Symbolem moci na měsíc březen je Padák a Můrka

Uzávěrka příštího čísla je ve středu 28.5.

Úterní tělocvičny (Kuncova, 19:00 až 21:00, 20 Kč) jsou všechny až do konce roku volejbalové (plus vždy něco jiného na závěr).

Páteční tělocvičny (Brdičkova, 16:30 až 18:30, 20 Kč): 2.5. Paráda, 9.5. Clavis, 16.5., 23.5.Minnehaha, Clavis, 30.5. Vlčáci (poslední tělocvična!)

Opravte (doplňte) si v adresáři!

Padák: 721 424 870, Ťap: 608 644 613

Poznámka: Veškeré změny hlašte, prosím, Symbolu moci - tak budou moci být ostatní informováni prostřednictvím Clavisu.

Jistě jste si všimli "Důležitého upozornění" v minulém čísle Clavisu. Na nástěnce se však nic neobjevilo a ani neobjeví. Po domluvě s Mílou a Muwínem jsme se domluvili, že se nemá cenu vracet k věcem, které se staly před poměrně dlouhou dobou. Nicméně bych chtěl všem vzkázat, abychom si spory vyřizovali mimo stránky Clavisu. Pokud možno se také vyhýbejme ironii, ne všichni musí pochopit, co jste tím skutečně mysleli.

Chtěla bych vás upozornit, že se uvádí ve funkčnost nový Triumvirát Roverského kmene Clavis. Co to bude znamenat? Ve své podstatě nic... doufám, že se tím usnadní fungování kmene. Jak? No, to se uvidí :-)... Budeme mít na starost hlavně celoroční plánování a tak trochu budeme "schvalovat" (nelekejte se!) akce, které naplánuje Symbol moci. Proč? Protože se pak nestane, že v měsíci nic nebude a nebo že budou čtyři akce v jednom termínu. Že vám to nevadí? To se divím... Kdo je v Triumvirátu? Rychlík, Šákul a Míla. Divíte se? Schválili jste si nás... S pravidly vás seznámíme během tohoto měsíce... (Doufám, že to stihnu napsat...) Pokud budete protestovat, sdělte to nám osobně. Kdy? V nejbližší době - třeba hned!!! Dále - moc Symbolu moci nebudeme nijak omezovat, jen se s ním budeme domlouvat a navzájem si radit... Ale jak, zjistíte, až se stanete Symbolem moci :-)...

Red. poznámka: Míla mi slíbila, že se pokusí pravidla co nejdříve vyvěsit na nástěnku.

Nazdar přátelé, vím, že se prázdninové kalendáře roverů a rangers pomalu plní. Posílám nabídku k účasti na možná jednom z mála opravdu roverských táborů - Naděje '03 a pak ještě na triatlonu Ruprno '03. Obě akce pořádá Junák - středisko Stopa Liberec - 22. kmen. Zmiňte se, prosím, ve svém okolí a pokud tento mail přišel někomu, komu neměl, napište mi, ať vás příště neokrádám o čas, nebo mi sdělte adresu někoho vhodnějšího z roverského okruhu.

Zdravím z Liberce, přeji krásné jaro a těším se na další účastníky.

NADĚJE '03 (25. 7. 2003 - 10. 8. 2003)

VIII. ročník tábora roverů a rangers - příležitost plně prožít prázdninové dny.

Je-li ti mezi 16 a 21 lety, pak nečteš tyto řádky nadarmo. Můžeš se nechat nadchnout pro účast na táboře s programem rozvíjejícím tvořivost, provokujícím k týmové spolupráci s možností uvědomit si svůj vztah k ostatním a k prostředí, v němž se pohybuješ. V situacích, do kterých se dostaneš, poznáš své netušené schopnosti a možnosti. Budeš se moci opřít o lidi, kterým věříš. Nastoupíš do člunu, ve kterém někdy vychutnáš pohodu poklidné plavby, jindy zas budeš veslovat jako o život. Získáš náměty na roverskou činnost a motivaci do dalšího života. Denně za stokorunu. Na přihlášky se těšíme do červnového měsíčního úplňku 2003. ?Naděje nutí trosečníka k mocným tempům, třebaže břeh dosud není vidět?.

RUPRNO '03 (30. 5. 2003 - 1. 6. 2003)

VIII. ročník netradičního triatlonu smíšených dvojic.

Dokážeš ve dvojici s partnerem opačného pohlaví pádlovat 5 km na hladině, v sedle kola zdolat 50 km a uběhnout 15 km malebnou krajinou? Pokud tomu oba věříte nebo to chcete zkusit, rádi vás uvítáme na Ruprnu. Do prvního máje roku 2003 máte čas se přihlásit. Zdraví ať odpovídá charakteru akce, věk od 16 let, jeden z vás nemusí být členem Junáka. Výše startovného je stokoruna na osobu. Kola můžete poslat vlakem, lodě zajistíme.

Myšlenka spojení Vltavy a Dunaje vznikla již v polovině 14. století, v době císaře Karla IV. Taková hospodářsky potřebná vodní cesta by vytvořila z českých zemí významnou křižovatku nejen suchozemské, ale i vodní dopravy. K uskutečnění odvážného nápadu ale došlo až na konci 18. století. Tehdy se projevil ve vnitrozemí nedostatek dřeva a jeho cena stále stoupala. V pohraničních jihočeských oblastech zůstávaly obrovské plochy lesa dosud nevyužity, protože k nim nevedly žádné přístupové cesty. Za účelem dopravy dříví byl vybudován Schwarzenberský plavební kanál, jedna z nejpodivuhodnějších vodních staveb své doby.

Návrh na zřízení plavebního kanálu vypracoval inženýr Josef Rosenauer (1735 - 1804), zaměstnanec vrchnostenské správy schwarzenberského panství se sídlem v Českém Krumlově. Jeho návrh nové vodní cesty vzbudil obdiv i zděšení. V roce 1779 tehdejší majitel panství Jan ze Schwarzenberku návrh schválil, ale s prací se začalo až o deset let později, v roce 1789.

Stavba Schwarzenberského plavebního kanálu postupovala velmi rychle. Během prvního roku byl postaven 29,3 km dlouhý úsek kanálu od potoka Zwettelbach k potoku Rasovka (Hefenkriegbach), který ústí do Vltavy u obce Hory. V roce 1791 byl kanál doveden až k Jezernímu potoku, který vytéká z Plešného jezera, jež se stalo nádrží k vypouštění vody pro potřebu plavby. V roce 1793 bylo koryto kanálu prodlouženo až k Jelenímu potoku u osady Jelení Vrchy. Tím byla dokončena celá první část kanálu, nazývaná později "starý kanál", v celkové délce 39,9 km. Se stavbou se dále nepokračovalo, protože sám Rosenauer vyslovil pochybnosti, zda voda z přítoků bude stačit k plynulému provozu. Na místě soutoku Jezerního potoka s nově vybudovaným korytem plavebního kanálu nechal Rosenauer vystavět žulový památník a kapličku z vděčnosti za dobře vykonané dílo.

V roce 1791 byla provedena první souvislá plavba dřeva po celé délce kanálu. Volná polena plula Schwarzenberským kanálem a dále po řece Mühl až do Neuhausen, kde byl vybudován vyloďovací kanál a přístaviště lodí. Před ústím řeky Mühl do Dunaje byla polena zachytávána v rechlích a nakládána do lodí, které dřevo odvážely do Vídně. S využitím nízkých dopravních nákladů bylo možné šumavské dříví na vídeňských trzích dobře zpeněžit. Při dobrém provozu mohlo být splaveno 900 - 1000 sáhů dřeva denně. Na dobrý průběh plavby dohlíželo kolem kanálu asi 200 lidí, kteří odstraňovali z koryta nahromaděná polena a jiné překážky. Plavení bylo ukončeno, když korytem proplulo veškeré připravené dříví, nebo když nastal nedostatek vody. V takovém případě bylo třeba plavbu přerušit a pokračovat v ní znovu až po deštích.

Dobrý odbyt dříví a jeho stále větší spotřeba vedly k myšlence dokončit stavbu kanálu podle původního projektu a zpřístupnit tak další oblasti lesů pro těžbu dřeva. Druhá část kanálu od Jeleního potoka k bavorským hranicím pod Třístoličníkem, včetně 419 m dlouhého tunelu nad Jelením, byla postavena v letech 1821 - 1822. Stavbu provedli podle Rosenauerova projektu ředitel správy schwarzenberského panství Arnošt Mayer, inženýři Josef Falta a Jan Kraus. První plavba "novým kanálem" se uskutečnila v roce 1824. Celková délka vodní cesty po spojení obou částí kanálu dosáhla od ústí řeky Mühl do Dunaje po potok Světlá Voda vzdálenosti 89,7 km. Kanál byl napájen vodou z 21 potoků. V roce 1835 byla pro zlepšení stavu vody vybudována nádrž Jelení jezírko, později Rosenauerova nádrž a nádrž Říjiště. Do kanálu ústily tři vodní smyky, Jelení smyk dlouhý 1,3 km, Jezerní smyk dlouhý 0,9 km a Koňský smyk dlouhý 1,4 km. Celé rozsáhlé vodní dílo doplňovalo 87 mostů a můstků, 80 vodních propustí, 78 vodních příkopů a 22 stavidel.

Nad plavením dříví nakonec zvítězilo využívání uhlí a výstavba železnice. Prodloužení železničního spojení z Volar přes Nové Údolí do bavorkého Heidmühle v roce 1910 umožnilo snadnou a levnou dopravu metrového i dlouhého dříví z nejméně dostupných úseků šumavských lesů. Plavba dříví Schwarzenberským kanálem pomalu ztrácela na významu a v roce 1916 se po celé délce kanálu plavilo už naposledy. Pouze menší část koryta kanálu byla používána ještě ve 20. století. Želnavským smykem putovalo dříví až do roku 1962, kdy kanál definitivně přestal sloužit svému účelu. Od roku 1963 je Schwarzenberský plavební kanál veden v seznamu nemovitých kulturních památek technického významu.

Plavení dříví na Schwarzenberském plavebním kanálu se tedy poprvé uskutečnilo před nějakými 210 lety. Velká oslava se konala při dvoustém výročí zahájení výstavby v roce 1989. V roce 1991 došlo ze zcela soukromé iniciativy ke znovuobjevení malého úseku plavebního kanálu v místě křížení s hraničním potokem Ježová. Na první práce navázala obnova propustu na Ježové, kterou provedl v roce 1995 s.p. Lesy České republiky. V létě 1996 přijeli na Šumavu poprvé studenti Lesnické fakulty České zemědělské univerzity v Praze pokračovat v rekonstrukci kanálu v Čechách i v Rakousku. Studenti z Prahy jezdili opravovat plavební kanál, především v oblasti Ježové, i v letech následujících. Vždy před ukončením prací studenti kanál napustili a vyzkoušeli, zda po hladině opět poplavou polena.

V roce 1997 už rekonstrukční práce v Čechách i v Rakousku postoupily tak daleko, že kanál začalo navštěvovat velké množství turistů. Proto byla provedena oprava lesní cesty od Růžového Vrchu (U Korandy) k Ježové v délce cca 1,8 km. Také na rakouské straně byla opravena tzv. Kanálová cesta (Kanalstrasse) od Celnické chaty (Zollhuette) v délce asi 1,2 km. U příležitosti dokončení opravy cest byl v těchto místech zřízen mimořádný hraniční přechod a provedeny první ukázky plavení dříví. V červnu 1998 byl otevřen hraniční přechod pro pěší a cyklisty Ježová - Iglbach, kde jsou pořádány ukázky plavení dříví několikrát do roka.

V květnu 1999 se konala poprvé Slavnost Schwarzenberského plavebního kanálu. Slavnost byla zahájena na Jeleních Vrších, odkud se účastníci vydali podél plavebního kanálu k mimořádně otevřenému hraničnímu přechodu Zvonková - Sonnenwald. Při ukázce plavení dříví u Ježové byl plavební personál oblečen do tradičních oděvů, řada plavců měla na nohou dřeváky vystlané slámou. Tato tradice pokračuje i v současnosti a zejména proto o ní píšu - i letos totiž budou probíhat ukázky plavení dříví. Budete-li mít čas a chuť, jeďte se tam podívat.

Termíny ukázek plavení dříví na Schwarzenberském plavebním kanálu v roce 2003:

Další informace na Internetu

jak mi kulturistika zlepšila můj životní styl

"Proč s tím ztrácíš čas. Velké svaly nejsou k ničemu, jenom na ukazování. Jak dlouho ti tenhle hloupý koníček ještě vydrží?" Tak podobné "povzbuzující" věty jsem slyšel často, když jsem zhruba před dvaceti měsíci s posilováním začal. Jelikož jsem kulturistice oddán, takovéto nemístné poznámky mě nevyvedly z míry. Ačkoliv, abych řekl pravdu, není příjemné něco takového slyšet z úst rodinných příslušníků či přátel, prostě lidí, na kterých mi záleží. Oni ovšem nechápou, o co mi jde a proč dělám právě to, co dělám. Kulturistika pro ně není ničím jiným než narcistickým sportem lidí, kteří se chtějí za každou cenu předvádět před ostatními.

Ten, kdo nikdy necvičil, si může jen těžko představit, co mi takový pravidelný trénink může dát. Pokusím se vám teď dokázat, že můj životní styl má velký smysl a řeknu vám pravdu, kterou mnoho ignorantů (omlouvám se za tento termín, ale nic příhodnějšího mě nenapadlo) nechce slyšet, totiž to, že kulturistika může váš životní styl změnit hned několika způsoby.

1. Sebedůvěra a hrdost

Silné a zdravé tělo dodá svému "majiteli" sebedůvěru a hrdost. Jen si zkuste odhadnout, kolik lidí v létě vůbec nechodí do bazénu nebo na koupaliště jenom proto, že se stydí za svojí postavu. Mnozí z nich pak utrácí tisíce za zázračné hubnoucí přípravky či skvělé výsledky slibující posilovací pomůcky pro domácí cvičení. Valná většina těchto lidí nenávidí sebe sama při pohledu do zrcadla a tento jejich pocit se pochopitelně odráží v nízkém sebevědomí. V některých případech tito jedinci holdují alkoholu či drogám.

To ale nemá s principem kulturistiky nic společného. Pokud máte pevné tělo a nízkou hladinu tuku, jste sami se sebou spokojenější, vaše sebevědomí roste a hrdost s ním. Za svoji postavu se nemusíte stydět, naopak jste ztělesněním života a vitality. Kulturisté se neschovávají doma, když venku svítí sluníčko, nemají strach z vnějšího světa. Naopak bez obav odhalují svoje tělo v plavkách. Možná to trochu zavání exhibicionismem, spíše bych to ale nazval spokojeností sama se sebou. Člověk se rád pochlubí výsledky tvrdé práce. Ten, kdo pravidelně sportuje, si nemusí lámat hlavu tím, co si vezme na sebe, aby zamaskoval svojí nedokonalou postavu.

2. Sex appeal

Bez ohledu na to, čím jste a jak vypadáte, si jistě přejete být přitažlivější vůči potencionálnímu sexuálnímu partnerovi. Ženy utrácejí statisíce ročně za kosmetiku, plastické operace, liposukce, oblečení, úpravu vlasů a nehtů - to vše proto, aby byly sexy. A věřte, že muži za nimi až tolik nezaostávají (viz odborná literatura). Snažíme se proto upoutat pozornost případného partnera. Podaří se nám uspět? Řada lidí se nebojí zacházet do extrémů, co se týče délky vlasů, typu oblečení, šperků či například tělesných úprav. To vše za účelem zvýšení sex appealu. Bohužel podle mého názoru může tato snaha působit dosti často směšně. Klíč k zvýšení přitažlivosti, podle mého názoru, neleží v rukou stylistů a designerů. Ti mohou hodně pomoci, základem je ale přitažlivá postava.

3. Zdravá strava

Ačkoliv se to všude kolem nás hemží varováním před obezitou, cukrovkou, vysokou hladinou cholesterolu a dalšími onemocněními spjatými s nezdravou výživou, zdá se, že tato upozornění nepadají zrovna na úrodnou půdu. Podniky s rychlým občerstvením profitují jako nikdy před tím, zákazník je neustále lákán nějakou skvělou akcí, díky níž mu na těle přibude zase nějaký ten gram tuku navíc. Neumíte si představit, jak málo toho průměrný člověk ví o zdravé stravě. Kulturistická strava je zřejmě nejlepší cestou k prevenci srdečních onemocnění, obezity a cukrovky (nejvíce lidí v civilizovaném světě zemře na onemocnění srdce a na rakovinu). Kulturistická strava prokazatelně prodlužuje délku života.

4. Zdravé srdce

Pokud budete konzumovat málo nasycených tuků, vyhnete se zbytečnému solení, omezíte příjem živočišných bílkovin ("červeného masa" - vepřové a hovězí!!!), pak jste na dobré cestě k boji proti srdečním onemocněním. Kulturisté kromě toho obvykle nekouří, čímž chrání jak svoje artérie, tak také zabraňují zvýšení krevního tlaku. A v závěru je samozřejmě nezbytné zmínit vliv pravidelného tréninku na posílení srdce a celého oběhového systému.

5. Uznání

Uznání či respekt bude zřejmě přitažlivější pro muže než ženy. Svět mužů je totiž plný konkurenčního boje na všech frontách, bojuje se o lepší práci, atraktivnější přítelkyni a v neposlední řadě také o respekt. Řada mužů touží po tom, aby byli uznáváni, stejně jako po majetku či kariéře. Často se stává, že sportovec s průměrným příjmem a bez vyššího postavení v zaměstnání sklidí větší uznání než obtloustlý manager v mercedesu. Respekt budí v lidech nejenom svalnatá postava, ale také představa tvrdé práce, kterou musel dotyčný vynaložit, aby takových výsledků dosáhl (viz psychologický výzkum). Na svalnatého borce si v hospodě opilý chuligán jen těžko troufne. A když si dovolí, dostane do držky. Nemám v lásce extremistické skupiny, proto jsem použil tento ostrý výraz. Vážený čtenář, nechť mi ho, prosím, promine.

6. Síla

Síla, kterou získáte v posilovně, není omezena jen prostředím fitness center. Můžete jí využít i v mnoha dalších situacích. Pokud máte větší sílu než průměrný člověk, může se vám to často hodit. V zaměstnání, při domácích pracích nebo dokonce při záchraně lidského života. Síla je dobrou devizou pro zvládnutí celé řady situací. Nikdy se nevztahuje pouze na provedení dřepů či leg pressu, použít ji můžete v běžném životě.

7. Bojujte proti stárnutí

"Po čtyřicítce už jde všechno z kopce," slyšíte často kolem sebe. Bohužel začínají takové nepříjemné změny pro mnoho lidí už mnohem dříve. Řada symptomů spojených se stárnutím není ale nic jiného než příznak nedostatečné aktivity. Pokud nějakou část svého těla nebudete dostatečně používat, pak dojde k její degeneraci. Svaly postupně atrofují, slábnou a tělo není schopno zvládat tak náročné úkoly jako dříve. Později už si neporadíte ani v běžných situacích. Omezení aktivity souvisí také s problémem zvaným nadváha. V pokročilém věku pak skončíte odkázáni na pomoc svých nejbližších.

8. Životní jistoty

V životě mnoho jistot nenajdete, a když si to uvědomíte, je vám jasné, že nemůžete mít všechno zcela pod kontrolou. Hned zítra třeba přijdete do práce a zjistíte, že na vás čeká výpověď. Můžete přijít o přátele či životního partnera a to rychlostí, o jaké se vám ani nesnilo (mohl bych o tom vyprávět, jak velikánskou rychlostí lze přijít o přítelkyni...). Všichni jsme byli svědky toho, jak může do života normálního člověka zasáhnout teroristicky útok a navždy všechno změnit. Přesto každý člověk potřebuje něco stabilního, o co by se v životě mohl opřít, aby ho všechny ty bláznivé situace nedostaly na kolena. A právě trénink může být takovou jistotou. Pokud nejste nějak vážně zranění nebo netrpíte vážnou chorobou, pak můžete zcela jistě věnovat pravidelně čas posilovacímu tréninku. Můžete se přestěhovat, změnit práci, několikrát se oženit. Činky ale budou stále stejné, umožní vám zapomenout na starosti a vždycky na vás budou mít dostatek času.

Na závěr

Pokud by jen jedinému člověku tento článek pomohl změnit život k lepšímu (záleží na názoru jedince, co je pro něj nejlepší), vynahradí to hodiny mé práce na tomto článku. Pokud ne, alespoň jsem si procvičil sloh a psaní na počítači. Chcete-li někdo z Vás milých čtenářů začít posilovat, rozhodně se do toho nevrhejte bezhlavě a poraďte se s lidmi, kteří už nějaký čas cvičí a rozumí tomu.V opačném případě riskujete, že si zničíte zdraví.

Cesta k dokonalé postavě je daleká a trnitá. Sami to poznáte, začnete-li pravidelně navštěvovat posilovnu. Je zapotřebí hodně vůle, ale ta setba vyplatí se.

Je škoda, že nikdo další po Báře nenapsal do Clavisu nějaké další hry. Myslím, že je spoust her, ke kterým se ne všichni dostanou. Jsou hry v knihách a knížkách, v časopisech (např. těch skautských, které ne všichni čtou - přiznání je polehčující okolnost, ne?), ale třeba také na internetu nebo hry, které jsme prostě sami vymysleli nebo je vymyslel někdo jiný, ale my je známe z jejich podání. Já nevím jak vy, ale občas se cítím naprosto "vycucnutý" a vymyslet program na obyčejnou schůzku mi dá obrovskou práci. Někdy naopak mám tolik nápadů, že příště lituji, že jsem si někam nenapsal, co mě napadlo (ať žije vůdcův zápisník, o kterém tolik mluví skautská teorie, ale v praxi tuto myšlenku málokdo využívá). Hodlám tedy pokračovat v tom, co načala Bára. Je přece tak příjemné, když příště polovinu programu vymyslí někdo za mě...

Trhání novin

Tuhle hru jsme několikrát hráli ještě ve Vlčatech a mě vždycky moc bavila. Myslím, že bavila i všechny ostatní. Jak už to tak bývá, člověk zapomíná a později si zase vzpomene - tak nějak to bylo i s touhle hrou, kterou jsme si nedávno s úspěchem zahráli na vlčácké schůzce.

Potřebujete pouze stejně velký kus novin pro každého hráče (na deset minut hry stačí 15 x 15 cm. Po odstartování všichni začnou kolem dokola otrhávat noviny tak, aby ve výsledku měli co nejdelší pruh novin - hada. Po uběhnutí stanoveného limitu (záleží na velikosti papíru a věku hráčů - větší děti jsou většinou preciznější a dávají si víc záležet a tudíž jim trhání také déle trvá) se hadi poměří. Vyhrává ten, kdo má nejdelšího hada. Dobré je děti dopředu namotivovat ziskem bodů.

Můžete si zahrát i variantu se stříháním. Potom potřebujete pro každého ještě jedny nůžky, což je docela problém...

S peříčkem

Nemyslete si, s erotikou nemá tato hra opravdu nic společného. I když...

Hra se hraje v uzavřeném prostoru, např. v klubovně. Vytvoříte dvě nebo více skupin a každé dáte pírko stejné kvality (aby se ve vzduchu všechna vznášela "stejně ladně"). Vítězí skupina, která udrží pírko ve vzduchu nejdéle. Družstvo, kterému pírko spadne na zem nebo na stůl, prohrává a vyklidí prostor, aby nepřekáželo ostatním. Pokud máte malou klubovnu (nebo pokud se vám bude zdát lepší tato varianta), můžou ke hře nastupovat družstva jednotlivě. Ostatní se můžou mezitím bavit pohledem na snažící se kamarády. Druhá varianta má výhodu v tom, že nám zaručí "stejnost pírek".

Šifry, šifřičky

Našel jsem náhodou na internetu několik šifer, které mě zaujaly:

Pavoučí síť

Místo písmen ze zprávy se píšou dvě písmena sousední buď ve sloupci nebo v řádku. V každé tabulce musíme vynechat minimálně tři písmena. Ty jsou předem dohodnuté a nebo jsou napsány za zašifrovanou zprávou.

Pak napíšeme AHOJ VODNICI takto:

BC EB MN KL NF ZC KT MO MS AB GH

Nebo tato obměna všem známé šifry:

Komentáře není třeba, zkuste si vyluštit zprávu dole:

Tak teda jo, já odtajním jeden ze svých "tajných zdrojů": home.worldonline.cz/~cz077482/vodak/ (nejtajnějším zdrojem jsou však vzpomínky). A další příspěvek do této rubriky ode mne čekejte, až napíšete něco vy...

Kdo si myslí, že budu psát o Velikonocích, tak se mýlí. Hodlám zde totiž popsat akci, která proběhla o čtrnáct dní dříve - první společný víkend Vlčáků a Minnehahy. Jeli jsme k Faithy na chatu tj. do Čeřenic u města Sázavy.

Nakonec jsme se sešli v poměrně hojném počtu. Kluků jelo šest, což je docela úspěch i přes to, že jsem se ještě v pátek radoval z devítičlené účasti. Stavy kluků rozšířilo ještě šest roverů - Já, Janek, Rychlík, od soboty Honza a na malou chvíli také Padák se Šákulem. Celá akce byla pojata jako příprava na Svojsíkův závod, takže program se točil především kolem všemožných skautských disciplín, jakými jsou např. znalosti kytiček, historie skautingu či zdravověda. Nejprve však čekala děti cesta po tmě až k chatě. Všechny skupiny ji hravě zvládly, ti nejmenší posíleni o Šimona dokonce překvapivě rychle. V Praze jsme se dozvěděli, že chytily stopa!!! Naštěstí je vzal člověk, se kterým se děti znaly. V pátek již nezbyl na program žádný čas, a tak jsme šli spát.

Druhý den začaly jednotlivé "workshopy" (fuj, kdo tenhle termit zavedl). Poklidný průběh narušilo Padákovo opoždění. Asi za dvě hodiny Šákul s Padákem odjeli (což některé z nás velice překvapilo), takže jejich přítomnost byla zbytečná. Odpoledne jsem šel s dětmi ven hrát nějaké hry, aby se taky trochu protáhly. Ufo se stalo doslova tragédií, protože jak někteří kluci, tak ani holky neumějí tím "kulatým nesmyslem" hodit. Situaci ztěžoval nárazový vítr.

Z plného zápalu hry nás vytrhla katastrofa. Na naši chatu spadlo letadlo! Na(ne)štěstí jsme se chvíli předtím učili zdravovědu, takže vynést raněné ven z trosek letadla a ošetřit je (ne)byl problém. Musím říct, že mě samotného překvapilo, jaké "prasárny" stihli roveři za tu chvilku připravit. Ocitli jsme se v absolutním chaosu, který by se v kinech stal trhákem roku. Kdybychom měli s sebou kameru, jistě by byl náš snímek nominován na Oskara. Ranění roveři křičeli, děti křičeli ještě víc. V prvním patře leželo několik raněných jeden přes druhého. Na schodech ležela Pepsi - vždy když ji začali ošetřovat a transportovat, přišel jsem a po slovech "Ježišmarjá, vždyť jí ublížíte" děti utekly. Nahoře byl velice nepříjemný pohled na Rychlíkovu zlomenou klíční kost a Janek s dobře namaskovaným tepenným krvácením rozstřikoval krev všude po okolí. To, jaký byl chaos dokumentuje zlomená tyč vlčácké vlajky. Děti situaci naprosto nezvládly. Myslím, že je to hra spíš pro rovery. Ale na efekt to bylo skvělé a určitě na to dlouho nezapomeneme. A to všechno jen trocha medu s červeným barvivem. Jen škoda, že byla uvnitř taková tma a mohl jsem fotit jen venku.

Dalším vrcholem byl večer. Dostal jsem nějakou dobrou náladu a svým kozáčkem (do té doby jsem nevěděl, že ho umím - nikdy předtím mi nešel), Elvisem na koštěti a vtipem vyprávěným hlasem Miloše Zemana (imitátor by však ze mě nebyl) jsem odstartoval večer plný scének. Abych se tak nevytahoval, tak prý se mě Ferda dopoledne ptala, jestli večer neuděláme nějaké scénky a já jí na to odpověděl, že je to blbost. Asi jsem na to zapomněl. A jestli si dobře vzpomínám teď, byla řeč o scénkách se skautskou tématikou. I když ta se nakonec objevila také. Spát jsme šli až kolem půlnoci, protože si všichni přáli druhé kolo. S Honzou a Rychlíkem jsem hráli úspěšné inscenace "Vlčáci po tisíci letech" a "Okupace 1968", které jsem shodou okolností vhodil do klobouku právě já. Ta "shoda okolností" zasáhla až tak daleko, že jsme si druhé téma nenápadně podstrčili. Prvá scénka byla opravdu dlouhá na to, že jsme ji stihli vymyslet v tak krátkém čase. Jestli ji do tábora nezapomeneme, určitě ji pro všechny zahrajeme ještě u táborového ohně.

Poslední den proběhl malý závod dvojic, ve kterém se zúročilo všechno, co jsme se předchozí den učili. Poté nastalo balení a úklid. Cestou domů jsme koupili za zbylé peníze všem lízátka za korunu (jak jste si jistě všimli na Velikonocích, stal se z toho dobrý zvyk), takže akce byla naprosto vyrovnaná. Také bych neměl zapomenout, že si z nás počasí dělalo šprťouchlata - v sobotu večer a v neděli chumelilo. A kdy pojedou Vlčáci s Minnehahou zase? Myslím, že po této akci a po Velikonocích bychom si měli dát trošičku pauzu. Teď, když jsme na roztrhání (chacha) se musíme šetřit... Snad příští rok?

Učit se trpělivosti

Uznávaného znalce drahých kamenů navštívil mladý muž a řekl mu, že by se také rád vyznal ve vzácných kamenech. Mistr se obával, že mladík nebude mít na učení dostatek trpělivosti, a odmítl ho.

Chlapec však prosil, aby mu dal šanci, až se mistr nechal přemluvit a řekl: "Zítra tě budu čekat."

Druhý den ráno vložil mistr chlapci do ruky nefrit a poručil mu, aby ho držel. Potom se věnoval své práci a brousil, vážil a třídil drahé kameny. Chlapec tiše seděl a čekal.

Další ráno učitel chlapci znovu podal nefrit a opět mu poručil, aby ho držel. Třetí, čtvrtý a pátý den se vše opakovalo, vždy se stejnými instrukcemi.

Šestý den již mladík s kamenem v ruce nemohl snést ticho a zeptal se: "Mistře, a kdy už se začnu něco učit?"

"Uvidíš," odpověděl mu znalec a šel si po své práci. Podobně proběhlo několik dalších dnů a mladíkovo zklamání rostlo. Jednou, když za ním mistr přišel a jako vždy ho vyzýval, aby nastavil dlaň, mladík málem vyhrkl, že to už dál takto nevydrží. Když mu ale učitel opět vložil do dlaně kámen, chlapec se na nerost ani nepodíval, ale vykřikl: "To není stejný nefrit!"

Učitel mu s radostí odpověděl: "Tak vidíš, už ses přece něco naučil."

Diagnóza: špatná velikost

Jednoho muže neustále trápilo zvonění v uších, otékaly mu oči a v obličeji byl zarudlý. Během tří posledních let chodil od jednoho lékaře k druhému. Jeden mu vzal mandle, jiný vyoperoval slepé střevo a další zase vytrhal všechny zuby. Dokonce se ve Švýcarsku nechal léčit kozími žlázami, ale nic to nebylo platné. Nakonec mu lékař řekl, že už nemá žádnou naději a že mu zbývá posledních šest měsíců života.

Ubohý muž přestal pracovat, prodal veškerý svůj majetek a rozhodl se, že zbývající čas prožije naplno. Šel ke krejčímu a objednal si několik obleků a košil. Krejčí mu změřil krk a poznamenal si velikost šestnáct a půl.

Muž ho opravil a řekl: "Já mám ale patnáct a půl." Krejčí mu však opět naměřil šestnáct a půl.

Muž ale naléhal, že vždy nosil velikost patnáct a půl.

"Dobře tedy," odpověděl krejčí, "ale pak za mnou nechoďte, že vám zvoní v uších, otékají vám oči a rudne vám obličej!"

aneb trochu o Libušíně 2003

Jak již možná někteří z vás zaregistrovali, v klubovně už nějakou dobu visela pozvánka na výše zmíněnou bitvu. Nevím, kolik lidí doopravdy zareagovalo na moji pozvánku, konec konců se konal i Den Země; ovšem teď se chci s ostatními (kdo tohle čtete) podělit jenom o své zážitky...

V pátek jsme se s Tomášem (můj kamarád ve zbrani, velitel a generál) naložili do stopadesátikoňového povozu (auta) a nechali se odvést na místo konání. Zprvu to v Libušíně nevypadalo moc zábavně; oficiálnosti jako registraci jsme si ovšem užili. "Tak, kdo jste, koho sem mám napsat?" "Sakra, my se nijak nejmenujeme." "My jsme tu jako single, bez skupiny..." a ta milá slečna do registrace opravdu napsala Single. "Tak, tady něco máte," a podala nám papír s igelitovým pytlem. Stálo na něm: "Žádáme vedoucí skupin, aby nám pomohli..." "Hele Tome, ty jseš starší, tak asi budeš náš velitel, že jo?" "No rozhodně!" A tak jsme se stali skupinou. Následoval nácvik, což vypadalo asi jako středisková rada - jeden mluvil a ostatní seděli a tupě poslouchali. Teda, na rozdíl od rady, nakonec nás rozdělili do armád podle výzbroje a řekli nám co a jak. Zakončili pěknou větou: Tak se mlaťte.

Noc byla divoká. Tomáš odjel, protože musel ještě něco zařídit, s tím, že se v sobotu vrátí, a tak jsem zůstal sám, bez velitele. Jeden by řekl, že se těch zatím asi pět set šermířů bude připravovat na sobotní řež, ale chyba lávky. Do půlnoci to ještě šlo, teda až na to, že zhruba v jedenáct začali opilí pyrotechnici odpalovat nálože na bitvu a dostalo se jim za to pár (hodně) nelichotivých přízvisek. Pak se to spustilo. Nešlo usnout, protože většina byla už namol a řvali jako na lesy (že bychom byli v lese?)...

Ráno se situace lehce zklidnila, teda, při vylézání ze stanu jsem musel skoro tancovat, abych nešlápl do pochybných rybníčků zvratek neidentifikovatelného původu. Dokonce se tam někdo svěřoval, že si z noci nic nepamatuje a tak vůbec. V devět hodin (hahaha) byla generálka celého představení a to už bylo slunce pěkně vysoko nad hlavou a věřte, byl to opravdu pocit smažícího se kuřete s DŮKLADNĚ naolejovanou železnou košilí, co jsem měl. Pak všechno probíhalo více méně "normálně", čas jsme si krátili oboustranně zábavným zkoušením šípů na živý cíl (=Tomáš a já v železe), jestli to opravdu bolí a jestli ten šíp opravdu pronikne brněním. Měl čepičku, ale dostat do oka bych s tím nechtěl.

A bitva se nezadržitelně blížila... Ve tři hodiny jsme (skoro) vzorně nastoupili na pozice a začali malou předukázku toho, co mělo nadejít. Sešikovaní ve třech řadách na každé straně jsme se postupně vrhali proti sobě. Jenom se stala menší organizační chybička - plánovaný čtvrtý útok jaksi už nevyšel. Ale to už se na nás valila těžká jízda (ano, opravdu těžká jízda, jak si ji možná představujete) a... demonstrace to byla pěkná. Pak následoval hlavní příběh - samotná Bitva pod Libušínem. Děj vám vyprávět nebudu, i stručně by zabral moc místa... no dobře, nezabral, ale přiznám se, že nikdo z účinkujících v podstatě neznal nic než jenom svou roli - nejinak i já. Musím ovšem podotknout, že pyrotechnické efekty (které ještě po noci zbyly) se opravdu vydařily - palbou z děl, hákovnic a píšťal počínaje, zapálením kostela s vesničany (nebojte, měli zadní vrátka) a jednoho domu konče. Dokonce věrně (velice věrně) působil i asi půl hodiny líčený morový průvod, který byl přímo k sežrání (FUJ!). Lapkové, bandité, lukostřelci, pololehká (tam jsme se s Tomem ocitli; v armádě Drátoplechů) i těžká (armáda Plechů) a samozřejmě jízda... Myslím, že není co dodat. Jenom škoda, že jsem nedal o bitvě vědět dřív, určitě by se vám mnohým líbila. Snad jenom: to byl teprve začátek šermířské sezóny :-).

A tak končí příběh smyšlený, avšak věčný, za vaši pozornost byli jsme vám vděčni...