| čt 1.2. | 18:00 Clavis |
| út 6.2. | 19:00 Tělocvična Kuncovka |
| út 13.2. | 19:00 Tělocvična Kuncovka |
| út 20.2. | 19:00 Tělocvična Kuncovka |
| út 27.2. | 19:00 Tělocvična Kuncovka |
| čt 1.3. | 19:00 Tělocvična Kuncovka |
| 10-17.3. | Jarňáče |
| 24-25.3. | Interhory s Jámyslem |
Příspěvky dávejte do klubovny do 28. 3. 2001. Děkuji Symbolu Moci za jeho bezchybnou a vyčerpávající práci. Symbolem Moci na měsíc únor jsou Pat & Mat a Bratři v triku.
Ráda bych vás pozvala na svůj první a doufám, že také poslední, maturitní ples. Určitě to bude stát za to - když už nic jiného, tak si alespoň zatančíte.
Jedná se tedy o maturitní ples Gymnázia Nad Kavalírkou, který se koná v úterý 27.3.2001 v Lucerně. Nebude ničím výjimečný (snad jenom tím, že tam budu já!?). Cena lístku také není nijak výjimečná - 120 Kč. Pokud by některé z vás tento článek zaujal a chtěli byste se na "můj" ples podívat, tak se mi ozvěte a já vám dodám lístky. Na viděnou na plese!
Dne 9. března, což je v pátek, jak by vám jistě řekl každý kalendářík-diářík, se uskuteční velký filmový karneval. Je po zkouškovém, navíc znovu opakuji pátek a proto očekáváme velmi hojnou účast tj. všechny.
Každý jste jistě někdy zatoužil být filmovou star a zahrát si v nějakém filmu či seriálu. Právě teď si to můžete vyzkoušet na vlastní kůži. Vpuštěn bude jen ten, kdo přijde v originální masce jakéhokoli filmového popřípadě seriálového hrdiny (tzn. hrané postavy živým hercem). Samozřejmě musí být na první pohled jasné o jakého hrdinu jde. Pokud budete chtít, můžete přijít v maskách filmových párů (Ginger & Fred, Bonnie & Clyde atd.) Zkrátka filmové fantazii se meze nekladou.
A nezapomeňte, že i na tomto karnevalu bude vyhlášení nejlepších masek. Takže už nyní přemýšlejte a vymýšlejte, šijte, lepte, shánějte, protože jaké jiné ocenění můžete na filmovém karnevalu dostat než Oscara. Mimo soutěže o pozlacenou sošku se také můžete těšit na pravý Holywoodsko-Stodůlecký filmový raut J. Bližší informace zatím tiskové agentury nevydaly, takže s dalšími zajímavostmi se setkáte v příštím vydání našeho společenského měsíčníku.
Ano už je to tady. Stejně tak jako každým rokem i letos se platí registrace - neboli členský poplatek. Letos bude poněkud odlišný způsob platby registrací a s tím vás seznámím na několika dalších řádcích.
Středisková rada se usnesla, že se tentokrát bude registrace platit ve třech termínech, ale není to podmínka - lze zaplatit i celou částku najednou.
Peníze, které z registrací získáme, se "vydají různými směry". Některé z nich odvedeme do vyšších míst, některé použijeme na provoz střediska a některé použijeme na zaplacení dluhů. Přesný rozpočet zatím nemáme. Více informací poskytne Marka.
A jak že se tedy bude platit? V lednu bychom měli vybrat 200 Kč, v březnu 300 Kč a v září také 300 Kč. Dohromady za rok tedy 800 Kč. Více k tomuto v článku od Marky.
Vzhledem k tomu, že v lednu již těch 200 Kč vybrat nestihneme - tak bych vás chtěla poprosit, jestli byste mi je mohli dát do konce února. Případně se mi prosím ozvěte vy, kteří tento rok nechcete být zaregistrování. (Pořádně si to rozmyslete a ještě jednou si přečtěte článek od Marky z minulého čísla Clavisu.) Děkuji předem za kladné vyřízení.
Vaše Káčula
Tímto bych chtěl promluvit k chlapské části kmene...
Víte, s Vlčákama je spousta těžké práce (kterou se snažím zvládnout co nejlépe) a pokud chcete, můžete jistou měrou pomoci. Jistě, samotné vedení oddílu je věc velice závazná (alespoň pro mne ano) - nemůžeme se u toho střídat jako hyeny u mršiny (brr, ale nic jiného mě nenapadlo), protože tak bychom sice vedli stádo, ale nepoznali bychom jednotlivě své ovečky (už se budu snažit omezit svá přirovnání), ale najde se i něco, co čas od času můžete udělat i vy. Ten uspořený čas pak můžeme investovat do hodnotnější činnosti. O co přesně jde:
Už se mi ozval Lišák, že napíše. Tomáši, já vím, že jsem možná až otravný (tak trochu musím), ale napadly mě pro tebe další náměty (hadi a pozorování poštolek), tak pokud máš chuť a čas, budu tím velice potěšen. Moc ti děkuju za poskytnutí starých čísel Hafíka.
Děkuji Lišákovi za instruktáž k broušení nožů.
Do budoucna jsme uvažovali o vymalování a pomalování, poličkách, ... Kdyby vás něco napadlo, vrhněte se na to. Marce děkuji za obětavé vyřizování druhé klubovny.
Jako byl Puštík, čímž mu děkuji, v ZOO nebo na výpravě na Bobrově chatě. Bude fajn, když vás kluci poznají a třeba od vás - ačkoliv si nepřipouštíte, že by to bylo možné - něco pochytí. Od Puštíka třeba tu správnou ztřeštěnost (obvykle pánům poklony neskládám...). Pokud s námi někam chcete vyrazit, dejte to vědět předem. Na jednodenní výlety vám dáváme zcela volný přístup! Tímto se také omlouvám, že vás o oddílových akcích v poslední době neinformujeme. Napravím to.
Jedná se především o vyšití 1. vlčáckého zákona (ne, že bych to snad nesvedl, ale kdybych dělal úplně všechno, musel bych vynalézt stroj času!). Dovolím si být trochu drzý - kdyby se našla švadlenka, která by neměla do čeho píchnout... Puštíkovi také děkuji za to, že se ujal výroby domovenek, Lišákovi za objevení razítka.
Na závěr (a už naposledy) děkuji za pozornost a doufám, že jsem na vás zapůsobil.
P. S. Dejte mi co nejdříve vědět, jestli plánujete jet na tábor a na jak dlouho. Zatím vím (kromě Bobra, Šákula, Lochnesse a Padáka) jen o Muwínovi.
Předpokládá se, že v příštím roce by se měl náš roverský kmen rozšířit o pár kluků z Vlčáků (a holek z Parády). Jedná se o Rychlíka, Tomáše, Marka a Charlieho. Velká část z vás je ani nezná a oni neznají nás. Kluci by měli mít možnost vědět, do čeho jdou a jestli vůbec mají o společnost takových lidí zájem. Proto bychom čas od času pro ně měli zpřístupnit některé akce (jako třeba tělocvičny, čímž se zabíjejí dvě mouchy jednou ranou), samozřejmě i neklíčové, protože Clavisáci patřící většinou k vedení oddílu se s nimi znají celkem dobře. Protože program oddílu je zaměřen pro kluky okolo dvanácti let, přestává přirozeně všechny čtyři výše jmenované bavit. Samozřejmě se snažíme jim nabídnout víc, nějak je motivovat, ale pokud se do toho vloží kmen, může to přinést očekávané ovoce - spokojenost všech tří zúčastněných stran. Vedení Vlčáků je proto připraveno být nápomocno při přípravě takovýchto akcí. Mám-li se vyjádřit o klucích jednotlivě, tak snad jedinou jistotou je Rychlík. Z těch ostatních je Tomáš (přiznejte - znáte ho?) asi ten, který si to zaslouží nejvíce, přestože je v oddílu teprve krátce. Účast dvojice Marek-Charlie na oddílových akcích je velice kolísavá a pro oddíl jsou tak trochu i přítěží, zejména Charlie. Vedení oddílu si myslí, že nemá smysl přijímat někoho jen proto, že odrostli oddílovému věku. Ke klukům vzneseme požadavky oddílu (dostatečná aktivita) proti nabídce kmene. Bude jim řečeno, že pokud je nesplní, tak do roverů nepůjdou, protože si to nezaslouží. To samosebou nemůžeme (a ani nemáme zájem) dodržet, protože by to bránilo omlazení oddílu a patrně by to byla zbytečná přítěž, ale to oni naštěstí nevědí (zamkněte si ústa)... Asi víte, kam mířím - nějak se to prostě dělat musí! Pokud kluci nemají o Vlčáky evidentní zájem, oddíl se s nimi nebude trápit a pošle je pryč (klidně před táborem). Je na kmeni, jestli je pak přijme nebo ne. Ale co by v takovém případě bylo morální?
Tak toto je můj názor (snad jsem na nic nezapoměl), se kterým souhlasil i Bobr. Debatě k věci se nebude vedení oddílu bránit.
Chraňme naše lesy je heslo, které jsem použil v jednom ze svých bezpředmětných a pro někoho možná i stupidních vzkazů do Kecafonu. Lišákova poznámka mě donutila přemýšlet a výsledkem toho byl smysluplnější text v Kecafonu, než je u mě normální. Tím to ale zdaleka neskončilo, a tak píšu, co píšu. Mnohým z vás to možná bude připadat jako pokus o nějakou fantasmagorii. Pro ty, kteří nečtou Kecafon, nejprve nastíním problém:
Dřevo je surovina, bez které se dnes lidstvo asi neobejde. Nejvíce dřeva se spotřebuje na výrobu papíru. Nevím, zda je to zčásti jakýmsi projevem neúplné důvěry v moderní přístroje, ale papír je nadále významným nositelem dat i v těch nejvyspělejších státech Světa. S nárůstem obyvatelstva na této planetě značně vzrůstá i jeho spotřeba. Úbytek lesů je mnohonásobně větší než nová výsadba. Plíce matky Země rychle řídnou. Recyklace papíru není a nemůže být stoprocentní. Blíží se i doba, kdy zmizí poslední zdroje uhlí a ropy. Od jaderné energetiky začíná vyspělý západ ustupovat - dokladem toho je situace v sousedním Německu. Bez fosilních paliv se všechno jakoby zastaví. Jedním z možných zdrojů energie je využití biomasy. Pro průmysl se biomasa nevyhnutelně stane zdrojem cenných surovin dříve získávaných právě z ropy. Světovou energetiku a především průmysl a zemědělství ovládne genové inženýrství. Geneticky modifikované obilí a brambory zasytí hladový Svět. Lidé mají z GMO, a to především z geneticky upravených konzumních plodin, strach, ale většina z nich ani neví proč. Genové inženýrství umožňuje snáze, rychleji a značně přesněji docílit výsledku osahovaného klasickým šlechtěním. Totiž, abyste rozuměli, šlechtění je vlastně téměř nekontrolovatelnou genetickou modifikací. Nikdo se nebojí jíst hlávkový salát. Přitom této chutné zeleniny se docílilo šlechtěním plané odrůdy. Za dostatečných analytických a jiných opatření není třeba se konzumace takových plodin obávat.
(V zemích EU musí být GMO z hlediska výživy pro spotřebitele výhodnější než srovnatelné klasické odrůdy na trhu, výrobky z GMO musí být viditelně označeny, GMO musí být testovány na alergeny - to u klasických odrůd neplatí! ... Dohodou s Ministerstvem zemědělství má v ČR na starost záležitosti s transgenními rostlinami Ministerstvo životního prostředí, jehož poradním orgánem je Komise transgenóze rostlin, která vznikla jako dobrovolné sdružení odborníků, komise se řídí systémem EU. V USA nejsou žádné zvláštní zákony o GMO a jejich regulace se řídí vlastnostmi produktů, genetické hybridy jsou v USA zcela běžnou záležitostí - to je důkaz toho, že těžko odvrátíme prosazení GM-rostlin!)
Nebezpečí transgenních rostlin spočívá v něčem úplně jiném. Nový biotyp, je-li schopen se ve volné přírodě reprodukovat a křížit, se může rozšířit na další stanoviště a vytvořit životaschopné populace. Tím by mohlo dojít ke změně ostatních přirozených společenstev (změnou přirozeného prostředí atd.). Moderní genové inženýrství dosahuje zásadnějších změn rostlinného organismu a je tedy zatím namístě zvýšení bezpečnostních podmínek pro pěstování takovýchto kultur. Bohužel, životnost stromu je poměrně vysoká, a tak lze invazní potenciál nových genotypů posoudit až po několika letech. Pokud by přece jen došlo k úniku z izolovaných stanovišť, věřím, že by si příroda z velké části poradila sama. Např. nové genotypy jehličnanů by jen těžko obstály v přirozených podmínkách navyklých druhů - nebyly by schopné konkurence.
Většina stromů je větrosplašných a jejich pyl se přenáší na velké vzdálenosti. Křížení je možné jen u příbuzných druhů. Jsou však známy druhy, které se vzájemně nekříží. To je zakódováno v genech těchto druhů, což může genové inženýrství využít při dalším vývoji. Samozřejmě to není zas až tak jednoduché, ale podmínkami genové manipulace nepříbuzných druhů se nehodlám zabývat, protože i stručný výklad by byl poměrně rozsáhlý a náročný. Clavis není odborný časopis a já rozhodně nejsem odborníkem, ale pouze laikem obeznámeným, snad dobře, s určitými základními skutečnostmi tohoto oboru. Musím také přiznat, že vám předkládám informace z let 1998-2000 (květen), kdy jsem na toto téma shodou okolností vypracoval seminární práci (s pochvalou) pro předmět Člověk a prostředí. Vememe-li v potaz, jak rychle postupuje výzkum, jsou to fakta poměrně stará, avšak pro můj článek postačující. Vědci již vypěstovali některé druhy rostlin, jejichž pyl transgen neobsahuje a tudíž je i problém horizontálního přenosu transgenu křížením na jiné druhy v podstatě vyřešen.
Ale zpět k papíru. Stačí jen vyřadit jediný gen a je možné pěstovat genotypy, jejichž dřevo obsahuje výrazně menší podíl ligninu, který je při výrobě papíru nežádoucí. Taková výroba by byla nejen ekologičtější, ale výrazně by poklesly i výrobní náklady. Snížení tvorby ligninu se navíc projevuje zvýšenou tvorbou k výrobě papíru požadované celulosy (polysacharid tvořený jednotkami glukosy), takže stromy rostou rychleji a do větších rozměrů. Snahou výzkumných pracovníků-zemědělců je vypěstovat druhy odolné vybraným klimatickým podmínkám. Odolný strom roste rychleji a přímě a dává kvalitní dřevo pro papírový průmysl. Budoucností tedy nejspíše budou tzv. papírové plantáže a původní lesy se stanou netknutelnými rezervacemi. Pořád dokola se ale musím sám sebe ptát: Proč musíme mít papír sněhově bílý?
Dovolím si ještě se vrátit k problému nárůstu populace: Přežít znamená regulovat. Kdy k tomu dojde? Budeme systém, který možná vznikne, nazývat demokracie? "Paní, pane - Komise pro Světovou populační radu rozhodla, že nemáte nárok na zplození dítěte. Váš genetický materiál není vhodný." Pak se možná stane, že se rodiny uchýlí do vyhnanství a budou žít ve strachu před prozrazením a v bídě. Proti takovým, kteří nerespektují pravidla společnosti a okrádají ji tak o cenný proviant, vzniknou Jednotky teroru, které budou pročesávat Zakázaný prostor mimo obydlené oblasti. Možná, že se budou lidi klonovat (fuj)! Ale to už mě opravdu chytá fantas...
Kdybyste se snad chtěli dozvědět něco víc o genovém inženýrství, tak navštivte knihovnu Ústavu zemědělských a potravinářských informací (P2, Londýnská 55) a půjčte si třeba publikaci Biotechnologie v zemědělství a potravinářství (sdružení Biotrend, 1998). Máte-li zájem o novinky z výzkumu, sledujte měsíčník Zemědělské aktuality ze světa, který vydává přímo ÚZPI, a do kterého vás nechají nahlédnout ve studovně. Něco o genetice najdete téměř v kterékoliv knihovně. Ale neříkejte mi, že jste takoví blázni! To si raději přečtete Chemické listy, ne?
Stalo se mi jednou - dostali jsme za úkol namalovat smrt. Zavřela jsem oči a čekala jsem, jaké obrazy mi potáhnou hlavou. Viděla jsem uschlé stromy a kostry ptáků, jako z obrazů Toyen. Zhroucené dívčí tělo, jak leží na zemi, bez hnutí. Poušť, písek až k obzoru.
Tentokrát však poušť nezabydleli pánové ve staromódních oblecích se slamáky na hlavě, ani červený deštník, přeměněná ručička měřicího přístroje, ale obrazy. Spousta stojanů s obrazy velkého formátu, samé abstraktní kompozice. Bylo jich nespočetně.
Procházela jsem tou pustou krajinou snad několik týdnů, od jednoho obrazu k druhému, u každého jsem se zastavila, podívala se, pěkné byly. Ale s každým dalším dnem, s každou další desítkou, možná stovkou obrazů jsem se nemohla zbavit pocitu, že jim něco chybí. Hodně jsem o tom přemýšlela. Je to divné, jaký úspěch abstraktní obrazy sklízejí, a mně přijdou jako bez duše. Potřebovala jsem někoho, s kým bych se mohla poradit, zeptat se, co on si myslí.
Zanedlouho se mi mělo dostat odpovědi. Uprostřed veliké duny seděl člověk, před sebou v písku rozložené plátno. Vyzval mě, pojď sem, neboj se. Jak se ti to líbí?
Co jsem měla říct? Je to zajímavé... tedy hlavně to, že vůbec vystavujete na poušti. Co vás to napadlo? A jak dlouho už tady malujete?
Ani nevím, neměřím svůj čas kalendářem, tady to nemá význam. Znáš tu povídku o muži, co sázel stromy? Než jsem přišel, myslel jsem na to, že celou poušť zaplním obrazy. Nepřemýšlel jsem proč, měl jsem prostě takovou vizi. Pořád mi strašila v hlavě. A pak jsem si vzpomněl na tu povídku a řekl jsem si, že každý člověk dokáže uskutečnit své sny, musí jen opravdu chtít. Tak jsem odjel do pouště. Myslím, že dneska už se věci mají jinak, ale to by bylo na delší vyprávění. Sázení stromů je přece jen smysluplnější. Jenže malování obrazů je to jediné, co umím. Ale nechme toho. Raději mi pověz - jsi prvním, a možná že i posledním návštěvníkem mé velkolepé expozice - co tomu říkáš?
Tím, co mi o sobě řekl, i když toho nebylo mnoho, si získal moji důvěru, a tak jsem spustila přímo. Víte, postavit obrazy do pouště, to je úžasný nápad. Byla jsem úplně unešená, když jsem to viděla. Neváhala jsem ani chvíli. Nechala jsem za sebou všechno, nebo skoro všechno, čím jsem tou dobou žila, a podlehla vábení té neznámé krásy. Tehdy jsem ještě netušila, na jak dlouhou cestu se vydávám. Ale nakonec je asi dobře, že byla dlouhá, alespoň jsem měla čas si všechno pořádně rozmyslet.
Jak jsem se víc a víc sbližovala s vašimi obrazy, začínala jsem chápat, co pro mě znamená figurativní umění. Přijde mi daleko sdělnější. Jak bych to jenom řekla? Abstraktní obraz může být provokativní, může být i pěkný na pohled, nebo prostě jen zajímavý, ale nevyvolává ve mně touhu po dialogu, často ani hlubší reflexi. Podle mě nedokáže abstraktní obraz plně vystihnout podstatu nějakého problému nebo zážitku. Takže jsem se vás vlastně chtěla zeptat, proč malujete abstraktně a co to pro vás znamená.
Nevím, jestli dovedu odpovědět jasně, ale pokusím se. Vyvíjel jsem se, samozřejmě. Na škole jsme malovali různá zátiší, akty a kdovíjaké další studie. Tehdy jsem se to učil, a tak jsem objevoval pořád něco nového. Jak pozměnit náladu obrazu změnou osvětlení, jak pracovat s barvami... bylo toho hodně. Ale postupně mi začínalo vadit, že všichni malujeme totéž. Už několik set let malují všichni s jistými obměnami totéž. Cítil jsem se hrozně svázaný.
Potom jsem objevil kouzlo abstrakce. Jakou poskytovala volnost! Najednou jsem viděl před sebou dokonalou možnost, jak vyjadřovat i ty nejkomplikovanější zážitky, nejkomplexnější pocity. To máš podobně jako s volným veršem v poezii. Nejsi omezovaná nějakou pevně danou strukturou. A navíc apeluješ na divákovu aktivitu. Já to totiž vnímám úplně obráceně - když si někdo prohlíží obraz, který představuje něco konkrétního, může si říct tak akorát, že to je hezké, nebo že tu scénu malíř dobře vystihl, ale už si nespojí nějaké na první pohled vzdálené myšlenky do smysluplných souvislostí. A to mu podle mě umožňuje právě abstraktní tvorba.
Dobrá, jenže já si pořád myslím, že každá i velice konkrétní scenérie, pokud není namalovaná příliš doslovně, pokud není pouhou reprodukcí viděného, vyvolá v člověku řetěz asociací, vzpomínek a přání, které mu pomohou spojit si věci dohromady novým způsobem. A myslím si dokonce, že ta šance je tady větší - jaké představy si chcete asociovat s abstraktní kompozicí? I ty nejsložitější pocity jsou nakonec reprezentovány konkrétními zážitky. A nebo mám prostě jen tak málo rozvinutou schopnost imaginace?
... P.S. Ta diskuse asi nikdy neskončí, a tak je nechme, ať se přou, a podívejme se na to, zda bychom si s příběhem nemohli poradit lépe.
Stalo se mi jednou - dostali jsme za úkol namalovat smrt. Zavřela jsem oči a čekala jsem, jaké obrazy mi potáhnou hlavou. Viděla jsem uschlé stromy a kostry ptáků, jako z obrazů Toyen. Zhroucené dívčí tělo, jak leží na zemi, bez hnutí. Poušť, písek až k obzoru.
Tentokrát však poušť nezabydleli pánové ve staromódních oblecích se slamáky na hlavě, ani červený deštník, přeměněná ručička měřicího přístroje, ale obrazy. Spousta stojanů s obrazy velkého formátu, samé abstraktní kompozice. Bylo jich nespočetně.
Procházela jsem tou pustou krajinou snad několik týdnů, od jednoho obrazu k druhému, u každého jsem se zastavila, podívala se, pěkné byly. Ale s každým dalším dnem, s každou další desítkou, možná stovkou obrazů jsem se nemohla zbavit pocitu, že jim něco chybí. Hodně jsem o tom přemýšlela. Je to divné, jaký úspěch abstraktní obrazy sklízejí, a mně přijdou jako bez duše. Potřebovala jsem někoho, s kým bych se mohla poradit, zeptat se, co on si myslí.
Zanedlouho se mi mělo dostat odpovědi. Uprostřed veliké duny seděl člověk, před sebou v písku rozložené plátno. Přišla jsem k němu, neviděl mě. Seděl a maloval. Pak si mě všiml. Usmál se a pokynul mi, ať jdu blíž. Ještě jsem ani nestačila pozdravit a on už na mě spustil. Francouzsky. Mluvil hrozně rychle a vázal slova k sobě. Samozřejmě, že je vázal. Říkala jsem si, že by měl přece mluvit anglicky, ale nedalo se nic dělat. Se svou chatrnou slovní zásobou jsem se mu pokoušela vysvětlit, že mu vůbec nerozumím, ale kdyby mluvil pomaleji, tak bych snad něco pochytila. Snažil se, zpočátku. Ale tolik překypoval touhou něco říct, s někým se podělit, že se dlouho neudržel.
Stála jsem tam s doširoka rozevřenýma očima a nezmohla se na slovo. Krásně se to poslouchalo. Na vlnách T. S. F. Pak se odmlčel a já jsem si vzpomněla, že mám v tašce chleba. Nabídla jsem mu kousek, vzal si, a jak mu chutnalo. Dojedl a podíval se na mě se zoufalým výrazem ve tváři. Pokrčil rameny - asi se nedomluvíme.
A potom mi řekl, ať si sednu a chvíli počkám. Zase něco vyprávěl a přitom maloval. Zavřela jsem oči a z toho horka jsem hned usnula. Když jsem se probudila, byl obrázek už hotový. Ukazoval mi ho, řekla jsem, že se mi líbí, a on říkal, ať si ho vezmu. Snažila jsem se protestovat. Soukala jsem ze sebe, že si ho nemůžu vzít, že si to nezasloužím. Ale on trval na svém. Nakonec jsem si obrázek vzala, rozloučila se a šla dál.
Cestou jsem často myslela na naše setkání. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit a jenom ten obrázek, který jsem si nesla pod paží, mi připomínal, že se mi to nezdálo. Pak najednou jsem si uvědomila, že obrázek asi nebyl darován mně jako osobě, ale že mi ho malíř dal proto, že se mým prostřednictvím - po jak dlouhé době asi - setkal se světem, z něhož do pouště odešel. Musím tedy obrázek předat světu. Ale jakým způsobem? Musím najít nějaké místo, kam by se dal vystavit, aby oslovil co nejvíce lidí. Nebo aby oslovil co nejhlouběji třeba i malý počet lidí?
Hledala jsem dlouho. Prošla jsem spoustu měst a kolik vesnic, to by se ani nedalo spočítat. Navštívila jsem tolik galerií, kostelů, obchodních domů, nádražních budov, nemocnic, dětských domovů... a pořád to nebylo to pravé. Pak jsem to vzdala. Řekla jsem si, že si prostě vezmu obrázek domů, uložím ho do skříně a budu čekat na ten správný okamžik. Budu čekat, dokud mě něco nenapadne. Takhle jezdit po světě, to nemá cenu.
Koupila jsem si lístek na vlak a byla jsem ráda, že už se nemusím nikam trmácet. Už jsem na to neměla sílu. Vlezla jsem do kupé, na sedačce ležely noviny. Vida, mám dokonce i co číst. Zběžně jsem je prolistovala, nic mě nijak zvlášť nezaujalo. Všechny politické problémy mi najednou přišly tak malicherné. Tak jsem noviny zase zavřela a chtěla jsem je vyhodit do koše. Jenže pak jsem si všimla toho článku... V titulku se psalo něco o oslavách příchodu roku 2000, napadlo mě, další z těch bláznivých chvalozpěvů. Ani nevím, proč jsem si to začala číst. Nicméně ještě než jsem dočetla do konce, bylo mi jasné, že na příští zastávce budu muset vystoupit a udělat si ještě jeden malý výlet do Francie. Ředitel muzea v Nantes totiž vyzval všechny, kdo se chtějí zúčastnit jeho projektu, aby přinesli nějaký předmět, vypovídající podle jejich názoru cosi podstatného o 20. století. Všechny předměty pak v muzeu zůstanou uschovány sto let, než si je potomci dnešních dárců budou moci opět vyzvednout zpátky.
Obraz, který jsem s sebou už takovou dobu nosila, byl přesně takovým předmětem.
Přejato z časopisu Proklov
Tak jsem opět tady i se svým okénkem. Tento měsíc jsem viděla poměrně pěkné představení a jeden velmi hezký film.
Je to poměrně hezký český film - možná spíš tak trochu pohádka. Řekla bych, že ukazuje uspěchaný život této doby - každý člověk pracuje, vydělává velké peníze, ovládá počítač, mobilní telefon, ale už si neuvědomuje, že existuje i jiný způsob jak žít - v přírodě, s přírodou...
Tento film tedy vypráví o jednom rozvedeném, ale jinak velmi úspěšném programátorovi, který se rozhodne, že si jednou odpočine a udělá si o víkendu volno. Odjíždí spolu se svým synem na venkov a víkend se tak trochu protáhne. Venkov (a nejen ten) se mu zalíbí a do práce se mu už nechce...
Je to hezký příběh, i když bych řekla, že poněkud zidealizovaný, ale o to v něm asi nejde. Asi chce člověka donutit přemýšlet o tom, za čím že se to vlastně žene...
I herecké obsazení je poměrně dobré: Tomáš Hanák, Eva Holubová, Bolek Polívka a další.
Těžko se říká o čem toto představení je - na to se asi každý musí podívat sám a pochopit - každý to asi pochopí jinak...
Místo popisu svých pocitů z tohoto - řekla bych - velmi povedeného představení, jsem se rozhodla napsat sem to, co jsem si přečetla v programu:
Touha. Touha po blízkosti, po doteku, který by nebyl tak prchavý a vyprázdněný, který by neunikl otevřenými dveřmi do ticha...
Tolik opuštěných lidí, kteří stojí na zastávkách a nikdy se nepotkají.
Tolik lidí, kteří se potkávají na zastávkách a chvilinku pak spolu cestují. Krátká objetí na zadních sedadlech v posledních vagónech, krátká pohlazení, než se dveře otevřou a ty vystoupíš.
Tolik lidí, kteří spojí svou cestu a s nadějí pak vyhlížejí krajinu za obzorem a s propletenými prsty dýchají leporelo míjející se za okny jejich vlaku.
A pak se cosi stane, spustí se déšť, někdo přistoupí, někdo vystoupí, jeden odjíždí dál a jiný zůstává. A znovu čeká na nějaké jiné zastávce na nějaký ten další vlak, na ten skutečně pravý vlak, ve kterém bude kdosi, kdo už nebude jen dalším objetím, dalším polibkem, dalším spolucestujícím...
Kolik stojí sil nová naděje, která vykoupí zradu. Kolik se musí zaplatit, abys už nezraňoval a nebyl nikým zraňován. Kolik času je třeba, než se rány zacelí a ty můžeš být znovu pohlazen a můžeš znovu obejmout...
A někdy se stane, že někdo pochopí, že vlastně nezáleží na množství zastávek, na rychlosti vlaků, na zákrutách cest, ale že je jenom jedna stanice, kam jede jedna tramvaj a vede tam jen jedna kolej...
Někdo čeká celý život a ten vlak prostě nepřijede, nebo ho mine nebo tam není nikdo, kdo by jel tím naším směrem...
A někdo naopak netrpělivě přešlapuje a přesedá z vlaku do vlaku, ze soupravy do soupravy a stále potkává a stále míjí, stále opouští nebo je opouštěn.
Ale také on stále hledá a čeká na tu správnou chvíli, na ten jediný pohled, na to skutečně pravé objetí. A vůbec nezáleží na tom, kdy a kde se to stane...
A tak i když jsi unaven a plný bolesti, nesmíš zavírat oči, nesmíš být slepý, protože ti všichni okolo také čekají a také touží, a ti všichni přece musí být jednou obejmuti těma správnýma rukama, tím správným srdcem...
A já tu počkám s tebou, protože věřím, že ta naše tramvaj už za chvilku pojede, že už je někde za rohem, a že tou naší stanicí nakonec nebude jenom touha.