Symbolem moci na měsíc březen je Janek a Tip.

Uzávěrka příštího čísla je ve středu 26.4.

Úterní tělocvičny jsou všechny až do konce roku volejbalové (+ vždy něco jiného na závěr).

Páteční tělocvičny (Brdičkova, 16:30 - 18:30, 20 Kč):
7.3. Paráda, 14.3. Minnehaha, 21.3. Vlčáci, 28.3. Clavis, 4.4. Paráda, 11.4. Clavis, 25.4. Minnehaha

	Paráda
14.-16.3.	Výprava (info Můrka)
so 5.4.	Výlet (info Rybča)
	Vlčáci
14.-16.3.	Výprava (info Ferda)
so 22.3.	Výlet (info Ferda)
	Minnehaha
so 15.3.	Výlet (info Ferda)
	Společné
5.-6.4.	Minnehaha a Vlčáci - společná příprava na Svojsíkův závod
	Ostatní
26.-27.4.	Den Země v Prokopském údolí

Letní čas - začíná v noci z 29.3. na 30.3., nezapomeňte si posunout hodinky o 1 hodinu dopředu!!!

Co se domluvilo

• vedoucí tábora je Rybička a když zjistí, že někdo něco odfláknul, tak bude zlá (Rybička -> Žralok)
• kdo z roverů pojede, dá to vědět do konce března - i od kdy do kdy (Rybče)
• programy oddílů jsou sólo na vedení každého oddílu
• na vymyšlení celotáborové hry je sestaven užší tým, který zatím tvoří Křemla, Janek, Lochy a Ferda; tématem celotáborovky je Orient, zejména Čína a Japonsko (Samurajové); první schůzka se koná 20.3., viz. akce
• tým pro program roverského kmene zatím tvoří Míla a Můrka; shání se nějací chlapi, kteří se nebudou bát to s nimi pořádně rozbalit, holky si prý někoho klofnou... (kluci se prý nechaj) náměty na program směřujte na Mílu pokud možno do poloviny března
• pokud jste nebyli na této schůzce, přišli jste o rozdělování práce týkající se materiálního zajištění tábora; zde bych vypíchl, že Janek má na starosti nářadí a počítá se s akcí "Oprava a broušení seker" (někdy v květnu), takže zájemci o tuto dřinu, hlašte se Jankovi (zatím se počítá s Ferdou a Muwínem)
• víkend 20-22.6. bude stavění, kterého se zúčastní pouze roveři
• další centrální schůzka se koná 10.4., viz. akce (do tábora budou takové cca dvě a proběhne na nich kontrola úkolů a jednotlivé týmy předloží, jak jsou daleko s přípravou programu)

více v zápisu, který je k vyzvednutí v klubovně RKC (sepsala ho Rybička)

Teda, právě teď, co čtete tyto řádky ještě doopravdicky není, ale už je tu březen a i to mi stačí k neutuchající (myslím, že toto slovo asi neexistuje, ale aspoň to vyjadřuje neobyčejnost mé emoce ?) radosti. Já to jaro zkrátka fakt miluju!!!

Nebojte, nepřijde rozněžněné blábolení o prvních kytičkách, smějícím se sluníčku, vracejících se ptáčcích a probouzejících se zvířátkách (toho se případně ujmu pro každého individuálně ústně ?) - ale o jakési "životadárné síle" to přece jen bude.

Tou životadárnou silou našeho kmene by měl být Symbol moci. Právě ten byl kdysi zaveden, aby vdechoval život roverskému dění. Vdechovat něčemu život je však pořádná dřina, a tak již od samého počátku, jak se můžete dočíst v památném černém sešitě, je tento "úřad" chápán spíše jako Služebník, nikoli jako Mocný, jak by se mohlo z názvu mylně zdát.

Ano, je to skutečně On, který po určitou dobu slouží druhým a jeho snaživost, píle a ochota se řádně promítne do všech údů roverského těla!!! Některým z nich musí mnohdy život vdechovat s intenzitou opravdu značnou, připomínající spíše již resuscitaci...Ale on je zrovna životadárce, tak ať se snaží, to už je jeho úděl! Jaký bude tep, tlak a vůbec celkový zdravotní stav jeho pacienta je pro teď jeho vizitka!

Však se taky při jeho ustanovování neopomněla vyčerpatelnost jeho energetických zdrojů - slouží proto vždy jen dva měsíce, a to je snad doba únosná pro to, aby svoji práci vykonával řádně, poctivě a spolehlivě, a to i spolu s mnohými dalšími povinnostmi, které jistě má.

Proto, milí budoucí úřadující Symbolové moci, aby se vám po zimě lépe dařilo vysmýčit a pustit k nám čerstvý jarní vzduch, připomenu, co všechno má Symbol moci na svých bedrech. Bavili jsme se o tom sice dost na zahajovačce, řadu z toho byste našli i v již zmiňovaném sešitě, ale opakování je matka moudrosti ? a já se pokusím napsat spíše to, co leží "mezi řádky":

Symbol moci

• udává tempo kmenovému dění (tj. něco se děje, program je pestrý...)
• má přehled o všem a o všech (myšleno pochopitelně s jistou nadsázkou, ale je to právě On, na nějž se mohu obrátit, když nevím, kdy je nějaká akce, kdo za ni ručí...)
• pobízí, podněcuje a láká ? (k psaní článků, k účasti na akcích...)
• rozhoduje (tj. bez jeho vědomí se nemůže žádná akce konat ani rušit)
• dává dohromady program na další měsíc a tento VČAS odevzdá šéfredaktorovi Clavisu
• zapisuje proběhlé akce do sešitu Symbolu moci (tady máme zatím největší mezery....)
• zajistí svého nástupce (tj. vše mu vysvětlí, včas předá, oznámí šéfredaktorovi...)

A na závěr něco optimistického: Symbol moci nemusí dělat vlastně téměř nic, pokud umí řádně rozdělit práci (tím se ale nezbavuje odpovědnosti za výsledek!). Je to jeho výsostné právo a nedá se doporučit nic jiného, než aby ho jaksepatří využíval.

Ferda: Tak úkolem sepsat povinnosti (a minimálně čtvrtým bodem i výsady) jsem chtěl pověřit odstupující symbol moci, ale jak vidíte, naše Johny tuší prostě všechno. Tučně vytištěné je to, čeho bych chtěl abyste si všimli - je to důležité pro náš časopis. Krom toho si všimněte bodu třetího, ten se mi velice zamlouvá... A ještě něco osobního, přestaňte používat slovo šéfredaktor, redaktor by úplně stačilo - vždyť já nikomu nešéfuju!

V minulém čísle jsem psal o svém úmyslu podílet se letos na hlídání hnízd sokolů stěhovavých před rušením a vykrádáním. Za měsíc touhle dobou už budou mít svá hnízda asi připravená a po snesení vajec to vypukne. Už jsme se přihlásili s Křemlou na týden od 26. dubna do 3. května (to je od soboty do soboty). Pro studující to má výhodu v tom, že zameškáte méně školy, protože 1. května je volno a na vysokých školách se občas urodí i nějaké rektorské volno navíc a pro pracující je výhoda v tom, že díky volné středě ušetříte jeden den dovolené. V loňském roce se hlídalo v Broumovských skalách a v Jeseníkách, kde to bude letos zatím jisté není - záleží na tom, kde sokoli zahnízdí.

Účast na akci Falco jsme plánovali už před několika lety, ale tenkrát to nějak vyšumělo do prázdna. Loni byl hlídat sokolí hnízdo Puštík, jistě se s vámi už o zážitky a dojmy podělil. Mě to přimělo k tomu, že jsem se konečně také rozhoupal a k téhle pomoci přírodě jsem se upsal. Znovu vás tedy svým článkem lákám k účasti a k pomoci, kterou ohrožení sokoli tolik potřebují. Informace váhavým a nerozhodným rád poskytnu, nebo se můžete obrátit přímo na koordinátorku náboru strážců Radku Jindrovou (e-mail: cdmkamenice@iol.cz, tel č.: 605 468 263).

Ferda: Tak já se taky hlásím!!!

Já vím, že to teď nechápeš, Waerjaku, ale jednou pochopíš. Ano, jsme barbaři. Ano, jsme rození válečníci. Ale válečník to není jen vrah. Je to ochránce! Musíš mít respekt k životu, a ještě ve větší úctě musíš mít svou schopnost život vzít. Jinak jsi pouhý vrah.

Heroes of Might and Magic IV

Život je boj - tahle zásada platí už od dob, kdy člověk objevil argument síly a zbraně; od počátku lidské civilizace. A tak se stalo, že začal rozvíjet umění pohybů se zbraní a techniky, jak zasáhnout a sám zůstat beze zranění. Jedním z výsledků je i dnešní šerm. Vrátím se ale o "pár chvil" zpátky, abych ukázal, jak to kdysi dávno začalo...

Určit, kdy na den přesně se někdo (pračlověk) sebral a začal zkoumat, jak nejúčinněji do někoho (něčeho) bušit kamenem, je velice obtížné, ne-li nemožné. Pravda, už ve starším pravěku (do neolitické revoluce) se lidé dělili na lovce (muži) a ostatní. Kdo z vás četl od Eduarda Štorcha Lovce mamutů se mnou bude určitě souhlasit.

První zmínky o systematických bojových technikách známe už ze staré Indie (epos Bhagavadgíta) a ze starého Egypta (obrazy chrámu Medinet About z roku 1190 př. n. l. - bojující mají na hrotech ochranné hlavičky, někteří mají i chrániče a masky, najdeme i rozhodčí a fanoušky).

Poměrně lépe se nám výuka šermu vybavuje v antickém Řecku (už tedy žádná tlupa poloopic valící se s klackama na obří hroudu masa - mamuta). Zde byla mládež organizovaně vedená ke všeobecné fyzické zdatnosti a velmi intenzívně cvičena v zacházení s krátkým řeckým mečem. Tito lidé pak tvořili elitní jádro vojska jako hoplíté - těžkooděnci.

Největšího rozmachu i uplatnění dosáhl antický šerm v římském impériu. Také zde existovaly profesionální školy šermu; na rozdíl od Řecka však měly za úkol připravit bojovníky k účasti na velkolepých slavnostech. Za zápasníky byli většinou vybíráni zajatci nebo odsouzenci na smrt, později i zdatní otroci. Postupem času se z těchto otroků stávala zvláštní skupina - gladiátoři (od lat. gladius - meč). Zpočátku opravdu bojovali jenom meči, ale s rostoucí oblibou se na programu her objevovala utkání mečem proti oštěpu, srážka těžkými kopími nazývanými pillum, boj trojzubcem a sítí proti dvěma dýkám, obrana jednoho proti několika soupeřům. Za císařských dob už ani to nestačilo, a tak do arény byla vypouštěna divoká a hladová zvířata jako tygři, krokodýli a podobně (odtud moje oblíbená věta - "vypusťte lvy").

A čas šel dál až do středověku. I zde se bojuje (jak jinak - že to ty lidi baví...), ale kupodivu na daleko nižší úrovni než v antice. Technika nehraje tak velkou roli, výsledek boje závisí na síle. Jádrem vojska se stává těžce obrněný jezdec na koni - rytíř. Tento post by se dal přirovnat k japonským samurajům. Byl to šlechtic a profesionální voják; na evropských bojištích neměl hezkou řádku let protivníka. (Jestli se chcete o samurajích a orientálním způsobu boje dozvědět něco víc, jsou tu povolanější než já - promiň Muwíne, až za tebou budou všichni chodit a ptát se tě.) Stát se rytířem ovšem nebylo nic jednoduchého a cesta do stavu rytířského byla trnitá...

Šlechtický chlapec ve věku přibližně sedmi let byl poslán k nějakému velmoži nebo vlivné dámě, aby sloužil jako páže. Dostalo se mu základní vzdělání - výuka v oblasti hygieny, společenského chování, tance, chůze, hudby a kultivovanosti mluveného projevu. Velký důraz byl kladen na znalost heraldiky. Z boje se však mnoho neučil, jenom sílil a sílil (aby jim to potom mohl všem pěkně natřít ?).

Ve věku asi čtrnácti let (některá zdatná pážata již v jedenácti) se z pážete stal panoš. Ten měl jeden velmi důležitý úkol; nesl totiž štít svého pána - rytíře. Doprovázel ho na lovy, na turnaje a někdy i do bitev. V té době již cvičil s většinou zbraní, včetně meče, pod vedením starých veteránů a válečných vysloužilců. Ti ovšem učili jen svými zkušenostmi z bitev, čili nic převratného. Panoš už má moc vyzvat jiného panoše na souboj, ne však cizího rytíře.

No, a panošem zůstával mladík až do doby, než nevykonal nějaký hrdinský čin v bitvě, na turnaji nebo kdekoliv jinde (třeba nezachránil princeznu ze sousedního království ze spárů černokněžníka, popřípadě všežeroucího draka - ne špatný příklad). A to je právě ono. Takové příležitosti se nenaskytovaly každý den, a tak někdo zůstal panošem až do svých dvaceti let, a někdo až do smrti. Komu se však dostalo té cti, ten byl pasován do rytířského stavu. Dostal meč, pás, ostruhy a nezřídka také území s hradem.

Slávu rytířského jezdectva nakonec už v podzimních dnech roku 1415 snížili angličtí lučištníci v bitvě u Agincourtu, kdy bylo dobře živené, zdravé a plně bojeschopné francouzské jezdectvo (cca 25 000 rytířů) doslova rozstříleno hrstkou (asi 6 000) Angličanů. A potom ve větších nebo menších intervalech následovala jedna porážka za druhou, zejména přičiněním dlouhých kopí a halaparten. (Viděli jste film Statečné srdce? A vzpomínáte na scénu, kdy se anglická jízda řítí proti Skotům, kteří na poslední chvíli zvednou svá dlooooouhá kopí ukrytá v trávě? Tak víte, co mám na mysli.) Čestné a spravedlivé rytíře pak definitivně smetl z bitevních polí střelný prach... Ale to už se šerm dávno posunul někam jinam...

Pedro de las Torres, Fiore dei Liberi da Premariacco, Henri de Saint-Didier, Jan Lichtenauer a další. To jsou jména, která v šermu v době renesance a baroka hýbala světem. Tito skuteční mistři se podíleli na jeho vzniku tak, jak jej známe dnes. Vznešený šerm Španělska spíše připomíná balet, než smrtící souboj, Italové zas byli všude první a tedy i v šermu, známé dvorské intriky francouzských mušketýrů nelze opomenout a nakonec ani v Německu nebyli pozadu.

Osobně bych řekl (a mnoho dalších), že šerm v renesanci a baroku se nejvíc přibližuje dnešnímu sportovnímu a je i možná nejpopulárnější. Kdo z nás nezná román od A. Dumase o pánech Armand de Sillégue d’Athos d’Autevielle, Isaac de Porteau, Henri d’Aramitz, a "nějakém" Gaskoňci Charesu de Batz d’Artagnanovi... (pro některé z vás, jsou to pravá jména v románu o třech mušketýrech Athos, Porthos, Aramis a d’Artagnan)

A v této podobě a v mnoha dalších šerm přežívá i v dnešních dobách. Jeho sportovní typ je i v seznamu olympijských disciplín a slouží jako kratochvíle mnohým z nás byť ve formě "dřeváren". Je sice pravda, v dnešní době se asi člověk s mečem, kordem ani tesákem neubrání moderním automatickým zbraním, ale kdo ví, co se může stát...

Ani na bitevních polích už nenajdeme jezdce útočící s tasenou šavlí. I když v některých armádách docházelo ke zrušení těchto jednotek postupně, chladné zbraně své výsadní postavení brzy ztratily. A tak se ze starého rytířského umění, kdysi nezbytného k ochraně lidského života, stalo zajímavé, ale jinak zcela neškodné sportovní odvětví...

Vladimír Šindelář

Použité prameny:

Šindelář V.: Šermíři, rváči, duelanti; nakl. Iva Železného, Praha, 1994

Augusta P., Honzák F.: Jak se žilo ve starověku; Albatros, Praha, 1989

Pokud čekáte odborné pojednání z biologie a z ekologie, tak vás zklamu. Bude to trochu z jiného soudku. Vzpomínáte si ještě na loňský leden, kdy řada z vás ode mě dostala e-mailem zprávu, že se chystá vydávání občasníku pro oddíly? Asi ne, co? Ale to nevadí - objevil jsem ten dopis ve svém počítači a tak vám z něj sem dva kousky přepíšu:

"Před několika měsíci přišel Ferda s nápadem obnovit psaní a vydávání občasníku, který by byl v podobném stylu jako býval dříve Páv. Souhlasil jsem a tak teď připravuji jeho jakýsi zkušební provoz a s prosbou o pomoc přicházím i za vámi..."

"Předem upozorňuji, že pokud bude odezva nulová, tak se na nikoho nebudu zlobit, protože tohle není povinné. Ale povede to asi k tomu, že občasník nebude mít ten správný "šmrnc" a pak zase zanikne na nedostatek nápadů a článků. Je to pochopitelně riziko podnikání se kterým se do toho pouštím, ale i kdyby vyšla jen ta první dvě čísla do letošních prázdnin, tak mi to stojí za pokus."

To bylo loni v lednu. Nakonec nevyšla jenom dvě, ale dokonce tři čísla. Pak přišlo téma, ve kterém nejsem zrovna moc kovaný a trochu to vázlo. Ale třeba to bylo jenom tím, že jsem většinu října a listopadu trávil na služebních cestách a že v prosinci přišel zimní spánek. A tak nakonec prosincové číslo (později přesunuté na leden) vůbec nevyšlo. On Klíček vlastně je takový trochu ekologicko-přírodní občasník, takže je pravděpodobné, že na něj přírodní zákonitosti a cykly také působí. Snad ano. V každém případě už pilně pracuji na dalším čísle, které by mělo vyjít nejpozději v první jarní den, protože jeho tématem je jaro a zejména bylinky, jejich sběr, sušení a užívání. Takže já se vynasnažím, aby opravdu Klíček v březnu vyšel a vás prosím o náměty a nápady do dalších čísel. Jejich témata ještě úplně ujasněná nemám, ale před prázdninami to asi budou klíšťata a další bodací a sací hmyz, který nám během léta znepříjemňuje život a ohrožuje nás přenášením nemocí. A téma podzimní je ještě zcela otevřené. Když nebude jiný nápad, použiji téma energie, které mělo být náplní čísla zimního v loňském roce.

Přeji příjemné chvíle a zážitky pod vlivem vdechovaných jarních omamných vůní - teď se blíží ta správná chvíle pro bujaré oslavy příchodu a začátku nového roku - ať už je budete trávit ve městě nebo v lesích na nějakém jarním vandru. A doufám, že se setkáme za pár dní i na stránkách bylinkového Klíčku.

V tomto příspěvku jsem se rozhodl reagovat na Muwínův článek:

Co se Klíčku týká, tak nápad to byl dobrý, ale čisté svědomí v tomhle nemám. Do prvních třech čísel jsem přispěl jedinkrát a pak přišel ten pověstný zimní spánek. Jenže člověk není medvěd!

Když tak o tom přemýšlím, tak jeden článek na tři čísla není až tak málo. Kdyby přispívalo víc lidí. Já mám neustále pocit, že někdo nechce psát, protože se bojí, že ve stínu Muwína, nebo dokonce mně (cha), by jeho příspěvek neobstál. Jenže to není pravda. Muwín rozumí tomu, já třeba zas něčemu jinému, ale my všichni máme potenciál něco vytvořit. Ze školy umíme psát referáty, naučili jsme se tak vyhledávat kvalitní informace. Pokud něco napíšu, nemusí to být vždycky bezchybné po odborné stránce (ono příliš odbornosti dětem stejně není na místě). Nám jde především o to, abychom dostali do dětského podvědomí to, že příroda je stále ještě obrovský poklad, a že má cenu tento klenot ochraňovat nebo dokonce zvelebovat. A abychom jim nejen říkali, že je třeba přírodě pomáhat, ale také jim ukázali konkrétní cestičky, kterými se dá jít. To je onen "syndrom sté opice", o kterém Muwín psal v prvním čísle Klíčku. My to nesmíme vzdávat, musíme se snažit. A Klíček může mít v tomto obrovský význam, je prostředkem, jak najít stou opici.

Vždycky Muwínovi říkám, jak něco napíšu, ale skutek utek. Nevím, jestli bych mohl z té "své odbornosti" přispět něco srozumitelného do čísla o bylinkách, ale chemie je tak široká, že asi ano. Když teď tak "pěstuju" ty jinánky, tak mě napadá tohle, ale o stromkách by se asi dalo napsat speciální číslo. A s číslem o energii bych osobně počkal a můžu slíbit, že něco napíšu. Budu na to mít dost času. A co se veřejně slíbí, to je těžké nesplnit. Pojďte do toho se mnou, čím víc nás bude, tím větší bude motivace. A motivace je nesmírně důležitá věc, bez ní se vám ty baterky strašně rychle vybijou.

Ještě jedna věc mě napadá, tedy přesněji tuto otázku jsme si před časem s Muwínem položili a já mám pocit, že je pořád tak nějak nezodpovězená. Kterak propojit Klíček s programem v oddílech? Myslím, že aby měl ekologický časopis v našem středisku nějaký smysl, měli bychom se tomuto tématu věnovat nejen na jeho stránkách. Já třeba vím, jestli něco takového děláme nebo neděláme ve Vlčácích, ale už mi uniká, jak je tomu v ostatních oddílech. Na střediskové před slavnou "výjezdní u Bobra" jsme si řekli, že tam by na nějakou debatu o tomto mohl být čas (slíbil jsem to Muwínovi), jenže kdo si na to měl vzpomenout, když né já? Stejně myslím, že jsme šli od Bobra už tak dost unaveni a ve stínu ostatních témat by to nemělo smysl. Nevím, jestli bychom měli o čem mluvit, když bych teď napsal, že toho a toho dne se koná jakési sezení, a jestli by vás to spíš nevyděsilo. Proto myslím, že bychom se o tom mohli pobavit třeba na příštím vydání Clavisu, když nebude mít Symbol moci nic proti. A když zjistíme, že je o čem se bavit, tak se třeba sejdeme ještě extra. Co vy na to?

Přináším pár slíbených krátkých veršů Karla Plíhala. Je to jen zlomek z jeho veršovaných výroků a postřehů, kterých má velké množství. Tímto můj dvoudílný seriál končí a pokračování nechávám na vás ostatních.

Slavík Sedl slavík na koleje, mojí milé píseň pěje, pak jel kolem osobák a on přišel o zobák. Na výstavě Uprostřed soch a plastik, těším se domů na styk. Šneček Šnečku, šnečku, vystrč růžky dokud držím v ruce nůžky. Socha V parku stojí socha děvčete a hocha s neskrývanou rozkoší každou noc tu sousoší

Medvěd V 10:39 sedl si na mě medvěd. A v 11:10 zase ze mě sesed. Dáša Jede Dáša na svým skútru hledat kluky něžný, v podpaží má Kámasútru ten skútr je sněžný. Odvážně se řítí z kopce opět ztrácí hlavu, tak to buďto skončí v hrobce nebo v jiném stavu. Tragédie ve skupině Elán Za vratama do garáže pokousala doga Ráže Bez názvu Až mi bude tak sto deset, přijde Bůh a zmáčkne reset.

On hledá To

Velmi pohledný, poměrně mladý, zatím však stále osamělý návrh čeká stále na své realizátory. Dosažení mé dokonalosti předcházela dlouhá debata, jejímž výsledkem je můj neskonalý půvab. Nesnesu již dále ležet jen kdesi v šuplíku, chci se hrdě nosit na mnohých bedrech v barvě pomeranče! Zn.: Mé tričko, kde jsi ?! Stále čekám...

On hledá Ony

Já, zcela nový, pěkný, různé hmoty, tvary a barvy zahrnující materiál, dosud však jen ladem ležící, hledám šikovné ruce, které by využily všech mých kvalit a vytvořily ze mě četné změny interiéru, pro který jsem byl pořízen. Nabízím poddajnost, příjemnou práci se mnou a především radost z výsledku!!! Zn.: Nezklamu!; Adresa mého skladiště: U Jezera 2040, Praha 5.

Jelikož už se opravdu rdím, že své příspěvky dodávám většinou na úplně poslední chvíli, řekla jsem si, že tentokrát "tomu utnu tipec" a "udělám si strýčka"... Prostě a jednoduše, začínám psát již v den, kdy si domů z klubovny donáším ještě "teplé" číslo Clavisu - ono se totiž odehrálo něco takřka neuvěřitelného, o co vás rozhodně nemůžu ošidit, tedy:

Začalo to zcela nevinně - taková běžná mlsná... předmětem touhy snad nikdy plně uspokojeného jazyka se tentokrát stala koňaková špička... taková ta obyčejná, pěkně rostlá, řádně očerněná čokoládou, s náplní, co musí jednoznačně a prokazatelně téct, protože právě ta garantuje stáří, resp. mládí zákusku... znáte to, ne? Jenže touha sílila a sílit nepřestávala, jednoduše přerůstala - nebojím se to říct - v ohromný chtíč... a ten, ten vás tedy donutí k ledasčemu!

Dokonce i k tomu, že se dvacet minut před zavírací dobou (tedy 22. hodinou) Delvity - o níž navíc s jistotou nevíte, zdali ve svém sortimentu výše uvedený výrobek nabízí, ale jež je zároveň vaší poslední možností - rozhodnete podstoupit cestu z domu dětí, která ale nutně musí vést ještě přes klubovnu, kde je třeba cosi vyřídit... Řeknu vám, horší boj s časem zažívám snad už jen tehdy, když se blíží termín odevzdání některé z písemných prací!!!

Vyrážíme. Tempo je vražedné. Vidina koňakového opojení je však opravdu silná, a tak je to snad právě ona, která nás žene vpřed. V klubovně se snažíme být co nejrychlejší. Odcházíme. Zamrzly nám hodinky, takže chvíli nemáme ani ponětí, kolik času nám to ještě zbývá, nebo je všechen dávno pryč... Za čím se to máme vlastně stále hnát je nám ale naproti tomu víc než jasné! Na Luka zjišťujeme, že je 21:52, a vyvstávají vážnější pochyby o tom, bude-li nám dopřáno sen dnešního večera vůbec uskutečnit...

Tempo se stává ještě ukrutnějším. Na kopečku od tržiště ke škole na mě Marka zkouší jakýsi trik, když se snaží zapůsobit na mé sebeovládání s tím, že to vydržíme a půjdem normálně domů... Doteď jsem pevně přesvědčena, že to opravdu myslela jen jako vtip, protože o realizaci jejího návrhu nemohla být v dané chvíli ani řeč! Navíc ona sama, byť nezasažena tolik přímo špičko-koňakovým chtíčem, zato ale vydatně nakažena a pro věc snad ještě více zapálena - jak se později ukáže - to prostě nemohla myslet vážně!

Rozum sice říkal, že je už nemožné to stihnout, jenže věřte mu v tomhle stavu...Pokračujem dál. Já si připadám jako chabý imitátor Jožky Pribilince, Marka mi zas svou chůzí často přerušovanou cupitáním připomíná postřelenou srnku... Jsme u hlavní u sběrny. Marka hned šup přes zábradlí. Docela mě to překvapilo, ale nakonec mi nezbylo než uznat, že v dané situaci je to naprosto přiměřené řešení... Naštěstí nejelo moc aut, takže jsme takřka hned byly na druhé straně a konečně se nám otevřel pohled na Delvitu...

A tu přišlo to trpké zklamání... mezi samo-zavíracími dveřmi stála prodavačka...zkroušeně zpomaluji...

Najednou se však jako deus ex machina do všeho vkládá Marka! Zatímco já bezmocně a poraženě stojím stranou, Marka pokračuje přímo k prodavačce. Zázrak!!! Marka vkračuje do prodejny. Prodavačka zrovna nadšeně nevypadá (kdo by taky vypadal, za minutu deset), zato já jsem celá zkoprnělá údivem a můj obdiv k Marce dosahuje právě vrcholu. Ještě jsem se ani nestihla vzpamatovat z těch zvratů zklamání a nadšení a už tu stojí Marka s pěti balenými koňakovými špičkami.

Usedáme na ledovou kovovou lavičku před Delvitou a ťukáme si zákusky. První ukousnutí. Nááádhera!!! Je pořádná zima, ale MY MÁME KOŇAKOVOU ŠPIČKU!!!

Marka mi zbylé tři, ač jsem se bránila (ale dlouho zas pochopitelně ne - to by se jednak nehodilo a druhak Marka chtěla stejně raděj žloutkový řez, který bohužel neměli...) dala jako výslužku domů.

A tak jsem šla tím zimním večerem ?, při svitu mnoha okolních světýlek ? ? a v ruce si nesla poklad...splněný sen dnešního večera... ? ? ?

Přízemní???... Děsně!!!... Ale bylo to fakt SKVĚLÝ!!!

Ve čtvrtek to vypadalo, že nikam nepojedeme. Ale již večer nám bylo jasné, že jedem! Na Ipě nás bylo přihlášeno opravdu velmi mnoho. Všichni s jistotou věděli, že pojedou. A tak začaly veliké přípravy...

V sobotu 1.3. jsme se ráno sešli na dohodnutém místě v pravý čas. Účast byla tak hojná, jak Ipa slibovala. Program v takovém počtu klíčáků nabýval neuvěřitelných rozměrů a dokonce byl k našemu velkému překvapení promyšlen do nejmenších detailů. Dokonce se nikdo nenudil a všichni si mohli se všemi bez problémů popovídat. Nechyběla ani procházka zimní přírodou...

Bylo krátce po poledni, když jsme se zastavili na vyvýšeném místě nad řekou, kterému se kdysi říkalo Slunečné návrší. Počasí nám prozatím přálo, jen tu a tam slunce zašlo za mraky a prosvítalo svými paprsky na panorama obce, která se před námi rozprostírala. Byl to pohled tak okouzlující, že jsme se rozhodli vám ho popsat. Od levé strany byla vidět jakási socha jezdce na koni - jeho jméno se nám nepodařilo zjistit, neb jsme naň nedohlédli. Dále krajině majestátně dominoval výdobytek moderní techniky, jež vypínal svou špici vysoko nad střechami obytných domů. Také jsme spatřili radnici a kulturní kapličku popisované obce. Nejvíce nás však uchvátila zdobená dřevěná lávka vedoucí přes řeku. Ještě jsme mezi stromy zahlédli nějakou rozhlednu a starodávný hrad. Ale to jsme již byli na cestě po parku, který kdysi patřil k hradu. V dálce jsme zaslechli zvuky, které svou hlasitostí nápadně připomínaly Matějskou pouť. Cestou mezi stromy jsme se zvukům čím dál tím víc přibližovali. Od nechtěného setkání s davy přibližujících se lidí nás zachránil obecní vlak, který právě přijel k nástupišti, na kterém jsme stáli. Na vlaku nám bylo podezřelé to, že příliš často zastavoval...

Zaujala nás část obce kde se všichni smáli a tak jsme z vlaku vystoupili. Unaveni po celodenní túře jsme se zastavili v hostinci u MekKačera, kde jsme se setkali se zajímavou hostinskou, která se vyjímala neobvyklými skokanskými kousky, při nichž vypadala jako nějaká blecha. Strávili jsme tam notnou chvíli a když jsme se chtěli vrátit na Jankovu chatu, spustila se průtrž mračen. A tak jsme nakonec znavení, promoklí a utahaní byli nuceni se ještě týž den odebrat do svých domovů v PRAZE!!!!

Na další podařenou clavisáckou výpravu v tak hojném počtu se těší Barun, Janek a Míla. Ironii třikrát ZDAR, ZDAR, ZDAR. (ne vše byla ironie). Kontrolní otázka nakonec: Co to bylo za obec???

Popis a pravidla tohoto hlavolamu jsou velice jednoduchá. Celá skládačka je vlastně jeden veliký čtverec rozřezaný na sedm malých kousků, které s sebou nesou neuvěřitelnou variabilitu skládání.

Díky tomu je možné z této skládačky sestavit obrovské množství tvarů z oblasti postav, zvířat, tvarů a dalších. Jediné omezení při skládání je, že musíte použít všech sedm dílů hlavolamu, díly se musejí dotýkat a nesmějí být přes sebe přeloženy. Jinak je jediným dalším omezením vaše fantasie a šikovnost.

Historie

Tangram je velice starý hlavolam původem z Číny. Je vytvořen z většího čtverce jeho rozdělením na sedm částí, který se každý nazývá Tan. Jeho objevení není historicky zachyceno, nicméně se uvádí několik názorů či příběhů, které se snaží vysvětlit původ jeho vzniku a název.

Jeden z pramenů uvádí, že asi před čtyřmi tisíci lety žil vynikající řemeslník jménem Tan, který navrhl a vyrobil jako poctu nejvyššímu císaři nádherně glazovanou dlaždici. Celá vesnice šla spolu s Tanem předat dar císaři, ale na chodbách paláce Tan klopýtl, upadl a svůj dar rozbil na sedm kousků. Tan se rychle pokoušel složit tyto díly zpátky do dlaždice, ale stále mu vznikaly nové a nové geometrické tvary a obrázky. Císař byl vyrušen hlukem na chodbách a poslal sloužící, aby zjistili, co se to děje. Když se sloužící vrátili, předali císaři skládanku sedmi dílků jako dar k jeho potěšení a zábavě.

Jiná legenda se dotýká lidu názvem Tanka, který žil v okolí řeky. Tato řeka byla velkou vodní cestou pro obchod s opiem. Lidé si na svých cestách hráli s podivnou skládačkou a sestavovali její pomocí roztodivné obrázky. Odtud tedy název Tangram.

     

Nejstarší známý odkaz na tuto skládačku je od starého dřevorubce Utamara, a to z roku 1780. Nejstarší publikovaná knižní zmínka je hlavolam podobný Tangramu z Japonska a to z roku 1742. Nejstarší známá kniha s opravdovým Tangramem byla publikována v Číně roku 1813. Kniha byla napsána za panování císaře Chia Ching (1796 - 1820), kdy byl Tangram v Číně již značně populární. Vědci a učenci předpokládají, že Tangram vznikl před 18. stoletím v Orientě a potom se začal rozšiřovat západním směrem. Kolem roku 1818 se Tangram dostává do Ameriky, do Německa, Itálie. Francie a Anglie. Jeho postup Evropou jistě souvisí s otevřením obchodu s Čínou, kdy si obchodníci ze svých cest přiváželi různé artefakty a hračky, mino jiné i jakousi podivnou skládačku ze sedmi dílků.

Tangram míval a má různá provedení, od levné umělé hmoty z dnešní doby, z papíru či dřeva, až po luxusnější provedení ze slonoviny či polodrahokamy v lakových krabičkách jako dary panovníkům.

Hlavolam si získal svou popularitu jako nástroj zábavy, nástroj rozvíjející tvořivost i fantazii, i jako nástroj pro matematické modely.

S úpravami převzato z www.volny.cz/broden/Rozcestnik/Jeskyne_rozcestnik.htm

Tento příspěvek jsem odevzdal z popudu Báry, která minule napsala "Pár her". Myslím, že to je skvělý nápad a že by se něco takového mělo na stránkách Clavisu objevovat častěji, možná i pravidelně. Každý by tu a tam mohl napsat, co se mu v oddíle povedlo za program. Na schůzku, na které jsme dělali tangrami přišlo sice jenom šest kluků (ostatní ulehli do postelí po dávce fyzického týrání sebe sama na horách), ale alespoň to nebyl tak velký blázinec. Ono to stačilo už takhle a já si skoro rval vlasy na hlavě. Každou chvíli mně kluci chtěli ukázat, co pěkného sestavili. Jeden přes druhého křičí, tahají mne za rukáv... Problém je, že nově sestavený tangram je velice subjektivní záležitost - stavitel to "vidí" a pozorovatel tvrdí, že "to tak není".

Stínadla! Kolik kluků a děvčat už se je vydalo hledat! Čtvrť, která celá desetiletí nedopřeje zvídavým duším trochu klidu. Snad pro někoho poslední stránkou, posledním řádkem knihy příběh končí, pro neklidné duše však cosi začíná. Jedinečné a neopakovatelné období vlastního hledání, kdy se bezděčně stávají účastníky vlastního dobrodružství, a přidávají tak další kapitoly stínadelské historie.

Patříš-li i ty mezi takové zvídavé, je ti určena soutěž vyhlášená v rámci letošního Roku s Rychlými šípy Sdružením přátel Jaroslava Foglara KDE JSOU VAŠE STÍNADLA? Soutěžní hranice jsou proto poněkud volnější, abychom vyhověli co nejširšímu okruhu zájemců o Stínadla....

VĚKOVÉ KATEGORIE: I. do 15 let, II. nad 15 let

Soutěžní kategorie

I. fotografie: černobílé i barevné, formát může být 9 x 9 cm nebo 9 x 13 cm, případně 15 x 21 cm, počet fotografií - maximálně 3.

II. kresby: libovolná technika, jednobarevné i vícebarevné, formát A5 - A3, počet kreseb - maximálně 3.

III. výtvarná: výrobky zhotovené libovolnou technikou z jakýchkoliv (trvanlivých) surovin, rozměr maximálně 50 x 50 x 50 cm, váha do 5 kg, maximálně 2 výrobky.

IV. literární: jakýkoliv literární útvar, maximálně 2 příspěvky, rozsah max. 3 strany formátu A4, nejlépe strojopis či text v elektronické podobě (30 řádek na stránku)

Své příspěvky odešlete nejpozději 15. června 2003, kdy končí uzávěrka soutěže, na adresu: Sdružení přátel Jaroslava Foglara - pražská pobočka, Před Cibulkami 8/316, 150 00 Praha 5 - Košíře, e-mail: spjf.praha@seznam.cz.

Každý jednotlivý příspěvek, tj. každou fotografii, kresbu, text či výrobek je nutno označit jménem, adresou a datem narození, případně telefonickým a e-mailovým kontaktem. Z vyhodnocených a vybraných prací bude uspořádána v Muzeu dětské kresby v Praze na Starém Městě v říjnu 2003 výstava. Ta by se měla později přesunout i na jiné místo v republice. Příspěvky v jednotlivých kategoriích bude hodnotit porota, jejímiž členy jsou výtvarníci a spisovatelé a znalci života a díla Jaroslava Foglara. Zaslané příspěvky se nevracejí. Výjimku tvoří kategorie kreseb a výtvarná kategorie. Pořadatel si vyhrazuje právo reprodukovat zaslané příspěvky v souvislosti s propagací soutěže a s propagací činnosti SPJF v příležitostných či malonákladových tiskovinách i elektronicky, v ostatních případech vždy dle konkrétní osobní dohody.

Akce navazuje na soutěž "Kde jsou u vás Stínadla?" z roku 1990 vyhlášenou týdeníkem Květy a neformálními Přáteli žlutého kvítku a připravenou Ivanem Vápenkou - Ivou, fotografické respektive kresebné práce byly vystaveny v Národním domě na Smíchově v Praze. Dále na soutěž "Kde jsou vaše Stínadla?" z roku 1993/94 vyhlášenou neformálním Pražským sdružením žlutého kvítku a připravenou Petrem Molkou - Bestem a Milanem Lebedou - Alpínem, fotografické, kresebné a literární práce byly vystaveny při vyhlášení výsledků v DDM Buďánka v Praze 5, zde proběhly i doprovodné akce. Můžete kreslit, malovat, fotografovat, modelovat i jinak tvořit - vyzývalo zatím naposledy - v roce 1995 - Sdružení přátel Jaroslava Foglara k účasti v soutěži "Za tajemstvím temných uliček" připravené Markem Polákem - Sharpem a Karlem Judexem - Jestřábem-Havranem, vybrané příspěvky z obou posledních soutěží se objevily v magazínu Bobří stopou.

"Stínadla! Tajuplná, nebezpečná čtvrť propletená křivolakými uličkami s nesčetnými schůdky a zábradlíčky, uličkami škrábajícími se vzhůru do kopců a zase řítícími se jako do hlubiny, plná průchodů s nezbádanými tajemnými zákoutími i záhadnými dvorečky za zdmi domů." (Jaroslav Foglar: Stínadla se bouří)