Zveme vás dne 29.11.97 na strhující, jedinečné, veselé (i když bude počasí brečet) dračí klání. Vyzýváme všechny trojhlavé saně a draky (skupiny tří lidí), aby se dostavili v 10:00 na Luka na za-stávku autobusu.

Tříčlenná skupina musí přiletět s neživým, létajícím, dlouhoocasým drakem, minimálně se třemi mašlemi. Nezapomeňte doma své ohnivé sliny (svíčku a sirky). Všem také doporučujeme teplé oblečení, šátky, veselou náladu a trpělivost s pořádající saní KřeZaj.

Drakům zdar a dráčatům taktéž!

Nevím, kdo z vás si po táboře odvezl lakrosku domů nebo kdo si ji vzal v klubovně. Taky se objevily hlasy, že zrovna ta vaše lakroska se už z tábora nepřivezla. To jsem si dost dobře nedovedla představit, ale Pandy do toho vnesla přeci jenom trochu světla, protože z ní jen tak mimochodem vypadlo, že některé lakrosky s holkama doplétaly. Což v praxi znamená, že vaše lakrosky mohou opravdu vypadat úplně jinak, než jak si je pamatujete vy. Nechci nikoho nutit, aby si vzal lakrosku, ke které necítí nic mimořádného, ale pokud jste si některou už vybrali a odnesli domů, tak ji, prosím, zaplaťte. Tak, to bychom tedy měli.

Ráno cestou do školy jsem se snažila vrátit se k nedělnímu odpoledni s větší dávkou optimismu: Bylo to skvělé. Nejen díky zásahu "toho, co nás přesahuje" (jak někteří z vás slyší raději), ale také díky vám všem, kteří jste věnovali svůj čas, trpělivost, chuť, energii a touhu na uskutečnění velkého snu. (Mohu psát jen za sebe, a tak si ten sen dovolím přivlastnit.) Na uskutečnění mého velkého snu. Nebyl to jen sen o uvedení divadelní hry pro nějaké obecenstvo, kterého bych se směla zúčastnit. Byl to hlavně sen o společném díle, které nás všechny obohatí. A přestože se to na první pohled nezdá - čas strávený učením textu, neumělým zkoušením v klubovně, na táboře nebo v Prokopáku a zařizováním nejrůznějších "maličkostí", aby vše klaplo - rozhodně nebyl promarněný. Myslím, že nám všem pomohl trochu nakouknout do zákulisí. Vyzkoušet si na vlastní kůži, co to znamená mít trému - nejen za sebe, ale za všechny zúčastněné; co je to mít "okno" nebo co se stane, když někdo není tam, kde by být měl... Na divadle je skvěle vidět, jak může střet názorů a podíl každého zúčastněného člověka, byť by měl tu "nejmenší" úlohu, přispět a prospět společné věci.

Pak je tu ještě samotná hra. Kdo z vás by si pře-četl Romea a Julii nebo šel na tuhle hru do di-vadla? Ne, nepochybuji, že by tak učinili všichni. bylo by to však pravděpodobně pouze jednou. V duši by zůstal pocit, že to o něčem, tedy o lásce, bylo a konec. Tak jako pasivně přijímáme řadu jiných věcí, bychom zkonzumovali i toto světově proslulé dílo. Ale to, že mnozí z vás v představení účinkovali, učili se texty, přemýšleli (nebo byli nuceni přemýšlet) o tom, co říkají, dělají a hrají a proč a neváhali porovnat své snažení se snažením druhých, profesionálních herců, je přínosem mnohem větším a je to prostě skvělé.

Teď už mi zbývá jediné, odpovědět na obvyklou otázku: Co tím chtěl básník říct? Chtěla jsem říct ještě jednou velké DÍKY vám všem. Děkuji za splnění snu, otvírání očí při debatách, za nádherný zážitek, který by mi jiné divadlo nikdy nemohlo poskytnout.

Vše "rejže" Smíšek.

PS. Mám mnoho důvodů, proč myslím, že bychom teď měli na čas divadla nechat a dělat něco jiného, ale uvedu jen jeden a to velmi prastarý: V nejlepším se má přestat.

Sobotní program byl rozdělen do několika bloků přednášek, které zabraly téměř celý den, a dvouhodinové práce v sekcích. Hned po snídani nás přivítal náčelník chlapeckého kmene Riki. Potom mluvil Miloš Zapletal o roverském časopisu Kmen, o tom, že je potřeba získat co nejvíc odběratelů, aby časopis nezanikl kvůli nedostatku peněz. Dál nás taky poprosil o autorskou podporu, hlavně o psaní článků ze života rk, o zážitcích, službě...

A pak přišlo první "kino": Špalkova počítačová show na téma Strategie Junáka do r. 2005 (je to ten dokument, který jsme četli na táboře). Další bod programu byla přednáška o demokracii od Honzy Šolce, což je člen kanceláře prezidenta republiky.

Po obědě jsme opět zasedli do "kina" a shlédli představení skautingu, tak jak bylo prezentováno na konferenci Kalokagathia pro neskautskou veřejnost. Následovala Špalkem představená koncepce vzdělávání činovníků.

Potom jsme konečně vyběhli provětrat své zavařené mozky a po návratu už jsme se s chutí vrhli do práce. Každý si mohl vybrat některou z osmi sekcí: komunikace, koncepce, časopis, program, vztahy, zahraničí, vzdělání, záplavy (tato sekce bohužel zůstala nenaplněná).

Peggi s Lišákem byli v sekci koncepce, která se zabývala celkovým pohledem na problematiku roverských kmenů, což znamená, že se zde prolínaly všechny ostatní sekce. Bylo dáno několik základních oblastí, které se týkají dobrého fungování rk (komunikace, program, zahraničí, vztahy s veřejností = p.r., vzdělání, organizace). Zabývali jsme se tím, jak tyto oblasti zlepšit (např. v oblasti komunikace vytvořit systém tzv. pavoučích sítí, kdy úzce spolupracují roverské kmeny navzájem a kmeny se svými středisky, vydat databázi fungujících rk, atd.).

Marka byla v sekci vztahy s veřejností. Zde jsme se zaměřili hlavně na pořádání akcí pro děti, které nejsou členy organizace. Zásadní otázka byla, zda chceme být výběrovou organizací pro 4 % dětské populace, kterou nebaví televize a chtějí utéct do lesa, anebo jestli chceme oslovit širší okruh dětí. Tuhle otázku jsme nedořešili, ale shodli jsme se na tom, že pokud bychom chtěli oslovit víc dětí, stejně to neumíme. Dál jsme se zaměřili na konkrétní akce, které někdo z nás pořádal a pak na důležité body přípravy, na které se zapomíná.

Po večeři měl přednášku Václav o sebevzdělání, proběhla mše a sobotu jsme ukončili u Kroměřížského kostela Gilwellským kruhem se svíčkou v ruce.

V neděli byla na programu, kromě prezentace jednotlivých sekcí, zajímavá přednáška o programu Evropa pro tebe od Aladina. Dopoledne ještě proběhla schůze odboru pro rovery, což je dlouhodobý pracovní tým, který se zabývá problematikou R&R (viz sekce, ve kterých se pracovalo v sobotu). V tomto odboru je stále mnoho práce a málo lidí, takže kdybyste měli chuť a zájem o práci v některé sekci, jste vítáni (u Marky se můžete dozvědět bližší informace a šéfy jednotlivých sekcí).

Co říci na závěr? Určitě to byl zajímavý víkend, který nám přinesl zjištění, že toho ještě mnoho neumíme, co bychom se měli naučit, popostrčil nás dopředu v přemýšlení o roverech a ukázal nám, jaké problémy se řeší v roverském (našem) odboru. Myslíme si, že můžeme přispět také ke zlepšení mnoha věcí, např. týkajících se časopisu Kmen, a že bychom se měli víc zajímat o naše vzdělání, o akce pro veřejnost a o záplavy... Další oblasti jsou samozřejmě také zajímavé, ale to přinese čas.

5:25 Vycházím z domu. Co kecáš ? J Dobře...

5:35 Tak tedy až teď konečně vybíhám z domu. Hlavně ať ten vlak stihnu nebo mě bude Marka v Radotíně na nádraží proklínat...

5:50 Naskakuju do vlaku, který evidentně čekal už jen na mě a okamžitě vyráží.

6:00 Sedím na lavičce v čekárně. Ahoj. Asi minutu po mě dorazil Acík. "Kdosi" mu totiž poradil, aby jel do Radotína v sobotu brzo ráno autobusem... Takže si musel drobet přivstat ...

6:11 Ve stanici zastavuje vlak z Berouna, jenže bez Marky... Dáme jí akademickou čtvrthodinku. Blbost, kde by se tu vzala, ještě spí, jdeme na to...

6:45 Zápis, letmý pohled na dobře známý itinerář, na kterém se od doby, co jsem tenhle pochod šel poprvé, nezměnilo nic, ale pro každý případ...

7:15 (cca) Přecházíme Zbraslavský most. Svítá. Asi padesát metrů jde za námi v těsném závěsu asi sedmdesátiletý stařík se žlutým batohem. Tedy teď ještě nevíme jakou barvu má ten batoh, nevíme ani to, že vůbec nějaký batoh má, ale také ještě nevíme, že se žlutým batohem ještě uvidíme...

8:00 Za Zbraslaví začínáme stoupat po úbočí a děda zůstává kdesi za námi. Pochvalujeme si, že jsme ho setřásli a za bujarého hovoru míříme k Davli.

10:00 Davle - 1.kontrola. Čas se nám zdá být velice dobrý, což si vysvětlujeme tím, že jsme jen dva. Nad Davlí jsme si dali sváču. Na neštěstí jsme při tom asi o 100 metrů odbočili z trasy, takže jsme ztratili přehled o jednotlivých chodcích a o jejich poloze...

krátce před 12:00 Asi kilometr před obcí Líšnice jsme zahlédli asi 500 metrů před sebou žlutý batoh. A hele ho! Teď ho dostaneme. Zrychlujeme. Cesta je mírně zvlněná a žlutý batoh se nám objevuje a ztrácí mezi jednotlivými velbloudími hrby a přitom se stále přibližujeme. V Líšnici se nám ztrácí mezi domy. Nasazujeme kritické tempo (aspoň já určitě, Acík neustále vykazoval známky dostatečných rezerv). Začíná jemně pršet. Zčista jasna asi 50m před námi se od autobusové zastávky odpoutává stařík se žlutým batohem a dojídá cosi, asi sušenku. Cesta začíná stoupat. Rychlost stále stoupá, okolí jíž vnímám rozmazaně a zorný úhel se mi zužuje a upíná na žlutý ruksak. Opouštíme obci, přestává pršet. Batoh prudce akceleruje a ve smyslu vyhlášky 99 sb. (bezpečnost silničního provozu) nabírá maximální povolenou rychlost mimo obec...

12:15 Řitka, dálniční podchod. Přichází na mě krize, zvolňuju chůzi, stařík mizí kdesi před námi v obci. Následující úsek přes hřeben do Dobřichovic je pro mě vyčerpávající a zdá se být nekonečným.

13:45 Dobřichovice. Dáváme si druhou sváču. Krize mě dočasně opouští. To je štěstí, protože jinak bych v kopci do Vonoklas asi vypustil duši...

14:45 Vonoklasy - 2. kontrola. Čas je stále dobrý, můj stav bohužel nikoliv. Začínám čerpat z posledních rezerv a přecházím do režimu podvědomého řízení.

cca 15:15 Solopysky. Můj stav je kritický, pu-chýře sice nemám, ale v mém nitru dochází k jakýmsi dramatickým procesům. Stále si sice uvědomuju naši polohu a vnímám okolí, ale přestávám mluvit. Nohy mě už neposlouchají a nesnesitelně bolí. Bože, ať mě bolí třeba hlava, ale nohy né, moc prosím, slibuju že už budu hodný... Tak takhle špatně jsem na tom byl na 43. kilometru. Bůh mě vyslyšel...Vpravo pod hrudním košem mě začíná krátce píchat... nohy sice bolí dál..., ...ale aspoň něco...

16:15 Rozcestí - Ukazatel nemilosrdně oznamuje: Radotín 1,5 km. Už jsme tak blízko. Bolest pod hrudníkem je již nesnesitelná a každý další krok pro mě vydá za kilometr. Acík je stále v naprosté pohodě, jeho diagnóza je jasná, rychlá a přesná. To jsou játra, to bude dobrý.

Na okraji Radotína si ještě dáváme malou pauzu. To abych mohl projít Radotínem aspoň trochu důstojně...

16:45 Sokolovna Radotín. Mám pocit nevýslovného štěstí, že jsem to dokázal. Zjistil jsem jak moc jsem díky své neúčasti na vandrech zlenivěl, ale o to je moje radost větší, že jsem vůbec došel...

Dík tobě Acíku, bez tebe bych to tentokrát asi nedokázal.

Právě kvůli zimě jsme se rozhodli setkání o jeden den zkrátit. Co se však v ostatních dnech na Točníku a v jeho nejbližším okolí dělo? No, kromě trochy práce na hradě jsme hráli vypečené hříčky sloužící ke vzájemnému seznámení, povídali si o roverském programu, tvořili loutky z novin a škrobu, lasovali a trochu si pinkli s míčem (byla přece jen zima). Pak jsme taky navštívili sousední hrad Žebrák a podívali se na Vraní skálu - někteří na ni vylezli a rozhlíželi se po nádherně podzimně vyzdobeném okolí a někteří po ní lezli a slaňovali. Také nesmím zapomenout na vyrábění amuletů, které budou setkání připomínat, večerní ohně, několik úrazů a dobrou náladu, která se nás celou dobu nepustila.

Díky vám všem, kteří jste přijeli a pomohli se vším, co bylo třeba. Jsem vám opravdu moc vděčná a doufám, že se nám takových setkání podaří uspořádat více, protože teď už se máme i z čeho poučit.

Prší.
Tiše čekám na poslední známky léta -
- přišlo konečné rozloučení.

A zima zas jak vlezlá dáma
cpe se všem lidem pod kabát,
ač nepřišel ji nikdo zvát,
ač není slavně uvítána.

Prší.
Všude se míhají stovky deštníků
nejrůznějších barev.

Prší.
Lidské hlavy schovány do kapucí
pospíchají v davech.

Chci chvilku stát pod proudem vody,
nechat ji stékat po bradě,
nebránit se té náladě,
nemuset brát po čtyřech schody.

Chci žít a dýchat bez starosti,
že nebudu mít peněz dosti,
že nepominou smutky z lásky,
že se stářím přijdou i vrásky.

Chci vždy se smát a lidem mávat,
bohatým brát a chudým dávat,
chci v lese slyšet ptáčky zpívat,
na východ slunce jít se dívat...

Prší.

Punkrocková mládež
přetížila zdviž,
všichni pospíchali
blíž.

Ten měl v uchu řetěz,
ta zas v nose kruh,
dejchali jsme těžkej
punkrockovej vzduch.

Měsíc nad sídlištěm,
beton, sklo a drát -
bylo to tak smutný,
až se musím smát.

Měsíc nad sídlištěm
jako bílý prs,
dychtivými zraky
probodený skrz.

K ránu jsme šli domů
řídkou pražskou tmou;
byla to bytelná
show.

Už je pozdě volat psychiatra,
když náš stress má hlubší kořeny,
nežli ty, že na nás hledí spatra
otec naší dívky Mařeny.

Bijem spolu o mříž dospívání,
mládí v tahu, důchod na krku,
přesto nám je ale do zpívání,
když se v trysku berem za ruku.

V úprku si vyznáváme city,
v tramvaji si přečtem Shakespeara,
a už mocný předvoj senility
nebezpečně na nás dotírá.

Nekladem si přemrštěný cíle,
nechcem dělat díru do světa,
chceme jen, až přijde naše chvíle,
se ctí dohrát roli Hamleta.

Světelnou rychlostí
rejdíš mi po tváři,
po celém těle,
jsi hbitou bytostí
nazvanou hvězdáři
sluneční sele.

Sviť lidem do očí
krutě a zběsile,
ať se tě leknou,
než se svět otočí,
tma bude v přesile
a stíny řeknou:

Čuníku jateční,
dospěl jsi k mezníku
před místní masnou,
paprsky sluneční
v úloze řezníků
za chvíli zhasnou,

je konec vytáček,
prokletá kotleta
odlétá k šunce,
zasvištěl sekáček,
rachotí roleta,
zapadá slunce.

Napadá mě, že je asi mnohem víc různých zvuků deště, než dokážu slyšet a než si vůbec umím představit. Tisíce tónů, které dohromady znějí jako když úplně normálně prší... V těch mnoha tónech a akordech, které spolu tvoří, slyším zvuk celého vesmíru. Jen na krátkou chvilku. Ale od teď už vím naprosto jistě, že nejsem jen nějakým nepatrným zrnkem smýkaným ohromným nekonečným vesmírem. Jsem jeho nedílná součást. Mám k dispozici jeho obrovskou energii a mám možnost ji s ním sdílet. To je mnohem víc, než si vůbec kdokoli z nás může představit. Asi ani já ještě úplně nedokážu pochopit, co to může všechno znamenat. Ale jsem vděčný tomu, kdo zařídil, abych byl právě v té chvíli na ulici skrápěné deštěm...

...Pro mne bylo slunce vysoko nahoře na poledním nebi nezajímavou skvrnou v prostoru, hledal jsem je jinde: ve třpytu jeho paprsků, v ozvěně, kterou obvykle přiznáváme jen zvukům, ale která je stejně vrozená i světlu. Světlo rodilo nové světlo, hlásilo se od okna k oknu, od kousku zdi nahoru k oblaku, vnikalo do mne, splývalo se mnou. Hltal jsem slunce do sebe...

...Jsem přesvědčen, že děti vždy vědí víc, než dovedou povědět; v tom je velký rozdíl mezi nimi a námi dospělými, kteří v nejlepším případě víme setinu toho, co všechno říkáme. Nesporně to vzniká tím, že děti všechno chápou celou bytostí, kdežto my to přijímáme pouze hlavou...

...Pro dítě je odvaha tou nejpřirozenější věcí na světě, něčím, co je nutno projevovat, a to každou minutou života...

...Jak jsem mohl celou dobu žít, aniž jsem věděl, že všechno na světě má hlas a umí mluvit? Nejen bytosti, jimž se řeč přiznává, ale i vše ostatní: průchody, domovní zdi, trámy, stíny stromů, písek a mlčení... Od té doby, co jsem byl slepý, nemohl jsem udělat žádný pohyb, aniž bych vyvolal záplavu zvuků...

Největším úkolem bylo přepsat text. Pro někoho by to možná byla otrava, já jsem si u toho příjemně odpočinul. Přepsání však přineslo i několik vedlejších příjemností. Například jsem si konečně zjistil průměrnou rychlost svého psaní (150/min) nebo zjistil různé zajímavosti plynoucí z četnosti výskytů jednotlivých znaků v dokumentu. Kompletní statistika všech znaků by asi většinu z vás unudila xmrti a tak se pokusím vybrat jen to nejzajímavější.

Malý princ má 70 000 znaků. Z toho je 54 000 písmen a 16 000 nepísmen. Z počtu 11 000 mezer můžeme zjistit průměrnou délku českého slova: 5 písmen. Z počtu 1 100 teček, 150 otazníků a 100 vykřičníků podobně určíme počet slov ve větě: 8. Tisíc čárek nám prozradí, že na každou větu připadají dvě podvěty, bohužel nám však nic neřekne o tom, kolik je jednoduchých vět a kolik je souvětí. V jednom odstavci bývají čtyři věty.

Písmeno s největším výskytem je e. V českém jazyce na něj připadá 6,7% všech znaků (nejen písmenek). Druhé nejčastější je a (5,2%). Zahrneme-li i háčkované a čárkované varianty, vyhraje opět e (9,2%) a druhé bude opět a (7,0%). Další častá písmena jsou o a i, nejčastější souhlásky jsou n, l, s a t (4-5%).

V součtu je ale souhlásek víc než samohlásek: 60%. Z toho plyne (za drobného zjednodušení), že slabika má průměrně 2,5 písmen.

Údaje berte prosím pouze jako orientační. Některé mohou být značně ovlivněny danou knížkou a některé závěry jsou zjednodušené. Pro přibližnou orientaci by to ale mohlo stačit.

Když jsem ho konečně objevil, byl to obyčejný voříšek, ale řeknu vám, tak nádherného psa jsem v životě neviděl. Nejdřív jsme se vídali víceméně náhodně, ale čím dál tím častěji. Pak jsme spolu začali běhat. Do Prokopáku, na Velkou Ohradu a zpátky nebo jen tak po sídlišti. Mě samotné běhání moc nebavilo, ale tohle byla psina. Když bylo hnusně, nechával jsem pejska přespat u nás doma. Rodiče nejdřív protestovali, ale časem si zvykli.

Řeknu vám: Je krásné se o někoho starat a jenom z výrazu očí poznat, že vás má taky rád.

přepsáno ze Zemědělských novin
píše Švandrlík, kreslí Neprakta

Leze mi to krkem

Bylo nutno povolat duchovní osobu a ta se pokoušela rozličnými způsoby ďábla z těla vypudit. Nebylo to snadné, ale občas se to prý povedlo. Ďábel opouštěl svůj dočasný úkryt touž cestou, kterou do něho vnikl, to znamená, že musel být postiženým člověkem vydáven. To nikdy nešlo lehce. Ďáblovi se ven nechtělo, bránil se a vzpíral, přičemž se občas zašprajcoval v krku tak, že svého nedobrovolného hostitele málem udusil.

Zkrátka a dobře: Když ďábel lezl krkem, dělal při tom takovou neplechu a takové nepříjemnosti, že se zasloužil o vznik rčení, jehož užíváme dodnes.

Předlohou a zdrojem informací je mi publikace Agentury ochrany přírody a krajiny (AOPK) ČR Chráněná území České republiky vydaná v letošním roce. Jsou v ní informace o všech zvláště chráněných územích ČR, tedy i o těch maloplošných (NPR, NPP, PR, PP) registrovaných k 31. 12. 1996. AOPK sídlí v Kališnické ulici č. 4 na Žižkově.

A teď malý úvod. Na našem území jsou 3 NP, 24 CHKO a 1757 maloplošných chráněných území (MCHÚ), jejichž celková plocha je 15,06 % rozlohy ČR. Národní parky jsou zákonem o ochraně přírody a krajiny definovány takto: "Jsou to rozsáhlá území, jedinečná v národním či mezinárodním měřítku, jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichž rostliny, živočichové a neživá příroda mají mimořádný vědecký a výchovný význam. Taková území lze vyhlásit za národní parky. Veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením." U nás je to Krkonošský NP, NP Podyjí a NP Šumava.

CHKO zákon definuje jako: "Rozsáhlá území s harmonicky utvářenou krajinou, charakteristicky vyvinutým reliéfem, významným podílem přirozených ekosystémů lesních a trvalých travních porostů s hojným zastoupením dřevin, popřípadě s dochovanými památkami historického osídlení. Taková území lze vyhlásit za CHKO. Hospodářské využívání těchto území se provádí podle zón odstupňované ochrany tak, aby se udržoval a zlepšoval jejich přírodní stav a byly zachovány a vytvářeny optimální ekologické funkce těchto území. Rekreační využití je přípustné, pokud nepoškozuje přírodní hodnoty CHKO."

U nás jsou za CHKO vyhlášeny:

O vyhlášení CHKO Novohradské hory nebylo rozhodnuto, ale do budoucna to vyloučit nelze. NP se vyhlašují zákonem, CHKO vyhlašuje vláda republiky nařízením. Příště začneme námi asi nejnavštěvovanější, nejznámější a nejbližší CHKO - Českým krasem.