Akce

Uzávěrka prosincového Clavisu je ve středu 26.11.

Paráda

Vlčáci

Minnehaha

Protože jsem byl nedůrazný, nepodařilo se mi od sestry vymámit více (Ferda).

Společné

O uzávěrce

Nerozumím tomu, proč někdo neustále posílá příspěvky po uzávěrce. Vymlouvat se na nedostatek času pořád dokola mi přijde trochu divné. Můžu odevzdávat články včas a pak budu mít do další uzávěrky vždycky jeden celý měsíc. Nebo je odevzdám vždycky pozdě a pak budu mít zase jeden celý měsíc. Takže to možná bude tím, že všechno necháváme na poslední chvíli. Nechci, aby to vyznělo příliš kriticky či se to snad někoho dotklo. Vím, že jsou mezi námi tací, kteří chtějí přispívat pravidelně, ale mají během měsíce spoustu důležitější práce, a tak jim to najednou vyjde až na poslední chvíli. Protože chtějí, protože se donutí. Předtím to prostě nedokážou, nemají tu vůli. Chápu, já jsem úplně stejný. Ale přece když uzávěrku nestihnete, tak to ještě můžete dát do příštího čísla. A ve výsledku toho vždycky stihnete stejně. A nebo je alespoň slušností ozvat se Ferdovi a domluvit se, že příspěvky pošlu se zpožděním. Tak jako to udělal Muwín. Aby Ferda věděl, jaké má nakreslit nebo zařídit obrázky, aby byl náš časopis hezký už na pohled. A také proto, že ne vždycky musí mít Ferda tolik času, aby vám vyhověl. Nespoléhejte na to, že se kvůli vám přetrhne (on to stejně udělá, protože je hloupej, ale není fér s tím počítat). Zkusme to tedy takto: Uzávěrka příštího čísla je ve středu 26.11. Články poslané později (výjimku tvoří dohoda) budu jednoduše ignorovat a objeví se až v dalším čísle. A slibuji vám, že to platí i pro mne. Děkuji za pochopení.

A na závěr k mlaďochům

Tvoříte jádro kmene, proto byste měli právě vy do Clavisu nejvíce přispívat. Spočítejte si, o kolik tlustší a zajímavější by Clavis byl, kdyby každý z vás napsal za rok alespoň dva články. O čemkoli. Třeba "jen" na půl stránky. Nikoho nechci nutit, je to věc každého z vás, jen o tom zkuste přemýšlet. Prvně si zodpovězte otázku: "Proč vlastně vytvářet v kmeni časopis?" Nabízím to jako téma, o kterém se můžete pobavit, až se příště sejdete v klubovně. A uvařte si k tomu nějaký dobrý čaj.

Jak proběhla fotosoutěž

Upřímně řečeno, nebylo to s vámi vůbec jednoduché. I přesto, že jsem o úmyslu uspořádat fotosoutěž psal a mluvil už nejméně před rokem a poměrně často se připomínal a k účasti lákal a vyzýval, tak ještě dva dny před soutěží jsem měl fotografie jenom od tří lidí. Nakonec se soutěže zúčastnilo osm fotoamatérů z našeho roverského kmene s celkem 41 fotografiemi. Místní dům dětí a mládeže skrze Míšu poskytl prostory a materiál na podklad pod soutěžní snímky (za což jí patří tisíceré díky) a tak mohlo v sobotu 2. listopadu soutěžení naplno vypuknout.

Začátek byl poněkud vlažný, ale s přibývajícími návštěvníky to dostalo správný spád. K pohodové atmosféře přispěly i Puštíkovy fotografie z jeho tříměsíční cesty po zemích bývalého SSSR a také šipky. V půl páté nesoutěžící hosté sečetli odevzdané body a pak už se rozdávaly ceny. A byly to pochopitelně alba na fotografie, filmy a k tomu nějaká ta kniha a ortofotomapa Prahy 13.

Fotografie hodnotilo celkem 13 přítomných včetně samotných soutěžících. Alespoň za sebe s čistým svědomím říkám, že jsem se snažil být maximálně objektivní a svoje fotografie jsem nijak neprotěžoval - měl jsem pouhých 10 bodů ze 130 přidělovaných v každé kategorii a to jsem je vždy ještě rozdělil mezi tři různé fotografie - a nemám důvod si myslet, že se tak nechovali i ostatní hodnotící soutěžící.

Nad vystavenými snímky by profesionální fotografové možná ohrnovali nos, ale za sebe musím říct, že se mi vaše soutěžní fotografie líbily a nebylo lehké vybrat ty, kterým jsem nakonec dal své body. O některých chybičkách a nedostatcích jsme se bavili přímo na místě a já se vynasnažím, abych se jich na budoucích snímcích vyvaroval.

Přidávám i seznam soutěžících a jejich fotografií. Je mi jasné, že názvy fotografií vám vůbec nic neřeknou. Doufám, že vás alespoň zaujmou a navnadí a že se přijdete podívat buď ve středu 13. listopadu na vernisáž výstavy a krátkou besedu, která při tom proběhne, nebo kdykoli potom do prostor MDDM. Hned ve vstupním prostoru vlevo budou všechny soutěžní fotografie k vidění až do konce listopadu.

Soutěžící a jejich fotografie

Pořadí fotografií podle kategorií

Že asi nebylo rozhodování snadné a vkus všech přítomných porotců rozličný, lze usuzovat i podle toho, že ze 41 soutěžících snímků nedostaly žádný hlas pouze čtyři (jeden ze snímků Ferdy, Muwína, Lišáka a Puštíka).

Děkuji všem soutěžícím za jejich snímky. Děkuji také všem přítomným porotcům za jejich hodnocení a těším se na vernisáž a třeba také na nějakou příští fotosoutěž.

Informace o Roverském mikulášském semináři 2002 s kulturním i tanečním večerem

I v letošním roce u nás proběhne tradiční předvánoční roverské setkání v termínu 6. - 7.12. 2002, sestávající ze třech akcí.

Polibek múzy 2002

Vyhlášení nejlepších uměleckých děl z celostátní přehlídky roverské tvořivosti proběhne v rámci kulturního večera v pátek 6. prosince 2002 od 19:00 hod. v Selesiánském divadle v Praze - Kobylisích (zastávka "Ke stírce", tram 10, 24 z Palmovky, bus 200, 152, 144). Kromě samotného vyhlášení se můžete těšit na výstavu došlých příspěvků, trochu hudby, trochu divadla, spoustu zábavy a jako bonbónek jsme pro vás letos připravili zatím téměř nevídaný skautský muzikál.

Roverský mikulášský seminář 2002 na téma: "Služba jako životní výzva"

Jsou naše snahy o nápravu věcí tohoto světa pouhým bojem Dona Quijota s větrnými mlýny? Nebo má naopak každé úsilí smysl, neboť milióny kapek mohou vytvořit mocný proud? Na semináři se můžete setkat s lidmi, kteří

• pořádají veřejné sbírky
• bojují proti školní šikaně
• adoptovali dítě v Indii
• zachraňují rozpadlé kostely
• spravují staré polní cesty
• obnovují zdravotní zařízení v severním Afghánistánu
• provozují rómská komunitní centra
• pracují v uprchlických táborech
• pečují o staré solitérní stromy
• připravují prožitkové kurzy pro postižené děti.

Ti všichni si na tyto otázky museli odpovědět. Možná pro ně byla služba životní výzvou, kterou přijali. Přijďte se o tom přesvědčit.

Termín: sobota 7. prosince od 9.00 do 15.00

Místo: ČVUT - Strojní fakulta, Technická 4, Praha 6 - 5 minut pěšky od stanice metra Dejvická (stejně jako v minulém roce)

Doprava: tramvaje 25, 26 z centra Prahy

Taneční večer nejen ve stylu country

Celý víkend završí taneční večer, kdy si rangers a roveři nejen zatančí, ale také se budou moci naučit něco nového a shlédnout kvalitní předtančení.

Termín: 7.12.2002 od 19,30 do 01.00 tedy první hodiny ranní

Místo: Kulturní dům Domovina, ulice Na Maninách, Praha 7 - Holešovice

Doprava: tramvajemi z centra do stanice Maniny

Čekají vás nejen country hudba a tance, na své si přijdou i milovníci klasiky a latiny, nemine vás tombola a hudební překvapení na závěr.

Zájemci o tyto akce (nebo třeba jen některou z nich), ať se co nejdříve, nejpozději však do 15.11., přihlásí Johny! Vstupenka na všechny tři akce stojí v předprodeji 100 Kč (lze koupit i zvlášť).

O jedné velké náhodě a přínosném výletu

aneb Co děláte o Silvestru?

Že chceme využít mimořádně dlouhých vánočních prázdnin a strávit Silvestra na horách, jsme se dohodli už na zahajovačce. A tak začaly u nás doma ještě urputnější hádky o to, kdo bude u počítače. Dlouhé hodiny jsem strávila hledáním nejrůznějších chat a chalup, posíláním mailů, opisováním kontaktů a telefonováním. Reakce byly dvoje, po telefonu většinou špatně skrývaný posměšný tón, mailem slušné poděkování za náš zájem, pokaždé ale odpověď, že o Silvestru teda volno opravdu nemají. To tak možná na příští rok, slečno.

Člověk je ale naštěstí tvor omylný, a tak jsem si jedno telefonní číslo opsala špatně a zavolala na mobil úplně neznámému člověku. Rozhovor byl docela legrační, ale výsledek stál za těch pár trapných okamžiků. Pán, kterému jsem se dovolala, sice žádnou chatu k pronajmutí na Silvestra neměl, zato měl manželku a ta měla tatínka, který ji měl. Začalo to vypadat nadějně a už jen krůček zbýval k tomu, abychom si s Johny jedné mrazivé říjnové neděle udělaly výlet do Jizerských hor.

Pro pana Andrleho jsme se stavily ve Frýdlantě a společně zajeli do Ferdinandova, kde se chata nachází. Je to skoro poslední domek ve vesnici, má dvě patra, pokoje většinou po čtyřech, vybavenou kuchyň, společenskou místnost a dokonce koupelnu s vanou. Spodní patro jsme neviděly, protože tam zrovna bydleli nějací Němci (die sehr kalt waren), ale pán nám několikrát zopakoval, že je to tam kompletně zařízené, kdyby snad chtěl někdo soukromí. Ještě mnohem víckrát zdůraznil, že hospodu máme hned naproti, takže to tam budeme mít fajn :-). Chata je určená asi pro dvacet lidí. Nemělo by nás jet méně než patnáct, abychom nemuseli platit vyšší částku za ubytování, horní kapacita je poměrně pohyblivá, místa je opravdu dost, riskujeme maximálně, že nebudeme mít každý vlastní postýlku..

Ferdinandov si můžete najít v mapě, je to vesnička pod Jizerkami, kopce se zvedají hned nad chatou. Přímo u chalupy se v zimě sníh nedá zaručit, ale když si přinejhorším kousek popojdeme, jsme na hřebenech Jizerek, což je jak známo vyhlášený běžkařský ráj. (Že bych mohla dělat v cestovní kanceláři?) Na sjezdovky budeme muset dojíždět na Špičák nebo na Ještěd.

Po cestě zpátky jsme prozkoumaly krásy a možnosti Liberce. Je tam minimálně jedna výborná pizzerie, ze které nás nevyhodili, ačkoli jsme tam vlezly ještě před otevírací dobou, ZOO s bílými tygry, botanická zahrada, aquapark Babylon (časově neomezené vstupné mezi 190 a 290 Kč, podle toho, který den se tam jde), divadlo, krásná radnice a určitě spousta dalších věcí, které jsme neobjevily. Takže i kdyby to bylo se sněhem moc špatné, nebudeme se nudit.

Chata je zamluvená od 27.12 do 5.1., dopravíme se vlakem a autobusem, hledáme ale lidi, kteří pojedou a mohli by s sebou vzít auto na dopravu lyží, jídla a hlavně kvůli "sjezdařským výletům". Každého to vyjde zhruba na 1000 Kč, samozřejmě bez vleků. Velkou část výdajů za ubytování a dopravu zaplatí středisko z grantu MHMP.

Abyste se mohli této jedinečné akce zúčastnit, ozvěte se mně nebo Johny a do 15. prosince zaplaťte nevratnou zálohu 400,- Kč. Samozřejmě, že pokud vás z nejrůznějších důvodů nepotkalo štěstí dlouhých vánočních prázdnin, není problém přijet třeba jenom na pár dní.

O břišním tanci nejen pro ženy

Kdo z vás se ještě nesetkal s větou: "Chodím na břišní tance. Je to fakt super."? Myslím že málokdo. Tohle podivné východní pobláznění, jak orientální tance občas komentují mí známí, teď uchvacuje ženy ve většině větších měst nejen v České republice. Většina mužů vidí v tancích nový způsob, jak je mohou zástupkyně něžného pohlaví zaujmout (svést), a samotné ženy se bojí, že by je jejich partneři přirovnaly k dívkám s lehkými mravy... Jaká je ale pravda, co jsou vlastně břišní/orientální tance? Odkud pochází? Co přináší ženě 21. století?

Jeden z mýtů o břišním tanci říká, že tento tanec se tančil v harémech, aby tak tanečnice upoutaly pozornost sultána a ten si je vybral. Byl prý původně určen ke svádění mužů.

Ve skutečnosti patří k jedné z nejstarších výrazových a tanečních forem. Původně vznikl jako tanec rodiček ve Střední Africe výhradně jako pomoc k lehčímu porodu a v rámci obřadů a svátků plodnosti. Např. v Egyptě je i dnes tradicí zvát ke svatebnímu obřadu břišní tanečnici a pořizovat obrázky rukou manžela na jejím břiše. Ve středověku se díky kočovníkům pocházejícím z Indie tanec rozšířil po celé Evropě. Tento tanec tančily ženy pro ženy, přítelkyně, tety, matky a sestřenice. Kromě porodu byl tento tanec tančen v dobu, kdy byli muži pryč z tábora, a také na svatbách. Samozřejmě že některými ženami byl tanec používán pro muže, ale to bylo jen v soukromí. Břišní tanec v Orientu vyučují matky, a ty by jistě své dcery neučily svádět.

Tanec je charakteristický klidnými, plynulými a především smyslnými pohyby, které jsou střídány rytmickým potřásáním boků a paží. Důraz se klade na pohyby břicha, boků a pánve. Zatímco západní tance jsou zaměřeny spíše na kroky a jsou všeobecně považovány za společenskou událost, východní tance kladou důraz především na svaly a tanec samotný je spíše rituálem. V tradičním břišním tanci není nikdy koleno umístěno výše než kyčel, běžné je střídání různých pozic, včetně tance vsedě či v kleku na zemi. Stejně jako ostatní formy tance, je břišní tanec úžasným prostředkem k vlastnímu ztvárnění a předvedení. Tento tanec dává tanečnicím prostor, umožňuje velké množství improvizace a nových prvků a právě to jej činí zvláštním, jedinečným a nesrovnatelným s "běžným" tancem.

Břišní tance nejsou jen pro zdokonalení pohybových schopností. Důležité jsou i jeho zdravotní účinky, jak fyzické, tak samozřejmě psychické. Orientální tance jsou doporučovány ženskými lékaři a psychology jako výborná terapeutická metoda pro typicky ženské obtíže. Břišní tanec uvolňuje bolesti páteře a zad a zvyšuje pohyblivost kloubů. Zmírňuje menstruační bolesti, posiluje břišní a zádové svalstvo a upravuje zažívací problémy. Umožňuje objevit v sobě znovu ženskost a naučit se využívat svou energii. Orientální tanec není omezen postavou, věkem ani talentem. Pro všechny věkové i váhové kategorie bez rozdílu. Tanec je dokonce vhodný pro všechny stupně těhotenství, samozřejmě pouze pokud těhotenství probíhá naprosto normálně a hlavně, je-li tanec správně prováděn. Je pro všechny ženy, které milují život a chtějí se z něj radovat.

Tolik k tématu břišních tanců. Já sama se jim věnuji už rok a půl a všem můžu vřele doporučit alespoň nahlédnout pod pokličku a zjistit, co se za tím skrývá v praxi. V kurzu v Olomouci tančí holky od 12 do 60 let, 40 až 100 kg, 150 až 200 cm a každá si najde to své. A na závěr mé oblíbené staré arabské přísloví: "Žena bez bříška je jako nebe bez hvězd."

Jízda

Ačkoli volím stejný titul jako má jeden takřka už kultovní film, o takové pohodičce, která dýchala z tohoto filmu, to zřejmě příliš nebude. Přesto ale - jedna docela pořádná jízda to taky byla! Modří (a moudří) už možná vědí, že následující řádky budou o naší cestě na podzimky, totiž na Červený hrádek u Sedlčan.

Popravdě, když kluci přišli poprvé s návrhem jet tam na kolech, spíš jsem se jen usmívala a doufala, že z toho nakonec sejde - přece jen pozdně podzimní počasí už dokáže své... Jenže nesešlo. V pátek hodně na večer balím do brašen, koukám do mapy a pak z okna...Vítr duje a zřejmě bude i pršet. Moc se mi nechce a trochu začínám litovat, že jsem se na tento krapet bláznivý podnik taky přihlásila. Ještě se stavuju u Rybči, která mě trochu uklidňuje, když při pohledu na kousky, jenž vyvádí vítr na sídlišti, svorně konstatujeme, že na kola to asi nebude a že koneckonců na sraz všech ostatních, "normálních", kteří jedou spořádaně vlakem, stihneme kdyžtak dorazit.

Ve čtyři ráno poté, co zavírám balkón, aby nám nenapršelo do bytu, se v duchu raduji a vcelku se těším, až si ráno na srazu řekneme, že pojedem s ostatními. Po dalších třech hoďkách už dobaluji drobnosti, připevňuju brašny na nosič a vydávám se do pěkného slejváku. Ségře ještě říkám, že za chvíli pravděpodobně dorazím zpátky, tak ať mi otevře, protože jako na potvoru nemůžu najít své klíče.

Sedám na kolo. Vítr se mi celkem opírá do brašen, takže moc jistě si "v sedle" nepřijdu. Projedu první zatáčku a šup rovnou do louže - bota je "durch", ale co, vždyť se za chvíli doma usuším! U Šafránky čeká už Lochy a Rychla, oba ve svých vojenských pončech - skoro ihned se domlouváme, že na kolech nepojedem (ti kluci jsou ale rozumní - že to půjde takhle rychle jsem ani nečekala!). Ještě tu ale není "nejoblíbenější" (jak se ukáže zejména později) člen naší výpravy, a sice mladý pan Trnka. Lochy mu volá a on, vyrušen od své báječné snídaně, překvapeně odpovídá, že hned vyjíždí, že myslel, že sraz je v osm a ne v půl a že... Do telefonu mu neříkáme, že nikam nejedem, ať si to taky užije, když my tu stojíme jak zmoklý slepice. Jenže Pady má prostě z pekla štěstí a přijíždí už za sucha.

Nepatrný kousek nebe přestává být už tak úplně černý, ale jasný důkaz pro to, že by nemělo cca do pěti minut pršet, to rozhodně není. Zřejmě ale jen pro mě, protože ještě před chvílí docela pevné rozhodnutí bere za své a my vyrážíme směr Řeporyje. První kopec za viaduktem, uf, uf... Přejíždíme velkou silnici - s Lochym tipujeme, jak se to podaří Padákovi (jisté zdroje uvádějí, že jeho znalost dopravních předpisů by na řidičák ještě nevydala :-), ale po nějaké chvilce pokračujem zase všichni čtyři směr Slivenec. Trochu nepřehledné značení, nakonec jedem přes uzavřenou silnici, ke "zkopci" (opak "dokopce") do Chuchle. To už ale vím, že má brzda příliš nebrzdí, takže se na ten sešup s ostrými zatáčkami a ještě v tomhle mokru příliš netěším. Vcelku to ale jde a já si zhruba v půlce kopce říkám, že až pojedeme domů, musíme najít jinou cestu, protože šlapat tenhle kopec nahoru by teda bylo něco!

U semaforu v Chuchli je první Lochy, pak dojíždím já, už je tu i Rychla a pak dlouho nic... Nic... Vtípky... Pořád nic... Vtípky ustávaj... Je to už poněkud divný, tak se vydávám zpět mrknout se po Padákovi. Nemám moc dobrý pocit, protože vím, že odbočit se nikde nedalo. Za chvíli mě předjíždí Lochy, který mé: "Už začínám mít krapet obavy," opětuje: "Já už docela dost taky." Jedeme to toho příšerného krpálu a oba se díváme po příkopech. Já přemítám o tom, jak nejlépe vysvětlit kde jsme a jak se z mobilu volá záchranka. Před každou zatáčkou trnu, jaký pohled se mi naskytne po výjezdu z ní. Vím, jak byl ten kopec dolů nepříjemný a svědkem několika akrobatických kousků Padáka jsem už dříve také byla. Jedu, jedu a čím dál víc se bojím, protože Padák stále nikde. Trochu si oddechnu až úplně nahoře. Lochy, dnes již podruhé, volá Padákovi. Náš milý Adámek čeká na nádraží v Radotíně, pochopitelně, obdobně jako ráno, myslel že, že... že zkrátka odbočil ještě nahoře před tím kopcem, což je pro mě jev doteď nevysvětlitelný (zvláště, když jsme několikrát opakovali, kudy pojedeme). Čekáme ještě na Rychlu a pak se vydáváme směr Radotín, protože je jistější, když se Padák nebude vzdalovat z místa. Jedeme podstatně hnusnější cestou, než jsme měli původně v plánu. Mezi poli se do nás vítr obouvá fakt pekelně. Aby cesta bez Padáka nebyla tak fádní, předvedl své umění ještě Rychla. Při odbočování (vlevo) na nádraží počkal sice na zelenou, jen na takovou drobnost jako je přednost protijedoucím, zapomněl... Naštěstí to tentokrát stálo jen hlasité troubení blížící se dodávky.

S Padákem pokračujeme dál na Zbraslav. Lochy nás vede, cesta je hnusná, protože je pro změnu hodně frekventovaná. Za mostem se to podstatně lepší, takže už se za chvíli snad konečně vymotáme z Prahy. Za zúženým úsekem řízeným semaforem s Lochym čekáme. Kluci nikde. Z pochopitelných důvodů podezíráme Padyho :-). Tentokrát jsme však přestřelili - za chvíli jsou tu hoši oba, ale o jisté zpestření se opět postaral Rychla - píchnul. Dostávám záchvat smíchu, protože je půl desátý, my trčíme stále v Praze, a tak se vyhlídky na to, že dneska do Sedlčan dojedeme, zdají být skutečně kuriózní! V lepení duše (náhradní pochopitelně nemáme) se nijak neangažuju, chlapci si počínají výborně, až se mi nechce věřit, že to šlo tak rychle. Obrátíme kolo zpět a ejhle, ono uchází stále... Není také divu, duše není rozhodně lepena poprvé a spíš než o plášti se dá mluvit o jakémsi děravém obalu na duši... Kluci vyměňují přední kolo za zadní, aby aspoň nebylo tolik zatíženo, dopumpovávají a vyrážíme dál.

Cesta je teď fakt skvělá. Od větru jsme zprava poměrně chráněni skalami, silnice je pěkná, rovná, máme výhled na řeku a začíná svítit sluníčko. Nic ale nemůže trvat věčně... S Lochym zastavujeme a kluci drahnou chvilku opět nikde. Je to tím, že Rychlovi to fakticky nejede. Domlouváme se, že se pokusíme dojet do Davle a tam snad novou pneumatiku seženem. Jedu s Rychlou vzadu a ať dělá, co dělá, nejedeme víc než 15 km/h. Docela se děsím, když pomyslím, že tohle je ještě nejlepší úsek naší cesty!

V Davli naivní Pražáci rychle vystřízlivěli! Když už jsme konečně v jednom malém (otevřeném!) železářství našli duše, o našem rozměru jsme si mohli nechat jen zdát! Nakonec se domlouváme, že Rychla pojede i s kolem vlakem.

Od nádraží jsme už tedy jen tři. Do Štěchovic je to pohodička, jen poslední kousek silnice je rozbitý, ale nás s koly tam pustí. Blížíme se ke Štěchovickému kopci, na který se obzvláště těším... Je příšerný! Ač se snažím na začátku dostat do tempa, kluci jsou za chvíli přede mnou a šlapem si každý sám. Ten kopec vážně nemá konce!!! "Nad vodou" mě drží jen to, že do Slap si zas na oplátku kousek sjedem. Nahoře děláme picí pauzu a hůrá do Slap. Úsek do Čími jsem jela naposledy v létě a moc dobře vím, že se není taky na co těšit. Za Slapama se do nás v prvním kopci opírá takový vítr, že nezbývá než se smát. Za Čímí to pak už zas chvílema jde, chvílema méně. Nejhorší jsou úseky mezi polema. Nevím, jak mám proti větru dýchat.

Ale prostě šlapem. Další hnusnej kopec, kde jedem tentokrát v těsném závěsu. Pár kiláků před Sedlčanama ještě jeden takový drobný, za to dooost větrný! Uprostřed děláme jablkovou pauzu, protože kdo by odolal žlutým "olovňáčkům" rostoucím kolem silnice. Poslední úsek do Sedlčan si docela i užívám - je to jen mírně zvrásněná rovinka. Vítr sice fičí, ale už je to tak nějak jedno.

Sedlčany! Hurá! Cukroška! Jistě pochopíte, že cukr jsme museli doplnit...

Děkuji všem "cyklistům", kteří prostřednictvím těchto řádků se mnou "dojeli" až do Sedlčan, o to víc pak těm skutečným!!!

Milý deníčku!

Tentokrát bude můj příspěvek asi dost krátký. Ještě víc mě totiž v říjnu pohltila práce a také cvičení v DDM i jinde, což je vlastně druhá práce... Takže budu psát vlastně jen o dvou věcech, z toho jedna se uskutečnila už koncem září a druhá je říjnová středisková rada.

Ta akce v září byl úklid klubovny RKC v neděli 29.9. Zúčastnili se Míla, Johny, Špeny, Pepsi, Šákul a dva jeho kamarádi Marta a Honza a potom já s novým střediskovým vysavačem. Ten asi udělal nejvíc práce, ale ani my ostatní jsme, myslím, nezůstali moc pozadu. Na úklidu klubovny jsem nebyla už pěkně dlouho, matně si pamatuji, že nikdy na něm nebyla hojná účast, takže to, že se nás tam sešlo tentokrát osm, považuji za poměrně velký úspěch. Taky musím neskromně podotknout, že na klubovně bylo naše snažení dost poznat. A v neposlední řadě považuji za důležité, že jsem se mohla vidět s některými lidmi, se kterými jsem se neviděla už pěkně dlouho, a s těmi, které vídám, jsem se potkala jinde než na schůzi :-) Celkově tedy samá pozitiva... Bylo to dost dobré.

Událostí měsíce října pro mě byla středisková rada, které předcházelo ne úplně obvyklé množství mailů na naší střediskové konferenci. Z minulé rady jsme totiž měli mnoho úkolů, které bylo nutno splnit, většinu ještě před říjnovou střediskovou. Nakonec se to povedlo, což velmi oceňuji (je to asi poprvé, co jsme všechny nové úkoly vyřídili hned do příště!), i když se to neobešlo bez trochy připomínání a někdy i nepříjemného tónu.

Největším úkolem bylo bezesporu sepsání projektů na granty MHMP na příští rok. Toho se zhostily Alča (nájmy a rekonstrukce), Rybča (akce v létě i v zimě), Johny (Basketbalový maraton a Volejbalový turnaj), Kirí (Alko) a troškou taky já (Bambiriáda). Úplně nejlíp to podle mě napsala Rybča, ale ode všech byly projekty napsané velmi dobře. Takže doufám, že výběrová komise si to bude myslet taky a dá nám hodně peněz :-). Díky všem, kdo to psali (vlastně psaly, protože hoši se jaksi nezapojili... no nic, snad příště).

Zvláštností v říjnu bylo i to, že jsem se nemohla zúčastnit okresní rady. Tady mě (kupodivu) nezastupoval řádně zvolený zástupce (Lišák), ale opět naše dívčí část - Rybča a Johny. Tato okresní rada byla důležitá, protože se tam odevzdávaly právě ony projekty na granty, nahlašovaly se počty lidí na různé okresní akce (Rádcák a Společný víkend činovníků), rozdělovaly se peníze na provozní dotace. Takže kdyby tam nikdo od nás nešel, bylo by to asi dost nepříjemné. O to víc děkuji všem, kteří se mi nabídli, že mě mohou na radě zastoupit (pamatuji si Alču a Bobra, možná se mi ozýval ještě někdo další) a taky děkuji Rybče a Johny, že to tak dobře zvládly (ne že bych o tom pochybovala, ale je vždy příjemné slyšet od "nadřízeného" pochvalu, konkrétně, že "naše středisko bylo skvěle připraveno" - a to je úspěch nás všech).

Nakonec i středisková rada si musela částečně poradit beze mě - dorazila jsem až hodinu po začátku. Opět to bylo dlouhé a bylo toho moc. I proto jsme se rozhodli, že ještě do konce roku uspořádáme "výjezdní"střediskovou radu, abychom stihli probrat věci, které normálně nestíháme... Jinak se řešily opět různé peníze, inventář, rekonstrukce kluboven a jejich využití, tělocvičny a něco málo výchovných záležitostí. Zúčastnili se: Alík, Bobr, Ferda a Ferda, Janina, Johny, Kirí, Lišák, Marka, Míla a Rybča, to je docela dobrá účast (poměr d:ch 8:3, což taky celkem ujde :-).

Úplně na závěr ještě poznámku o našem příspěvku povodním postiženému středisku v Horažďovicích: ze střediskových peněz jsme vyčlenili 5000 Kč. Dále přispěly: Rybča (300,-), Marka (300,-), Janina (200,-), Alča (200,-), Káčula (100,-), Ferda (slíbila 300,-), Míla (slíbila 100,-). Doufám, že se nezlobíte, že jsem to zveřejnila (taky doufám, že jsem na nikoho nezapomněla). Děkuji Káčule, že nás svým mailem rozhoupala k akci. Peníze (celkem tedy 6500,-) jsou už odeslané, věřím, že poslouží dobré věci. Pokud se někdo další ještě rozmyslí, že by přeci jen chtěl přispět, myslím, že je možné udělat druhé kolo. Záleží jen na vás, jak se rozhodnete.

Ahoj příště Marka

Předvánoční turnaj v šachu a v dámě

Dámy a pánové,

dovolujeme si Vás pozvat na předvánoční turnaj v šachu a v dámě, který se uskuteční v neděli 15.12. v klubovně roverského kmene Clavis. Věříme, že můžeme počítat s Vaší účastí na tomto prestižním turnaji, přesto Vás žádáme, abyste ji potvrdili do pondělí 11.12. na IPA (ti, kdož nemají klíče od klubovny zavolají na 251 624 914). Systém, kterým turnaj proběhne, vám bude vysvětlen přímo na místě. Ve hře jsou pochopitelně trofeje pro vítěze a drobné ceny. Zápisné na turnaj činí symbolických 10 Kč, které budou použity jako část nákladů spojených s pořádáním turnaje. Po domluvě je možné, aby se na turnaj přihlásil nečlen RKC.

S úctou

Tomáš Sedlačík, předseda a jediný člen SŠ RKC
(Spolku šachistů roverského kmene Clavis)

Bohumila Sedlačíková, předsedkyně a jediná členka SPD RKC
(Spolku příznivců dámy roverského kmene Clavis)

Jinan

Tento strom asi netřeba příliš představovat, snad každý byl alespoň jedenkráte (za rok) v Pražské botanické zahradě. V tuto chvíli vám proto nejspíš vrtá hlavou, o čem budou následující řádky. O pěstování tohoto nádherného stromu!

Ano, čtete správně. Na druhém víkendu vůdcovského kurzu jsem se seznámil s Kimem, kterému se to povedlo. Stačí zajít do botanické zahrady a přinést si odtud několik semen jinanu, která právě touto dobou dozrávají. Pozor, v botanické jsou celkem tři jinany, ten správný - jediný samec - roste naproti skleníkům, tam co je hájek jehličnanů. Až úplně vzadu u zdi. Teď nastává malé riziko - v botanické je zakázáno chodit mimo cestičky, ale k semenům se jinak nedostanete. Je to pár kroků a touto dobou v botanické skoro nikdo není. Beztak by vám asi nikdo hlavu neutrhl. Semena (peckovice) poznáte bezpečně - vypadají tak trochu jako malé meruňky, ale na rozdíl od nich velmi nepříjemně páchnou (a také se nejspíš nedají jíst). Vezměte si na ně raději rukavice, ale jde to i bez nich (ovšem ruce mně pak páchly i po omytí mýdlem, když jeho vůně pominula). Semena pouštějí šťávu, a tak i igelitka přijde vhod. Doma musíte semena vyloupat z oplodí. Ne každé semeno je dobré, já jsem si jich domů přinesl přes dvacet, ale polovinu jsem vyhodil. Z ještě nazelenalých oplodí se semena špatně loupou a často je nechtěně rozmáčknete, některá bývají špatně vyvinutá. Pak podle Kima zasadíte semena do květináče ne víc jak pět centimetrů pod povrch, přikryjete sklem a dáte do sklepa (já je mám na chodbě). Teď už vám nezbývá nic jiného, než trpělivě čekat a zalévat (jednou za týden až čtrnáct dní). Kim říká, že ze šesti semen mu vyklíčily dvě v květnu, dvě shnily a dvě vyklíčily až teď po roce. První vyklíčená semena zasadil a dnes má dva asi třiceticentimetrové jinánky.

No co na to říkáte, nestojí to za to? Já myslím, že rozhodně ano. Tak se do toho pusťte a na jaře uvidíme, komu se to povedlo. A jestli váháte jen kvůli tomu, že by vám ta smradlavá semena rostla přímo doma, tak se nebojte, protože mladé stromy je nenesou a ani pohlaví se u nich nedá bezpečně určit. Také proto se vysazují pohlaví obě.

Když jsem dopsal tyto řádky, napadlo mě podívat se na internet, jestli tam nenajdu něco o jinanu. A ejhle, našel. A velice mně zarmoutilo, že návod na jeho pěstění je o poznání jiný:

Jak zacházet se semínky Ginkgo Biloby

Na podzim se semínka jinanu dvoulaločného sklízí včetně vnějšího měkkého osemení, které kryje tvrdé osemení, jež v sobě skrývá zárodek v té době ještě ne zcela vyvinutý. K dozrání semínka potřebují ještě asi 1 - 2 měsíce uložení v chladu, pak je třeba semínka vyluštit (tzn. zbavit je dužnaté části). Zde je třeba Vás upozornit, že se jedná o silný alergen. Chraňte sliznice a oči, použijte ochranných rukavic a oděvu! Očištěná a osušená semínka uložte co nejdříve do vlhkého písku na další 2 - 3 měsíce a to v místnosti, kde je pěkně chladno - ideální teplota 3 - 5° C. Koncem března či začátkem dubna můžete semínka vysadit ven a to do hloubky, která minimálně odpovídá jejich výšce, maximálně do hloubky 3 cm.

No, zkuste to, snad se dílko podaří. Myslím, že 1-2 měsíce v písku snad semena s oplodím být nemusí, přece jen se už nějakou dobu válí pod stromem. A hlína nebo písek, v tom snad taky nebude takový rozdíl (ale v hlíně asi spíš přes zimu uhnijí, již po několika dnech jsem na povrchu hlíny objevil plíseň!, takže půjdu kutat písek).

Přeji vám hodně trpělivosti a štěstí.

Jen krátce o fotosoutěži

Musím přiznat, že jsem své fotografie na rozdíl od Muwína protěžoval, ale k ničemu to nebylo. Žádná z mých fotografií, kterým jsem přidělil body, se neumístila lépe jak na čtvrtém místě. Dopadlo to prostě tak, že ostatní hodnotící měli jiný vkus než já. Pro zařazení vítězné fotografie v kategorii B - Příroda a krajina jsem se rozhodl doslova na poslední chvíli. A nebýt mojí maminky (Ťape, tohle jí dej přečíst, ať má radost), které se líbila mnohem víc než mně, tak bych ji do soutěže možná nedal. Také moje druhá oceněná fotografie se mi příliš nelíbila (a ani mojí sestře). Ale dal jsem ji do soutěže jenom kvůli tomu, že se líbila ostatním. Nakonec stejně hodnotit nepřišli, za což by zasloužili napráskat, protože do druhého místa mi chyběli dva bodíky :) - tady si neodpustím tento ksichtík, kterému debilní, pardon mobilní, část národa říká "smajlík", přestože je to proti mému přesvědčení, a dělám ho bez nosu, protože tak se jedné nejmenové osobě (Míla) líbí mnohem víc než s nosem (já nosu říkám pomlčka).

Jak vidíte, vybírat fotografie nebylo jednoduché. Ale taková Křemla přihlásila dvě fotky a domů si odnesla dvě ceny!

Nejtěžší bylo vybírat v kategorii B - Příroda a krajina. A tak jsem váhal a přišla ke mně ségra: "Je ty nedáš body ani tý tvý růži?" A přišel Muwín a povídá: "Tak co jak se ti líbí tahle... a co tahle? Já jsem dal body týhle a týhle, to je až na tuhle chybičku tady bezvadně vyfocený. Ten tvůj západ, škoda, že je ten horizont uprostřed... ale stejně jsem tomu dal nejvíc bodů..." V tu chvíli jsem ztratil jakoukoli objektivnost pro tuto kategorii a strčil jsem lístek do zapečetěné krabičky, tak jak jsem to tam měl zrovna napsaný bez jakýchkoli úprav. (Tím chci zpochybnit celou soutěž a anulovat všechny výsledky.) Vlastně mi to usnadnilo rozhodování.

Šipky byly taky super, přestože jsem už dlouho nehrál a moc mi to nešlo. Vzpomněl jsem si na to, že by možná nebylo marné zkusit napodruhé uspořádat turnaj v šipkách. Tentokrát by to mohlo vyjít.

Když Muwín pro zajímavost vyhlašoval čtvrtá místa, poněkud nešťastně řekl: "A v kategorii C Ferda - Prasátko v kapse." Tímto se tedy s vámi prasátko v kapse loučí...

Dětská dýka - část druhá

U vodopádku seděla bytůstka v šatech, které by lidé z hraničárských samot nazvali městské. Temně rudé nohavice, boty ze žluťoučké kůže, černá sametová kazajka. Pláštík, na kterém se střídala temně a jásavě červená. Nádhera těch šatů Jonniho okouzlila, vůbec si nevšiml, že jsou potrhané a špinavé. V prvé chvíli si myslel, že bytůstka nemá ruce a nohy, že to je bezhlavý, bezruký přízrak. Ale ne, to jen lysá hlava i pařátky podobné lidským nohám měly barvu lesa, světle hnědou a šedivě zelenou.

Tvoreček si prohlížel Jonniho mlýnek, převracel ho v rukách, opatrně, aby ho nepoškodil. Pak uložil hřídel do vidliček, zapíchaných na břehu stružky. Voda se opřela do lopatek, mlýnek se roztočil.

"Pěkné," řekl tvoreček. "to jsi dělal ty, chlapče?" Veliké oči s černým bělmem otočil k houští, ve kterém se Jonni ukrýval. "Já," řekl Jonni a vstal. Nedůvěřivě popošel dva kroky k neznámému, připravený vzít při sebemenší známce nebezpečí do zaječích. Tvoreček taky vstal. Měl útlou postavu, téměř stejně vysokou jako byla chlapcova. Rozpřáhl ruce v uklidňujícím gestu: "Mne se bát nemusíš."

"Kdo jsi?" vyhrkl Jonni. "Ty jsi... ork?"

Tvorečkova ústa se roztáhla do jakési nápodoby úsměvu, tenké rty se ohrnuly a odhalily špičaté zoubky. "Já jsem Kairychat z klanu Joggu. Ne, já nejsem ork. Bojíš se orků, chlapče? Řekni mi své jméno."

"Jonni," vyhrkl chlapec. "Nebojím se orků."

"To je správné, že se jich nebojíš," pochválil ho tvoreček. "Ovšem pozor si na ně dávat musíš. Orkové jsou divocí, nevypočitatelní. Nikdy nevíš, co udělají. Pamatuj si - nikdy se k orkům neotáčej zády... Já jsem goblin. Poslyš, Jonni, mám k tobě prosbu. Nemáš něco k jídlu? Ach, promiň, že se tak ptám, ty určitě potřebuješ všechno jídlo pro sebe. Hodně jíš, aby z tebe vyrostl statný bojovník. Neměl jsem žádat o jídlo. Stydím se za to."

Tvoreček mluvil hladce, jako když zurčí potůček, používal komplikované slovní obraty. Ale vespod jeho hlasu se skrývalo zoufalství a chlapec to postřehl. Sáhl pod halenu - v rubu měl všitou skrytou kapsu a v ní hnětynku zabalenou do kusu plátna.

"Mám hnětynku," řekl. "Položím ji támhle na ten kámen a pak se vrátím sem, teprve pak si ji vezmeš."

"Jsi chytrý chlapec, Jonni," přikývl tvoreček. "Nikdy nevěř cizím lidem, ani goblinům."

Nechal Jonnimu dost času, aby položil hnětynku na kámen a vzdálil se. Pak seděl a jedl. Jedl jako městský člověk s plátýnkem položeným na kolenou, po malých soustech, jeho tenké prsty sbíraly z plátýnka každý drobeček.

"Jsem z města," vykládal během jídla. "Z Thonnieriky."

"Z Thonnieriky?" podivil se Jonni. "To je přece hrozně daleko. A cožpak... goblinové... žijí v lidských městech?"

"Máš pravdu, Thonnierika je daleko. Goblinové tam žijí velice zřídka. Ale žijí tam. Stejně jako elfové a zwergové. Ti všichni někdy žijí v lidských městech."

Jedl, ozobával hnětýnku jako sýkora a náhle se pochlubil: jsem nákupčí kupce Jarma Potera. Jsem také jeho prokurista."

"Co je to prokurista?"

"To je důvěryhodný člověk... důvěryhodný goblin. Má plnou moc od kupce. Může jednat jeho jménem, uzavírat smlouvy... Já jsem přítel Jarma Potera... Promiň, Jonni, už zase mluvím do větru. Ty mi přece nemůžeš věřit. Je to neuvěřitelné, že by se mohl goblin přátelit s člověkem. Zapomeň na to, co jsem říkal. Tady, vrátím ti tvůj ubrousek," poskládal plátýnko a s pomalými pohyby ho donesl na plochý kámen. Pak se zase vzdálil.

Jonni sebral plátýnko a zdálo se mu těžké. Rozbalil je a objevil v něm šperk - zelený kámen nepravidelného tvaru, který slabě paralyzoval. Byl zavěšený na šňůrce spletené ze zlatých a stříbrných nití. "Co je to?"

"Nic. Cetka. Hvězdný kámen, není v něm ani špetka magie."

"Proč jsi mi to dal?"

"To je dárek pro tebe, Jonni. Za to, že ses smiloval nad opuštěnou, nešťastnou bytostí," zakřivil goblin ústa do úsměvu, aby bylo jasné, že tu opuštěnou, osamocenou bytost myslí v žertu.

"Proč si vlastně nezůstal v Thonnierice?" vyhrkl Jonni.

"Zastesklo se mi. Stýskalo se mi po rodném lese. My goblini nedokážeme žít dlouhou dobu v lidském městě. Nedokážou to ani elfové a zwergové... Jonni, myslím že se stmívá. Neměl by ses vrátit domů ke svým rodičům?"

"Měl," potřásl chlapec hlavou. "Můžeš jít se mnou, jestli chceš. Maminka ti dá večeři."

"Ne, Jonni, díky za nabídku, ale to není dobrý nápad. Myslím, že tvá maminka by nebyla nadšená nějakým goblinem. Tady u hranic jsou lidé nedůvěřiví ke goblinům a k orkům."

"Budeš tady zítra?" zeptal se Jonni skřítka.

"Nevím. Možná. Musím si odpočinout po dlouhé cestě. Běž Jonni a dávej na sebe pozor."

Jonni byl dost chytrý, aby se nevracel přímou cestou. Kličkoval lesem, zaběhl i do suťového pole pod Vývraty, aby zmátl stopu. Pak ho napadlo, že stačí, aby sledoval Žilku proti proudu a zanedlouho dojde až k samotě. To ho znechutilo, a tak se rozběhl přímo.

Pokračování někdy příště