Nevím proč mě napadl zrovna tenhle jinotaj a ani jeho rozluštění mi není úplně jasné, takže ho nechám na vás, ale já chci psát o tom, co se stalo. Bylo toho víc než dost. Hlavně – byly prázdniny! Na jejich začátku bylo nadšení, odhodlání a radost. Tábor. Měl být tím NEJ a všichni se o to snažili seč jim síly stačily. Nebo ne? Tábor byl fajn, bylo tam spousta legrace i smutných chvil. Udělali jsme řadu věcí dobře, lépe než jindy a udělali jsme řadu věcí špatně, na facku a taky chybně. Poučení pro další roky – nestihlo se zatím sepsat, ale už se na něm pracuje. Díky všem, co tam byli i těm, co třeba jen psali. Tábor skončil NADĚJÍ a ta, jak doufám, ještě stále existuje. (K růžové se ještě vrátím.)
Nové nadšení, odhodlání a radost tak trochu pohltilo dalších čtrnáct dní až tři neděle, které každý trávil tak trochu jinak a tak trochu s ostatními. Doufám, že každý je strávil kapku vesele. Někdo se plácal ve vodě staňkovského rybníka, jiný v horských potůčcích rumunských hor, další polykal horký vzduch města a tak podobně. Potom chudák Martina polkla doušek, v němž byl louh a strávila tak týden v nemocnici. Petra nám všem napsala dopis a dopisy a doufám, že pomohla otevřít několika z nás oči i srdce, protože kdyby ne, tak o naději by se nám mohlo jenom zdát.
Poslední zprávy, které mám jsou o cyklovandru, který skončil dřív než začal díky "nádhernému“ počasí, vandru do Novohradských hor – díky za pohled, účasti šesti statečných na kursech Fons a Pons nějaké tajemné akci s oblíbenými čísly, která teprve vyvrcholí a promítání Kolji u Peggiho. Toť vše, co se mi stačilo způsobem rychlejším něž světlo donést a co jsem podle vlastního klíče cenzurovala. Pokud vám v tomto výčtu něco chybí, obraťte se za a. do lampárny, za b. na Hlavní nádraží, za c. na vlastní paměť a zdroje (zálesajda, cancák, placený zvěd, atd.), za d. na "dopsaný“ odtajněný Symbol moci, který by podle mých propočtů měl na měsíc září obstarávat ??? a ???. Dozvíte se jinde v tomto časopise.
Legrácek už bylo dost a tak teď trochu vážně. Ač nerada, přece se vracím k růžové. Já osobně proti růžové barvě nic nemám, mám ji docela ráda a dokonce se domnívám, že určitý odstín mi i sluší. ALE nedokážu se smířit s "růžovým dnem“. Když se člověk vyspí do růžova, probudí se a je mu jasné, že dnes se na svět bude dívat růžovými brýlemi a má z toho radost, je to skvělé. Když se mu celý den daří, k obědu si koupí jahodovou zmrzlinu a večer zakončí pohledem na červánky, je to super. Když se během takového dne chová ke všem mile, rozdává úsměvy, je ochotný, nabídne svou pomoc a dovede odpouštět, tolerovat a přijímat skutečnost, že druhý člověk zrovna tak hezký den nemá, je to přímo nádhera. ALE copak je to něco vyjímečného, že když jsme v pohodě, tak se k druhým chováme líp? Bylo by skvělejší, víc super a větší nádhera, kdyby se člověk dovedl chovat "růžově“ i když prší, je tma, nemají zmrzlinu nebo se zrovna moc nevyspal? Asi ano. A já věřím, že spousta lidí to dokáže nebo se o to alespoň snaží, ALE jde to z nich. Někde uvnitř si řekli, že ač druzí se "růžově“ nechovají nebo nechtějí chovat, oni to dokážou. Nepotřebují k tomu všeobecné nařízení "Dnes je růžový den“. Nemusejí se kvůli tomu schovávat sami před sebou a přetvařovat před ostatními. Tím, že si nasadíme růžové masky a oblečeme růžové šaty ještě nebudeme vyzařovat růžové světlo! A tak vás, prosím, oblečte si co chcete, dělejte si co chcete a pokuste se přemýšlet o tom, kde je rozdíl mezi "růžovým“ a růžovým dnem.