Clavis 1

I když jsme měli všichni spoustu práce před odjezdem do Švýcarska, rozhodli jsme se pomoct na speciální olympiádě pro mentálně postižené. (To zní jako bychom se vytahovali, jak jsme strašně dobrý - pozn. aut.)

Ještě 1.7. jsme jeli přivítat a ubytovat některé dobrovolníky z mimopražských středisek. S nimi jsme ve čtvrtek ráno odjeli na Strahov a asi hodinu hledali stadion Evžena Rošického, kde olympiáda probíhala.

První den proběhlo slavnostní zahájení, které trvalo díky proslovům všech důležitých lidí kolem tří hodin, a koncert Lucie Bílé. Od pátku až do neděle se už sportovalo. Závodníci soutěžili v plavání, gymnastice, míčových hrách, jízdě na kole, přizpůsobených sportech a atletice, kde jsme byli my.

Teprve druhý den jsme zjistili, od čeho tam vlastně jsme. Nakonec nás byla půlka na měření hodu míčkem a druhá vodila soutěžící k jednotlivým disciplínám. Během toho jsme si s nimi skvěle popovídali a zbavili se předsudků vůči nim, ale na druhou stranu si nějaké vytvořili vůči rozhodčím. Psychicky nejnáročnější bylo běhání s výsledky do press centra, kde po nás vždycky chtěli věci, o kterých jsme neměli ani tušení.

Zato z vyhlašování výsledků udělala paní ředitelka velkou šou. Při odvádění soutěžících ze stupňů vítězů zvedala kolena dva metry vysoko, tleskala do rytmu a křičela: "Hip, hip, hip, hou, hou, hou!". Podle reakcí soutěžících jsme zjistili, že na to mají podobný názor jako my. Nezapomenutelný zážitek.

Takhle to možná vypadá, že olympiáda nic moc, ale naopak. Byla to obrovská zkušenost a závodníci nás doslova nadchli. Spousta lidí si myslí, že mentálně postižení jsou nějak méněcenní, ale zjistili jsme, že to vůbec není pravda. Někteří "normální" lidi by také potřebovali tolik umění a umění radovat se z maličkostí. Myslíme, že pro nikoho z nás nebyly ty čtyři dny ztraceným časem.

Letos se na triatlon smíšených dvojic odvážilo z našeho kmene 7 lidí. V pátek jsme se na místo určení dostavili navečer v autech a hned se jali vybalovat kufry a dávat dohromady kola. Po prezentaci jsme už měli volno, a tak jsme ho trávili každý po svém. Trochu jsme jedli, povídali si, potkávali známé i neznámé tváře a prohlíželi si výtvarná díla, kterými byla vyzdobena celá škola, ve které jsme byli ubytováni. Večer jsme se sešli v tělocvičně, kde pořadatelé upřesnili pravidla a způsob závodu. Vyfasovali jsme trička (modré a červené) a dostali podrobné itineráře pro běh a jízdu na kole. Začli jsme mít nejasný pocit v žaludku (většina), a tak jsme šli raději spát.

Ráno jsme nemohli dospat, jak jsme se těšili na start. Ten probíhal ve čtyřech vlnách. Začínalo se na vodě. Výběr kánoí proběhl tradičně netradičním způsobem. Ta dvojice, co udělala ze svých těl vzpřímenou pyramidu, měla právo výběru. S Alčou jsme si taky vybrali. Všechny byly stejné.

A je tu start! Po roce sedáme do otevřené kánoe a zkoušíme první záběry. Loď neposlouchá! Jedem raz dva raz dva... Silný protivítr ve směru od hráze a drobný déšť nám zpříjemňují sedm kol po přehradě. Délka necelých pět kilometrů. Dojíždíme ke břehu, já v domnění mělčiny vyskakuji z lodi a mizím po pás do vody. Berem kola a trochu ustává déšť. Polykáme první kilometry nahoru a na hřebenech začíná hustě pršet. Spolu se silným větrem se udělalo "trochu" chladno. Jsou 3 stupně nad nulou.

Mám malou krizi a potkáváme Myšáka s Elzou. Jsme zhruba za půlkou a až do cíle jedeme téměř spolu. Jsme v cíli, přestává pršet a na tachometru něco přes padesát kilometrů. Přezouvám boty a běžíme do vrchu. Chvíli jdeme, je to moc prudké. Zase běžíme a před námi Myšák s Elí. Zatáčí nesmyslně z cesty. Křičíme za nimi, ale už jsou pryč. Běžíme dál. Občas krápne, občas zafouká, pokračujeme kolem přehrady, boříme se v rašelině a máme toho všeho plný kecky. Kontrola nás osvěží, hráz, lesem do kopce, pak dolů a zas nahoru, poznáváme závěr k cíli, sbíháme kopec a ... máme za sebou 15 kilometrů běhu. Skvělý pocit a vyčerpání se mísí s hlasy, které zatím zní z dálky. Pijeme horký čaj a tlačíme sušenky. Čekáme na ostatní. Končí závod.

Sjíždíme zpátky z kopců ke škole a jíme a jíme, nějak nám vyhládlo. Vyprávíme si zážitky, je to pohoda, skvělá atmosféra. V tělocvičně je vyhlášení výsledků a pak promítání záznamu ze závodu. Vrací se nám pocity, zase vypravujeme, je to pohoda, uvolnění. Ráno v neděli balíme a odjíždíme do Prahy. Bylo to skvělý. Organizace závodu bez chyby, příjemný lidi... Pokud to bude jen trochu možné, pojedu zas.

Naše výsledky	voda	poř.	kolo	poř.	běh	poř.	celkem	poř.
Peggi a Petra	1:09:20	38	5:20:30	38	2:10:03	27	8:39:53	35
Jakub a Alena	1:11:38	40	4:43:32	30	1:49:49	13	7:44:59	27
Myšák a Elza	1:01:45	18	4:07:50	20	1:48:08	10	6:57:43	13
Tomáš a Alča	1:01:10	14	4:07:48	19	1:43:05	5	6:52:03	10
Mirek a Hanka	0:48:30	1	2:40:45	1	1:28:08	1	4:57:23	1

První místo obsadili stejně jako vloni sourozenci Rypáčkovi. Celková listina zúčastněných, podrobná mapa a výškový profil závodu bude k nahlédnutí v klubovně.

Bohužel nestihnu popsat, jak tento víkend proběhl, a tak jen suchý zápis ze soboty dopoledne, kdy se nás 19 domlouvalo o tom, jak bude Roverský kmen Clavis fungovat příští rok.

Přítomni: Alík, Bodlák, Elza, Ferda, Johny, Káčula, Křemla, Lišák, Marka, Marťa, Myšák, Olča, Peggi, Piškotka, Pišťák, Rybča, Standa, Štěpán, Zajda

1. Tomáš přečetl pravidla: tak, jak vyšla v Clavisu 6/98
2. Hrníčková slavnost: bude, hrníček z přítomných zatím nemá Olča, Ferda a Pišťák
3. Kronika: hledá se někdo, kdo by to dělal; zatím Křemla - zajistí dopsání do konce prázdnin, od září Marťa
4. Sklad - půjčování věcí: napsat do sešitu v tvrdých deskách (zajistí Alča) - datum, kdo, co, inv. číslo; vracení - kontrola dražších věcí (stanů, celt a dalších, které budou na inventárních kartách), kontrolu může provést Alík, Lišák či Myšák (podepíší převzetí v sešitu)
5. SM: o prázdninách na září je Rybča a Myšák; v září na říjen je Rybča a Peggi
6. Tým: změna složení týmu - místo Marky je Johny č současné složení týmu: Lišák, Johny, Křemla + 2 SM; pokud bude mít zájem někdo z "mládeže", Křemla je ochotná se svého místa vzdát v jeho prospěch
7. Zvířecí skupiny: pokud se někdo bude chtít přesunout jinam mimo období, domluví se s týmem (oboustranně). Žirafy jsou priorita...
8. RKC: pro uznávání je možno kombinovat jednotlivé body (např. 1 akce + 2 příspěvky); nejbližší uznávání - do 20.9. odevzdat za období květen - srpen
9. Skautské sliby: každý si musí rozmyslet, jestli chce skládat skautský slib, je to velká zodpovědnost, ale také velká odměna, měl by si o tom promluvit s vedoucím či výchovným zpravodajem; zájem mají Bodlák, Ferda, Štěpán (a další?)
10. Trička: je jich zatím dost, 2 stojí 150,- Kč, je možno si pořídit třetí za 75,-; v budoucnosti je možno nechat je přitisknout, ale budou nejspíš dražší
11. Clavis: vyjde ve čtvrtek, uzávěrka v pondělí večer
12. Časopisy: každý člen střediska (případně sourozenci) bude dostávat v tomto roce skautský časopis, který si vybere. Předplatné se zaplatí ze zbytku peněz z táborů, ale bude nutné, aby každý něco doplatil (dozvíte se v říjnu). Důvod je takový, že je potřeba, aby lidé tyto časopisy poznali (Světýlko, Skaut-Junák, Kmen, Skauting) a zvýšil se jejich odběr. Navíc sněm v Plzni schválil povinný minimálně 40% odběr a naše středisko se dohodlo, že je lepší, aby každý měl časopis svůj.
13. Plánování: proběhne 28.9. od 17:00 v roverské klubovně. Připravte si své návrhy na akce, které budeme pořádat ve školním roce 1998/99 a o prázdninách 1999. Jejich přehled vyjde v říjnovém Clavisu.
14. Elektřina: vypadá to blbě, nejspíš budeme muset zařídit nové odběrové místo (doufám, že se to tak opravdu jmenuje), což stojí 16.000,-. Na střediskové radě se dohodne, zda středisko tyto peníze uvolní, pokud ne, asi bychom je měli získat nějak jinak.
15. Tělocvičny: snad budou páteční pro středisko (od října); Peggi zařizuje něco dalšího v úterý či čtvrtek. Aerobic bude od října v nové budově DDM v úterý od 18:30.
16. Zvířata
    • Žirafy: Alík, Marka, Marťa (?), (Bobr, Piškot)
    • Berušky: Lišák, Piškotka, Olča, Bodlák, Rybča, Zajda, Křemla, Káčula, Johny, Lukáš
    • Brouci: Myšák, Peggi
    • Sloni: Elza, Ferda, Standa, Štěpán, Pišťák, Puštík
    • Co Honzina, Smíšek, Muwín, Kapsa, Janina, Špricla, Marcel, Martin, Míša, Petra, Kašpra?

A to je konec. Doufám... Ještě na závěr ftip, který vystihuje docela dobře náladu této výpravy (vymyslela Marťa):

Víte, jak ulovit slona?

Musíte přichystat na stůl nějakou sloní pochoutku, na židli k tomu stolu položit napínáček a nad stůl pověsit mucholapku. Slon přijde, uvidí pochoutku a dostane na ní chuť. Jak si sedne na židli, napíchne se na napínáček, lekne se a nadskočí - a přilepí se na mucholapku...

Tádydádydá.

Vrátila jsem se ze zahajovačky domů. Vybaleno už je, a tak trochu uklízím v pokoji. Je to jiné uklízení než normálně, prostě najednou musím uklízet... Takový divný pocit...

Pomalu začínám chápat. Potřebuju si uklidit v sobě, dříve než začne "nový" rok a zahajovačka celá jako taková by mohla být dobrým začátkem.

Ano. Myslím, že jsme vyměkli. Sbalili jsme se a šli jsme na vlak, místo toho, abychom zůstali v dešti, přečkali noc a ráno plni nadšení začali nový den. Vyměkli jsme a přesto necítím žádný pocit, jako bych zklamala sama sebe a jindy bych se mu rozhodně nevyhnula. Víte, to bylo něco jiného, alespoň pro mě. Nemám pocit, že jsme zvolili tu příliš snazší cestu (jednodušší přeci bylo zalézt do spacáků a spát, nebo ne?), ale i kdyby, ta cesta na nádraží byla taky zkušenost - pro každého možná v něčem jiném - a nouzové spaní v celku nic moc (vlastně hrůza, ale lepší než nic) - člověk by měl zkusit od každého trochu...

Jsem ráda, že to bylo tak, jak to bylo, protože v každém jiném případě by ta naše zahajovačka nedopadla tak dobře, jako tahle. Těžko bychom se dohadovali, protože když se člověk klepe zimou, myslí víc na to, jak se doma vykoupe a nají a konečně si po dvou dnech vezme suché ponožky a boty, než na to, co se bude dít příští rok a jak bude fungovat cokoliv. Myslím, že to bylo dobře... Přeju nám po tom dobrém rozjezdu ještě lepší pokračování v cestě. Rozhodně díky tomuhle předčasnému návratu můžeme klidně nevyměknout kolikrát chceme, protože bude kde a kdy, protože víme jak budeme fungovat, protože je od čeho se odrazit, protože rozhodně nepršelo naposledy...

Jistě jste si všimli, nebo alespoň ti, co byli na zahajovačce, že jsem sice byl na Smíchově, ale jel na Točník, kde bylo představení Ligy lesní moudrosti veřejnosti. No přijeli jsme tam poměrně nevhod, protože se zrovna dělaly tyče na týpka. Tož jsem využil rukavic a velkého nože. Kupodivu jsem se ani neřízl. Večer se stavěly tři týpka a dva šeltry.

V sobotu to začalo, vzbudili mne v šest hodin a od té doby jsem se neposadil. Řezalo, sekalo a štípalo se. Pak lučíky na tření dřev. Nasnídal jsem se až v deset, kdy začaly atrakce pro děti. Dostal jsem tu nejlepší dispiclínu, střílení z luku. Děti byli super, ale během čtyř hodin rozštípaly většinu šípu. Mimo tuto atrakci tu bylo háfo jiných jako třeba běh, křesání ocílkou, hod oštěpem na obruč, pečení hada, zkouška rychlosti a sluchu, také bylo každou chvíli představení tancování a tanečních úborů. To celé končilo v pět hodin a můžu říct jen to, že jsem byl rád. Absolvovat to znovu bych nechtěl.

Lidi byli super, zvláště ta dlouhovlasá a dlouhonohá stvoření byla příjemná, ale působila na mne až moc dlouho. Proto jsem byl rád, když jsem si hodil batoh na záda a vyšel směrem na Hořovice. Naštěstí jsem šel s kamarádkou z tancování.

Kolem šesté hodiny začalo ukrutně pršet. No co, nejsem z cukru. Prostě jsem si jen nandal kšiltovku a jinak si deště nevšímal. Jak se ale ochladilo, rozhodli jsme se zahřát, nikoliv jak si někteří vtipálkové myslí navzájem, ale během. K vlaku jsme doběhli úplně durch mokrý. V Srbsku pak přistoupili Lidi od Slima a spousty vandráků, co to vzdali. Já jsem se těšil na tu spoustu lidí z kmene a tak jsem v Řevnicích vystoupil, pršelo stále víc a víc. To mne přesvědčilo zamyslet se, kam jít spát. Seník na Kamenné je daleko a Strážný je holý, proto bylo mé rozhodnutí jít spát do lesního divadla, protože spát na nádraží mi připadá paďourský. Bohužel né všichni zastávaj takový názor... Ráno jsem vstal kolem šesté a šel na Strážný - nic. A dokonce na Babce nikdo nebyl. No nic, alespoň že jsem shlídnul nádherný úplněk na Smíchovské lávce.

Pokusím se o krátkou zprávičku o táboře.

• Tábor byl na začátku července, trval 19 dní.
• 5 dní předtábora bylo úplně úžasných, protože všechny velké stavby (zejména kuchyň, která byla letos gigantická) byly postaveny ještě před příjezdem oddílů. Můj velký dík patří všem, kdo pomáhali, bez vás by nám bylo o moc hůř - díky.
• První večer na táboře, i přes veškerou nepřízeň počasí a osudu, složil Bobr skautský slib.
• Celotáborovka byla letos předem připravená od Jaroslava Foglara - hráli jsme Alvarez (trochu poupravený pro naše podmínky).
• V programu bylo více programu volného a společného než loni a řekla bych, že to bylo super (zejména ten společný program - bago, antiden, badmintonový turnaj...).
• Účastníků bylo vskutku málo - 17 a ze začátku ještě míň. Nedá se říci, že to bylo úplně na škodu, protože celý tábor byl tak trochu rodinný a všichni měli čas na všechny - prostě pohoda.
• Připadá mi důležité zmínit, že na táboře odslibovali dva vlčáci oddílový slib a čtyři parádnice skautský slib.
• Co říci na závěr? Bylo to krásné a krátké, mělo to své mouchy, ale líbilo se mi tam, bylo mi s vámi dobře - dík.

PS: Podrobnější informace vám poskytne kdokoliv, kdo to zažil.

A		je		Adam, pro nás Padák		vždy, když skočí, nemá padák
B		je		Bobr, můj toť brácha		chytrý prý je, chacha, chacha
C		je		citrón, celý v plastu		stojí támhle na pelestu
Č		je		Čajda, taky bráška		samý vtip a samá hláška
D		je		David, říká "krabe"		mně už z toho asi hrabe
Ď		je		Ďábel, vládce pekel		nelekej se jeho světel
E		je		Eda, Křemluš naše		je s ní sranda, vždy když kluše
F		je		Fergus, chemik mocný		z chemie jsem teď nemocný
G		je		gympl, náš má Raka		Rak je lempl, as má raka
H		je		homeless, Kašpra naše		krásná čapka jako z kaše
Ch		je		chropot, chropot v lese		hle Amíka, už se třese
I		je		IPRA, není špatná		žlutá, černá - žádná špatná
J		je		Jindra, točí káču		z Rychlejch šípů ihned skáču
K		je		Kuba jedenáctka		nedílná je nás součástka
L		je		lipo, velmi sladké		volízneš ho a je hladké
M		je		máslo, máslo kraví		spapáme ho a jsme hraví
N		je		Nordi, furt se směje		když je hezky, písně pěje
Ň		je		ňouma, co zas běhá		asi mu zas chybí něha
O		je		Olča, ta co mlčí		a už ví, že neumlčí
P		je		Padák, znaj ho starší		utek den a už jsi starší
Q		je		Quanab, ten vyhrává		na tvý víčko Q-čka dává
R		je		Robin, ten vyhrává		na tvý víčko Bodna dává
Ř		je		řidič, auto splácel		dnes pražákův sloupek skácel
S		je		slůně, celé šedé		nepoznáš však, kdy je bledé
Š		je		Špricla, holá lebka		ale přesto není hebká
T		je		Tomáš, Lišák k tomu		má své hady kolem domu
Ť		je		ťunťa, trhá kvítí		avšak punťa, ten nesvítí
U		je		Ůstaf, s Cájou v čele		turnajema chodí směle
V		je		Váša, koumák jeden		rým mě napad, jeto leden
W		je		jako wajksle		voprsknou se dobře na skle
X		je		Xaver, svatý Xaver		slípky nesou značku Xaver
Y		je		Ýgar mává		morseovka s váma mává
Z		je		zámek na obchodu		mám já smůlu u obchodu
Ž		je		žíla, plná zlata		hned si koupím nový vrata

Když byl na táboře ještě Robin, povšimli jsme si, že v abecedě chybí Ch, Q, W a X, a tak jsme začali "skládat". První bylo Q, který jsme vymysleli společnými silami. W = wajksle, na což přišel Robin, jsem narychlo dotvořil a konečně X s absolutním rýmem už vzniklo skoro samo. Jednou večer (na hlídce) jsem si k tomu sednul a začal od A dělat novou Abecedu (Alča mi slíbila interpretaci, když to napíšu celý). Pro ty, kteří ji neslyšeli na táboře (pro ně taky) malé upozornění - pár změn v původní verzi. Nyní zde uvedu původní verze těchto písmen (K bylo předěláno dvakrát, poprvé na táboře kvůli výchovnému hledisku):

Č		je		číro, jak No Future		Sid nám složil tu No Future
D		je		duha, duha v dešti		neprší-li, boty lešti
F		je		Fergus, velký chemik		zanoří se do všech technik
H		je		homeless, Kašpra naše		nejedla dost vtipné kaše
K		je		koksík, bílý prášek		sesměješ se jako hrášek (nebylo publikováno)
K		je		klouček roztomilý		mladý bouček je též milý

Po několika neúspěšných pokusech odjet na vandr do Českého ráje, kdy se mně dvakrát ozvala Kapsa, že by jela, jsme vyrazili do Jeseníků s roverskou družinou Glauruns (Placka, Bětka, Bilbo, Honza, Kája a Ondra). Byl to týden na konci prázdnin a musím říct, že takovou nějakou tečku jsem přesně potřebovala. Celou dobu naprostá pohoda, která pro mě byla po Švýcarsku vítanou změnou.

Bohužel jsem vyrazila na vandr a pak se pořádně do hor ani nedostala, ale to bylo asi jediný, co mě za celou dobu mrzelo. Do středy jsme byli v Rapotíně, když nepočítám výlety do okolí, a večer odjeli na Velkoklínskou boudu. Celý čtvrtek jsme se postupně chystali dobýt Praděd, ale nakonec ani to nevyšlo. V pátek se konečně mělo vyrazit na vandr, ale to už jsem bohužel odjížděla.

Na závěr zbývá říct jen, že jsem poznala spoustu nových, skvělých lidí, mám vás od nich pozdravovat (povídali, když zjistili, že jsme z Parády a Clavisu a vzpamatovali se z toho) a strávila s nimi nádherný týden. A co by chtěl člověk o prázdninách dělat lepšího.

Jsem moc rád, že se nová roverská trika líbí a proto vám chci nabídnout ke koupi ještě jedno nebo dvě další. Na výběr máte malý potisk nebo velký potisk případně obojí v ceně 75 Kč za kus. Pro drobné postavy je velikost L jinak ostatní jsou XL. Neváhejte a rychle si objednejte která chcete cena platí až do vyprodání zásob. Další přidělání bude pravděpodobně dražší,ale nevím o kolik. Potisk snese praní na 30 stupňů přičemž by se neměl loupat nebo ztrácet.

Přináším podrobnější informace o této akci, kterou pořádá Výbor dobré vůle, nadace Olgy Havlové u příležitosti Dne dobré vůle. Ve středu 23. září se sejdeme v 7:00 na Lukách. Každý si sebou vemte šátek a turbánek. Alčo, Marko, Stando, Johny, Káčulo, Křemlo, Zajdo, Bodláku, Rybčo, Piškotko, Marťo, Elzo, Ferdo a Peggi, vy jste se mi přihlásili v klubovně a doufám, že vás neodradí délka akce. Bude probíhat od rána zhruba do 17:00. Zkuste vysvětlit doma rodičům proč a nač chcete uvolnit ze školy a věřím, že se uvidíme na srazu. Od Petry Šamšulové můžete mít oficiální omluvenku, ale ta nestačí, je potřeba mít souhlas rodičů.

Pokud se chtějí rodiče na něco zeptat, ať zavolají mně - Lišák, Tomáš Hájek, tel: 30 151 96. Informace o tom, jestli půjdete, potřebuji co nejrychleji. Prosím tedy Vás jmenované, ale i ostatní, kteří mají ještě zájem, ať dají vědět ještě tento týden. Děkuji.

Na začátku prázdnin (1. - 12. 7.), jak už asi všichni víte, se konal cyklovandr po českých hradech a zámcích. Tedy spíše řečeno po jihočeských hradech a zámcích. Vše v podstatě začalo už odjezdem s věcmi na tábor, kam jako první odjížděl Myšák. Pak jsme se postupně mi ostatní nabalovali a vše začalo až v Kašperkách. Naše první grupa se sestávala z těchto lidí: Myšák, Honzina, Kuba, Alena, Jana (Barwicz), paní Klára a Šárka. Druhá grupa se skládala vesměs z těch samých lidí, ale namísto Šárky, která nás v Albeři opustila, přibila Kačka Malá.

Jak jsem již psal, vše začalo na táboře v Kašperských horách u Zlatého potoka. Výjezdní čas 12:34 a před námi 656 km (zde se informace všech účastníků s tachometrem liší). A co čert nechtěl hnedle první stoupání bylo nahoru na Kvildu (10 km furt neboli hezky česky řečeno imrvere nahoru). Další směr cesty byl na Vimperk, Český Krumlov a dále až ke Znojmu. Zpět na Prahu jsme se začali stáčet asi 15 km před Znojmem. Samotný průběh cesty, tím myslím pocity při pohledu do krajiny, krásné pocity z chladivého ovívání větrem i poněkud nepříjemný pocit z protivětru, vám tady popisovat nebudu, protože to musíte každý prožít sám, ale jen tak namátkou vyberu pár historek z cesty.

První historka je z 5. dne cesty. Ráno, opět jak bylo naším dobrým zvykem v 11 h, jsme vyráželi od Albeře, kde jsme byli navštívit Cáju a Yfču na tábořišti Univerzity Karlovy. Valili jsme na Slavonice, ale protože pršelo jak z konve, zastavili jsme v nedaleké vesničce Klášter. Jak už to tak bývá, vyhledali jsme za toho děsivého deště pohostinství, tedy on to byl spíš zastřešený bufet uprostřed vesnice. Dali jsme si to, co se v takovém zastřešeném bufetu dává, ale déšť pořád ještě neustával a nám již začala být zima. A v tom, co se nestalo. Přišel sám pan vrchní, že má tam dole takový malý chlívek a že se tam můžeme schovat. To, co tam dole bylo, byla spíše konírna (ona to ve skutečnosti také konírna byla). Bylo to od něj velkolepé a pro nás to byl "multy giga pocit".

Další historka je z toho samého dne, ale asi tak o 6 hodin dál. Za již ustávajícího deště jsme dorazili do Slavonic, kde jsme se byli podívat na tamní věž. Když jsme slezli dolů, tak holky zjistily při pátrání po cukrárnách, což byl pro ně celkem zajímavý sport (neříkám, že jsme z toho neměli užitek), že jsou otevřeny podzemní štoly pod městem. Něco takového jsme mohli vydedukovat již dříve, neboť kolem nás chodili lidé v CO oblecích, ale my jsme si mysleli, že jde o nějakou akci ekologických aktivistů. Celá prohlídka začala právě u již avízované cukrárny a délka chodeb byla asi jen 150 m (BOMBASTIC FANTASTIC). První část, dlouhá asi 20 m, byla chodbou, ve které se lezlo po kotníky ve vodě a ve skloněné poloze těla. Nejnepříjemnější úsek byl hned poté. Jednalo se vlastně pouze o lom chodby, ale jak jste ohlí, je potřeba se ještě natočit ramenem a vyšprajcovat svou kyčel zpoza předcházející chodby. Rekordní tlouštík, který to prý prolezl, byla nějaká paní (ne Klára) s mírami 123-120-123, ale i pro nás štíhlé to byl docela výkon. Další prohlídka byla již celkem bez problému a dozvěděli jsme se také něco zajímavostí o těchto štolách. Pochopili jsme také, proč ti lidé tam venku oblékali CO oděvy a proč jsou tak zaneřádění.Chodby jsou v současné době opět uzavřeny, ale věřím, že se tam opět dostaneme, protože průvodci slibovali, že se budou chodby ještě rozšiřovat a postupně zpřístupňovat veřejnosti.

Další čupr historka je asi z 10. dne našeho putování. Spali jsme asi 5 km od Pelhřimova u vesnice Zajíčkov a stany jsme měli postavené na nedaleké louce. Ráno (asi v 10 h) jsme ještě téměř všichni vychrupovali, když v tom se ozvalo záhadné klepání na náš stan. Nevěnovali jsme tomu pozornost (domnívali jsme se, že jde o nějakého šprýmaře a že dostane asi na budku, pokud nepřestane), ale za chvilku jsme zaslechli hluboký hlas, který říkal "Tak bude někdo vstávat, nebo ne". Tak jsem vylezl a koho tam nevidím. Naproti mně, tedy spíš nade mnou, stál policeman a o kousek dál další. A v tu ránu, jakmile jsem vylezl ze stanu, začal dlouhý monolog nade mnou stojícího policemena o tom, jestli vím, že se tu stanovat nesmí, že je to soukromý pozemek atd. atd. Mezi tím si ten druhý postupně vytahoval jednotlivé spáče a jejich občanské průkazy. Po ukončení rozhovoru (pan policista něco říkal a my jsme kroutili hlavou buď že ano nebo že ne, naštěstí jsme kroutili hlavami správně) nás opustili a vlastně i propustili se slovy:

P1: No hele Franto co ty myslíš uděláme to bez pokuty co?
P2: Jó.
P1: Takže mládeži pěkně to tu ukliďte a šťastnou cestu.
P2: (Zapálil si další cigáro a nic už neřekl).

Po tom jsme se celou cestu tomu řechtali a policistům, kteří nás takhle vyhmátli jsme začali říkat Fridrich a Fridrich.

No a to by snad z těch historek mohlo stačit. Mohl bych vám tu popisovat, jaké jsme měli trable u Vranova nad Dyjí nebo jak jsme chtěli spát u pravděpodobně vykradené chaty, či jak jsme manipulovali s asi 30 kachnami na česko-rakouských hranicích, ale těch historek je tolik, že by se sem asi nevešly. Doufám, že na příští cyklovandr vás příští rok pojede víc.

Na poslední stránce Clavisu je přiložen malý přehled toho, co jsme ujeli. (Kuba)

Dříve, než začnu popisovat naši cestu, musím vás seznámit s několika důležitými terminologickými výrazy, které hodlám v tomto článku použít. Pokud někdo četl knihu "Proč bychom se netopili", může tuto pasáž přeskočit. Zde jsme totiž já i mnoho jiných vodáků čerpali základní mluvu i termíny a tato kniha se nám stala jakousi vodáckou biblí. Takže k těm termínům:

Hák (též háček) - Člen posádky sedící vpředu. Ovládá příď lodě, dře třikrát víc než kormidelník a těžce nese, že je mu podřízen.
Bagáž - Všechna vodákova zavazadla
Kontra - Zpětný záběr pádlem. Jediná možnost brždění, chybí-li kotva.
Porcelán - Třetí nemakající jezdec v lodi. Kormidelník a háček jedou s porcelánem opatrně, neboť ten má dost času, aby kritizoval styl jízdy a rušil houpáním lodě.
Koňadra - Koníčkovací šňůra. Pro spouštění lodě na jezech, kde je nedostatek vody pro sjetí s plnou posádkou.
Udělat se - Vyklopit se s lodí a s celým obsahem zavazadel do vody.

Voda se konala od 26.7. - 1.8. Vyráželi jsme z Prahy do Sušice a jelikož jsme to měli i s dovozem lodí až na místo výjezdu, jeli jsme vlakem jenom tak pouze s barely naloženými pouze nejnutnějším oblečením. Jelikož nás bylo hodně a nedohodli jsme se na hromadném odjezdu, odjížděli jsme ve třech vlnách, vlastně v pěti. V první vlně byli Cája, Yfča a Kačkin. Druzí jsme byli my, tedy já, Klára, Kačka, Myšák, Bořek a jeho doposud námi nepoznaný bratr Václav. V dalších třech vlnách postupně dorazili Jenda, Piškot a Jana. Ještě s námi měl jet Pušťa coby porcelán, ale jaksi se nedostavil.

Když nám pan Kačírek přivezl lodě, byli jsme šťastní jak blechy a hned druhý den jsme vyrazili na plavbu snů na tu magickou řeku OTAVU. Vody bylo málo, ale zážitků bylo mnoho a tak alespoň namátkou.

Hnedle první byl v ten samý den, co jsme vyrazili. Při první otočce na otevřeném proudu řeky jsme s bratrem dostali takový smyk (bratr coby hák zabral a já jsem dal kontra), že jsme se udělali. Je pravda, že je to krátká historka, ale bylo to velmi humorné a poučné pro další plavbu. Jelikož jsme si potom s bratrem lezli po prvním dni na nervy, rozhodli jsme se, že on pojede s Janou a já s Kačkou

Další krátkou historkou byl bitevní zápas nad jezem u Dolního Poříčí. Bylo nás 5 - já, Piškot, Jenda, brácha a Cája. Bojovali jsme tak, že jsme se snažili ostatní potopit i s celou lodí. Dařilo se všem. Dokonce to i jeden zápas dopadlo tak, že mi kluci z mé džunky udělali ponorku a tak jsem ji musel vláčet pod vodou až ke břehu. Ono vylití vody z takové loďky není žádná sranda a tak se každý snažil, aby právě on nebyl potopen. Bitva končila naprostou vyčerpaností všech aktérů. Holky nás pozorovaly ze břehu a hrozně se nám smály.

Historku o tom, jak se bratr s Janou vyklopili pod peřejemi u Sudoměře už mnozí z vás slyšeli, ale pro ty, co ji neslyšeli, ji zde popíšu znovu. Vše se odehrálo v průběhu dne, kdy jsme jeli od Štěkně do tábořiště u Putimi. V podstatě šlo o neškodnou 300 m dlouhou peřej. Neškodná byla v tom, že se její podloží skládalo z plochých čedičových kamenů na které když jste najeli, tak se s lodí prakticky nic nestalo. Pod touto peřejí se zastavovalo, aby se počkalo ještě na další. Právě když přijížděl bratr s Janou, provedli ten samý obrat co my v první historce a už to bylo.

Historka č.4 se odehrála na jezu u Kestřan. Jelikož bylo méně vody, tak jsme koníčkovali. Jenže já jsem nějak špatně odhadl sklon jezu a tak mi loď zdrhla (koňadru jsem naštěstí v čas pustil jinak bych asi zdrhal taky, ale po hlavě). Protože jsem nechtěl, abychom já a můj spolujezdec Kačka nepřišli o bagáž, letěl jsem pro naši zdrhající loď. V jedné chvíli jsem však ztratil dno pod nohama a tak jsem do té vody zahučel jak široký, tak dlouhý. Díky Jendovi mi nakonec loď neuplavala, ale smrděl jsem, jak kdybych spadl do pukavců, protože pod tou vodou bylo to ošklivé smradlavé bahno. UÁAAA FUJ.

Vodu jsme přežili ve zdraví a také jsem rád, že tam byla taková parta, jaká tam byla. Pro zkušenost udělám vše.

Jak už jsem jednou v Clavisu psal, je Pařez poněkud jiný roverský útvar než Clavis. O prázdninách jsem si to ověřil v Bílých Karpatech, kde jsem byl s Pařezem na expedici.

Chvílemi jsem měl pocit, že kdyby se Pařez nechal jen tak o samotě, probudil by se v neděli v horách a zjistil by, že nemá co k jídlu. Skutečně v Pařezu vládne mnohem větší svobodomyslnost a anarchie než u nás. Vše je ještě vylepšeno pozicí vedoucího, který by měl všechno vymýšlet a připravovat, ale vzhledem k tomu, že v Pařezu k jakémukoliv náročnějšímu programu není ochota, je jeho funkce v podstatě nanic. Pouze mu čas od času někdo vyčiní, že se nic neděje. Netvrdím, že tento systém má pouze negativní stránky, ale občas může nezvyklému člověku lézt krkem. Nu což.

Nastal večer a my jsme zrovna došli na Kubíkův vrch, což byl náš dnešní cíl. Nebylo to tak úplně náhodou, čtyři kluci ze čtyř v naší výpravě se totiž jmenují shodně Jakub. Vaříme si večeři, máme postavené stany a najednou bezhlučně a bez světel přijede auto. Jsou to pohraničníci a chtějí po nás občanky nebo pasy, ptají se kdo jsme, odkud a kam jdeme a co tady děláme. Vzpomínám si na velice podobnou historku z Cyklovandru a již podruhé si říkám, že alespoň tihle policajti dělají, co dělat mají, ale zároveň jsou rozumní a vyžadují pouze to, abychom po sobě uklidili.

Pohraničníci mají takové hezké mašinky. Jsou to přenosné počítáčky s displejem a klávesnicí, které slouží pro zpracování dat v terénu. Když do něj pohraničník zadá rodné číslo případně číslo pasu, mašinka mu řekne, zda je ten člověk v pořádku (zda nepašoval drogy, zda to není převaděč, jestli není hledaný policií apod.). Člověk má dobrý pocit z toho, když technika funguje na potřebném místě.

Scházíme z hor a jdeme se koupat k vesnickému cachtáku. Jsme zhnuseni tím, jaký je všude kolem něj binec. Ostatně není ani divu, nikde v okolí není žádná popelnice a návštěvnost je zde vysoká. Koupeme se, myjeme a sušíme. Po dvou hodinách odpočinku balíme a vyrážíme na odchod. "Co kdybychom to tady uklidili?" Alenka jakožto vedoucí se toho nápadu chápe a akci podporuje. Věřte, nevěřte, všechno jsme to kolem rybníku vysbírali. Sbírali jsme mezi místní mládeží, která se na nás dívala spíš udiveně než s posměchem i kolem babiček, které nám nabízely koláče.

Chvílemi jsme si připadali jako piknikáři. Bílé Karpaty nemají žádný dlouhý hřeben a tak jsme vždy v údolí koupili jídlo, vynesli ho nahoru, snědli ho, šli dolů, nakoupili jídlo, ...

V Trenčíně jsme byli především kvůli kultuře. A protože divadla mají zavřeno a protože kina nic pořádného nehrála, zvolili jsme hokej. A zvolili jsme dobře! Hrál Vsetín (ten náš) proti Košicím a opravdu se bylo na co dívat, i když to byla jenom příprava na ligu. Zážitek ze stadiónu je několikrát intenzivnější než z televize. Člověk může přijít až úplně k mantinelům a koukat na to, jak u nich hráči soupeří. Jediné, co nám všem chybělo, byl opakovaný záznam.

Pařez není zcela prohnilý. I když je velice osobitý a řekněme neroverský, jeho členové jsou prima lidi. Potřebuje jen nějakou vzpruhu, něco, čeho by se mohl chytit. Něco, jako byl Limonádový Joe. Nebo třeba začít sportovat.

S Alenkou jsme se letos o prázdninách vydali do Francie. A protože jsme nemajetní studenti, zvolili jsme cestu stopem.

Stojíme před Plzní u malinké benzínové pumpy a snažíme se už druhou hodinu něco stopnout. Poté, co jsme se rozhodli, že poslední tři auta, jinak jedeme tramvají za Plzeň, zastavuje řidič kamionu a ptá se: "Kam jedete?" "Do Paříže," odpovídáme s úsměvem na rtech. "No já jedu do Fránc." A jeli jsme. Po čtrnácti hodinách jízdy přes zbytek Čech, celé Německo a půlku Francie nám ještě řidič sehnal kolegu, který jel až přímo do Paříže.

Stopování kamiónů je v lecčems rozdílné od stopování aut. Jezdí pomaleji - stejnou trasu jsme ujeli jedním kamiónem za čtrnáct hodin a sedmi auty za třináct. Mají vysílačky - jsou schopni se mezi sebou domlouvat i jen tak kecat. Jsou bezpečnější - když do něj někdo vrazí, ani si toho nemusíte všimnout. Berou většinou jen u benzínových pump a parkovišť pro kamiony - jinde ani zastavit nemůžou.

Přijíždíme na předměstí Paříže a potřebujeme se dostat na předměstí na druhé straně. Za nemalý peníz se nám to hromadnou dopravou nakonec daří a už jsme doma. Alenka má v Paříži tátu, který tam před sedmnácti lety emigroval a mohli jsme tedy bydlet u něj. Nemít v Paříži zajištěné bydlení, asi bych tam nejel.

Pařížský dopravní systém je založen na metru, které zde má tři podoby. Metro na dlouhé vzdálenosti, které pod Paříží jezdí velice hluboko a na předměstích vyjíždí na povrch a vypadá jako normální vlak, má čtyři trasy a značí se R.E.R a jedním písmenem. Metro na krátké vzdálenosti je v podstatě obdoba našich tramvají, s tím rozdílem, že jezdí pod povrchem. Stanice jsou často na dohled od sebe a existuje asi třicet tras značených písmenem M a číslem. Posledním typem metra je tramvaj. Ta jezdí také pod povrchem (alespoň na velké části trasy), má pouze dva vagóny a existují pouze dvě trasy. Podle mne pouze Pařížani záviděli ostatním městům tramvaj, tak si ji také zřídili.

Metrem R.E.R. jedeme do Versailles a jsme překvapeni, když nás turnikety nepouští ven. Nakonec nám nezbývá nic jiného, než je přeskočit a tvářit se jakoby nic. V Paříži mají totiž systém týdenních lístků, kterým nerozumějí ani zaměstnanci na prodejních místech. Existuje tramvajenka týdenní normální, která je platná ale pouze od pondělí do neděle. A pak existuje ještě jedna, která je platná přesně týden od kdy chcete a o které toho nikdo moc neví. Protože jsme přijeli ve čtvrtek, chtěli jsme samozřejmě tu druhou. Ale ona má omezený rozsah působnosti (na předměstích neplatí) a navíc jsme se později dozvěděli, že k jejímu získání jsme správně měli předložit doklad od zaměstnavatele, že v Paříži pracujeme. Zkrátka zmatek.

Jestliže chcete navštěvovat muzea a památky, vyplatí se mít s sebou průkazku o studiu a doklad o věku. Na mnoha místech je při vydávání polovičního vstupného zajímá spíše věk než status studenta a když je tomu naopak, stačí téměř jakýkoliv průkaz se slovem "student" a fotkou. Mezinárodní studentská karta ISIC by šla asi také použít, ale alespoň v Paříži se bez ní obejdete.

Vyrážíme z Paříže a po prvním stopu a prvních padesáti kilometrech nám zastavuje zajímavý člověk, který jede zbylých 850 km až k moři, kam máme namířeno. Při stopování na nás už zdálky blikal a skoro se bál, že nás vezme někdo jiný. Byl to asi nejzajímavější člověk, s kterým jsme jeli. Narodil se v Irsku, vyrůstal v Izraeli, odjel do USA, kde údajně vydělal 2 mil. dolarů (auto by tomu odpovídalo) a pak bez sebemenší znalosti Francouzštiny odjel do Francie za svojí životní láskou, s kterou se teď rozvádí. Navíc to byl psychoanalytik a ptal se nás, jaké hry jsme hráli v dětství a jaký je první zážitek, který si pamatujeme.

Chcete-li být úspěšní při stopování, jezděte ve dvou. Nejlepší kombinace je kluk a holka, dvě holky jsou na tom také dobře. Samotného kluka vezme jen někdo a dva kluky skoro nikdo. Jedna holka by se měla bát a větší počet je nanic.

Příjezd do Cannes byl nezapomenutelný. Psychoanalytik měl auto s klimatizací a teploměrem, takže i když jsme viděli, že teplota lineárně s přibývajícími kilometry stoupá z 24 na 34 stupňů Celsia, uvnitř auta bylo pořád příjemných až chladných 19. Když jsme vystoupili, okamžitě jsme byli mokří jednak od potu a jednak od vysoké vlhkosti. "Co se namočí, to už nikdy neuschne," se sice nevyplnilo, ale vlhkost byla opravdu hrozná.

Jestli nejste zbohatlíci a multimilionáři, vyhýbejte se městu Cannes na jižním pobřeží Francie obloukem. Zajít si tam na záchod je v podstatě nemožné, nemluvě o čemkoliv jiném. Byli jsme donuceni v Cannes přespat jednu noc na pláži a byla to ta nejhorší noc ze všech.

Už potřetí spíme v altánku na vršku kopce a cítíme se relativně bezpeční. Najednou ale slyšíme hromy a po probuzení vidíme i blesky. Je jich všude strašná spousta, nejbližší jsou asi dva kilometry od nás. Za čtvrt minuty máme sbaleno a z altánku se strachem padáme. Za půl hodiny je po všem a za celou tu dobu spadlo asi deset kapek deště.

Bouřky jsou na Cote d'Azur mnohem silnější než u nás. Celé je to tam dost jiné než u nás. Na silnicích rostou kaktusy, všudy řvou cikády a protože tam skoro neprší, je všechno dost suché. Počítali jsme s tím, že budeme spát v lese, ale tamní les vypadá buď jako neprostupná džungle nebo jako vysušená step. A největší rozdíl je v teplotě. Vedro je skutečně úmorné a nedodržování pitného režimu, nadměrné opalování a nemazání se opalovacími krémy doopravdy může skončit i smrtí.

U jedné pláže mimo Cannes visí cedule v šesti jazycích, že jakýsi Christian zde hlídá parkoviště, ale že není nikým placen a tudíž uvítá jakoukoliv finanční i jinou pomoc. Christian se ukázal jako milý chlapík (kdosi mu říkal Talking machine) a než jsme odjeli, ceduli jsme mu přeložili také do češtiny.

Cedule se při stopování vyplatí používat jen někdy. Vždy je výhodnější psát blízké veliké město než vzdálený cíl nebo nekonkrétní značku státu (např. ve Francii psát Německo). Na druhou stranu když Čechům v cizině ukážete CZ, je úspěch téměř zajištěn. Na Francouzských dálnicích se cedule většinou ani psát nevyplatí. Jsou na nich totiž platidla, která fungují tak, že všechna auta se musí zastavit, zaplatit a zase se rozjet. Jednak je to ideální stopařský terén a jednak podle předchozího pravidla psát blízké veliké město není výhodné, protože svoz z dálnice znamená problém. Je lepší nechat se vysadit o sto kilometrů dříve u platidla, než se nechat zavést do města.

Stopujeme u platidla, za pět minut nám staví malé autíčko a v něm matka u volantu a syn. Ptáme se, zda jedou k dalšímu platidlu a radujeme se, když řeknou ano. Jízda je to zcela příšerná, syn je napůl duševně chorý a matka si nás vůbec nevšímá. Syn kupříkladu popadl takový ten nalepovací papírek a začal na něj čmárat různorodé znaky: řecká písmena, latinku, hieroglify, rozsypaný čaj, obrázkové písmo a podobně. Neustále nám to ukazoval a my jsme nechápali, co chce. Po minutě jsme z něj dostali, že se nás ptá na to, jaké písmo používáme v Čechách. Když jsme mu řekli, že latinku, nalepil si papírek na boční okno a začal zjišťovat naši trasu.

Povědomí o České republice v Evropě není nikterak slavné, ale mohlo by to být i horší. Na "The Czech Republic" nebo "La republique Tcheque" se chytla pouze asi polovina dotázaných. Když řeknete "Praha" případně "Czechoslovakia", je to většinou mnohem lepší. Syn jednoho řidiče měl z Čech snoubenku, jiný měl v Polsku nějaké příbuzné. Překvapil nás člověk, který se ptal, zda u nás je premiérem ještě Klaus a jestli už Mečiar na Slovensku zavedl diktaturu. Znalost angličtiny je u Francouzů vcelku dobrá, ale jenom s ní ve Francii stopem nevystačíte. Čtyři z pěti německých řidičů hovořili plynně anglicky. Nejlepší znalci jazyků jsou Holanďané.

Stopujeme Němku a záhy zjišťujeme, že neumí anglicky, francouzsky, rusky, česky ani nijak jinak. Domlouváme se na cílovém městě a jedeme. Řidička je ale velice zvědavá a nedbá na to, že neumíme německy. Alenka pochopila, že ji zajímá naše cesta, a tak říká: "Jedeme do Paříže. Za dva dny. Tam jsme týden. Jedeme k moři. Za jeden den. Tam jsme šest dní. Jedeme do Prahy. Tři dny." Němka se směje a říká, že takhle nějak umí ona anglicky.

Na dálnicích se nikde v Evropě stopovat nesmí. Je dobré si to uvědomit, protože jednak nikdo nezastavuje a jednak se člověk může dostat do problémů s policií. U platidel ve Francii nás nikdy nikdo nevyháněl, u benzínek a nájezdů řidiči staví a je to legální.

Jsme v Německu, asi třicet kilometrů od hranic a jedeme domů. Když jede Němec, stopujeme jen tak rukou, když jede české auto, ukazujeme ceduli CZ. Za chvíli nám staví matka a dcera a vezou nás do Plzně. Máme ohromnou radost, vidina domova a toho, že bychom tam mohli být už dnes je lákavá. Mluvíme celou cestu, útržkovitě, nadšeně, vesele. Na hranicích ukazujeme pasy a už nám v cestě domů nic nestojí.

Mezi zeměmi Evropské unie už nejsou hranice. To, že jste vjeli do jiného státu, poznáte hlavně podle jiných značek aut a mírně odlišného dopravního značení. Mimochodem - Francouzi mají na autech příšerné poznávací značky, ale přesto se z nich dá poznat, odkud auto je. Podobně jako u nás první dvě písmena značí okres, ve Francii to značí poslední dvě číslice. Například jedna část Paříže má číslo 95. Systém značení je ale náhodný a proto je dobré mít kvalitní mapu, kde jsou tato čísla uvedena. Občas se toho dá při stopování využít.

Podobně, jako jsme v podstatě začínali, i končíme. V Plzni nám staví kamion a veze nás posledních sto kilometrů do Prahy. Už ani moc nemluvíme, jsme unavení, ale šťastní. Vracíme se do naší milé malé země, kde stop na sto kilometrů znamená velký úspěch.

Tato tabulka se vztahuje ke článku Cyklovandr.

   den               vzdálenost      odjezd      hrubý čas    hrubá AVS      průjezdní místa
        cílové místo        čistý čas       příjezd     čistá AVS  max. rychlost
                       [km]  [h:m:s]  [h:m]  [h:m] [h:m]  [km/h][km/h][km/h]
 1.7.98 Koječín        67.3  3:28:20  12:40  20:40  8:00  19.38  8.41  70.2  Horská Kvilda, Vimperk, Volyně
 2.7.98 Český Krumlov  60.4  3:05:03  12:10  20:10  8:00  19.58  7.55  63.3  Bavorov, Netolice, Křemže
 3.7.98 Staňkov        69.2  3:30:31  11:40  19:40  8:00  19.72  8.65  59.5  Velešín, Mladošovice, Cep, Chlum u Třeboně
 4.7.98 Albeř          24.7  1:35:24  12:40  17:40  5:00  15.53  4.94  59.6  Nová Bystřice
 5.7.98 Radlice        43.5  1:59:10  13:20  20:40  7:20  21.90  5.93  60.7  Slavonice, Kostelní Vydří
 6.7.98 Vysočany       65.1  3:01:16  12:40  21:00  8:20  21.55  7.81  59.8  Telč, Nová Říše, Jemnice, Dešov
 7.7.98 Lesná          44.1  2:55:52  10:40  20:50 10:10  15.05  4.34  61.1  Bítov, Vranov nad Dyjí
 8.7.98 Jakubov        53.8  3:01:08  10:30  23:10 12:40  17.82  4.25  53.4  Znojmo, Moravské Budějovice
 9.7.98 Zajíčkov       64.1  3:32:44  10:30  19:20  8:50  18.08  7.26  61.1  Želetava, Stonařov, Třešť, Horní Cerekev
10.7.98 Struhařov      65.3  3:17:04  12:20  20:50  8:30  19.88  7.68  68.1  Pelhřimov, Čechtice, Vlašim
11.7.98 Praha          77.5  3:49:37  10:40  20:10  9:30  20.25  8.16  58.7  Benešov, Konopiště, Mrač, Jesenice, Vestec
        průměr         57.7  3:01:28  11:48  20:22  8:34  19.09  6.73  61.4  
        celkem        635.0 33:16:09               94:20               70.2  Kašperské Hory, Praha

...a tak jsme dorazili na tábořiště... Pravda, objevily se u nás první rozpaky, z něčeho jsme byli tak trochu překvapení, ale co, "jiný kraj, jiný mrav" a koneckonců jsme sem nejeli proto, abychom dělali všechno tak, jak jsme zvyklí, ale naopak, abychom poznali taky něco nového. Lidi tam jsou docela v pohodě, někdy až dost, ale jinak jsou moc fajn, fakt!

A co jsme tam vlastně celou dobu dělali? Zkrátka všechno možný. Hráli jsme volej a soft, někdy sami, někdy internacionálně, uspořádali Czech day, kde jsme představili naše zvyky a obyčeje, naši republiku a vůbec něco z toho, co děláme. Myslím, že to bylo celkem dobrý a mělo to docela úspěch. Taky jsme navštívili pár měst a památek, zúčastnili se jejich hike, což je s jistými odlišnostmi něco jako náš táborový puťák, pak jsme taky byli na dva dny v Alpách (mimochodem bomba), chodili se koupat, úspěšně či méně úspěšně se družili, hráli více či méně vypečené hry (pochopitelně též internacionálně), chodili jsme na třešně (mají jich tam všude spoustu, takže jsme se neustále přejídali), obdivovali jsme jejich přírodu a byli takřka v šoku z jejich úžasně čistých řek, kde člověk vidí až na dno, udělali jsme pro ně Diashow, kde jsme jim na diapozitivech a s patřičným výkladem ukazovali, jak to chodí u nás, zpívali jsme trojjazyčné písně a vůbec...

Určitě to všechno mělo i svých pár much, ale přesto to bylo dost dobrý, když už ne kvůli ničemu jinému, tak alespoň pro zkušenost.

Ano, uhádli jste, to bylo velmi telegraficky o Švýcarsku. A představte si, že to všechno dnem našeho odjezdu domů neskončilo! Možná už někdo tušíte, kam mířím. Ano, opět jste uhádli! Švýcary jsme pozvali na oplátku k nám a budou tu co nevidět. Ono "co nevidět" je vlastně vidět velmi dobře a kvapem se to blíží, neboť se jedná o 3. či 4. říjen. Měli by tu pobýt asi týden. Ubytováni budou u lidí, kteří ve Švýcarsku byli a to je zatím asi tak vše, co se ví.

Samozřejmě se za chvíli (vlastně už dnes, pokud čtete Clavis v den jeho vydání) rozjede mašinerie příprav a to je také důvod, proč tohle všechno píšu. Na srazu Clavis-týmu jsme se shodli na tom, že by byla škoda, aby se zapojili jen ti, co ve Švýcarsku byli, a že by to mohla být určitá výzva pro nás všechny. Pochopitelně nechce nikdo nikoho k něčemu nutit, jen nám přijde trochu hloupý, odvrátit se dřív, než něco zkusíme, a navíc by to snad i byla zajímavá zkušenost. A co je vlastně třeba? Spousta organizačních věcí, zejména pomoc se zajištěním dopoledních aktivit, protože jsme všichni kromě Petry školou povinní, pak taky samozřejmě přijímáme jakékoli nápady (pokud možno rozumné a realizovatelné) a kdo snad není na to vymýšlení, bude velmi vítán např. při realizaci nějaké větší hry, která se plánuje, nebo při přípravě ohně. Taky by bylo dost dobrý dát dohromady schopné hudební těleso, pro které by nebylo problémem sem tam vyfiknout nějaký ten mezinárodní song...

A vůbec toho bude ještě spousta, kde bude potřeba chytrých hlav a šikovných rukou. Ale hlavně nás všech (což nemyslím tak, že se to jako vylučuje)...