| Život je jen náhoda |
|
Teď vám budu vyprávět příběh jako z pohádky. Od pohádky se liší pouze tím, že se skutečně stal. Tak pozor, začínám.
Bylo, nebylo. Jednoho sobotního slunečného jarního odpoledne si vyrazila jedna holka a jeden kluk na legendární pražskou Matějskou pouť. Když uviděli ty návaly lidí, tak se nejprve zděsili, ale nakonec šli. "Je to jenom jednou za rok. Stejně tam budem tak maximálně hodinu, navíc nám nervy ani peníze nestačí" říkali si.
U vchodu zaplatili každý po dvacce za vstup a začli proplouvat obrovským davem. Míjeli stánky s perníkovými srdci, odolali vůni připálených, karcinogenních párků, sledovali děti, které se snažily uprosit rodiče, aby mohly ještě TAM...
Hledali atrakce, které vypadaly nejstrašlivěji a přitom nejbezpečněji. Chtěli se tu vybít, odreagovat, zapomenout na problémy... Nakonec je našli. Váhali, jestli tam nakonec vlezou, když slyšeli hrozný řev těch, kteří právě na nejrůznějších přístrojích seděli, viseli, točili se, zvraceli a když viděli zelené tváře těch, kteří už to měli za sebou. Nakonec na ně vlezli hnáni pravidlem: "Všechno (nebo skoro všechno) se jednou musí zkusit."
Nasedli. Pak na ně přitiskli umělohmotné bezpečnostní pásy, tak těsně, že se málem pozvraceli ještě než začala samotná jízda smrti. Ta stála za to. Točilo to s nima všemi směry. Pak byl konec - spása.
Pak už jenom pro pouť tak typická autíčka a rychlý úprk ze zvětšujícího se davu.
Pro vzpamatování zvolili procházku v nedalekém parku ve Stromovce. Asi tak po hodince, když byli od pouti vzdáleni tak 3 kilometry, začala holka poskakovat a blbnout, jak je pro ní typické. A co to? Z kapsy jí vypadla dvacetikoruna. "Jak je to možné", říkala si. "Vždyť mám kapsu na zip a jiný otvor tam nikde není. Leda, že by tam byla někde díra. Byla tam. Mrška, taková malá. "Následoval šok, prohledávání kapes. Peněženka, posmrkaný kapesník, pozornosti z pouti, pár drobných... "Klíče! Chybí mi klíče!" Co bylo potom, si asi každý z vás dokáže dost dobře představit. Zběsilé hledání,úvahy o tom, co na to řeknou doma a samozřejmě cesta zpátky na pouť. Ta i s veškerým hledáním na nejrůznějších místech trvala asi 20 minut.
Vchod. Už bylo pozdě. Nikdo tam nebyl, dvacka se neplatila. Nepořádek po stáncích. Nalezený dvacetník pro štěstí.
První atrakce. Za sklem měli cedulku: "Mluvíme jen anglicky nebo německy." Holka v nouzi sesmolila anglicky větu. Prodavačka vstupenek ji laskavě odpověděla a vyhověla. Vystavila před ní několik svazků klíčů, bohužel žádné nebyly její.
Druhá atrakce - ignorace, nezájem.
Třetí atrakce - autíčka. Zeptala se postávající, kouřící obsluhy. Odeslal ji k okýnku, kde se prodávají žetony. "Prosim vás, nenašli jste tady náhodou klíče?" zeptala se holka s minimální nadějí v hlase. "Jaké?"zeptala se paní za mikrofonem. "S takovou bílou karabinkou." "Myslíte tyhle?" na to ta paní za okýnkem. Byly to oni. Holka měla sto chutí tu paní obejmout, nakonec to neudělala a místo toho si s klukem koupili každý jednu jízdu. Klukovi to ježdění moc šlo, asi to měl v krvi. Zato ona neustále do něčeho bourala. Majitelé na ní řvali: "Kruť volantem." A ona je prosila, aby ji odstavili ke kraji. Nakonec to jeden z nich vzdal a řídil za ní v domnění, že jí to naučí. Všechno marné. Když byl konec jízdy, tak si oddychla.
Pak už opravdu šli domů.
Tak, to je konec mojí pohádky. Jestli se opravdu stal, kdy to bylo a kdože byla ta holka s klukem není důležité, vždyť toto se může stát úplně každému. Důležité jsou ponaučení, která z něj plynou: