Londýn

Šárka

Moje pouť začala asi 15. srpna, kdy jsem si zakoupila palubní lístek u jedné nejmenované společnosti. Takříkajíc cestovní horečku jsem dostala samozřejmě ihned po koupi lístku, při představě dvacetihodinové cesty. V hlavě se mi rozjela mašinérie věcí, co musím ještě všechno udělat, zakoupit, sehnat, přečíst, vystát a v neposlední řadě všechno zabalit.

Teprve v den odjezdu jsem si uvědomovala, že na 16 dní opouštím svou vlast a mířím k neznámým Dowerským skalám. I to byla trochu ironie, neboť právě 21. srpna nás okupovaly sousední státy socialistické linie. Nejdříve bych měla upřesnit svůj pobyt. Moje velmi dobrá kamarádka, která již 1,5 roku v Londýně pracuje a také studuje, mi nabídla, že k ní mohu přijet. Ale asi všichni tušíte, že tato země má velice tvrdé zákony pro celní vstup. Musela mi opatřit od své "rodiny" tzv. Pozvání či Zvací dopis. Jenže stále nemáte vyhráno před celními byrokraty, úředníky. Po několika telefonátech z Londýna jsem byla obeznámena s celním postupem. Přesto slova "Loll, Calais, Dower" mě nenechávala klidnou.

Jakmile jsem okénkem zahlédla pobřeží, začala se mi svírat žaludeční stěna a to jsem stále nebyla na lodi. Tušila jsem, že přijde 1. část - vyplnit dlouhý formulář údajů před vstupem. Když se ocitnete v úzkých, hlavně v cizí zemi, snažíte se co nejvíce semknout se stejně postiženými. Prý v jednotě je síla! Seznámila jsem se se třemi chlapci, 2 študáky na ČVUT a 1 aupairem, kteří se stali mými průvodci na lodi, ale také pomocníky při vyplňování formulářů. Milan a Honza, kluci z ČVUT, byli v této věci zběhlí, neboť cestu absolvovali již poněkolikáté. Naštěstí se z ohromného formuláře vyklubala kartička o velikosti pohledu.

Asi bych měla ihned na začátku upřesnit, že mezi mé jazykové znalosti nepatří anglický jazyk, nýbrž anglický humor. Proto jsem také měla z těchto celních formalit a hlavně pohovoru ohromný strach, neboť na tom záleželo, zda dostanu razítko do pasu a budu vpuštěna do této pro mnohé vysněné země. Moje loď již připlouvala k Dowerským skalám, které vypadaly nádherně, ale zároveň hrozivě. Všechny nás nahnali do celnice a teď ukaž co umíš. V této budově měli rovný přístup na konci s milým celníkem země Evropské unie a ostatní se museli prodírat hadem, než se dostali do přední linie, kde stál zřízenec a každého jednotlivě posílal k úředníkovi, který na vás koukal seshora jako Pán Bůh.

Z našeho autobusu jsme zůstali poslední čtyři. V hlavě jsem začala analyzovat, že zatím všechny pustili. Když jsem všechny ty pohovory před sebou viděla, pořád jsem měla představu, že mne nemohou pustit. Zasáhl však můj anděl strážný a v rámci rychlosti mě odvedl zřízenec k tomu milému celníkovi z EU. Ihned jsem slušně pozdravila, řekla mu anglicky dvě větičky a to, že nemluvím anglicky, nýbrž německy a francouzsky a naši konverzaci jsme ukončili francouzským jazykem. To byl asi nejrychlejší průchod mezi hranicemi člena, který není v EU. Možná světový rekord, neboť můj pohovor trval asi 50 sekund. Za pomyslnou hranicí jsem vyčkávala na kluky. Po 5 minutách přišel Honza, pak Milan, jen Zbyněk pořád nešel. Až poté jsme uviděli, že má problémy, celník si ho odváděl k autobusu, kde si vzal svoje zavazadla a musel zůstat v Doweru. Bylo mi ho velmi líto, sám na začátku neznámé země a také s minimálními jazykovými znalostmi. Naši autobusáci na to byli zvyklí, jelikož jsme ihned naskákali do našeho mercedesu a jeli dál. Pozor, ještě něco jsme zde zanechali - náš evropský čas.

Do Londýna jsme se vřítili skoro o 1 hodinu dříve, než byl původní plán. Zůstala jsem na nádraží a čekala na příchod mojí zachránkyně, průvodkyně, tlumočnice a hlavně kamarádky. Na Victoria station - Viktorce - byla slyšet nejvíce čeština a slovenština, takže jsem si vůbec nepřipadala jako mezi cizími. V dálce jsem zahlédla známou tvář, jak se prodírá lidmi. Vroucně jsme se objaly, až nám oběma vyhrkly slzy, skoro jako ve filmu. Opravdu dlouho jsme se neviděly a já jsem tomu pořád nemohla uvěřit. Teď právě začal můj pobyt.

Domů jsme jely vlako-metrem. "Naše rodina" je velmi bohatá a bydlí ve čtvrti Richmond. První změnu jsem si uvědomila hned, když jsem nastoupila do vlaku, který byl krásný, žádné prořezané sedačky, jak to známe z našich luhů a hájů. Richmond je znám tím, že zde mají své rezidence bohatí a známí herci. Nikterak jinak to nebylo ani v mém případě. Obrovský tzv. rodinný domek se zahradou, na naše poměry by to byla přímo rezidence. S obavami jsem vstoupila do předsíně, kde jsem pootevřenými dveřmi spatřila obývací pokoj. Nádhera, připadala jsem si jako v muzeu, prostě Alenka v říši divů. Bydlela jsem v pokoji pro hosty v 1. patře.

První den jsem se v domě opravdu ztrácela. Večer jsem se seznámila s celou rodinou. Byli velmi příjemní, přátelští. Myslím si, že na angličany až moc upřímní. Uvědomovala jsem si, že mají jiné hodnoty než u nás doma. Z ničeho si nedělají starosti, všechno je možné. Děti jsou vychovávány jako osobnosti, individuality. Neznají vůbec zvýšený hlas, natož pohlavek. Podle toho se také chovají, jsou často neposlušné, ukřičené.

Anglická kuchyně je velmi zvláštní. Na mojí počest uspořádali zahradní party s oblíbeným barbecue [bárbekjů]. Nejvíce mi chutnal losos. "U nás v rodině" bylo zvykem si k večeři dát láhev vína, nejlépe archivní, francouzské Bordeaux. Možná se teď stydím, protože jsem si připadala jako popelka. Všechno pro mě bylo nové, ale musím se přiznat k tomu, že mi nedělalo vůbec žádný problém přejít na jejich styl života. Spíš jsem si pomyslela, kdyby měli ponětí, jak se u nás bydlí, hospodaří a šetří.

V Londýně mě překvapila ohromná masa národností - černoši, indové, arabové, muslimové, rusové, češi a slováci. Největší zděšení i obdiv jsem zažila, když se celý Londýn s 10 mil. obyvateli stěhoval do jedné stanice Underground - metra, aby mohl nerušeně dovádět, sledovat, pískat atd. na největším evropském karnevalu. Vše měli do detailů promyšlené, takže se nestalo, že by byl někdo umačkán či ušlapán. Samozřejmě nad vším dohlížela policie, která byla sdílná ke všem dotazům a hbitě informovala návštěvníky. Jejich metro mi připomínalo bludiště se spoustou nástrah. Proto jsem se ani nesnažila proniknout do těchto tajů a s klidem v duši jsem panáčkovala v davech za svou průvodkyní.

Asi mi teď nikdo neuvěří, když vám řeknu, že v tak obrovském městě jsem se proháněla v centru na kole. U nich je to docela běžná, možná nejrychlejší doprava, jelikož často bývají několikahodinové zácpy. Řidiči jsou velmi ohleduplní, počkají na křižovatce než přejedete, přestože už jim svítí oranžové světlo.

Angličané jsou velmi sportovní, v sobotu či v neděli jsou plné parky lidí, kteří sem přicházejí za odpočinkem tzv. piknikovat, ale také potrápit své tělo. Nejčastěji hrají kriket, ragby, golf, běhají a jezdí na kolech. I když při kriketu žádnou fyzickou námahu nepotřebují.

Památky mají opravdu krásné, ale nevím proč, scházela mi ta malebná zákoutí Prahy, malé uličky zapadlé v centru. Mnohým se Londýn ohromně líbí, já jsem byla ráda, že mohu prožít těch několik nezapomenutelných dnů a zažít spoustu dobrodružství např. při procházce nočním Londýnem.

Věřte mi, skoro vůbec se mi nechtělo odjet z této obrovské země, možná proto, že uběhne zase několik měsíců, než spatřím svou kamarádku - průvodkyni, která to nemá také vůbec lehké, hodně se jí stýská. Nakonec jsem se přemohla, řekla poslední sbohem a zamířila zpět do své rodné země.

Děkuji všem, kteří zůstali a dočetli si tento stručný popis až do konce. Zážitků bylo opravdu mnoho a zdaleka ne všechny byly publikovány.