Já to tedy nevím, ale mám několik teorií, které by mohly stav našeho kmene aspoň z části vysvětlit. Možná, že to bude místy tvrdé, a bůh ví, jaké reakce to vyvolá. Ale myslím, že v současném stavu budu vděčná za jakékoli reakce.

V našem roverském kmeni vidím tři skupiny lidí (samozřejmě to není jediné možné rozdělení): jednou z nich jsou vysokoškoláci a pracující, dospělí lidé s problémy dospělých: buď jsou velmi zaneprázdněni studiem, nebo jim většinu času a energie bere zaměstnání (někteří se pokoušejí stíhat obojí). Pár z nich vede nebo pomáhá s oddíly, zbytek se sporadicky zúčastňuje nebo podílí na přípravě nějakých akcí. Na zahajovačce padly hlasy, že tato skupina by měla postupně "zpasivnět" a přenechat prostor mladším. (Myslím, že se nám to celkem daří, ale vytvořenou mezeru zatím zaplňují jen ojedinělí odvážlivci.) Většina z této první skupiny se prohlásila za slony či brouky a podle toho by se měli taky chovat. Otázka je, jak při svém časovém vytížení chtějí stíhat akce pro veřejnost, které jsou časově náročnější než akce pro kmen, ale budiž. (Pozn. Já se od této skupiny nedistancuji, považuji se dokonce za jejího průměrného člena, a třetí osobu používám pouze z důvodu stylistického.)

Druhá skupina je asi nejpočetnější a tvoří ji středoškoláci, kteří už nějakou dobu jsou členy roverského kmene. Ti by podle mého názoru měli být největšími tahouny programu, měli by mít chuť, nápady, energii, touhu chystat co nejrůznější program a prožívat ho společně. Ale takových je bohužel jen pár. Možná je to tím, že je starší málo podporují, možná je chuť přešla po počátečních nezdarech, třeba se za tu dobu, co jsou "rovery" už unavili a přizpůsobili starším. Většina z nich se prohlásila za berušky, nebo tvrdila, že se beruškou chce stát. Za tři měsíce (říjen - prosinec) lidé z této skupiny (stále ti stejní) připravili tři akce.. Řekněme, že je to dobrý rozjezd - sice pomalý, ale jistý, avšak určitě by to tak nemělo zůstat. Měli by se zapojit i ostatní berušky a využít nabídnutého prostoru.

Třetí skupinou jsou ti, kteří do roverů přišli letos v září. Nějak jsem je zatím na moc akcích neviděla, možná že dokonce ani nevím, kdo všechno do této skupiny patří. Tvoří ji dle mého názoru nejméně 6 lidí, kteří by měli vytvořit budoucí "tažné" jádro, které po zestárnutí druhé skupiny bude pokračovat v roverské činnosti. Do té doby by jim však měl být nabídnut kvalitní program od dvou předchozích skupin a i oni sami (třetí skupina) by měli přicházet se svými nápady a pokusy. Doufám, že se jim to podaří.

Jiná má teorie praví, že nejsme zodpovědní za náš kmen, když se nezajímáme o to, co se děje, že jsme zpohodlněli a zlenivěli. Jeden příklad za všechy: tento pátek byla na Hemerovkách brigáda - bylo tam myslím 6 roverů (zastoupeny všechny skupiny). Ten stejný pátek o něco později byla tělocvična, kam přišlo našich roverů 15. Opravdu všichni mohli přijít až do té tělocvičny?

Prosinec je měsíc bilancování, zjišťování, co se nám za uplynulý rok podařilo a co ne; co bychom chtěli v příštím roce zlepšit. Ráda bych na tomto místě vyzvala Tomáše, aby uspořádal debatu na téma "co dál". Jako vhodný termín se mi zdá 12.12., po tanečním maratonu. Doufám, že se nám podaří rozmrazit motor našeho RKC, abychom v lednu dobře odstartovali...

Na závěr bych vás chtěla poprosit, abyste si našli aspoň chvilinku na začátku měsíce a došli do klubovny napsat na IPU, kterých akcí se zúčastníte. Je to opravdu dost důležitá informace.

Jinak vám přeji krásné vánoce a těším se na všechny příležitosti, kdy vás uvidím.

• Pařez ve hře Limonádový Joe Superstar
• Vodní Pětka - ve vlastní hře Brejle.

Kdo o tom nic nevěděl, potvrzuje můj i Muwínův článek - leták o těchto akcích už nejmíň dva týdny je v klubovně...

Na konci září jsem začala chodit na přednášky na ZČU PRF (právnickou fakultu Západočeské univerzity). Zpočátku jsem z toho byla dost nesvá, protože všechno bylo úplně jiné, než jsem byla zvyklá... Tak například nikdo Vám nic neřekne (připadá mi, že ani to, co by měli), všechno si musíte zjistit na studijním oddělení - kde jsou 2x týdně (Út, Čt - 9-11 hod a 13-14 hod - jen pro zajímavost jenom v 1. ročníku na PRF je nás 360 - studijní oddělení je společné pro celou ZČU) a prakticky nikdy nic nevědí - nebo na katedrách.

Po počátečním okouzlení a zmatku jsem se konečně trochu zorientovala, začala chodit na přednášky a cvíčka tam kam mám a zjistila jsem, že za 3 týdny končí 1. semestr a že příští týden píšeme první zápočtové písemky - trochu tvrdé probuzení na můj vkus.

Výuka probíhá formou normální (aspoň myslím) - tzn. přednášky a cvičení. V zimním semestru máme 5 zkoušek, v letním 7. Celé to divadlo se odehrává ve 4 budovách rozmístěných po Plzni - většinou na každou hodinu (dvouhodinovku) jsme jinde, asi aby nám nechyběl pohyb - a v jedné menze, kam chodíme na obědy.

Do Plzně jsem ze začátku dojížděla každý den (kromě čtvrtka), na začátku listopadu se mi podařilo sehnat nájem u velice hodných a milých lidí (mají domek, zahradu, tři kočky, slepice, husy a na zahradě krb). Bydlím v jednom pokoji se "slečnou Hedvikou", je to docela normální holka na můj vkus trochu moc namalovaná, ale dá se s ní mluvit (i když poslouchat plzeňský dialekt dvě hodiny je docela náročný) a nějak se vždycky shodnem.

Pokud se neděje nic mimořádného, zůstávám v Plzni z úterý na středu - máme vyučování do 19:30 a pak, když to vyjde, jedu do Plzně ve čtvrtek večer, abych ráno nemusela v Praze vstávat v půl čtvrté ráno, protože máme od 8.00 tělocvik. V pondělí vstávám takhle brzo a jezdím na půl osmou na cvíčka z ekonomie (pan Ing. Tomažič bohužel dělá pravidelně docházku).

Plzeň je poměrně velký město. Seženete tam všechno, stejně jako třeba v Praze, ale na rozdíl od Prahy je Plzeň taková trošku "roztahaná" - je to vlastně několik "měst", tak blízko u sebe, že je z toho jedna Plzeň. V centru jsou všechny možný obchody a tak podobně, v okrajových částech jsou převážně domky, paneláky a koleje (ubytovny pro vysokoškoláky). Co je úplně hrozný, je vzduch. Když jsou jenom trošku horší rozptylový podmínky, tak je to úplně příšerný. Vydržet celý den v tom "vzduchu" je docela náročný a můžu říct, že mě to teda docela dost vyčerpává - no představte si, že se nemůžete na ulici ani pořádně nadechnout. Vůbec nechápu, jak v Plzni můžou přežít lidi třeba z vesnice, já jsem z Prahy a po jednom dni v Plzni mám dost.

Ježdění vlakem tam (osobákem 2,5 hodiny, rychlíkem 1,5 hodiny) a autobusem zpátky (asi 1 - 1,5 hodiny) mi vcelku nevadí. Vadí mi, že to je hrozná ztráta času a že když se vrátím zpátky do Prahy, už je zpravidla dost pozdě, takže Vás už nevidím.

Nejvíc mi vadí a chybí, že nemůžu být víc s Vámi. Přiznávám se, stýská se mi - ale hlavu se s tím nedělejte, já to nějak zkousnu (nic jiného ostatně nezbývá) a potom taky vždycky když mám čas něco v Vámi podniknout, tak je to hned lepší.

No, a to je asi všechno. Je to nakonec docela dlouhý, omlouvám se, už to víckrát neudělám.

"Co Plzeň?" - "Stojí."

Tak bohatí jsme nikdy nebyli jako dnes,
tak hamižní však nebyli jsme nikdy jako dnes,
tak mnoho šatů jsme nikdy neměli jako dnes,
tak obnažení, nazí však
nebyli jsme nikdy
jako dnes.

Tak sytí jsme nikdy nebyli jako dnes,
tak nenasytní však nebyli jsme nikdy jako dnes,
tak krásné domy jsme nikdy neměli jako dnes,
tak bez domova, bez vlasti však
nebyli jsme nikdy
jako dnes.

Tak zajištěni jsme nikdy nebyli jako dnes,
tak nejistí však nebyli jsme nikdy jako dnes,
tak mnoho času jsme nikdy neměli jako dnes,
tak dlouhou chvíli však
neměli jsme nikdy
jako dnes.

Skauting nabízí aktivní způsob života, sdružuje lidi, kteří nejsou lhostejní, vychovává děti k samostatnosti a odpovědnosti, snaží se vytvořit přátelské vztahy mezi lidmi, podporuje pozitivní přístup k životu. Přemýšlím dál. Tohle všechno mi přece skauting dal, prostřednictvím Míši a také vás všech. Ale přeci jen, nesnaží se skauting někdy až poněkud křečovitě vymáhat si své dary zpět?

Na tuto myšlenku mě přivedla především Amazonka a také Smíšek minulý víkend v Nymburku. Amazonka studuje v Praze, vede oddíl skautek v Kladnu, šéfuje týmu Fons Orlovy, pořádá skautský seminář a Countrybál... A sama říká, jak se někdy těší, až skončí víkend nebo prázdniny, až bude moct jít do školy a trochu si odpočinout. A já si říkám: Je tohle život, který chci žít?

Někdy si myslím, že můj vztah s Myšákem ztroskotal také na tom, že jsme oba (on mnohem víc než já) ponořeni do povinností, které nám ukládá naše skautské svědomí. Že je špatné a nevděčné nevrátit to, co jsem dostal od někoho jiného. Že jsme povinni nést tu pochodeň dál, a pokud nás pálí ruce, navléci si azbestové rukavice, uzavřít naše srdce před čímkoli, co by nás mohlo vyrušit od této bohulibé činnosti. Myslíte si, že přeháním? Ale vůbec ne. Vždyť kluk, který by mě chtěl milovat, musel by se smířit s tím, že celou svou dovolenou věnuji skautským akcím, a že pro mě bude vždycky důležitější dotáhnout do úspěšného konce akce, ke kterým jsem se zavázala, než být s ním. Ale je tohle opravdu to skautské poselství přípravy na život, které mi bylo předáno?

Nechci aby tento článek vyzněl tak, že si na něco stěžuji, to vůbec ne. Vždyť sama vím, jaký je to báječný pocit, když se něco povede. Třeba mé včerejší mistrovství uzlování. Věděla jsem předem, jaký je současný stav v Parádě a proto jsem své mistrovství pojala poněkud netradičně. A odměnou mi byl skvělý pocit, že to bavilo i holky, které jsou u nás už od světluškovského věku a které by tradiční pojetí "uvaž ambulák na čas" už neoslovilo. A také dobře vím, jak moc mě láká pořádat nebo se alespoň podílet na nějaké větší akci typu dětský den nebo kurs Fons. Akci, která v sobě skrývá relativně vysoké nebezpečí neúspěchu, ale také obrovské možnosti seberealizace a nepřekonatelný pocit sounáležitosti s ostatními podobně postiženými.

Co napsat na závěr? Mám ráda svůj způsob života a budu se i nadále snažit nepropadnout skautingu od večera do rána a od rána do večera, jak se to stalo některým lidem, které znám. Které mám ráda, kterých si vážím, ale kterým se nechci podobat. Protože se necítím povinna zasvětit svůj život skautingu, protože nikdo není povinen to udělat.

Astronomická zima začíná 21. prosince. To Slunce osahává paprsky přesně kolmo obratník Kozoroha. I zimní počasí ovlivňuje atmosférická cirkulace, Atlantský oceán a Golfský proud. Když řídící tlaková níže stojí nad Islandem a Skandinávií, přinášejí frontální poruchy do střední Evropy rychlé změny počasí s kolísáním teplot kolem bodu mrazu. Na horách hojně sněží, pod nimi se střídá déšť se sněhem. Tuhou zimu způsobují větry severní a severovýchodní a člověku při východním proudění a tlakové výši ze Sibiře umrzne nos mezi očima. O sněhových podmínkách na horách rozhoduje často už prosinec. Západní až severozápadní proudění je zásobí sněhem, ale stačí trocha pootočení na jihozápad a už je ve středních horských polohách sněhu nedostatek. Dlouhodobé záznamy vyhlásily za krále zimy a nejstudenější měsíc roku leden, jen výjimečně únor.

No a asi tak za tři měsíce se bude meteorologický příspěvek jmenovat Jaro - samé rozmary.

Kam jenom odejdu, až nastane ten večer?

Sám za stůl usednu, sám nebo sami dva,
den krátký je a stále dřív je tma,
já dětství svoje zřím a jiný vidí své,
a všechno teskné je, marné a ztracené -

Kam jenom odejdu, až nastane ten večer?

Snad domů vrátit se? Od humen k stavení,
a ve tmě dlouho tam pod černým bezem stát,
až vpadne štěkot psí v světelné znamení.
- Co tady hledá kdo? - až hlas se bude ptát.
- Svou mámu hledám tu. - Až ustrnu z těch slov.
- Tady už nebydlí, jdi si k ní na hřbitov.

Kam odejdu, až nastane ten večer?

V městě uzavřou krčmy a výčepy,
neb ticho musí být, když Boží dítě spí,
a já bych chtěl svůj žal s krvavým vínem pít,
jak odvalím ten stesk, jak přemůžu ten cit?

Kam jenom odejdu, až nastane ten večer?

To, o čem chci psát, není nijak nepříjemné, ale je to tak trochu o nás. Úplně to začalo přípravou programu na jarní prázdniny na Beníškách. Nemohl jsem sice s vámi jet, ale snažil jsem se alespoň připravit nějaký roverský program (to abyste měli po večerech co dělat). Na čtvrteční večer jsme se rozhodli že si zapaříte "člobrdo" (to jako Člověče nezlob se) a já nakreslím na velký papír velkou hrací dráhu asi tak pro osm hráčů (alespoň myslím, že jich bylo osm). To hrací pole ještě teď leží někde v klubovně. Nakreslit to nebyl problém, ale sehnat ty malý barevný trpaslíky bylo horší. Nakonec mi pomohla jako zázrakem maminka Špriclíka a Bobra, které tímto ještě jednou děkuji. Nevadí mi, že se na člověče na Beníškách nedostalo, to vůbec ne, ale jde o to, že ty figurky s kostkami, které jsem k tomu přidal se bohužel nevrátily ani ke mně ani do klubovny.

Možná to někomu přijde jako absolutní blbost psát o pitomých figurkách a chtít je zpátky, jenže ty figurky nebyly moje a sehnat třicet figurek není zas tak jednoduché, alespoň pro mě ne! A tak bych vás poprosil touto "mediální" formou o to, abyste se podívali, vy co jste na horách byli, do svých šuplíků, jestli tam náhodou není pytlíček s kostkami a různobarevnými figurkami k této nádherné dětské hře.

Je mi líto, že jsem to musel napsat do Clavisu, ale doufám, že se snad něco stane. Že třeba někdo donese Bobrovi, Špriclovi a nebo mě ty "pitomý figurky" a já se nebudu stydět před paní Větvičkovou a budu mít konečně čisté svědomí.

Napsáno, vytištěno, přečteno, zapomenuto

Tak lze stručně charakterizovat vztah moderního člověka k psanému slovu. Kdysi dávno slovo člověku přivolávalo skutečnost. V řeči lze zakusit život jako příběh, a když slovo dalo slovo, z příběhu vyvstala historie. Je to však již dlouho, co byl příběh rozbit. Historii nahradila data a slovo se změnilo v obraz. Moderní člověk již nevypráví, moderní člověk zírá - do televize nebo do počítače.

Nechci zde polemizovat s vývojem techniky, spíše mne zajímají proměny lidského vnímání. Kladu si totiž neustále otázku, jaká by měla být Lesnická práce, aby ji čtenář otevřel s požitkem a strávil s ní co nejvíce času. Proměnil se totiž i svět nás lesníků. Cítím v něm narůstající rozpor mezi neustále se zrychlujícím technologickým pokrokem, chrlícím každý rok nové modely aut, počítačů a dalších vehiklů ulehčujících nám život, a neměnnou rychlostí uplývajícího času, který nás míjí v podobě ročních dob, rozpor mezi ekonomickým diktátem a řádem přírody.

Lidi už dávno infikovala netrpělivost, neklid, neschopnost soustředit delší dobu svoji mysl jedním směrem. A aby člověk neklid unesl, k tomu potřebuje stále dráždivější rozptýlení nebo stále intenzivnější práci, jeho myšlení se stává roztěkané. Teoreticky máme sice více volného času, ale nevyužíváme jej, protože nám chybí schopnost se uvolnit. Na individuální biorytmus působí zrychlení společenské mašinérie, biorytmus už není v souladu s průběhem poklidného soustředěného čtení.

Zvýšené tempo se jistě nedá odvodit jen z obecného zrychlení společenského života. Působí zde motor, který svou produktivitou překonává vše ostatní - televize. Toto médium dodává divákovi, v míře až neuvěřitelné, to co potřebuje, k čemu byl vycvičen, vydrezírován: rychlost, rozptýlení, úplné nasycení zrakového a sluchového vjemu. Obrázky se rychle střídají, vzniká videoklipová kultura, obrázky už spolu ani nemusí souviset, rodí se informační blábol.

Tomuto trendu se chtě nechtě přizpůsobují prakticky všechny noviny a časopisy, jinak by v konkurenci neobstály a hlavně by ztratily čtenáře, kteří si podvědomě zvnitřnili onen způsob vnímání, jenž vyžaduje televize. Kdo si zvykl na zkratkovitý způsob myšlení, ten nesnáší delší cesty. Tak se z novin a časopisů stává nesourodý konglomerát článků comicsového charakteru.

Rychlé nakládání s literaturou (do níž lze v širším smyslu zahrnout knihy, časopisy i noviny, tj. tištěné slovo), její spěšné přijetí je na újmu schopnosti důkladně se vnořit do čtení. Ve chvíli, kdy čteme první stránky, tiskárny už chrlí novou produkci, a ta vyžaduje, aby se kupovala. Literární produkce se dostala do víru obecné masové výroby. Důsledky jsou nevyhnutelné. Nejen čtenář má naspěch, ve spěchu pracují také nakladatelství a redakce, které musí neustále předkládat další a další novinky. To, co bylo včera vytištěno, je dnes přečteno a zítra zapomenuto. Tento koloběh je nevyhnutelný, aby si člověk vůbec uchoval jakési duševní zdraví a získal pocit zvládání zběsilého pokroku a informační exploze.

Jak tedy v tomto světě hledat srozumitelné souvislosti? Vždyť slovo původně člověku svým příběhem ustavovalo svět srozumitelných souvislostí, svět, v němž byl doma. Myslím, že i o tom vždy bylo lesnictví. Navíc lesníci a myslivci jsou pověstní svými příběhy.

Ale člověk zapomněl na souvislosti, pojal komunikaci jako přenos informací, vytvořil globální civilizaci, televizi a Internet, tedy informační pavučinu obepínající celý svět. Dovede se nyní přemístit závratnou rychlostí z kontinentu na kontinent, může být skrze televizi svědkem událostí na druhém konci zeměkoule. Ovšem zda tato technická expanze stačí k tomu, aby člověk porozuměl místům, do nichž proniká (aby se v nich zabydlel) není dnes již vůbec jisté. Prostor a čas, které byly překonány a zrušeny, jsou natolik důležitými prvky orientace a porozumění, že bez nich je získaná zkušenost falešnou, či spíše zkušeností vůbec není.

Náš svět je světem symbolů, obrazů a zpráv, které jsou charakterizovány snadností dosažení, přičemž tato snadnost se nám snaží namluvit, že i svět sám nám leží na dosah, dříme před námi jako objekt manipulace a prostředek k uspokojení našich slastí. K jeho ovládnutí si vyvíjíme stále dokonalejší technologie a naše mysl se upíná stále více jen k přítomnosti.

Lesnictví jako dnes prakticky jediná lidská činnost přesahuje rozměrem svého pojetí několik generací. Svými kořeny stále hluboko vězí v racionalismu a filozofickém pozitivizmu 18. a 19. století. Dovolím si tvrdit, že ideál hospodářského lesa (tj. monokultura) a nacionalistické čistky (tj. idea národa a čistého národnostního státu) spolu nějak souvisí. Tak, jak lidé uspořádali svoji společnost, uspořádali i přírodu kolem sebe. V zemi, která byla kdysi křižovatkou evropských kultur a v níž se zabydleli příslušníci většiny evropských národů žije dnes prakticky jedno etnikum - Češi. Stejně jako příroda potřebuje ke své stabilitě bohatost rostlinných a živočišných druhů, i lidská společnost potřebuje ke své stabilitě na určitém území pestrou mozaiku svých členů.

(zkráceno)

Jako většině lidí, i mě se líbí fotky. A jako většina lidí bych chtěl mít některé pořád na dosah ruky. A jako většina lidí na to nemám prachy. A tak mě napadla spásná myšlenka.

Mám přístup ke kvalitnímu skeneru (přístroj sloužící k převodu jakýchkoliv dat z papíru do podoby čitelné počítačem). Tímto přístrojem se dají samozřejmě zpracovávat i fotografie. A tyto naskenované fotografie se dají uložit na kompaktní disk. Na jedno CD se vejde podle mého odhadu asi 5 000 až 10 000 fotografií. Jedno médium stojí 50 až 100 Kč. Cenu jedné fotky si jistě sami snadno spočtete.

Chtěl bych udělat takový skromný archiv fotografií, které jakkoliv souvisí s naším kmenem. Tento archiv by samozřejmě nebyl veřejný, ale dostal by se do rukou jenom lidem, kterým se do rukou dostanou i papírové fotky. Fotografie by si mohl prohlížet každý, kdo má počítač s jednotkou CD-ROM a do určité míry také jedinci bez této jednotky.

Dále by vzniknul zajímavý archiv, z kterého by se dal vybírat materiál na akce jako je Den 97 a podobné. Možná by se nám to mohlo časem hodit i jako jakýsi prezentační materiál. Také by to fotografie znesmrtelnilo. Již by nehrozilo upatlání, zničení ani ztracení či zašantročení. Zkrátka si myslím, že by to bylo prima.

Takže bych chtěl všechny fotografy a fotografky poprosit, aby mi půjčili jakékoliv fotografie. Staré i nové, barevné i černobílé, oddílové i roverské, přírodní i lidské, pěkné i ošklivé, denní i noční, veselé i smutné, povedené i nepovedené, zkrátka všechny fotky, které doma najdete. Mám jedinou podmínku: Musí být na papíře, s negativy si neporadím.

Na závěr bych vás chtěl ujistit, že fotky nezničím ani nepomíchám a brzo vám je vrátím. Jestliže někdo s touto akcí nesouhlasí, ať se mi prosím ozve, dokud to jde zastavit.

Když jsem tuhle knížku četla poprvé (už je to celkem dlouho - někdy v 2. nebo 3. třídě) připadala mi ohromně divná. Nechápala jsem jí. Jako pohádka se mi moc nelíbila, protože byla smutná - končila smutně - a jinak jsem jí nedokázala vnímat. Minulý rok jsem jí četla podruhé v životě. Od té doby jí mám moc ráda. Pokaždé když jí čtu, znovu najdu něco, co jsem předtím neviděla, nezachytila a co je - důležité. Už jste jí četli? Četli jste pozorně? Přečtěte si jí znovu a určitě objevíte něco nového... něco co je - důležité...

V té knížce je schovaná pravda. (Kuba)

Budu předpokládat, že průměrná životnost člověka je 50 let a že na světě žije 5 miliard lidí. Z toho plyne, že za 50 let umře 5 miliard lidí a zhruba stejné množství se narodí. Za jednu vteřinu se tedy narodí děti. Je důležité si uvědomit že nás nezajímá žádný přírůstek, protože nám jde pouze o současný stav. Za 50 let se samozřejmě narodí dětí mnohem víc (při nárůstu 5 % za rok 1.0550 = 11´ víc).

Pak mě napadlo, jaká je asi pravděpodobnost, že se tuto vteřinu nikdo nenarodí. Na to se musí jít trošku oklikou. Vteřinu si rozdělím na malinké části (třeba milisekundy) a spočtu, jaká je šance, že se tuto milisekundu narodí dítě. Dělám to proto, abych mohl pracovat s jevem ano ´ ne. Pravděpodobnost narození dítěte tuto milisekundu je , tedy 3 ‰. Jevy jsou na sobě nezávislé a pravděpodobnost, že nenastane ani jeden z nich je 0.9971000 = 0.05. Šance, že se tuto vteřinu nikdo nenarodil, je tedy 5 %.

Pro porovnání: Pravděpodobnost, že se tuto vteřinu nenarodilo dítě v České republice je kolem 99.5 %.

Statistika střihů v reklamách

To je první odstavec čtyřstránkové informace o ČSOP. Je zbytečné opisovat celý text. Bude k dispozici pro všechny zájemce v naší klubovně ve zřetelně označené obálce. V téže obálce bude i řada jiných prospektů a informací o činnosti a námětech na aktivní pomoc a spolupráci. Jakékoliv další otázky a požadavky ohledně ČSOP směřujte ke mně.

Když učený profesor Faust zaklel na jevišti: "Sakramente! Krucifix! Hergot!", nebylo to pokládáno za pravou osvětu a principál byl často ostře kárán. Bylo třeba jazyk poněkud zjemnit a kletby odstranit. Proto se Matěj Kopecký rozhodl, že si vymyslí nadávky a kletby vlastní, což také učinil. O jeho smyslu pro melodiku jazyka svědčí, že se přece jen podobaly těm zakázaným. Ze Sakramente! vzniklo Kakraholte! a Kakrahnáty!, z Krucifixu Krucinál! a rouhavé Hergot! bylo nahrazeno fagotem. Nebylo to sice úplně ono, ale přesto se domníváme, že Krucinál fagot z úst doktora Fausta mohlo znít docela pěkně. Ostatně, kdyby tomu tak nebylo, stěží by se udrželo dodnes.

Území je tvořené křídovými horninami, téměř horizontálně (vodorovně) uloženými. Nejvýznamnější vrstvou jsou tzv. kvádrové pískovce uložené na měkkých svrchnokřídových slínech a jílovcích rozpukané soustavou puklin tří směrů na sebe kolmých a tvořící velmi zachovalá skalní města. Uvnitř skalních měst jsou četné jeskyně, převisy, výrazné skalní věže, mikrotvary na skalních stěnách, na okrajích skalních plošin jsou vyvinuty četné pseudozávrty. Plošiny křídových usazenin jsou druhotně proraženy mladotřetihorními čedičovými výlevy, které tvoří dominantní krajinné útvary a terénní vyvýšeniny (např. Trosky, Vyskeř, Mužský apod.).

Zalesněno je více než 50% území a to převážně borovými monokulturami, méně pak druhotnými smrčinami. V podrostu borových lesů převládá jednotvárný porost borůvky, místy s vřesem, na sypkých písčitých půdách jsou souvislé porosty nápadné kapradiny hasivky orličí. V nejsušších partiích tvoří podrost bělomech a lišejníky. V umělých smrčinách se hojně vyskytuje starček vejčitý. Původní porosty se uchovaly jen sporadicky. V extrémních polohách na vrcholových plošinách a skalních věžích jsou to zbytky borů, jednotlivých, zakrnělých a pitoreskně pokroucených borovic, často v doprovodu břízy a jeřábu. Skály bývají potaženy sírově žlutým povlakem rozmnožovacích tělísek lišejníků. V místech s bohatší půdou jsou zbytky dubohabrových hájů s jaterníkem trojlaločným, plicníkem lékařským, lechou jarní, ve stinných roklích bučiny s podrostem měsíčnice vytrvalé, žebrovice různolisté, čípku objímavého, čarovníku alpského aj. Zde se vyskytují i zbytky přirozených suťových lesů s převahou javorů. V potočních nivách se zachovaly vlhké olšiny. Na svazích ojedinělých vyvřelých kopců, které jsou většinou využívány jako ovocné sady, se uchovaly zbytky stepní vegetace s kavylem. Zajímavá je mokřadní květena v bezprostředním okolí četných rybníků. Kromě řady druhů ostřic tu roste např. vachta trojlistá, ďáblík bahenní, suchopýr štíhlý, vzácně i rosnatka okrouhlolistá. Na rybnících se vyskytuje stulík žlutý a leknín bělostný.

Kromě běžné lesní a polní zvířeny, vyskytují se v Českém ráji četná ptačí společenstva. Ve skalách hnízdí poštolka obecná, výr velký, kavka obecná. Vzácně se vyskytuje i krkavec velký. V rákosinách, na mokřadech a na rybnících se vyskytuje mnoho kachen, lysky, potápky, rackové. Ze vzácnějších druhů zde hnízdí moudivláček lužní a ledňáček říční. Na několika místech, většinou v osídlení, hnízdí čáp bílý.

Na území této CHKO je pět PP a jedna PR o celkové ploše 286, 2 ha. Adresa sídla správy je:

Dvořákova 294, 511 01 Turnov. Telefon (bez záruky): 0436/21900, 22292.

Stále platí, že si můžete říct o které CHKO se bude psát dřív (dnes to byl Český ráj). Myslím ale, že na příště už je zadáno.

Také bych rád na tomhle místě upozornil na další z knih AOPK ČR. Jmenuje se Chráněná území ČR a agentura ji plánuje jako desetidílnou publikaci. A její druhý díl, který vyšel letos, je o Praze. Je podle mého názoru velice dobře zpracovaná jak textově, tak i graficky. Najdete v ní informace o přírodních a geologických poměrech, povrchu, podzemí, půdách, o květeně i zvířeně, o parcích, zahradách, významných stromech, podnebí, vodě, osídlení a to není zdaleka všechno. Kromě toho obsahuje informace o 88 zvláště chráněných území Prahy včetně map, plánků, fotografií a kreseb. Náklad a cena nejsou uvedeny a já ji mám půjčenou z knihovny, takže vám tyhle údaje neposkytnu. Ale každému, kdo má Prahu alespoň trochu rád a zajímá ho jaká je její příroda ji vřele doporučuju. Myslím, že jí má Marka, takže pokud jí bude moct půjčit obraťte se na ni.

Má velmi pestrou geologickou stavbu, zahrnující centrální část staroprvohorní mořské pánve, tzv. Barrandienu. Geologický podklad je tvořen celou řadou sedimentárních hornin, zejména usazenin z období ordovik až devon, z nichž největší mocnosti dosahují silurské a devonské karbonáty, paleontologicky a geomorfologicky velmi významné. Na severovýchodě CHKO jsou rozsáhlejší plochy křídových sedimentů. Řada lokalit slouží jako tzv. stratotypy, nejvýznamnější lokalitou tohoto druhu je NPP Klonk, mezinárodně uznávaný stratotyp hranice mezi silurem a devonem.

Reliéf je plošinný až mírně pahorkatinný s ostře zaříznutým údolím Berounky. Najdeme zde celou řadu povrchových a podpovrchových krasových jevů, zejména kaňonů a roklí (údolí Berounky a Kačáku, Císařská a Kodská rokle), jeskyní a jeskynních systémů (oblast Zlatého koně se zpřístupněnými Koněpruskými jeskyněmi, okolí Srbska, Kotýz), méně zastoupeny jsou závrty, vyvěračky a propady povrchových vod. Lokální výskyt travertinových kaskád (zejména Císařská rokle).

Český kras si přes dlouhodobé ovlivňování lidskou činností zachoval značnou plochu lesa (40%), a to v poměrně zachovalé přirozené skladbě. Nejhojněji jsou zde zastoupeny dubohabrové háje s bohatým bylinným podrostem. Roste tu medovník velkokvětý, lilie zlatohlávek, orlíček obecný, zvonovec liliolistý, okrotice bílá i dlouholistá, kruštík širokolistý, prstnatec bezový, vemeník dvoulistý aj. V zastíněných roklích jsou zbytky suťových smíšených lesů s habrem, lípou, klenem, mléčem a dubem, kde v podrostu převládá kyčelnice devítilistá, dymnivka dutá, jaterník trojlaločný, orsej jarní, pitulník žlutý aj. Ojediněle se v krasu vyskytují i zbytky bučin s výskytem břečťanu popínavého.

Český kras je však územím, které je klasickou ukázkou úplných vývojových sérií společenstev skalních a travnatých stepí a lesostepí. Pro skalnaté stepi jsou významné druhem lomikámen vždyzelený, lomikámen trsnatý, hvozdík sivý, kosatec bezlistý, chrpa chlumní, včelník rakouský, bělozářka liliovitá i větvitá, z trav pak pěchava vápnomilná. Zvláštním typem jsou stepi lišejníkové. Travnaté stepi, na rozdíl od předešlých, mají vegetační kryt plně zapojený. Z travin převládají různé druhy kavylů, ostřice nízká, kostřava waliská, z ostatních druhů pak hlaváček jarní, koniklec luční a obě bělozářky.

Poměrně velmi bohatá je i fauna. Vyskytuje se zde více než deset druhů netopýrů, velké množství ptactva, zejména zpěvného. Ve skalách hnízdí výr velký, z ostatních sov sova pálená, sýček obecný, puštík obecný, kalous ušatý, běžný je výskyt poštolky obecné, krahujce obecného, jestřába lesního. Hojný je výskyt plazů, vzácně i ještěrky zelené. V území bylo zjištěno 390 druhů motýlů a četné druhy vápnomilných měkkýšů.

Na území CHKO jsou 4 NPP, 2 NPR, 4 PP a 7 PR o celkové ploše 2588, 6 ha. Sídlo správy: 267 18 Karlštejn I/85, Tel: 0311/684713 (bez záruky)

Tuhle jsem byl zase jednou darovat krev. Propaganda na toto téma už proběhla slušná, já teď chci povídat o něčem jiném.

Ležím si tak na posteli, upíři sosají ten svůj půllitřík a já mám zavřené oči a jenom poslouchám, co povídají ostatní. Jedna sestřička se začala ptát kolegů, jestli náhodou nemají gramofon připojený ke kazeťáku. Jeden měl jenom přehrávač na kompakty, druhý sice gramofon měl, jenže rozbitý a ostatní gramec vůbec neměli.

My doma jeden docela slušný gramofon máme a připojený ke kazeťáku ho taky máme. Celých asi pět minut zbytku sosání jsem přemýšlel, jestli jí mám náš přístroj nabídnout nebo ne. Chtěl jsem, protože rád dělám lidem radost, ale nevěděl jsem, jak to říct. Nakonec mi pomohl můj pokrevní bratr (dáváme krev vždycky spolu) a s rozhodováním mi pomohl.

"Prosím vás, já nevím, jestli vám to můžu nabídnout, ale my doma jeden gramofon máme a ke kazeťáku ho připojený taky máme," mektal jsem. Sestřička chvilku koukala, ve mně vzrůstalo napětí, které se však záhy uvolnilo. "Ježiš no to je perfektní. A vy byste mi to udělal?" A už byla ruka v rukávě :-). Gramofonové desky mám teď vedle sebe a mám ze sebe dobrý pocit, že jsem překonal svůj vlastní ostych a spáchal dobrý skutek.