Rok 1997 je náš!
Marka

Jsem potěšena, že Vánoční se líbila nejen mně. Teď už můžu přiznat, že jsem se trochu bála, jak roveři přijmou hraní si na Dodge City, ale nakonec se ukázalo, že to bylo lepší – děcka by si možná s tou spoustou nedomyšleností neporadila – a taky by byl větší problém se spaním, večerkou, jídlem... Snad ti tři (vlastně čtyři, ale já Rybičku stejně napůl počítám k nám) to přežijou ve zdraví a snad se na další akci sejde Parádnic a Vlčáků víc...

Musím vám napsat, že venku je krásně. Tedy – z okna vlaku (vytopeného): rozednilo se, je pod mrakem a trochu mlha a všechno je obalené sněhem – úplně stříbrné. I když je to všechno laděno spíš do smutna, je ten smutek krásně sentimentální...

Taky vám musím napsat, že tu hrozně píská zářivka (nikdy jsem si nemyslela, že by zářivka mohla pískat, ale začlo to, když jsem rozsvítila), takže buď ohluchnu, nebo se zblázním. Ale zpátky: Je velká pravda a naše velká chyba, že program děláme na poslední chvíli a podle toho to taky vypadá (myslím hlavně program pro oddíly). Mělo by se to změnit a začátek roku 97 je pro to vhodná doba. To je jedna z věcí, které se nestihly na Vánoční – naplánovat důležité akce v dalším roce a už to trošku rozdělit, určit si priority a cíle atd. Ale není to chvilková záležitost a spoustu lidí by to nemuselo zajímat, takže se kvůli tomu sejdeme 18.1. A to je výzva pro vás: kdo chcete, aby nějaká akce určitě byla začleněna do tohoto plánu, přijďte 18.1. do klubovny, nebo mi o ní dejte (do 18.1.) podrobné informace (datum, místo, program, kdo, pro koho...) a kdo se chcete podílet na přípravě nějaké akce, přijďte taky, a kdo chcete mluvit do sestavování plánu, přijďte určitě, protože až bude plán sestaven (a sestaví ho ti, kdo přijdou 18.1.), bude se měnit velmi těžko.

Další věcí, která se nestihla, je otázka našich rodných oddílů. Myslím, že počet účastníků Vánoční výpravy svědčí o dost velké krizi v oddílech. Protože jako roveři bychom tu měli být hlavně pro ně, musíme si jako jednu z hlavních priorit určit odvrácení téhle krize. Takže to bude druhá (a poslední) věc, která bude na programu 18.1. Jinak podrobněji to určitě s námi proberou vedoucí oddílů.

Dost o tom, co se nestihlo, teď napíšu, co se stihlo (jen na okraj – zářivka už nepíská, protože jí vypli, a tak se snad nezblázním, právě vjíždíme do Českých Budějovic). Za největší úspěch považuji, že jsme stanovili a odhlasovali pravidla našeho kmene. (Představte si, že jsem teď zahlédla na poli lišku! Podotýkám, že už dávno nejsem v ČB.) Tato pravidla jsou již definitivní, protože skupina 22 lidí, kteří se o nich domlouvali, je dost velký reprezentativní soubor (páni, to jsou slova – ale je to tak). Jen si myslím (a asi i ostatní), že by bylo dobré ještě doprobrat nějaké maličkosti. Mimo jiné také to, jestli budou tato pravidla platit i pro nově příchozí po prázdninách, či se zavede příští rok ještě další dělení. Pravidla jsme vybrali z brainstormingu, podle toho, kolik který bod získal hlasů, a z hovorů na Mlýně.

Tak, přátelé moji, představte si, že už je 11:30 a já pořád sedím ve vlaku (už mě z toho bolí zadek). Doufám, že vy, co jste byli v Sušici, jste všechno stihli a v pořádku nastoupili do vlaku (myslela jsem na vás). Venku trochu sněží a na střeše nějakého nádražního domku sedí 77 holubů ±2 (teď jsem je počítala). Holuby moc ráda nemám, ale tihle vypadají – s trochou fantazie – na té bílé střeše jako tučňáci na pláních Antarktidy. Končím tenhle román a jdu protáhnout své rozlámané tělo.