Francie stopem

Kuba

S Alenkou jsme se letos o prázdninách vydali do Francie. A protože jsme nemajetní studenti, zvolili jsme cestu stopem.

Stojíme před Plzní u malinké benzínové pumpy a snažíme se už druhou hodinu něco stopnout. Poté, co jsme se rozhodli, že poslední tři auta, jinak jedeme tramvají za Plzeň, zastavuje řidič kamionu a ptá se: "Kam jedete?" "Do Paříže," odpovídáme s úsměvem na rtech. "No já jedu do Fránc." A jeli jsme. Po čtrnácti hodinách jízdy přes zbytek Čech, celé Německo a půlku Francie nám ještě řidič sehnal kolegu, který jel až přímo do Paříže.

Stopování kamiónů je v lecčems rozdílné od stopování aut. Jezdí pomaleji - stejnou trasu jsme ujeli jedním kamiónem za čtrnáct hodin a sedmi auty za třináct. Mají vysílačky - jsou schopni se mezi sebou domlouvat i jen tak kecat. Jsou bezpečnější - když do něj někdo vrazí, ani si toho nemusíte všimnout. Berou většinou jen u benzínových pump a parkovišť pro kamiony - jinde ani zastavit nemůžou.

Přijíždíme na předměstí Paříže a potřebujeme se dostat na předměstí na druhé straně. Za nemalý peníz se nám to hromadnou dopravou nakonec daří a už jsme doma. Alenka má v Paříži tátu, který tam před sedmnácti lety emigroval a mohli jsme tedy bydlet u něj. Nemít v Paříži zajištěné bydlení, asi bych tam nejel.

Pařížský dopravní systém je založen na metru, které zde má tři podoby. Metro na dlouhé vzdálenosti, které pod Paříží jezdí velice hluboko a na předměstích vyjíždí na povrch a vypadá jako normální vlak, má čtyři trasy a značí se R.E.R a jedním písmenem. Metro na krátké vzdálenosti je v podstatě obdoba našich tramvají, s tím rozdílem, že jezdí pod povrchem. Stanice jsou často na dohled od sebe a existuje asi třicet tras značených písmenem M a číslem. Posledním typem metra je tramvaj. Ta jezdí také pod povrchem (alespoň na velké části trasy), má pouze dva vagóny a existují pouze dvě trasy. Podle mne pouze Pařížani záviděli ostatním městům tramvaj, tak si ji také zřídili.

Metrem R.E.R. jedeme do Versailles a jsme překvapeni, když nás turnikety nepouští ven. Nakonec nám nezbývá nic jiného, než je přeskočit a tvářit se jakoby nic. V Paříži mají totiž systém týdenních lístků, kterým nerozumějí ani zaměstnanci na prodejních místech. Existuje tramvajenka týdenní normální, která je platná ale pouze od pondělí do neděle. A pak existuje ještě jedna, která je platná přesně týden od kdy chcete a o které toho nikdo moc neví. Protože jsme přijeli ve čtvrtek, chtěli jsme samozřejmě tu druhou. Ale ona má omezený rozsah působnosti (na předměstích neplatí) a navíc jsme se později dozvěděli, že k jejímu získání jsme správně měli předložit doklad od zaměstnavatele, že v Paříži pracujeme. Zkrátka zmatek.

Jestliže chcete navštěvovat muzea a památky, vyplatí se mít s sebou průkazku o studiu a doklad o věku. Na mnoha místech je při vydávání polovičního vstupného zajímá spíše věk než status studenta a když je tomu naopak, stačí téměř jakýkoliv průkaz se slovem "student" a fotkou. Mezinárodní studentská karta ISIC by šla asi také použít, ale alespoň v Paříži se bez ní obejdete.

Vyrážíme z Paříže a po prvním stopu a prvních padesáti kilometrech nám zastavuje zajímavý člověk, který jede zbylých 850 km až k moři, kam máme namířeno. Při stopování na nás už zdálky blikal a skoro se bál, že nás vezme někdo jiný. Byl to asi nejzajímavější člověk, s kterým jsme jeli. Narodil se v Irsku, vyrůstal v Izraeli, odjel do USA, kde údajně vydělal 2 mil. dolarů (auto by tomu odpovídalo) a pak bez sebemenší znalosti Francouzštiny odjel do Francie za svojí životní láskou, s kterou se teď rozvádí. Navíc to byl psychoanalytik a ptal se nás, jaké hry jsme hráli v dětství a jaký je první zážitek, který si pamatujeme.

Chcete-li být úspěšní při stopování, jezděte ve dvou. Nejlepší kombinace je kluk a holka, dvě holky jsou na tom také dobře. Samotného kluka vezme jen někdo a dva kluky skoro nikdo. Jedna holka by se měla bát a větší počet je nanic.

Příjezd do Cannes byl nezapomenutelný. Psychoanalytik měl auto s klimatizací a teploměrem, takže i když jsme viděli, že teplota lineárně s přibývajícími kilometry stoupá z 24 na 34 stupňů Celsia, uvnitř auta bylo pořád příjemných až chladných 19. Když jsme vystoupili, okamžitě jsme byli mokří jednak od potu a jednak od vysoké vlhkosti. "Co se namočí, to už nikdy neuschne," se sice nevyplnilo, ale vlhkost byla opravdu hrozná.

Jestli nejste zbohatlíci a multimilionáři, vyhýbejte se městu Cannes na jižním pobřeží Francie obloukem. Zajít si tam na záchod je v podstatě nemožné, nemluvě o čemkoliv jiném. Byli jsme donuceni v Cannes přespat jednu noc na pláži a byla to ta nejhorší noc ze všech.

Už potřetí spíme v altánku na vršku kopce a cítíme se relativně bezpeční. Najednou ale slyšíme hromy a po probuzení vidíme i blesky. Je jich všude strašná spousta, nejbližší jsou asi dva kilometry od nás. Za čtvrt minuty máme sbaleno a z altánku se strachem padáme. Za půl hodiny je po všem a za celou tu dobu spadlo asi deset kapek deště.

Bouřky jsou na Cote d'Azur mnohem silnější než u nás. Celé je to tam dost jiné než u nás. Na silnicích rostou kaktusy, všudy řvou cikády a protože tam skoro neprší, je všechno dost suché. Počítali jsme s tím, že budeme spát v lese, ale tamní les vypadá buď jako neprostupná džungle nebo jako vysušená step. A největší rozdíl je v teplotě. Vedro je skutečně úmorné a nedodržování pitného režimu, nadměrné opalování a nemazání se opalovacími krémy doopravdy může skončit i smrtí.

U jedné pláže mimo Cannes visí cedule v šesti jazycích, že jakýsi Christian zde hlídá parkoviště, ale že není nikým placen a tudíž uvítá jakoukoliv finanční i jinou pomoc. Christian se ukázal jako milý chlapík (kdosi mu říkal Talking machine) a než jsme odjeli, ceduli jsme mu přeložili také do češtiny.

Cedule se při stopování vyplatí používat jen někdy. Vždy je výhodnější psát blízké veliké město než vzdálený cíl nebo nekonkrétní značku státu (např. ve Francii psát Německo). Na druhou stranu když Čechům v cizině ukážete CZ, je úspěch téměř zajištěn. Na Francouzských dálnicích se cedule většinou ani psát nevyplatí. Jsou na nich totiž platidla, která fungují tak, že všechna auta se musí zastavit, zaplatit a zase se rozjet. Jednak je to ideální stopařský terén a jednak podle předchozího pravidla psát blízké veliké město není výhodné, protože svoz z dálnice znamená problém. Je lepší nechat se vysadit o sto kilometrů dříve u platidla, než se nechat zavést do města.

Stopujeme u platidla, za pět minut nám staví malé autíčko a v něm matka u volantu a syn. Ptáme se, zda jedou k dalšímu platidlu a radujeme se, když řeknou ano. Jízda je to zcela příšerná, syn je napůl duševně chorý a matka si nás vůbec nevšímá. Syn kupříkladu popadl takový ten nalepovací papírek a začal na něj čmárat různorodé znaky: řecká písmena, latinku, hieroglify, rozsypaný čaj, obrázkové písmo a podobně. Neustále nám to ukazoval a my jsme nechápali, co chce. Po minutě jsme z něj dostali, že se nás ptá na to, jaké písmo používáme v Čechách. Když jsme mu řekli, že latinku, nalepil si papírek na boční okno a začal zjišťovat naši trasu.

Povědomí o České republice v Evropě není nikterak slavné, ale mohlo by to být i horší. Na "The Czech Republic" nebo "La republique Tcheque" se chytla pouze asi polovina dotázaných. Když řeknete "Praha" případně "Czechoslovakia", je to většinou mnohem lepší. Syn jednoho řidiče měl z Čech snoubenku, jiný měl v Polsku nějaké příbuzné. Překvapil nás člověk, který se ptal, zda u nás je premiérem ještě Klaus a jestli už Mečiar na Slovensku zavedl diktaturu. Znalost angličtiny je u Francouzů vcelku dobrá, ale jenom s ní ve Francii stopem nevystačíte. Čtyři z pěti německých řidičů hovořili plynně anglicky. Nejlepší znalci jazyků jsou Holanďané.

Stopujeme Němku a záhy zjišťujeme, že neumí anglicky, francouzsky, rusky, česky ani nijak jinak. Domlouváme se na cílovém městě a jedeme. Řidička je ale velice zvědavá a nedbá na to, že neumíme německy. Alenka pochopila, že ji zajímá naše cesta, a tak říká: "Jedeme do Paříže. Za dva dny. Tam jsme týden. Jedeme k moři. Za jeden den. Tam jsme šest dní. Jedeme do Prahy. Tři dny." Němka se směje a říká, že takhle nějak umí ona anglicky.

Na dálnicích se nikde v Evropě stopovat nesmí. Je dobré si to uvědomit, protože jednak nikdo nezastavuje a jednak se člověk může dostat do problémů s policií. U platidel ve Francii nás nikdy nikdo nevyháněl, u benzínek a nájezdů řidiči staví a je to legální.

Jsme v Německu, asi třicet kilometrů od hranic a jedeme domů. Když jede Němec, stopujeme jen tak rukou, když jede české auto, ukazujeme ceduli CZ. Za chvíli nám staví matka a dcera a vezou nás do Plzně. Máme ohromnou radost, vidina domova a toho, že bychom tam mohli být už dnes je lákavá. Mluvíme celou cestu, útržkovitě, nadšeně, vesele. Na hranicích ukazujeme pasy a už nám v cestě domů nic nestojí.

Mezi zeměmi Evropské unie už nejsou hranice. To, že jste vjeli do jiného státu, poznáte hlavně podle jiných značek aut a mírně odlišného dopravního značení. Mimochodem - Francouzi mají na autech příšerné poznávací značky, ale přesto se z nich dá poznat, odkud auto je. Podobně jako u nás první dvě písmena značí okres, ve Francii to značí poslední dvě číslice. Například jedna část Paříže má číslo 95. Systém značení je ale náhodný a proto je dobré mít kvalitní mapu, kde jsou tato čísla uvedena. Občas se toho dá při stopování využít.

Podobně, jako jsme v podstatě začínali, i končíme. V Plzni nám staví kamion a veze nás posledních sto kilometrů do Prahy. Už ani moc nemluvíme, jsme unavení, ale šťastní. Vracíme se do naší milé malé země, kde stop na sto kilometrů znamená velký úspěch.