jako trumfy.

Betl a durch

Betl (malý) a durch (velký) jsou zvláštní hry, které se hrají v případě, že některý z hráčů má moc slabé (betl) nebo moc silné (durch) karty. Obě hry se téměř vždy vyplatí hrát, máme-li v ruce hodně (šest) karet stejné barvy a k tomu buď něco nízkého nebo vysokého.

Úkolem malého je neuhrát jediný štych, úkolem velkého je naopak uhrát všechny. Pro zpestření je u těchto her navíc desítka na normálním místě mezi devítkou a spodkem. Když si někdo malého nebo velkého nahlásí, má samozřejmě první výnos. Obě hry jdou hrát loženě - to znamená, že ještě než poprvé vynesu, položím všechny karty na stůl a hraji otevřenou hru. Uhrání ložených her je mnohem složitější.

Časem se přišlo na to, že uhrát betla ve Čtyřce je velmi jednoduché. Proto se po druhém kole skládají karty. To vypadá tak, že při třetím výnosu položím své karty na stůl tak, aby do nich viděli i ostatní. Až to udělají všichni, zahledím se do karet a přemýšlím, jak to udělat, aby betlař vzal alespoň jeden štych.

Uhrát durcha je naopak velmi složité, proto jsou ve Čtyřce dvě lehčí varianty. Jedna je durch s chytrým, který hraji tak, abych vzal všechny štychy kromě posledního, který může vzít kdokoliv (samozřejmě i já sám). Kdo štych vezme, stává se chytrým a spolu se mnou vítězí. Další varianta je durch s kartou, který hraji tak, abych vzal prvních šest štychů, sedmý musí vzít karta, kterou řeknu na začátku a poslední ten, kdo měl tu kartu. Obvykle říkám například: "Durch se zeleným esem."

Stejně jako se mají možnost ke hře vyjádřit všichni hráči při dobré barvě, mají možnost i teď. Když si někdo nahlásí špatnou barvu, můžou ještě ostatní hráči nahlásit nějakou vyšší hru ve špatné barvě. Pořadí je: betl, durch s kartou, durch s chytrým, durch, ložený betl, ložený durch. Potom se objíždí ještě jedno kolečko, při kterém se flekuje. Durch s chytrým se flekovat nemůže, protože se neví, kdo bude hrát s kým.

Prachy

V brožurce o kanastě jsem se dočetl, že peníze jsou v karetních hrách pouze negativní. Zbytečně prý zvyšují napětí a nervozitu a z krásné hry pro radost se stane boj o peníze. Je to kec. Do Mariáše peníze přinášejí ohromné obohacení a celkové zlepšení. Mariáš bez peněz je v podstatě docela nudný, ale s nimi se z něj stává velmi zajímavá hra. I když se hraje o malé částky (do piva za večer se obvykle vejdete :-)), peníze vás přimějí se víc snažit a také o něco víc riskovat. Sazby se samozřejmě můžou psát i na papír, ale in-cash to je mnohem lepší.

hra0,10
oflekováníx 2
lepšíx 2
7 hlášená0,20
7 nehlášená0,10
7 zabitá0,10
7 hlášená zabitá0,20
100 hlášená0,40
100 nehlášená0,20
betl0,50
durch1,-
renonc1,-
úmyslný renonc10,-
Já většinou hraju Mariáš desetníkový. To znamená, že základní sazba za hru je deset halířů. Hrává se i padesátníkový nebo korunový, ale na tom se už dají prodělat nemalé peníze. Sazby v tabulce se sčítají, do betla a durcha se ale samozřejmě nic jiného nepočítá. Při kilu se ignoruje hra a na nehlášené kilo se vztahují fleky na hru. Za každých deset bodů uhraného kila navíc se přičte základní sazba. Například 120 nehlášených bodů je za 60 halířů. Stejně se odčítá za neuhrané kilo (70 bodů při hlášeném kilu mě bude stát 1,20). Sedma je zabitá tehdy, když mi ji někdo vezme v posledním štychu vyšším trumfem.

Fleky zvyšují pouze to, na co se vztahují. Například reovaná hra a nehlášená sedma je za padíka. Lepší zvyšují všechny sazby za hru v dobré barvě. Peníze dávají všichni, kteří prohráli. Například při durchu s kartou je dává i ten, který má kartu, i když třeba za celou hru neudělal chybu a hra skončila po druhém štychu.

Taktika

Kdo maže, ten jede: Jestliže vím, s kým hraju, snažím se mazat. Takže házím desítky pod spoluhráčovo eso a esa pod spoluhráčovy trumfy. Stále však musím zvažovat možnost, že štych vezme protihráč sedící za mnou! Paradoxně se občas nevyplatí mít ani jeden trumf, protože to se potom můžu parádně rozmazat. Z mazání se dá poznat, kdo s kým hraje.

Příklad: V prvním štychu jde zelené eso. Jeden hráč pod něj hodí desítku. V dalším štychu jdou taky zelené. Jestliže na ně ten samý hráč hodí zelené, je jisté, že hraje s tím, kdo hodil poprvé eso. Jestliže karty vynese naopak, je pravděpodobné, že hraje proti. Samozřejmě může mít také plonkovou (jediná karta dané barvy) desítku a to potom ani nic jiného vynést nemůže. Jestli byla plonková nebo ne se právě pozná z druhého kola zelených.

Když hraju samečka a mám trumfovou hlášku, vyplatí se nahlásit sedmičku a tím si pojistit, že se bude hrát (nemám totiž zajištěné povinné fleky). Když ji neuhraju, mám to za dvacetník, ale když uhraju kilo, bývá to podstatně dražší. Jsem-li protihráč a sedmičku mám v ruce, samozřejmě ji flekuji (Tím zároveň ostatní poznají, odkud vítr fouká.)

Když jsem sameček a mám karty úplně na pendrek, vyplatí se občas zvolit únikového betla nebo durcha s kartou. Případné kilo bývá občas sakra drahé (rekord mám 12,80), kdyžto na betlu prohraju nejvíc tři koruny.

Jsem-li na výnosu (vynáším jako první), vyplatí se začít esem barvy, které už moc nemám (míň než čtyři karty). Nevyplatí se vynést jinou vysokou kartu, protože tím bych ze spoluhráče mohl vytlouct desítku, kterou by soupeř zabil esem. Jestliže už jednou prošla barva (byla na štychu a všichni ji měli) a já mám v ruce desítku a ještě nějakou kartu té barvy, nevynáším desítku, protože mi ji někdo zabije trumfem! Naopak se vyplatí hodit tu druhou kartu, protože tím z někoho vymlátím trumfy na bezcenném štychu.

Mariáš na počítači

Jsou mi známy dva Mariášové programy: Flek! a Re!. Flek! je volený, Re! licitovaný. Oba jsou pro Dos, ale asi před rokem se prý chystaly i verze pro Windows, tak už nejspíš jsou. Já se teď snažím naprogramovat Čtyřku. Zájemci se můžou přihlásit o betaverzi.

Na úplný konec bych chtěl napsat, že jednak nejsem žádný odborník a jednak existuje řada drobných odlišností (hlavně v počítání) v různých verzích pravidel. Tohle nejsou žádná oficiální pravidla (pro Čtyřku ani nejsou) a proto jimi nemlaťte nikoho po hlavě. Příště můžu napsat o tom, jak se hraje ve třech. A hrajte!