| Plachetnice |
|
Hup. Vrhám se na tě a vrhám se na to. Znám svou neschopnost něco stihnout do termínu a tak do toho jdu bezhlavě po hlavě. Teda to ono asi nejde bezhlavě po hlavě. Tak tedy rovnýma nohama. Kdo byl na Silvestra na "velkokapacitní" Bobrovic chatě, bude více v obraze. Kdo nebyl, nebude mít samozřejmě o ničem ani tucha. Pokusím se o přiblížení všem společenským vrstvám. Oni totiž i ti, kteří tam byli, o tom nevědí zase tolik, jak by se mohlo zdát, a to protože nemohli nic vidět. A kdo za to může a ví a viděl toho nejvíc? Šárka a já! Šlo o hru, jejíž základní ideu započala Šárka doma a zbytek jsme společně dokončily a dotvořily na místě konání. Nechci tu popisovat žádná pravidla, či dokonce celý průběh hry, ale jen takové své malé postřehy.
Pro mě to byla premiéra v připravování takovéto větší hry pro větší počet lidí a děkuji tímto Šárce, že mě do toho zatáhla. Mým prvním poznatkem nebo spíše dobrým pocitem bylo, když jsem viděla, že se ti velcí lidé, tedy vy, baví a jsou do hry jejími hravými chapadly úplně vtaženi. Chvílemi mě až mrzelo, že se neúčastním také, ale to bych nemohla poznat onu druhou stranu.
Jak už jsem naznačila na začátku, hra byla v převážné většině založena na potřebě šátku, který pak přiložen na oční bulvy a kukadla znemožní pohled kamkoliv a umožní pohled snad pouze do tmy. Pokud ovšem nemáte očka něco na způsob šnečka.
Jedna vypečená hra spočívala v tom, že dva ošátkovaní (dále už jen O) měli za úkol obléci třetího O, který jim nesměl v jejich snažení nijak vypomáhat a nastrkávat své jednotlivé části - ruce, nohy. Nikdo ze tří O nesměl mluvit. Od toho tu byl čtvrtý z posádky, který jim mohl slovně radit jak chtěl, ale pouze a jenom to. Ostatní zrovna nesoutěžící lodní vlčci měly samozřejmě možnost bavit se pohledem na zoufalé bojující. Pro lepší představivost čtenářů, oblékaly se kalhoty, košile, svetr, čepice, šála a největší problém rukavice (docela malé, prstové a měly se dostat na ruku mohutných kapitánů). Všici byli úspěšně dostrojeni a zaručuji vám, že do společnosti byste si takhle asi nevyrazili, snad jen na noční skládky a smetišťata našeho libého velkoměsta. Tady se jasně prokázalo, kdo doma cvičil na panence a kdo ne. Myslím, že nejbravurněji a nejobratněji si počínala Křemla. (Ta bude mít určitě plnou skříň panenek a oblečků!) Na těchto typech her, kde máte znemožněny některé ze základních smyslů, se dala sledovat sehranost jak uvnitř posádky, tak uvnitř vás samotných.
Když zabloudím dál, do Káří země. Zde opět tři O museli spoléhat na rady a příkazy čtvrtého, sedícího v kárce (raději pevně se držícího) a odslalomovat si ho (stále v kárce) domu v dobrém čase. Úžasná byla například Zajda, když začala zuřivě gestikulovat do různých stran a směrů a skvělá byla rovněž Lukášova dívčí posádka, kdy je napadla padavá nemoc a kdy se Johny asi třikrát za sebou skácela do příkopu stále se obětavě držíc rukověti kárky, což bylo podmínkou. Myslím, že Káří země dala všem dostatečně zabrat na bránice, když se jako vždy bavili neštěstím, zoufalstvím a zmatkem ostatních zrovna se lopotících.
Mě umožnila na bránici si asi nejvíc zacvičit Mlhová země. Představte si pole ohraničené čtyřmi špalíky, které se pro nás na určitou dobu proměnilo v moře. Uvnitř se ocitli O, kromě kapitánů jednotlivých posádek. O se přetransformovali na osobní lodě a kapitáni na ochranné majáky a sirény v jednom. Na povel všechny osobní lodě musely vytáhnout své těžké kotvy a po dobu 5 minut bez zastávky brázdit neznámými vodami, za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, přičemž se moře ke konci záhadným způsobem a také trochu naším škodolibým přičiněním zmenšovalo a vítr zesílil a zvyšoval rychlost lodí. Úkolem majáků-sirén bylo ohlídat si své svěřence proti jakémukoliv nárazu, aby neskončili na dně mořském, či vyplutí ven z moře. Nesměli ovšem mluvit, to přeci majáci a sirény nesvedou, ale své lodě řídit pouze pomocí domluvených signálů. Tak, máte to všechno na plátně? Představujete si? A teď k tomu ještě přidáme zvuk. Majáci pobíhali kolem moře, gestikulovali, křičeli, skákali, všelijak se kroutili, chytali se za hlavu a rvali si vlasy, tu se ozývalo "lululu, lululu", tam Johny téměř hysterické "kykyryký, kykyryký", takový kohout by probudil snad i poklidně odpočívající mrtvolu, a tam zase "houk, houk, píp, píp, tarará". A když se to všechno smíchá do jedné velké misky, s různě stupňující se intenzitou a výškou, se zmatenými loděmi na moři a kapitány pobíhajícími neuvěřitelnou rychlostí kolem, no vypadalo to prostě jak na Divokém Západě při shánění neposlušného dobytka, jemně řečeno. I rodinka, která si tou dobou vyšla na výlet, se nestačila divit.
To by byly tedy krátké úryvky z akce. Doufám, že ne moc zmatečně popsané. Každá ze čtyř posádek jednala a celkově vystupovala úplně jinak. Co jsem vypozorovala, tak opravdu sehranou skupinou, která zároveň celé zápolení vyhrála, byla posádka pod vedením kapitána Muwína - Křemla, Elza, Ferda. Občas bylo těžký vás všechny zkrotit, protože jste děti zlobivý, ale byli jste úžasní, hraví jak se sluší a patří a všem vám i za Šárku a i Šárce moc děkuju za novou zkušennost a skvělé nezapomenutelné zážitky.
Ještě si dovoluji uveřejnit pár výroků, co se mi podařilo zachytit:
Na úplný závěr: A měli jsme výzdobu a balonky, čepice s třásněma a dobrou náladu, fotbálek a slepou bábu, procházky a pěkné počasí, čurbes a skoro uklizeno, málo místa a hodně místa, spousty jídla a spousty pití a spousty nesmyslných a legračních řečí, a uklouzlou Johny, a plně osvědčený zákon zvednutého zadku, a chodili jsme pozdě spát a pozdě jsme vstávali, zpívali jsme si, hráli jsme si, byli jsme po dva dni na moři a ... chatu jsme nerozbili a stojí tam stále, ke mně čelem, k lesu zády.