 | Kódování |
|---|---|
 | Clavis |
 | e@mail |
 | |
 |
|
| Clavis 10 |
|
Nepsal jsem do IPy žádné volejbálky, fotbálky, hokejbálky... Myslím, že není problém,bude-li chuť a nálada, obvolat pár lidí, a je podle mě zbytečné psát to do IPy.
O co běží (vlastně koloběží). 24 h se jezdí okruh (asi 2 km) ve Stromovce. Začíná se v 17.00 v pátek a končí v 17.00 v sobotu. Soutěží družstva. Lidi v družstvu se mohou během hry jakkoliv měnit. Na trati může být vždy jen jedna koloběžka. Na letošním ročníku bylo 10 družstev (zatím největší účast). Takhle to vypadá dost suše, ale ta hra má atmosféru a když už nic jiného, tak je to krásná přehlídka člověčí vynalézavosti, protože koloběžky, které můžete vidět tam, jsou světové unikáty (nejlíp jezdí silničáky - koloběžka, která má kola ze silničního kola - jsou sice trochu vratký, ale jedou nejrychleji).
 Byla jsem tam jenom přes noc, nezávodila jsem, ale jeden okruh jsem si na koloběžce objela, je to dost namáhavý (obzvlášť na jednu nohu), ale je to nádhera a pro mě i výzva. Šel byste do toho někdo se mnou (asi tak dalších 23 lidí)? Když už se pouštíme do různých maratónů a pořád nevíme co bychom ještě zkusili, příští rok na začátku května, zkusme taky koloběžky. Sehnat dvě koloběžky, to přeci zvládnem, ne. A že se vám nechce? Máte moje slovo, že to stojí za to a má cenu přemoci i vlastní lenost. Kdo nezkusil nepochopí...
V České republice se Den Země začal oslavovat až v roce 1990 po pádu komunistického režimu. Podobně i letos proběhla řada akcí, které tento den měly připomenout a ukázat, jak by se lidé mohli chovat k přírodě šetrněji. Ministr životního prostředí Martin Bursík (bezpartijní) a mluvčí vlády Vladimír Mlynář (US) oslavili Den Země tím, že namísto vládním autem přijeli do svých úřadů na kole. Ministr Bursík kromě toho udělil dalším pěti výrobkům známku "Ekologicky šetrný výrobek".
 Výrazně větší počet akcí ke Dni Země uspořádaly ekologické iniciativy, zejména organizace zabývající se ekologickou výchovou. Ve středisku ekologické výchovy Sever v horním Maršově například proběhl Ekojarmark s ukázkami tradičních řemesel. V neděli 19. Dubna se M.Bursík zúčastnil tradičních každoročních oslav Dne Země, pořádaných organizací ekologické výchovy Tereza v Prokopském údolí v Praze. Mezi barrandovským sídlištěm a pražskou čtvrtí Hlubočepy si tu děti mohly vyzkoušet například výrobu ručního papíru nebo poznávat vodní živočichy.
Byli to Rybča, Myšák, Bobr a moje spolužačka Móňa. Sraz jsme si pro jistotu dali už dřív, abychom nebyli moc daleko od startu. Na startu jsme potkali Šárku, která nás psychicky i jinak podpořila. Chvíli jsme kecali, připínali čísla a tipovali, za jak dlouho asi tu 10 km trasu uběhnem.
 Opravdu jsem si nebyla jistá, jestli jsem schopná tuto trasu uběhnout, když jsem předtím vůbec netrénovala. Jak se později ukázalo, tyto obavy nebyly zas až tak neoprávněné. O půl desáté jsme tedy odstartovali. Ohromná masa lidí se dala do pohybu. Ze začátku většina lidí běžela dost rychle. Myšák se svým kamarádem, kterého zde potkal, a s Bobrem sprintovali dopředu a tak nám zmizeli z dohledu hned na začátku. My tři (já, Rybča a Móňa) jsme se taky později rozdělili, protože každému vyhovovalo jiné tempo. Nevim jak ostatní, ale já jsem se zvyšujícím se počtem kilometrů ztrácela na rychlosti. Na Wilsonově třídě jsem si prožila takovou malou krizi. Zjistila jsem totiž, že mi nestačí dech, ale řekla jsem si, že poběžím a v žádném případě se nezastavím. Tady jsem si taky v duchu začla zpívat Na Okoř je cesta, abych neztratila tempo. Je to sice divné, ale docela mi to pomohlo. Zbytek cesty už jsem doběhla docela v pohodě sice pomalu, ale bez jediného zastavení. Dokonce jsem si na posledních 10 metrech i zasprintovala. To mě taky dodělalo. Když jsem doběhla do cíle, tak jsem si zhluboka oddechla. Necítila jsem se zrovna nejlépe. Nejvíce mě ovšem dorazil pohled na lidi tlačící se u stánků s občerstvením a snažící se nahrabat si co nejvíce potravin, pití a pamlsků. Proč taky ne, když je to zadarmo? To, že si někteří sportovci chodili pro příděly víckrát ve snaze získat jídlo a pití nejméně na měsíc a zřejmě ještě něco přinést babičkám, mě vůbec nepřekvapovalo. Spíš naopak. Když jsem totiž viděla, že někteří získávají hojnou podporu u svých maminek stojících opodál a držejících tašky plné Aquil, jablek a zmrzlin,tak mi nezbývalo nic jiného než se v duchu usmát. Ale běh to byl opravdu dobrý. Když jsem se po pár minutách vzpamatovala po dvojnásobném šoku, vydala jsem se směrem na Národní, kde jsme měli sraz. Cestou jsem potkávala další účastníky, někteří nadšeně hovořili o zážitcích a pocitech z běhu, zkoumali obtížnost trasy a přemýšleli, co budou mít k obědu, jiní se lopotně pachtili s rukama plnýma přecpaných tašek a v duchu se modlili, aby jim nepraskly ucha. Takový rozdíl. Typická ukázka toho, jak mají lidé rozlišné důvody k běhání maratonu. Na Národní jsme se kupodivu úspěšně sešli a sdělili si svoje pocity a zážitky. Nikdo si nepřinesl přecpanou tašku. Čím to asi bude ? Pak jsme jeli na Nové Butovice, kde se naše cesty rozcházely. Někteří pokračovali v cestě metrem, někteří šli pěšky domů a některé ochotně odvezl autem Myšák. Doufám, že se sejdeme příští rok zase a v hojnějším počtu. Sportu zdar! P. S: Uznávám, že některé moje názory jsou přehnané a trochu přibarvené, ale i přesto si myslím, že v některých věcech bychom se nad sebou - my lidé - měli zamyslet.
Takže představte si masu (dav, stádo) asi 4000 lidí, která se shromáždí na levé polovině Václavského náměstí, a to s jediným cílem propotit tričko, za které předem zaplatili 200 Kč (nebudu Vám lhát, ještě jsme dostali batůžek plný prospektů a jiných blbostí). Takže přenesme se do dějiště, právě začalo odpočítávání: "...tři, dva, jedna...". Čekáte, že se něco bude dít, ale ono nic, stojíte ještě další minutu, možná dvě, než se před Vámi začínají dávat do pohybu "kolegové běžci". Až doposud byl start pro všechny stejný, od této chvíle vím, co se dělo pouze v mojí hlavě:
 Už jsem uběhl asi 250 m, no právě jsem prokličkoval mezi nevěřícími cizinci, kteří začali zmateně tleskat, jsem na rohu Václaváku, pro jistotu a proto, abych zjistil, jak na tom jsem, se koukám na hodinky. 9:36 - paráda vbíhám do ul. 28. Října, ohlížím se, kde je Bobr, no asi jsem ho někde ztratil, doufám, že doběhne v pořádku, Ruda (jo na Rudolfa jsem zapomněl, je to můj spolužák, kterého jsem tam potkal), takže Ruda se drží za mnou, běžím, předbíhám "sváteční běžce", kterým po kilometru došly síly - másla (počkejte si na mně asi za deset řádků dále), dělá mi problémy dýchání, obvyklá neřest mého těla, stačí jenom vytrvat a počkat než se ustálí tep a ozve se najednou takový lupnutí, a pak to půjde samo, ale dneska je to dlouhý (ono je to vždycky dlouhý). Paráda už mi to "šlape". Národní je za mnou, Ruda taky, a jedeme Smetanovo nábřeží, podchodem do Křížovnické ulice, 17. listopadu, kolem Interkontíku, na Na Františku, začínám poprvé (není to naposled) pociťovat dlažební kostky, zkouším běžet po koleji a jde to - pohoda, pomalu se blíží obávaná brána do pekel, kterou je pro mně Magistrála, hlavou se mi honí vzpomínky na loňský skoro-maraton, kdy jsem tu zažil děsná muka, no nic pryč se chmurnými myšlenkami, jen tak pronáším do větru: "Ty bejku, teď to přijde", Ruda se mi pohotově ozývá: "Ty vole, to bude síla." (v zájmu autenticity jsem zachoval i to sprosté slovo). Tak Wilsonova nás vítá, opět jsou zde pro běžce vyhrazeny dva pruhy a ve zbývajícím si to sviští automobily, valíme si to, předbíháme (řeknu je to krásnej pocit někoho předběhnou - běžkařskou hantýrkou "zaříznout") ostatní, je to dobrý vítr jde zprava, takže žádný zplodiny, co se to děje snad se ten vítr neotáčí? No už je to tak. Jsem Vám kdykoliv schopen vyjmenovat všechny typy aut, který tam jely. Naprosto přesně si pamatuju, že tam jely dva Trabanty a jeden pěkně vylágrovanej autobus... Jo zase mi to přemýšlí, udejchal jsem toho trabanta a karosu, magistrála je za mnou, sbíhám Vaclavák, dovoluji si trochu zrychlit (ono to jde z kopce úplně samo, stačí jenom natáhnout krok), teď uhýbám do Spálený, u Sudu doprava, do Lazarské, tuhnu, cítím, že se dostavuje první krize, běžím,už asi 25 minut, už to cítím, cítím každou kostku, kterej hovád vymyslel dlažební kostky, zase nábřeží teď pro změnu Masarykovo, probíhám mezi Národním divadlem a Novou scénou, nějaký dva borci močí na základy Národního divadla - to je národní hrdost co? - zahybám do Krocínovy, potom do Bartolomějské, na Betlémské náměstí, tady jsou další cizinci, kteří tleskají - krásnej pocit být oslavován potleskem, nastupuje nekonečná Husova a konečně Malé náměstí, Ruda se nějak probudil a začíná mi utíkat, nezkouším ho ani pronásledovat, protože nevím, kolik mě ještě čeká, asi si budu muset příště prostudovat mapu Prahy, Malé náměstí, a cíl na Staroměstském náměstí, poslední sprint (ten jsem si schoval pro diváky a fanynky). Probíhám cílem a dostávám další bezvýznamnou tašku s ještě bezvýznamnějším obsahem - ta komerce, jeden by se z ní zvencnul. Čekám na Bobra, koukám se na hodinky, 10:11 to není špatnej čas 35min, ale obávám se, že trať nebyla tak dlouhá jak psali. Čekám na ostatní, postupně se slézáme a odjíždíme domů. Ptáte-li se, proč si kazím zdraví, a proč běhám v centru Prahy, sám nevím. Je to pro mě mnohem přijatelnější způsob strávení odpoledne, než sezení nad učením, nebo domácí práce. Je to sport, při kterým propotím triko, a proto mě baví. Dovětek: Promiňte mi můj nespisovný sloh. Nevím jak Vy, ale já spisovně nepřemýšlím.
Takže dost už všem fámám a dezinformacím o táboře RKC. Oficiálně je tábor zrušen pro nedostatek lidí.
 Přeji nám, abychom si prázdniny pořádně užili a v září na zahajovačce se opět setkali s novou chutí. Opravdovou chutí. Po zkušenostech z let minulých asi nikdo nechce žádný sentiment či falešně navozenou euforii, po níž přijde rozčarování a zklamání.
Letos chceme opět využít hromadné slevy (minulý rok jsme byli příjemně překvapeni nízkou cenou dopravy), proto potřebujeme vědět kdo pojede nejpozději do konce školního roku! Vyřízení slevy na jízdu mimo republiku trvá bohužel déle.
 A ještě dvě důležité zprávy. Platný pas je snad samozřejmostí, tak to připomínám jen zběžně, ale je důležité, aby každý měl platnou kartičku od všeobecné pojišťovny, která hradí všechno základní ošetření včetně léčby při úrazu či pobytu v nemocnici. VZP má smlouvu s VZP na Slovensku, a proto nemusíme platit žádné další poplatky. Nechci přivolávat žádné katastrofické scénáře, ale jistota je jistota. Podrobnější informace o cestě, co s sebou a další nebytnosti se dozvíte do jednoho týdne na nástěnce v klubovně. Dotazy směřujte na Alču nebo na Lišáka.
 Hokejbal je velmi dobrá hra. Jsem velice rád, že jsme po dlouhé řadě volejbalů a basketbalů nakoukli pod pokličku jinému sportu. Každý sport s sebou nese svoje pro a proti. Víte, hokejbal se mi velice líbil, snad až do dneška. Ode dneška na něj mám tak trochu jiný pohled. Nejsem si jistý, jestli nemám jiný pohled na nás, co jsme hráli. Byl jsem hrdý na to, jak jsme schopni čelit náporu kluků, který hrajou všemožný ligy a přebory, a to čistě a se ctí. Dneska to bylo úplně jiný. Zmizela čistota našich zákroků a přistoupili jsme na jejich hru. Já vím, je to těžký hrát čistě, když vám právě přistála mezi žebry hokejka nebo když jste narazili na mantinel a pobíráte dech, ale nevěřím tomu, že to ti kluci všichni dělali schválně. Bylo mezi nimi pár šmejdů, který by si zasloužili něco horšího, než nadávku, ale jsme přece skauti (no zní to dost rychlošípácky co?), abychom se nad tím dovedli povznést a neopláceli jim to stejnou mincí (tady je na místě spíš stejnou stranou hokejky). Myslím, že je to k zamyšlení, co říkáte? (Teď nemluvím jenom ke klukům, který dneska hráli hokej, ale mluvím ke všem lidem u nás v kmeni.) Nevymizela z našich končin tolerance a hlavně důvěra. Vím, teď to zní jak nějakej prázdnej tlach, přeberme si to každej sám (a mělo by následovat "a zamysleme se nad sebou...", nerad bych byl v úloze nějakýho kazatele, ale jinak to neumím napsat). Mějte se moc hezky a užívejte si léta.
Na úvod výborná krémová polévka Mili juli. Zástupci chodů hlavních: brokolice s kukuřicí, květák s hráškem a dvakrát rýže na různé způsoby - s mákem a s fazolkami a olivami. Mezi chody se doporučovalo jísti velmi pikantní (až trochu ostřejší) čatní, které je prý dobré na trávení. Mně osobně nejvíce chutnal výtečný salát z ingrediencí více či méně obvyklých. Největší senzací byly tzv. trvanlivé chipsy, které, jak mě Tomáš poučil, nemají s normálními chipsy vůbec nic společného, jsou totiž z celozrnné mouky, a tak se jim taky začalo říkat chlebové sušenky. Upozornění 1: Je to strašný mor! Upozornění 2: Nejhorší však je, že ten mor je strašně dobrý! Na co nesmím rozhodně zapomenout, je domácí chléb, též z celozrnné mouky. Všechno bylo čerstvě připraveno přímo v klubovně, jen chleba a sušenky pekl Tomáš večer předtím. Byla to zkrátka fantazie! A co se celou dobu dělalo ? No pochopitelně, jedlo se, jedlo a jedlo... Samozřejmě se mezi plněním břuchů dělaly přestávky, které Pišvejc a spol vyplňovali svým "basokytarovým" uměním. Šéfkuchař nám taky řekl pár slov o indické kuchyni, jídelních a stolovacích zvycích a zvědavým a spokojeným strávníkům prozrazoval ingredience jeho dobrot. Zkrátka a dobře: "Tome, bylo to víc než DD !"
|
Připravovala je Praha 9 (ze známých tváří hlavně Prcek a Vrt, ale i další super lidičky). V Praze se konala tři setkání, na nichž jsme vždy po přednášce hráli malou hříčku "za účelem většího poznání se". Zbylé bariéry mezi námi definitivně "zbořil" prodloužený závěrečný víkend, který se konal blízko Slatiňan na tábořišti tamních skautů. Začal velmi zajímavě... Na sraz dorazila Pískle s balíčkem s pokyny. Měli jsme jet vlakem přes Pardubice do Slatiňan a tam otevřít další část balíčku. Jenže jak už to tak bývá, vlak jel za chvíli, přirozeně fronty na lístky byly kilometrové, a "tak se to nějak tak, jaksi, ehm" semlelo a ve vlaku odjíždějícím na Pardubice byli všichni, jen Pískle a já ne... Po chvíli zmateného pobíhání po nádraží jsme si sedly do "Šervůdu", zaply rádio a u lízání zmrzliny jsme dychtivě poslouchaly hokej. Náladu nám zvedlo naše vítězství, ale to už byl čas vyrazit na další vlak. Cesta nebyla o nic méně "zajímavější" než začátek, přesto byla super (Pískle je totiž nevyčerpatelná zásobárna vtipů, takže, až vám dojdou, můžete se na ni obrátit - vřele doporučuji), a tak jsme nakonec přece jen kolem půl třetí ráno došly k vytouženému cíli, kde jsme se dozvěděly, že naši "duchapřítomní instruktoři" celou skupinu hned na nádraží "odchytli" a tím byla úvodní hra zachráněna! V pátek ráno nás vzbudily skvělé, právě vznikající Prckovy songy s kytarovým doprovodem a před námi byly tři dny "nacpané" programem od božího rána do božího večera. Hlavní část programu tvořily přednášky, povídání a debaty. Dokonce i přednášky, které svým obsahem na první pohled neslibovaly nic tak extra zajímavého (jako např. organizace hnutí), měly něco do sebe a za celé ty tři dny nemůžu jmenovat jedinou přednášku, která by byla nudná. Přednášelo se, povídalo se a debatovalo se o všem možném - o oddílech, roveringu, rétorice, přípravách tábora, managementu, psychologii, metodice, táboření, již zmíněné organizaci... Takhle to možná vypadá, že celý víkend nám byla do hlav lita jen teorie a že jsme nedělali nic jiného, než seděli na zadku... Ale to je omyl! Všechno, co bylo možné, jsme si vyzkoušeli v praxi. Po povídání o rétorice následoval konkurs na redaktora ČT (něco jako naše řečnické olympiády), poté, co jsme byli seznámeni se základy managementu, jsme měli naplánovat konkrétní akci, brousili jsme nože, učili se "vpravo - vlevo vbok" (to byste nevěřili, jaký je to problém) a taky jsme zachraňovali tonoucího z bazénu s ledovou vodou. Kromě toho všeho jsme hráli vypečené hry, hry, kde byla nutná spolupráce celé skupiny, tvořili jsme naladěni vnímáním přírody různými smysly, nechyběly ani hry typu "Na upíra"a taky jsme zpívali a naučili s nové písničky a taky... Bylo to prostě skvělý díky všem těm prima lidem, ať už na straně "nás čekatelů" nebo na straně těch, kteří vyvíjeli úsilí, aby se z nás čekatelé mohli stát... Všem moc dík! Ale co by byl celý víkend i se sebelepším programem, kdybychom měli prázdné žaludky?! O to, aby tomu tak nebylo, se znamenitě staral Libča. Při servírování prvního oběda - smaženého sýra s brambory - jsem vzpomenuvši na naše kolínka s kečupem, ble-ble a podobné pikantnosti málem utrpěla šok! Avšak postupem času jsem si na skvělé Libčovo kuchařské umění zvykla, a tak mě řízek (ano, vidíte dobře) k poslednímu obědu už tak nezaskočil... P.S. Podobné zprávy o stravování měla ze svých čekatelek i Petra, takže, neuchvátilo-li vás vše výše napsané o programu, bezva lidech, nových zkušenostech a zážitcích, můžete spatřovat výhodu čekatelek alespoň v tom, že se dobře najíte... P.P.S. Ne že bych chtěla dělat reklamu, ale kdybyste se do budoucna rozhodli, že si "teda ty čekatelky uděláte", tak Praha 9 je prý nedělala naposled...
Předpokládám, že všichni víte, že se konal IX. Valný sněm Junáka. Asi to bude znít divně, ale zrovna na něm jsem si uvědomila, jak se v závislosti na čase mění můj úhel pohledu. Pro ukázku snad můj zápis z V.sněmu, který se konal v r. 1992 v Praze v Lucerně: Sněm trval dva dny, ale mně jeden úplně stačil. Poznala jsem teorii i praxi "skautský výchovy" - dva protiklady, které se nedají srovnávat. Organizace byla úžasná. Přímo skvěle zmatená. Takže nikdo nevěděl, co má dělat. Každý pořadatel dával vlastní pokyny, většinou protichůdný nebo nesmyslný... Tenkrát pro mě sněm znamenal dělat to, co mi bylo řečeno, abych dělala. Bylo mi patnáct a to, kdo bude zvolen tím či oním, mi bylo upřímně jedno. Pak přišli doby, kdy jsem zastávala ten názor, že na tom asi něco bude, ale že pro mě (mé kamarády, můj oddíl, mé středisko) to stejně nic neznamená. Že ústřední rada je daleko, daleko od všeho na čem mi záleží, tak jakýpak starosti.
 A pak přišel IX. Valný sněm. Měsíc před jeho uskutečněním jsem shodou okolností začala pracovat na ústředí. A najednou je všechno trošku jinak. Poznala jsem, že i když je ústředí daleko, může na životě mém, mých přátel a mého oddílu mnohé změnit - třeba může prohrát boj o několik skautských základen a kluboven. Možná tentokrát nepůjde zrovna o tu naší, jistě to je možné. Ale co když jednou? Říká se, že oddíly jsou základ. Když jsem dostala čekatelský dekret, slyšela jsem, že vést oddíly je víc než koníček. Že je to poslání. S tím se snad dá souhlasit. Jen bych si přála, aby mladí vůdcové a vůdkyně nelpěli tolik jen na tom svém oddíle. Aby se zajímali o další možnosti. Aby se zajímali o to, koho volí jejich delegáti na sněmu. Protože není tak úplně pravda, že na tom, kdo stojí v čele Junáka, nezáleží. Vždyť příště to může být zrovna náš oddíl, který přijde o svou klubovnu, jen proto, že...
V létě se člověk může dočkat všeho. Záleží na tom, zda k nám doputují tlakové níže od Islandu nebo vzduchové proudy ze Středomoří či tlaková výše ze střední Evropy. Podle toho je tu buď oblačnost a sem tam déšť nebo typické letní počasí s bouřkami či sucho a horko.
 Evropské počasí se kuchtí nad Islandem a Skandinávií a v létě může turista zažít zázraky i za polárním kruhem. 21. června tam vládne tzv. polární den, kdy slunce vůbec nezapadá. Všude sice leží sníh, ale na přelomu června a července ho horké slunce rozpustí. Pěkné počasí se stálou tlakovou výší se často vyskytuje i nad Britskými ostrovy. Trochu riskantní je Balt, spolehlivé počasí poskytne Pyrenejský poloostrov s teplotami kolem čtyřicítky. Pláže Itálie a jižní Francie stejně jako Balkánské pobřeží chrání před chladem a bouřkami z vnitrozemí skalnaté hradby. Řecko trpí v létě vedry až nad 40 °C a země je vyprahlá. Zato na svazích Olympu pod dozorem řeckých bohů se dá v létě i lyžovat.
 Tento měsíc jsme se sešli opět dvakrát. Poprvé nás bylo pět nebo šest (snad úspěch?) a podruhé tři. Práce, většinou drobnosti, a co nás to stálo času a energie. Jednoduchá trojčlenka ze základní školy. Dva dělníci vyhloubí jámu za dva dny, za jak dlouho tu samou práci udělá dělníků šest? A napadá mě další otázka, jak moc se asi namaká těch šest oproti dvěma. Pravděpodobně si už klepete na čelo, tak já to raději ukončím. Strašně moc chci poděkovat těm, co se podíleli svou přítomností na práci v klubovně. Chápu, že jste znechuceni a nechce se vám už "zabíjet" čas, ale zkusme to ještě jednou a pak znova a znova, dokud to nepůjde. Vyzývám též mladší rovery. Tady přece nejste vy a my. Tady je roverský kmen a máme všichni společnou klubovnu. Ahoj váš člověk.
Chci vám trochu přiblížit, jak to všechno na druhém plánovaném úklidu vypadalo. Ráno v osm hodin jsme plni elánu nastoupili do klubovny. Nejdříve já, pak Lišák, po chvíli Myšák s hromadou ztuženého polystyrenu, zpoza kterého mu čouhaly jen nožičky, pak přifrčela jako blesk Alča. A mohlo se začít! Boj o to, co bude kdo dělat byl veliký, málem se dokonce strhla bitka kvůli záchodu. Každej ho chtěl mýt. Nakonec jsem ho vybojovala já, bylo to ovšem náročné. Vzala jsem si k tomu ještě mytí hrnků, nevěděla jsem hloupá, do čeho se hrnu. Alča si vybojovala úpravu příborníku (mimochodem je naprosto skvělej) a k tomu čištění skla u dveří, pěkná fuška. Chlapci si vzali na starost nový, zářivě bílý nátěr klubovny, to byla pak sranda! Tak třeba už jen takové obyčejné namíchání barvy se změnilo v bojovku: čím to odměřit, kolik čeho, do čeho odměřit atd. Musím se samozřejmě jedovatě zmínit, že jakkoli pečlivě nádobu na rozmíchání vybírali, nakonec to museli přelít, protože se jim do onoho kýble nevešel váleček! No, prostě to jejich poletování kolem barvy mi silně připomínalo večerníček Pat a Mat. Ne, byli ještě lepší! Ale jedno se jim musí nechat, ty stěny vážně prokoukly! Takže co jsme za ten den všechno zvládli a čeho si, prosím, povšimněte: zářivě bílé stěny, čisté sklo u dveří, nádherný příborník, závěs na kuchyňské lince, polystyren na pódiu, aby nás to nestudilo do zad(co nejdříve bude potažen látkou v barvě hnědi, takže bude i ladit)-ečku a zkulturněného a čistého záchodku (schválně jak dlouho to vydrží). Na závěr chci poděkovat za čas a námahu, kterou byli ochotni obětovat, všem kdo se účastnili různých prací na klubovně. A ti, kteří by ještě chtěli pomoci nemusí smutnit, práce je ještě moc a moc!
Dvakráte se v květnu sešlo vždy po několika lidech a jali se velebiti naši klubovnu. Vrtalo se, řezalo se, měřilo se, stříhalo se, šilo se, klepalo se, mylo se, vysávalo se, sádrovalo se, malovalo se... A výsledek?
Především dovymalovat, pomoct Bobrovi s botníkem, vyrobit krabice na tříděný odpad, dojet na dřevo a vyrobit lavice a stůl místo zbořeného pódia, něco udělat s odpadem v kuchyni, vyrobit nástěnku RKC, vymyslet něco na basu, dořešit elektřinu (mimochodem vypadá to prý velmi slibně) a možná ještě něco... No a pak už bude klubovna úplně hotová!
 Všem, kdo se na práci v klubovně podíleli, patří nemalý dík a ti, kteří to nestihli, nemusí věšet hlavu, neboť nějaká ta práce, jak vidíte, se určitě ještě najde... (snad ji tentokráte nebudeme hledat dalších devět měsíců...)
podle nichž se ubírá kamsi život, vyprávěl tonto příběh z války, skrze niž se ubírá kamsi historie:
Z malého maďarského oddílu v Alpách vyslal mladý poručík
Leč třetího dne výzvědná skupina byla zpět.
Poručík si vypůjčil onu podivuhodnou mapu, aby ji
...
dlouho jste boudili půlnoční krajinou, kde místo kamenů leží otevřené oči. Pak se cesta propadla jako led na kaluži a padali jste. Pár tisíc let.
Octli jste se
Zaklapli jste a mazali zpátky.
Ve 44 roce se družina velmi rozmnožila, protože začla Teunerova povinná výchova mládeže. Rozdělili jsbme se na dvě družiny, pěší a vodní. Vodní části jsem se ujal já a pěší Datel (Jiří Šídlo). My vodáci jeli znovu na Vltavu v 44roce, ale co dělali pěšáci si nevzpomínám. Naše pravidelné zimní tábory se konaly do Kunvaldu v Orlických horách, kde jsme si také schovali lyže, když se museli odevzdávat v r.41 pro armádu. Když jsme přijeli do Kunvaldu, tak tam se mohlo jezdit, protože lidé z hor tvořili výjimku! Za ta léta jsme si v Kunvaldě udělali spoustu známých, takže náš první poválečný tábor se konal právě zase v Kunvaldě. V té době jsme zvoli toto místo, protože jsme tam měli konekce vzhledem k zásobování tábora. Tehdá všecho bylo na lístky - jídlo, které absolutně nestačili! Po návratu z tábora jsme ze staré šestncky vytvořili středisko. Základ tvořily naše dva oddíly pěší a vodní, vytvořil se vlčáky, dívčí oddíl se světluškama. Vydolovali jsme informace, že bývalí členové Šestnáctky se stále schází pravidelně (myslím ve středu) v hospodě pod zámeckými schody. Hospodský byl také bývalí člen oddílu a ostatní byly pro neschody se Svojsíkem vyloučeni ze svazu. To co je spojovalo v mládí se nestačilo rozpojit během jejich života. Podařilo se nám je přesvědčit a registrovat je jako oddíl oldskautů a registrovat. Z nich pak jeden dělal vždy střediskového. Celkem to všechno dobře klapalo. Klubovnu jsme měli ve věži, kde byla původní klubovna Šestnácky ve 3 patře na smíchvská straně. Nad námi byl nějaký vodácký oddíl a pod námi Foglar se svojí dvojkou. V prvnom patře byla myslím 3 vodní!
Článek úmyslně neprošel jazykovou úpravou.
tma rozlila se kolem. Já sedím tu za svým stolem a chutnám temnot roztodivné hříčky.
Představy mé našly ode dveří klíčky
Ne, nebojím se již nemám strach,
Všechna skutečnost obrací se v prach
"Tak to za mnou musí přijít ona." "Na to taky neslyší. Nemohl byste mi pro ni něco předepsat?" "A víte aspoň, na jakou vzdálenost neslyší?" "Ne." "Tak to zjistěte a přijďte. Uvidíme, co se dá dělat." Muž přijde domů a už ode dveří volá: "Miláčku, taťka přišel! Tady to ale krásně voní. Copak to vaříš?" Žena nic. Muž vstoupí do dveří kuchyně a znovu šveholí: "To to krásně voní. Na čempak si pochutnáme?" Když se to nedoví, přistoupí k ženě, políbí ji a praví: "Copak to bude dobrého k večeři?" "Tak teda počtvrté, dědku: kuře!"
 Dne 30.5.1998 jsem navštívil divadelní festival Mezi ploty, který se konal v Psychiatrické léčebně Bohnice. Původně jsem chtěl napsat o všem, co jsem viděl a slyšel, ale jaksi už nezbývá místo. Alespoň to tedy vyjmenuji:
Výtěžek ze vstupného je věnován psychiatrické léčebně a většina vystupujících se vzdává honoráře. Podle mého soudu je to báječná akce a alespoň jednou za rok určitě stojí za to ji navštívit.
Charakteristický ráz v mnohém připomínající severskou tajgu, vtiskuje uzemí rašelinná společenstva. Rašelina zde vznikala ukládáním organického materiálu na místě ploché sníženiny s podložím z nepropustných slitiných opuk za vlhkého klimatu doby ledové. Rašeliniště jsou typu přechodového vrchoviště a hloubka rašelinných vrstev dosahuje až 8,6 m. Rostlinná společenstva jsou v závislosti na vlhkosti a hloubce rašeliny spontánně rozčleněna od okrajových smrčin, přes rašelinné borové smrčiny s břízou až po řídký rašelinný bor s borovicí blatkou na hlubokých rašelinách. V bylinném porostu se tento přechod odráží v rozšíření charakteristických rchovištích druhů rostlin jako jsou brusnice vlochyně, klikva žoruvina a kyhanka sivolistá. V nejvlhčích zónách hlubokých rašelin se nemůže vytvořit lesní porost a vegetační pokryv je tvořen rašeliníky s bulty suchopýru pochvatého a ostřic mezi nimiž roste drobná masožravá rosnatka okouhlolistá.
 Na specifické prostředí je vázán i výskyt významných živočišných druhů, jako jsou žluťásek borůvkový, skokan rašelinný, ještěrka živorodá, liduška luční, bekasina otavní a tetřívek obecný. Rašeliniště představují významný prvek oblasti s velkým významem vědeckým i vodohospodářským. Rašelinná sníženina Dářka je sběrnou oblastí vod s bifurkací do řek Sázavy a Doubravy, kolem roku 1480 zde byl založen největší rybník Českomoravské vrchoviny - Velké Dářko o rozloze 206 ha. Naučnou stezku ochrany přírody zpřístupňující nejcennější partie v rekreační atraktivní oblasti Velkého Dářka pro vás vybudovala Správa CHKO Žďárské vrchy s brigádnickou podporou mladých ochránců přírody. Je na vás, abyste se ukázněným chováním a tichou procházkou po stezce seznámili s bohatstvím živé přírody. Pomozte i zachovat nenahraditelné přírodní bohatství budoucím dalším generacím.
|