Akce

Symbolem moci na měsíc březen je Tip a Padák.

Uzávěrka příštího čísla je ve středu 24.4.

Úterní tělocvičny (Kuncova, 19:00 až 21:00, 20 Kč) jsou všechny až do konce roku volejbalové (plus vždy něco jiného na závěr).

Páteční tělocvičny (Brdičkova, 16:30 až 18:30, 20 Kč): 4.4. Paráda, 11.4. Clavis, 25.4. Minnehaha, 2.5. Clavis, 9.5. Paráda, 16.5., 23.5. Minnehaha, Clavis, 30.5. Vlčáci (poslední tělocvična!)

Důležité upozornění

Chtěl bych vás všechny upozornit, že součástí tohoto čísla Clavisu měl být ještě jeden článek od Muwína a potom ještě moje bezprostřední reakce na něj. Nakonec jsme se s Muwínem domluvili, že ani jeden z nich nebude v Clavisu uveřejněn, ale vytisknu je a vyvěsím na nástěnce. Prosíme všechny (zejména pak mlaďochy), aby si je pokud možno přečetli, týkají se nás všech. Ponechám ještě další dvě volné kopie na stole.

V potoce se voda točí

Byli jsme se s Křemlou 22. března podívat na "naší" táborové louce v údolí říčky Trnávky u Červené Řečice. (Shodou okolností je 22. března světový den vody.) První pohled ještě trochu optimismu připouštěl, ale druhý už veselý nebyl. Na louce jsou v pásu poblíž říčky nánosy hlíny, bahna a písku a stopy velké vody jsou vidět na trávě a keřích až u lesa. Kdyby nebyla půda zamrzlá, asi bychom byli nejméně po kotníky ve vodě. V korytě jsou napadané stromy a nánosy větví, které podle místního domorodce (od kterého jsme získali cenné informace) byly příčinou jedné ze záplav. Ta první byla během povodní v srpnu a byla celkem symbolická jenom na nejnižším místě louky. Druhá někdy na podzim byla větší a nejhorší byla ta třetí někdy kolem Silvestra, kdy právě popadané stromy a větve zatarasily koryto a voda se rozlila po celé louce a to až k lesu. Ještě při naší návštěvě tam byly zbytky ledových ker. To znamená, že na louce stála voda několik měsíců do výšky tak 10-50 cm. Dobrý, ne?

Louka je opravdu dost podmáčená, protože na okraji lesa se vyvracejí stromy - těm mimo jiné pomohla i jedna vichřice, která si tam zařádila krátce po našem odjezdu - a některé podél říčky se po rozmrznutí půdy asi ještě vyvrátí. Nic veselého to není, ale přeci jenom je naděje, že to do léta vyschne do použitelné podoby. Proto o tom také píšu. Držte palce, aby se to povedlo. Když nás bude víc, nebudeme se bát vlka nic a louka nám pěkně vyschne.

Pokud jde o dřevo, tak naše úhledné hromádky byly tak trochu v nepořádku. Něco nejspíš způsobila voda a vítr, ale možná že nějaký ten "klacík" si odnesli také někteří kolemjdoucí. Stavění je tedy zcela na místě, i když dřeva moc nechybí. Připomínám termín - 20. až 22. června.

Měl jsem s sebou foťák, takže až budu mít fotografie vyvolané, pošlu je do konference, abyste se mohli také pokochat. A co víc - možná že právě teď, kdy si čtete tyhle řádky, už jsou fotografie v klubovně.

Hvíždinec

No, název je takový trochu nepřesný a honosný, vzhledem k tomu, že se chystám napsat pár slov o sobotním výletu s Vlčáky. Ale ne vždy plním svoje sliby o pomoci oddílu na 100% a tohle je zase po delší době jeden můj malý příspěvek do Vlčáckého mlýna a tak se o něj s vámi chci podělit. A navíc - pár slov o Hvíždinci tu také najdete.

Původně to jaksi měla být víkendová výprava. Bůhví od koho se kluci nebo jejich rodiče nakazili, ale problémy s místem a s účastí byly takové, že byla nakonec zvolena jenom jednodenní varianta. Jak podotkl Jakub, asi nestačí dát vědět jenom půl roku dopředu, protože v tak krátké době prostě rodiče nejsou schopní změnit svůj plán víkendových cest na chalupy a chaty, aby mohli kluci jezdit na výpravy. Nakonec se zúčastnili tři kluci a já s Ferdou.

Malý počet byl překážkou pouze co se týká her, jinak jsme si to užili opravdu skvěle. Po cestách a obzvlášť těch značených umí chodit každý, takže už na okraji Dobřichovic jsme opustili modrou značku a v lese za Dobřichovicemi jsem zavelel ke zteči klikatých lesních pěšin. Kluci se vzpírali jenom chvíli, protože jsme je s Ferdou navnadili líčením dobrodružné cesty na vrchol Hvíždince, kde (jak se ukázalo) ještě ani jeden z nich nebyl. Co mě velmi mile překvapilo, byl zájem Michala, Pavla i Jakuba o stromy, keře i rostliny, které kolem rostly. Dvojnásobnou radost mi způsobil fakt, že byli schopni od sebe bez větších problémů jednotlivé druhy odlišit a pojmenovat. Teda Ferdo, všechna čest tvojí práci.

Na Hvíždinci jsme se vrhli na vrcholovou knihu a zvěčnili se pro budoucí generace. Také byl čas oběda a odpočinku. A na tomto místě přichází čas na geografickou vložku. Hvíždinec je skála z tzv. drabovských křemenců. Všude v okolí byly podobné skalní útvary rozdrceny na kámen v četných lomech, ale Hvíždinec měl štěstí. Dokonce tu zůstal zachován v podstatě původní porost dubu, jeřábu, borovice a břízy s příměsí dalších dřevin. Ke jménu přišel údajně tak, že odsud zřejmě nějaký milovník přírody hleděl do kraje a slyšel pískání a hvízdání kání a dalších dravců a tak to místo pojmenoval Hvíždinec. Ostatně nedaleko je další vrchol, který ke svému jménu přišel stejně - Pišťák. Dokonce jsem se dočetl, že když se 11. prosince 1892 konal první zimní výlet KČT, tak sedmnáct mužů a jedna odvážná žena vystoupali právě na vrchol Hvíždince.

Další metou byl srub na Žlutých skalách. Srub prý údajně vyhořel a tak jsme byli zvědaví, co na jeho místě najdeme. Očekávaná hromádka popela se nekonala. Srub stojí a nějaká parta lidí i se svými ratolestmi tam trávila víkend. Moc jsme se nevnucovali a nemotali se tam a pokračovali jsme dál. Od poustevnické studánky jsme zamířili k vodopádu. To vám byla legrace. Nejdřív dolů po napůl shnilém žebříku a pak nahoru po kusu drátu. Těžko to vylíčit na pár řádcích - tam jste měli být. Pavla popadla železitá vášeň a my ostatní jsme se ho snažili v tůňce, kde lovil svoje kamínky, zaplavit vodou z výše položených tůněk. Krkolomnou cestu jsme přežili všichni a úspěšně jsme se vrátili na lesní cestu.

V Řevnicích jsme pochopitelně nevynechali cukrárnu, akorát nám kvůli tomu ujel před nosem vlak a my museli čekat hodinu na další. Ale větrník a kokoska za to stály. Ještěže jsme s sebou měli ufo a nedojedené jídlo - čekání pak bylo mnohem příjemnější. Vlastně jediná věc, která trochu kazila radost z celého vydařeného dne, byla účast. Bohužel se obávám, že to nebylo zdaleka naposledy.

Koordinace roveringu v ČR

Hledám schopné osoby do ústřední skupiny, která bude mít na starosti koordinaci roveringu v ČR. Oslovuji jednotlivé kmeny, zda mohou vyslat svého zástupce - človíčka schopného a ochotného zapojit se do práce. :o))))

A v čem ta práce spočívá????

Polibek múzy 2002

Barbora Kučerová: Slib věčnosti

1. místo kategorie Výtvarno - kresba mladší

Marťani v koši,

s rukama v kapsách a paní co si vezla čínky aneb trampoty pana vedoucího

Muwín zapomněl v předchozím článku na něco podstatného, úsměvného. Už na Smíchovském nádraží jsme udali atmosféru celému dni. Kráčíme na nástupiště Ia, vtom se zeptám Michala, kde má ufo. Hodili jsme ho do koše. Haha, tak kde ho máš? Říkám v koši. Tak pro něj doběhni (vlak jede za čtyři minutky). V tom se Michal otočil a pelášil k pokladnám - teprve v tu chvíli jsem pochopil, že to myslí vážně! Kluci: Kam běží? Já: Kubo, ty pako, co jste to vyvedli?! Muwíne, proč tu nestojí vlak? Muwín: Teprve přijede... Já: Jseš si jistej?! A proč tu nikdo není, zatímco tam na nástupišti je vlak a spousta lidí... Muwín: Asi jsi měl pravdu (já si předtím řek, že jsem se v tom mžiku překouk a že Muwín je důvěryhodná osoba). Já šílim - Muwín jde šnečím tempem a říká: Klid, máme ještě tři minuty. Jasně, určitě má atomový hodiky... Přibíhá Michal: Kam jdete? My: Jsme na špatnym nástupišti. Michal: Já ti říkal, že to jede ze třetího! Vylejzáme na druhém nástupišti, vlak tu není, lidi taky ne. Michal se opakuje. Muwín teď běží, všichni běžíme... Nastupujeme do vlaku a ten asi za pětačtyřicet sekund odjíždí. Říkám: Co blbnete, měli jsme ještě skoro minutu!

Muwín vytahuje nový Klíček, abych ho dal nakopírovat. Jsou tu dvě volná místa a já si vyhlédl to, které mi umožňovalo lepší komunikaci s naším spolkem. Jedno vlastně nebylo až tak volné: Prosím vás, mohla byste si tu tašku dát vedle? Paní se zarazila a po chvilce vyhrkla: Já to dávat pryč nebudu! Já: Tak vám teda pěkně děkuju... Kluci něco žbrblaj. Muwín nahlas: Nechte pani bejt, ona se špatně vyspala. Já o trochu potišeji: To se dá pochopit, asi veze vajíčka. Nebo činky, přece nebude zvedat takovou tíhu... Nikoho z nás nenapadlo, že bychom jí pomohli. To je dneska mládež!

Rozhovory se neudály přesně tak, jak jsem je zde zapsal, ale objektivně a bez nadsázky, popisují tuto situaci.

Ještě jednou příjemné trampoty pana vedoucího

Aby toho nebylo málo, tak vám napíšu ještě něco o druhém vlčáckém výletu, který se konal o týden později a byl úplně jiný než ten předchozí. Tentokráte jsme jeli na Křivoklátsko. Kluků bylo dvojnásob než minulý týden, tj. šest, a prohrál jsem tipovačku se Šákulem o to, kolik jich přijde. Ještě si budu muset podat ty dva zrádce, kteří se neomluvili.

Ve vlaku hned Pavel vytáhl kleště a začal kroužek po kroužku napojovat na vznikající drátěnou košili. Myslím, že za tu dobu stihl secvaknout tak dva... Za odměnu vyfasoval mapu, kterou jsem večer předtím koupil v Tescu. Vystoupili jsme v Křivoklátu a Pavel se bleskově zorientoval, hrad byl totiž přímo před námi. To bylo poprvé a naposledy, kdy prohlásil, že si je "naprosto jistý" a vyrazil správným směrem. Nicméně důvěra byla jeho vedení ponechána až do konce celé akce. Nastal okamžik pro fotografy - ano, nebyl jsem jediný, kdo s sebou nesl fotoaparát. Věřte nevěřte, Michal má úplně stejnou Prakticu (MTL 3 je nejlepší přístroj na světě). Najednou se začaly ozývat hlasy, že ten a ten má doma "taky takovej foťák", až jsme dospěli k tomu, že "automat mají přece všichni". Kdo ví, třeba se do příštího ročníku fotosoutěže přihlásí i děti z oddílů. Já je budu jedině podporovat.

O chvíli později jsme už byli na nádvoří Křivoklátu. Vojta a Mates ohrožovali ufem životy turistů. Michal dal opět průchod své úchylce, když mi schoval fotoaparát ke koši... Pochopitelně přišlo na řadu i jídlo. Prohlídku jsme nakonec neabsolvovali, neboť jsme propásli její začátek a ručičky na hodinkách poskočily o mnoho dopředu. Prohlédli jsme si alespoň výrobky mistrů kovářských a řezbářských. Kluci byli spokojení. Hned za branou si Pavel sedl a vytáhl kleštičky, čímž nás přivedl do stavu šílenství.

Vyrazili jsme směr Zbečno. Pavel se nezapomněl zařadit úplně na konec, mapu raději někomu odevzdal, neboť si byl "zcela jistý", že jdeme správně. Já však věděl, že cesta vede jinudy. Nutno podotknout, že jsme měli jít celý den po turistických značkách. V CHKO a na naučné stezce to ani jinak nejde. Jenže to říkejte Ivovi a Vojtovi, kteří se rozhodli hned po tom, co jsem je na pravidla chování upozornil, lézti po skalách. Cestou jsme spatřili kvetoucí jaterník podléšku, pryskyřník zlatožlutý, podběl lékařský, orsej jarní, zopakovali jsme si z tabulí rozdíly mezi javory a duby. Dokonce jsem nezaváhal ani když kluci chtěli vědět: "A co je tohle?" "Jejda, to by mohla být mochna," povídám. A byla, dokonce skalní. Když jsem nevěděl nějaké roští, řekl jsem: "Nevím, ale nestydím se, to nemusíte vědět..." Taky jsem klukům řekl něco o roháčovi obecném, který byl nakreslen na jedné z tabulí, protože jsem o něm čirou náhodou nedávno četl. Jak vidíte, mým pravidlem je: Řekni všechno, co víš, a co nevíš, o tom mlč. Muwín by měl vědět, že nejlepší výsledek tipovačky pod jedlí byla douglaska. Proč mi to ti kluci dělají, že "vědí" jenom když máme návštěvu...

Když jsme se slunili u altánku, zjistil jsem, že má Michal rozbitý objektiv, a tak jsem mu navrhl, že když bude chtít něco fotit, tak mu půjčím svůj (objektiv). Pavel nás vedl dál, jsa si "naprosto jistý". Michal si však všiml jeho pochybení a získal u mě jedno "velké bezvýznamné plus", jak říkával prof. Váňa. Chvíli na to získal pro svůj mimořádný vyzvědačský talent přezdívku. Zprvu "Špión", nakonec ve vlaku do Berouna upraven Šákulem na "007". To totiž neustále špicloval, co si to se Šákulem povídáme, později se osvědčil jako "spojka".

"Jsme přesně tady," povídá Pavel a ukazuje přitom doprostřed lesa, aniž by mu překážela skutečnost, že stojíme při jeho kraji. (Abych Pavlovi nekřivdil, bylo to jenom o dvěsta metrů vedle.) Za chvíli bezpečně ví, že "jdeme správně". Tvrdí to i po několika kilometrech, během kterých jsme nespatřili jedinou značku. Možná to na mě jenom zahrál, protože to byla zkratka do Zbečna a na nádraží nás dovedl, přestože jsem mu dovolil kouknout se do mapy pouze jednou. Předtím však neochvějně tvrdil: "K rozcestí se žlutou teprve dojdeme..." "A proč jsme na zelené? Kluci, co myslíte, co je tohle za městečko?" Kluci se zeptali náhodných chodců: Zbečno!

Protože nám zbýval ještě nějaký čas, rozhodli jsme se zahrát si slibované ufo. Našli jsme hřišťátko se škvárou. Kluci to rozdělili bezvadně. Ať jsme kdekoli, oni prostě chtěj ukázat, že to těm roverům natřou. A tak trio Šákul, Ferda, Pavel pálilo jednu šanci za druhou a aby se neřeklo, tu a tam jsem taky dali góla. Bránit jsme skoro nemuseli, protože nás zezadu jistil 007, tehdy ještě Špión.

Na nádraží jsem vytáhl trumf, jahody v konzervě za 13,50 Kč z Tesca a snědl je tajně se Šákulem. Protože jsem s sebou neměl nůž (ne že bych nebyl správný muž, ale někam se mi zakutálel), nezbývalo mi než konzervu otevřít "Ivovým švýcarákem za dvacet korun". Nevěřil jsem, že to "tím" půjde otevřít, ale s trochou důvtipu jsme se k obsahu přece jen dostali. Po skončení operace však ona nejspíše hliníková slitina nabyla tvaru, který zdaleka neodpovídal původnímu stavu. Bašta, veget. Když šel kolem Ušoun na záchod, povídám "O tyhle jahody, že nebude chtít." Chtěl, neřád jeden! "Šákule, dal bys mi, prosím, pár jahod..." "Beze všeho." Já už se raděj sázet nebudu....

Zbývá jen dodat, že v Berouně nám ujel přípoj na Prahu. Kdo ví, jakým dílem to byla pouze náhoda. Potkali jsme totiž Káčulu, která z nás byla úplně vedle. A kluci, pod plným hormonálním vlivem, vyváděli jako pominutý.

Byla to pohodová neděle a děkuji za ni všem zúčastněným. Zejména pak Šákulovi, který zachraňoval čest celému vedení Vlčáků. Stejný dík patří i Muwínovi za výlet minulý. Taky bych chtěl poděkovat Pavlovi, kterého jsem celý článek ve vtipu haněl, za to, že vytrval a ač náhodou, přeci jen nás do Zbečna dovedl. Tak zase někdy příště. Ahoj!

Žena, kterou spolkla velryba

Niue leží uprostřed oceánu, stovky kilometrů od nejbližšího ostrova. Kolem ostrova je korálový útes. Rostou tam kokosové palmy, ovoce a zelenina i stromy, z jejichž kůry se vyrábí tapová látka. Lidé na Niue kůru stromu loupají a máčejí ji ve vodě. Když změkne, zatíží ji kameny a dřevěnými palicemi, dokud není tenká skoro jako papír. Navlhčí několik vrstev a složí je k sobě a potom jejich velké kusy rozloží na slunci, které je vybělí. Poté se na ně malují obrázky a krásné vzory a používají se na rohože a oblečení.

Tale uměla na tapovou látku malovat krásné vzory. Jednoho dne malovala na veliký kus látky, který se měl umístit v domě náčelníka, a tak si dávala velmi záležet. Vzory si předem vyznačila hranou ostrých mušlí, než je začala malovat. Chtěla vše dokončit, avšak slunce se už začalo sklánět za obzor a její manžel očekával, že mu připraví večeři, až přijde domů. Srolovala tedy látku a položila ji pod strom.

V ruce ještě stále držela své značkovací škoble a vydala se k útesu, aby tam nasbírala korýše. Když se nakláněla nad jímku a probírala se mořskými řasami, nečekaně ji skropila sprška vody. Do hluboké vody blízko útesu připlavala velryba a udělala vlnu, která se vysoko vzedmula a roztříštila se v gejzír bílé pěny.

Tale se rozhněvala. "Ty hloupá, ničemná velrybo," vykřikla. "Co si myslíš?"

"Omlouvám se," řekla velryba. "Mám na břichu plno vilejšů, a tak jsem připlula k útesu, abych si je o korál seškrábala."

"To tě neomlouvá," odsekla Tale. "Mohla jsem se utopit."

"Já jsem tě neviděla," omlouvala se velryba.

"Měla jsi mne vidět těma svýma hloupýma očkama. Doufám, že vilejši tě budou šimrat po celém těle. kéž přijdou nějaké velryby-zabijáci a roztrhají tě na kousíčky."

Přestože byla tato velryba dobromyslná, už ji nebavilo poslouchat, jak na ni Tale křičí i poté, co se jí omluvila.

"Už toho nech," řekla. "Jestli budeš pokračovat, bude tě to mrzet."

Tale ji zahrnula spoustou slov, ale stále ještě byla rozzlobená. Ulomila kus mrtvého korálu a hodila ho po velrybě.

Obrovský kolos se otočil kolem dokola a velryba prudce švihla velkým ocasem přes útes a smetla Tale do vody. Potom se zase otočila a spolkla ji jako třešničku.

"To už tě naučí, ne?" vzkázala jí velryba. Neslyšela žádnou odpověď, protože Tale se ocitla hluboko ve velrybím břiše. Nebylo tam příjemně. Horko, tma a vlhko. Věděla, že velryba si musí oškrábat vilejše, a to ji přivedlo na nápad. Vrtěla se ze strany na stranu, aby si udělala místo, až se posadila. Držela v každé ruce mušle s ostrými hranami, kterými si vyznačovala vzory na tapové látce, a začala jimi velrybu zevnitř škrábat.

Velryba byla za chvíli velice zoufalá. Škrábání mušlemi ji natolik bolelo, že se vrtěla a obracela. Postavila se na hlavu a potopila se hluboko do moře. Hned se vynořila jako lehký korek nad hladinu a vznesla se do vzduchu. Zpět dopadla se strašlivým šplouchnutím. Tale to házelo ze strany na stranu, ale škrábat nepřestávala. Velryba plavala zuřivě přes vlny, dál a dál, až po dvou nocích a jednom dni doplula k Tongským ostrovům vzdálených přes 550 kilometrů od Niue. Tou dobou už velryba byla na pokraji sil, protože Tale ji stále zevnitř škrábala. Náhle se velryba ocitla ve velké prázdné jeskyni.

Ozval se táhlý vrzavý zvuk a rána - a potom bylo ticho. Tale uslyšela hlasy a dupot nohou. Rychle škrábala do tenoučkých boků velryby, až posléze uviděla denní světlo. Ve stejném okamžiku si lidé, kteří se přišli podívat na velrybu uvízlou na mělčině, všimli ostří mušle, jak po kůži dolů dělá čáru. Ustoupili v úleku, dokud jejich náčelník naopak nepostoupil vpřed, uchopil naříznutou kůži a rozthl ji. K jejich úžasu vyšla z těla velryby žena.

Ubohá stará velryba byla tak lehká, že ji voda začala unášet pryč, jakmile Tale vystoupila na břeh. Muži velrybu dlouhými lany pevně přivázali ke stromům. Všichni měli toho večera úžasnou hostinu s velrybím masem a jak šly dny, měsíce a roky, neúnavně vyprávěli o tom, jak se na jejich ostrov dostala žena z Niue.

Baseballová sestava

"Nástup do hry!" křičí rozhodčí. Je na čase, aby do pole nastoupilo baseballové mužstvo Mudville Nine a vy abyste si vyplnili své sázenky. Co teď s tím? Znáte sice jména domácích hráčů, ale nevíte, na jaké pozici v týmu hrají. Ale nic není ztraceno, ještě se můžete něco dozvědět. Poslouchejte pozorně. O každém hráči vám něco povím a pak už bude jen na vás rozřešit, kdo hraje na které z devíti pozic. Připraveni? Tak jdem na to:

1. Metař Andy nemá rád chytače.

2. Edova sestra je zasnoubena s hráčem na druhé metě.

3. Střední polař je větší než pravý polař.

4. Harry a třetí metař bydlí ve stejném domě.

5. Paul a Allen vyhráli v kartách 20 dolarů nad nadhazovačem.

6. Ed a všichni polaři hrají ve volném čase poker.

7. Žena nadhazovače je sestra třetího metaře.

8. Všichni, kromě Allena, Harryho a Andyho, jsou menší než Sam.

9. Paul, Andy a spojka prohráli každý 50 dolarů na dostihách.

10. Paul, Harry, Bill a chytač dostali v kulečníku na frak od druhého metaře.

11. Sam je rok ženatý.

12. Chytač i třetí metař jsou nejdéle ženatí a oba mají po dvou dětech.

13. Ed, Paul, Jerry, pravý polař a střední polař jsou svobodní. Ostatní jsou ženatí.

14. Spojka, třetí metař a Bill prohráli 100 dolarů při sázení na zápasy.

15. Jeden polař je buď Mike, nebo Andy.

16. Jerry je větší než Bill.

17. Mike je menší než Bill.

18. Jerry a Mike jsou oba těžší než třetí metař.

19. První polař je Sam.

20. Harry není polař.

21. Chytač není Mike.

Nyní máte všechna potřebná fakta, abyste mohli určit jména všech hráčů Mudville Nine ve všech pozicích, tedy kdo je nadhazovač, chytač, spojka, 1. metař, 2. metař, 3. metař, levý polař a pravý polař.

Žádnou odměnu vám neslibuju, ale jen hlupák by odolal zkusit si své logické smýšlení! Jedině, že by se bál...!!! Přeju Vám hodně zápalu při hře a ať dáte ten správný homerun.

Kuba: Kdo ví, co má být u bodu 19. Polař je buď levý, střední nebo pravý, první může být jedině metař. Tak si vyberte...

Sonobova kostka

Složte dvanáct stejných dílů podle návodu níže. Složíte-li každý díl z jinak barevného papíru, bude se jistě na co koukat. A pokud jste opravdu hodně trpěliví, můžete se pustit do tvorby řetězu, jednotlivé články mohou být různě veliké...

Posvatební oslavička

Zahrádka se nachází v Armádní ulici č. p. 773 v Suchdole asi 5 minut pěšky od konečné autobusu č. 107, který jezdí ze stanice metra Dejvická. Gril bude rozpálen od 19.00 hod. a vyhasne něco po půlnoci, klidně se stav i jen na chvilku.

obálka 2