Cyklovandr

Honzina

Na začátku prázdnin (1. - 12. 7.), jak už asi všichni víte, se konal cyklovandr po českých hradech a zámcích. Tedy spíše řečeno po jihočeských hradech a zámcích. Vše v podstatě začalo už odjezdem s věcmi na tábor, kam jako první odjížděl Myšák. Pak jsme se postupně mi ostatní nabalovali a vše začalo až v Kašperkách. Naše první grupa se sestávala z těchto lidí: Myšák, Honzina, Kuba, Alena, Jana (Barwicz), paní Klára a Šárka. Druhá grupa se skládala vesměs z těch samých lidí, ale namísto Šárky, která nás v Albeři opustila, přibila Kačka Malá.

Jak jsem již psal, vše začalo na táboře v Kašperských horách u Zlatého potoka. Výjezdní čas 12:34 a před námi 656 km (zde se informace všech účastníků s tachometrem liší). A co čert nechtěl hnedle první stoupání bylo nahoru na Kvildu (10 km furt neboli hezky česky řečeno imrvere nahoru). Další směr cesty byl na Vimperk, Český Krumlov a dále až ke Znojmu. Zpět na Prahu jsme se začali stáčet asi 15 km před Znojmem. Samotný průběh cesty, tím myslím pocity při pohledu do krajiny, krásné pocity z chladivého ovívání větrem i poněkud nepříjemný pocit z protivětru, vám tady popisovat nebudu, protože to musíte každý prožít sám, ale jen tak namátkou vyberu pár historek z cesty.

První historka je z 5. dne cesty. Ráno, opět jak bylo naším dobrým zvykem v 11 h, jsme vyráželi od Albeře, kde jsme byli navštívit Cáju a Yfču na tábořišti Univerzity Karlovy. Valili jsme na Slavonice, ale protože pršelo jak z konve, zastavili jsme v nedaleké vesničce Klášter. Jak už to tak bývá, vyhledali jsme za toho děsivého deště pohostinství, tedy on to byl spíš zastřešený bufet uprostřed vesnice. Dali jsme si to, co se v takovém zastřešeném bufetu dává, ale déšť pořád ještě neustával a nám již začala být zima. A v tom, co se nestalo. Přišel sám pan vrchní, že má tam dole takový malý chlívek a že se tam můžeme schovat. To, co tam dole bylo, byla spíše konírna (ona to ve skutečnosti také konírna byla). Bylo to od něj velkolepé a pro nás to byl "multy giga pocit".

Další historka je z toho samého dne, ale asi tak o 6 hodin dál. Za již ustávajícího deště jsme dorazili do Slavonic, kde jsme se byli podívat na tamní věž. Když jsme slezli dolů, tak holky zjistily při pátrání po cukrárnách, což byl pro ně celkem zajímavý sport (neříkám, že jsme z toho neměli užitek), že jsou otevřeny podzemní štoly pod městem. Něco takového jsme mohli vydedukovat již dříve, neboť kolem nás chodili lidé v CO oblecích, ale my jsme si mysleli, že jde o nějakou akci ekologických aktivistů. Celá prohlídka začala právě u již avízované cukrárny a délka chodeb byla asi jen 150 m (BOMBASTIC FANTASTIC). První část, dlouhá asi 20 m, byla chodbou, ve které se lezlo po kotníky ve vodě a ve skloněné poloze těla. Nejnepříjemnější úsek byl hned poté. Jednalo se vlastně pouze o lom chodby, ale jak jste ohlí, je potřeba se ještě natočit ramenem a vyšprajcovat svou kyčel zpoza předcházející chodby. Rekordní tlouštík, který to prý prolezl, byla nějaká paní (ne Klára) s mírami 123-120-123, ale i pro nás štíhlé to byl docela výkon. Další prohlídka byla již celkem bez problému a dozvěděli jsme se také něco zajímavostí o těchto štolách. Pochopili jsme také, proč ti lidé tam venku oblékali CO oděvy a proč jsou tak zaneřádění.Chodby jsou v současné době opět uzavřeny, ale věřím, že se tam opět dostaneme, protože průvodci slibovali, že se budou chodby ještě rozšiřovat a postupně zpřístupňovat veřejnosti.

Další čupr historka je asi z 10. dne našeho putování. Spali jsme asi 5 km od Pelhřimova u vesnice Zajíčkov a stany jsme měli postavené na nedaleké louce. Ráno (asi v 10 h) jsme ještě téměř všichni vychrupovali, když v tom se ozvalo záhadné klepání na náš stan. Nevěnovali jsme tomu pozornost (domnívali jsme se, že jde o nějakého šprýmaře a že dostane asi na budku, pokud nepřestane), ale za chvilku jsme zaslechli hluboký hlas, který říkal "Tak bude někdo vstávat, nebo ne". Tak jsem vylezl a koho tam nevidím. Naproti mně, tedy spíš nade mnou, stál policeman a o kousek dál další. A v tu ránu, jakmile jsem vylezl ze stanu, začal dlouhý monolog nade mnou stojícího policemena o tom, jestli vím, že se tu stanovat nesmí, že je to soukromý pozemek atd. atd. Mezi tím si ten druhý postupně vytahoval jednotlivé spáče a jejich občanské průkazy. Po ukončení rozhovoru (pan policista něco říkal a my jsme kroutili hlavou buď že ano nebo že ne, naštěstí jsme kroutili hlavami správně) nás opustili a vlastně i propustili se slovy:

P1: No hele Franto co ty myslíš uděláme to bez pokuty co?
P2: Jó.
P1: Takže mládeži pěkně to tu ukliďte a šťastnou cestu.
P2: (Zapálil si další cigáro a nic už neřekl).
Po tom jsme se celou cestu tomu řechtali a policistům, kteří nás takhle vyhmátli jsme začali říkat Fridrich a Fridrich.

No a to by snad z těch historek mohlo stačit. Mohl bych vám tu popisovat, jaké jsme měli trable u Vranova nad Dyjí nebo jak jsme chtěli spát u pravděpodobně vykradené chaty, či jak jsme manipulovali s asi 30 kachnami na česko-rakouských hranicích, ale těch historek je tolik, že by se sem asi nevešly. Doufám, že na příští cyklovandr vás příští rok pojede víc.

Na poslední stránce Clavisu je přiložen malý přehled toho, co jsme ujeli. (Kuba)