23.1. Country v Brně
24.1. Ples na Vsetíně
14.2. Ples RBR
6.4. Maturiťák Piškotky a Zajdy (ten asi plesovou sezónu definitivně ukončí).

Na závěr jedno důležité upozornění: lístků na ples RBR je méně než loni a zájemců víc. Takže si co nejdřív opatřete buď žlutý za 50 Kč nebo červený sponzorský (výtěžek jde na Moravu) za min. 99 Kč. Můžete buď přes mě (Marku), či přímo přes Báru (kontakt je ve Skautingu č.4).

Sraz je v 9:00 na Stodůlkách v metru. Zahájení začíná v 9:30 a samotné utkání v 10:00 hodin. Ukončení celé akce je v neděli ve 12:00 hodin. Zápisné je pět set korun za jeden tým, tzn. tisíc korun za oba naše týmy.

S sebou si vezměte: spacák, karimatku, ručník, hygienické potřeby, pře-zůvky (nejen boty na hraní), dostatek fuseklí (profesionál Špriclík radí "na jeden hrací úsek, jeden pár ponožek" - tj. asi deset párů), jídlo a pití na pěta-dvacet hodin. K dispozici budou rychlovarné konvice.

Jako dres si přineste každý minimálně jedno světlé a jedno tmavé triko a samozřejmě naše modročíslová bílá trička.

Důležitá je obuv, ve které budeme hrát. Prosíme vás, abyste si vzali boty, které nedělají na podlaze šmouhy (jinak bychom měli nepříjemnosti s panem správcem).

Hry se účastní čtyři družstva o deseti hráčích. Na hřišti musí hrát vždy alespoň jedna dívka z každého týmu. Každé družstvo sehraje osm hodinových a dvě dvouhodinová utkání podle následujícího harmonogramu:

Ano správně, mám na mysli Romea a Julii. Možná bych to neměla dělat, protože někdy je lepší uzavřená témata hovoru neotvírat, ale znáte to - konec roku, doba přemýšlení a dohánění všeho, co jsme nestihli - a tak mi to nedá a začínám tyhle řádky.

Každej je asi jinej. Vadí mu to, co mu vadí, stejně tak i mě. Mně vadilo hrát před větším publikem, asi jsem divná, ale prostě se necítím dobře, nevím, jak to vysvětlit. A tak se jako s cestou údajně nejmenšího zla přišlo se seznamem. Ačkoli jsem předpokládala, že to s milým seznamem dopadne tak, jak to dopadlo, vznikl seznam o něco málo zúženější, při čemž však nehrály roli osobní sympatie a antipatie nebo jsem se o to přinejmenším snažila.

Mrzí mě, že to v kmeni bylo bráno jako můj úmyslný šprajc, jako moje vyvyšování se k rozhodování o hraní či nehraní, atd. Tak to rozhodně nebylo myšleno. Nehledě na to, že se každý mohl vyjádřit na první zkoušce v Prokopáku, kde se toto řešilo, a o neochotě vzdát se role taky, myslím, mluvit nemůže, naopak. Vím, že teď namítnete, že už nebyl čas, ale myslím, že to byla jediná věc, se kterou se mělo začít dříve.

Mrzí mě všechny nepříjemnosti, které kolem divadla vznikly, ale nevím, jak více vysvětlit své argumenty a pocity, takže: Ten, kdo to pochopí, to pochopí a ten, kdo to nepochopí, to zkrátka nepochopí, možná, že ani nechce. V tom případě mě to opět mrzí, ale nemá smysl a ani nechci nikoho přesvědčovat a smířím se prostě s tím, že u něj budu ta, která se jen ze svého rozmaru šprajcuje.

Tak. To jsem snad alespoň trochu splnila svůj dluh vůči zápisu v Kecafonu a jiným.

Kauza "hory" je odshora dolů vymyšlená fáma a Johny ani Jámysl o ničem takovém neví.

Johny nechce hrát právě a pouze proto, že se stydí. Nic jiného na to nemá vliv.

Nacvičování divadelní hry Romeo a Julie sloužilo především ke zdokonalení vztahů uvnitř RKC. Nejvyšší priorita nebyla kladena na pobavení publika nebo na zdokonalování hry. Mohlo by se tedy zdát, že skutečnost, že první repríza byla zároveň derniérou, je v pořádku. Já si ale myslím, že to úplně v pořádku není.

Jestliže správně chápu postoj Johny, jde jen o překonání sama sebe. Což takhle rozšířit poslání R+J a zdokonalit také sebe (když už jsme tak zdárně utužili vztahy kolektivu)? Nebát se být vidět prospěje každému a zrovna tohle je podle mne docela dobrá příležitost.

Zkus se, Johny, prosím přemoct a zkus zahrát ještě alespoň jedno nebo dvě představení. Spousta lidí ho ještě opravdu ráda uvidí. Nejde o to, že tím uděláš něco pro ostatní, jde o to, že tím uděláš něco pro sebe.

Tenhle článek není ironický a myslím to celé upřímně. Možná jsou mé informace zkreslené a celé to je ještě malinko jinak. Nic nevyčítám, pouze prosím.

Nazdárek lidičky!

Včera jsme se vrátili z Větvičkovic chaty. Musím říct, že celé čtyři dny ve mně zanechaly hluboké vzpomínky. Nejen, že jsme společně přivítali nový rok, ale celé tyto čtyři dny jsme byli víceméně pohromadě, bylo nám krásně a veselo. Chodívali jsme hrát fotbal, hrál se soft i ufo, procházeli jsme se po kraji, někteří chytali rybky, večer jsme koukali na hvězdičky, hráli karty, zpívali a hráli, jedli a pili, dívali se do ohníčku, zkrátka jsme se měli tak, jak jsme sami chtěli.

Pravda, byla to možná krapet konzumní akce, ale proč vlastně? Jen proto, že jsme měli přemnoho jídla, hrávali karty nebo jezdili na motorce? Ne. Tyto čtyři dny byly zcela o něčem jiném. O přátelství, pochopení, snad i toleranci a poznání.

Myslím, že oproti minulému roku jsme tyto dny strávili zcela jinak, lépe a aktivněji. Tentokrát jsme mnohem víc času trávili venku při hrách. Tentokrát jsme nebyli zahaleni laxností a lhostejností. Elán a chuť žít nás přemohli a bylo nám, podle mého, krásně.

I když nás bylo tolik (18 je skutečně moc pro tak malou chatu), výsledek byl obstojný. Avšak když mám mluvit za sebe, poslední večer, kdy nás zbylo už jen 12, jsme si užili fantasticky a bylo poznat, že skutečně menší počet je - ať se vám to líbí nebo ne - lepší.

Byla to taková pohodička, klídek a uvolnění, zkrátka takový harmonický večer, kdy jsme si stihli zahrát kufr, napsat cancy, poznat lidi z kmene podle hry "co by to bylo, kdyby to bylo", zazpívat si, popovídat si a v klidu a spokojenosti spinkat.

Ano. Byla to špičková akce, špičkoví lidé a špičkový průběh. Fakticky jsem naplněná a i když tam byly nějaké "mouchy", myslím, že takovéto chvilky nejsou někdy k zahození a stojí za to si je udržovat a vážit si jich.

Ostatně ještě před tím se pár lidí vydalo na vandr na Brdy, který byl pro změnu pravým opakem tohoto Silvestru, neboť jsme mohli okusit "Brdské asfaltky", zimu a déšť, seník a strach, vaření a chození, radost i smutek, zkrátka vše, co k vandru patří. A já musím říct, že se mi z něj těžce odjíždělo, protože tam byli lidé, se kterými mi bylo krásně a se kterými jsem něco zažila.

To je podle mě to nejdůležitější. Být s lidmi, které potřebuji, kteří mi mohou něco dát a se kterými něco zažiju. A je jedno, jestli na mě prší nebo mám střechu nad hlavou. To jsou jen prostředky, které klamou. Myslím, že záleží jen na nás samotných, jestli se necháme "zblbnout" anebo jestli půjdeme tou "naší" cestou a vytvoříme si atmosféru, ve které je nám tak dobře. Je jen na nás, jakou možnost zvolíme a myslím, že není důležité, kde jsem, ale s kým jsem a co zažívám. A proto asi nikdy nezapomenu na "vánoční" vandr a stejně tak na "Silvestrovský" rej, protože to všechno stálo za to. A vůbec.

Koukám, že se do toho začínám nějak zamotávat - raději končím. Konec konců už je pondělí ráno a já pádím do školy. Mějte se všichni moc krásně, užívejte života, nám maturantům přeju sílu se se vším poprat a vám přeju taky spoustu úspěchů a hodný kamarády a ... a sakra, ujíždí mi vlak. Letím. Ahojky Piškotka.

Strávila jsem taky skvělého Silvestra a pár dní kolem - jen s jinými lidmi. Je zajímavé, že i my jsme hráli fotbal, ufo, a navíc házenou (ale zas ne soft), že i my jsme měli spoustu jídla, hráli jsme a zpívali, povídali si, hráli hry, poslouchali operu a různé "vychytávky", tančili ve stylu DJ ptáka a savce, natáčeli film, procházeli se po kraji, koukali se na hvězdičky, psali si vzkazy...

Nepřišlo mi to konzumní - přestože jsem žádný program nepřipravovala, nebyla jsem jen "konzument". Každý se mohl aktivně zapojit, něco se dozvěděl, vyzkoušel si a bylo mu (věřím) dobře. Mně tedy aspoň bylo. Bylo nás tam hrozně moc (27) a když na Nový rok 6 lidí odjelo (to je náhodička, co?), bylo to taky znát. Navíc Klondike je nádherné místo a bylo nádherné počasí a skvělí lidé.

Bylo velmi zajímavé být trochu pozorovatelem z venku, i když jsem se o to nijak nesnažila. Můj poznatek je, že roverské kmeny a lidé v nich jsou si velmi podobní (shodli jsme se na tom s Jitmelkou a našli jsme mezi Banány "jejich" Puštíka, Pifa i další). Jedno, v čem mi Banáni přišli odlišní, bylo to, jakým způsobem vedou debaty. Vím, že se teď dotýkám ožehavého problému, ale chci vám to říct, vysvětlit a podělit se s vámi.

Přišlo mi, že debaty, které tam vedli, byly konstruktivní, zapojilo se do nich víc lidí a bylo to k něčemu dobré. U nás se většina debat změní na monolog či dialog (tj. že mluví jeden nebo dva lidi - já vím, že nejste blbí, já to vysvětluji sobě). Navíc si často vztahujeme různé narážky vůči sobě a "motáme" tam spoustu citů. O to by ani tak nešlo, důležitější je, že tyto naše debaty většinou nevyústí v žádný kloudný konec, a i když se na něčem dohodneme, nejsme to pak schopni nebo ochotni akceptovat (výsledky se většinou neřídí lidé, kteří se debaty nezúčastnili, ale navíc občas ani ti, kteří se jí zúčastnili). Na druhou stranu si myslím, že se to dá naučit, že se to chceme naučit a že se to lepší. Doufám, že i v tomhle směru se nám podaří vykročit do nového roku šťastně.

Na závěr už vám chci jen popřát do nového roku hodně štěstí a radosti, lásky a přátelství.

P.S. Kdo to ještě stále neví, tak jsem byla na Silvestra s RBR na místě zvaném Klondike v jižních Čechách. (Určitě bychom tam někdy mohli zajet.)

Procházím ztichlým sídlištěm a nechávám myšlenky volně bloudit a proudit. Není zas tak úplné ticho, zvuk kročejí na kamíncích mi dělá společnost (neměl by spíš chroupat sníh?), občas zazní výkřik nějaké zbloudilé petardy, obloha se rozsvítí v poslední křeči světlice a pak už zase ticho, ticho rytmicky přerušované krok, krok, krok... Okna jsou tmavá, jiná zas září do noci a tichem se rozléhá směsice smíchu a veselí, z jiného okna se linou tóny klavíru, moc pěkné, smutné tóny. Krok a krok... doznívající hudbu rázem utne opilecký křik, zůstává několikerá ozvěna v uších a v hlavě se narodila jediná otázka. Proč?

Myšlenky volně utíkají v nezachytitelném proudu a zůstává prázdnota. Příjemná prázdnota, nic, volnost, nevázanost, zároveň smutek, stesk... Ze samoty. Hlavou proudí otázka, nemilosrdně jsem ji zachytil a krutě vtěsnal do těch placatých znaků na papíře. Jak je asi těm, kteří jsou opravdu sami?

Alčo, Elzo, Honzino, Myšáku, Jájo, Křemlo, Jarko, Smíšku, Ježku, Johny, Marťo, Muwíne, Nordi, Bobře, Kašpro, Káčulo, Olčo, Stando, Bodláku, Kubo, Lenko, Lukáši, Štěpáne, Ferdo, Marceli, Marko, Miloši, Piškote, Piškotko, Pišťáku, Zajdo, José, Voso, Jitmelko, Kárale, Mandle a vy všichni, na které jsem omylem pozapomněl, přeji vám hezký Nový rok, hodně vašich splněných přání a hlavně zdraví a porozumění pro ostatní. Mějte oči a srdce otevřené, naslouchejte svému vnitřnímu hlasu a jděte tou správnou cestou života.

Jsou 2 hodiny 40 minut 1. ledna 1998 a já dopisuji tento článek, uléhám do postele a chce se mně strašně spát.

Jak na Nový rok, tak po celý rok

Nyní se pokusím ohlédnout očima RK na rok 97 - na Ten rok, do kterého jsme vkládali všichni tolik nadějí a slov. Bohužel jenom nadějí a slov. Činy si schováváme na tento rok. Doufám!

Beru k ruce Symbol moci a oddávám se dění, o kterém budu psát v minulém čase.

Začátek roku byl opravdu hodně euforický, spousta nápadů, plánování.

Co se nám povedlo?

Nemá asi smysl rozepisovat všechno co bylo, a tak jen namátkou jmenuji pololetky, Jarňáče, Vlajková, Den 97, Den Země, vandry, sem tam nějaká přednáška, plesy, taneční, tělocvičny, oddílový tábor, první roverský tábor, Hroch a další a další...

A co se nám nepovedlo?

Víte co nám chybí? Autorita a schopnost se této autoritě podřídit. Dokud bude každý chrnět na svém vlastním písečku, nebude to nikdy ono.

Vím - nelze napsat celý rok do několika řádek, a proto vás zvu na několik akcí, kde bude čas a možnost se ohlédnout a hlavně podívat se před sebe, vzít se společně za ruce a jít za hvězdou, kterou si najdem.

V pátek 9. 1. 1998 je tělocvična a poté v klubovně slezina s debatou na téma "Co dál?". Samozřejmě jsem si vědom pozdních hodin této akce, a tak - aby to nebylo někomu líto - v neděli 11. 1. 1998 od 13:00 na stejném místě bude pokračování. Věřím, že nikomu není lhostejný osud RKC a oddílů, proto vás vyzývám v zájmu všech a také v zájmu vlastním, abyste přišli.

Klíčová informace pro mé pojednání je počet lidí. Nás bylo sedm, z toho pět pařezů, jeden brácha a jeden já. Z tohoto počtu se odvíjí vše ostatní.

Na Hůrkách panovala mnohem volnější atmosféra, než například na našich akcích. V podstatě nebyl žádný pevný program. V prvních dnech jsem měl pocit, že jenom čekám, až se něco začne dít. Potom jsem si ale zvykl a zjistil, že bez programu se můžou lidé bavit taky. Dává to prostor pro jiné aktivity. Například se mnohem víc povídá. S pevným programem by také třeba nešlo hrát šachy. My jsme zcela spontánně začali hrát šachy a uspořádali malý turnaj.

Celou atmosféru možná popíše stravovací systém. Nebyla žádná pevná jídla, ale v podstatě pořád se něco zobalo. Když někdo dostal hlad, tak něco vybral, zeptal se ostatních a uvařil to.

Ke konci jsem si připadal, jako bych se stal součástí nějaké velké rodiny. Skutečně to mělo asi blíž k rodině než k roverskému kmeni. Kupříkladu jsme klidně pořád poslouchali hudbu z toustovače (přehrávač CD).

Nechci psát žádné hodnocení a říkat, že jeden způsob je lepší než druhý. Oboje se mi líbí a oboje má to svoje. Šlo jen o zprávu.

A on se mě zase zeptal: "A kolik by vás asi tak jelo?". Řekl jsem mu něco o deseti lidech. A on zase: "Fakt, to je bezva, nás jede asi sedm, Banánů možná deset a z Pařezu taky kolem sedmi, no a s váma to bude takovejch pětatřicet lidí." Zřejmě to takhle povídal i dalším dvoum jinejm kamarádům. "No nic, já se ti ještě ozvu, zatim ahoj."

To byl začátek prosince a mě začalo hlavou vrtat, jestli jsem náhodou neřek nějakou kravinu. Prej deset lidí. A tak jsem to řekl Marce a ta mě ujistila, že to je dobrý a že to určitě vyjde.

No a teď mám zítra s těma třema schůzku a budeme domlouvat program.

Vás se ptám, jestli se mezi námi najde asi tak deset lidí, kteří by jeli na sjezdovky nebo na běžky 7. února v sobotu ráno s Vodní pětkou, Pařezem a s Banánovou republikou někam na hory. Kdybyste náhodou měli zájem, tak zavolejte.

Jen tak pro zajímavost: Zpracování 500 fotek trvalo asi 7 hodin plus nějaké ty přípravné práce, které už se nebudou opakovat. Fotky chci třídit podle roku, pak podle akce a nakonec podle autora. Čísla filmů a fotek ignoruji, protože tato informace není u všech fotek. Jestli máte nějaké nápady, dejte mi prosím vědět. A doneste mi prosím své fotky (určitě budu třeba na basketbalovém maratónu).

27. 12. Výstava Magister Theodoricus - dvorní malíř Karla IV. - výstava v Národní galerii - trochu náročné, ale myslím, že díky doprovodné části výstavy jsme z toho nakonec přeci jenom všichni něco měli (třeba rýmu).

28. 12. Výprava za zimními radovánkami - konkrétně za bruslením. Jinde led nebyl, takže jsme se vrhli do víru Nikolajky a tři hodiny jsme kroužili po ledě. Modřin a řezných ran nebylo mnoho, i když se to bez pádů neobešlo...

29. 12. Ti, co přežili i bruslení a ještě byli něčeho schopni, vyrážejí na Brdy. Po skoro dvou hodinách (ve vlaku) dorážíme do Holoubkova a odtud jdeme do Strašic, kde máme potkat rovery a dát s nimi nějakou hru. Je zima a posněhává, ale to nijak nezabrání ostříleným hlídačům věrně střežit svěřené poklady. Během dne pomalu ale jistě přituhává. Zastavujeme chvíli na oběd, ale za nedlouho vyrážíme - zima nás nenechá dlouho zůstat na místě. Strašice - jsme tu včas, ale roveři nikde. Nechali jsme nějaké penízky v potravinách za občerstvení a i přes nepřízeň Bodlákových puchýřů z nových kanad vyrážíme na obhlídku Strašic (mají moc pěknej kostel). Roveři nikde, odjíždíme autobusem (pěšky bychom to už nestihli) do Mýta na vlak. Nakonec jsme se všichni ve vlaku šťasně shledali, ale to už je jiná historie.

30. 12. Pro zájemce výstava CZECH PRESS FOTO - některé fotky opravdu stály za to. Po výstavě míříme do metra, kde již netrpělivě čekají všichni ti, kdož přišli na hru. Za nedlouho po srazu jsou účastníci rozlosováni a rozbíhají se po metru - hra měla jedinou chybu (no tedy rozhodně to byla ta největší), a to rej revizorů na stanici Můstek, v jehož důsledku se hra poněkud prodražila (alespoň Kapse určitě). Pokus jít po hře na hvězdárnu nám zhatila zlomyslná mračna, a tak po procházce k Petřínské rozhledně a vyhlášení výsledků hry scházíme Kinského sady na tramvaj a frčíme domů.

31. 12. Celé prázdninové navštěvování Prahy jsme chtěli zakončit návštěvou muzea Policie ČR, ale bohužel se tak nestalo, protože bylo zavřeno. Nijak nás to však neodradilo a sešli jsme po schodech na Albertov a pak pěšky do Botanické zahrady. Skleníky byly otevřeny, a tak jsme je bez váhání navštívili. Dá se říci, že největší obdiv ze všeho, co ve sklenících je, sklidily skaláry v rekonstruovaném jezírku (vydrželi jsem u nich 10 min a možná ještě déle) a kvetoucí orchidee, které byly až vzadu, jako tečka za celou prohlídkou.

No, a to je všechno. Nebylo to sice ideální, ale myslím, že rozhodně lepší než nic. A co jsme si z toho odnesli? Myslím, že každý něco (minimálně malý kaktus od pokladny ve sklenících za 25 Kč).

Kdo byl při tom? Můrka, David (brácha Můrky), Bodlák, Pstruh, Ilča, Jirka, Lochnes, Rychlík, Rybča, Kapsa, Ferda, Kašpra, Johny, Muwín a Alík.

Přeju Vám hodně štěstí, zdraví, radosti a tolerance do roku 1998.

Vážení mladí přátelé z matičky Prahy,

Je dnes 24.12.1997 - Štědrý den a Vaše dary v podobě dobrot ve 20 druzích a krásné varné nádoby i čisté vody jako ze dvou studánek. Vaše milá návštěva nás zastihla tak nepřipravené, že jsme nestačili dokončit vánoční pečení a vše zůstalo ale v dobrém stavu v pokračování, až se ze všeho vzpamatujeme. Nejen, že jsme Vám nedali nic k jídlu a jistě jste po cestě neměli nic na zub, ani ještě to cukroví nebylo možné nabídnout.

Zato já - starý otec - jsem vás nakrmil vzpomínkami ze svého mládí a práce po 50 letech ve stavebnictví a seznámil Vás se způsobem, jak jsme vyrvali z přírody kus močálů a naplavením 4,5 mil. m3 tuto připravili ke stavění domů, škol, společenského a obchodního domu a dalších.

Vzpomínám s manželem na naše mládí ve Zlíně, kde jsme patřili mezi skauty-junáky, já Kamzík, máma Boženka: mezi Antilopy. Skládali jsme také skautský slib, snad to bylo slovy: Slibuji na svou čest sloužiti vlasti, republice československé v každé době a dodržovati zákony skautské. No byly to pěkné chvíle - stopování, pak trvalá ochrana přírody, střelba z luků, házení bumerangem, vázání uzlů (ambulantní, škotový, lodní a některé užívám v životě dodnes).

V dnešním světě - ale i u nás v republice, kde je stále hlášeno bezpráví, nenávist a klamání - jsme už vůbec nevěřili a proto náš vřelý dík patří Vám, kteří jste svou cestou z dálky a tolika vzácnými dary podrželi nás v přesvědčení, že je stále ještě v mladých srdcích velké pochopení pro ztráty a bolest druhých. Podle přiložených xeroxů, které měly původně sloužit k mojí osobní přednášce v Krajské TV nebo rozhlasu, zjistíte naše soužení - tělesnou námahu hlavně manželky, která ztratila 5 kg na váze a je na pokraji sil, při vědomí, kolik práce na nás oba čeká do trochu normálního života. Díky synovi Petrovi (1940) se nám toho již proti jiným rodinám zdařilo.

Ještě jednou vás prosíme za naše překvapení a tím chudobné pohoštění a celému Vašemu spolku vyslovujeme neskonalé díky!

Manželé Klinkovští - Baťov

Dost dlouhý úvod na to, že vlastně ještě ani nevíte, o čem budu psát, co? No zkrátka: Včera byla neděle 21.12. a Marka, Myšák a já jsme se vypravili za "naší dědobabkou" do Otrokovic.

Než vám začnu povídat o tom, co a jak (a kdy a kde a kam a proč a nač), chci všem, kteří neviděli problém v tom, přispět jakýmkoliv způsobem, hrozně moc poděkovat a to i od dědobabky.

Ráno krátce po sedmý jsem dorazila do klubovny, kde si už Myšák brnkal na kytaru, a zanedlouho dorazila i Máří. Začli jsme s balením věcí. Zde především Myšák projevil svůj talent a záhy jsme mohli nasedat. Cesta tam ubíhala celkem rychle, proklábosili jsme spoustu témat, došlo i na skauting a kmen. Byly jsme v převaze - chudák Myšák.

Najít v Otrokovicích Baťov nebyl pro Máří žádný problém, ale pak to začlo. To, že jsou v téhle čtvrti Otrokovic všechny baráky skoro stejný, našemu orientačnímu nesmyslu moc nepřidalo, a tak jsme jezdili od ulice k ulici a hledali. Pak jsme se raději vydali na obhlídku pěšky, aby z nás Myšáka nekleplo, neboť jediný, co jsme furt opakovali, bylo, že poznávací znamení je zahradní krb u sousedů (proč bychom si taky měly pamatovat příjmení nebo snad dokonce adresu) a byly jsme si naprosto jisté, že dům byl červený (teda jako z červených cihel) jako všechny kolem. Pak jsme taky věděly, že dům stojí v ulici, která přímo ústí na náměstí, a tak jsme po třetím projití této ulice konečně našly (vlastně už našli) to, co jsme hledali: krb a za ním dům. (Myšák nás musel mít za úplný paka, protože dům jako jeden z mála byl bílý.)

Zaklepali jsme poprvé - nic. Zaklepali jsme podruhé - nic. (To je napínavý, co? Ale jako v pohádce - prostě magická trojka.) Zaklepali jsme (vlastně to tu vychloubačně dávám do plurálu, ale bolest z klepání zmrzlými klouby zakoušela jen Markétka - budiž jí za takovou oběť touto cestou poděkováno!) a ozvaly se tajemné zvuky... Ale už vážně:

Otevřít přišla babička Klinkovská, tak jsme slušně pozdravili, Marka nás trochu připomněla a diplomaticky pozvala dál (my ji prostě nemít...). Doběhli jsme do auta pro věci a "ověšený Ježíšek z Prahy" už zase stál ve dveřích. Ale to už děda stavěl na kafe a oba staříci lomili rukama, kolik že toho vezem a že to jsme neměli. Tak jsme je trochu uklidnili, že zas tak žhavý to není a usedli do obýváku.

U kafe a vánočky jsme si pak povídali, povídali a povídali. Došlo i na to, na co toho člověk moc říct nemůže. Děda nám četl, co napsal o průběhu záplav pro rozhlas a pak toho četl ještě další spoustu a povídal a povídal. On je vůbec božskej člověk! Vyslechli jsme od něj celou Baťovskou historii se vším, co k ní patří, zhlédli jsme množství dokumentů a fotek, kterými se děda pyšní a zakládá si na pečlivosti, co se jejich schraňování a skladování týče. Svým vtipkováním (a to i na téma nejchoulostivější) a neustálým vybízením k přípitkům nás přesvědčil, že i ve svých letech (něco přes osmdesát) je stále velmi vitální člověk!

No, abych nezapomněla na babičku. Ta si nám v kuchyni trochu postěžovala na dědu, a tak jsme s ní zkonstatovaly (zatímco děda s Myšákem v obýváku nejspíš probírali další z Baťovských stavařských vymožeností), jak jsou ty (ti by znělo blbě) chlapi zkrátka hrozný.

A tak z původního plánu max. dvou hodin vylezlo času mnohem víc, ale toho my vůbec nelitujem, naopak! Staříci byli rádi, že se můžou někomu vypovídat a my zase, že alespoň takhle můžem pomoct.

Nakonec měli i z varné konvice radost a tu, co již vlastnili (chybička se vloudí), prý dají synovi a nechají si tu naši.

Od babičky jsme na památku dostali dvě krásné udrhané věci, dali jsme jim adresu, kdyby něco potřebovali, a slíbili, že se opět ukážem. Pak následovalo dlouhé děkování a loučení a cesta do Prahy.

Na závěr chci už jenom poděkovat Marce, Myšá-kovi a všem ostatním za to, že se tento možná narychlo domluvený podnik uskutečnil.

Když byl Seisecu představeným kláštera Engaku-dži v Kamakuře, požadoval větší prostory, protože ty, ve kterých vyučoval, byly přeplněné. Umezu Seibei, kupec z Eda, se rozhodl věnovat na stavbu nové školy pět set ryó zlata. Přinesl peníze učiteli.

Seisecu pravil: "Dobrá, přijímám."

Umezu předal mistrovi váček se zlatem, avšak byl rozladěn jeho postojem. Člověk dokáže za tři ryó žít třeba rok, a tady mu za pět set ani nepoděkují.

"Ve váčku je pět set ryó," nadhodil Umezu.

"To už jsi mi říkal," odvětil Seisecu.

"Přestože jsem bohatý obchodník, je i pro mne pět set ryó dost peněz," zkusil to ještě jednou Umezu.

"Myslíš, že bych ti měl za ty peníze poděkovat?" zeptal se Seisecu.

"To bys měl," odvětil Umezu.

"Proč bych měl?" podivil se Seisecu. "Ten, kdo dává, má být vděčný."

Z knihy Kosti a svaly Zenu

Je to i přes všechen ten nepořádek a bahno přece jenom první krůček k jaru. A všichni už to vědí a cítí, že už je to tady. Je to odvěká zkušenost, že to jaro přijde. Ale co nám vlastně dává tu jistotu? Kdo nám zaručí, že se zítra ráno neprobudíme do šedivého mrazivého rána a vločky že se nebudou snášet na zem pomalu, ale nezadržitelně, jako by se nechumelilo. Ne že by křišťálová krása ledového království byla něčím zavrženíhodným, ale proč tak studí? A i ta nedotknutelnost vloček, které na ruce tají, je mi nesympatická. Jako kdyby z nich přímo čišela pýcha a pohrdání nad člověkem a jeho touhami. A vůbec už toho mrazu bylo dost. Zima jenom nahrává všem inverzím, smogu a klouzavým chodníkům. Nemám sice záruku, ale věřím, že je tomu konec, že brzy už uvidíme první lístečky, jak se vylupují z pupenů, aby si užily prvního sluníčka.

Jaro taky konečně přinutí ty všechny ustarané a uspěchané lidi, aby se zastavili a na chvíli zapomněli na všechny ty hlouposti a malichernosti, co jim straší v unavených hlavách. Je tomu konec. Věřte mi, vždyť včera roztál sníh.

Je to o loňském jaru. Letošní je trochu jiné, plíživější, snad to ale dopadne dobře.

Komu se zdá, že je tenhle článek poněkud předčasný, ten by měl vědět, že je naopak opožděný.

Pas pro Evropu se skládá ze tří nebo čtyř částí - záleží na tom, jak se to vezme. Je zde jakési úvodní slovo, sada letenek a modrý pas. Nejdůležitější jsou podle mě letenky. Je jich šest a jsou nazvány podle oblastí, kterých by se měly týkat uspořádané projekty:

Lístek k objevování světa a lidí v něm, rozvíjení osobnosti cestováním a řešením problémů

Lístek k životním hodnotám, který má podporovat pozitivní hodnoty, boj proti alkoholismu a drogám

Lístek k demokracii - ten mi přijde nejtěžší, protože má vést k získávání praktických zkušeností s fungováním demokracie - tedy k účasti na rozhodování o věcech kmene a k organizování skupinových projektů

Lístek ke kultuře, který má podporovat zájem o naši i cizí kulturu

Lístek k sociálním problémům, tedy k akcím, které jsou vyjádřením solidarity s lidmi, kteří mají problémy se zapojením do společnosti

A konečně asi nejdůležitější lístek - lístek k životní dráze, tedy k přípravě na budoucí povolání

U každé z letenek je deset konkrétních nápadů, jak by ty projekty mohly vypadat. Po skončení projektu dostane každý z účastníků potvrzení do svého pasu. Pas pro Evropu si plní každý sám za sebe, letenky samozřejmě stačí jedny pro celý kmen, ale pas má každý svůj. A teď se dostávám ke čtvrté části Pasu pro Evropu - je to jakýsi odznak, který je možné získat, když z každé oblasti splníš jeden projekt. Chtěla bych ale zdůraznit, že cílem samozřejmě není získat odznak, ale prožít něco nového, poznat jiné lidi, podívat se do světa, něco se naučit a něco poznat o sobě i o jiných lidech.

Při této příležitosti bych ráda poznamenala, že Pas pro Evropu není totéž co Eurošlápoty. Pas pro Evropu můžeme samozřejmě plnit doma v ČR, ale také v zahraničí na některé z Eurošlápot. To jsou místa a tábory v Evropě, které nabízejí různé projekty. Je tedy možné plnit Pas pro Evropu společně se skauty z mnoha zemí.

Tak to by bylo pro začátek všechno. Doufám, že vás to zaujalo a že se přidáte k objevování nových možností, které nám Evropský skauting nabízí. Informace, které mám, ofotím a dodám do klubovny. Mimoto se pokusím získat ještě další doplňující informace týkající se především Eurošlápot. Zatím sledujte nástěnku v klubovně, zvláště pak probíhající anketu o Pasu pro Evropu.

<

Plocha lesů je poměrně nízká. Lesy - většinou druhotné smrkové nebo borové monokultury - pokrývají pouhých 30 % rozlohy. Zbytky přirozených porostů se uchovaly jen v nejextrémnějších polohách rozlehlých skalních měst budovaných kvádrovými pískovci. Většinou jde o zbytky borů na skalních vrcholech, jen ojediněle, zejména v inverzních polohách hlubokých roklí, jsou ještě zbytky přirozených jedlobučin s violkou dvoukvětou, podbělicí alpskou, mléčivcem alpským, žluťuchou orlíčkolistou ap. Přirozenou skladbu mají i olšiny provázející vodní toky. Květena četných luk, většinou kulturních, je velmi chudá. Bohatší je květena ojedinělých mokřadů, kde roste bledule jarní, vachta trojlistá, bařička bahenní, úpolín evropský, ďáblík bahenní aj. Poměrně vzácný je výskyt menších rašelinišť s porosty blatky a běžnou rašeliništní květenou. Unikátní je ojedinělý výskyt rojovníku na skalním podkladu v Adršpašských skalách.

Na Broumovsku se vyskytuje běžná lovná zvěř, kuny, jezevec. Vyskytují se tu oba druhy našich ježků (východní i západní). V lesích i skalách hnízdí běžné ptactvo (výr velký, drobní dravci, ořešník kropenatý). Poměrně hojný je výskyt netopýrů..

Na území CHKO jsou 2 NPR, 2 PP, 2 PR o celkové ploše 2462,05 ha.

Sídlo správy je v Polici nad Metují, Ledhujská 59, PSČ 549 54, telefon: 0447 / 94696.

Základní stavební jednotkou po stránce petrografické jsou kvádrové pískovce, obsahující četné vložky vápnitých pískovců, sloučenin železa, mnohdy i hrubozrnných poloh s charakterem slepenců. Pískovcová tabule, mírně ukloněná k jihu je na mnoha místech proražena mladotřetihorními neovulkanickými výlevy (zejména čediči a trachyty), které tvoří výrazné krajinné dominanty (Ronov, Vlhošť, Vrátenská hora aj.). V pískovcové tabuli se dlouhodobou erozní činností vyvinula hustá síť kaňonovitých údolí, podél hlavních toků (Pšovka, Liběchovka) i desítky kilometrů dlouhých. Nepočetné, málo vodnaté toky s občasnými periodickými přítoky zde vytvořily celou síť dlouhých údolí (tzv. dolů) i drobných údolíček a strží s recentní erozní činností. Na skalních útvarech je celá řada mikrotvarů jako produktů selektivního zvětrávání (hl. voštiny, skalní hodiny, římsy, skalní okna apod.), místy pseudokrasové dutiny spíše menších rozměrů. Symbolem zdejší krajiny jsou na více místech Kokořínského dolu vyvinuté hřibovité útvary, tzv. pokličky, vzniklé intenzivním odnosem hrubozrných vrstev pod velmi odolnými železitými polohami.

Kokořínská oblast je dosti zalesněná. Lesy zde zaujímají 48 % celkové plochy. Původní, převážně listnaté porosty - habřiny, doubravy, bučiny - však ustoupili zemědělskému využívání, které dosahuje až na ostré hrany příkrých dolů nebo byly nahrazeny jednotvárnými borovými monokulturami. Zbytky přirozených porostů se uchovaly jen v nejextrémnějších polohách - v hlubokých roklích nebo na ojedinělých pískovcových skalách. Květena je rovněž poměrně chudá a jednotvárná. V suchých borech převládá borůvčí, místy vřes, lišejníky. Bohatší květena je ve vlhkých olšinách v údolí Pšovky a v drobných zamokřených údolíčkách, kde se vyskytuje kakost bahenní, tužebník jilmový, četné druhy pcháčů a ostřic. V rybnících a četných tůních bývá stulík žlutý a leknín bílý, na mokřadních loukách vachta trojlistá aj. Ojediněle na suchých stanovištích se objevuje i hlaváček jarní, kozinec cizrnovitý, bělozářka větvitá, zvonek klubkatý, trličník brvitý, vzácně střevičník pantoflíček. Na jediném místě na skalách v Kokořínském dole byl nalezen ojedinělý trs kosatce bezlistého českého.

V oblasti se vyskytuje značné množství druhů mlžů. Často jde o reliktní či endemické druhy. Bohatý je i výskyt obojživelníků a ryb. Vyskytují se zde i tři druhy našich raků, a to rak říční, bahenní i americký. Ve skalách nacházejí hnízdiště dravci a sovy. Objevil se i krkavec velký, ve velmi malém počtu se vyskytuje i křepelka polní. Kromě běžných druhů savců se zde vyskytují stejně jako v předchozí CHKO poměrně hojně netopýři.

Na území kokořínské CHKO je 6 PP a dvě PR o ploše 2195,6 ha.

Sídlo správy: Česká 149, 276 01 Mělník, telefon: 0206 / 622149.

Příště se podíváme na Křivoklátsko a k Vlašimi do CHKO Blaník.

Květiny jsou naši přátelé v dobách radosti i smutku. Jíme, pijeme, zpíváme, tančíme a flirtujeme s nimi. Ženíme se a křtíme se za přítomnosti květin. Neodvážili bychom se bez nich umřít. S lilií jsme se klaněli před oltářem a s lotosem jsme rozjímali. S růží a chryzantémou se řítili do boje. Pokoušeli jsme se dokonce bavit se květomluvou. Jak bychom tu mohli bez nich žít? Děsí nás představa světa, oloupeného o jejich přítomnost. Jejich tichá něha nám vrací mizející důvěru v svět a jako neproměnný pohled krásných dětských očí nám navrací ztracené naděje. A vloží-li nás do hrobu, jsou to zase ony, jež ve smutku vytrvávají na našem hrobě.

Je však politováníhodné to, že jsme se přes toto soužití s květinami nepovznesli přece jen nad zvíře. Dotkne-li se kdo našeho beránčího kožichu, vlk v nás brzy ukáže zuby. Říká se, že člověk je v deseti letech zvířetem, ve dvaceti bláznem, ve třiceti trosečníkem, ve čtyřiceti podvodníkem a v padesáti zločincem. Snad se stal zločincem, že nikdy nepřestal být zvířetem. Nic nám není skutečností, leda hlad, nic svatého, leda vlastní přání. Před očima se nám propadá chrám za chrámem. Jenom jediný oltář zůstává, totiž ten, na který sypeme kadidlo nejvyšší modle, svému Já. Tento náš bůh je mocný a peníze jsou jeho prorokem! Pustošíme své okolí, jen abychom mu mohli hodně obětovat. Chlubíme se, že jsme zvítězili nad hmotou a nevidíme, že hmota nás zotročila. Jaké zvrácenosti se páchají ve jménu ducha a kultury.

Kakuzo Okakura: Kniha o čaji, podle překladu Fr. Šimáčka. Zájemcům ji může Muwín půjčit.

Řada z nás běžně používá úsloví "všeho s mírou". Bereme ale tento princip skutečně vážně? Nebezpečí otravy organismu, ke které dochází hromaděním odpadních produktů metabolismu v těle a které je bezprostřední příčinou řady zdravotních poruch, je jedním z mnoha příkladů, kterými nám medicína potvrzuje moudrost dodržování tohoto "zlatého" pravidla.

Dojde-li k překročení prahové koncentrace nějaké látky v krvi, lymfě či buňkách lidského těla a začnou-li se odpadní produkty metabolismu v těle hromadit, má to za následek sníženou funkčnost organismu. K omezení vylučovacích schopností těla mnohdy dochází za takového stavu, kdy je nervový potenciál člověka snížen - mnozí lékaři se proto domnívají, že je tento stav, přinejmenším do jisté míry, důsledkem snížení nervové energie.

Přepracování, nedostatek spánku a odpočinku, nedostatek pohybu, na bílkoviny a tuky bohatá, ale na ostatní živiny chudá strava, málo času tráveného na slunci a čerstvém vzduchu (či naopak nadměrné opalování), příliš horké či příliš studené koupele, přehánění v oblasti sexu a jakékoliv jiné extrémní režimy - to vše znamená mrhání drahocennou nervovou energií, to vše podkopává vitalitu člověka. Velké ztráty nervové energie způsobuje i všeobecně rozšířený zlozvyk utíkat se k dráždivým a povzbuzujícím prostředkům ve formě tabáku, alkoholu, čaje, kávy, kakaa, koření a různých léků.

Pocity jako je strach, úzkost, vztek, nenávist, závist, žárlivost či nespokojenost (které přetrvávají ve zvýšené míře i po pominutí jejich případné objektivní příčiny) jsou často projevem poruchy metabolismu tuku a cukru (tzv. hypoglykemický syndrom), ke které dochází v důsledku nestřídmosti v jídle. Jsou-li tyto pocity zakoušeny dlouhodobě, i ony významnou měrou přispívají k charakteristickému nervovému vyčerpání, které stojí v pozadí řady tělesných, duševních i emocionálních problémů člověka.

Toužíme-li skutečně po zdraví, lze doporučit jen jediné - vyhýbat se jakémukoliv přehánění. Střídmost - a věda to dnes přesvědčivě dokazuje - je jedním ze zákonů zachování zdraví.

Skutečná střídmost?

Co říká Aristoteles

Není toxin jako toxin

• teobromin (v kakau či čokoládě)
• kofein (v kávě, čaji, kole atp.)
• alkohol
• nikotin
• různá sedativa

Žádná invence, pouze rutina

Živiny, které potřebujeme, jsou nerozpustné v tucích. Tyto užitečné látky jsou tedy snadno zadrženy v buňce buněčnou stěnou (která je z tuku). Ale látky rozpustné současně ve vodě i v tucích - a mezi ně patří právě výše jmenované toxické látky - nezadržitelně vnikají do křehkých a zranitelných buněk.

Pozoruhodné (a tragické) přitom je, že tyto dnes běžně požívané jedy ovlivňují méně naši schopnost rutinního uvažování než naši schopnost přicházet na nové myšlenky. Běžné rutinní aktivity tedy jejich náporu více či méně odolávají, zatímco mozkové funkce sloužící k pokroku, úsudku či obraně jsou stále více oslabovány.

Případ marihuana

Jak zákony kázaly nám

Přijetí tohoto zákona za vlastní dodává člověku důstojnost za jakýchkoli okolností. Člověk, který si je vědom toho, že jediné, čím stojí nad zvířaty, pochází z jeho mozku, z jeho schopnosti myslet, tvořit, hloubat a posuzovat, takový člověk nachází potěšení v úplné abstinenci od alkoholu, kávy, čaje, nikotinu, koly, čokolády i všech ostatních drog. Jeho nejvyšší radostí se stává rozpoznávání Boží vůle. Takový člověk chce v sobě samém zachovávat obraz svého Stvořitele.

Z knihy kanadské spisovatelky Daniele Starenkyj "La vie en abondance" (Život v hojnosti).

"Člověk neví, kým je, dokud není podroben zkoušce."

"Všechno na tomto světě, nejenom člověk, odhalí svou pravou tvář teprve tehdy, když se na něm něco požaduje."

"Otec a syn v Orientě! To se dá jen stěží porovnávat se vztahem, jaký k sobě mají rodiče a děti v Evropě. Kdo vidí otce, vidí Boha. Neboť takový otec je posledním článkem nepřetržitého řetězu předků, který spojuje člověka s Adamem a tím s počátkem všeho stvoření. Leč i ten, kdo vidí syna, vidí Boha. Neboť takový syn je nejbližší článek řetězu, který spojuje člověka s Posledním soudem, s koncem všech věcí a s vykoupením. Může snad vztahu tak posvátnému nevévodit ostych a málomluvnost?"

"Člověk nemůže žít mezi tolika lidmi, pokud se drží naprosto v ústranní. Musíš něco dělat! Zajdi do tábora, pokus se pomáhat, buď jako člověk! ... Patříme ani ne tak tam, odkud jsme vyšli, jako tam, kam chceme dojít! Nebo nechceme..."

"... člověk hyne, pokud se nemá na co těšit, i kdyby to byla jen nějaká nepatrnost."

"... člověku je z Boží milosti dopřáno, aby věřil ve všechno, jenom ne ve zkázu, i když ji třeba právě prožívá."

Je tu názor, že vůbec nejčastější příčinou bolestí hlavy je alergická reakce organismu na určitou složku stravy. Tou mohou být buď přirozené složky stravy, jako jsou např. mléčné bílkoviny, ale i cizí látky, jako jsou např. chemická aditiva, kterými výrobci potraviny tak štědře dotují.

Nejběžnější potravinové alergeny jsou mléko a mléčné výrobky, vejce, čokoláda, dále citrusové plody, kukuřice a pšenice. Člověk však může alergicky reagovat na prakticky jakoukoliv potravinu.

To jen tak na okraj - výše zmíněné informace v žádném případě nenahradí návštěvu lékaře a osobní konzultaci vašeho stavu s odborníkem. To tvrdí lékaři zabývající se zdravým životním stylem.

Ročně se rozvádí asi 30 000 manželství, z toho 72 % se závislými dětmi. Je tak postiženo 40 tisíc dětí (průměrně 1,5 dítěte na rodinu).

Pražané jsou pro smlouvy

Převzato z časopisu Týden