| Kosovo |
|
Na úvod bych chtěla napsat, že (pravděpodobně stejně jako Martin) jsem nebyla v Kosovu a přes jeho světácké doporučení nemám vůbec v úmyslu jet tam na "exkurzi". Už jen toto přirovnání mi přijde krajně nevhodné a hloupé. A to ani nemluvím o cynismu, který na mě dýchá z přeměřování problému kosovských obyvatel na dolary. Zkrátka Martinův článek v minulém Clavisu mě natolik vytočil, že ho prostě nemohu nechat bez odezvy. Osobně si myslím, že Martin v Kosovu vůbec nebyl a jen se nás pokouší ukolébat svými výmysly - pokolikáté už? Ještě než vyjde tento článek v Clavisu, zašlu ho na soubor anonymních e-mailových adres, které mi Martin představil jako své, takže předpokládám, že souběžně vyjde také jeho reakce na mé tvrzení, že si vymýšlí. Pokládám za velice nevhodné pokoušet se vybudovat si image "všeználka a všudybýlka" na rádoby zasvěceném rozebírání otázky Kosova a ve stejném článku se "jakoby mimochodem" zmínit o expedici Himalaya, které se "pro nedostatek peněz a nadbytek práce" bohužel nezúčastní... Ale dost už, tenhle článek není o mém osobním názoru na Martina a jeho důvěryhodnost, ale o Kosovu...
Všechno, co teď budete číst, je souhrn informací, které jsem si o Kosovu a Jugoslávii vůbec zjistila během posledních dvou týdnů. Ne proto, abych vás (stejně jako Martin) "ohromila svými úžasnými vědomostmi". Ale proto, že jednoho dne přišel na ústředí e-mail od srbských skautů - a já najednou zjistila, že vlastně o situaci v Jugoslávii nic nevím...
Bratři a sestry, dřív, než cokoli jiného, vám chceme říci, že nepatříme k politické straně Slobodana Miloševiče ... Zatímco píšeme tento vzkaz, létají nám nad hlavou letouny NATO, šíří hrůzu a smrt ... Ne, nechceme vás poprosit o pomoc. Ne, to nikdy!!! Stateční a extrémně hrdí srbští občané toho nemají za potřebí. My nikdy nežebráme! Chceme vám jen položit několik otázek, zachránit vaše duše, probudit vaše svědomí...
(Bývalá) Jugoslávie byl svaz šesti republik: Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko, Makedonie, Slovinsko a Srbsko, přičemž pouze Srbsko obsahovalo navíc dvě autonomní oblasti - Kosovo a Vojvodinu. Každá republika (a také každá autonomní oblast) měla svého představitele v prezidiu Jugoslávské republiky. Slobodan Miloševič se propracoval k moci nejdříve v Kosovu a to tzv. "antibyrokratickou" revolucí. V podstatě to znamenalo, že všechna důležitá místa obsadil kosovskými Srby, přestože v Kosovu tvoří 90% obyvatelstva Albánci. A tak se "menšina" stala nevýznamnou masou, která nemá šanci zasáhnout do dění ve svém státě. Po tomto nesporném (a velice taktickém) úspěchu Miloševič osvědčený strategický tah zopakoval ve Vojvodině, zbytku Srbska a v Černé Hoře. Rázem měl v prezidiu Jugoslávské republiky čtyři místa, což se zbylým republikám pochopitelně nelíbilo. V roce 1989 Slobodan Miloševič zrušil autonomii Kosova a kosovským Albáncům začaly zlé časy. Válka v Chorvatsku a především v Bosně však odsunula problémy Kosova na druhou kolej.
Jednu věc je však třeba si uvědomit - jakkoli se to zdá nepochopitelné, my nakonec stejně vyhrajeme. My chápeme spoustu věcí, které vy nedokážete pochopit. To je důvod, proč přijímáme úlohu učitele - naučíme vás, že existují důležitější věci než moderní technika, touha po zisku, posedlost mocí. Věci jako svoboda a Bůh. Neboť jen Bůh má právo rozhodovat o životě a smrti. Ne NATO, které si teď hraje na Boha!
Když v roce 1991 vyhlásilo Chorvatsko a Slovinsko samostatnost, odmítla Záhřebská vláda jejich rozhodnutí akceptovat. Na jedné třetině Chorvatska byla vyhlášena Republika Srbská Krajina. Přitom v Chorvatsku žilo pouze 12% Srbů. Bez podpory jugoslávské armády (rozuměj armády Slobodana Miloševiče) by vyhlášení Republiky Srbská krajina nikdy nedosáhli. Reakcí bylo vypuknutí války Srbských separatistů a Chorvatské vlády. Sotva situaci v roce 1992 stabilizovaly jednotky OSN, přišla na řadu Bosna.
V dubnu 1993 vyhlásila Bosenská vláda v čele s muslimským nacionalistou Alijou Izetbegovičem samostatnost Bosny. Proti nezávislosti Bosny se postavila jak srbská, tak chorvatská menšina v Bosně. Výsledkem byla řada "etnických" čistek, které prováděli bosenští Srbové na muslimském obyvatelstvu. Koncem roku 1993 obsadili bosenští Srbové 70% území Bosny a jejich vůdce Radovan Karadžič odmítal jakékoliv kompromisní návrhy. Situaci "rozlouskly" až Spojené státy, které Srbům pohrozily leteckými nálety. Víceméně donutili Srby přistoupit na řešení stvrzené mírovou smlouvou v Daytonu v roce 1995: na území Bosny a Hercegoviny vznikly dva nové státy - 49% území vybojovali Srbové (Republika Srbská), 51% území tvoří Muslimsko-chorvatská federace.
Válka sice oficiálně skončila, problémy však přetrvávají dál. Na každé straně je totiž mnoho úředně tolerovaných extremistů, což se nepřímo projevilo i ve volbách v roce 1998. Podle stanovených pravidel směli své zástupce na určitém místě volit nejen současní obyvatelé, ale také ti, co zde žili před válkou. Velká část Bosňanů totiž ani tři roky po válce nežila (a stále nežije) ve svém bytě a ve svém původním předválečném bydlišti. Většina z nich se opakovaně vyslovuje pro "návrat", což v zásadě znamená, že někde na území, jemuž teď dominuje jiný bosenský národ, vlastní majetek, na který mají podle Daytonské dohody nárok. Válkou zbídačené obyvatelstvo spojuje s tímto majetkem mnohé své naděje - ztratili příliš mnoho, aby pro ně nemělo obrovskou cenu to, co mohou získat zpět. Zároveň však vědí, že bezpečnost mají zaručenou pouze na území "svého" národa. Neboť diskriminace příslušníků menšin na "cizím" území je stále značná - nemožnost sehnat práci, nenávist sousedů, občas spáchaná vražda na příliš odvážlivých navrátilcích... A právě strach před extrémními skupinami druhého národa dohnal obyvatele bývalé Bosny k tomu, že tři roky po skončení války dali svůj hlas ve svobodných volbách krajním radikálům: prostě "vědí", že i ti "druzí" dají také hlas svým radikálům. Pro všechny to znamená nemožnost vrátit se do svých původních domovů. Jejich jedinou pojistkou je zvolit "vlastní" nacionalisty, protože ti jim alespoň poskytují záruku, že nebudou vyhozeni z bytů, které teď obývají.
A tihle zbabělci na nás hází bomby, schválně se strefují do nemocnicí, škol, televize, domů civilních obyvatel. Vědí, že nemáme tak silné zbraně, abychom se mohli účinně bránit! Ale nezapomínejte, že 10 000 000 z nás netrpělivě očekává, až překročíte hranice a postavíte se nám tváří v tvář!!! A pak - pak se zeptejte Němců nebo Rakušanů na jejich zkušenosti!
Také v Kosovu vyhlásili tamní obyvatelé nezávislost a to už v roce 1991 - její existenci však uznala pouze Albánie. Politika pasivní resistence, kterou už téměř sedm let prosazuje umírněný zastánce Kosovské samostatnosti Ibrahim Rugova se však příliš neosvědčila. Když ani v roce 1995 nebyla situace Kosova řešena v Daytonské dohodě (která ukončila válku v Bosně), přihlásila se s konečnou platností o slovo "Kosovská osvobozenecká armáda", která svými teroristickými útoky od roku 1995 povraždila už mnoho (především kosovských) Srbů. Odpovědí na tyto útoky byly plošně zaměřené akce proti Albáncům, které organizovala srbská armáda a policie... V současné chvíli proti sobě stojí dva nesmiřitelné tábory: kosovští Albánci, kteří požadují osamostatnění (což by mimo jiné znamenalo vyhnání zbytku Srbů), a Srbové, které k tomuto území poutá historie a kteří se ho za žádnou cenu nechtějí vzdát.
Srbové v čele se Slobodanem Miloševičem však nejsou jediní, kdo si nepřeje osamostatnění Kosova - se vznikem nového státu by se zrodil také nepříjemný precedens - jakýkoli nárůdek by pak mohl chtít pod záminkou práva na sebeurčení přeměnit státní hranice.
Srbové disponují vojenskou převahou (stejně jako v Bosně) a protivník má na své straně veřejné mínění. V Bosně se Srbové separovali ve jménu Velkého Srbska, teď se o totéž pokoušejí Albánci ve jménu Velké Albánie. Tím ovšem není řečeno, že za všechno může Albánský nacionalismus. Zatímco v roce 1989, když Kosovo ztratilo autonomii, požadovali Albánci jen to, co je v běžných demokratických státech běžné, teď je válečný konflikt a mnohé oběti dovedli do situace, že chtějí všechno nebo nic.
Ani nadějná jednání delegace bělehradské vlády a kosovských Albánců, která proběhla začátkem února 1999 ve francouzském Rambouillet, nedokázala válce zabránit. Slobodan Miloševič odmítl akceptovat požadavek NATO, které žádalo širokou autonomii pro kosovské Albánce v rámci Srbska s tím, že o dalším statutu se bude jednat za tři roky. A tak dvanáct dní po našem vstupu do Aliance NATO zaútočilo. A odpověď Slobodana Miloševiče? Celé Kosovo zachvátila vláda systematického, vládou podporovaného teroru vedeného srbskými milicemi, bezpochyby jakožto pomsty za probíhající údery NATO na srbské vojenské cíle. Přibývá běženců, nešťastných lidí vyhnaných z domovů. Samozřejmě se nabízí otázka, zda byl útok NATO řešením vzniklé situace. Ale není to přece jenom lepší, než zavírat oči před genocidou albánského etnika?