Říjen

Příspěvky do říjnového Clavisu noste do 30. září do klubovny!

Mám pro vás nabídku od Míši, paní ředitelky Domu dětí a mládeže, pokud byste si o mimořádných prázdninách teď v září chtěli vydělat nějakou tu korunku, máte možnost. DDM bude v tom týdnu pořádat příměstský tábor a shání nějaké lidi, kteří by byli ochotní připravovat program a fungovat tam jako vedoucí. Je to možné i pro neplnoleté. Další možnost přišla také od Míši a týká se roznášení STOPu. Pokud byste měli zájem o tohle, tak se jí zeptejte na podrobnosti.

Ale stejně si myslím, že by bylo lepší o prázdninách někam jet...

Ráda bych se s vámi podělila o zážitky z expedice Na Sever, které jsem se zúčastnila letos o prázdninách.

Tuto akci pořádali Banáni a mimo nich tam bylo spoustu jiných skvělých lidí. Myslím, že celá akce se i přes poměrně velký počet účastníků (35) vydařila a každý si ze severských krajů odvezl kromě nejrůznějších suvenýrů i spoustu zážitků.

Do Norska, v Norsku, ve Švédsku a vůbec všude jsme se dopravovali pomocí našeho autobusu zvaného též Máňa. Z něj jsme vždycky vystoupili, když jsme si chtěli něco prohlédnout, jít spát a nebo jsme vyráželi na nějakou expedici. Jinak jsme drandili v něm.

Tak tedy, jaké že to bylo? Myslím, že je zbytečné popisovat moje zážitky nějak obšírně, protože jste je zajisté již všichni slyšeli (někteří i několikrát) - tak tedy ve zkratce:

První co se mi vybaví, když se řekne "Norsko" (myslím tím celou expedici), je naše třídenní expedice v národním parku Sarek. Tento park se nachází ve Švédsku a vyznačuje se hlavně tím, že v něm nejsou žádné turistické cesty. Má to svoje klady - nepotkáte téměř živáčka, ale i zápory - vícedenní expedice v něm jsou poměrně náročné.

Dříve než začnu popisovat tento nezapomenutelný výlet, měla bych vám asi vysvětlit, jaký jsme vlastně měli systém při rozdělování na expedice. Podmínkou bylo, aby ve skupině byli minimálně 4 lidi a pokud někomu nebylo 18, musel být ve skupině s člověkem, který se za něj na expedici zaručil. Tak to jen tak pro vyjasnění a zpět do Sareku.

Na expedici do Sareku jsem vyrážela ještě spolu se šílencem Pingošem, téměř šílenou Marťanem a s největším šílencem ze všech největších šílenců Káralem - z čehož vyplývá, že já jsem tam byla jediná normální, což se později ukázalo jako přítěž. Než abych vám sáhodlouze popisovala naší cestu od začátku, raději vám napíšu, co jsme všechno stihli za ty 3 dny. Tak tedy - brodit řeku, vyšplhat na začátek dlouhého pohoří - čtyři a půl hodinová cesta - a nahoře zjistit, že "tudy cesta nevede", sjet z tohoto pohoří po zadku na sněhu, přebrodit spoustu jiných říček, dojít k menšímu ledovci, nalézt pár sobích parohů, v šest hodin večer se rozhodnout, že ještě dnes dorazíme k autobusu vzdálenému 20 km "přes kopec", celkem urazit asi 90 km, totálně se alespoň na dalších několik hodin odrovnat... Prostě zážitek.

Ale byli tam i tací, kteří si ze Sareku odvezli takový bonusový zážitek - ti, co bloudili celou noc v dešti a mlze, protože nemohli najít své postavené stany. Nakonec našli místo stanů autobus. A to vyrazili jenom na večerní procházku!

Po této expedici následovalo ještě spoustu dalších (trochu jiných) zážitků. Mimo jiné i zdolávání nejvyššího vrcholu Skandinávie (nebylo to tak těžké - až nahoru vedla turistická cesta), pobyt na skautském ostrově Vässarö a aktivity spojené s tím, Frognerův park v Oslu, Cesta Trolů... Jo a víte, koho jsem potkala na vrchu Cesty Trolů? Terku (bývalá Parádnice) s maminkou. To je ten svět ale malej, co?

Pokud vás něco ohledně Norska zajímá nebo pokud byste chtěli vidět fotky a ještě jste je neviděli, ráda vám vyhovím - dotazy zodpovím (jen tolik, kolik vím) a fotky předložím. To byl, ale dobrý rým. Či šprým?

Tak ahóóóóóóóóóóóóóóóój!!!

...A je po létě. Nastává čas mlhavých rán, chladných vánků a ubrečených dnů a v ten čas si každý rád zavzpomíná na letní zážitky. O některé bych se s vámi ráda podělila:

Po dlouhých přípravách a mnoha zmatcích jsme konečně v 15 hodin středoevropského času vyjeli za poznáním země dánské. Pravda, všichni si ťukali na čelo, že ze 17-ti stupňových letních veder sužujících Českou republiku poslední měsíc vyjíždíme za ještě chladnějším počasím. My však mávli rukou a přibalili plavky a krém na opalování a vyrazili. První noc spíme v Německu někde za Berlínem. Celý den pršelo.

Ráno jsme si dopřáli bohatou snídani doprovázenou neustálým varováním "šetřete, nebude!" Taťka má absťák, protože zapomněl doma kafe. Moje argumenty, že si alespoň odvykne od kofeinu jako každý člověk v absťáku striktně odmítá. Neskutečné se stává skutečností, "už" v 11:30 odjíždíme dál. Cesta autem je vyložený komfort. Adam si vydobyl místo vepředu zatímco já, mamka a Kryšťa se sardinkujeme vzadu. 19:00 přejíždíme hranice. Dánské domečky jsou legračně nízké a jsou stavěny z červených cihel. Většina jich stojí v malých vesničkách, kolem se pasou krávy nebo koně. Krajina je placka. Nejvyšší hora tu dosahuje závratných 172 m n.m. Spíme u "servasáků" v městečku Gramu.

Nalézáme se tedy nyní někde na západním pobřeží stále ještě dosti na jihu. Ještě před rokem tu stály lesy, ale po uragánu, který navštívil dánsko minulý rok v prosinci, tu dnes leží haldy kmenů některé dodnes nevytěžené.

Navštívili jsme dnes nejstarší městečko. Moc se nám líbilo, i když pěší zóna nápadně připomíná turistickou Prahu a to i skladbou nabízených pitomin. V půl čtvrté umíráme hlady. Na parkovišti jíme špagety, létají vzduchem stejně jako misky a kelímky. "Nevím jak dlouho to tu vydržím," říká mamka, která nás na ten fukejř vytáhla ze závětrného koutu za záminkou krásného stolu. "Mě se Dánsko líbí," drkotá zubama Adam. "Dánsko a Austrálie," dodává. Dnešní pouť končíme v kempu u severního moře.

Jestliže jsem si kdy stěžovala na dánské počasí, opravdový důvod k tomu mám až dnes. Dala jsem se dnes do řeči s jedním tlustým dánem. No popravdě, on se dal do řeči včera se mnou. Dnes mě přišel potěšit předpovědí počasí. Prý polojasno15-19 stupňů. Když šel kolem, zrovna vykouklo z šedivých hrozitánských mraků sluníčko, pán se usmál od ucha k uchu a povídá: "No vidíte, slunce." My jsme se také stačili ještě usmát a slunce bylo fuč. Pak už jen mžilo. "Zvláštní lidi," bručí si pod vousy taťka, "mlze a dešti tady říkají sluníčko." I přes tuto nepřízeň počasí jsem se vykoupala v moři (cca17 stupňů). K obědu byla konzerva "kuře po Benátsku", ve které opravdu někteří šťastlivci našli cosi, co se kuřeti docela podobalo, ale jinak to chutnalo neslaně nemastně. Přejeli jsme dnes dánsko od západu na východ, do Fredericie. Zde jsme se ubytovali u "servasáků" žijících v komuně. Bylo to asi deset rodin bydlících v jednom obrovském domě. Spolu prali, nakupovali, sušili, večeřeli, zkrátka bydleli.

Dneska nastal vytoužený den. Návštěva Legolandu. Ovšem psát o tom nebudu, neboť by to vydalo na samostatnou knihu. Zkrátka - kdo jste nebyl nikdy v Legolandu, určitě ho navštivte.

Po dopolední vyčerpávájící jízdě jsme konečně stanuli ve Skagenu, nejsevernějším výběžku Dánska. Můžete tu jít až na úplný konec země, kolem jen moře. Z jedné strany se valí Balt, z druhé Severní moře a právě tady do sebe narážejí. Spatřili jsme tu i tuleně, nejspíš pěkného exhibicionistu, neboť klidně pózoval fotografům.

Večer, když jsem se ukládala ke spánku na farmě dalších servasáků, odněkud z kouta si to vystartil obrovský černý brouk. Chytla jsem ho a vyhodila ho za dveře a v tu ránu druhý. "To bude jeho maminka," podotkl taťka. Nejspíš to byla velmi početná rodina, neboť za noc jsem jich vyhodila asi dvacet.

Vyjeli jsme brzy ráno. Hlavním bodem dnešního programu bylo největší akvárium v Evropě - Nordso museum. Můžete tu najít tisíce živočichů žijících v severním moři. Největší atrakcí jsou tuleni.

Dánské cukrovinky

Jeden den jsem si na taťkovi vydyndala 3 koruny dánské (asi 15 českých) na "pendrek". Měla jsem hroznou chuť na něco sladkého, ale neumíte si představit to nemilé překvapení, když se zakousnete do úplně slané "cukrovinky".

To samé se ovšem stalo i Adamovi po zakoupení lízátka. Dánové zkrátka milují slané věci....

Záchod

Zašla jsem si na záchod na odpočívadle. Dovnitř mě pustili modré dveře na fotobuňku. Uvnitř nebylo žádné okno, jen nepříjemné tmavé osvětlení. Má klaustrofobie se ozvala. Ovládla jsem se však natolik, že jsem se vyčůrala (celkem rovně do mísy), umyla si ruce a stoupla si před dveře. srdce se mi rozbušilo, dveře zůstaly zavřené. Panika. Co teď? V tom jsem si všimla tlačítka na zdi. Rychle jsem ho zmáčkla. Sluneční zář mě zalila, tep se zpomalil, orosené čelo jsem si utřela do rukávu. Nutno podotknout, že s mamkou jsem tam musela jít taky.

Už nějaký čas mám pocit, že pro člověka, který k nám přijde odněkud zvenčí, je náš systém naprosto nepřehledný a ještě musí mít pocit, že se domlouváme šifrovaně, protože spousta slov mu prostě nedává smysl. Ono to neplatí jen u nás, myslím, že je to teď takový všeobecný trend, že si určité skupiny lidí vytvářejí svou vlastní řeč, ve které nezřídka figurují nejrůznější zkratky (Kuba by mohl vyprávět... (Třeba NP, VP a PM... Kuba)). No, aby tedy naši "nově příchozí" byli "in", pokusím se tady vysvětli aspoň ty nejzákladnější termity:

SM = Symbol moci: dvojice, která má na starosti koordinaci programu na příští měsíc. Každý z dvojice je ve funkci dva měsíce, s tím, že po měsíci se jeden vystřídá. Takže každý měsíc je ta dvojice jiná. Většinou to bývá dvojice koedukovaná neboli jeden kluk a jedna holka. Symbol moci je také sešit, do kterého dvojice zapisuje proběhlé akce, způsob svého fungování a další důležité myšlenky, nápady, postřehy... Sešit symbolu moci by měl být neveřejný (to znamená, že do něj smí nahlížet pouze úřadující SM), ale čas od času dochází k odtajnění.

IPA = Informační papír akcí: jedná se o list nebo několik listů papíru, na kterých jsou vypsané akce na daný měsíc a který visí na nástěnce v roverské klubovně. Slouží k tomu, aby každý měl přehled, jaké akce ten měsíc jsou (i když to vychází i v časopisu Clavis), a hlavně k tomu, že se tam každý, kdo se chce nějaké akce zúčastnit, mohl se k ní na ten papír napsat. To je důležité zejména pro organizátory akce (aby věděli, kolik lidí asi tak přijde) i pro samotné účastníky z důvodu uznávání (viz níže). Na IPě jsou také prázdné kolonky, do kterých lze dopisovat akce, které vzniknou až po uzávěrce Clavisu.

Uznávání: tuto činnost má na starosti tým (viz níže). Probíhá z toho důvodu, aby se určilo, kdo z roverů se aktivně podílí na činnosti kmene nebo oddílů, a aby tito lidé byli za svou námahu odměněni nějakou akcí, které se "neuznaní" nemohou zúčastnit. Určuje se tak "pravé jádro RKC", které má právo mluvit do věcí týkajících se kmene, např. jeho pravidla. Ten, kdo není uznaný, toto právo nemá (teda mluvit klidně může, ale nikdo ho neposlouchá :-)). Uznávání probíhá 3x ročně za minulé čtyři měsíce a každý si splnění podmínek musí sám písemně obhájit.

Tým je "vrcholný orgán kmene". Skládá se z vedoucího RKC, dvou zástupců a dvou SM, kteří se samozřejmě ve své funkci střídají. Tým má na starosti strategické řízení kmene.

Clavis: kromě toho, že to je název našeho kmene, je to taky časopis (ten, co právě čtete). Vychází 1x měsíčně, většinou první čtvrtek v měsíci. Přispívat do něj může každý.

RKC = Roverský kmen Clavis. PVC = Paráda, Vlčáci, Clavis (tato zkratka se používá pro označení akcí společných pro tyto tři oddíly).

Takže jak to vypadá v letošním roce s roverskými tělocvičnami? Pokud vůbec budou - bude dostatečný zájem a volná tělocvična, tak bude pozměněn systém placení. Až doposud byl tzv. systém přijdeš-zaplatíš, což se neosvědčilo. Obzvlášť, když přišli 2 lidé.

Letošním rokem proto zavedeme systém platíš předem - přijď kdy chceš. To znamená, že tělocvičny se budou platit předem - na půl roku. Výjimka bude pro lidi např. z jiných roverských kmenů, kteří se občas objeví na naší tělocvičně - ti budou platit standardní částku 30 Kč.

A kolik, že se tedy bude platit? V případě, že bude mít zájem přibližně 20 lidí bude to částka - 350 Kč na jednoho. Když bude zájemců více, částka se sníží, když méně, částka se zvýší.

Proto si, prosím, promyslete, zda budete mít zájem a dokonce září mi dejte vědět. Pokud by zájem byl, tak počítejte s tím, že peníze by měly být vybrány do půlky října.

Pokud někdo z vás má jiný - originální návrh na řešení placení tělocvičen budu ráda, když mě s ním seznámíte.