Lilie

Puštík

Jistě jste si všimli, že podobně jako Kuba a mnoho dalších, jsem si ponechal starý vandrácký pozdrav pravou rukou. Je to cosi jako vzpomínka na "staré dobré časy". Už slyším Smíška, jak si mručí cosi o rebelství. Přesvědčoval jsem sám sebe, že to tak není, ale asi z části je tomu tak. Asi je to taky tak trochu i odpor proti skautingu, jako k organizaci.

Dřív, kdy byla Země ještě mladá a coby Tomíci jsme běhali po lese a snili o starých junáckých časech. Vlastnit lilii, to byl sen, jaký by se dal srovnat s cestou do Black Hills. Přesto, abych se vrátil k lilii. Nedá se říct, že znamená pro mne méně, než dříve. Nedá se říct, že pro mne ztratila i své kouzlo, ale děsí mne nejen masovost této "výsady", ale i barva košile jak z inventáře Hitlerjugend. Odznak, který nosí kdekdo a nezdá se mi, že by si ho každý vážil. To se ovšem dá říct i o mně. Měla by to být čest nosit lilii na klopě, ale stejně jsem se musel zamyslet, když mi Peggi dal klopovku (Tu novou, ke které mám též výhrady. Trojlístek vždy patřil na košile holek, tak proč je sjednocovat!). Přemýšlel jsem, zda si ji mám píchnout do klopy svého starého a potrhaného kabátu. Ten kabát je mimochodem stejně starý jako já. Odznak skončil na klopě. Kabát vám tak nějak ztěžknul.

To byste nevěřili, jak je těžké chovat se tak, abyste nedělali ostudu těm, ke kterým se hlásíte prostřednictvím své klopy. Každý vám koukne na klopu a říká si: ten skautík je drzý, sedne si klidně v tramvaji, ale já si rád stoupnu, když bude potřeba. Někdy se však cítíte pod psa a nemyslíte zrovna na slušné vychovaní a pak se na vás koukají jak na někoho, kdo spad z Marsu. Abych se přiznal, tak teď mě napadla rebelská myšlenka a možná i vize budoucnosti. Protože mne taky nikdo nepustí a já s tím ani moc nepočítám. Poslední dobou se řídím myšlenkou, že život se žije tady a teď a je nutné ho chytit pod krkem, aby vám dal, co může. Zároveň i žít každý den tak, jako by byl můj poslední. Naslouchat šumění větru, nebo kosa, který zpívá na lávce nad smíchovským nádražím i teď v zimě. Naučit se nepospíchat v dnešní uspěchané době.