Hip, hip, hou

Bodlák Rybča

I když jsme měli všichni spoustu práce před odjezdem do Švýcarska, rozhodli jsme se pomoct na speciální olympiádě pro mentálně postižené. (To zní jako bychom se vytahovali, jak jsme strašně dobrý - pozn. aut.)

Ještě 1.7. jsme jeli přivítat a ubytovat některé dobrovolníky z mimopražských středisek. S nimi jsme ve čtvrtek ráno odjeli na Strahov a asi hodinu hledali stadion Evžena Rošického, kde olympiáda probíhala.

První den proběhlo slavnostní zahájení, které trvalo díky proslovům všech důležitých lidí kolem tří hodin, a koncert Lucie Bílé. Od pátku až do neděle se už sportovalo. Závodníci soutěžili v plavání, gymnastice, míčových hrách, jízdě na kole, přizpůsobených sportech a atletice, kde jsme byli my.

Teprve druhý den jsme zjistili, od čeho tam vlastně jsme. Nakonec nás byla půlka na měření hodu míčkem a druhá vodila soutěžící k jednotlivým disciplínám. Během toho jsme si s nimi skvěle popovídali a zbavili se předsudků vůči nim, ale na druhou stranu si nějaké vytvořili vůči rozhodčím. Psychicky nejnáročnější bylo běhání s výsledky do press centra, kde po nás vždycky chtěli věci, o kterých jsme neměli ani tušení.

Zato z vyhlašování výsledků udělala paní ředitelka velkou šou. Při odvádění soutěžících ze stupňů vítězů zvedala kolena dva metry vysoko, tleskala do rytmu a křičela: "Hip, hip, hip, hou, hou, hou!". Podle reakcí soutěžících jsme zjistili, že na to mají podobný názor jako my. Nezapomenutelný zážitek.

Takhle to možná vypadá, že olympiáda nic moc, ale naopak. Byla to obrovská zkušenost a závodníci nás doslova nadchli. Spousta lidí si myslí, že mentálně postižení jsou nějak méněcenní, ale zjistili jsme, že to vůbec není pravda. Někteří "normální" lidi by také potřebovali tolik umění a umění radovat se z maličkostí. Myslíme, že pro nikoho z nás nebyly ty čtyři dny ztraceným časem.