| Slovinsko |
|
Zatímco většina roverského kmene se ještě choulila ve spacácích kdesi v okolí Strážného vrchu a Parádnice i Vlčáci se chystali na sraz zahajovačky, já jsem poněkud nervózně pospíchala na Smíchovské nádraží. Nejela jsem ani na Brdy, ani na oddílový sraz, dokonce ani na vlak, ale na historickou exkurzi do Rakouska, Slovinska a Itálie. (Na Smíchov nám byl přistaven autobus.) Nervózní jsem byla ze dvou důvodů: jako obvykle jsem šla pozdě a cestovní horečka ani poslední záchvěvy chřipky mi na klidu nepřidaly. Nebudu vás však unavovat podrobnostmi naší cesty. Chtěla bych se s Vámi pouze podělit o několik krásných zážitků ze země, která byla hlavním cílem našeho putování - Slovinska.
Po průjezdu Rakouskem a návštěvě Štýrského Hradce jsme byli všichni už pěkně unavení. Nakonec, pro nedostatek času, byla odvolána i prohlídka dalšího rakouského města a autobus směřoval rovnou na rakousko-slovinské hranice. Pak se na obzoru za jezerem Wörther See objevily Karavanky, hraniční hory, které ve večerním slunci vytvářely nádherný horizont pro naše unavené oči. A co teprve, když jsme se Karavanským tunelem dostali na druhou stranu pohoří a nakonec jím částečně projížděli do Kranjské Gory, kde jsme nocovali! Prostě úžas. Měla jsem sto chutí vyběhnout z autobusu a vylézt alespoň kousek do příkrého svahu... nebo jen tak stát, civět s otevřenou pusou a dýchat horský vzduch... Autobus nás ovšem vezl nemilosrdně dál a dál a nakonec se hory ukryly do noční tmy.
Tohle první setkání se slovinskými horami nebylo rozhodně poslední, jak jsem hned následující den zjistila, ale bylo naprosto okouzlující. Řekla bych, že se nám dostalo opravdu přívětivého a důstojného uvítání. Asi takového, s jakým se setkáte při vstupu do zdejšího turistického centra, restaurace, muzea nebo penzionu. I slovo "dobrodošli" (= vítejte) ve mně už asi vždycky bude vyvolávat vzpomínku na večerní Karavanky.
Naše první cesta ve Slovinsku vedla paradoxně opět na hranice, tentokrát s Itálií, ale ještě než jsme je přejeli, zastavili jsme se v Kobaridu. Kobarid (italsky Caporetto) je malé městečko v údolí Soče, která zde opouští sevřené horské údolí Julských Alp. Z Kranjské Gory jsme se do Kobaridu dostali přes Triglav (2863 m.n.m.) a další průsmyky Julských Alp. Pro srovnání: Kobarid leží v nadmořské výšce 235 m. Stoupání, klesání i nádherných pohledů do údolí či na horské hřebeny jsme si užili opravdu vrchovatě.
Naše exkurze se, bohužel, netýkala přírodních krás Slovinska, ale historie. Právě proto jsme v Kobaridu navštívili zdejší muzeum, kde je možné najít expozici o bitvách, které probíhaly během 1. světové války na Soči a o tzv. kobaridském (či caporettském) průlomu, k němuž došlo v říjnu a listopadu 1917. Rakouské armádě se tehdy (za podpory německé armády) podařilo prolomit italskou frontu a zatlačit Italy až k řece Piavě. Neobešlo se to pochopitelně bez velkých ztrát na životech. Bojovalo tu kolem 600 tisíc vojáků. Těch několik suchých informací, které jsem vám tu na třech řádcích poskytla, dostane úplně jiný rozměr, když se dostanete na místa, která popisují. Nehledě na výbornou expozici muzea, která vše ještě dokreslí v těch nejživějších barvách. Musím říct, že z Kobaridu jsem neodjížděla s lehkým srdcem. Hory, které mě na Triglavu naplnily posvátným úžasem, nedokázaly ani svým stářím, ani svou nádherou zastavit ničivou sílu člověka. Až polezete na nějakou vysokou horu a budete zápolit s příkrým svahem a těžkým batohem, děkujte za to, že nenesete kus děla a že nahoře nemusíte hledat vhodné místo k ostřelování, ale můžete se kochat pohledem, který se vám otevře v klidu a míru.
Do Lublaně, hlavního města Slovinska, jsme vyjeli z místa našeho noclehu, které se jmenovalo Pivka Jama (prosím, jen žádné pohoršení). Byl to kemp, který se nachází hned nad vchodem do jeskyně (slovinsky "jama") a leží v oblasti zvané Kras (což jistě nemusím dále překládat). Již podruhé jsem musela litovat, že naše exkurze není ani trochu přírodovědná, protože ze zdejších krasových jeskyní jsme viděli pouze obrázky v prospektech.
Lublaň se rozkládá na březích řeky Ljubljanice. Dominantou města je Lublaňský hrad na vrchu nad městem. Chvílemi si tu člověk připadá jako doma v Praze, i když v takové menší a sevřenější. Ten dojem vytváří vrchy, které město obklopují ze všech stran a (což se u nás nevidí) jsou celé zalesněné. Naše procházka po Lublani se podobala tak trochu stopařské výpravě. Nejprve jsme ještě s autobusem hledali rodný dům Josipa Plečnika (to je přesně ten pán, jehož dílu byla před dvěma roky věnována výstava na Pražském hradě, kde Plečnik jako hradní architekt ve 20. letech působil). Bohužel, byl právě zavírací den a tak jsme se mohli podívat pouze na zahrádku. Následovalo hledání turistického centra, směnárny a obchodu s průvodci. Další putování podle plánu města už bylo téměř hračkou, ale svůj stopařský ráz neztratilo, protože jsme putovali od jedné Plečnikovy stavby, přestavby či úpravy ke druhé. Nepředstavujte si ale úprk městem od jedné památce ke druhé. Bylo opravdu hezké počasí, nikde moc velký provoz a tak se ta naše "stopařská" výprava, jejíž začátek byl poněkud zmatený, proměnila ve skvělou procházku po městě. Hodili jsme si tolar do kašny, abychom se do Lublaně ještě někdy podívali, koupili jsme pohlednice a hroznové víno a nakonec nám zbyl ještě čas na posezení v parku. Prostě pohoda.
Jakýmsi epilogem lublaňské procházky se stala návštěva Žale, což je jakýsi komplex kapliček u lublaňského hřbitova, do kterého se vchází velkou bránou z bílého mramoru. Je to místo, kde se lidé mohou v klidu a tichosti rozloučit se svými zesnulými dříve než je pohřbí. Celý areál je opět postaven podle projektu Jože Plečnika a musím říct, že se zde smutek a krása setkali v podivné harmonii, která přináší člověku do duše mír a klid.