| čt 2.5. | 18:00 klubovna: Mlaďoši, 19:00 klubovna: Clavis - vychází časopis |
| so 11.5. | Brigáda Mezouň (Marka) |
| so 18.5. | Turnaj ve stolním tenisu - vlčácká klubovna od 9:00, pište se na nástěnku! (Ferda) |
| čt 6.6. | 18:00 klubovna: Mlaďoši, 19:00 klubovna: Clavis - vychází časopis |
| 7-9.6. | Pomoc přírodě - Zelené Vendolí (Muwín) |
Ahoj všichni. Do školy na psychologii píšu seminární práci na téma: Sms, email a vliv na komunikaci lidí. Obracím se na vás tedy s prosbičkou, jestli byste mi mohli odpovědět na pár následujících otázek a odpovědi mi buď poslali mailem nebo nechali v klubovně. Vzhledem k tomu, že práci mám odevzdat do 9.5. (všechno dělám na poslední chvíli), moc vás prosím, jestli byste to stihli do úterý 7.5. Předem vám moc děkuji za odpovědi. Opravdu mi moc pomůžete. Ještě jednou dík moc. Výsledky zveřejním v dalším čísle Clavisu - pokud budete mít zájem. Mějte se hezky a ještě jednou - naposledy - děkuji.
Ve Skotsku proti sobě válčí dva hrady. Z jednoho vyletí dělová koule a na druhém urazí kus hradeb. Z druhého hradu vyletí dělová koule a z prvního urazí věžičku. Tak po sobe střílejí už dva dny, když v tom najednou z ničeho nic - ticho. Že by mír? Z jednoho hradu vystrčí trubač hlavu a zahuláká: "Hola, hola, proč nestřílíte?"
I na druhé straně vykoukne trubač:
"Nemůžem, koule je u vás!"
Hádá se takhle jeden Američan s Čechem, jestli je trabant auto nebo ne. Čech se naštve, sedne do traboše, zabouchne dveře, popojede dopředu, popojede dozadu, udělá pár koleček a pak se teprve rozjede. Amík říká:
"Dobře, už ti věřím, je to auto, jezdí to, ale co měly znamenat ty manévry na začátku?"
"Ale přibouchl jsem si do dveří pampelišku, nešla utrhnout, tak jsem ji musel ukroutit."
Dva Poláci byli lovit jeleny. Povedlo se jim zastřelit jednoho opravdu velkého. Tak ho každý chytil za jednu zadní nohu a táhnou ho lesem směrem k autu. Potká je hajný, a když zjistil, že mají lovecká povolení v pořádku, ještě jim říká:
"Jestli se neurazíte, poradím vám. Bude se vám ten jelen líp táhnout, když ho místo za nohy vezmete za parohy."
Ti dva si řekli, že hajný asi ví, o čem mluví, tak každý chytil za jeden paroh, a opravdu to bylo o mnoho snazší:
"Měl pravdu, takhle to jde daleko líp," říká jeden.
"No jo, ale vzdalujeme se od auta!"
Díky předchozím příspěvkům už KODAS znáte, a tak půjdeme rovnou k věci.
Pozvánka první: o víkendu 7. - 9. června 2002 se koná akce v rámci programu Pomoc přírodě. Cílem této akce je pomoci stanici pro handicapované živočichy Zelené Vendolí (asi 6 km od Svitav) při výstavbě nových voliér pro dravce a sovy. Tato stanice se nespecializuje pouze na tyto dva řády ptáků - naleznete zde pěvce, holuby, hrabavé nebo třeba labutě a čápy. Mimo ptactvo se také stará o přezimující ježky. Aby byl výčet úplný, je třeba zmínit i další obyvatele, kterými jsou i kuna, mýval, tchoř a nebo srnčí. Všichni jste srdečně zváni a ještě připomínám, že je to také vynikající příležitost k pořízení neopakovatelných fotografií živočichů, které by se vám ve volné přírodě vyfotit rozhodně nepodařilo. Zájemci o účast na této akci se mohou hlásit u mě, informace dodám v polovině května.
Pozvánka druhá (tu můžete najít také např. v časopisu Živa): Česká společnost ornitologická pořádá ve spolupráci s Národním muzeem a dalšími organizacemi zabývajícími se ochranou přírody výstavu s názvem "Pašovaná radost". Tato výstava si klade za cíl informovat veřejnost o existenci mezinárodního černého obchodu s ohroženými druhy zvířat a rostlin a o jeho závažnosti z hlediska ochrany přírody. Měla by vybídnout návštěvníky k zamyšlení nad postojem k přírodě jako celku i ke každé její části. Tuto výstavu můžete navštívit v Národním muzeu v Praze až do 9. června 2002. Každý čtvrtek se navíc od 14:30 konají doprovodné přednášky a besedy (aktuální téma je možné zjistit ve vrátnici muzea nebo na tel. č.: 244 97 376).
Pozvánka třetí: KODAS každý rok pořádá letní prázdninový tábor, který je (jak jinak) zaměřen obvykle nějak pracovně ve prospěch přírody, případně konkrétně ve prospěch dravců a sov. Letos se tento tábor koná na (nám stodůleckým) notoricky známém místě - v záchranné stanici pro divoká a exotická zvířata v Jinonicích. Pokud jste tam už někdy byli, tak víte, jaké tam jsou poměrně špatné a odpudivé podmínky, zejména pokud jde o hygienu a o prostor potřebný pro umístění poraněných živočichů. Voda tam totiž není vůbec zavedená a ptáci se tísní po desítkách v několika málo voliérách. Proto je letní prázdninová pomoc Klubu směřována letos právě sem. Výhodou pro nás pražské bude to, že můžeme přespávat doma a taktéž tam konat i hygienu. Pokud se tedy překonáte a najdete v sobě dost odvahy přispět ke zlepšení zdejších podmínek, hlaste se mi a já si vás poznamenám a sdělím podrobnější informace. Letní tábor KODASu totiž není jenom nekonečná práce, ale i povídání o přírodě, hry, posezení u večerního ohně, hraní a zpívání a letos to zcela netradičně bude i nějaká výprava za kulturou. Takže i na tuto akci jste všichni zváni. Ještě to nejpodstatnější - tábor se koná od 7. do 11. srpna 2002.
Říká se, že člověk potřebuje jen
V březnovém čísle jsem slíbil příspěvek pro začínající fotografy, aby bylo co nejvíc kvalitních fotek na podzimní fotosoutěž a porota to neměla tak jednoduché. Takže plním slib a zároveň děkuji Ferdovi za jeho fotopříspěvky v minulém čísle a vyzývám ostatní k následování.
Ty nejzákladnější základy najdete zcela určitě (mimo jiné) v knize Skautskou stezkou (neboli "hendbúku").
Umístění motivu doprostřed snímku (pokud nevyplňuje celou plochu obrázku nebo jeho většinu) působí nezajímavě, nudně a v uměleckém, náladovém snímku bychom se mu měli zcela vyhnout. Výjimku tvoří úmyslná symetrie nebo jiný konkrétní záměr autora.
To jsou velmi stručně hlavní zásady, které bychom měli dodržovat, aby naše snímky byly působivé a také proto, aby bylo z čeho vybírat na podzimní fotosoutěž. Toužíte-li po dalších podrobnějších a fundovanějších informacích, mohu vám půjčit různé knihy a časopisy - tam najdete tolik rad a pravidel pro fotografování, že vám z toho půjde hlava kolem. Přeji hodně trpělivosti a zdaru při lovu budoucích soutěžních snímků.
Vždy jednou za čas mě to popadne, ten divný (a většinou mylný :-) pocit, že dělám něco, co má smysl, ba co víc - že se na tom shodnu i s ostatními. V takových chvílích mám vždy chuť se s vámi podělit o to, co mi dělá radost... Předpokládám, že to znáte taky, a tak konec vysvětlování.
(Kupodivu mi v poslední době dělají radost i věci, které mi dřív připadaly doslova ujeté - asi další daň za dospělost, no co už. Tady jich pár takových je:)
Konala se v klubovně Minnehahy a zhruba první dvě hodiny pouze v dámském obsazení (převaha žen není v našem středisku neobvyklá, ale tato byla naprostá). Probíraly jsme běžné věci - klubovny, tábory, hospodaření, granty, zdravotní kurzy, revize atd. - prostě nic neobvyklého (kdyby to náhodou někoho zajímalo, zápis mohu poslat, nebo je k dispozici v klubovně RKC). Přesto jsem měla příjemný pocit, že jsem mezi svými, že nás něco spojuje (a že toho bylo zrovna tentokrát až až). Prostě ta "schůze" měla atmosféru a byla tam i legrace. Kromě toho jsme i něco udělaly (-i - v závěru se dva mužští zástupci přeci jen dostavili).
Ještě tak před dvěma lety by mě ani nenapadlo, že se naše středisko zmůže na pořádání tohoto typu akce (jako že vzdělávací :-). No vida, a letos je to tady. Pravda, komisi jsme museli trochu doplnit odjinud (hlavně jsme potřebovali aspoň jednoho muže s potřebnou kvalifikací, abychom mohli zkoušet jak kluky, tak holky), ale jinak myslím, že jsme to zvládli bez cizí pomoci a bylo to dost dobré.
Zejména oceňuji přípravné schůzky s Johny a Rybčou, kdy vznikala zahajovací hra ("Jsme rádi, že nás slyšíte...") - to fakt nemělo chybu a takové tvůrčí vzepjetí jsem už dlouho nezažila. I další přípravy a průběh čekatelského kurzu byl z mého pohledu super, i přes ty probdělé noci... Na zkouškách trochu vadilo snad jen to, že bylo málo času a končili jsme pozdě. Ale mám velkou radost, kolik našich lidiček se zkoušek zúčastnilo, a mám i jistou naději, že budou pokračovat dalšími kurzy a zkouškami, aby toho hodně zažili a věděli a uměli a chtěli středisku jakkoli pomáhat.
Nevím, zda k vašemu sluchu už dolehlo, že máme možnost získat do pronájmu pozemek i s boudičkou kousek za Zličínem (doufám, že už to víte). Je to téměř zdarma, ale je tam hodně práce, protože ten pozemek je zarostlý a bouda rozpadlá..., ale po pořádku.
Nejdřív byli na úspěšném průzkumu Lišák s Kašprou (za což jim velmi děkuji, protože bez jejich průzkumné výpravy by se dle mého nic dít nezačalo), následně Alča sepsala návrh smlouvy na pronájem tohoto pozemku (za což jí také velmi děkuji a doufám, že jí ten čas, který tím strávila, nebude chybět u státnic...), no a do třetice jsme se na střediskové dohodly(-i), že tedy když bychom to chtěli využívat, tak tam taky musíme začít něco dělat a čím dřív, tím líp. Takže jsme dohodli termíny dvou brigád, kterých se mohou zúčastnit všichni členové střediska, a také termín této zmiňované exkurze.
Ještě v sobotu 20. dopoledne jsem nevěděla, kolik nás pojede, ale moc mi to nevadilo. Původně jsme chtěli jet autobusem, ale ten jel až pozdě, takže jsme s Rybčou dohodly, že může vzít auto. Pak jsem si myslela, že pojede Lišák a taky Johny, takže aut bude hodně. Jenže když jsem jim v sobotu volala, zjistila jsem, že ani jeden z těch dvou nejede... Chvíli to vypadalo, že nás pojede jen pár a do toho jednoho auta se vejdeme. Nakonec jsme se do něj nevešli, protože přišli úplně nečekaní lidé (o to víc mě potěšilo, že je vidím), a tak jsme jeli tím jedním autem na dvakrát a bylo to taky v pohodě, protože ten pozemek je fakt blízko. Nic moc jsme tam sice neudělali (k jisté nelibosti části výpravy), ale to ani nebylo smyslem. Příště až tam pojedeme, musíme vzít pracovní rukavice, pytle na odpadky, sirky a hlavně dost nářadí (je potřeba vyčistit boudu a pak vyklučit náletové stromy a keře a taky uklidit různý další binec, co půjde spálit, tak spálit, ostatní odvézt do kontejneru).
A co mi udělalo radost tentokrát? Hlavně asi to, že přišli ti neočekávaní lidé, a pak taky to, že máme možnost mít k užívání nějaké místo. Trochu mi tu radost kalí jen nepříjemný pocit, že si nejsem jistá, jestli to užívat budeme. To asi musejí říct lidi, kteří pracují s oddíly (já jako vedoucí střediska říkám, že bych tam klidně někdy v budoucnu udělala výjezdní střediskovou radu, s opékáním buřtů a hraním na kytaru...). A taky úplně nevím, jestli na to máme, jestli to zvládneme. Doufám, že mě přesvědčíte, že jo. P.S. Termíny těch brigád jsou 11.5. a 15.6., ale jinak myslím, že tam můžete jet i jindy (když mi to dáte dopředu vědět).
No, blížím se ke konci. Když jsem začínala psát, ani jsem si neuvědomila, že to všechno bude jen o tak krátkém časovém úseku - všechny popisované akce proběhly v dubnu. A to mi taky dělá radost, že přestože to tak nevypadá, trávím pořád se střediskem dost času (i když asi dost jiným způsobem než většina ostatních, ale to mi neva). Takže doufám, že i v dalších měsících budu mít dost příležitostí k dobrým pocitům a optimismu, že to, co děláme, má smysl, baví nás to a spojuje. Díky vám za všechny zážitky.
Rozčechral mu listí. ,,Už zase otravuješ? Já opravdu nemám čas si s někým povídat. Musím dodat správné množství mízy mým větvičkám, aby byly zdravé a zplodily spoustu zdravých jablíček." "Už zase nemáš čas?" otázal se vítr. "Jaképak zase? Dříve jsem si s tebou hrával. Vždy sis mohl pohrát s mým listím a vždy jsem se snažil ti naslouchat. Ale teď... No to víš, opravdu není čas - je jaro." "A od čeho tady jaro je? Pozoruj své okolí. Lidem se vrací radost na tváři. Ani můj vánek jim nevadí, neboť jej oteplily jarní paprsky slunce." "Prosím tě, co mi to tu vykládáš? Na takovýto rozhovor opravdu teď nemám čas." "No dobře" zabrumlal vítr a odletěl.
Na začátku léta se náš strom pyšnil krásnými, červenými jablky. "Už zase otravuješ? Já opravdu teď nemám čas." "A proč? Vždyť máš to, co jsi chtěl. No řekni - jaká jabloň se teď v tuhle dobu může pochlubit krásnými, červenými jablky? Svůj úkol jsi tedy splnil a tvrdíš mi, že nemáš čas?" "No to víš..." odvětil strom. "Hmm...chápu" a opětovně zklamaný odletěl.
Časy plynuly, náš strom už zestárl. Z povzdálí pozoroval ostatní stromy, jak se pyšní hnízdy a ptačí společností. Vítr se již dlouho u něho nezastavil. Byl sám a bylo mu smutno. Druhý den se loukou proháněl vítr svou obvyklou trasou. Všiml si našeho stromu. "Ahoj strome, jak se máš?" snažil se navázat rozhovor. "No to víš..." strom nestačil doříct větu. "Promiň. Opravdu jsem tě nikdy nechtěl vyrušovat z tvého uspěchaného života - tedy pokud se tomu dá tak říct." V tu chvíli ho strom viděl naposledy.
Člověk si neuvědomuje to, co na světě má. V denním shonu se žene neustále dopředu, aniž by si uvědomil okolní svět. Tak se mu dostává toho, co si v daném okamžiku přeje a své volné chvíle promrhává nějakými hloupostmi. Ještěže žijem v dnešní době, kdy stačí jen zvednout sluchátko a osobě, se kterou jste si dali sraz, oznámit, že momentálně nemáte čas. Jak snadné a přesto zvláštní. Například takový Mach či Šebestová by zřejmě takový přístroj použili na něco jiného. Z druhé strany - dalo by se říct, že to šetří čas, alespoň se nemusí nikam chodit, ale pak je tady otázka: Kam ten čas mizí?