Bílé Karpaty s Pařezem

Kuba

Jak už jsem jednou v Clavisu psal, je Pařez poněkud jiný roverský útvar než Clavis. O prázdninách jsem si to ověřil v Bílých Karpatech, kde jsem byl s Pařezem na expedici.

Chvílemi jsem měl pocit, že kdyby se Pařez nechal jen tak o samotě, probudil by se v neděli v horách a zjistil by, že nemá co k jídlu. Skutečně v Pařezu vládne mnohem větší svobodomyslnost a anarchie než u nás. Vše je ještě vylepšeno pozicí vedoucího, který by měl všechno vymýšlet a připravovat, ale vzhledem k tomu, že v Pařezu k jakémukoliv náročnějšímu programu není ochota, je jeho funkce v podstatě nanic. Pouze mu čas od času někdo vyčiní, že se nic neděje. Netvrdím, že tento systém má pouze negativní stránky, ale občas může nezvyklému člověku lézt krkem. Nu což.

Nastal večer a my jsme zrovna došli na Kubíkův vrch, což byl náš dnešní cíl. Nebylo to tak úplně náhodou, čtyři kluci ze čtyř v naší výpravě se totiž jmenují shodně Jakub. Vaříme si večeři, máme postavené stany a najednou bezhlučně a bez světel přijede auto. Jsou to pohraničníci a chtějí po nás občanky nebo pasy, ptají se kdo jsme, odkud a kam jdeme a co tady děláme. Vzpomínám si na velice podobnou historku z Cyklovandru a již podruhé si říkám, že alespoň tihle policajti dělají, co dělat mají, ale zároveň jsou rozumní a vyžadují pouze to, abychom po sobě uklidili.

Pohraničníci mají takové hezké mašinky. Jsou to přenosné počítáčky s displejem a klávesnicí, které slouží pro zpracování dat v terénu. Když do něj pohraničník zadá rodné číslo případně číslo pasu, mašinka mu řekne, zda je ten člověk v pořádku (zda nepašoval drogy, zda to není převaděč, jestli není hledaný policií apod.). Člověk má dobrý pocit z toho, když technika funguje na potřebném místě.

Scházíme z hor a jdeme se koupat k vesnickému cachtáku. Jsme zhnuseni tím, jaký je všude kolem něj binec. Ostatně není ani divu, nikde v okolí není žádná popelnice a návštěvnost je zde vysoká. Koupeme se, myjeme a sušíme. Po dvou hodinách odpočinku balíme a vyrážíme na odchod. "Co kdybychom to tady uklidili?" Alenka jakožto vedoucí se toho nápadu chápe a akci podporuje. Věřte, nevěřte, všechno jsme to kolem rybníku vysbírali. Sbírali jsme mezi místní mládeží, která se na nás dívala spíš udiveně než s posměchem i kolem babiček, které nám nabízely koláče.

Chvílemi jsme si připadali jako piknikáři. Bílé Karpaty nemají žádný dlouhý hřeben a tak jsme vždy v údolí koupili jídlo, vynesli ho nahoru, snědli ho, šli dolů, nakoupili jídlo, ...

V Trenčíně jsme byli především kvůli kultuře. A protože divadla mají zavřeno a protože kina nic pořádného nehrála, zvolili jsme hokej. A zvolili jsme dobře! Hrál Vsetín (ten náš) proti Košicím a opravdu se bylo na co dívat, i když to byla jenom příprava na ligu. Zážitek ze stadiónu je několikrát intenzivnější než z televize. Člověk může přijít až úplně k mantinelům a koukat na to, jak u nich hráči soupeří. Jediné, co nám všem chybělo, byl opakovaný záznam.

Pařez není zcela prohnilý. I když je velice osobitý a řekněme neroverský, jeho členové jsou prima lidi. Potřebuje jen nějakou vzpruhu, něco, čeho by se mohl chytit. Něco, jako byl Limonádový Joe. Nebo třeba začít sportovat.