| Ze zálesajdy |
|
Tak jsem si tak jednou listovala starými, staršími i novějšími zápisky v zálesajdě a našla jsem jedny z prvních.
Už z dálky je slyšet smích, povyk a jásot mých nových přátel. V hlavě mi blikla obava: "Jak mě asi přijmou?" "Snad dobře, uklidňuje mě mé optimističtější Já." Už vidím českou vlajku a okolo stany... Během přípravy večeře se rozplynuly veškeré mé obavy. Zatím tu jsou jen roveři, oddíly mají hru.
Večer jsme čekali na družinky až do dvou. Já, Zajda, Petra a Honzina. Povídali jsme si v kuchyni, oheň v kamnech slastně praskal a kreslil nám na tváře groteskní stíny. Spát jsme šli ve tři. Roveři spí v takovém přístřešku s konstrukcí ze dřeva a celtovými zdmi. Říkají tomu "sodoma". Postele jsou rozděleny uličkou a jsou patrové. Na jedné straně nahoře i dole spí celkem 12 lidí, na druhé nahoře šest a dole všechny kufry. Zbytek roverů spí ve srubu.
Už včera mi Honzina vysvětlil význam tzv. Antidnu. Je to den, kdy se roveři seberou, odejdou z tábora a oddíláci, necháni vlastnímu osudu, se o sebe musí postarat a ještě vymyslet program pro rovery.
Vzbudili mě v šest ráno. Šli jsme ranním lesem, slunce se snažilo prodrat korunami smrků a zahřát všechnu zem pod sebou. Ptáčci zpívali a potůček jen do taktu bublal. Vše nasvědčovalo dalšímu krásnému dnu. Našli jsme si místečko u krmelce, blízko borůvčí ve vysokém smrkovém lese a opět ulehli ke spánku. Nespala jsem dlouho. Vzbudila mě šišková válka, do které se skoro všichni zapojili. I Pušťa s chromou nohou, do které si vrazil nůž.
Teď se vymyslela nová hra s UFEM. "Vypusťte holuba," zvolal Honzina a Marcel hodil červené ufo. V tom okamžiku se zvedlo mračno šišek, "holub" byl sestřelen jednou z nich a když dopadl, kluci se na něj radostně vrhli a znovu a znovu ho bombardovali.
"Koukejte, zajíc," ukázal najednou padající Pušťa na Honzinu a už se všichni s křikem a šiškama vrhají na "zajíce". Teprve když byl i zajíc zasažen, vrátili se k holubovi. Čas utíkal. Smíšek se vrátila z nákupu s čerstvými rohlíky. Kolem čtvrté jsme nacvičovali Romea a Julii a vyplňovali několik minianket. Večer jsme se vrátili do tábora. Pak jsme si šli ještě zahrát přehazku a soft...
... Po obědě se Parádnice sešli na "Hodinu Pravdy" a Vlčáci na "Korálkování". Pušťa se oblékl do bederky, přehodil přes sebe deku (nutno podotknout, že my ostatní jsme chodili ve svetrech), zapletl si dva copy a obličej si pomaloval zeleně a žlutě.
... Lišák mě upozornil na sraz v jedenáct hodin za táborem u javoru. Tiše jsme se chytili za ruce a "hadem" kráčeli do právě začínající noci. Hvězdy (a baterka vepředu) nám svítily na cestu. Lišák nás vedl. Zastavil se na místě, kde jsme trávili Antiden. Sesedli jsme se do kruhu a v jeho prostředku zapálili svíci. Padlo tu moc dojemných a pravdivých slov, ale jedna věta se opakovala stále: "Mám vás všechny moc rád(a)." A ten pocit, který jsem cítila, bylo přátelství tak silné, že šlo téměř nahmatat. Nikdy se nerozejdeme...
Zpozorovala jsem, jak se Lišák zvedl a odešel do noci. Netrvalo dlouho a zaslechli jsme v tichém lese něžné tóny flétny, jako noční pohlazení. Byl to valčík na rozloučenou. Přemístili jsme se za zvukem. Mezi stromy zářil ze svíček vytyčen obraz kotvy - naděje. Tady jsme dostali čtverečky z kůže a na nich kotvičky. Nakonec jsme sebrali svíčky a jako průvod duchů se vraceli, v myslích rozbouřené myšlenky, zpět do tábora...