Jako Céčko

Marka

Kupodivu nechci popisovat, jak by se podle názvu mohlo zdát, oblíbenou hračku hitovku osmdesátých let, ale to, jak jsem prožila letošní Silvestr.

Možná víte, že jsem se s Puštíkem vydala na táboření Indiánů. Jestli nechápete, co mě mohlo lákat na těch divnejch lidech, tak to bylo to, že Indiáni jsou teď v módě (1. základní pravidlo) a že mají málo holek (2. pravidlo). Berte to s nadhledem, prostě jsem byla zvědavá, jak to chodí jinde...

Bohužel jako obvykle nemám čas na rozepisování podrobností, a tak jen několik významných zážitků.

První večer jsem si musela zvyknout na ChŘ (= Chlapské Řeči), které byly místy velmi drsné, i když asi mi to spíš jen tak připadalo, protože my (tedy naši kluci) se baví velmi podobně; základní rozdíl byl v tom, že naše znám už velmi dlouho, kdyžto některé z indiánů jsem viděla poprvé v životě (vlastně převážnou většinu). Situace byla o to nepříjemnější, že jsem tam byla jediná holka (viz pravidlo č.2)... Jednu chvíli jsem se už málem šla projít, ale pak jsem si řekla, že třeba zkoušej, co vydržím, a že nejsem žádný máslo. Tak jsem tam zůstala. Další dny to bylo v pohodě, možná jsem si zvykla, anebo to zmírnili oni.

Trochu jsem nevěděla, jestli se mám chovat jako host, anebo jako "správná indiánská žena" (opět nutný nadhled). Nakonec jsem se asi snažila to tak trochu skloubit. Jen jsem se trochu bála, že mě zavřou do auta jako ostatní "céčka" (= civilní věci), protože jsem samozřejmě jela v tom, v čem jezdím obvykle na vandr, čímž jsem se od všech ostatních značně odlišovala. Naštěstí mě nikam nezavřeli, a tak jsem se mohla na Nový rok vydat na výlet na Malý Blaník spolu s několika "pravými" indiány a večer se očistit v initi - sauně. Tenhle zážitek byl asi nejsilnější, protože jsem mohla sledovat, jak výborná parta tihle lidé jsou. Nejde k tomu napsat nic víc, to se musí prožít. (Navíc díky sauně mi určitě zmizí ekzém...)

Ještě jedna věc byla důležitá proto, abych tento Silvestr mohla považovat za nejzdařilejší ve svém životě. Já jsem si totiž vůbec neuvědomila, že nějaký Silvestr je. Nemám na tomhle dni ráda to "povinné veselí" spojené s nadměrnou konzumací jídla i pití; spíš mě vždy přepadne sentiment a melancholie. Toho jsem letos zůstala ušetřena a jsem za to vděčná. Odpoledne jsme místo chlebíčků dělali dřevo a večer jsem neměla ani kapku alkoholu a spát jsem šla někdy okolo půlnoci, do té doby se normálně povídalo o všem možném kolem ohně v týpí.

Na cestu domů se všichni opět proměnili v normální civilisty, a tak jsem se odlišovala už jen tím, že jsem holka... Těch pár dní strávených u Blanice se dotklo mého srdce, a tak si třeba ušiju mokasíny a pojedu zase někdy tábořit s Indiány. I když jsem se v minulém roce zařekla, že "hlavně nic indiánského", tak ten rok už je pryč a kdo ví, co přinese tenhle.

Dík, Puštíku, Tokaheyo, Čanešičo, Gu, Yučikalo, Šneku, Lukáši, Bobře, Kubajsi a Šamánku, ty pse jeden ušatej...

P.S. Na zpáteční cestě jsme navštívili Píšťalku, které tímto děkuju za pohostinnost a doufám, že jsme nezpůsobili moc škody.