Clavis 10 - Červen 2001


obálka


Akce

čt 7.6.18:00 Clavis
so 9. 6.Turnaj v ping-pongu. Sraz je v 9:45 před vlčáckou klubovnou (Bellušova 1816). Kdo přijde později (opovažte se!), musí zaklepat za barákem na okno. Vlastní pálku a 5 Kč s sebou! Kdo můžete, vezměte i nějaký ten míček.
ne 10.6.19:30 Absolventské představení konzervatoře Taneční centrum Praha - Vinohradské divadlo. Jste zváni. (Vodník)
čt 14.6.Kopaná. Hrát se bude pravděpodobně na hřišti nad roverskou klubovnou, ale pokud to půjde, tak na některém z umělých hřišť na Lužinách (bývají bohužel obsazená). Sraz je v 17:30 u roverské klubovny. Přijďte s kýmkoli, kdo má chuť hrát.
každý čt17:30 Radlická - softball (Menhart, 0603 787118, zememeric@ini.cz)

Vlčácké akce

pá 8.6.Hřiště u školy v Trávníčkově ulici (?) od 16:00 do 19:00.
ne 10.6.Výlet
15-17.6.Stavění tábora
pá 22.6.Hřiště u školy v Trávníčkově ulici (?) od 16:00 do 19:00.

Ahoj lidi

Marka

Píšu příspěvek do Clavisu už nejmíň půl roku... Vždy ale nestihnu uzávěrku, protože mám na práci něco důležitějšího, než ten článek skutečně napsat. Chtěla jsem vám napsat o svých zkušenostech se životem na vesnici (myšleny jsou Řeporyje :-) a pak taky o tom, jak náš kmen a vůbec celé středisko upadá. Teď je tedy nejspíš poslední příležitost napsat vám něco ještě v tomto školním roce. Mělo by to být něco jako zhodnocení uplynulého roku, i když viděno hodně z dálky.

Když si promítnu, co si pamatuji od září 2000, napadne mě nejdřív poměrně vydařená zahajovačka na Brdech. Sice s problémem, ale přesto to vypadalo, že Clavis čeká poměrně nadějný rok a že se podaří nastartovat něco i starcům. Bohužel se tak nestalo a můžeme si teď lámat hlavu, proč to tak bylo. Jak se nad tím zamýšlím já, je to hlavně proto, že není žádný "vůdce" (v tom pravém slova smyslu), pro kterého by kmen a středisko byly hlavní prioritou. Pro všechny, kdo mě napadají, jsou to pouze bokovky, a to z nejrůznějších důvodů: někdo vede oddíl, někdo musí pracovat, někdo maturuje, někdo má kamarády jinde... Samozřejmě, že je to hlavně moje vina - jako vůdkyně střediska jsem zodpovědná za to, aby všechno klapalo. Ale čekala bych, že pokud to nezvládám já, najde se někdo, kdo převezme iniciativu do svých rukou a posléze i ten post vůdce střediska. Nikdo takový se však nenašel a já mám spíš neodbytný pocit, že všichni dávají štítivě ruce pryč. Ale pokračujme v hodnocení loňského roku:

Po slibném začátku přišlo ochlazení - vím, že několik lidí se pokoušelo dělat něco s Clavisem (mlaďochama), ale nesetkali se se zájmem z jejich strany. Sloni se, myslím, ani nesešli. Určitě se děly nějaké akce s větší či menší účastí, žádná mi však neutkvěla v paměti. Mohla bych se podívat do starých Clavisů na přehled akcí, ale to můžete udělat taky. Poslední kapka pro mě bylo to, že jsem v klubovně objevila jen tak pohozený Symbol moci. Schválně zkuste uhodnout, dokdy je v něm psáno. 2.11.2000. Od té doby ani ťuk. Sedm měsíců Symbol moci nikomu nechyběl, nikdo do něj nic nepsal. Myslím, že Clavis je mrtev. Chtěla bych, podle otřepaného hesla, zvolat: Ať žije Clavis!, ale sama na to nemám. Zkuste se přes prázdniny zamyslet, jestli na to někdo z vás ještě má.

Abych byla upřímná, tak na něco si ještě přeci jen vzpomínám: uskutečnil se Basketbalový maraton; s vypětím všech sil se podařilo zvládnout Jarňáče; konala se, i když zkrácená, Vlajková. Také proběhlo setkání u Bobra, kde se povídalo o oddílech; Puštík zajistil Den 97 (dík za to); tři další lidé si udělali Čekatelky (Míla, Hanka, Bobr). Není to ještě úplně na zabalení. Věřím tomu a věřím, že nejsem sama. Přeji vám krásné prázdniny.

P.S. O životě na vesnici příště :-)


Každá kapka může být tou, kterou pohár přeteče

Ferda

Vůbec nemám radost z toho, že jsem se stal v poslední době jediným pravidelným přispěvatelem do našeho společného časopisu. Je to docela mrzutý pohled, když si přijdu pro nový Clavis a nemám co číst, protože už ho mám vlastně přečtený (leda zkontrolovat hrubky). Vyhodil jsem 5 Kč, pořád by bylo lepší koupit si tatranku! Platím za to, abych mohl psát? Směšné! Ale čert vem ty peníze, tady jde o princip. Takže, jestli je teď zase Clavis "by Ferda", tak jste mě pořádně naštvali. Jednoduše jste ubozí, protože si neumíte najít čas už vůbec na nic. Jak vysoko je ve vašem hodnotovém žebříčku "najít si čas pro své přátele, protože tím jim udělám tu největší radost"? Buď hodně dole nebo já nejsem váš kamarád. Náhodou jsme se potkali a já bláhový si myslel, že snad stojíte o mou maličkost. Jak dojemné... Ano přeháním, ale ne moc. A nenávidím kritické proslovy ke skupinám, ať jsou nebo nejsou podnětné. A nebo je to všechno jinak? Tak to se potom těším v září na ten dvacetistránkový Clavis. A basta! A taky doufám, že se v září každý pravdivě vyjádří své záměry se kmenem, protože Velký huby teď nemám příliš v lásce...


Nejen Marce

Ferda

Aby bylo jasno, tak do svých nálad ohledně kmene nezatahuju Vlčáky. Ano, nevede se, ale to je úplně jiný problém! A taky vaše neobjektivní porovnávání oddílů je zcestné, protože to je přece těžko srovnávat, když každý oddíl začal z jiné mety a každý jde trochu jinam. Vždycky víte houby a jen kecáte (neříkám, že všichni), hodnotíte pouze z jednoho úhlu. Že nic nevíte, protože vám nikdo nic neřekne? A ptáte se? Jo, teď to ve Vlčácích skřípe, ale co předtím? Kde jsme byli na začátku roku a kde v březnu? Nikdy se nahlas neřeklo, že Vlčáci fungujou, vždycky jen Letorost a Minnehaha, možná Paráda. Já to ale vidím jinak, protože ségra do Minnehahy chodí a o Parádě taky něco vím, Letorost je pro mne spíše neznámou. Škoda, že teď to asi pravda je. Jenom si myslím, že o Vlčácích často nepadne slovo, protože se o nich neví, ale to už se nevysloví, a pak to vypadá, že jim to prostě neklape. A to je špatně! Pak se šíří klamy. Někdo přijde do klubovny, přečte si Kecafon a hned dospěje k závěru, že ti Vlčáci se ne a ne chytit. A taky si myslím, že se často tvrdí, že někde něco klape nebo neklape jenom proto, že to tak přece ještě nedávno bylo. A to je taky špatně! Ano, rozhodně to částečně souvisí s tou naší komunikací.

Závěrem bych napsal toto: Veřejně posuzujme, pokud jsme dostatečně informováni a nebo řekněme, že tak to bylo, když nebo že o tom zas já nic nevím, tedy nerad(a) bych uvedl(a) ostatní v pravdu neúplnou nebo dokonce v nepravdu.

A tím jsem popsal jednu z mnohých lidských chyb, která je bezesporu i součástí mého Já, chybu věru neodstranitelnou, ale chybu, kterou lze jako každou jinou do jisté míry kontrolovat, to však jen velice těžko. Asi mně moc nechápete, ale zkuste si článek přečíst ještě jednou. Stále nechápete? No, zapomeňte na to...

P. S.: Doufám, že se výše uvedené řádky neberou jako útok na Marku nebo někoho jiného, protože tomu tak není. Zápis Marky v Kecafonu byl pouze impulsem k zamyšlení nad problémem, o kterém si já myslím, že existuje (a třeba jsem jediný).


Moji milí!

Káčula

Nenapadá mě žádné jiné oslovení takové, aby vás článek zaujal a dočetli jste ho až do konce. Ráda bych vás POPROSILA, aby mi Ti, kdo tak ještě neučinili, zaplatili druhou část registrace - tj. 300 Kč pro ty, kteří nemají sourozence v kmeni a 200 Kč pro ty, kteří ho mají. Byla bych ráda, kdybyste to stihli do konce června (vzhledem k tomu, že původní termín byl v dubnu, to doufám nebude pro nikoho problém). Toto se týká i oddílů. Moc vás všechny PROSÍM. Buďte tak hodní a nechtějte po mně, abych vám to všem tisíckrát připomínala. Věřte tomu, že ani mě to nedělá radost, neustále někoho "buzerovat". Děkuji za kladné vyřízení.


Ping-pong, chcete-li stolní tenis

Ferda

Vypadá to, že nás bude hrát celkem deset (Ferda, Lochness, Padák, Vojta, Jája, Honzina, Bobr, Lišák, Puštík, Peggi), což je celkem slušné. Systém, jakým se bude hrát, si musím ještě pořádně promyslet, mám sice určitou představu, ale lepší by bylo, kdyby se našli ještě dva zájemci. No a kdyby se našli, tak bych musel pořád něco měnit, rušit...


Víčka pro děti

Alík

Přináším malou zprávu (ne úplně včas, ale přece) o akci, kterou uspořádal Junák, účastníme se jí a mohli bychom se účastnit ještě víc.

"Od barevných víček ke koutkům pro děti" je název akce, kterou rozjelo ústředí Junáka asi v polovině března. Možná jste o ní četli ve Skautingu nebo Kmeni, ale možná vůbec nevíte o co jde. Cílem akce je prospět alespoň trošku životnímu prostředí a zároveň udělat něco pro děti v dětských domovech.

V první části se sbírají víčka od PET lahví. Může je sbírat kdokoliv. Víčka se sbírají do "kontejnerů". Jeden takový "kontejner" se nám s Káčulou podařilo umístit do areálu Delvity na Lužinách. Je v prostoru před prodejnou obuvi RENO. Je to taková kovová konstrukce a na ní visí igelitový pytel, do kterého se víčka hází. Sbírání víček probíhá od dubna do června.

Na konci června odveze přepravní firma pytle s víčky ze všech sběrných míst z celé republiky firmě TRANSFORM, která z nich vyrobí komponenty na stavbu dětských hřišť.

Další a poslední část proběhne až po prázdninách. Z desek a prken vyrobených z víček budou starší skauti - roveři, stavět doplňky pro dětská hřiště u dětských domovů. Návrhy jsou zatím na lavičky k pískovištím, domečky a vláčky, stavebnice, ale fantazii stavějících se meze nekladou.

Pokud jste to ještě neudělali, zapojte se taky do sbírání víček. Zapojte taky lidi ze svého okolí. Třeba v práci nebo ve třídě a víčka, která nasbírají, pak odneste na Lužiny i s těmi od vás.

Taky hledáme skupinu tak 5-6 lidí, kteří by byli schopní a ochotní domluvit se v nějakém domově a hřiště sestavit. Vím, že jsme všichni nesmírně vytížení, ale je to otázka priorit. Kdyby se vám někomu chtělo udělat něco nejen pro sebe, ozvěte se mi.


Basketbalový maratón

Honzina

(pozdě, ale přece)

A nahoru a dolu a nahoru a dolu a hop a skok a hop a skok a nahoru a skok a to celých 24 hodin, z toho 12 hodin v běhu a v herním nasazení. Ještě teď mi tuhle akci připomínají některý části mého těla. Musím konstatovat, že se mi tahle akce líbila. Je sice pravda, že konečný stav zápasu je spíše ostudný , ale na to, že naše taktika byla jen jediná a to "dát o jeden bod více než soupeř", to nedopadlo zase nejhůř. Holt, lidi musíme s tím něco dělat. Jeden z návrhů je dát si alespoň 1/4 hodinky před koncem tělocvičny takový menší zápasík. Chcete-li, dejte mi jiná řešení.

Teď si zahrajeme na udílení Oskarů, ale to prostě nejde jinak.

Chtěl bych moc a moc poděkovat Káralovi od Banánů, že dal tuhle akci dohromady a vůbec celému realizačnímu týmu. Myslím, že nebýt téhle akce, byli bychom ochuzeni o dost. No řekněte, není nuda hrát jenom volejbal? Někdy už mně z něj bolí za krkem.

Dál bych chtěl poděkovat našemu stodůláckýmu týmu za trpělivost s mojí hrou, Vodní 5 za schopnost kompenzovat alespoň částečně naše bodový ztráty, RBR (Kim a spol.), že nebyli tak drsný a místy nám dovolili dát alespoň nějaký ten košík a v neposlední řadě RBR (Laďous a spol.), že s námi tolik nehráli a tudíž nám nezpůsobili trauma z ještě většího debaklu :). Dále pak panu školníkovi a zejména panu Mazurovi za poskytnutí tělocvičen.

PS: Původně jsem měl v úmyslu si trochu rejpnout do některých lidí, že se zapsali a nepřišli, ale to už teď asi nemá význam.

Kuba: Byl jsem letos velmi potěšen čistotou hry - málo fauly a absencí zbytečných třenic. Díky za to všem.


RUPRNO

Honzina

Je neděle 3.6. já jsem úplně hotovej a chce se mi strašně spát, ale mě to prostě nedá nenapsat o akci, kterou mám teď čerstvě za sebou. RUPRNO - tajemný název. Jak už jste asi všichni slyšeli, jedná se o závod smíšených dvojic v jízdě na lodi, kole a běhu a to po krajině Jizerských hor. Sportovní akce pořádaná úplně suprovýma lidma z Liberce. Jel jsem na tuhle akci letos poprvé a už předem jsem byl připravován, že to není žádná opalovačka. Letos jsme jeli já s Elzou, brašule s Jajdou, Kuba s Janou, Lišák a Alík, Vodník s borcem z Liberce a Jáma s Petrou (to je jen výčet lidí, které s velkou pravděpodobností znáte, jinak nás tam bylo asi 80). Začalo to v podstatě už v Praze, kdy nejkomplikovanější bylo našlapat kola do Lišákovy dodávky a lidi do našeho Karla (pracovní název našeho Tranzita).

Druhý den v sobotu závod začal. Většina z nás byla naštěstí až ve třetí vlně lidí, takže jsme nemuseli vstávat už v 6 hodin jako vlna první. V 9 hodin jsme se pomalu začali přesunovat ke startu, který byl u nedalekého rybníka. Tady už dojížděla druhá vlna sedmý závěrečný kolo lodí a já jsem pomalu začal tušit, že kamarádi nekecali. Někteří vypadali poněkud zdrchaně a to měli před sebou ještě 54 km na kole a přes 12 km běhu.

V 9:45 jsme si rozřadili lodě pomocí RUPRŇÁCKÝHO kotoulu a v 9:50 se ozvalo magické START. Vyrazili jsme mezi prvními, ale hned před první bójkou nás zařízli Myšák s Jajdou. Jelikož mi dělalo problémy přehazovat pádlo z jedný strany na druhou, občas jsme zaškobrtli, ale jinak si myslím, že jsme nejeli špatně. Postupně jsme se sice propadli až na páté místo, ale to nám vůbec nevadilo, naopak nás to motivovalo k větším výkonům na kole. Myšák a Jajda nakonec vyráželi na kola první (čas 56:10). Za nimi dlouho nic a pak Lišák a Alík na třetím místě z naší vlny. My jsme byli jak už jsem říkal pátí.

Kolo pro nás začalo poněkud netradičně. Nejdříve jsem si zapomněl bundu takže jsem se pro ní asi 60 m vracel. Pak jsem po 300 m od startu musel přehazovat přední kolo, zjistil jsem totiž, že mi nefunguje tachometr, no hrůza. To ale nebylo nic oproti kopci, který jsme měli před sebou. Jeho délka 5 km a silná stoupavost nás přiváděli k šílenství, ale nakonec jsme se po 3/4 hodině nahoru vydrápali. Pak už nás čekalo "jenom" 49 km horských cest po Jizerkách. Faktory, které zrovna nepřispěly k veselosti v našem týmu, byly zejména hnusný studený déšť a hnusný a to opravdu hnusný protivítr. Ještěže po 15 km byly kontroly s občerstvením, jinak nevím :). Po téměř 4 hodinách jízdy po horách jsme dojeli ke startu běžeckého závodu. Na ten jsme se docela i těšili, protože to byla jediná disciplína, kterou jsme alespoň trochu trénovali.

Běh začal, jak je již tradicí v tomto závodě, do dlouhého a drsného kopce. Pak se cesta linula zase po cestách i necestách Jizerských hor. Nejzajímavější byla hráz rybníka z roku 1905, která byla na 8. km běhu. Mně se běh líbil a myslím že Elze i ostatním taky. Do cíle jsme doběhli asi po 1 hodině a 3/4 za velkého potlesku všech, kteří již doběhli. Fakt super pocit. Nakonec jsme s Elzou celý závod zaběhli na krásném 17. místě.

Závod samotný byl naprosto skvěle zajištěn a bylo poznat, že lidé od Hastrmana s typem těchto akcí mají již pořádné zkušenosti. Na celém závodě bylo super, že cesta vedla téměř všemi zajímavými kouty Jizerských hor a tak občas stálo za to zastavit se a kochat se okolní krajinou (teda, když zrovna nepršelo). Na závěr jen 3 slova: "PŘÍŠTĚ JEDU ZAS".

PS: Webová stránka s výsledky závodu je na www.mujweb.cz/www/22rslbc/


Želva

Lišák

Želva je tvor, který žije na zemi. Není možné žít tak blízko zemi a nebýt pod jejím vlivem. Obzor naší želvy není dál než několik centimetrů. Do vínku dostala právě takovou dávku rychlosti, jakou potřebuje k tomu, aby mohla honit zelený salát. Zatímco se kolem hnala evoluce, přežila želva díky tomu, že je minimálně nebezpečná jako zvíře a maximálně nedostupná jako potrava.

Jednou, už je to dávno, jsem četl v jedné knize tento úryvek. Ani nevím, v jaké knize, ale asi mě to zaujalo, protože jsem si to napsal. Teď při jednom z hloubkových úklidů vyplavalo na povrch mnoho různých věcí a mezi nimi i tento "cintát". Docela hezké, ne? Co na to říkáte?


Maratón z pohledu běžce

Lišák

Letos jsem se opět zúčastnil velmi hromadného maratónu v Praze a můžu vám říct, že je to úchvatný zážitek. Asi si klepete na čelo, ale je to prostě tak. K maratónu mě dostala Jája (sestra Muwína), která o tom pořád mluvila. Já jsem v té době chodil běhat, tak proč to nezkusit někde zúčtovat.

Domluvili jsme se a loni to byl první maratón. Po doběhu jsem si na chvíli myslel, že taky poslední. Opak byl pravdou... V srpnu následoval maratón v Rychnově, což byla opravdu velmi tvrdá škola. Těžký terén, silný protivítr a navíc soupeři samí profíci. Pocity nakonec? Dokonalé! Fakt skvělé. Běh se stal pro mě asi drogou.

A jak to bylo letos? Snažil jsem se dbát na dobrou přípravu, trénink začal už během ledna, ale znáte to... Jednou se nechce vstávat, pak je něco jiného, potom zase únava... Ale jinak myslím, že příprava byla docela dobrá. Podle mě by měl člověk naběhat tak aspoň čtyři hodiny týdně, tzn. běh tak 2x až 3x týdně. To ovšem stačí jen na to uběhnutí. Pokud chcete třeba dosáhnout nějakého času, tak je vše jinak. Taky záleží na osobních dispozicích. Zkrátka vše je velmi individuální. Týden před závodem jsem se snažil upravit jídelníček a trochu víc naspat, ale nakonec to bylo trochu jinak... Den před závodem bylo takové malé posezení u grilování, takže snaha padla vniveč. Do startu to byla hrůza, na čáře (lépe řečeno v koridoru) panovala nervozita, která se snadno roznášela, po startu ale vše spadlo. Běželo se výborně. Začátek je vždy tak trochu masový, ale zhruba tak kolem Smíchova, kdy se vybíhá na Strakonickou, už je to fajn, protože se to protrhá, vytvoří se skupinky a už se jede. Na Zbraslav to byla pohoda. Počasí nám přálo, teplota tak akorát, vítr nefoukal - prostě jak na objednávku. Ze Zbraslavi teprve začíná ten pořádný boj. Tady se projeví, jak kdo umí bojovat především sám se sebou, protože tělo si vymýšlí někdy úplné nesmyslnosti. Tuhle zabolí, tam píchne, no prostě jenom vše proto, aby se nemuselo běžet.

Běžím a přemýšlím si o všem možném, mám na to čas. Hodně piju na kontrolách a oproti loňsku vůbec nejím. Bojím se křečí do žaludku. Honzina mi dělá společnost na kole, občas prohodím pár slov, ale většinou mlčím. Pozoruju ostatní běžce. Každý běží trochu jinak, je to zajímavé. V závěru už je ten běh téměř bez rozdílů - velice podobný.

Začínají první problémy - křeče do žaludku nebo spíš podžaludku. Teprve dvacátý pátý kilometr, tedy o deset kilometrů dřív než loni. Zhoršilo se to vždy po kontrole. Zkouším tedy na další nepít. Zlepšilo se to. Nepiju vůbec a jenom se polévám houbičkama, které po cestě nabízí. Na začátku Prahy začínají další problémy. Křeče do vnitřního svalstva na stehnech. Hnus. Nelze najít polohu, jak to uvolnit. Musím zastavit a Honzina zkouší rychlou masáž. Pomohlo to! Sláva, zase běžím. Už jenom pár kilometrů, asi deset. Honzina masíruje ještě párkrát, protože běh po dlažebních kostkách je na unavené nohy opravdu záhul. Zkouším trochu zrychlit a jde to. Honzina mě opouští, protože trať už je úzká a pořadatelé ze závodu vyloučili kola. Začínám doufat, že to doběhnu. Ještě trochu zrychluji a říkám si, že už mě těch pár kilometrů nemůže rozhodit.

Konečně vidím Staromák a vyrážím na zběsilý sprint do cíle. Ostatní také. Nevím tedy, jak se divákům jeví závěr, ale mě to přišlo fakt jako sprint. No, mám to za sebou. Jeden se mi vrhá na nohu a sundává čip pro časomíru a hezká slečna mi dává medaili. Trochu zvláštní pocit, kdy najednou nemusíte běžet. Zdá se vám vše takový zpomalený. Cpu se jablkem a banánem, prolévám to "jonťákem". Čekám na masáž a málem už umírám. Naštěstí tady byl Piškot, který to tak trochu popohnal, tak mě profíci maséři vzali do parády rychleji. Díky, Piškote.

Taky moc děkuji Honzinovi, který mě opravdu moc pomohl při běhu. To už je vlastně třetí maratón, kdy mi děláš doprovod, viď Honzo? Taky moc děkuju všem fandícím na trase, protože to opravdu potěší a pomůže, když najednou z davu září známá tvář. Tak to je asi vše. Ještě vlastně dvě věci jsem chtěl říci:

Potkat černé maratónce na trati je opravdu zážitek! Třeba si jednou jenom tak zkuste běžet vedle kola rychlostí 20 km/h. Oni tak běží celou trasu! Obdivuju je a znovu musím říci, že lidské tělo skrývá hodně možností - jenom je umět využít.

A druhá věc - myslím si, že uběhnout maratón je z větší části věc vůle. Tak proč to nezkusit... Můžem příště běžet spolu. Život je přeci sladký běh.


Prague Internatioanal Marathon

Honzina

Z pohledu cyklisty

Všude jste si po Praze mohli všimnout plakátů vyhlašujících, že se bude konat PIM (Prague International Marathon). Tak jsem si řekl, že stejně jako minulý rok se pokusím vtírnout do týmu Lišáka a že mu budu dělat kolo-doprovod po cestě. Sice se to nesmělo, ale jel jsem. Start byl v 9 hodin na Staromáku, a tak jsme kvůli Lišákově aklimatizaci :) měli sraz už v 7:30 na Národní třídě u metra.

V 9 hodin jsem už byl na Karlově mostě a netrpělivě jsem vyhlížel běžce. Můžu vám říct, že je nádhera vidět prázdný Karlův most. Ani noha turistova, ani noha policistova a ani noha běžcova, teď do toho ještě sluníčko, no prostě super. Za chvíli se dostavilo čelo pelotonu a jak jinak s černýma gazelama v čele. Zase udělaly frnk, frnk a gazely byly pryč. Za nima se to hemžilo jen osamělými běžci a pak přišel hlavní roj běžců. Nekonečno a nekonečno lidí (teda samozřejmě že ne nekonečno, ale 3500 lidí, to už je kus národa). Za chvíli se objevil Tomáš a za ním Jája a Op z Banánový republiky. Tomáš byl jasně v čele našeho týmovýho pelotonu, ale i tak ztrácel na 6 km na čelo celého pelotonu víc jak 20 minut.

Pak jsem jel mimo běžecký peloton až k Lihovaru u Smíchovskýho nádraží, kde už šlo kličkovat mezi běžci bez rizika, že bych někomu vjel pod nohy.

Je jasný, že tady má absolutní přednost běžec a nikoliv cyklista, a tak si myslím, že zákaz kol je rozumný. Nejsem si vůbec jistý, jestli by všichni cyklisti tohle pravidlo dodržovali.

Lišák běžel s běžci, kteří měli rychlost něco kolem 15 km/h a byl tedy hodně vepředu. Op se držel u běžců s 13km rychlostí a Jája si držela krásných 10 km/h. Někde u Chuchle jsme potkali gazely, ale ne že by tam rozbili tábor a opalovali se, to už běželi zpátky (asi víc trénovali nebo co :)). Většinu času jsem jel vedle Lišáka. Ten si svou rychlost držel až ke Zbraslavi. Tam se rychlost trochu snížila na 13 km/h ale furt dobrý. Po cestě jsem jen tak pro potěšení mysli přemýšlel, proč to vlastně dělají. Vyvodil jsem několik závěrů: "dělám to protože chci" - být první, doběhnout a předběhnout prvního, něco si dokázat, šáhnout si za hranice svých možností, balit holky na historky z marathonu, ukázat manželovi, že nejsem žádná domácí kuchta, ukázat manželce, že i hospoda je dobrý zdroj živin a že i při 100 kg se dá taky hýbat (je pravda, že tito lidé byli poněkud vzadu a nevím jestli stihli doběhnout do limitu), zkusit to uběhnout s mámou i tátou (pořadí neodpovídá pořadí v pelotonu).

Když jsme dobíhali do centra Prahy, už to nebyl tak svěží běh jako na začátku. Tomáš sice držel rychlost kolem 12 km/h, ale chytali ho křeče do žaludku a taky do třísel. Přestal pít, čímž se vyřešil problém jedna, ale s křečema v nohách se už nic nedalo dělat. Když jsme byli asi 5 km před cílem, stala se zajímavá věc. V diváckých ochozech stála Alík a jemně zafandila. V tu ránu se rychlost z 11 km/h zvedla na 13. Sám bych tomu nevěřil, ale tahle rychlost Tomovi vydržela až do cíle (To se dějou věci :)).

Nakonec Tomáš doběhl s minutou k dobru oproti času z minulýho roku (myslím že to bylo 3:24).

K Jáje jsem občas zajížděl a dělal jí společnost. Ta sice na Tomáše ztrácela asi 30 minut už na 15 km, ale i tak je to bouchač. Na to, že mi už u Lihovaru říkala, že jí běžet nebaví, tak maratón doběhla a to za krásných 5:10. Patří jí moje hluboká poklona.

Závěr maratónu jsme už jenom trávili na Staromáku ve společnosti Alíka, Piškota a Klárky, kteří věrně fandili po cestě celého závodu. Ještě jednou - jste machři a moc vám gratuluju.

Kuba: Já jsem letos vyměkl a běžel jsem jenom 8km městský běh. Jednak jsem zjistil, že mě kratší vzdálenosti víc baví - z běhu mám ještě potěšení, při maratónu už to je po 35. km pro mě spíše utrpení a boj o život. A pak také - upřímně řečeno - tušil jsem, že by to letos nedopadlo zdaleka tak dobře (subjektivně vzato) jako loni. Zvolil jsem taktiku vyrazit pomalu a postupně zrychlovat, ale bohužel jsem výrazněji zrychlovat začal příliš pozdě (asi 2 km před cílem), takže mi zbylo zbytečně moc sil a cíl byl takový nemastný, neslaný. Ale díky téhle taktice mě alespoň za celou trasu závodu nikdo nepředběhl (startoval jsem dost vzadu)...


O zvířátkách

Lišák


Jistě si pamatujete, když jsem psal před nedávnem o zvířátkách, jak se s nima žije doma. A dnes vám chci napsat, jak třeba ještě jinak lze žít tak trochu s přírodou.

Bydlím v 11. patře panelového domu a každý rok mě vždy počátkem jara zaujali dravci, kteří se proháněli mezi domy a předváděli akrobatické kousky. Pídil jsem se a zjistil, že jde o poštolky.

Napadlo mě vyrobit jim nějakou budku na hnízdění, protože v roce 1999 jsme pozorovali hnízdění v lísce (dřevěná bedýnka) zapomenuté za oknem v 9. patře. Dalo to trochu práce, ale nakonec se budka povedla a v loňském roce (2000) přibližně v polovině února už zdobila náš ošklivý panelák. Díky teplému a velice příznivému počasí poštolky létaly od konce ledna a pozorovat svatební lety bylo úžasný. Jsou výborní letci. Budku zaregistrovali již v okamžiku její instalace, ale zatím ji jenom oblétali a z pozice třepotání na místě pozorovali. Přibližně ze 7 dravečků, kteří obletovali tři osamělé paneláky, se tři výrazně zajímali o naši budku. Samice to měla jednoduché - vlétla do budky a z ní pozorovala, jak samci bojují o to, který bude muset opustit toto území.




Zpočátku vždy, když jsem vešel do pokoje, tak oba ptáci odlétli, takže jsem si myslel, že z hnízdění stejně nic nebude. Samice však rychle ztrácela plachost, až nakonec v budce zůstávala i po dobu mé přítomnosti v pokoji. Pozorovala mě a já ji. Nakonec pozorování ze vzdálenosti natažené ruky nebylo problém.

Budka byla krytá ze dvou stran a to od západu (tam odtud vždy u nás šly velké bouřky) a od severu (tam zase pořád fouká). Z východu a od strany okna byla odkrytá, jenom se zvýšenou hranou. Celá budka byla zakryta střechou potaženou igelitem, aby jim nepršelo do skvělého 1+1. Jako podestýlku jsem použil seno.

Mamuša (jak jsem později začal říkat samičce) stále častěji byla v budce, až nakonec ani na noc neopouštěla svoje místo. Dne 1.4. jsem zíral na jedno strakaté hnědé vajíčko a nemohl tomu věřit. Bylo přeci apríla! Mamuša nikde. Večer se vrátila, ale seděla vedle vajíčka. Později mi došlo proč. O dva dny později přibylo druhé vajíčko za další dva dny již byla tři. Mamuša stále v noci seděla mimo vajíčka a přes den kdesi létala. Nakonec nadílka čítala šest vajec a já měl radost jako jejich otec. Po snesení posledního vajíčka na nich poštolka začala sedět. Čekala na poslední - aby pak mezi mláďaty nebyly velké rozdíly. Seděla a seděla. Taťula jí nosil myšky a vždy ji vystřídal na hnízdě, ovšem jenom na dobu, která jí stačila, aby na protější střeše sežrala to, co dostala. Hrozná spotřeba, ale to jsem ještě netušil, co nastane.

S tím střídáním to je sporné, protože v chytrých knihách jsem se dočetl, že samci poštolek nikdy nesedí, ale ten můj pár dokázal opak.




Jednoho rána mě probudily trochu jiné zvuky než obvyklý křik poštolek, a tak koukám do hnízda a tam se klubou první malé poštolky. Krása, nádhera, takové malé bílé chlupaté kuličky se strašně velkýma zobáčkama. Dočkal jsem se všech šesti malých dne 10.5., tedy zhruba po 30 dnech sezení. Pro taťuldu začaly perné dny, protože krmit Mamušu a ještě šest věčně nenažraných krků mu dalo dost zabrat. Zpočátku nosil myši jenom on a ona je trhala na malé kousky a spravedlivě rozdělovala do hladových zobáčků, později - asi tak po 14 dnech od vylíhnutí - začala létat i matka a nosili oba. Taťulda nikdy nekrmil, myš vždy předal do zobáku Mamuši nebo v její nepřítomnosti položil myš na kraj budky.

Prckové díky jejich péči rostli jako z vody. Dne 23.5. prachovým peřím prokoukla pravá brka a 11.6. poprvé zkouší létat na hnízdě. První dva odvážlivci dokonce odlétli a po malém kruhu se za strašného křiku vrátili do budky. Jeden však uklouzl a spadnul zpátky do vzduchu, už neměl sílu vrátit se nahoru, a tak odplachtil do stromů nedaleko. Toho jsem už nikdy neviděl.

Ostatní byli opatrnější a nejdřív jenom tak tloukli křídly a drželi se nohama. Dobrý trenažér, ale když to zkoušelo všech pět mláďat najednou, tak to bylo slyšet jako když někdo vyklepává koberce. Postupně se naučili létat, ale na noc se vždy vraceli do budky. Krmit se nechali stále a spotřeba byla obrovská. Pro příklad jsem jednou pozoroval rodiče kolikrát a co přinesou. Úlovky jsem začal počítat v 7:00 ráno a skončil po třech hodinách, tedy v 10:00. Celkem to bylo 15 myší, 1 malý ptáček (sýkorka) a 2 holubi. Nutno podotknout, že to bylo začátkem června, tudíž spotřeba byla o něco menší než v okamžiku jejich prvního létání. Násobeno tedy hodinama do konce dne (nosili vždy opravdu celý den), dává nám to ohromné číslo počtu hlodavců a jiné havěti, kterou tito ptáčci zkonzumovali.

Když všichni dorostenci odlétli, tak zůstala jenom strašně zaneřáděná budka a vzpomínky na úžasné chvilky života, jenž jsem mohl pozorovat z bezprostřední blízkosti.

Mám ještě jednu zprávu - letos se "můj" pár poštolek vrátil a v této době, kdy to píšu, sedí v hnízdě šest chlupatých, zatím ošklivých kuřat. Chcete-li tedy někdo vidět tuto rodinku, mám fotky z loňska, nebo pokud to stihnete, máte možnost je vidět u mě za oknem. Děkuji za pozornost.



Vlajková 2001 - Výsledky

Kuba

Ahoj všichni účastníci zkrácené jarní Vlajkové 2001. S Lišákem jsme se napřeli a zpracovali jsme notýsky, do kterých jsme všichni během celé hry pracně zapisovali, kdo nás strhnul a jaké vlajky jsme donesli do našeho kempu. Hned na začátek mám jedno veliké překvapení: Vlajkovou nevyhráli žlutí (tedy my), ale zelení! V tabulce jsou celkové výsledky.


kempmrtvívlajkycelkem
z32030303350
ž69025203210
č45024902940
m33015901920

V notýscích s vlajkami totiž byly veliké nepřesnosti v mezisoučtech (u všech kempů) a díky tomu ani celkový součet nesouhlasil. Budiž nám to poučením pro příště - navrhuji do notýsků z vlajkami mezisoučty vůbec nepsat a celkové skóre spočítat až po závěru hry (nejlépe počítačem, ale to se špatně realizuje, že). V notýscích s mrtvými chyby v mezisoučtech nebyly, inu přičíst 10 zvládne každý. Nyní k osobním statistikám: U mrtvých je ve sloupci + je uvedeno, kolikrát člověk někoho strhnul, ve sloupci - je uvedeno, kolikrát byl stržen. Jsou uvedeni pouze domácí s odhadnutými opravenými nepřesnostmi. Kompletní údaje jsou na Internetu.

Statistiky mrtvých

kdo+-
Ferda112
Honza39
Honzina88
Jakub20
Janek15
Kuba194
Lišák137
Mar213
Martin72
Myšák116
Vodník48

Strhli více než 10

kdo b+-
Kuba ž193
Bobr č195
Lišák ž136
Ferda ž112
Myšák z106

Donesené vlajky

kdopočetbody
Ferda10340
Honzina6200
Janek280
Kuba16520
Lišák12400
Mar150
Markyt2100
Martin130

Více než 10 vlajek

kdo bpočetbody
Slim z21890
Myšák z17550
Kuba ž16520
Jirka č14460
Lišák ž12400
Bobr č11370
Mapiš z11390
Olda č11390
Čik z10340
Ferda ž10340

Na závěr bych rád pro zajímavost uvedl několik nesrovnalostí, které se vyskytly v notýscích s donesenými vlajkami. Vlajky jsem si setřídil podle času donesení do kempu a hledal nesrovnalosti. Ne všechno však nutně musí být skutečné chyby - někomu mohly jít jinak hodinky, někdo se přepsal při psaní barvy vlajky, někdo jiný si třeba zase popletl kemp, ze kterého vlajku přinesl. Odstraňovat z výsledků tyto nesrovnalosti by tedy nebylo příliš rozumné a asi ani dost dobře možné. Nezbývá tedy, než nesrovnalosti zanedbat a věřit hráčům, že nepodvádí...

Takovýchto nesrovnalostí je v notýscích ohromná spousta, ale jak už jsem říkal, tak zdaleka ne všechno musí být chyby. Navíc nesrovnalosti obvykle nabízejí více možných zdůvodnění - např. vlajka nemusela opustit kemp a dvakrát za sebou je v notýsku napsána omylem VS vlajka byla odnesena do jiného kempu a zase přinesena zpět, ale v jiném kempu o tom není záznam.

Všechny statistiky a kompletní zpracované notýsky jsou na: clavis.vrana.cz/vlajkova/


Brigádka na Orlíku

Puštík

Tak jsem si řekl, že napíšu o koních, ale je to už dlouho a hlavně někdo říkal, že to napíše. Ke koním dodám jen to, že byli super a ještě víc legrační bylo z něj slítnout na hlavu. Vlastně to vůbec nebolí, teda skoro, viď Lišáku :o).

Ale já píšu o něčem jiném, o brigádě na Orlíku nad Humpolcem. Dostal jsem volno už ve čtvrtek večer, ale nevyužil jsem toho. Jen jsem si sbalil a lehnul brzo do postele, tedy až po Sexu ve městě, to je jeden z mála seriálu co sleduji, po StarTreku a Simpsnech :o). No, ráno jsem se vzbudil za rozbřesku, ale z postele jsem vylezl až tak po deváté, prostě jsem se jen povaloval a vychutnával volna. Dobrá snídaně a tak vlastně se mi ven nechtělo. Říkal jsem si mongole, víš, jak tam bude krásně a super lidi se tam ukážou. Lukáš nejede a Muwínovi jsem se nedovolal, smůla. Ale asi v půl jedenácté se mi podařilo opustil náš byteček a jet na Roztyly. Po dlouhém tápaní v paměti, kde že jsme to vlastně s tím Piškotem tehdy stopovali? No, našel jsem to, ale říkal jsem si, to není dobré místo. Pomalu se začala zatahovat obloha a padat první kapky. Ale tu se odněkud vyřítil zelený forman a vzal mě do Popovic. Bylo prima, že mě vzal z Prahy, byla tam zima a nuda, ale tady jeli auta šmahem a hned tak nějaký nezastaví. Slitoval se nade mnou řidič kamionu, který jel až do Jilemnice s dřevem, co naložil v Norsku. Říkal, že má za sebou přes sedm tisíc kilometru a po třech měsících se těší na děti, né tak už na svou nevěrnou manželku. No, kdo by se ji divil, když chlap se dře po silnicích a ona se válí ve vile s hektarovou zahradou a bazénem. Trošku tam ten klid ruší tři děcka. No, zas jsem narazil na jednoho blázna, co měl měkký srdce a vzal mě. Moc krásně jsem si s ním pokecal. Jsem přesvědčen, že ho to neurazí, když jsem to teď vykecal vám. Vykopl mě u Humpolce a jel dál, já sešel dolu u mostu a tam jsem potkal takovýho klučinu, co zrovna taky vystoupil z auta. Šel taky do města a tak jsme hodili řeč. Přijel za svou "mladou", jak sám říkal. Chtěl mě zatáhnout do hospody a taky na Špeka. Odmítl jsem. Na náměstí jsme se rozloučili a já šel nakoupit. Mohl jsem si utrácet, co hrdlo ráčilo, měl jsem prachy, co my zbyly z dopravy. Koupil jsem si hodně prorostlej špalík anglický a věnec buřtů. V téže době, co jsem vylejzal z obchoďáku, se strhla obrovská buřina a padla mě za krk. Proto jsem jen přeběhl ulici a zalezl do cukrárny. Dal jsem si pěkně nášup s teploučkym čajíčkem, dopsal jsem cancák a nevím proč, zvedl jsem se, i když ještě pršelo. Prostě jsem šel deštěm a tvářil se, že je mi prima a mě vlastně bylo prima, po dlouhatánský době jsem si připadal svobodnej, nemusel jsem šetřit, byl jsem najedenej a to více než jen dosytosti :o). Prohlédl jsem si tablo žáků zdejšího gymnázia, samý pěkný roštěnky. Naproti bylo informační centrum, ale mělo už půl hoďky zavřeno, páč už bylo půl čtvrté. Ale provětral jsem faldy informačnímu počítači s dotykovou deskou. Na náměstí jsem se chytil modré turistické značky a už jsem se jí nepustil. Jdu si takhle kolem skautské klubovny a vidím, jak tam přikládaj do kamen a tu si hlava uvědomila, že po ní teče proud vody z promočené kšiltovky. No, zírám na ten plamen s myšlenkou, že si mě třeba všimnou a pozvou dál. Všimli si mě, vylezl takový balík a v ruce měl kudlu, takovou malou, že by s ní nebodl ani králíka do voka. Usmál jsem se na něj a říkám: "Na co máš tu kudlu? Kysele mě odpověděl, že prý na jídlo. Měl štěstí, jinak bych si s nim změřil čepele, a můj vrahoun ji má alespoň dvakrát delší. Nehledě na to, že se pohyboval jak medvěd s kýblem na noze. Zandal ji, a tak mu povídám o tom, jak jsem tu kdysi dávno spal a on jen odvětil něco ve smyslu velkých změn uvnitř, ale pozvat mě dál, to ho nenapadlo. Tak jdu dál. Kolem rybníka, kde jsem se naivně domníval, že se budu koupat. Déšť sice pozvolna ustupoval, ale ne zcela. Cesta vzhůru se dělila o místo s potokem. Mým kanadám to vlastně nevadí.

Hrad je opuštěnej a venku liják zesílil natolik, že se mi tam nechtělo. Přelezl jsem palisády a zalezl do hradní kuchyně, na tudle stavbu jsem si nepamatoval, ale teď se mi šikla. Po šesté mě překvapil Pavlík. Zjevil se tam jako duch a já jsem si nedával naději na společnost. Nepobyl tu moc dlouho, ale hned vyrazil pro sekeru a pilu domu. Nebylo totiž čím dělat dřevo a Pavlík si nebyl jistej dobou, kdy mají přijet lidi s klíčem od hradu. Po chvilce jsem se rozhodl, že je už dost zima a nadešel čas na oheň. Rozdělal jsem ho rychle, na zemi bylo hodně suchého dřeva a proto to byla brnkačka. Opejkal jsem si buřta, načež se vedle mě vyrojilo pět lidí a co že tu dělám. Vymluvil jsem se na Pavlíka a hned bylo po problému. Sedli si k ohni a dali se do živého hovoru. Později jsem zjistil, že jsou taky z Prahy a sem jezdí sice málo, ale rádi. Pracují na hradě a to obnáší spousty času. Pavlík dorazil chvilku po nich. Přitáhl vodu a nářadí na práci. Posledním vlakem přijel mladej kluk, asi patnáctiletej. Pak už dorazili jen dva Pavlíkovi kamarádi. Jeden byl Kaštánek a druhý Jirka. A měli už dost nakoupíno z hospody. No, my jsme šli spát do bašty a oni dva zůstali v kuchyni u ohně.

19. Sobota

Ráno jsem vstával předposlední, ač bylo teprve před osmou hodinou. K snídani jsem si dal housku se sýrem a mladou cibulí. Housky přinesl Pavlík z krámu, byly krásně měkoučké. Ale až po čaji jsem se cítil bojeschopný, ono zas takový vedro nebylo. Když už bylo jasné, že se té práci nevyhneme, hodili jsme si na ramena lopaty a šli ke studni, kterou kluci z hradu pravidelně čistili a už byli na hloubce kolem dvaceti metrů. Z té hloubky něco neskutečně smrdělo. Tak trochu mi to připomínalo starou babku, která se dlouho nemyla a sedla si vedle mě v metru. Vedle studny jsme vykopali hlubokou jámu na informační desku. Makat mohli jen dva a zbytek jen koukal, jak jim to jde a kibicoval. Druhá díra byla až za studánkou pod obrovským bukem, kde se kopalo už mnohem hůře. Jelikož ty dva týpci měli dohodnutý oběd, museli jsme se všichni vrátit na Orlík. Jejich oběd dorazil za chvilku po nás a dokonce nám nabídli buchty. Neodmítl jsem a nelitoval jsem, byly vynikající a ještě ke všemu tvarohové. Můj oběd se skládal z desetigramového špalíku krásné anglické slaniny a křupavoučké cibulky. Pusu jsem měl mastnou až do večera. Trávím volnej čas, který čekáme na další lidi, kreslením hradu a kuchyně. Mezitím dorazila Andrea s dvouma malejma synovcema a také krásným psem jménem Candy. A pak se ještě čeká na Viky s jejíma dvouma vnoučatama. Je to už dost dlouhé čekání, ale povedlo se a mohli jsme vyrazit. Nejdříve jsme si vyzvedli věci schované v hromadě jehličí. Nejdříve kopeme díru na úbočí kopce, ta šla rychle. Děti zatím sbírají kameny na ukotvení tyček. Pak u rejžoviště zlata u potoka a také u živcového lomu a nakonec u štol. Zvláště ty mě uchvátili, byly to vlastně lom vysekanej majzlíkama podél zlaté žíly. Nejen že se tu blbě kopalo, byli jsme už dost unavený a ke všemu ještě poprchává. Když se rozpršelo víc, jdeme zpět. Podlezl jsem plot a tak jsem byl v kuchyni stejně jako ty, co vyšli první. Opekl a snědl jsem dva buřty. Dojedl jsem se sušenkama. Po deváté se vrátili ze Žirovnice, kde byla nějaká středověká slavnost. Za chvilku po nich přišla i tma, že už na psaní není vidět. Chvilku poslouchám, jak ty dva týpci kazí malého Kahánka. Nemůžu to poslouchat, proto si jdu radši rozestlat. Hradní si tam zrovna popíjejí Vavřince a tak jsem tak ochutnal. Po dopití té lahve jsem usnul jak neviňátko.

20. neděle

Sluneční neděle byla opravdu sluneční. Slunce krásně pálilo a my se vyhřívali v jeho paprscích. Ve vosm jsme už zase stáli na nohou. Posnídali jsme buchty a čajíček, pomalu se to začlo rozprchávat. Čundráci odjeli autem dopoledne. Pavlík těsně před polednem. Viki s dětma a Kahánkem pospíchali na vlak kolem jedné. Tak jsem tu zbyl sám s hradníma a kamarádovi, co mě tu měl vyzvednout, jsem se nedovolal. Rozhodnutí bylo těžké - čekat, nebo se jít podívat na Lipnici? Ta je daleko, ale zůstat znamenalo, že se bude makat. To si člověk nevybere. Po jedné jsem se rozloučil a jdu po modré na Humpolec. Cestou jsem se snažil o utažení tkaničky v kanadách, jediný výsledek bylo, že jsem jí přetrhl. Málem jsem zapomněl na lavičce nůž, jak jsem ji řezal. Cestou do města jsem potkával jen starý babičky. U rybníka jsem si umyl ruce a obličej. Asi v půl třetí jsem na náměstí. Dal jsem si zmrzku a pak ještě na jednu jsem zašel do tý cukrárny u usměvavé pani, co mi poskytla azyl v pátek. Tak jsem znova potkal toho klučinu, co mě zval na pařbu, teď už měl dámskou společnost. Jel někam do Dolního Města pro nějaký repráky či co to říkal. Po silnici jsem došel až k nájezdu na dálnici a asi druhé auto mi zastavilo, takže jsem tam nestál ani minutu. Vzal mě takový mladý kluk, co pospíchal domů, jel z práce do Prahy. Auto rozhodně nešetřil. Docela jsme si pokecali o Internetu. Měl totiž firmu na vyrábění stránek pro obce. Taky jsme mluvili o stopování a cestách. Těšil se na roční dovolenou, kterou stráví v jeepu při cestě kolem Afriky. No, za půl hodiny jsme byli v Praze. Připomínám, že cedule na Prahu z Humpolce mluví o 99 km. Z Opatova jsem dojel metrem a až doma jsem si všiml při pohledu do zrcadla, že mám úplně špinavej obličej. Měl jsem šlic špíny přes oko a druhej od ucha přes bradu až na krk. Moc jsem se nasmál, když jsem si uvědomil, jak dlouho jsem ho tam asi musel mít a s kolika lidma jsem mluvil. :o)


Chlap, děd, vnuk, pes a hrob

Jan Werich

Úsporná pohádka pomocí jednoslabičných slov aneb chvála češtiny.

Žil kdys kdes chlap. Dá se říct též muž či kmán, jak kdo chce. Já ho zvu chlap. Nu, a on krad, ten chlap. Krad, co moh a kde moh. Zvlášť, když měl hlad.

Byl den jak květ, pták pěl, klas zrál a nad vším jas.

Jen hvozd se tměl, tam, kde spal chlap.

Spal den a noc, neb pil jak Dán. Když jím třás chlad, vstal a chtěl jít dál, leč měl hlad. Jed by. A pil! Spíš pil, jen mít zač! Měl ret jak troud.

Vždyť se dá jít na lup, i když je den. Tak šel.

Jde, až zří plot, a na něm čte: Je tu zlý pes!

"Zlý pes; -a to se mám bát? To snad ne!" a just tam šel krást.

Leč pes tam byl. A zlý! A jak! Jak ďas!

Jen se chlap vkrad, už tu byl pes a vyl. Pán sic spal, leč pes vyl a řval čím dál tím víc, až pán vstal a vzal si zbraň.

"Vem si ho! Drž ho! Jen mu dej!!"

Křik, sběh a ryk, chlap chce pryč, je tu však pes i pán, je to už kmet, a řve: "Já ti dám u nás krást!" A kmet se rve jak kdys, když byl mlád.

Leč chlap je mlád dnes a dnes má víc sil! Kmet už je mdlý, chlap na něj klek a chce ho bít, když tu zlý pes se zved a chňap! Chlap má prst pryč. Než pes spolk prst, než kmet se vzmoh, chlap skrz sklep jde ven. Tam, co je vchod, je schod a u něj hůl, spíš kyj. Kmet se chtěl prát, leč kyj je kyj, a chlap bil ze všech sil, až kmet pad.

Pes rval dál. Rval dlaň i pěst a teď chce rvát chřtán. Chlap, pot a krev, má spěch. Děd sic pad, leč teď zas na dvůr vběh vnuk, spíš hoch než muž, a chce znát: "Kdo tu chtěl krást a kde je náš děd?"

To už chlap byl přes dvůr, tam, co je stáj.

A přes plot kůň, a na něm chlap. Vnuk sáh níž, než je bok, tam, co měl kolt, a jak stisk, kolt štěk BENG! BENG!

Chlap jek a kůň se vzpjal; leč jde zas dál.

Děd vstal, je živ a zdráv, jen chlap je pryč a s ním i kůň. Vtom vnuk křik: "Hleď!", a jak to řek, tam, co je brod, kůň stál, pak se hnal dál, zas stál, pak pad. Chlap je pod ním. Teď však se zved a dal se v běh, tam, co je hvozd. Chce se v něm skrýt.

"Jen ho nech," řek děd. " Kdo zná líp kraj? Kdo z nás tu rost? Teď bych chtěl lok, jak pes chce kost."

Vnuk mu dal džin.

"Vem psa a pojď," řek děd a mlask. "Dej si též hlt." Vnuk písk na psa a šli.

Chlap si sed pod strom. Kůň mu zdech, pes si vzal prst a ten kolt, co po něm šleh jak blesk, mu z plic vzal dech i krev. Chtěl by jít dál. Leč čím dál tím míň má sil, je bled, je sláb, je sám, má strach.

Klek, chtěl vstát, leč spad zpět na strom a po pni se svez na zem. Lez jak plaz, rval mech i vřes, jak táh trup o píď dál. Už ví, že je zle. Zrak se mu tmí i sluch mu ztich. Chce však pryč, tam, kde je svět a kde je jas, ne tma. Přec, kde je tma, je smrt!

... Ne, teď ne! Chce se mi spát, je noc a den a noc. Pak jsem zas fit! Jen mít čas, chléb a sůl a džbán! Moh bych být živ... živ líp...

Pes štěk.

A po něm hned hlas: "Rek čul krev! Bež za ním!" • "Kam štve?" křik hoch. • "Tam za ten dub!"

A tam ten chlap byl. Pes nad ním stál, pak hoch, pak kmet.

"To je on," řek kmet a vzdech: "Tys mu dal.." • "Proč u nás krad?" • "Co když měl hlad, co když chtěl jíst?" • "Ten znal jen pít, ten vrah." • "On ví už svý, tak nač ten hněv? Pojď." • "Co s ním?" • "Už nic."

Ko Nec


Ten chlap má ale pech!

Tom Fred

I byl, a snad furt je, muž, co rád jed. Měl břich jak sud a vous až na zem - fakt! Jed za tři ten žrout. Jsou to dva dny, co se mu na Mži chyt na prut lýn a tak ho kuch. Vzal nůž, říz a pích, až žluč šla ven. I tak ho sněd - blb! Teď je mu zle: "No jó, já jsem hňup, vždyť to ví i kluk, že žluč je hnus." Krk si. "Jíst žluč je trest. Brrr, žluč..." Zas si krk a zbled -to žluč chce ven. Kam tak hned? Tam je strom! Běž, běž! Však je mu zle víc než kdy dřív a je moc sláb, tak spíš jde. Zrak je teď klam a sám je slep. Stop! Dál už ne! Kles na zem a je rád, že je; přál si smrt. Pak blil. Teď spí a sní. Ve snu bdí a sen je zlý; zlo je pán a on má strach: červ mu sněd prst a drak pliv naň, pak had ho kous a rak štíp... Je tu hrob a kříž a na něm čte: "Já"... Ne, už dost! Je mu furt zle a řve: "Chci žít..." Leh na bok a blil. Teď je mu líp a zas spí, zlý sen je fuč...

Je tu noc a sní i chlad. Hrom hřmí -déšť! Má pech. Vstal a už jde mu jít. Ze všech sil jde krok sun krok. Skrýš! Ale kde? Tam! Tam je dům, no, spíš chýš, však líp než nic. Zmok, je durch. A je tu tma! Ten zvuk! Co je to?! Bzzz... Au, roj vos! Ne, včel -je to úl! "Proč já?!" Zdrh včas -jen pět jich má. I tak, je to bol.

Jde dál. V tom spad, a když se zved, byl tam vlk! Zde a vlk? To je snad žert, pes to byl: "Vrrr!" Ten pes byl zlý a měl as hlad, že ho tak moc kous a škráb. Rvou se; zub a dráp a pěst. Krev! Muž ťal, co moh; pes štěk a leh, pak prch, však hned byl zpět. To už muž lez na strom a klel: "Čert ho vem!" A tam, kde stál pes, teď byl chlap. "Fuj, to jsem se lek... vždyť jsi jak ďas!" No né, to je div, ten chlap má snad roh! Ba ne, dva má -tak je to čert!

"Co po mě chceš?!" • "Já? To ty," řek ďas. • "Jsem snad cvok či co? Zmiz!!"

A čert byl fuč, jen si stáh plášť a na zem pliv.. Zbyl po něm jen kouř!

Náš muž si vzdych: " To je den!". Je to tak - noc už je pryč. Slez a šel dál, tam, kde les jde v houšť a je spíš keř. Muž sik - to trn šleh ho přes tvář. Už má dost. Kde to je? To ví snad jen Bůh. Dál je stráň; leh si na mech. Kus vpřed stál smrk, pak pár bříz, dub a buk. Dub se chvěl a tam, co rost květ, spad na zem list. Drozd pěl a mrak plul přes modř. Den je pln krás! A ten vzduch: "Ách", je to fajn... Za ten čas tam chyt bronz. • "Hej, pane!" • "Co? Kdo je to?" • "Já." • "Já?" • "Né ty - já!" • "Ach tak... a kde jsi?" • "Zde." • "Kde?" • "Ten hřib."

A v tom tam byl - děd Hřib. Měl hrb a šel z něj děs. Řek: "Přej si."

"Já? Přát si? A co?" • "Co chceš." • "No, ... pil bych." • "Na, vem si měch, " řek děd, " je v něm rum. Mňam!" • "Ne, dík, nech si svůj líh. Dřív jsem pil den co den, teď už ne." • "Jak chceš... Jsi vůl!" • "Cos to řek..." • "Že jsi vůl!" • "A ty na mol!" • A děd byl zas hřib. Náš muž se mstil a hřib sněd (snad byl to hřib...) I tak: měl už hlad a zpět měl chuť. • Šel dál. Kol jel vůz a v něm pán a pět dam. "Stůj!" křik ten pán, a vůz stál. "Pojď blíž," řek, "víš, kdo jsem?" • "Ne, kdo jsi?" • "Jsem král, tvůj pán..." • Muž si klek. • "Vstaň!" • A muž vstal. • "Tu máš groš; kup si zaň chléb a šat, z těch, co máš, jde smrad a jsou jen cár...", pak křik: "Na hrad!". A muž stál jak sloup, jen máv, a vůz mu jel přes nárt - křup! Jek "Au" a Bůh ví, kam mu spad ten groš...

Když měl hůl, moh jít dál. Teď když ví, kde je hrad, ví i, kde je a kam jít dál. Když to tu zná, hned se mu jde líp. Přes vrch je stáj a za ní chlév. Pás se tu kůň. Zvou ho "Blesk". A pár koz, šest hus a býk. Hup, přes plot. Je tu hnůj - fuj! ...

A to už stál u Mže. Zhlíd, jak pstruh vplul pod břeh. Přes břeh má dům. Kde je most? Kus dál, co stál kdys mlýn. Dnes je tam pár vrb...

Už jen píď a je tam! Však jak se hnal, tak přes práh pad a skous si ret. A džbán zvrh. I přes ten pech se smál; byl rád, že už je zpět. Vstal, zul se a sed za stůl. Pak smet sůl - již dva dny to je, co ji zvrh... Sedm let prý, tak je to! A to je vše. "Ccco, co je, ttt... to mám přec říct já..."

P. S.: Tak tohle byla fuška. Ale chtěl jsem si to zkusit. Doufám, že jsou to všechno skutečně jednoslabičná slova. Snad je to dobře a pokud ne, tak už je mi to fuk. Mám dost, pan Werich je machr. A co všechno jsem nepoužil - těch slov a vět, někdy jsem si to ani nestihl zapsat, nebo nemohl, protože jsem byl třeba v metru, v posteli před usnutím apod. (dílko, mohu-li to tak nazvat, vznikalo během dvou dnů) Úplně nejhorší je ale ta korekce. A jinak je to docela dobrý na oživení slovní zásoby.


Čas

spam

Původ tohoto dopisu je neznámý, ale přináší štěstí každému, komu byl doručen. Nenechávejte si tento dopis. Neposílejte peníze. Jen ho předejte pěti přátelům, kterým přejete štěstí. Uvidíte, co se stane za čtyři dny po doručení tohoto dopisu.


Zastav se

spam

Naslouchal jsi někdy padajícím slzám? Sledoval jsi někdy letícího motýla? Nebo pozoroval západ slunce?

Zastav se. Netancuj tak rychle! Je málo času. Hudba nebude trvat dlouho.

Trávíš každý den honičkou? Když se zeptáš sám sebe, kdo jsi, posloucháš svou odpověď? Na konci dne, když ležíš v posteli, trýzníš sám sebe tisíci myšlenkami?

Zastav se. Netancuj tak rychle! Je málo času. Hudba nebude trvat dlouho.

Jsou tvé dny bouřlivé? Řekl jsi někdy svým dětem: "Uděláme to zítra?" a ve své netečnosti jsi neviděl jejich smutek? Pro nedostatek taktu nechal jsi někdy přítele zemřít, aniž bys mu zavolal říci mu "ahoj"?

Zastav se. Netancuj tak rychle! Je málo času. Hudba nebude trvat dlouho.

Když příliš rychle někam běžíš, neztrácíš polovinu legrace, když se tam pokoušíš dostat? Když se trápíš, když běháš celý den, je to jako zahazovat svůj život do koše na odpadky. Život není závod. Musí být prožíván a vychutnáván klidně.

Naslouchej hudbě dřív, než píseň skončí.

Jediná věc, kterou žádáme, je trocha tvého času - přeposlat tuto zprávu. Potřebuješ kousek lásky, abys poslal tento e-mail. Prosím, předej ho dal všem, které znáš. Je to poslední přání holčičky, která brzy opustí tento svět, protože je obětí strašlivé nemoci: RAKOVINY.

Prosím, pošli tu zprávu každému, koho znáš i neznáš. Tato holčička má 6 měsíců života a jejím posledním přáním bylo poslat tento e-mail Vám všem, abyste mohli žít své životy na maximum, protože ona už toho schopna nebude. Ona nikdy nikam nepůjde, nikdy nevystuduje universitu, ani se nevdá, ani nebude mít svou rodinu. Cílem tohoto dopisu je dát jí a její rodině nějakou naději. Za každou osobu, kdo obdrží tento e-mail, daruje Americká společnost pro rakovinu 3 centy na její léčení a plán rekonvalescence.

Pomoz(te) mi. Jestli to můžeš poslat všem lidem, které znáš. Přemýšlej o tom a nebuď sobecký. Věnuj 5 minut zaslání této zprávy životní důležitosti: toto vše se může stát každému z nás.