| Chorvatsko 98 |
|
Stejně jako loni, tak i letos jsem se v září (po skautských prázdninách) vydala k moři, abych vyléčila svůj ekzém, odpočinula si a podívala se někam do světa. Letos jsme měli jet tři: José, Kid a já, ale (stejně jako loni - už se z toho stává tradice) nakonec jsme jeli jen já a Kid. Mělo to své výhody - mnohem lépe se nám stopovalo...
Cesta tam proběhla v pohodě (jediný problém byla Vídeň), i když jsme na "naše místo" dojeli až čtvrtý den, jeden z toho jsme strávili celý na Plitvických jezerech.
Potom jsme vlastně celý týden pobývali na jednom místě (stejně jako loni), ale letos nám počasí připravilo opačný extrém: zatímco loni bylo každý den úplně nádherně, ani mráček, slunce pálilo a celý den jsem se mohla opékat, tak letos jsme většinu času museli zůstat ve stanu, protože bouřka stíhala bouřku, bylo zataženo, foukalo a byla zima. Takže v tomhle směru nic moc. Snažili jsme se každý den alespoň na chvíli vypadnout ven a aspoň se projít, ale na opalování to opravdu nebylo. Kid mě chtěl pokaždé nahnat do vody, abych si léčila ekzém, ale chybělo tomu to slunce a navíc byla vážně kosa. Dohromady jsem opalováním strávila tak jeden den. Mnohem častěji jsme také chodili do vesnice, takže jsme utratili trochu víc peněz, ale i tak to byla celkem levná dovolená (dohromady jsme oba utratili necelých 160 DEM a z toho ještě 40 padlo na vstupy, v Praze jsme nakoupili jídlo a pojištění, každý tak za 1000 Kč). Náš denní program vypadal zhruba takto: vzbudili jsme se, najedli jsme se, hráli jsme karty, kostky či pexeso nebo jsme si četli, když bylo lépe, šli jsme ven, jedli jsme, spali jsme, četli jsme si nebo hráli, spali jsme, jedli atd. Takže v tomhle směru super!
Protože to vypadalo, že počasí se už asi nezlepší, vyrazili jsme na zpáteční cestu už ve čtvrtek, i když původně jsme chtěli jet až v pátek. Od rána bylo tak střídavě, a tak jsme se na stopa dostali až v poledne - za totálního deště. To bylo asi nejhorší, protože jsme byli celí mokří, a tak bylo jasné, že nás nikdo nebude chtít vzít. Naštěstí jsme po hrozné cestě do Rijeky narazili na pohodové Němce, kteří jeli až na Ljubljanu a měli velké auto, kde jsme skvěle uschli. Ve Slovinsku pak už bylo lepší počasí... Ti Němci se stavovali ještě v Postojanských jeskyních, a tak jsme tam vyrazili s nimi. Byl to také výborný zážitek.
Potom jsme se dost rychle dostali zpátky do Prahy - v pátek v 16:30 jsme byli na Chodově. Ale řidič, kterého jsme stopli ve Slovinsku a který nás převezl přes celé Rakousko, byl "pasák", který jel na lov do Čech a chtěl po nás, abychom mu sehnali nějaké holky - celkem soda...
Tak, to by bylo v krátkosti všechno.
Třeba se ještě někdy dostanu k tomu, abych tyto hlavní zážitky popsala podrobněji... Jinak jsou mé postřehy o stopování a cestování po Evropě dost podobné těm Kubovým. Na vstup jsme vždy ukecali studentskou slevu, i když Kid žádnou průkazku neměl (já měla identifikační kartu VŠE). Nejlépe se opravdu stopuje u nájezdů či benzínek, protože tam ještě auta nejedou tak rychle. Ale podařilo se nám stopnout dvakrát náklaďák na normální dálnici (shodou okolností to byl i u nás první a poslední stop) a i jinak jsme měli celkem štěstí. Vyplatí se řidiče něčím upoutat - Kidův oblíbený trik je stopovat v holubičce, já jsem zas měla dva culíky (všechny kamiony na mě troubili!). Nejhorší jsou velká města jako třeba Vídeň - to je nejlepší stopnout někoho, kdo vás převeze až za město anebo radši vystoupit dřív u benzínky. Tak a to je asi tak všechno, co mě teď napadá.