Kontakt pro všechny akce: spicka@ferex-zso.cz, hastrman@volny.cz

Jan Špička, Vodňanská 603/4, 460 14 Liberec 14, tel.: 048/512 44 35, do práce 048/539 03 42.

Přihláškou je jméno, přezdívka, rodné číslo, adresa, telefon, e-mail, číslo a název oddílu a střediska.

Bližší informace o akcích najdete v příštím čísle Clavisu.

Velké T v názvu příspěvku vás už jistě navedlo správným směrem - nepůjde o tetřeví námluvy, ale o nejvyšší horu Brd.

Tok, který byl dříve uváděn také jako Velký Tok pro odlišení od Toku Malého, je rozsáhlá náhorní plošina, kde se vrchol bezpečně rozezná jen podle usazeného zeměměřičského kamene. Na starých mapách lze u kóty Toku nalézt nejprve nadmořskou výšku 857 (obr. 1) a později 863 metrů. Ani jeden z těchto údajů ovšem neplatí. Skutečná nejvyšší poloha Toku leží dvě stě metrů jižněji, než původně páni geometři určili, a tak se tento kámen musel v polovině 20. století stěhovat. Zde je naměřeno 864,9 metrů, což se zaokrouhluje na uváděných 865.

Nad prvním, mylným vrcholem Toku měla stát dokonce rozhledna. Odbor Klubu českých turistů v Příbrami usiloval o vystavění vyhlídkové věže na Toku již v roce 1893 - bylo to v době zlatého věku turistiky, kdy v českých zemích bylo vybudováno víc rozhleden a turistických zařízení než za celé století následující. Bohužel několikaleté úsilí turistických organizátorů nebylo ke kýženému cíli dovedeno. Což je škoda, protože z vrcholu Toku by byl kruhový výhled na všechny hraniční hory Čech.

A kde se vzal název hory? Jazykovědci zabývající se místními jmény vyslovili hned několik různých názorů. Je prý možné, že Tokem bylo označováno místo, k němuž se točila cesta či kde se točil vítr nebo mohlo být jméno odvozeno od slova téci. Tedy vysoká poloha, z níž stékají vodní prameny. A samozřejmě nesmíme opomenout tok jako milostný zpěv tetřeva hlušce. Právě poslední možnost není podle vědců příliš přesvědčivá, protože hory v Evropě podle zpěvu nebo křiku ptáků nikde jména nenesou. Přesto se k této variantě přikláníme. Tok tetřevů byl totiž vždy pro náš Brdský Tok nad jiné charakteristický. Bohužel byl - poslední tetřevi tokali v nitru Brd zřejmě na jaře roku 1971. Ale nevěšme hlavu. Například v Příbramském deníku z 5. září letošního roku se objevila zpráva, že reintrodukce tetřeva do vojenského prostoru v Brdech pokračovala vypuštěním dalších 25 kusů tohoto krásného ptáka. Tento projekt byl zahájen už v roce 1996 a má pokračovat ještě další čtyři roky. Snad se tedy návratu tetřeva na Brdy nakonec dočkáme i přesto, že jeho úmrtnost je díky přirozeným predátorům velmi vysoká.

Půl kilometru jižně od vrcholu hory bývala hájovna Carvánka (obr. 3), kde podle jedné pověsti žil uhlíř Carván, po jehož smrti se stavení stalo hájovnou. Jiná pověst hovoří o tom, že Carván byl protřelý pytlák, jehož se fořti marně snažili polapit a tak to nakonec vyřešili osvědčeným způsobem: udělali Carvána hajným, který tu pak se stejným gustem pronásledoval své někdejší pytlácké kolegy. Carvánka usazená ve výšce 850 metrů nad mořem byla nejvýše položeným stavením v Čechách mimo oblast příhraničních hor. Vysoká poloha znamenala pro její obyvatele dosti krušný život. Nebylo výjimkou, že v okolí Příbrami nebyl dosud žádný sníh, ale nahoře na Toku byly závěje po kolena. Podobný obrázek je možné vidět i dnes: v Příbrami na zahrádkách se už dávno rozvily první jarní květy, ale z plošiny Toku dosud svítí bělostná sněhová pole. Carvánka byla v zimě cílem lyžařů a v létě zas přicházeli turisté a skauti (obr. 4). To vždy paní Růžena Boučková, žena tamního hajného, upekla velkou třenou bábovku a navařila čaj a ono jim to moc přišlo k chuti. Manželé Boučkovi opustili Carvánku v létě roku 1931 a odešli do hájovny na Padrti. Tou dobou už střední Brdy duněly dělostřelbou...

Použitá literatura:
Lesnická Práce, 2001, č. 10, s. 445
Čáka, J.:Střední Brdy krajina neznámá. Mladá fronta 1998 (vč. kreseb a map)

Po nějaké době bych chtěl opět zahájit nový kalendářní rok netradičním způsobem a rozhodl jsem se, že to bude výstupem na nejvyšší Brdskou horu Tok (proto ten dlouhý úvod). Takže tímto zvu všechny dobrodruhy, kteří ještě nemají na přelom roku jiné plány a kteří jsou ochotni podstoupit poměrně velké nepohodlí a navíc s vyhlídkou mnoha překážek a nejistého výsledku, k novoročnímu výstupu na vrchol Toku. Poslední vlak naším směrem odjíždí 31. prosince v 17:20 ze Smíchovského nádraží, spát budeme v některém ze seníků. Připraveny jsou dvě varianty ze kterých si vybereme podle aktuálního počasí a sněhových podmínek. Návrat do tepla a pohodlí domovů bude v úterý 1. ledna někdy odpoledne nebo navečer. Na shledání u Smíchovských pokladen, nejpozději v 17:00, se těší Muwín.

Tak jsem se konečně dokopal k tomu, abych něco napsal. Ale dalo i dost práce vymyslet, o čem že to letos bude... Stalo se hodně věcí a já nevím, kde začít...

Tak především jsem se totálně vyčerpal v práci. Jak se říká: "Moc práce děla z lidí voly". Nemohl jsem se zbavit pocitu, který mi říkal - zabuč si :o)).

Na konci října jsem byl s Waldenama na táboření, opět se to vydařilo a moc jsem si to užil. Sice jsem přišel o svou báječnou švédskou sekyrku, ale čert ji vem. Začíná se líhnout nová generace Waldenů a já jsem z toho měl radost. Těší mě to sledovat, ač na tom nemám vůbec žádné zásluhy.

30.11. jsem byl na super akci společnosti Bratrstvo Keltů, tzv. SAMHAIN. Je to konec roku podle keltského kalendáře. Tento den je dnes zván Helloween. Pro kelty znamenal začátek zimy a den uctívání bohyně babice a umírajícího boha, který se znovu zrodí o Yule (Nový rok a zimní slunovrat). Trochu mě překvapilo, musím říct že nemile, jak tam všichni při té skvělé hudbě seděli jak pecky. Při pauzách byly ukázky tanců. Moc se mi to líbilo a musím uznat, že je to pěkná fuška. Pak se z davu vyřítil kluk a celou dobu tancoval s holkou v náručí. Stál jsem a hledal, kde má schovanej antigravitační nadnášeč :o)).

Po dost dlouhé době jsem navštívil diskotéku a způsobil jsem obavy u okolo stojících lidí o jejich zuby. Obávali se mé taneční kreace, né nepodobné chobotnici v poslední předsmrtné křeči. Zkusil jsem ochutnat zvláštní nápoj zvaný B52, jež vám hoří pod nosem :o)). No, bylo to veselé, propotil jsem triko a zbytek oblečení také. Zbavil jsem se energie, jež dřímala v těle akumulovaná již notnou chvíli při sezení v práci. Ač je to k nevíře, spal jsem asi jen pět hodin a víc jsem spát nemohl. Vytáhl jsem si vodovky a maloval si pro radost... Je to zvláštní, ale dělal jsem spoustu věcí, co jsem už dlouhatánský čas nedělal.

Jeden den v práci vysvitlo sluníčko a já si uvědomil, že jsem už dvě noci po sobě skoro nespal a nebyl ani doma, svědí mě fousy a o sprše ani nemluvím. Vylez jsem z naší skoro podzemní kobky s pocitem krtka, kterého minul o fous krumpáč a on se podíval do slunce. Mžoural jsem unavenejma očima na proudící dav v tržnici a tupě se do té masy těl vnořil. Proud mě dones ke krámku, kde prodává jeden srb kukuřičný klasy. Snědl jsem jich asi pět a myslel jsem, že ten poslední se tam už nevejde. Povedlo se a s pocitem uspokojení jsem se znovu zařadil...

Protože jsem minulej měsíc zapomněl na koncert Létajícího koberce, tak teď jsem se na něj těšil dvakrát tak víc. Tradičně jsme si krásně zatancovali a zablbli. Škoda jen, že někteří lidé si přišli jen pokecat a rušili ty ostatní. Je noc a mě vzbudil v práci telefon, kamarád mě zve na muziku do klubu XT3, tak jsem vyrazil. Přejel jsem, a tak jedu protijedoucí tramvaji zpět. Přede mnou sedí na dvojsedačkách dva páry. Obě holky jsou značně ozdobeny, či spíše obtěžkány značnou sbírkou bordelu na xichtě. Černovláska zvedla telefon a vytáčí číslo. Když ji někdo odpověděl na druhé straně, říká asi todle ... jééé ahoj... (dala si ruku před pusu a jinak mluví stejnou intenzitou hlasu, to jest na celou tramvaj), tak co, máš něco... Ti dva kluci se zubí na celý kolo. Nedalo mi to a musel jsem se té situaci smát taky. Došlo jí to až po tom, co položila telefon a všichni se na ni dívali. Jeden z těch kluků se ptal: Kdo to byl? A její odpověď mi vykouzlila usměv na tváři číslo dvě. Řekla Čoček, což je shodou náhod jeden můj kamarád ze Smíchova a je dost nepravděpodobný, že by to byl někdo jiný. Přejel jsem znovu... je skoro jedenáct, kašlu na bar a jedu domů. Těším se na jediný seriál, který sleduji - STARTREK. Stihnul jsem to jen tak tak. Díky metru jsem byl doma za chvilku. V metru si vedle mne přisedl mladý pár. Krom veselosti a nadměrného požití alkoholu je spojoval ještě účes. Měli oba dredy. Holka, mimochodem krásná roštěnka, do kluka šila, že jí neřekne, co chce slyšet, alespoň tak jsem to pochopil. Sice je neslušné poslouchat cizí rozhovor, ale to se nedalo přeslechnout. Kluk už toho měl dost, tak vstal ze sedačky a padl jí k nohám. Jeho proslov, co pak následoval, zněl asi takhle: Milá Terezko, chtěl jsem dnes s tebou obcovat, ale nebudu bohužel, nebo spíše bohudík. Protože jsi svině a bestie. Políbil ji nejdříve na obě kolena a pak na pusu. Oba dva se tomu smáli a já měl co dělat, abych se udržel a nepočůral se smíchy. Měl jsem krásnej pocit z toho, že blázni ještě nevymřeli.