Symbol moci: Káčula & Padák

Příspěvky do prosincového Clavisu noste do klubovny do 28.11.!!!

Milí roveři, rád bych Vás pozval na roverské hory, které se budou konat 24.-25.2.2001. Jedná se o lyžařský výlet do Jeseníků. Budeme mít objednaný vlastní autobus, který nás z Prahy odveze tam, kde bude prostor jak pro běžkaře tak pro sjezdaře. Spát budeme v tělocvičně. Pokud bude chuť a možnost, tak každý den navštívíme jiné lyžařské středisko. Svou předběžnou přihlášku s celým jménem a kontaktem (raději email, než telefon) mi pošlete co nejdříve na emailovou adresu. Jen tak si zajistíte místo v autobusu, který se zdá, že bude rychle naplněn.

Na pěknou lyžovačku s vámi se těší Jáma - Karel Wolf, ml. a roveři 5. přístavu VS Praha 1. Mailujte, volejte na: karel.wolf@centrum.cz, 02 / 85 875 85. Zájemci z Clavisu, hlaste se co nejdříve Johny, která to pak hromadně pošle Jámyslovi.

Městská část Praha 13 uděluje granty na příští rok pro oblast využití volného času. To znamená, že se to týká i nás, coby skautské organizace působící na Praze 13. Grant je určen pro všechny věkové kategorie a skládá se ze 2 programů: 1) Podpora pravidelné celoroční činnosti subjektů působících v oblasti využití volného času s dominantním působením na území Městské části. 2) Podpora jednorázových sportovních a kulturních akcí prezentujících městskou část Praha 13. Tyto 2 programy jsou finančně omezené a mají spoustu dalších podmínek, které tady nebudu vypisovat.

Zveřejněním těchto několika řádků bych proto chtěla poprosit všechny, aby si promysleli, na co všechno potřebujeme peníze a napsali si to na papírek a s tímto papírkem (příp. hlavou plnou nápadů) přišli na příští střediskovou radu, případně ke mně či Marce a to nejpozději do začátku prosince. Žádost má být podána do 15.12. 2000.

Většina z vás už určitě ví, co nebo spíš kdo to je Walden. Pro ty, kteří si nejsou tak úplně jistí: kromě jiného je to název kmene LLM z Prahy 6, kmene, jehož členy jsou Tokaheya, Mirka, Yučikala, Ablákela, Gu, Poly a další lidičky, které jste možná někde potkali. No a tomuhle kmeni je letos 10 let (není to zas tolik, když si vezmete, kolik je Parádě a Vlčákům, ale je to hezky kulaté :-) a protože jsou tak trochu megalomani, pořádají "dost hustou akci", aby toto výročí jaksepatří oslavili. Takže nás všechny zvou na kulturní večer v sále restaurace Na Ořechovce v pátek 17.11. od 19:00. Vstupné je dobrovolné, ale ten, kdo zaplatí doporučených 50,- Kč, dostane automaticky něco málo k jídlu a pití. A na co se můžete těšit? Na několik hudebních skupin nejrůznějších stylů, na Zpívající ruce (skupina neslyšících), na promítání diapozitivů ze starých časů i videa z novějších, na Waldenské kroniky, prostě na příjemný večer s milými lidmi a zábavou nejrůznějšího druhu.

Volejbal 17. listopadu

Je to sice akce LLM, ale pokud bychom se předem domluvili, asi bychom se také klidně mohli zúčastnit. Na Zbraslavi bude od 11 do 15 hod. zajištěna tělocvična, ve které se bude hrát volejbal, florbal nebo basket - podle zájmu a počtu lidí. Takže dejte vědět, ať to mohu dohodnout.

Do třetice 17. listopad

Jak tak o tom přemýšlím, proč bychom nemohli v tento volný den uspořádat nějakou větší akci buď jen pro "starce" nebo pro staré i mladé společně? Předesílám, že tohle píšu z náhlého popudu, s nikým jsem nic nedomlouvala, a tak nevím, jestli je to vhodné. Berte to jako návrh, který se může uskutečnit. Není to sice tak dobré jako jet na vandr, ale lepší něco než nic. Tak teď ten můj nedotvořený nápad: že bychom se jako sešli v pátek ráno a strávili ho spolu - dopoledne jeli na Zbraslav, potom se třeba prošli po městě a večer jeli na Ořechovku, bez rozbíhání domů a zpátky... Třeba bychom měli čas si trochu víc popovídat, nebo můžu připravit i nějakou hru, pokud budete chtít. Tak mi dejte vědět, kdo byste chtěli 17. listopad prožít takhle. Když to nedopadne, můžeme samozřejmě jet aspoň na ten volej nebo večer na Walden.

Plesová sezóna už je opět tu

První ples, o kterém letos vím, se uskuteční 18.11. v KD Barikádníků a je to ples Woodcrafterský, ale (pokud vím) žádný country :-). Tak nažehlete šaty, naleštěte boty, uvažte motýlky, tupírujte vlasy... a pojďte tancovat.

Tak, konec "indiánských akcí", tady je pozvánka na jednu tradiční akci skautskou. V sobotu 2.12. se uskuteční již 9. ročník Mikulášského roverského semináře. Letos bude opět na Albertově a tématem je "Duchovní rozměr života". Začátek bude v 9:00, ukončení v odpoledních hodinách.

Semináři předchází vyhlášení výsledků 3. ročníku přehlídky roverské tvořivosti "Polibek Múzy" v pátek 1.12. od 19:00 v Saleziánském divadle na Kobyliském náměstí. Možnost zúčastnit se soutěže jste už prošvihli (pokud jste tedy něco neposlali do konce října), ale můžete se alespoň přijít podívat na kulturní večer spojený s vyhlášením. Bude to určitě zážitek, mimo jiné se mi z kuloárů doneslo, že na programu bude i divadelní představení, v němž vystupuje i nejmenovaný člen našeho střediska.

Sobotní večer pak taky tradičně uzavře Countrybál v sále Domovina na Maninách, hrát budou Paběrky a dočkáte se i překvapení (letos to nebudou Indiáni, teda možná :-).

Lístky (k pokrytí účastnického poplatku) jsou k dostání v Kanceláři ústředí Junáka (nebo přese mě či Johny), ceny zůstávají stejné jako loni (PM 40 Kč, CB 60 Kč, PM+CB 80 Kč). Pro ty, kteří se chtějí zúčastnit pouze semináře, je symbolický poplatek 10 Kč (možno zaplatit až na místě).

Věřím, že si tuhle zajímavou akci nenecháte ujít, ale mám na vás (taky už tradičně) ještě jednu prosbu. Protože se opět podílím na přípravě (a nejen já - i Johny a další), ráda bych vás všechny požádala o pomoc při zajištění akce na místě. Jedná se o práce nenáročné a většinou už známé: pomoc při prezenci, doprovázení přednášejících, výzdoba... Budu vám všem moc vděčná, když budete ochotni pomoci.

(Tento článek měl vyjít už v říjnovém čísle, z ne zcela pochopitelných důvodů se tak nestalo...)

Jak už je všeobecně (snad) známo, od letošního roku náš roverský kmen konečně zrealizoval dlouho plánované změny! Přece jenom ale všichni na zahajovačce, kde se o tom mluvilo, nebyli, a i těm, kteří dorazili, mohlo třeba něco uniknout, takže to tu teď všechno v krátkosti ještě jednou shrnu (omlouvám se, že se to neobjevilo už v minulém čísle, ale to září je zkrátka vždycky nějak hektický...):

Zásadní věcí je, že se kmen rozdělil do dvou skupin: starší "sloni" a mladší "Clavis". Důvodem rozhodně nejsou jakékoli snahy o striktní vymezování se, stavění úmyslných bariér či cokoli podobně nesmyslného, jde spíš o řešení plynoucí z přirozených potřeb (už ne všechny baví všechno, někdo chce být aktivní víc, někdo ne, pracující vidí mnoho věcí samozřejmě taky už jinak...). Neznamená to vůbec ale, že by každá z těchto skupin fungovala zcela samostatně a izolovaně od druhé - naopak!

Akce, které nebudou nijak označené, jsou normálně přístupné všem. Ty se symbolem slona jsou akcemi starších, jichž se mohou účastnit všichni nad osmnáct let (tedy i někteří z mladších). Akce se symbolem klíče jsou akcemi mladších a přístup na ně mají pouze oni. Samozřejmě výjimky jsou možné, ale snažme se tato "omezení" vzájemně respektovat - společných akcí bude taky dost. (Pro kompletní přehled o symbolech k jednotlivým akcím jen připomínám, že kytička znamenající akci "otevřenou" - tj. i pro jiné kmeny, přátelé a příp. oddíly - zůstává.).

Koordinátorem "slonů" je Lišák, koordinátorkou "Clavisu" Johny.Vedení Clavisu (= kmene jako celku - pro bystré - je bez uvozovek...) zůstává - tým: vedoucí + dva další členové, přičemž jsou zastoupeni jak "sloni" (Lišák), tak "Clavis" (Rybča) a symbol moci - vše (střídání, jeho povinnosti, zásady při koordinování akcí...) zůstává při starém, jedinou změnou je, že nyní leží "na bedrech" mladším. Stejně tak hlavně mladších se týká uznávání (samozřejmě otevřeno je i "slonům").

Naše "zoologická zahrada" (pro méně chápavé: dosavadní systém zvířat - berušky, brouci atd.) se tímto ruší.

Uf, uf, uf - to je snad všechno... Doufám, že jsem na nic důležitého nezapomněla a že je to aspoň trochu srozumitelný. Kdo to "přelouskal" až sem, je fakt dobrej, a kdyby ho k tomu cokoli napadlo, nechť se mi ozve...

Abych pravdu řekla, původně jsem neměla v plánu vůbec psát... Po tom, co se nějakou záhadou (zřejmě z klubovny) ztratil můj příspěvek do říjnového Clavisu, po tom, co u mě v poslední době převládl pocit, že i přes jisté (a podle mého docela rozumné a přijatelné) změny, na kterých jsme se na zahajovačce dohodli, nám naše společné (ne)fungování notně pokulhává... jsem tak nějak ztratila veškerou motivaci a chuť psát...

Pak mě ale napadlo, že "vykašlat se na všechno" zrovna nejoptimálnější reakcí a nejrozumnějším řešením není, k tomu se ještě přičetlo (díky Peggimu) "výjimečné (a prominentní...) prodloužení uzávěrky", a tak jsem přece jen zasedla a začínám ťukat tyhle řádky... Ne, rozhodně nemám v úmyslu bědovat nad tím, jak je všechno hrozný, jak se nic neděje, jak nejsme schopni dostát ani toho, na čem se společně domluvíme... Jednak to tu bylo už mnohokrát (upřímně to stejně moc nikam nevede) a pak to taky celé vidím přece jen trochu jinak...

Každý z nás má spoustu povinností, závazků... obecně spoustu různých "časožroutů". Pracující jsou asi mnohdy po práci "rádi, že jsou rádi", vojáci to mají vůbec blbý, po středoškolácích, i když nemám na mysli hned "katastrofu nejhorší" - totiž letos maturující, stejně pořád někdo něco chce, deváťáci se zas musí činit, aby se stali úspěšnými středoškoláky a ve výčtu chybí ještě vysokoškoláci, kteří, když zrovna nemají zkouškový nebo se nepotí nad diplomkou (viď Honzí ?!), z toho vlastně vycházejí relativně nejlíp.

K tomu je nutné ještě připočíst všechny ty němčiny, angličtiny, španělštiny, florbaly, cvičení, volejbaly, psí cvičáky, aerobiky, harmoniky (o oddílech ani nemluvě) a já nevím, co ještě.

Potom je dost těžký najít v tom všem nějakou "mezírku" ještě pro něco jiného, natož mezírku společnou. V žádném případě to prosím neberte jako nějakou výčitku! Naopak, je super, že nejsme lenoši a máme kopu rozličných aktivit, v nichž jsme schopní se realizovat. Je také jen a jen každého věc, čemu dá přednost, co si vybere, pro co se rozhodne, a ostatní by to měli akceptovat...Takže vlastně všechno je v pořádku!

Jenže... malý háček tady přece jen je. ZATÍM se ještě stále snažíme nějak společně fungovat, ZATÍM se stále ještě nazýváme roverským kmenem. Ta zvýrazněná "zatím" tentokrát nejsou jakoukoli ironií či jedovatostí, jak mi je obvykle vlastní, protože obě tyto skutečnosti se opravdu mohou klidně v dohledné době změnit. A to je vlastně to, proč píšu tyhle řádky. Za těch několik let, kdy se stále dokola omílají tytéž problémy, jsem dospěla k tomu, že jednoduše nemá smysl lámat věci přes koleno, zbytečně dělat nějaké tlaky, vzájemně si kvůli malichernostem ztrpčovat život.

Pak je ale důležitá společná domluva, domluva, podle které se následně všichni budeme moci zařídit. Jestliže většina z nás se chce společně scházet, zablbnout si, odreagovat se, zapinkat si volejbal a tu tam vyrazit na nějaký vandr, tak proč ne - na tom přece není nic špatného (a lepší ten, kdo to otevřeně přizná, než všichni ti, co se "kasají" hezkými slovy, ale "skutek utek")! Původně jsem si myslela, že k něčemu takovému se uchýlí hlavně sloni, zatímco Clavis se bude snažit dál "normálně" fungovat. Jenže, jak vidno, buď se časožrouti přemnožili i u generací mladších nebo se zkrátka nedostatek času stal v poslední době nějakou infekční chorobou, která se velmi rychle šíří. A tak se ani Clavisáci za celý říjen nebyli schopni domluvit na žádné společné akci (respektive na tu jednu jedinou dorazili jen dva člověci).

Jak ale jistě uznáte, na výše popsanou možnost dalšího společného fungování nepotřebujeme roverský kmen. Jednak to má k RK dost daleko, druhak (to je ale hezký slovo!) mi nepřijde zrovna moc fér využívat jen výhod (dotace apod.), které to přináší, a pak je tu taky ještě jedna věc, "jenž zdá se býti opomíjena": i takové "formální" fungování roverského kmene totiž vyžaduje určité aktivity - dotace nespadnou ze stromu, tělocvičny se nezařídí samy, klubovnu nezaplatí "hodný strýček"... A navíc kmen nemůže fungovat zas až tak "free" a autonomně, jak bychom si přáli, protože je tu min. středisko (a bla, bla, bla - dál to znáte dobře sami), což představuje bohužel práci další... Nevím, jak vám, ale mně to za současného stavu u nás přijde jako investice dost velká, a sama za sebe si nejsem jista, jestli ji za nezměněných podmínek budu ochotna udržovat i nadále.

Co s tím?! Buďto se domluvíme a dojdeme k tomu, že takový "komfort" jako je roverský kmen u nás prostě nepotřebujeme a ani nezvládneme, a tak se jednoduše zruší. Myslím, že by to byla dost škoda - na druhou stranu mi hned vytane na mysl otázka, zdali není stejná škoda udržovat něco "v křeči" jen ze setrvačnosti. Nebo budeme dělat míň věcí (akcí), zato kvalitněji (a třeba i s větší účastí) a pokud možno si rozdělíme práci tak, aby únosná pro každého. Půjde to? Chceme to tak?

Tak, vážení a milí čtenáři, chýlíme se ke konci! Tyto řádky rozhodně nemají vzbudit dojem, že ihned po jejich dočtení celý roverský kmen padá - jde hlavně, jak už jsem psala, o to, abychom se rozmysleli, jak si představujeme blízkou budoucnost našeho společného fungování a mohli podle toho zařídit sebe i další nezbytnosti. Tak prosím všichni pomalounku rozmýšlejte, do dalšího "vyplňování registračních listů" nám přece jen ještě nějaký ten měsíc zbývá.

Samotiáda

Jelikož jsem už strašlivě dlouho neviděl Slima, tak jsem ho navštívil na Samotiadě u jejich srubu. Her tu bylo požehnaně od hodu supertěžkou palicí přes trojskok pozadu, lesní golf, tenis kytarama, kopání do výšky až po jízdu kajakem mezi stromama. No nasmáli jsme se do sytosti a ještě jsme si u závěrečného ohně poslechli nějaké písničky od Lístku, páč se tam ukázal i Zbyněk Zatloukal. V neděli se tradičně rozprchli lidi okamžitě po snídani domů. Já jsem však nehodlal utratit čas volna a přifařil jsem se ke Zbyňkovi a šel jsem s ním hledat staré oppidum někde u Kácova. Našli jsme ho, ale kdyby mi to neřekl, tak bych ho minul bez povšimnutí a zastavení. Složili jsem se tam na chvilku a dali si "český řízek" jak tomu prej říkaj Irové. No prostě jsme něco pojedli. Vlak nám ujel a další jel až za dvě hodiny, tak jsme se jen tak opalovali. Prostě zas jeden super vandr. A jen jedno zamyšlení na závěr, Zbyněk mi dal záludnou otázku: Proč vlastně jezdíš na vandr? Je to zvláštní, ale nejde na ní odpovědět hned, a proto si zkuste sami na ní odpovědět. Je to opravdu zvláštní ale i potřebný si na ni najít odpověď.

ZOO

Sobotní zoologická zahrada s Vlčákama a Rybičkou byla super. Moc jsme se nasmáli a to nejen Rybičce. Od mé poslední návštěvy se zahrada změnila a rád říkám, že k lepšímu. Asi nejlepší atrakcí jsou lední medvědi, jejich prosklený výběh a hlavně koupaliště je boží. Také se tam mačkaly davy lidí, aby se na ně podívali. Také vydry byly super, skákaly do vody a ven a zase do vody. A tak pořád dokolečka. Krásný byl let Luňák ve velké kleci, hned vedle slona, co se chodil dobíjet k pomyslné zásuvce ve zdi. Slona jsem podrbal na chobotu a nosorožce zase za uchem. No prostě jsme si to dopoledne užili. Spousta z nás neodolala klobáse na grilu, musím se přiznat, tu lavinu jsem spustil já. No všichni jeli dom na oběd a já se vydal na bizony, páč tam jsme společně nedošli. Ještě jsem si prohlédl znova medvědy a to nejen lední, ale hned vedle seděl i jeden hnědej Baribal. Tak jsem si ho namaloval a šel dál na Koně Převalské. Ti se malovali obzvláště blbě, nepostáli na jednom místě a furt odbíhali a někam mizeli. Ale tam jsem narazil na pěknou slečnu, která si taky malovala, tak jsem jí to přes rameno zkontroloval a závistivě zhodnotil. Samozřejmě v duchu. Ona si mě nevšímala a kreslila dál. Potkal jsem ji potom ještě u velbloudů, bizonů a i u malých pětiměsíčních losátek. Mimochodem ten losí čumák mi dal zabrat, strašně špatně se to maluje. A to už se mě začala ozývat záda a já vyrazil domů. Autobus mi ujel před nosem, tak jsem šel pěšo k Výstavišti, odkud byl slyšet hluk už pěkně z dálky. Nasedl jsem do tramvaje a ke všemu tomu jela špatným směrem. Tak jsem si prodloužil cestu dom asi o půlhodinky navíc.

Úterní čajovna

V úterý 24.10.2000 jsem přijal pozvání na promítání filmu z Amazonie, kde filmový štáb strávil pět týdnů v pralese a natočili dokument o českém malíři Ottu Plachtovi. Ten se tam jednou vydal a vlastně tam už zůstal. Oženil se s Indiánkou a už maj třetí dítě. Teď zrovna je v Praze za rodičema. Maluje přírodními barvami vyrobenými z odvarů z lián a kořenů na takový dlouhatánský prostěradla. Bylo to super, hlavně ten předpotopní stroj na promítání, co celou dobu pekelně vrčel :o).

Táboření s Waldenem

Jak všichni víte, je to už nějaký pátek, co jezdím s Waldenem na táboření pod teepee. Tak jako každý rok se konal sněm u Voltuše. Bylo krásně a skvěle jsem oprostil od civilních věcí a navlíkl si zas své děravé mokasiny, co jsem si sliboval asi před rokem, že je opravím :o)). Nestrannému pozorovateli by se mohlo zdát, že táboření je hlavně o dřevě a jídle. No popravdě řečenou ono je vlastně i o tom, ale hlavně je o soužití kamarádů co spolu dokážou žít pod jednou střechou. A je to krásné, zas po dlouhý době spát jen tak v ručně dělaných věcech na matce zemi.

Ozval se mi spolužák z Matfyzu, že se o víkendu běží mistrovství ČR v silničním běhu v Běchovicích a jestli si to nechci zaběhnout. A já samozřejmě, že chci. Tak jsme si dali sraz, všechno domluvili a naplánovali. Za nějaký čas mi napsal, že jede s kamarády do Orlických hor a že sraz tedy padá, nicméně do Běchovic ráno dojede. Zároveň mi nabídnul, jestli nechci jet s nimi. A já, protože jsem o víkendu stejně neměl co dělat, jsem souhlasil. Tak mi popsal, co to je za lidi, s kterými tam jedeme: Ne vážně, jsou to všechno hrozně fajn lidi, co se scházej ne proto, že by měli společnou školu / práci, ale prostě proto, že se chtěj scházet ... taková samoorganizace. Říká se tomu Šwambránie a původně to vzniklo z nějakejch dvou skautskejch skupin... Čemuž jsem se samozřejmě okamžitě začal smát, protože Šwambránii alespoň podle názvu znám, znám odtamtud Myšáka a tak vůbec.

O víkendu jsme vyrazili. Cestou z nádraží do chaty v Orlických horách jsme se mimo jiné bavili i o Běchovicích. Někomu se zdálo 10 km moc, my jsme si se Zoranem dělali srandu (oba máme za sebou maraton), že 10 km bychom zvládli i s batohem. Víkend byl príma, viděli jsme vypouštějící se přehradu, sesbírali jablka, nakradli švestky a užili dávku srandy. V sobotu večer jsme zažehli oheň a ve dvě ráno jsme se Zoranem seděli, popíjeli vínko a smáli se tomu, že za osm hodin startujeme.

Ráno jsme vlakem v 5:10 skutečně odjeli, do Prahy zdárně dorazili a registraci v Běchovicích na poslední chvíli stihli. Vyrazili jsme na start, kde si od nás měli vzít batohy a dovézt je do cíle. Přišli jsme tam pět minut před výstřelem startovní pistole a Avie odvážející zavazadla nikde. Tak jsme se ptali pořadatelů, kteří nám řekli, že auto už odjelo, ale jestli chceme, můžeme si tady batohy nechat a oni nám je odvezou spolu s další kategorií. "A co kdybysme splnili ty naše silácký kecy a fakt to běželi s těma batohama?," zeptal jsem se Zorana. A on na to: "Tak jo." A bylo hotovo. Postavili jsme se na start, utáhli popruhy a za chviličku vyběhli.

Netušil jsem, co to se mnou udělá, myslel jsem si, že to asi celé neuběhnu, nicméně vyrazil jsem tempem, na jaké jsem zhruba zvyklý. Po dvou a půl kilometrech přišla krize, už už jsem začal jít, ale nakonec jsem to překonal, trochu zvolnil tempo a chytil druhý dech. Během cesty mě samozřejmě předbíhalo spousta lidí, já jsem tu a tam taky někoho předběhl. Říkal jsem si, že bych byl asi pěkně naštvanej, kdyby mě předbíhal někdo s batohem. Cítil bych se asi jako ten model v reklamě na boty, kterého po chvíli předběhne i asistentka se šatnou. Když jsem předbíhal jednoho tlouštíka, říkal jsem si: "Ty to taháš na břiše, já na zádech, to jsme na tom skoro stejně."

Na trati jsme samozřejmě byli středem pozornosti, ukazovali si na nás diváci, běžci pokyvovali hlavou, moderátor v cíli komentoval: "A vida, další závodník se zavazadlem. Je vidět, že chlapci si skutečně nečiní obtíže." Byla to vážně sranda, jsem rád, že jsem si to zkusil. Čas 50:26 je jeden z nejhorších, Zoran to zvládl o čtyři minuty lépe. Doma jsem se zvážil a zjistil jsem, že vážím krásných 77 kg, bez batohu ovšem jenom 67...

27. 8. 2000 se v Rychnově nad Kněžnou konal klasický maraton se startem v 10.00 hodin. A my se přihlásili. Jeli jsme autínem a jeli jsme v sestavě já Jája, Šárka, Lišák a Honzina, brali jsme dvě kola, stan, dobrou náladu a hezké počasí, spoustu dopingu - vždyť to znáte - a těšili jsme se. Všichni. A bylo to moc hezké, PIM neboli Pražský maraton je proti tomu, no, no úplně jiný.

Vyjížděli jsme od Krákorů vyprovázeni davem. Prvně jsme ovšem museli čekat na zdržováka Lišáka, a už jsme frčeli. Do klubovny pro stan. A pak se oddrandilo ven z Prahy, směr k cíli. Zpívali jsme si, povídali. U benzínové pumpy jsem uviděla rukavice, takové ty igelitové, všichni byli obdarováni, takže se z nás stala výprava rukavičníků. Honzina v nich šel i platit, kubrt. Ovšem hrozně se v nich potí ruce, tudíž neměly dlouhého trvání a navíc jsou na omak, myslím, když ty na někoho mákneš, slizké.

Setmělo se. Měli jsme v plánu rozbalit stan někde kousek od Rychnova. Hledali jsme, ale ono to po tmě jen tak nejde, tu jsme zajeli sem, tu tam, tu do polí na hrbolatou cestu, Šárka se ihned chopila příležitosti a očesala ničí jabloň, což přivítal zvláště hladový Lišák, který si nenakoupil a chtěl tady uprostřed vesnic nakoupit v Delvitě, protože jinde do tak dlouha nemají otevřeno. Zatímco Honza byl pátrat, kamže vede ona cesta do tmy. Bylo už chladno. Obrátili jsme to a konečně po chvíli dalšího prozkoumávání našli naše místečko. Všude byly zákazy kvůli bažantnicím. Nedalo se dělat nic jiného, než vyrobit mírné porušení. Pssssst! V té tmě jsme stejně vůbec neviděli, kam se vlastně hodláme uložit. Postavili jsme kousek od cesty bez zbytečného svícení a křiku. Bylo opravdu chladno. Ulevili jsme si, nacpali se do iglůčka a zaměstnali své žaludky. Honzina spal nakonec pod širákem a my tři zbytky ve stanu. Doufali jsme, že až se ráno probereme, bude tam auto i s kolama a nepůjde kolem zrovna nerudný hajný. Budíčka jsme nastavili na sedmou hodinu.

Vstávali jsme opatrně, rozvážně, protáhnout, ááááá pomóóóc, všude samí bažanti, co když nás uklovou a snědí. Ale Šárka šla několikrát (teda abych z ní nedělala úchyla, že ona chodila a my ne) asi 2x na záchod a zdráva se vrátila, ba jinačí, svěží, s úsměvem na tváři. Parkovali a stanovali jsme totiž kousek od krmítka, ono bylo vlastně všude kolem nás - měli krmení rozházené i na cestě, na což stopař Lišák posléze přišel. A nám bylo divné, že se všichni, či všechny shromažďují právě na ní. Sem tam prohupkal zajíc ušáček. No příroda zlatá! Nasnídali jsme se, dali sušit stan, balili, připravovali se, oblékali, dopovali, mazali, lepili, kontrolovali, zatím pořád klidní. Nejnervóznější, asi i za nás, byl Honzina. Moc jsme nespěchali. Lišák lovil večeři, ale bažanti a koroptve měli asi naběháno více než on a bleskově zmizeli v poli. Šárka šla na záchod! No dobře, všichni jsme šli na záchod (asi jsme se nakazili). Povedlo se. Pijeme, dobalujeme, a začínáme spěchat, skáčeme do auta a hurá do Rychnova.

Párkrát jsme se poptali kudy vede cesta do vsi - na Staré náměstí, každý radil něco jiného, až hasiči nás poslali přesně. A jsme tu! Parkujeme. Sem tam se na náměstí něco hemží, hlavně cyklisti. Půl hodiny před námi se startuje cyklistický závod - ta samá trasa. Můžu říct, že bych si vybrala. Tentokrát myslím kolo, ne cyklistu jako vždy. I když i tady bylo slušné zastoupení. Honza se ujal sendavání kol ze střechy automobilu a já s Tomášem jsme razili vykonat prezénčku. Nahlásili jsme se, dokonce i malou frontu jsme si vystáli, obdrželi jsme samolepící startovní čísla (já - 13, Tom - 17 - to jen pro představu, jak to bylo hromadné), krásné zelené tričko, stravenku na jídlo v místní restauračce (to jsme nakonec propásli), a já s hrůzou zjistila, že běžíme 4, to jako my zástupci ženského rodu, chlapů se přihlásilo cca 26, a bylo mi jasné, že se na mě bude čekat a že budu na konci slavně uzavírat. Tedy jestli nepadnu. Mno. Kola už byla opřená o omítku, poslední drobné úpravy. Mezitím se započal cyklistický závod, Honzina vše dokumentoval. Jdeme se rozběhat, to jsme okoukali kolem. Když jsem uviděla své soupeřky, no škoda mluvit o pocitech.... Později na internetu jsem si přečetla, že jedině my dva jsme tu nereprezentovali žádný sportovní klub. Shromáždili jsme se na jednom místě v pravém horním rohu náměstí. Ano správně, to náměstí bylo do kopce - sic do mírného a do něho jsme se i rozebíhali. Honza Jelínek - prezident triatlonového klubu Rychnova, který se na tomto všem podílel asi hlavní měrou, a běžel také, pronesl, že si uděláme prezentaci. Zeptal se: "Jsme tu všichni, že jo?" Zamručeli jsme dávkem (protože dav se tomu říkat nedalo) a odstartovalo se.

Po chvíli všichni zmizeli kamsi v nedohledno za zatáčky, asi do 7 km jsem viděla jedno chlapisko přede mnou a věděla jsem, že je ještě jedno děvče někde za mnou. Toť má statistika. Šárka mi vyprávěla myší pohádku a vůbec mě bavila, a už to začalo, sem tam rovinka, jinak do kopce nebo z kopce. Krásný počasí a ještě krásnější scenérie vůkol. Tu kůň na louce, tu dobytče, malebné vesničky, všude samý strom, louka, tu konopí ... a taky nepříjemný celkem fujavý a vytrvalý vítr, pořád a všude a naproti. Na 20 km jsem se cítila už úplně pod psa, hlavně asi díky tomu neúnavnému větru a značné členitosti terénu. Jinak Šárka byla úžasná, pečovala o mě a když jsem na 22 km byla skorem přesvědčená, že to vzdám, končím a hotovo, co já se tu budu trápit, tak na mě nakladla svou důvěru ve mně - to je ale složitá věta -, pomohlo mi to pokračovat. Ale od tohodle kilometru už jsem střídala chůzi a běh, rovinky a skopečky jsem běžela, kopce jsem vycházela. Od téhož kilometru jsem měla i své vlastní doprovodné vozidlo, které vlastně uzavíralo. Vněm sedělo už i to děvče za mnou, měla prý problémy s kolenem, pak ještě jedno děvče - organizátorka, jedna malá holčina - pomocná síla, pak ještě řidič - to je logické - sympatický mladík! No a ti se o mě přepychově starali až do konce. Vždycky popojeli a někde na mě čekali, zásobovali mě vodou (mimochodem v Rychnově mají hrozně dobrou, ne tu naší chlórku), iontíkama, dělali mi informační servis o členitosti terénu přede mnou a asi 8 km před cílem mi sdělili, že to už musím doběhnout, že už na mě všichni čekají. Tak jsem to doběhla, ke konci to naštěstí bylo povětšinou skopce, ještě přeskákat jarmark na náměstí a už slyším hlásit své jméno, potlesk již odpočatých ostatních maratonců a pak ten slastný pocit, pro který to všechno dělám, ta odměna, když minete cíl, když jste to dokázali.

Lišák, ten tam už dýl seděl na obrubníku, pogratulovali jsme si onáručováním. Honza Jelínek za mnou přišel, že jsem třetí, lezla jsem na stupínek vítězů, poprvé v životě! Ty malé závody mají své kouzlo. Tomáš byl ve své kategorii druhý, také stupínkoval. Jo ještě předtím jsem se odebrala poděkovat třesem ruky svému doprovodnému vozidlu za skvělou péči. Pomalu jsme balili sebe i kola - mimochodem Šárka mi to moje pěkně zadělala, když zajížděla na záchod! (ona je prostě nenasytná) a brzdila tam někde v bahně. Ale nic ve zlém. Udělalo se mi trochu šoufl, tak jsem si musela v baru objednat Bechera (se říká, že má léčebné účinky, ne?). Nakonec jsme se plánovali ještě pěkně nasytit, cesta ku Praze dlouhá, najedli jsme se v restauračce v dolním rohu náměstí - nechala jsem si přinést "Rychnovský bramborák" - výborná to věc, kdo nejedl, neví. Ale ono to má různé názvy, takže jste to možná již v ústech měli a nikdo neví, jestli to bylo tedy to samé.

Zpátky jsme, po cestě nakoupivší melouny domů a jedním se téměř neandrtálským způsobem nacpivší na odpočívadle u dálnice, doautomobilovali až po deváté, už za tmy, příjemně unavení, rozbolavělí a vlastně i odpočatí a spokojení. A abych to ještě doshrnula: byl to opravdu zážitek, hezké chvíle, bloudění po Hradci Králové, Buty v autě, kola na střeše, spokojené žaludky, správní sousedi na parkovišti v Rychnově, uspokojující počasí, marihuana v kufru, čurbes všude v autě, zkrátka všem účastníkům děkuju za tyhle chvíle (Honzovi také za odřízení) a těším se na další takové.

Pročítala jsem si knížku od Roberta Fulghuma a něco jsem hledala. A našla jsem něco jiného, co bych vám taky chtěla dopřát si přečíst. Slova jsou od Jamese P. Carse

• Konečné hry hrajeme, abychom vyhráli, zatímco smyslem her nekonečných je hrát si pořád dál.
• Koneční hráči hrají v jakýchsi mantinelech, hráči "nekoneční" si hrají s těmito mantinely a posunují je.
• Překvapení obvykle znamená, že konečná hra končí, ale v případě nekonečné hry je naopak dalším důvodem, aby tato pokračovala.
• Být připraven na překvapení vyžaduje přípravu; být připraven na překvapení znamená něco umět a vědět.
• Konečná hra o život je věc velice vážná; nekonečná hra života je radostná.
• Radost a smích provázející nekonečné hry vyplývají z pochopení, že začínáme cosi neukončitelného.
• Sám si hrát nemůže nikdo. Nikdo nemůže být člověkem sám o sobě.
• Naše společenská existence je ... nevyhnutelně velmi těkavá.
• ...nejsme balvany, přes něž teče řeka světa; jsme přímo ta řeka.
• Vlastní proměna je naprostým předpokladem osobní kontinuity.
• Pokračovat může jen to, co je schopno proměny; právě to je zásada, podle níž žijí nekoneční hráči.

Břeh a moře

Jeden osamělý vyplašený lumík se rozhodl k exodu volaje "Hoří!" a utíkaje ke břehu moře. Možná, že mezi stromy viděl východ slunce nebo se probudil z horečného snu anebo narazil hlavou na kámen, až se mu v hlavě zajiskřilo. Ať už bylo co bylo, lumík utíkal, a jak tak utíkal, přidávali se k němu další, jedna lumčí maminka s mláďaty, jeden lumík, který měl zrovna po noční hlídce a ubíral se domů do postele a různí vybraní uživatelé nočních radovánek a ranní ptáčata.

"Bude konec světa!" křičeli všichni, a jak se spěchající stovky rozrůstaly do tisíců, důvody jejich bezhlavého úprku narůstaly krokem skokem, cvalem klusem.

"Luciper přijel na ohnivém voze!" vykřikl jeden starší lumík. "Drží slunce jako pochodeň! Svět je v jednom plameni!"

"To je zábavní jízda!" vykvikla jedna starší lumčí dáma.

"Cože se to děje?" ptali se jí.

"Zabavujou perlorodčí hnízda!" vykřikoval jeden mužský lumík s divýma očima, který probděl celou noc a přeslechl se. "Ty sloje oceánů temné, dosud nezbádané, kde mořský bůh má drahokamů plné zlaté vozy!"

"Jsou to kozy!" vykřikla jeho dcera. "Ať nás spasí bozi!" A někteří mezi utíkajícími začali křičet, že se ženou divoké kozy, a jiní hned nato, že se zlobí bozi, až se nakonec vyrojilo tolik důvodů pro úprk, kolik bylo utíkajících.

Jeden lumík, jenž žil po mnoho let samotářským životem, odmítl dát se strhnout tím bezhlavým úprkem, který se kolem jeho doupěte přehnal jako povodeň. Neviděl žádné plameny v lese, ani žádné kozy, ani žádné vozy a nikde nebyli ani žádní bozi. Jelikož to byl veliký vědec, přišel už dávno k závěru, že v slojích oceánu nejsou žádné drahokamy, ale jenom samé mazlavé bláto a obrovské chuchvalce hnusného špinavého svinstva. A tak jen pozoroval, jak ostatní lumíci skáčou do moře a mizí ve vlnách a jak někteří křičí: "Jsme zachráněni!" a jiní zase: "Jsme ztraceni!" Učený lumík jen potřásal žalostně hlavou, roztrhal všechno, co za ta léta napsal o svém druhu, a pustil se do svých studií úplně znovu a od samého začátku.

Naučení: Všichni lidé by se měli snažit zjistit, než umřou, před čím utíkají, za čím utíkají a proč utíkají.

Z knihy Filozof a ústřice - James Thurber

Ženitba - N.V.Gogol

Ano, opět Gogol. Tentokrát jsem ale navštívila Činoherní klub a musím říct, že jsem se už dlouho takhle nezasmála. Někdo si možná řekne: "Smát se u Gogola? To není normální." Já si to taky myslela, ale skvělý výkon herců Pavla Zedníčka, Petra Nárožného, Rudolfa Hrušínského st. mě přesvědčil o opaku.

Pokud se někdo z vás v blízké době chystá oženit či vdát se - doporučuji shlédnout toto představení. Najdete zde návod, jak uskutečnit námluvy, o co se při námluvách zajímat (věno, vědomosti vyvolené, titul vyvoleného...) a jakým způsobem včas uprchnout.

Ženitba je tedy příběh staršího úředníka - vládního rady Podkolatova (Petr Nárožný), který by se sice rád oženil, ale zas až tak na to nepospíchá. Ale když se to dozví jeho přítel Kočkarev (Pavel Zedníček), který již ženatý je (a ví tedy, co to obnáší), rozhodne se, že svého přítele ožení, a to co nejrychleji (když já, tak i on), nevěsta je vyhlídnutá. Stačí jen přimět Podkolatova, aby za ní zašel a přesvědčit dalších několik nápadníků, že tato žena opravdu není vhodná pro ně...

Pokud si tedy budete chtít někdy v pochmurném podzimním počasí vylepšit náladu - doporučuji.

Činoherní klub, Ve Smečkách 26, P 1, tel: 96 22 21 23. Lístek na stání: 30 Kč

CD: Moje smutné srdce - Jaromír Nohavica

Nejsem žádný hudební odborník, a tak si nedovolím posuzovat tuto hudbu z nějakého hudebního hlediska. Ale rozhodně z pozice posluchače - laika si dovolím říct, že toto CD je velmi dobrý kousek s příjemnou hudbou - pomalejší písničky, zajímavé texty. No prostě Nohavica je Nohavica.

Film: Slepičí úlet

Už toho máte všeho dost? Chcete přijít na jiné myšlenky? Jděte na tento film, ale neočekávejte žádný zázrak s hlubokou myšlenkou. I když... Možná poté, co shlédnete tento film, přestanete jíst i to zaručeně zdravé kuřecí maso. Případně budete od té chvíle považovat slepice za nejchytřejší zvířata na světě. Nebo odejdete z kina a řeknete si: To byla, ale kravina!

Na zdánlivě jednoduchou otázku, jaké jsou výhody a případná rizika vstupu ČR do Evropské unie, neexistuje jednoduchá odpověď.

To, co je pro většinu občanů výhodou, může některý člověk vnímat jako riziko. Přitom mnohé z toho, co krátkodobě po vstupu může vyznít spíše polemicky, bude mít z dlouhodobého hlediska na naši republiku kladný vliv.

Vstupem České republiky do EU získají naši občané i celá země řadu práv a výhod. Na jednotném trhu bez vnitřních hranic budeme moci využívat čtyř základních svobod spočívajících ve volném pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Ty stimulují společenskou a hospodářskou modernizaci země, konkurenceschopnost a výkonnost její ekonomiky, zvyšují úroveň vzdělanosti, investic i sociální jistoty.

Spolupráce v oblasti soudnictví a vnitřních věcí posílí bezpečnost občanů

• Spolupráce v oblasti vnitřních věcí zlepší boj proti organizovanému zločinu, korupci či nelegálnímu obchodu s drogami a usnadní i stíhání pachatelů trestných činů. Tím se posílí bezpečnost občanů.
• Převzetí legislativy EU se usnadní spolupráce mezi českými soudy a soudy ostatních členských zemí unie v občanskoprávních věcech, jako jsou rozvody, mateřská péče apod.
• Po vstupu do EU budou zrušeny kontroly na hranicích a letištích při cestách do většiny zemí EU a hraniční policie bude provádět jen namátkové kontroly, např. před kriminalitou či přepravou drog.
• Spolupráce v oblasti vnitra bude od ČR vyžadovat zpřísnění vízové povinnosti vůči některým třetím zemím.
• Pokud by ČR vstoupila do EU dříve než některá její sousední země, bude muset zpřísnit ochranu vzájemných hranic, nebude-li s EU dohodnuto jiné řešení.

Společná bezpečnostní politika posílí postavení a bezpečnost České republiky v Evropě a ve světě

• ČR se aktivně zapojí do evropské zahraniční a bezpečnostní politiky, bude o ní spolurozhodovat a tím se podílet na posilování míru a bezpečnosti v Evropě a ve světě.
• ČR bude v rámci EU politicky i ekonomicky silnější vůči třetím zemím.
• Při účasti na společné zahraniční a bezpečnostní politice bude ČR zohledňovat zájmy ostatních členských zemí, které se s jejími zájmy možná nebudou vždy plně shodovat.
• ČR se stane atraktivnější pro nezákonnou migraci občanů z třetích zemí, díky členství v EU se jí však bude moci účinně bránit.

Jednotný trh Evropské unie

• Vstup zahraničních podnikatelů na český trh vytvoří nová pracovní místa, která se odrazí v postupném zvyšování mezd a životní úrovně obyvatel.
• Čeští spotřebitelé vlivem silnější konkurence mohou očekávat nabídku kvalitnějších výrobků a poskytování lepších služeb.
• Zvýší se příliv zahraničních investic, které podpoří oživení ekonomiky, zlepší fungování kapitálových trhů, zvýší důvěru v bankovní sektor.
• Je možné, že postupem času se o práci v ČR budou ucházet i občané ostatním členských zemí a tím vznikne větší konkurence na trhu pracovních sil.
• Přibližování k EU možná urychlí růst cen některých druhů zboží a služeb, k čemuž by však do značné míry docházelo i bez našeho členství.
• Občané jiných členských zemí si na našem území budou moci kupovat podniky, nemovitosti a zemědělskou půdu.

Převzato z Hlásí se POLICIE (7/8/00)