Příspěvky do listopadového Clavisu noste do klubovny do 28.10.!!!

Tak jsem opět navštívila kino a divadlo. Viděla jsem jedno velmi pěkné představení a jeden dost zajímavý film, které určitě stojí za to, abych vás na ně upozornila a možná i zlákala?

Revizor

Nejdřív to představení, název všem dobře známý. Klasická divadelní hra z dílny ruského dramatika Gogola. Jak říká kulturní přehled - nesmrtelná Gogolova hra o falešné návštěvě "shora" s velkou dávkou mystiky.

Většina lidí, kteří na toto představení jdou, už celý příběh znají ze školních lavic a tak s napětím neočekávají jak TO dopadne, ale spíš jak to TI herci zahrají. A musím opravdu říct, že v případě Dejvického divadla, to TI herci zahráli dobře. Rozhodně se při tomto představení nenudíte - naopak - divíte se, co všechno to tam ti herci provádějí. Mnohokrát vás to donutí smát se, občas se pěkně leknete a občas jenom tupě zíráte a pomalu vám dochází, že se asi ta lidská povaha od té doby, co Gogol tuto hru psal, moc nezměnila.

Gogol v této hře také zachycuje společenské poměry v Rusku, ukazuje pokrytectví, falešnost, marnotratnost a spoustu jiných vlastností, které vám stejně nic neřeknou, pokud si přitom nevybavíte tu scénu, ve které byly zobrazeny. Samozřejmě zde vidíte i tradiční ruské zvyklosti - popíjení vodky zajídané kyselou okurkou, trocha z ruských tanců... Je to opravdu pěkné představení.

"Čemu se smějete? Sami sobě se smějete?"

DEJVICKÉ DIVADLO, Zelená 15 a, P6, tel: 311 24 30, CENA VSTUPENKY: 90 Kč

Andělin popel

Irsko 1935. Mnoho Irů odchází za prací do Ameriky, rodina McCourtů se vrací do Irska. Autobiografická vzpomínka na dětství plné bídy, bolesti a naděje natočená podle bestselleru Franka McCourta.

Režie: Alan Parker

Ti z vás, kteří si kupují Patrona, určitě už četli na tento film recenzi. Těm, kteří ještě o tomto filmu nic neslyšeli, věnuji několik následujících řádků. Hned ze začátku musím upozornit, že tento film rozhodně není určen těm, kteří si jdou do kina odpočinout, zasmát se a odreagovat se od každodenních starostí. To opravdu ne. Jak už několik pár prvních řádků napovídá, je to film, o kterém ještě po odchodu z kina budete přemýšlet. Je to prostě SÍLA.

Pozorujete příběh irské rodiny se spoustou dětí. Počet dětí v rodině ale kolísá. Je to dáno podmínkami, ve kterých rodina žije, nemocemi, na jejichž léčení nemají prostředky... A otec rodiny s přehnanou dávkou hrdosti, která ovšem rodinu neuživí. Matka utahaná, nešťastná. Děti bez dětství, ale i to je dokáže motivovat pro další život - jdou pevně za svým vysněným cílem. Dosáhnou ho? Tak na to už se jděte podívat sami.

Naše řady se rozšířily o nové lidi, a proto musel vzniknout i nový telegraf. Snažila jsem se alespoň trochu zachovat skupiny, které fungovaly až dosud, přesto jsou v něm podstatné změny.

Systém zůstává stejný jako byl a to:

Telegraf se skládá ze dvou okruhů. V malém okruhu jsou čtyři dobrovolníci, kteří se starají o rozeslání telegrafu do čtyř skupin velkého okruhu. Těmito lidmi jsou: Lišák, Křemla, Zajda a Rybča. Pokud tedy budete mít zprávu, kterou chcete poslat telegrafem, stačí zavolat komukoliv z těchto čtyř. Mladší roveři nejsou ve skupinách namíchaní se slony, takže můžete zprávu poslat i jenom slonům nebo jenom mladším, musíte to ale jasně říct. Výjimku tvoří sourozenci (Padák + Naďa a Muwín + Jája + Vojta), kteří jsou všichni zařazeni jakoby u mladších. Pokud si tedy budou chtít sloni poslat samostatnou zprávu, budou Muwín a Jája ve skupince u Křemly a Naďa ve skupince u Lišáka. Skupinka mladších je pro urychlení telegrafu rozdělena napůl, celkového oběhu zpráv se to však nijak nedotkne.

Při posílání telegrafu, který k vám dojde, se řiďte instrukcemi šéfa skupinky. Obecně platí, že lidé spojení "+" si mezi sebou zprávy předávají automaticky. Pro ostatní: Pokud nedostanete jiné instrukce, zpráva by vám měla přijít od člověka napsaného nad vámi a vy ji pošlete tomu pod vámi.

Tento zvláštní a možná lákavý název akce v sobě neskrývá asi pro mnohé až tak atraktivní náplň. Jedná se o schůzku svolanou z podnětu střediskové rady, jejímž cílem by mělo být zlepšení komunikace uvnitř střediska, zejména pak mezi střediskem a oddíly a oddíly navzájem. Zveme proto ty, kdo by se chtěli podílet na hledání a realizaci způsobu, jak to zařídit, a zamezit tak neustálým informačním šumům a protichůdným informacím, aby přišli v pondělí 9.10. v 18:00 do klubovny. Pokud přinesete už i nějaké nápady, proč, jak a co s tím, budeme jen rádi.

Jak stárnu, pokládám si různé otázky. Třeba jak je to vlastně se sexem. Co je na tom tak zvláštního, tak výjimečného. Proč se lidi dívají na sex úplně jinak, než na ostatní části života. A jak jsem na tom já, co znamená sex pro mě.

Někteří lidi zastávají myšlenku "sex až po svatbě". Dokonce i lidi, u kterých bych čekal spíše pravý opak. Někdo jiný zase spadne do postele s každým. Někdo i s úplně cizím člověkem, někdo na prvním rande, někdo náhodou v opilosti. Někdo toho potom lituje, za sebe i za toho druhého. Někdo to tak nebere, prostě si oba užili a co víc je potřeba řešit. No jo vlastně, proč si prostě neužít? Lidi spolu dělají spoustu věcí, třeba hrajou tenis. Důležité je, že to oba baví, že z toho mají požitek. Proč je to se sexem jinak, proč k tomu většina lidí vyžaduje nějaký vztah, někdo pevný vztah a někdo dokonce manželství? Zanedbáme-li díky antikoncepci riziko těhotenství a pohlavních chorob, tak o co vlastně jde?

Přemýšlel jsem, kde mám tu hranici já, jak dobře musím někoho znát, abych se s ním vyspal. Kromě mého racionálního já, které říká, že na tom není nic špatného a když to oba baví, je všechno v pořádku, existuje ještě jedno já, které na to zkrátka nemá žaludek. S někým úplně cizím nebo náhodou třeba v opilosti? Doufám ne. Až po svatbě? To je zase pozdě. Takže někde mezi. Proč na tom lidem tak záleží, proč se mezi nimi poté něco zlomí?

Proč je to něco, co většině lidí nejvíc vadí na nevěře? Co je na tom tak extra, co je to za zradu? Čím to vlastně ubližuje mě? Vždyť mnohem víc by mi spíše mohlo vadit, když partner tráví čas s tím třetím na úkor mě, když se mu svěřuje, když mu vyzrazuje naše tajemství.

Jeden můj kamarád si stěžuje na to, že sex musí být spojen s nějakým vztahem. Naopak to naštěstí neplatí, dobrý vztah nemusí nutně být spojen se sexem. Proč je to ale tak úzce provázané? Jakou to má vlastně souvislost? Jsou to opravdu ty pradávné instinkty, které mi velí, abych spal jen s tím, s kým bych chtěl zachovat rod? Ale vždyť těch jsou mraky!

Sex je droga. Jakmile si na ni člověk v jednom vztahu zvykne, začne mu v jiném vážném vztahu dřív nebo později chybět. Co s tím, co když to ten druhý člověk vidí jinak, co když si chce být úplně jistý, že to je ten pravý, a raději ještě čeká? Jeden z toho může začít být nešťastný, v jinak krásném vztahu mu najednou začne něco chybět, začne se trápit, když toho druhého vidí a ví, že u toho to taky zůstane. Samozřejmě jenom malým kousíčkem svého já, většina bytosti se soustředí na to krásné. Ale je to jako díra, která hlodá a hlodá. Navíc je to alespoň pro mě jediná opravdu krásná forma sebeuspokojování (nějak to člověk dělat musí).

Je to spousta otázek. Najednou si nejsem jist sám sebou, nevím, jaký vlastně jsem. Myslím si, že vím, kde mám tu hranici, jak hodně musím člověka znát, abych se s ním vyspal. Ale co když by došlo na lámání chleba? Co když by mě začala svádět nějaká krásná, atraktivní, úplně cizí dívka? Dokázal bych ji odmítnout? A nebo naopak - je ta hranice skutečně tam, kde si myslím, že je, nebo bych to sám sobě dovolil až později?

Možná si to tímhle článkem u spousty lidí rozházím, to je ale další věc. Proč se o sexu lidi nechtějí bavit, často ani v pevném a jinak dokonalém vztahu? Proč když z toho jeden z nich nemá dokonalý požitek, proč si to často nechá pro sebe? Ať už si to u vás rozházím nebo ne, zajímalo by mě, jak se na to díváte vy, třeba na tu hranici. Nebo na důvod, proč se sexem čekat až na svatební noc. Pro slabší nátury je zde možnost i anonymního otištění.