Má modrý život smysl?

Marka

aneb úvaha a postřehy ze Švýcarů a z Mlýna

Ráda bych se s vámi podělila o svůj názor, který jsem získala v průběhu posledního měsíce. Je pravda, že se teď zabývám hlavně oddílem a roverského programu se zúčastňuji spíše pasivně, ale přesto (nebo možná právě proto) se mi zdá, že se s námi stala nějaká změna. Tento měsíc jsem se podílela alespoň částečně na dvou velkých akcích, které výrazně přispěly k tomu, že si to myslím.

První akcí byly Švýcaři. To je opravdu velká kapitola v historii našeho kmene, myslím, že jsme dosud nic tak velkého nedělali. Za to, že to dopadlo tak dobře, patří velký dík všem, kteří se na její přípravě dočista vyčerpali a odrovnali. Ano, opravdu to dopadlo velmi, velmi dobře a kdyby to nebyla skautská výměna, ale třeba školní, tak bych byla naprosto nadšená. Takhle jsem trochu rozpačitá a překvapená, protože jsem zjistila, že švýcarský skauting (nebo spíš rovering) je o něčem trochu jiném než ten náš (ono to asi nebude zas až tak výlučně specifické, protože třeba má zkušenost s holandským roveringem je podobná, možná horší). Nejsem si jistá, jestli jsme s tím mohli něco udělat, spíš si myslím, že ne - snažili jsme se vyjít Švýcarům co nejvíc vstříc a splnit jim jejich přání, a tak se stalo, že jsme po Fontáně šli do hospody a místo na Brdy jeli na rockový koncert. Netvrdím, že jsem odpůrce hospod a koncertů (spíš naopak), ale nejsem zvyklá na to, aby to bylo součástí roverského programu. Možná to někomu může připadat pokrytecké nebo schizofrenní, ale já jsem kmen vždy měla za svět, kde si mohu od toho "velkoměstského" odpočinout a zažít něco odlišného - něco jako takovou oázu klidu. Ten rozdíl se teď smazává a to mě asi mrzí.

Druhý zážitek se týká výpravy na Mlýn. Nejdřív bych zase ráda poděkovala organizátorům a vlastně všem, kteří tam jeli, protože jste mě jistým způsobem zachránili (když jsem to s Ještěrem domlouvala, myslela jsem si, že nás pojede přes dvacet). Stranou nechám to, jak jsme se dělili o práci - každý si jistě uvědomuje, jestli mohl dělat víc nebo ne (navíc v tomto ohledu také nemám úplně čisté svědomí) - myslím spíš takovou tu servisní práci (vaření, mytí nádobí, úklid), ne to, co jsme dělali pro Mlýn. Všímala jsem si víc toho, jak se k sobě chováme a jak se vůbec vyjadřujeme. Asi bych na to taky tolik nehleděla, nebýt toho, že jsme tam měli společnost z Olomouce a občas se na nás zašel podívat Ještěr. To, co jsem zjistila, mě celkem šokovalo - připadá mi, že slušnost se z našich řad pomalu vytratila. Když pominu to, že se stále pošťuchujeme, škádlíme a mluvíme ve dvojsmyslech (což by se dalo omluvit tím, že jsme všichni v pubertě, někteří v zastydlé), stejně se mi zdá, že se chováme tak, jako bychom si sebe navzájem vůbec nevážili, jako by mezi námi byly jen ty stejně povrchní a pokrytecké vztahy jako třeba ve škole. Podobný pocit jako v minulém odstavci: kmen jsem vždy brala za místo, kde se na všechny lidi můžu maximálně spolehnout, kde jsou vztahy čisté, hluboké a upřímné, kde není zapotřebí zesměšňovat druhého a být na něj hrubý, abych si dokázal, jak jsem dobrý, protože to tak nikdo nebere - každý si váží druhého za to, jaký je a co dělá, a ne za to, co říká... Snad to není úplně zkažené, ale mám takový pocit, že na lidi, kteří nás neznají, působíme velmi podivně.

No a to je vlastně všechno. Po těchto pro mě zraňujících zážitcích jsem se rozhodla, že si budu všímat víc toho, jak se chovám, trochu se hlídat - vlastně plnit modrý život. Byla bych moc ráda, kdyby se ke mně někdo připojil, i když si nemyslím, že je nutné, aby se vybarvovala políčka v tabulce. Důvodem je, že nechci přijít o svou "oázu klidu" a doufám, že vy také ne (pokud to tak berete).

P.S. Nemyslete si, prosím, že nějak zatracuji naše Švýcarské sestry a bratry. Ten týden se mi docela líbil a ráda s nimi zase něco podniknu (viz jinde). S vědomím, že jejich styl je jiný - toleruji ho a jsem ochotná se tomu na čas přizpůsobit, abychom našli společnou řeč, ale nechci, aby se tento styl stal tím naším... Prostě si myslím, že oáz klidu je málo a že by se měly maximálně chránit a opečovávat. A to je opravdu všechno.