Vítám vás z prázdnin. Jelikož všichni dobře víme, jak tento návrat bývá nelehký a aklimatizace pro nás znamená těžkou odvykací kůru, při které se musíme vzdát všeho nadmíru příjemného, t.j. prázdninového, a naopak přivyknout povětšinou nepříjemnému, t.j. školně-pracovnímu, udělali jsme letos docela dobrý tah, který nám ono přivykání novému (přesněji staronovému) prostředí může tak trochu usnadnit a zpříjemnit. Tím dobrým tahem mám na mysli rozhodnutí, že uděláme Clavis speciál, který nás alespoň v myšlenkách vrátí zpět do prázdninové pohody, zpět na "naši" krásnou louku, zpět do společných čtrnácti dnů...

Jak vidíte, je na světě! Je-li pouze tenoučký, pak jsme pěkní "tlučhubové", kteří při dobrém jídle a pití slíbí hory - doly, ale skutek utek, pokud však stojí za to, pak nezbývá, než se pochválit!

Tak snad už jen: "Příjemné čtení!"

zpět na začátek stránky

Silný

Spanilý

Moudrý strom

je starý stovky let a byl vysazen větrem a deštěm. Pamatuje, kdy se po bohatě zarostlých pláních hustých černých smrkových lesů proháněli jeleni s parožím tak velikým, že jejich stín vzbuzoval dojem strachu v širém okolí. Ta doba snad nebyla zlá, neboť příroda poskytovala všemu živému hojnost a blahobyt.

Můj strom je smrk

Statný

Masivní

Gigant.

Tyčí se tady nad loukou v takové výšce, že jen ptáci mohou vidět jeho velikost. A ostatní? Ostatní mohou jen tiše závidět. Stojí tu jak ochránce spravedlnosti nad zvláštním chaosem, jenž se odehrává pod jeho větvovím jeho široké koruny.

Můj strom je smrk

Sentimentální

Malátný

Obřík,

kterému nezbývá nic jiného, než vzpomínat na doby dávno minulé, kdy po boku svých druhů bránil větru, aby neponičil tu krásu, která je za ním. Ví však jako moudrý stařec, že čas je neúprosný a že co čas přinese, ani nejsilnější vítr neodvane. Možná se těší, co se stane, možná že ne - jeho obličej je stále kamenný.

Můj strom je smrk

Svůj strom jsem poprvé spatřila již na předtáboře. Šli jsme vybírat souši na stožár a právě jsme se vraceli zkratkou do tábora. Stál kousek od cesty. Krásný, mohutný buk. Jak svítilo slunce, paprsky prozařovaly jeho listy a vznikala tak úžasná hra barev. Už tehdy mě volal k sobě.

A tak jsem dnes šla najisto! Když jsem k němu docházela, překvapilo mě, že najednou cítím strach jak malá holka, která ví, že před ní stojí někdo důležitý. Usedla jsem v uctivé vzdálenosti a představila se. Já nemohla jít blíž! Až když mi to dovolil.

Ještě nikdy jsem necítila majestátnost stromu jako dnes. Po chvíli přemýšlení mě napadlo jméno "Otec". Vyzařuje z něj taková zvláštní moc. Cítím, že je mi autoritou, ochráncem, pomocníkem i přítelem. Cítím se naprosto v bezpečí. Teď, tady, u jeho kořenů.

Tak mě napadá, že asi nikdy nezapomenu na polouschlou jablůňku v Měsíčním údolí, která byla mým prvním stromem, a právě na tento strom. Snad proto, že mi dokázal dát to, co mi dřív mohl dát jen mně jeden z nejbližších lidí - můj tatínek.

Můj strom mi pomohl a poradil. Ukázal mi, že mám čeho si vážit a že za to, co mám, musím bojovat a nenechat si to vzít. (Nesmějte se mi!)

Teď jen sedím, záda opřený o kmen. Nechce se mi pryč! Slyším kroky - nechci je slyšet! Kroky nejsou!

...již musím jít, patřím mezi lidi a můj strom sem, mezi stromy. Budu jen doufat, že mě příště přivítá tak vřele jako dnes. Zatím nashledanou! Má naděje mi mává!

zpět na začátek stránky

Svůj strom jsem hledala dlouho a složitě. Věděla jsem, že to bude samotář, bude mít velikánskou korunu a mohutný kmen, bude mě volat a říkat mi "to jsem já", věděla jsem, že to bude listnatý strom.

Nakonec jsem ho našla. Abych pravdu řekla, prošla jsem kolem něj už mnohokrát a koukala naňho stejně tolikrát a je to tak, že jsem k němu nějak podvědomě mířila. I když jsem zvolila úplně opačný směr a kruhem jsem ho obešla v celkem velké vzdálenosti, věděla jsem, že tu je a že právě na něj myslím.

Když jsem k němu přišla, zastavila jsem se pod jeho větvemi a mlčky ho pozdravila, pak jsem se doslova prodrala k jeho pevnému kmeni, položila na něj pomalu obě dlaně a opět beze slov jsem ho pozdravila a zeptala se ho, zda tu s ním mohu na chvíli být. Odpověděl mi. Složila jsem si věci u jeho kořenů a pak jsem ho znova objala dlaněmi a jen stála a tiskla jsem je na jeho hebkou rozpraskanou kůru. Nechala jsem ji prokluzovat mezi prsty a posouvala se dokola. Položila jsem na ni svou tvář, obejmula jsem zpola jeho kmen. Pak jsem se dostala opět k jeho větvím, sklánějícím se až téměř k zemi, nebo přesněji - akorát k úrovni člověka - a nechala jsem ho hrát si se mnou. Vítr mu ve hře pomáhal. Chvilku jsem cítila, jak se na mě usmívá. Tahle jeho větev mi připadala jako velká ruka. Odkláněla se a zase se přibližovala, aby se setkala s mýma čekajícíma rukama a obličejem. Vnímala jsem ho celou dobu více dotykem než pohledem. Jeho pohyby mi připadaly laškovné a veselé. Chtěl se mnou kamarádit a já s ním. Zvedla jsem hlavu do jeho koruny, poslouchala její ševelení a pozorovala hru či tanec jeho listů ve větru. Chránil mě a rozepínal se nade mnou. Nebála jsem se.

Vrátila jsem se k jeho kmeni, posadila se, opřela si záda, zavřela oči a ruce jsem nechala putovat po jeho kůži. Vnímala jsem jeho mírnou drsnost a každou jeho puklinu a výčnělek, pomalu a beze spěchu. Hladila jsem ho a přemýšlela o jeho životě, o tom, jak byl kdysi dávno mnohem mnohem menší než já, a vlastně ještě předtím, kdy byl malinké semínko, odkud vlastně pochází a jak vypadali jeho předci a také, jak dlouho tu bude ještě on. Věřím, že mě přežije a bude tu stát stejně hrdě, jako stojí teď.

Také jsem ho ochutnala. Chutnal zvláštně a chutnal vlastně přesně tak, jak jsem očekávala, že chutnat bude.

Jméno jsem mu nedala, vím jen, že je to "můj" strom.

Je ještě něčím zvláštní. Kmen je až odzdola trochu nakloněný nad cestu a není to zas až takový samotář, jak jsem podotýkala na začátku. Naproti a kousek vedle má své místo jiný strom. Konce jejich větví se v jedné části dotýkají a vedou tak spolu nekonečnou hru, rozhovor či jen tiché přátelství.

zpět na začátek stránky

Je takové docela normální táborové odpoledne a začínáme krátkou hru. Jde o to v lese najít schované kuře (mražené) a pak ho ulovit vybranou zbraní z pěti metrů. Naše skupina to má docela snadné, střílíme z luku, ale ostatní střílí třeba z praku a jiní zas házejí krumpáčem a "bejzbolkou". Docela sranda a vidina pečených kuřat z nás vyžene neuvěřitelné zásahy, až nakonec jsou všechny pipiny objeveny a uloveny.

Sbíráme dřevo, děláme ohniště, stavíme rošty, vyrábíme mazání na pipky a moc se těšíme, až to bude hotový... Od rána odpočinkový den, pohoda, klídek, kuřata se pečou a my začínáme mít hlad. Hrajeme hry na louce (volejbal) a ty blbý ptáci se pečou už nějak dlouho... Začínáme být nefalšovaně hladoví a trošku nervózní.

Konečně se dočkáme, kuřata už neroní krev, a tak se chystáme na porcování. Lukáš s Johny pískají nástup a rozdávají nám pozvánky na loď a zároveň navíc role, co jsme zač (jsem docela zazobanec). Štvou nás, protože to protahujou, musíme se obléci do svátečního (beru si kalhoty a košili zvlášť pro tuto příležitost přivezenou. Snad si sváteční košili nepokapu kuřetem...) Máme hlad jak sadaři a ty pipky stydnou. Stmívá se. Víme, že má být hra, ale vidina žranice zaslepuje a necháváme se unést plavbou na lodi. Konečně je večeře. Jsme v několika třídách a obsluha roznáší jídlo. Jsou trochu pomalí a nepříjemní, ale to nám neva. Baštím, až se mi dělají boule za ušima. Třetí třída čeká, slintá a nadává, protože obsluha nejdřív nandá sobě. Výhoda první třídy!

Roztáčí se zábava a je fakt pohoda. Na lodi je Silvestr a přichází půlnoc. Bouchá šampus, přípitek, veselí, bublinky... Najednou zhasínají svíčky a jídelnou proletí vlna vody. "Kterej blbec!?", ulítne mi. "Loď se potápí!" "Rychle, musíme všichni pryč!" "No jo, nojó, skoro jsem nedojedl."

Běžíme lesem, ale pořád se ještě smějem. Johny strašně nepříjemně řve! Je tam ve výšce napnuté lano a musíme se dostat na druhou stranu. Máme časový limit a je nás asi patnáct (přesně teď opravdu nevím). Je to makačka, prsty pomalu nedokáží udržet jednoduché lano. Konec času. Ztrácíme dva lidi. Rychle, rychle, musíme dál, ještě jsme pořád v potápějící se lodi. Přibíháme k hrazdě asi 1 m široké a asi tak 2,5 m vysoko. Musíme přelézt a nesmíme se dotknout stromů, na kterých je hrazda. Fuška. Vylézám nahoru, obkročmo si sedám a pomáhám za ruce těm zespodu. Dole je za nohy vyzvedávají nahoru. Je mi blbě, točí se mi hlava (asi ty bublinky) a kuře chce neodbytně ven. Stíháme všichni a musíme běžet dál. Mám totálně zadělanou košili od stromů a už to není taková sranda. Všichni mlčí a jenom funí. Musíme se dostat na druhou stranu cesty, tam je úzký prkno a po tom přejdou ostatní. Skáče první. Je to asi 3,5 - 4 m, ale tma zkresluje. Ztrácíme člověka. Je mrtvý. Skáče druhý. Podařilo se a všichni (zbytek) přebíhá po můstku na druhou stranu.

Běžíme dál a jsme u vysoké břízy, kde je provazový žebřík. Je to jasné. Vylézt po žebříku a po laně asi 1 m vedle se spustit dolů. První příčka je v úrovni ramen. Sedím nahoře v rozsoše a radím, jak přelézt ze žebříku na provaz. Je to tvrdý a bojím se, aby někdo nespadl. Přece jenom je to asi 7 metrů. Někteří neudrží tenké lano v ruce a sjíždí rychle dolů. Mají nepříjemně spálené ruce. Limit je i zde, a proto ztrácíme další lidi. Už to vůbec není sranda a jde pořádně do tuhýho. Několikrát polykám, abych zahnal neposlušné kuře zpátky do žaludku.

Běžíme dál, běžíme až k rybníku. Je tma, docela zima a baterka průvodců osvětluje překvapené obličeje. Snad nás nepoženou do vody? "Rychle, rychle, musíte podplavat úsek od prkna k prknu (asi 15 - 20 metrů), co si necháte na břehu, ztrácíte navždy!" Svlékáme se, pod vodou to v oblečení nepůjde. Ve spodním prádle lezeme do vody a první zkouší podplavat. Někteří podplavou, jiní se vynoří těsně před prknem. Plavu já a plavu ze všech sil, už mi nestačí dech a pořád jsem nenarazil do čekajících ve vodě. Musím na vzduch. Minul jsem je o metr a vyplaval pár metrů za nimi. Dokázali jsme to. Zbyli jsme čtyři: Muwín, Marka, Křemla a já. Ostatní jsou mrtví. Docela si přeju, aby byl konec. Není a opět běžíme dál. Je nám strašná zima, necítíme nohy a rybník číslo dvě je asi 1,5 km (?). Doufám, že nepůjdem zase do vody. Měl jsem pravdu, nešli jsme. Úkol byl jasný. Skočit do vody ze stromu sklánějícího se nad rybník, doplavat ke člunu dnem vzhůru, vlézt pod něj a klepáním upozornit zachránce, kteří poslepu poplavou v rybníku až k nám, otočí člun a společně doplavem na břeh. Skáče Radek. Výška asi jako na bříze, možná menší (?). Bubliny a konečně hlava nad hladinou. Pozor je tam mělko. Skáču já. Zatajím dech a okamžik letu je jako malé zastavení času. Docela šleha na hladinu a o to větší překvapení, když v rychlosti dosedám zadkem na dno. Je tam asi po prsa vody. Skáčou holky a všechno je dobrý, plavem ke člunu a pořád je hrozná zima. Hlavně nedostat křeč. Máme hlavy uvnitř a rázem je vydýcháno. Plácáme a čekáme, až zachránci doplavou po zvuku k nám. Konečně jsou tady. Vylézám zpod člunu a dělají se mi barevná kola před očima. Otáčíme člun a společně ho táhnem ke břehu.

Konec hry. Jásají ostatní a my se sháníme po něčem suchém. Nic. "Věci jsme vám nechali v táboře." Ha, ha. Třesem se jako sulc a rozbíháme se k táboru. První jasná noc po dnech oškliva. Studená voda a mrazivý vzduch. Necítíme nohy, ruce a těšíme se do tepla.

Díky Radku, Křemlo, Marko a všichni ostatní, že jsem mohl s vámi prožít něco takového. Teď už to můžu říct takhle, ale ten den a několik dnů potom jsem to rozhodně cítil jinak...

A kdo se zaoceánské plavby na Poseidonu vlastně účastnil a případně si zachránil život tím, že přelezl po větvi vánočního stromku, vyškrábal se na kolmou kovovou stěnu, přeskočil (přelezl) nad prasklým potrubím s vařící vodou, vyškrábal se nad kotel, proplaval mezi zbytky rozbitého nábytku, skočil z výtahové šachty a nakonec přivolal záchranáře? V první třídě (pracovně High class) to byli: Novomanželé Kate (Rybča) a Christopher (Ferda) Connorovi - on je syn bankéře a právě vyjel se svou chotí na svatební cestu, lord John Black (Lišák) a jeho paní lady Michelle Black (Zajda) - on jede za obchodními záležitostmi a bere rozmarnou manželku s sebou, aby se pokusil obnovit jejich nahnutý vztah. V třídě druhé (pracovně křupani) se plavili: Mr. Henri McKintosh (Honzina), který vezl své neteře - Ms. Eve Clifford (Křemla) a Ms. Joan Clifford (Elza), jimž zemřeli rodiče, do Austrálie k jejich tetě. Dále pak scientist Jane Fleming (Jája), odbornice na vačnatce, a sourozenci Elke (Marka) a Helmut (Standa) von Meier, Němci, turisti, kteří si vyrazili na vzrušující výlet. Do třetí třídy (pracovně potkani) se nalodili: Mr. Jeffrey Walsh (Muwín), neurotický a senilní děda, kdysi bohatý, teď zchudlý, o kterého se starala jeho vnučka Ms. Sarah Walsh (Marťa). Nechyběl ani námezdní dělník vyrážející do Austrálie za prací - Mr. George Cooney (Pušťa), jež se měl během plavby zamilovat do německé turistky. Opravdové podsvětí zastupovali Mr. Joe Smith (Peggi), zloděj, kapsář a alkoholik v jedné osobě a Ms. Mary Loo (Šárka), kabaretní tanečnice a ...., vyrážející též za obživou a představující se jako tanečnice luxusních podniků. Z pohledu druhé strany mi po vyčerpávajícím líčení Tomově nezbývá než říct (napsat): Dík, byli jste skvělí! Všichni. Fakt!

zpět na začátek stránky

Po zkušenosti z předešlého programu (hra "živí foťáci"), na kterém se již jednou zkratka KŘEZAJ ukázala, všichni čekali nějakou blbinu... No uznejte, že jsme vás nemohly zklamat!

Už jen rozdělení do skupin jsme zpestřily! Každý dostal papír a na něm spoustu obrázků, které charakterizovaly další členy skupiny, do které dotyčný patřil. K rozluštění obrázků však byly nutné karty získané na rozcvičce. Ani nevíte, jaká byla fraška vás popsat (vzhledově), to pak člověk zjišťuje věci! Třeba barvu očí... Po rozdělení do skupinek (byly tři) už jen stačilo zasednout k velmi hodnotnému časopisu Tina a začít psát příběh podle obrázků na každé straně. A zde jsou.

Láska prochází žaludkem...

Hleděla do dálky zasněným pohledem, občas si prohrábla rukou vlasy, které jí vlály ve větru, a koketně se pousmála. Čekala na něho. Konečně přišel. Byl to ON! Strnula úžasem a po celém těle jí proběhlo příjemné mrazení. Jeho oříškově hnědé oči a jeho sametový hlas ji dostal. Odskočila si. On mezitím začal konzumovat zbytky od včerejší párty. Drobky z okoralých chlebíčků padaly na koberec. Omastek ze seschlých klobás stékal Karlovi po bradě. Cvakly dveře a ONA vešla. Byla jiná. Úplně. Tvrdila, že se bílá pro boubelky hodí, a proto má na sobě to, co má. Asi si všimla Karlova udiveného pohledu, kdy mu z koutku skanul na přehoz letiště čůrek omastku. Něžně sklopila oči a přinesla mu dokřupava ofritované hranolky. Ona i hranolky překrásně voněly, chtěl se do ní zakousnout, ale nakonec dal přednost dokřupava opečeným hranolkům...

Zatímco pomalu žvýkal své hranolky, ona se stejně pomalu začala svlékat. Hranolek byl pořádný hrnec, a tak i jí to svlékání zabralo spoustu času. Nakonec před ním stála, skoro jak ji Pán Bůh stvořil - pouze v sexy blankytně modrých bikinách. Karel si nasadil brýle, aby se přesvědčil, zdali vidí vskutku dobře. Byla to pravda! Brýle ještě zvětšily její proporce (ovšem jen ty, které to nejméně potřebovaly...). Vzpomněl si na tetičku Gertrudu, horu tuku, co si ho vždy pomalým, ale jistým pohybem přitiskla na svou hruď: "No to si nám ale vyrost..." Udělalo se mu mdlo. Rozvázal si kravatu a rozepnul horní knoflíček u košile. Jeho čelo se orosilo, začal funět a okamžitě si zkontroloval tep a vzal si dva prášky na srdce. Tep mu bil ve spáncích, jako když před týdnem jel na kole při tréninku na ultramaraton. ONA se přiblížila a on byl s dechem u konce...

Podívali se na sebe a oba dva se orosili, instinktivně ho chytila za tepající ručku a řekla: "Neboj, já Ti neublížím." Něžně ho zavedla do koupelny, zula mu boty a ponožky a připravila lázeň s mořskou solí a částečkami lastur. Do té mu potom ponořila obě nohy. Poté si vyzývavě sedla a čekala, co ON na to. Sjížděla ho (pohledem) od hlavy až k patě. Musel se hodně přemáhat...

Nepřekonal se. Sehnul se pro čokoládu, co ležela na dně vany. Byl tak nedočkavý, že se hlavou praštil o její hranu. Všude bylo spousty krve. Sesul se na studené dlaždice. Při pádu strhnul poličku. Střepy z rozbitých flakonů s voňavkami ještě více rozřezávaly tělo svíjející se v posmrtné křeči. Ona chtěla utéct, ale v panické hrůze uklouzla a velký střep ležící na zemi jí projel krkem tak lehce jako nožík máslem. Bylo ticho. V koupelně se vznášela vůně Joop!

Karel má narozeniny

Byla jednou jedna hnědovlasá a dlouhovlasá ženská, která dostala chuť na zahradní grilování. Prohrábla si vlasy a ...

... přitom si vzpomněla, že Karel Gott bude mít narozeniny. "Upeču to pro něj!"

Otevřela Tinu č. 28 ročník 8 z 8.7.1999 a hned na třetí straně ji zaujal grilovací hit týdne.

"Co si vezmu na sebe?" Na tvrzení, že bílá se pro boubelky nehodí, rychle zapomněla a sáhla pro kombinaci bavlněných elastických kalhot a dlouhého trika z mikrovlákna s jemným jakoby popraskaným vzorem.

Pes jen udiveně vyplázl jazyk. Naladila se miskou hranolků ...

... a než vyrazila na zahradu, shlédla v televizi pořad "K vodě v nových plavkách".

Narazila brýle a s letní nákupní taškou se vydala ...

... hledat bratříčka. Měla jen jeho fotografii z mládí, ale věděla, že je machr na grilování. "Určitě mi poradí, když ho najdu".

Jenže on už dávno negriluje, ale stal se z něj profesionální cyklista a nedávno jel sedm maratónů v sedmi dnech.

Také se z něj tak trochu stává odborník na pleťové masky, protože při rychlé jízdě mu vítr často ošlehá obličej tak, že ho v cíli nepoznají, a proto musí pracovat na své regeneraci.

Občas dopadne jako bohyně Afrodita.

Zjistil, že stejně není žádný módní typ, a proto si pod hnědé sportovní kalhoty bere ...

... vložky Care Free, aby sály vlhko a on neskončil se zlým vlkem v kalhotách.

Při jeho hledání sháněla potřebné věci na dobrotu pro Káju. Začala bylinkovým přípravkem - dresinkem.

V oddělení "Jíme zdravě" nakoupila cereální přílohu - celozrnné chlebíčky Raciolky. Jako dezert se jistě bude hodit Pufík - křehký chlebíček z rýže natural.

Nákup byl vyčerpávající. Překvapení bylo ohromné - na zahradě byl již její bratr, který znal její slabost pro Káju a tušil, že pro něj bude chtít něco ugrilovat, a tak dorazil i s grilem na dřevěné uhlí s velkým žárovištěm.

Bylo vidět, že je stále machr. Měl s sebou i plynové grily, podpalovače, měchy, štětce, peroutky a další.

Předkrmy už byly hotové, a tak přinesla onu Tinu č. 28 r. 8 z 8.7.1999 a na ...

... na straně 19 ukázala bratrovi, co pro Káju vybrala. Byl to hamburger.

"Sestro, dost intimností, na řadě je práce", řekl Pepa s výrazem J. Bonda a nažhavil uhlí.

"To bude cirkus, až se sem sejdou všichni návštěvníci", spráskla ruce sestra.

"Nebude stačit ani 10 x 1000,-."

"To bude jak z detektivky od A. Christie."

Z chmurných myšlenek ji vytrhla opojná vůně masa. Hovězí pečeně se zeleninou, řáholecké kuře, kedlubny s tvarohem - sliny se jen sbíhaly.

27. V nejlepším se objevil hygienik. "Tady je to jak na nádraží. Je tato hromadná akce nahlášená?", zeptal se zvýšeným hlasem.

Prolezl celý dům od obývacího pokoje až po podkroví a zmizel skrze barevnou roletu ve střešním okně.

Měl si ji odtáhnout -

- spadl do bazénu.

Zatmělo se mu před očima. Chlór štípal.

"Studny s pitnou vodou musíte také desinfikovat", křičel zmateně.

"Tady nejste v Alpách!"

Zasypali ho šanony, aby zmlknul.

"Něco mě lechtá na chodidle, nemáte v bazénu raky?" Pak už nic neříkal.

Konečně se vrátili k ugrilovaným pochoutkám. Na Karla nezbylo. Tragédii zažehnala tím, že mu poslala alespoň Floru se vzkazem "Naslouchej hlasu svého srdce, Kájo."

Byla jednou jedna zelená země...

Byla jednou jedna zelená země a v ní žila jedna hnědá slečna jménem Flenů. Pořád se usmívala a vůbec měla veselou náladu. To asi bylo tou zelenou barvou svého království. Milovala mnoho mužů, ale nejvíce Karla Gotta. Když zpíval, srdce jí poskočilo radostí. Když měl Kája šedesátiny, vydala se za ním na koncert. Vyfotila svůj podkrovní byteček, jukla do módních časopisů a pořídila si plavky, které padnou jako ulité, pročetla si životní příběhy Agathy Christieové a přibalila nějaké její romány. Nakonec ještě uklidila ze zahrady gril a vrhla se střemhlav na cestu. V modrém delším topu s rozparky po stranách, ušitého z krepové viskozy, si to razila s taškou na molo. Zde nakrmila racky několika skývami chlebových hranolků a jelikož jí vyhládlo, pojedla psa, kterého s úsměvem uškrtila na vodítku, a poté vše zapila pitím značky Pepsi. Pak se napucnutá svalila na lavičku a oddychovala. A protože začalo slunce nad její hlavou nesnesitelně žhnout, doběhla si do auta pro své plavky, které minulý týden pořídila v Tescu, vzala trochu peroxivodíku a udělala pár žhavých proměn. Po několikáté změně se však stalo cosi neuvěřitelného. Asi už přišlo jaro a hlava kvetla a kvetla. Tu kolem proběhla žena, červené vlasy zářily v slunci a křičela: "Bratříčku, prosím, ozvi se." Naše hrdinka vyskočila, hlava nehlava, a očima hledala bratra oné ženy v domnění, že se ztratil, ale žena náhle dodala: "Hledám Tě už 27 let, bratře."

Protože už jí zbývalo málo času, čapla první kolo, které bylo po ruce, a svištěla dál. Bohužel to bylo specielně upravené kolo ultramaratonce Tomáška Ruska. A co se nestalo. Srazila současného protagonistu agenta 007 Pierce Brostmana, ke kterému vždy patřila pistole a krásná žena. Jelikož se tato kolize odehrála u cirkusu Humberto, nestalo se nic vážného. Zdravotník byl na blízku. Ona si ale po dlouhou dobu připadala jak Návštěvníci 2 a neustále vyhledávala cikány za účelem Tajemství věšteb. Pak dlouhé večery trávila pod lampou s New kids on the block.

Pak si ale uvědomila, že musí cestou ještě odnést buchty své babičce Agátě, jejíž knihy měla přeci tak ráda a vozila je všude s sebou. I Kájovi jich pár vezla, chtěla naň zapůsobit. Konečně dorazila na koncert a po koncertě jí Kája pozval domů. Bydlel pod šikmou střechou a měl malý střešní balkonek. Dál už psát nemůžeme, to by bylo moc lechtivé. Naslouchejte hlasu svého srdce...

zpět na začátek stránky

A taky jsme jednoho táborového večera v kuchyni při petrolejkách dělali docela jednoduchou věc... Stačí si napsat všechna písmenka abecedy pěkně pod sebe a pak ke každému (pokud možno, ale není podmínkou) připsat jedno (dvě, tři...) slovo, které vás napadne. Výsledkem by měla být abeceda, která o vás něco řekne, zkrátka a jednoduše vaše abeceda...

Pak už jen koluje klobouk, ze kterého každý vytáhne a přečte jeden výtvor, a všichni hádají, od koho by mohl asi tak být...

Automobil Buk Cucek Dětství Erotika Fotbal, fanatismus Golf Holky, hymna Intolerance, ignorace Jablko Kloub Láska Modrá Nástup Opičárna Pitomina Q Rozum Stupidita, srdce Trucování Utopismus Volovina W X Y Zloba, zákony	Ambasáda Báze Cukr Člověk Dedukce Elf Figurka Gurmán Hymna Informace Jantar Kolotoč Láska Marnost Nepochopitelnost Občanství Prám, problém Q Rozum Řev Síla Tradice Urna, ufo Vana Země Žena Zeď Žirafa	Apač Borůvka Cíp Člověk Delfín Etologie Finta Grimasa Hledač, had Chobotnice Indián Jiskra Klokan Lumpík Mrňous Nos, norek Ostuda Placka Rohlík Řízek, řetěz Smích Šplhat Troska, týpí Ulovit Vlajka Xenofon	Adolf Blb Cokoliv, cukrárna Dálka, dudlík Evoluce Fuj Glum Hlava Idiot Joviš Kapesník Lokomotiva Moře Neděle Otec Prase, policie, pleška Rusko Slovo Turbo Urna Voják, vlasy Xenofobie Y Zálesák
Angína, anonimita Byt,bolest Citron, city Domov, dar Egypt Fronta, flákač Guma, gurmán Hojnost Chleba, chalupa Introvert, imbecil Jistota Kamarád Láska Maminka Nouze Opora Přátelství Rodina Smrt Tma Um Volnost Walker (Johny) Xénie Y Záruka	Alkoholik Bačkora Cecík Č Dálnice, díra Ementál Funět Gumovat Hodinky, hodně Improvizace Jinak Koudel, kýchat Loďka, lupen Moucha, mít Ne Ouha Prima Qvak Rousnice, rýpat Stanice, staniol Týjovka, tůdle Umět, uletět Vejce Watt Xenit se Y - to nevím Zoubek	A Babička Cesta Děti E F G H Chlad I J K Láska Mamča Nejistota, naděje Oddíl Pomoc, právo Q Radost Samota, slib Tábor, touha Úsměv, úcta Víra Western X Y Zákon, zítřek	Amulet Blázen Citron Dálka Emoce Fuj Guma Herec Chrpa Idiot Jak? Konec Les Máma Nic Ostrov Proč? Q Radost Smutek Ticho, trn Uf Vážnost W X Y
Aktovka Blbe! Cvoci Člověk Doufej! Díky! Emil Fajfka Gorila Hra. Honem! Chtíč Ivan Já! Krokodýl Láska My Normál, ne? Opthal Proč? Quo vadis? Rostu! Strach, spěch Trotl Ukaž! Věř! W? Xenofobie Ypsilonka Zase??!! Život	Afrikán Bouchačka Cákání Čas Drak Emil Fracek Gibon Hadr Chyba Inkoust Jééé Kámen Lampa Mrak Nouze Omyl Písadlo Qwanab Racek Smích Tele Uv filtr Vrak Wind Xena Yes Země	Aforismus Barva Cecek, cíl Dům Euforie Foukat Glum Humor Chvála Inkoust Jantar Kámen Louka, láska Maminka, motýl Nanuk, noc Ochoz, opera Plot Q Radost Smutek Tma, tok Údolí Voda Xylofon Y Zloba Začátek konce	Alej Blesk Cena Data Elefant Frňák Gáza Hrom Chrom Inkoust Jekot Kůň Los Mamon Novotvar Opice Pračlověk, plamen Qvota Rys Syn Trůn Urychlit Výkon Watt Xerox Zářivka

zpět na začátek stránky

Již dva dny předem se táborem linulo zakódované poselství, že nějací rambiči se dohadovali, že půjdou přepadnout ty praštěný skautíky u Nový Vsi. A tak se každý, kdo se šel koupat na Malášek, stával tajným agentem (pod vedením agenta Myšáka a agentky Marky) a na koupaliště se dopravil plížením a to ještě velikou oklikou v zájmu utajení!

Avšak naše noční přepadové komando se vybarvilo úplně jinak a my, "ostřílení táborníci", jsme nakonec situaci poměrně zvládli! Zrovna tu osudnou noc bylo vzhůru asi okolo 8 lidí, nebylo divu, právě na hodinkách odpípala půl jedenáctá a jasná měsíční noc přímo vybízela k připravování programu či debatám! Nikdo ještě netušil, co se chystá! Až najednou, Muwín svým netopýřím sluchem zaslechl cosi! A já po plném soustředění jsem spatřila siluety postav na bílém pozadí tee-pee (jak nezvratný důkaz!). Hned nato jsme se oba vyřítili z plného měsíčního svitu do stínu a začalo peklo!

Muwín úspěšně rozmáčkl na zemi prvního zajatce, jak na něj v plném trysku skočil! Spustil se křik! Prchali! Jenže tu najednou tmu prořízla silná zář Lišákovy šajnovačky a ohromnou rychlostí proběhla náměstíčkem a zmizela mezi stromy spolu s ostatními obránci tábora.

Dohromady jsme ukořistili 3 záškodníky! Tři bídné duše čekající na svůj trest! Přivázat je ke stožáru, ke stromům na louce a nechat je vydusit do rána, bylo příliš milosrdné. Měli podstoupit to nejhorší! Deset minut strachu a nejistoty, každý se svým osobním strážcem a dvěma škodolibkama vzadu (někdo to jistit musel). Když došli na hráz Božejovce, vše jim bylo jasné - bude koupání při měsíčku!

Po odložení drahých bot, petard, cigaret... následoval rychlý transport do vody! Andělé pomsty se vraceli zpět do tábora a z vody byly už jen slyšet hrozby o odplatě! Ta se však nekonala! Bohužel či snad bohudík, odjeli jsme dříve, než se stačili usušit! Možná příští rok!

zpět na začátek stránky

Už jste si někdy upekli na táboře vlastní chleba? Někteří z nás ano, tak abyste si to mohli vyzkoušet i ostatní, tady je recept:

Potřebujete

• 0,5 kg celozrnné pšeničné mouky (prodává se pod názvem Graham)
• 0,5 kg hladké mouky (obyčejná bílá), případně můžete toto nahradit jakoukoli jinou moukou (žitnou, kukuřičnou), je dobré ale přidat vždy alespoň trochu mouky hladké bílé, jinak se vám bude chléb třeba z hrubého Grahamu rozpadat a nikdy ho nedáte dohromady
• 2 vrchovaté polévkové lžíce kvasnic, což zhruba odpovídá kostce kvasnic běžně prodávaných v obchodě
• 2 až tři čajové lžičky soli. Toto je podle chuti, až si vyzkoušíte, jak vám chléb chutná, lze přidat či ubrat.
• 2 vrchovaté lžíce cukru na kvásek a vlažnou vodu
• Koření jako mletý kmín, celý kmín, mletý koriandr, sezamové semínko atd. Fantazii se meze nekladou.

Z kvasnic, cukru, vlažné vody a zhruba 1 dcl hladké mouky připravíte těsto hutnosti asi tak jako na lívance. Na teplém místě necháte kvasit alespoň na dvojnásobek prvotního objemu. To množství 1 dcl neberte z toho celkového (1 kg). Mezitím, co kyne kvásek, smícháte suché věci - mouku, sůl, koření (podle chuti) a dobře promícháte. Do připravené mouky opatrně vlijete vykynutý kvásek a dobře promícháte - vytvoří se žmolky a ty musí být stejnoměrně rozprostřeny v celém objemu, aby chléb kynul stejnoměrně. Poté vlíváte vlažnou vodu, jejíž množství se liší od použitého druhu mouky či mouk více. Zhruba je to 4 - 6 dcl vody. Vodu dávat s rozvahou, protože řídký chléb se lepí, špatně kyne, nedrží tvar a nakonec se srazí. Těsto důkladně propracujte, až vytvoříte homogenní hmotu bez prasklin. V táborových podmínkách se nám to moc nepodařilo, ale doma to půjde o trochu lépe. Poté nechte těsto kynout na teplém místě zabalené v navlhčené utěrce. Pozor, nechte vůli nabývajícímu těstu. Kynout nechte asi tak hodinu. Po vykynutí krátce prohněťte, ale pozor, nevytvořte překlady v těstu, protože v těch místech se už nespojí, a chléb popraská. Vytvořte bochník, případně víc bochánků, a pečte. Doma v troubě 1 hodinu na 180 °C, menší tvary pečte samozřejmě kratší dobu. Plech nezapomeňte vysypat hrubou moukou, aby se bochan nepřipekl.

Teď ovšem to zajímavější - jak jsme pekli chleba na táboře. Z množství 1 kg mouky jsme vytvořili dva bochánky. Víčko od velkého kotlíku jsme vysypali hrubou moukou (krupicí), položili na něj bochánek a přiklopili celým kotlíkem. Na ohništi jsme dělali velký oheň, aby bylo hodně žhavého uhlí. Když oheň již přestal hořet a zbývaly hromady žhavého, rozhrnuli jsme je a vložili kotlíky. Víčko dolů, kotlík navrch a uvnitř chléb. Pekli jsme je asi tři čtvrtě hodiny a bochníky na straně, kde jsme lehce přihodili větvičky, byly připálené a na straně, kde bylo jenom žhavé, byly akorát. Z toho lze usoudit, že k pečení stačí žhavé uhlíky přihrnuté lehce ke kotlíku. Žádné plameny však netvořte, jinak budete mít místo chleba uhlíky. Dobu pečení bych nezkracoval, jinak by mohl chléb být ve středu syrový. My jsme nakonec snědli i chleby lehce připálené a jak nám chutnalo! Tak, jestli jsme vás naladili nebo inspirovali, neváhejte, a až budete někde na vandru nebo za rok na táboře, upečte si vlastní chléb.

zpět na začátek stránky

Jsou v zásadě dva způsoby, jak prožít prázdniny v Telči. Jinak je prožívají studenti odkázaní na (v lepším případě vlastní) skromné finanční prostředky, jinak z celoroční práce unavení, relativně finančně zabezpečení pracující člóbrdové. Protože prázdniny v Telči nejsou jen svátky hudby, ale také té největší komerce, kterou si lze představit v překrásném, malém městečku, kde dávají lišky dobrou noc.

Do Telče jsem vyrazila s Netou, Píšťalkou, jejím bratrem Alešem, Madlou a Krófkou (lidi ze sboru z Vlašimi); později přijel ještě Karel z Pardubic. Hned zpočátku musím říct, že jsme se rozhodli prožít prázdniny v Telči podle druhé varianty rozhazovačných konzumentů. Bylo nádherné počasí, přesně takové, které už samo o sobě svádí k lenošení na sluníčku, pití chlazených nápojů (všichni jsme byli plnoletí, tak proč nutně nealkoholických?), zmrzlině, a různým pamlskům - počínaje "pravým maďarským langošem" a medovinou konče. Prostě byly to prázdniny se vším všudy...

Po dlouhé noci jsme se budili (ze začátku) okolo deváté, ke konci našeho šestidenního pobytu okolo jedenácté a někteří i později. Pak jsme chvíli meditovali o snídani, přesunuli se asi o 50 m k rybníku, leželi nebo se koupali, lasovali a povídali a povídali. Pak jsme se pomalu přemístili do města k obědu, procházce po zámku, nebo jen tak hrát do podloubí na kytaru...

V pět hodin už začínali tzv. kocouří scény, tj. koncerty méně známých skupin na náměstí (jediné snad, co bylo v Telči zadarmo), od půl osmé večerní koncert (průměrná cena cca 90 - 110 Kč v předprodeji, jinak ještě o 20 Kč dražší), od půl jedenácté nocturna (vstupné 30 - 40 Kč, na obzvláš-tě oblíbené jedince až 60 Kč) a po nich ještě vlastní tvorba lidiček, co prostě mají rádi hudbu, do dvou, do tří, do pěti, podle toho, kolik kdo vydrží... Vždyť stan je sotva 10 minut cesty, takže žádný problém...

Co jsem v Telči slyšela? Cop, Cimbál classic, Znenadání, AG fleg, Folkšok, Bokomaru, Folk team, Vlastu Redla, Petra Skoumala, Cymbelín, Pavlu Milcovou, Slávka Janouška, Klíč, Jablkoň společně s Jaroslavem Svěceným, Poupata a další. Kromě toho jsme si zaběhli běh Terryho Foxe, vyšplhali na věž, prohlídli si zámek, napsala jsem spoustu pohledů (až jsem se divila, kolik mých známých má svátek nebo narozeniny v srpnu!) a moc se těšila na zatmění.

Zatmění slunce nakonec patřilo snad k tomu nejlepšímu, co jsem v Telči zažila. Karel přivezl dalekohled a promítal nám zatmění zpětnou projekcí a taky jsme si půjčovali negativy, koukali do mezer v mraku a těšili se na úplné (96%) zatmění, které nakonec bylo vidět za zpěvu celého náměstí... Bylo to prostě jedním slovem úžasné!

Takže podtrženo a sečteno - ano, prázdniny v Telči jsou těžká komerce, ale proč si to jednou nedopřát? Peněz nelituji, moc se mi to líbilo, a to je přece to hlavní.

PS: jedna dobrá zpráva pro chudé studenty: lístek na hlavní (večerní) koncert je možné si také odpracovat (cca 4 h práce na zkrášlování Telče - převážně s motyčkou v ruce).

zpět na začátek stránky

...byli docela v pohodě... Vědomi si nedostatku času zachovávali klidné tváře a stále stejné tempo. Vládla vcelku dobrá nálada. Vstoupili do města. Čas neúprosně běžel vpřed, zbývalo jen pár minut - to je však nemohlo rozházet... Někteří přece jen nevydrželi, znervózněli a rozbíhají se... Už běží všichni! V tom spatří, jak dostavník přijíždí k nádraží. Ne, nepřipouštějí si, že by na ně nepočkal... Přibíhají k nádražní budově - a..., a co to? Nádraží je docela prázdné...Úsměvy na jejich tvářích spadly. Zábava a pohoda provázející je celou cestu se vytratila. Co teď?

... tak to opravdu není začátek dobrodružného románu, jak mnozí tuší (a modří již vědí...), ale začátek našeho konce, tedy přesněji řečeno, takhle nějak vypadal závěr našeho tábora. Ony "klidné tváře a stále stejné tempo" nebyly však jaksi naší ctností, ale spíše blbostí. Zkrátka jsme trubky a nechali jsme si úplně zbytečně ujet vlak (asi jsme si chtěli ten konec tábora ještě nějak zpestřit...) A jak to dopadlo?

Začali jsme hrát honičku s vlaky. Respektive ji začal hrát hlavně Ráďa, který po dvakráte nacpal auto až po střechu námi a jal se nás rozvážet ke stanicím přestupů. První skupina měla chytnout vlak v Obratani, kde na přestup bylo jen pár minut, takže nám čas nijak nenahrál. Vystupujeme v Obratani a zbývá nám několik minut. Jenže ouha, nejsme asi zrovna tam, kde je nádraží. Běžíme. Ptáme se a zase běžíme. Máme toho už docela dost a mávnutí ruky dotazovaného směrem, kde má být nádraží, nás nijak neuklidňuje, protože před námi je hnusná, táhlá, mírně se zvedající silnice. Už asi moc nevěříme, že to stihnem, ale zároveň si to nechcem připustit. Nakonec ale Lukáš díky svým vyjednavačským schopnostem pozdržel vlak, a tak dobíháme všichni. Jsme docela mrtví a pro celý vlak aspoň chvilková atrakce. Průvodčí asi moc nechápe, proč na slevu pro sedmnáct lidí nás jede jenom pět, ale neřeší to (ostatně my to taky nechápem)...

Do Tábora (druhý přestup) stejně napínavě (t.j. pár minut před odjezdem vlaku) doráží i druhá skupina s tím, že poslední tři přijedou o poznání později dalším vlakem (prý to ale dopadlo dobře a zas až tak pozdě nepřijeli). Nakonec valná většina z nás sedí konečně ve vlaku na Prahu, kterým jsme měli skutečně jet a Radek, jemuž jsme na odpoledne připravili asi docela jiný program, než měl původně v plánu, se vrací zpátky. Proč tedy dělat věci jednoduše, když ..., že?!

zpět na začátek stránky