Slovinsko

Smíšek

První část tohoto článku najdete v minulém Clavisu.

Celje aneb Co můžeš udělat dnes...

Předposlední zastávka na naší cestě Slovinskem, předposlední nocleh, předposlední večer a tak jsme si naplánovali večeři. Raději se mě neptejte, co stála, ale bylo to vynikající a až jednou pojedete do Celje, tak vám doporučuji hotel Turška mačka (= Turecká kočka) v ul. Gledališka 7 a tam si dejte specialitu pojmenovanou podle hotelu, která je v jídelním lístku uvedena jako jídlo pro dvě osoby, ale čtyři lidé mají co dělat, aby to snědli.

Nejen chlebem živ jest člověk a tak nás před onou výbornou večeří čekala ještě jedna procházka po městě. Celje je velmi staré město. Bylo zde původně keltské sídliště, na jehož místě vzniklo později významné město římského impéria. Vedla přes něj jantarová stezka. Ve 14. století se stalo sídlem mocných celjských hrabat, která byla nemalou "konkurencí" Habsburků ve zdejších končinách. Trochu stranou od města nad soutokem řek Savinja a Voglajna se tyčí Stari Grad. Nebylo mi, bohužel, souzeno, abych si ho prohlédla zblízka a tak se stal další položkou na mém nepsaném seznamu "A příště se podívám". Další zajímavostí města je Stara grofija, což je renesanční zámek s barokními úpravami, v němž sídlí městské muzeum. V době naší exkurze se tu konala výstava nazvaná Habsburžani. No, není to skvělé slovo? Slovinština je vůbec kouzelný jazyk. Tak třeba chleba se řekne kruh, děti otroci, škola šola a děkuji hvala. A pokud budete chtít pěkně pozdravit, tak řekněte "Dobry dan".

Náš den v Celje skončil procházkou ke kostelu sv. Cecílie, který je za řekou Savinjou v kopci a vedou k němu kryté schody, podobně jako z Příbrami na Svatou Horu. Ozvuky domova se blížily stejně jako konec našeho putování. Z Celje jsem si odvezla jednu malou zkušenost, kterou má asi každý z nás. Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek, protože nevíš, co zítřejší den přinese.

Ptujska Gora aneb Genius loci

Z Celje jsme odjížděli brzy ráno obklopeni dopolední mlhou, která se pravidelně zvedala kolem deváté hodiny ráno. Jeli jsme oblastí zvanou Pohorje a jak už název napovídá, mé oči si opět mohly odpočinout pohledem na zalesněné vrchy, hluboká údolí a podhorská stavení. Na úpatí kopců zrála vinná réva a kukuřice. Louky byly pokosené a tráva se sušila na skvělých sušácích, které vypadají jako velké žebřiny se stříškou. Většina stavení byla světle omítnutá, měla tmavé dřevěné okenice a zdobené dřevěné štíty. O kousek dál stála dřevěná stodola. V jedné vesnici jsme viděli statek, který byl celý dřevěný a tak starý, že by se člověk bál kolem něj rychleji projít, aby ho zaván vzduchu nepřiměl spadnout. Pak se na jednom vrchu objevil gotický kostel - Ptujská Gora.

Ptujská Gora je významné poutní místo, které má určitou spojitost i s naší zemí. Kostel vznikl mezi lety 1390 a 1410 a jeho výzdobu provedla tzv. dílna z Ptujské Gory. Podle všeho ji založil umělec, který určitou dobu působil v Čechách a byl členem Parléřovy huti. Nejvýznamnější částí poutního kostela je gotický reliéf Panny Marie Ochránkyně lidstva, který je zasazen do barokního oltáře. Kromě dalších nádherných gotických reliéfů, soch a oltářů, které přežily ničivý vpád Turků i barokní úpravy chrámu, jsou zde nádherná vitrážová okna. Nejen že nádherně prosvětlují celý kostel, ale jejich předlohou se stala báseň sv. Františka z Assisi "Sluneční píseň". Díky skvělému průvodci, jednomu ze tří františkánů, kteří mají zdejší poutní místo na starosti, se naše prohlídka proměnila v úžasný zážitek, který se, bohužel, nedá popsat a možná ani vyprávět. Mohu jen říct, že tak jsem se v kostele ještě nezasmála a zároveň jsem si kvůli tomu nepřipadala nijak provinile. Byl to jeden z kostelů, které vám přinesou do duše světlo, naději a sílu pro další putování...

Maribor aneb každého dne se něco končí

Poslední chvíle ve Slovinsku jsme strávili v Mariboru. Je to druhé největší slovinské město na severovýchodě země a leží na řece Dravě. Náš zdejší nocleh byl od centra vzdálen asi 2,5 km a ještě nám hodnou chvíli trvalo, než jsme ho našli, protože teprve zde jsme kupovali podrobnou mapu. O pamětihodnostech se toho příliš mnoho říct nedá, protože Maribor je hezky řečeno spíše moderním průmyslovým městem, i když jeho minulost sahá až do neolitu. Naše procházka byla spíše "veselým" putováním (před tím jsme v autobuse vyslechli referát o moru - v Mariboru je zajímavý morový sloup, který jsem ovšem neměla to štěstí vidět) od obchodu k obchodu, protože všichni propadli nákupní horečce: něco pro maminku, pro babičku a taky tatínky, dědečky, sourozence, psy atd. No, znáte to. Nakonec byla moje trpělivost odměněna. Dokonce sladce, protože jsme se rozhodli vyzkoušet zdejší cukrářské speciality a skončili jsme v cukrárně. Ňam, ňam. Mohu potvrdit, že slovinské dortíčky, roládičky, záviny i zmrzlinka jsou stejně dobré jako u nás.

Než skončím své vyprávění, chtěla bych se s vámi podělit ještě o jeden, asi nejpodivnější, zážitek z cesty. V Mariboru, v ubytovně, kde jsem spali, se nám podařilo nešťastnou náhodou rozbít sklo. Správce objektu na to ráno zareagoval poněkud zvláštním způsobem. Nejen že nechtěl způsobenou škodu nahradit, ale ještě podaroval paní doktorku, která naši exkurzi vedla, lahví dobrého slovinského vína.

Doufám, že těch několik postřehů ze Slovinska, které jsem se pokusila převést do písemné podoby, i když dobře vím, že zážitky jsou velmi těžko sdělitelné, vás moc nenudilo. Přála bych si, aby vás trochu navnadily a taky trochu upozornily na zemi, která, jak řekl onen roztomilý mnich v Ptujské Goře, je tak malá, že když si stoupnete doprostřed a budete si oblékat kabát, tak už budete mít ruce v jiné zemi. Na zemi, jež má v turistických průvodcích a prospektech přízvisko The green piece of Europe (Zelená část Evropy). Na zemi, která má s tou naší spoustu podobností, a přesto o ní tak málo víme a naše měny (koruna a tolar) nejsou vzájemně směnitelné. Na zemi, která vás vítá přívětivě a důstojně svým kouzelným slovem Dobrodošli.