|
| st 4.11. | 17:00 Tělocvična na Ohradě - volejbal týmů | |
|---|---|---|
| čt 5.11. | 16:30 - 18:30 Tělocvična 08 | |
| so 7.11. | 13:30 Smíchovské nádraží (kasy) - Výstava asijského umění (Zajda, Křemla) | |
| ne 8.11. | 17:00 Českomoravská - Hrátky v metru (Rybča) | |
| čt 12.11. | 17:00 Tělocvična na Ohradě - volejbal týmů | |
| pá 13.11. | 16:30 - 18:30 Tělocvična 08 | |
| so 14.11. | 13:00 Anděl u pátého sloupu - Výstava pražských fotografů (Křemla) | |
| po 16.11. | 16:00 Sochání - klubovna (Lišák, přijďte včas) | |
| čt 19.11. | 17:00 Tělocvična na Ohradě - volejbal týmů | |
| st 25.11. | 16:30 klubovna - příprava besídky pro bezbariérový dům (Smíšek) | |
| čt 26.11. | 17:00 Tělocvična na Ohradě - volejbal týmů | |
| so 28.11. | Volejbalový turnaj (Myšák - podrobnosti se účastníci dozví od svých kapitánů) | |
| pá 4.12. | divadlo Minor - Polibek Múzy (Marka) | |
| so 5.12. | seminář + Countrybál (Marka - potřebuji pomoc!) | |
| st 9.12. | Besídka BBD (Marka) | |
Oddíly | ||
| 13-15.11. | Výpravy - Paráda, Vlčáci | |
| pá 20.11. | 16:30 - 18:30 Tělocvična 08 - Vlčáci | |
| pá 27.11. | 16:30 - 18:30 Tělocvična 08 - Paráda + Minnehaha | |
| Psal mi Ultra! |
|
Tedy nejen mně poslal Ultra email... (to je stejně vymoženost). Poslední večer jsme se spolu bavili o lyžování a o horách (mimo jiné) a tak jsme si říkali, že bychom třeba mohli jet lyžovat spolu. Dost se mi ten nápad líbil (Alpy jsou na lyžování super!), a tak jsem tuto myšlenku začala rozvíjet. Zatím vím to, že Ultra, Ovo, Sirius a snad i další pojedou lyžovat někdy mezi 1. a 14. únorem, budou bydlet nejspíš v domě Ovových rodičů v horách a chtějí vědět, kolik by nás přijelo a na jak dlouho. Tak mi prosím dejte co nejrychleji vědět, kdo byste jel a kdy (nejdéle do konce listopadu). Počítejte s tím, že by to asi stálo nějaké peníze (celkem dost, ale za lyžování v Alpách?!).
| Multihory |
|
Roverské multihory budou tuto sezónu 23. - 24. ledna 1999. Zájemci nechť se hlásí mě nebo přímo Jámovi. Vysokoškoláky jistě bude zajímat, že další společné hory budou až po zkouškovém období, tedy někdy na konci února nebo na začátku března. Termín ještě není pevně stanoven a záleží trochu i na nás, kdy pojedeme. Hlaste se mi prosím i na tuto akci a zároveň si ujasněte, které termíny se vám nehodí.
| Vlajková |
|
Ahoj! Jménem roverského kmene Clavis zvu tebe a tvé kamarády na Vlajkovou hru, která se bude konat ve dnech 17. - 18. 4. 1999 v Říčanských lesích (na stejném místě jako loni).
Vlajková je fyzicky i psychicky náročná hra trvající bez přestávky plných 24 hodin. Hrají skupinky po sedmi až dvanácti lidech a hlavní náplní hry je běhání, nenásilný boj a taktika. Jestliže tvoje skupina má míň než sedm případně víc než dvanáct lidí, jste srdečně zváni také. Připojit se k někomu jinému jde vždy a rozdělit skupinu také. Pravidla budou detailně probrána v sobotu v 9:00 na místě srazu. Hra začíná v sobotu v 10:00 a končí v neděli v 10:00. Je nutné, aby všechny skupiny byly na místě srazu nejpozději v sobotu v 9:00, ale klidně už v pátek večer. Na místo srazu se dostaneš takto:
Těší se na tebe roverský kmen Clavis a jeho jménem Jakub Vrána, Neustupného 1833/20, Praha 5 - Lužiny, 155 00, tel: (02) 651 21 05, e-mail: clavis@vrana.cz. Ozvi se nám prosím do konce března, abychom věděli, zda s tebou máme či nemáme počítat.
Dopis s tímto textem jsem poslal těmto lidem: David Girsa (Praha 8), Jan Hlaváč (Praha 5), Kamzík Jitka Vrchotová (Dolní Břežany), Miloš Merta (Modrý květ, Praha 9), Béďa Petr Musil (Dobrodruzi, Jihlava), Jaromír Gloc (Úvaly), Cája Martin Caithaml (Ůstaf, Praha 5), Alena Nedvědová (Pařez, Praha 6), Prcek Jana Kučerová (RBR, Praha 9), Čik Jan Přibyl (Praha 6), Acik Tomáš Kluh (Praha 6). Pošlu ho ještě Romanu Skopcovi (Nymburk), Pavlovi Kučerovi (Nymburk), Radkovi Janglovi (Kolín), Lukášovi Coupalovi (Habartov) a Studánce Olze Doležalové (Praha 5).
Jestliže víte ještě o někom, koho bychom mohli na Vlajkovou pozvat, dejte mi prosím co nejrychleji vědět.
| Český národní korpus |
|
Přeji dobrý den,
obracím se na vás s žádostí o poskytnutí textu z časopisu Clavis. Naše pracoviště shromažďuje totiž texty současné češtiny v počítačové podobě pro vytvoření Českého národního korpusu. To je rozsáhlý soubor textů doplněný programovým vybavením sloužící především k jazykovým výzkumům a také například k vytvoření nového výkladového slovníku češtiny. Bližší informace o našem ústavu je možné získat na našich stránkách: http://ucnk.ff.cuni.cz/CZ/. Zde je také možné si vyzkoušet práci s malým textovým korpusem (cca 20 mil. slov).
Pokud budete ochotni nám vyjít vstříc, dejte mi vědět. Texty pak můžeme již stahovat sami. Poskytnuté texty budou sloužit především jazykovědcům. S nakladatelstvími uzavíráme smlouvu o nekomerčním využití textů. Tuto smlouvu posílám jako připojený soubor.
Předem Vám děkuji za Vaši ochotu a těším se na spolupráci.
Mgr. Jan Kocek
Takže od této chvíle dávejte pozor na to, co píšete, protože ať to bude cokoliv, ocitne se to v Českém národním korpusu.
| Hemerovy skály |
|
V pátek bylo mokro, zima a mrholilo, pracovat nás přišlo deset a pustili jsme se do toho s vervou. V sobotu asi řadu lidí odradil pohled z okna při probuzení, ale ve skutečnosti bylo tepleji a příjemněji než v pátek. Přišlo nás sedm a tak nějak jsme dodělali to, co bylo načato z pátku. Nevím nakolik byla reálná větší účast nebýt horšího počasí a starostí se Švýcarskou návštěvou, ale rozsah zadaný od Honzy Moravce jsme ani náhodou neudělali - tím chci říct, že větší účast byla potřebná. Samozřejmě, že kvůli tomu nechci vyvolávat debatu o tom, jestli se toho nemáme vzdát, když to nejsme schopni udělat, protože zatím jsme to vždycky zvládli. Jen vás připravuju na to, že se to za nás neudělá samo a prosím vás proto pro příště o větší účast.
| Zprávy z týmu |
|
S radostí vám oznamuji zahájení funkčnosti naší krásné malované nástěnky. Upřesním jenom to, na čem jsme se dohodli již dříve.
Nástěnku opatruje a spravuje tým. Přesuny vlaječek se jmény nesmějí být prováděny bez vědomí týmu. To je zhruba vše, pokud máte nějaké dotazy, směrujte je na moji osobu.
V minulém čísle jsem psal cosi o údržbě klubovny. Tak tedy klubovna byla rozčleněna na několik částí. Za každou z nich bude ručit jeden člověk.
Body 2, 5 a 6 zatím nemají svého člověka, tak prosím člověka, který má zájem na tom, aby klubovna vypadala k světu a chce přiložit ruku k dílu, aby se přihlásil někomu z týmu.
Poslední zpráva se týká organizačních změn. Jelikož Johny letošní školní rok maturuje, odchází a místo ní nastupuje Zajda.
Za tým sepsal Lišák
| Prosba jednoho odpadku |
|
Dříve jsem se ve vaší klubovně povaloval všude možně i nemožně, někdy asi omylem, dokonce i v koši společně s dalšími odpadky. Ale časy se mění a na místo jednoho koše dnes máte koše čtyři! Prosím vyhovte přání ubohého odpadku a řiďte se podle níže uvedených přání. Protože chci a potřebuji být mezi svými.
Budu-li papír, ať voskový, či obyčejný, vhoďte mě do krabice s nápisem "PAPÍR". Prosím vás jenom ke mně nedávejte obaly a sáčky od bonbónů (většinou to není papír nebo to není čistý papír) a krabice od mléka, různých šťáv a podobně (obsahují uvnitř hliníkovou folii neoddělitelně spojenou s papírem na vrchu).
Budu-li plastiková láhev, pak prosím patřím do krabice s nápisem "PLASTY". Do této krabice patřím jenom já (láhev) a nic jiného. Nejdříve však ze mě strhněte tu papírovou etiketu. Díky!
A nakonec, budu-li cokoliv ze skla, pak bych strašně rád do krabice s nápisem "SKLO"!
Ještě důležitá poznámka - abych mohl v klidu trávit svůj konec bytí na tomto světě, potřebuju být čistý!
Když se stane, že nebudu patřit do žádné ze zapsaných skupin, nezoufejte a klidně mě vyhoďte do toho obrovského, bílého koše pod umyvadlem. Zde budu naprosto spokojený.
Pevně věřím, že má přání budou u vás, jakožto civilizovaných lidí, vyslyšena!
Jste má poslední naděje! A večer až půjdete spát, vás bude hřát dobré svědomí a můj vděk, že jste mi dali možnost zase patřit k těm, s nimiž jsem byl vyroben.
| Reakce na: Tramvaj nepojede |
|
Tak ani nevím, jestli náhodou nejsem sám, kdo hlasuje na toto téma. Nejsem si jist, co udělat v takovéto situaci. Asi by hodně záleželo na čase, kterým bych momentálně disponoval. Také pravděpodobně nevím, jak sdělit plnému perónu, co mám na srdci, a tak bych zkusil jemně upozornit několik kolemstojících na informační tabuli. Ale dost okecávání! Popravdě řečeno nevím.
| Kulečníkový stůl |
|
Cítím potřebu, ale i povinnost uvést některé věci na pravou míru. Zkusím to jen krátce.
V den, kdy jsme získali kulečníkový stůl byla opravdu většina nadšena a tato radost trvala pár měsíců, přesněji řečeno tak dlouho, než nám vypršela smlouva na klubovnu s Metrostavem. Po přestěhování do "menší větší" klubovny nám došlo, že není místo na provozování této zábavy a tudíž jsme se rozhodli stůl darovat či prodat. Konec.
Poté přišel návrh stůl dát do krypty (Kryptě). Formulace věty "Přišel den, kdy se naskytla možnost zbavit se tohoto rozměrného kusu nábytku a ještě se udělat hezkými" mě přijde přinejmenším zcestná, každopádně stůl se po přestávce dostal opět k nám. Nic na tom však nemění fakt, že stůl již nebyl náš, a proto rozhodovat o tom, komu připadne, opravdu nepřísluší nám.
Možná se někomu zdá, že to je pouhé slovíčkaření, ale já si myslím, že je vše potřeba nazývat pravými jmény. Také mám tento názor: Spoustu "problémů" je možno řešit rozumným dialogem, než ublíženeckými články či krátkými poznámkami v záhlaví výše zmíněných článků. Končím tenhle článek a jsem otevřen jakémukoliv rozhovoru.
| Cikán |
|
Na Luka vznikla nová správkárna obuvi. Její majitel a také jediný zaměstnanec je cikán. Myslete si o mě co chcete, ale mám z toho velkou radost.
Problém cikánů v České republice podle mě spočívá zčásti v tom, že nemají žádnou střední a vyšší třídu. Co se týká například kriminality, je to v Americe s černochy podobné jako s cikány u nás. Ale rasismu se tam většina bělochů už zbavila, protože je úplně normální, když je v nemocnici ošetřuje černoch, když je u soudu zastupuje černoch a když jejich dítě učí černoch. Igor Banga je první cikán, kterého jsem viděl na vlastní oči pracovat jinde než za lopatou. A mám z toho pocit, že se u nás začíná blýskat na lepší časy.
PS: O termínu cikán si nemyslím, že je hanlivý. Používám ho proto, že je pro mě přirozenější než termín rom. Igor Banga se chová k zákazníkům slušně, pracuje rychle, dobře a celkem levně. Ohledně černochů v Americe prezentuji pouze své názory a nevím jistě, zda to tak skutečně je.
| Slovinsko |
|
První část tohoto článku najdete v minulém Clavisu.
Předposlední zastávka na naší cestě Slovinskem, předposlední nocleh, předposlední večer a tak jsme si naplánovali večeři. Raději se mě neptejte, co stála, ale bylo to vynikající a až jednou pojedete do Celje, tak vám doporučuji hotel Turška mačka (= Turecká kočka) v ul. Gledališka 7 a tam si dejte specialitu pojmenovanou podle hotelu, která je v jídelním lístku uvedena jako jídlo pro dvě osoby, ale čtyři lidé mají co dělat, aby to snědli.
Nejen chlebem živ jest člověk a tak nás před onou výbornou večeří čekala ještě jedna procházka po městě. Celje je velmi staré město. Bylo zde původně keltské sídliště, na jehož místě vzniklo později významné město římského impéria. Vedla přes něj jantarová stezka. Ve 14. století se stalo sídlem mocných celjských hrabat, která byla nemalou "konkurencí" Habsburků ve zdejších končinách. Trochu stranou od města nad soutokem řek Savinja a Voglajna se tyčí Stari Grad. Nebylo mi, bohužel, souzeno, abych si ho prohlédla zblízka a tak se stal další položkou na mém nepsaném seznamu "A příště se podívám". Další zajímavostí města je Stara grofija, což je renesanční zámek s barokními úpravami, v němž sídlí městské muzeum. V době naší exkurze se tu konala výstava nazvaná Habsburžani. No, není to skvělé slovo? Slovinština je vůbec kouzelný jazyk. Tak třeba chleba se řekne kruh, děti otroci, škola šola a děkuji hvala. A pokud budete chtít pěkně pozdravit, tak řekněte "Dobry dan".
Náš den v Celje skončil procházkou ke kostelu sv. Cecílie, který je za řekou Savinjou v kopci a vedou k němu kryté schody, podobně jako z Příbrami na Svatou Horu. Ozvuky domova se blížily stejně jako konec našeho putování. Z Celje jsem si odvezla jednu malou zkušenost, kterou má asi každý z nás. Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek, protože nevíš, co zítřejší den přinese.
Z Celje jsme odjížděli brzy ráno obklopeni dopolední mlhou, která se pravidelně zvedala kolem deváté hodiny ráno. Jeli jsme oblastí zvanou Pohorje a jak už název napovídá, mé oči si opět mohly odpočinout pohledem na zalesněné vrchy, hluboká údolí a podhorská stavení. Na úpatí kopců zrála vinná réva a kukuřice. Louky byly pokosené a tráva se sušila na skvělých sušácích, které vypadají jako velké žebřiny se stříškou. Většina stavení byla světle omítnutá, měla tmavé dřevěné okenice a zdobené dřevěné štíty. O kousek dál stála dřevěná stodola. V jedné vesnici jsme viděli statek, který byl celý dřevěný a tak starý, že by se člověk bál kolem něj rychleji projít, aby ho zaván vzduchu nepřiměl spadnout. Pak se na jednom vrchu objevil gotický kostel - Ptujská Gora.
Ptujská Gora je významné poutní místo, které má určitou spojitost i s naší zemí. Kostel vznikl mezi lety 1390 a 1410 a jeho výzdobu provedla tzv. dílna z Ptujské Gory. Podle všeho ji založil umělec, který určitou dobu působil v Čechách a byl členem Parléřovy huti. Nejvýznamnější částí poutního kostela je gotický reliéf Panny Marie Ochránkyně lidstva, který je zasazen do barokního oltáře. Kromě dalších nádherných gotických reliéfů, soch a oltářů, které přežily ničivý vpád Turků i barokní úpravy chrámu, jsou zde nádherná vitrážová okna. Nejen že nádherně prosvětlují celý kostel, ale jejich předlohou se stala báseň sv. Františka z Assisi "Sluneční píseň". Díky skvělému průvodci, jednomu ze tří františkánů, kteří mají zdejší poutní místo na starosti, se naše prohlídka proměnila v úžasný zážitek, který se, bohužel, nedá popsat a možná ani vyprávět. Mohu jen říct, že tak jsem se v kostele ještě nezasmála a zároveň jsem si kvůli tomu nepřipadala nijak provinile. Byl to jeden z kostelů, které vám přinesou do duše světlo, naději a sílu pro další putování...
Poslední chvíle ve Slovinsku jsme strávili v Mariboru. Je to druhé největší slovinské město na severovýchodě země a leží na řece Dravě. Náš zdejší nocleh byl od centra vzdálen asi 2,5 km a ještě nám hodnou chvíli trvalo, než jsme ho našli, protože teprve zde jsme kupovali podrobnou mapu. O pamětihodnostech se toho příliš mnoho říct nedá, protože Maribor je hezky řečeno spíše moderním průmyslovým městem, i když jeho minulost sahá až do neolitu. Naše procházka byla spíše "veselým" putováním (před tím jsme v autobuse vyslechli referát o moru - v Mariboru je zajímavý morový sloup, který jsem ovšem neměla to štěstí vidět) od obchodu k obchodu, protože všichni propadli nákupní horečce: něco pro maminku, pro babičku a taky tatínky, dědečky, sourozence, psy atd. No, znáte to. Nakonec byla moje trpělivost odměněna. Dokonce sladce, protože jsme se rozhodli vyzkoušet zdejší cukrářské speciality a skončili jsme v cukrárně. Ňam, ňam. Mohu potvrdit, že slovinské dortíčky, roládičky, záviny i zmrzlinka jsou stejně dobré jako u nás.
Než skončím své vyprávění, chtěla bych se s vámi podělit ještě o jeden, asi nejpodivnější, zážitek z cesty. V Mariboru, v ubytovně, kde jsem spali, se nám podařilo nešťastnou náhodou rozbít sklo. Správce objektu na to ráno zareagoval poněkud zvláštním způsobem. Nejen že nechtěl způsobenou škodu nahradit, ale ještě podaroval paní doktorku, která naši exkurzi vedla, lahví dobrého slovinského vína.
Doufám, že těch několik postřehů ze Slovinska, které jsem se pokusila převést do písemné podoby, i když dobře vím, že zážitky jsou velmi těžko sdělitelné, vás moc nenudilo. Přála bych si, aby vás trochu navnadily a taky trochu upozornily na zemi, která, jak řekl onen roztomilý mnich v Ptujské Goře, je tak malá, že když si stoupnete doprostřed a budete si oblékat kabát, tak už budete mít ruce v jiné zemi. Na zemi, jež má v turistických průvodcích a prospektech přízvisko The green piece of Europe (Zelená část Evropy). Na zemi, která má s tou naší spoustu podobností, a přesto o ní tak málo víme a naše měny (koruna a tolar) nejsou vzájemně směnitelné. Na zemi, která vás vítá přívětivě a důstojně svým kouzelným slovem Dobrodošli.
| Kolik stojí poctivost |
|
Prodavačka v obchodě vám vrátila o sto korun více. Půjdete nebo nebůjdete jí to vrátit? Hlasovat můžete do uzávěrky příštího Clavisu. A kdyby to bylo deset korun? A kdyby čtyři a půl tisíce?
Rozhodl jsem se získat jednu životní zkušenost - rozhodl jsem se koupit si akcie. Vybral jsem těžce vydělané peníze a vydal jsem se do "obchodu". Asi hodinu jsem vyřizoval všechny formality, podepisoval smlouvy, všeobecné podmínky, dodatky ke smlouvám, studoval ceníky, dodatky k ceníkům a harmonogramy. Všechno bez problémů. Za vlastním nákupem akcií jsem byl poslán do pokladny. Tam jsem dostal stvrzenku, vybral jsem si akcie, dostal výpis a … hotovo! "To je všechno, děkuji, nashledanou." Pořád jsem tam seděl a nechápal jsem, že už je po všem. "A co ty peníze?" zeptal jsem se. "Ajo, vidíte, ty peníze." Neblafovala, pokladní na ty peníze vážně zapomněla. Čtyři a půl tisíce. Pro mě jmění, pro firmu s denním obratem dvacet milionů pakatel. Stačilo mlčet a ty peníze by mi zůstaly v kapse. Je to jako když vám někdo podává balíček bankovek a říká: "Neber si to, jsou to nečestné peníze."
Když bylo po všem (teď už doopravdy), byl jsem jako opařený. Tolik peněz! Ale nelituji toho. Jsem rád, že moje poctivost stojí alespoň čtyři a půl tisíce.
PS: Všechny číslovky jsou v měně CZK.
| Přes polského prezidenta k letadlu |
|
E-mail na clavis@vrana.cz: Ačkoli jsem skautem už delší dobu, zjistil jsem, že skauti jsou všude (i na Internetu), teprve nedávno. Clavis byl první skautskou stránkou, na kterou jsem se dostal a moc se mi líbí. Ale teď k mému dotazu: Ke konci srpna jsem byl na setkání polských R&R v Jelení Hoře (blízko hraničního přechodu Harrachov). Nevím proč, ale i když tam byli skauti téměř z celé Evropy, byli tam jenom čtyři češi. Ačkoli nejsem žádný spisovatel, snažil jsem se sepsat něco o této akci a nevím, jak to publikovat. Nevím zda je Clavis pouze pro články psané nějakou redakcí nebo zda tam můžu poslat i tento článek. Když ne, je možné ho zveřejnit někde jinde?
Tomáš Nejedlo
Czuwaj! To bylo první a snad nejdůležitější polské slovo, které jsem se naučil na PZHS.
Ale teď pěkně postupně a od začátku. Už několik let jsem členem skautské organizace. Protože už jsem značně odrostlý, přestěhoval jsem se do oddílu R&R. Přibližně v půli srpna mi můj přítel a zároveň první skautský vedoucí Václav Moravec - John nabídl navštívit polské celostátní setkání Roverů a Rangers (PZHS - Polowa Zbiórka Harcerstwa Starszego). Nabídku jsem přijal velmi rád a to především proto, že jsem se těšil na nové zajímavé zážitky, ale také proto, že nám drahý účastnický poplatek 40 $ zaplatil sponzor - spořitelna Wüstenrot.
První a zdaleka ne poslední příjemný šok mě čekal cestou do Jelení Gory, kde se mělo setkání odehrávat. Tento šok nelze popsat lépe než přímým úryvkem rozhovoru v autě vezoucím nás na místo určení:
John: "Jo zapomněl jsem vám říct, že se setkáme s prezidentem."
Já: "S kým?"
John: "S prezidentem."
Já: "A s prezidentem čeho?"
John: "Čeho, čeho, no přece polský republiky."
Já: "Jo a já jsem anglická královna Viktorie."
Na místo srazu, kopec nad Jelení Gorou nazývaný Jezow Sudecki, jsme dorazili v pondělí v noci. Teprve v úterý ráno jsme zjistili velikost celého srazu. Přes 2000 účastníku bylo rozděleno do šesti menších táborů (biwaků). Naprostá většina účastníků byli samozřejmě polští skauti, ale nechyběli ani skauti z Portugalska, Švédska, Holandska, Skotska, Irska, Běloruska, Francie, Ruska, Ukrajiny, a dokonce i z Austrálie. Většina výprav čítala kolem 20 R&R. My z České republiky jsme byli pouze čtyři a proto jsme měli privilegium delegace se všemi svými výhodami.
Každý ze šesti táborů měl určitou tématiku, např. římské vesnice. V každém z táborů probíhal rozličný velmi propracovaný program pro určité množství účastníků. Takže jsem v táboře zabývajícím se sportem měl možnost jít se potápět s potápěcím přístrojem, lézt na skály, zahrát si paintball atd., tábor zaměřený na kulturu měl v programu tancování, diskusi o filmovém umění, básnický klub... Zkrátka každý si vybral to co ho nejvíce zajímá.
V úterý po poledni se všech 2000 účastníků sešlo na hromadném nástupu. Na tento nástup přiletěl helikoptérou prezident Polské republiky Alexander Kwasniewski (po zbytek akce jsem byl Viktorie). Několik vybraných členů ze zahraničních delegací se pak setkalo s prezidentem na diskusi, na které jsme hovořili s prezidentem především o skautingu. Diskuse byla zakončena předáním drobných dárků panu prezidentovi, samozřejmě i my jsme měli drobný dárek připraven a to pamětní medaili z FENIXU 96. Zbytek dne pro nás probíhal trochu chaoticky, neboť díky pozdnímu příjezdu v pondělí jsme nebyli zařazeni do žádného z 6 táborů a doposud jsme neměli identifikační karty. Během odpoledne se vše vyřešilo a byli jsme ubytováni v táboře č.2 s tématikou galské vesnice známých postaviček Asterixe a Obelixe. Jako večerní program byl připraven festival, kde polští R&R z jednotlivých částí Polska zpívali pro ně typické písničky. Festival se konal v hangáru pro malá sportovní letadla, umístěném přímo na nejvyšším bodu Jezow Sudecki, tento hangár spolu s dalšími budovami ZHP (Skautské polské organizace) sloužil jako řídící centrum celé akce.
Středeční ráno pro nás konečně začalo jako pro ostatní účastníky ranním nástupem. Při nástupu si vedoucí naší skupiny vybral jakési "poukázky" na různé aktivity. Každý den probíhaly vždy dvě aktivity (dopoledne a odpoledne). Na každou aktivitu se celý biwak "přestěhoval" do biwaku s jinou tématikou. Se středou se váže i druhý šok, který se mnou otřásl. Dozvěděl jsem se, že se můžeme proletět vrtulovým jednoplošníkem. Vzhledem k tomu, že jsem ještě neměl možnost nikdy letět letadlem, byl to pro mne opravdu nezapomenutelný zážitek. Podobný zážitek to nejspíše byl i pro skautského kněze, s kterým jsem letěl, neboť se celý let se smíchem křižoval. Večer byl opět velmi zajímavý, protože se pouze otočily role a festival jsme měli pořádat my (cizinci), kteří jsme měli předvést něco prezentujícího naší kulturu.
Čtvrteční aktivity pak narušila pouze krátká návštěva polského místopředsedy vlády. Čtvrtek byl také naším neoficiálním dnem jídla, protože jsme každý den dostávali velkou krabici jídla a nestačili ji spotřebovávat, snažili jsme se o to více poslední den. Konec setkání byl konán ve velkém duchu, jako ostatně celá akce sama. Nejdříve sehráli polští skauti situace, ve kterých skauti pomáhají přírodě a společnosti. Poté se zapálil oheň, který nebyl nijak velký. Každý vedoucí biwaku si přišel zapálit louč z tohoto ohně, od jejich loučí si zapálili svoji louč všichni účastníci. Pohled, který se musel naskytnout nezávislému pozorovateli, musel být naprosto úchvatný - přes 2000 zapálených loučí, rozsetých po celém kopci.
Pokud bych měl hodnotit akci z hlediska organizace, musím vycházet pouze z teoretických znalostí a z doslechu, abych mohl porovnávat, a to jednoduše proto, že jsem na podobné akci doposud nebyl. Na to, kolik měla akce účastníků, byla velmi dobře organizována a údajně vysoce předčila organizaci na akcích FÉNIX a EUROCOR. Právě proto si myslím, že pokračování slovanského Jamboree v Polsku tzv. SUN naváže na tuto skvělou organizaci a bude skautským setkáním s velkým S.
Co dodat? Jak už jsem se zmínil, byl jsem na takovéto akci poprvé, seznámil jsem se s mnoha skauty z cizích zemí, vyměnil si své zkušenosti s vedením vlčat, zažil spoustu neopakovatelných zážitků. Divil by se mě někdo, že po tom všem mohu na 100 % říct, že to není moje poslední akce tohoto typu na které jsem byl? A tak doufám, že se tam s někým z vás snad i setkám.
A ptáte se stále co je to tedy CZUWAJ? No přece NAZDAR!
| Hadi, háďátka, hadičky |
|
Již hodně lidí se mě ptalo, jak to vlastně je s hadama a jejich rozmnožováním v domácích podmínkách. Proto jsem se po několika měsících (rocích) vrátil ke svým článkům o zvířátkách.
Korálovka, hadík, o kterém vám chci povídat v tomto čísle, se latinsky jmenuje LAMPROPELTIS GETULUS CALIFORNIA. Běžné chovatelské nároky nyní opomenu a budu se věnovat pouze speciálním podmínkám podporujících rozmnožovací pud u těchto krásných a nenáročných korálovek.
V období červenec - říjen vydatně krmíme různorodou stravou, aby si hadi vytvořili dostatek tukových zásob na přezimování. Někdy v půlce listopadu snížíme mírně teplotu a přestaneme podávat potravu. Teplotu dále postupně snižujeme až na 16 °C. Toto období by mělo trvat nejméně 3 týdny, aby hadi dokonale vyčistili svůj trávící systém.
Vlastní zimování provádíme v menší nádobě, kde je miska s mokrým mechem pro udržení vlhkosti a velkou vrstvou listí, ve kterém se hadík ukryje. Tuto nádobu umístíme v mrazuprosté místnosti s teplotou 8-10 °C. V panelácích potřebu této místnosti řeší velice úspěšně lednička (misky na ovoce v dolní části lednice). Zimování končíme v březnu, kdy postupně zvyšujeme teplotu po dobu čtrnácti dnů až na normál. V tomto období musí mít hadi dostatek vody (plná miska s vodou), protože často doplňují tekutiny ztracené během zimování.
Podáváme dostatek potravy a hady za dozoru poprvé připouštíme. Vždy pouze jednoho samce k jedné samici a obě zvířata musí být dosytosti nakrmená, jinak hrozí vzájemné napadení. Březost samice brzy poznáme na zvětšujícím se objemu těla a velmi vysokou chutí sežrat téměř cokoliv, co se octne v terénu (třeba i ruku). Zhruba 1 měsíc před kladením vajec hadi odmítají potravu a z 90 % těsně před vykladením svléknou kůži. Vejce odloží v nějaké dutině nebo v rohu terária.
Výborně se osvědčila třílitrová sklenice plná rašeliny naležato připravená v teráriu zhruba měsíc před kladením, aby si samice zvykla. Skoro vždy jsou vejce vykladeny do sklenice.
Snůšku okamžitě přeneseme do inkubátoru. Nesmíme vejce otáčet, protože nemají poutko, tak jako je to u ptáků. Při konstantní teplotě 28 °C a 70% vlhkosti se mláďata líhnou zhruba za 2 měsíce.
Letos se mě vylíhlo 12 malých korálovek a můžu vám říci, že je to úžasné, když malé hadí hlavičky vykukují z vajíček a mají se čile k světu.
Příště vám povím něco o inkubátoru a velkých ještěrkách z Maroka.
| Ekofarma Jenišovice na Chrudimsku |
|
Jan Koukal se biorolníkem stal v roce 1993 po devatenáctileté praxi agronoma místního družstva, kde používal výhradně účinnost pesticidů a jiných k přírodě nešetrných způsobů výroby potravin. Čtyřletá výdrž dnes osvědčuje jeho neúnavnou snahu rozjet se synem ekofarmu zaměřenou na masný skot, mléko, mléčné výrobky, vepřové maso, brambory, luštěniny a zeleninu. Leží v obci s 350 obyvateli, v placaté krajině, na dohled od lesnaté terénní vlny kousek od předhůří Vysočiny.
Farma napovídá, že biorolničení není procházkou růžovou zahradou. "Konvenční zemědělci se na nás dívají skrz prsty - jako na podivíny hrající si na novoty a hlavně díky pozemkům, na nichž nám opravdu díky plevelu moc neroste," neskrývá pan Koukal.
Plánů i nápadů bylo více, ale vše jde stále mnohem pomaleji, než by si přáli. Dluhy v podobě drsných úvěrů sice nemají, ale i při skromném žití se farma tak tak drží nad vodou. Chybí prostředky na její rozvoj. Oplocení z ručně vyrobených dřevěných sloupků je opatřeno izolátory a vedením s "hlídacím" proudem. Dobytek nemá možnost utíkat. (Z důvodů rozlehlé pastviny po tom ani neprahne.) Krávy, telata a býčci jsou zvyklí na celoroční pastvu pod širým nebem a to i když je drsnější zima. Zdravotní stav těchto zvířat je naprosto bezproblémový, snad právě proto, že na zdravém vzdoušku jsou tu vlastně od počátku života. "Pěkný dobytek nám dělá radost. Chodí se na něj dívat i lidi z družstva, když občas vyženou ten svůj, aby se kravám uvázaným trvale na řetězu zahojily nohy nemocné od stání na roštových podlahách stájí."
Jeden z hlavních cílů do budoucna: farmáři chtějí rozjet ekoagroturistiku, a proto obdělávají rozlehlé louky rozkouskované 30 km od sebe v prostranství Vysočiny. Jsou to nejkrásnější místa, obklopená lesy, kde podle nynější fantazie budou pastviny s dobytkem a vhodná místa pro turisty.
Jedno z těch míst se nachází 1 km od Proseče, kde leží na kraji lesa také malá chalupa pana Bartoně, který s nesmírnou ochotou chalupu rád pronajímá ve prospěch farmy (a nejen farmy), kterou vlastníma rukama při ničivých "záplavách" nenávisti socialismu spravoval.
Nad chalupou se staví pastviny, a to by měla být naše práce. Jedna pastvina je zhotovena z mého měsíčního pobytu na farmě v srpnu (prázdninová praxe od školy), je to však jen zlomek potřebné práce. Kdo chce podpořit "dřící" (slovo s přesným výrazem) farmáře a pomoct těžkým začátkům rozvíjející se zemědělské ekologie s šetrným srdcem k přírodě, tak si nezapomeňte vzít zničitelné oblečení, sílu a vytrvale dobrou náladu.
I když já si myslím, že to bude víkend odpočinku v přírodě. Kdo jedete 20. - 22. listopadu, dejte mi prosím co nejdříve vědět.
CHKO Litovelské pomoraví
Byla vyhlášena 29. 10. 1990. Tato chráněná oblast představuje komplex lužních lesů a mokřadních luk s tůněmi podél horní Moravy v úseku mezi městy Mohelnice a Olomouc v nadmořské výšce od 210 do 345 m. Rozloha je necelých 9400 ha. Zasahuje do okresů Olomouc a Šumperk.
Geologické podloží chráněné krajinné oblasti je tvořeno téměř výhradně kvartérními (čtvrtohorními) sedimenty. Jedná se především o říční sedimenty Moravy a jejích přítoků překryté spraší a sprašovými hlínami. Do území CHKO zasahuje i vrch Třesín, severovýchodní výběžek Drahanské vysočiny, budovaný spodnokarbonskými břidlicemi a drobami a zejména pak silně zkrasovělými devonskými vápenci. Vedle bohatých zdrojů pitné vody je Třesín významný především veřejnosti zpřístupněnými Mladečskými jeskyněmi s bohatými paleontologickými nálezy.
Chráněná krajinná oblast Litovelské Pomoraví je jednou z mála oblastí vodních a mokřadních biotopů a zachovalých lužních lesů. Lesy zde pokrývají 56 % území. Osu území tvoří silně meandrující a větvící se koryto řeky Moravy s mnoha rameny a periodicky zaplavovanými tůněmi. V jižním cípu oblasti jsou soustředěny větší vodní plochy obklopené mokřadními loukami. Od obce Horky n. M. se táhne sz. směrem komplex lužních lesů a luk, s. od Litovle pak pokračuje další souvislý pás lužních porostů. V nejvlhčích partiích to jsou tzv. měkké luhy s topoly, vrbami a olšemi pokračující do sušších poloh jako tzv. luhy tvrdé, s kvalitními jasany, duby a olšemi. Ještě dále od toku jsou jilmové doubravy s olší nebo s lípou a habrové a bukové doubravy, poslední dochované v ČR. Jsou cenným genofondem místní populace dřevin. Lesní i mokřadní vegetace je velmi bohatá. Ve větším množství se zde vyskytuje bledule jarní, mnoho druhů ostřic, úpolín evropský a četné druhy vstavačovitých. Bohatá je i květena vodních ploch a toků. Na zkrasovělém území v okolí Mladečských jeskyní jsou drobné stepi s teplomilnými druhy. Velmi pestrá je i fauna této oblasti. Vlastní řeka Morava patří do parmového pásma. Vyskytují se tu, kromě běžných druhů ryb i ryby vzácnější jako jelec proudník i tloušť, hrouzek, štika či úhoř. Žije zde také většina našich obojživelníků. Bohatá je i avifauna. Vzhledem k tomu, že Litovelské Pomoraví leží na důležité tahové linii, protahuje tady pravidelně až 170 druhů tažných ptáků a téměř 100 druhů zde pravidelně hnízdí. Kromě lovné zvěře lovné zvěře se zde vyskytuje i reintrodukovaný bobr říční. Velké druhové bohatství měkkýšů a dalších bezobratlých se vyskytuje hlavně v trvalých i periodicky zaplavovaných tůních (žábronžky, listonozi aj.).
Na území CHKO je jedna NPP, 2 NPR, 11 PP (jedna z nich se jmenuje Častava) a 13 PR o celkové ploše 1118 ha.
Sídlo správy: Lafayettova 13, 772 00 Olomouc. Tel. č.: 068/5221354, 5226651.
CHKO Moravský kras
Vyhlášena byla 4. 7. 1956. Jde o plošně největší a nejlépe vyvinuté krasové území České republiky s množstvím povrchových i podpovrchových jevů. Nadmořská výšky je v intervalu od 260 do 560 m. Její plocha necelých 9000 ha. Leží na území okresů Blansko, Brno - město a Brno - venkov.
Území je budované chemicky velmi čistými devonskými vápenci, ideálním substrátem pro krasovění. Ve střední části jsou tyto vrstvy překryty zvětralinami jurského a křídového stáří, v jižní části překryty sprašemi a sprašovými hlínami. Je to území s velkou koncentrací povrchových i podzemních krasových jevů, zejména v severní (povodí Punkvy) a střední (povodí Křtinského a Jedovnického potoka) části. V severní části se nachází největší jeskynní systém v České republice (Amatérská jeskyně s délkou chodeb více než 21 km), dále veřejnosti zpřístupněné systémy Sloupsko-šošůvských jeskyní (celková délka chodeb přes 4 km) a Punkevních jeskyní s propastí Macochou. Dále významné ponory Sloupského potoka a Bílé Vody, hlavních zdrojnic Punkvy a další veřejnosti přístupné jeskyně (Balcarka, Kateřinská jeskyně).
Ve střední části je významný jeskynní systém Rudické propadání - Býčí skála (více jak 12 km délky) s četnými archeologickými nálezy. V jižní části jsou významné Ochozské jeskyně (unikátní krápníková výzdoba) a jeskyně Pekárna.
Území Moravského krasu je zalesněno na 55 % celkové rozlohy. V severní části převládají druhotné smrkové lesy, ve střední části jsou hlavně bukové a smíšené listnaté lesy přirozené skladby a v jižní části jsou zejména lesy dubové a dubohabrové. Pro oblast Moravského krasu jsou však charakteristická hlavně lesostepní a stepní společenstva. Na lesostepích převládá dub, babyka, habr, lípa, vzácněji jeřáb, jasan a buk. V bylinném patře se vyskytuje např. koniklec velkokvětý, třemdava bílá, hadinec nachový, bělozářka větvitá, kosatec nízký. Na travnatých stepích jsou porosty kavylů, hl. kavylu Ivanova, hlaváček jarní, trličník brvitý aj. Na vápencových skalách se vyskytuje tařice skalní, jelení jazyk, ploštičník evropský, kamejka modronachová, hvězdnice chlumní aj. Typický je zde zvrat pásem. V hlubokých zastíněných polohách vyrůstají mohutné kleny a buky se stínomilným podrostem (krabilice mámivá, měsíčnice vytrvalá, brambořík nachový - tedy druhy horské a podhorské). Na dně propasti Macochy se vlivem tohoto faktoru vyskytuje (na jediném místě v ČR) ryze karpatský horský prvek kruhatka Matthiolova. Naproti tomu ve vyšších polohách, na náhorních osluněných plošinách jsou druhy výlučně teplomilné.
Vzhledem k velké rozmanitosti ekologických podmínek - vlhkosti, expozici, teplotě, geologickému podkladu - je velmi rozmanitá i fauna této oblasti. Druhově bohatá je zejména malakofauna (obojživelníci). Bohatý je i výskyt netopýrů a vrápenců. Početná je i avifauna, převládá drobné zpěvné ptactvo a sovy. Významná je i speciální fauna jeskynních vod (hl. drobných korýšů a červů).
Na území této CHKO jsou 3 NPP, 4 NPR a 7 PR o celkové ploše 945 ha.
Sídlo správy: Sadová 2, 678 01 Blansko, tel. č.: 0506/417825.
| Má modrý život smysl? |
|
aneb úvaha a postřehy ze Švýcarů a z Mlýna
Ráda bych se s vámi podělila o svůj názor, který jsem získala v průběhu posledního měsíce. Je pravda, že se teď zabývám hlavně oddílem a roverského programu se zúčastňuji spíše pasivně, ale přesto (nebo možná právě proto) se mi zdá, že se s námi stala nějaká změna. Tento měsíc jsem se podílela alespoň částečně na dvou velkých akcích, které výrazně přispěly k tomu, že si to myslím.
První akcí byly Švýcaři. To je opravdu velká kapitola v historii našeho kmene, myslím, že jsme dosud nic tak velkého nedělali. Za to, že to dopadlo tak dobře, patří velký dík všem, kteří se na její přípravě dočista vyčerpali a odrovnali. Ano, opravdu to dopadlo velmi, velmi dobře a kdyby to nebyla skautská výměna, ale třeba školní, tak bych byla naprosto nadšená. Takhle jsem trochu rozpačitá a překvapená, protože jsem zjistila, že švýcarský skauting (nebo spíš rovering) je o něčem trochu jiném než ten náš (ono to asi nebude zas až tak výlučně specifické, protože třeba má zkušenost s holandským roveringem je podobná, možná horší). Nejsem si jistá, jestli jsme s tím mohli něco udělat, spíš si myslím, že ne - snažili jsme se vyjít Švýcarům co nejvíc vstříc a splnit jim jejich přání, a tak se stalo, že jsme po Fontáně šli do hospody a místo na Brdy jeli na rockový koncert. Netvrdím, že jsem odpůrce hospod a koncertů (spíš naopak), ale nejsem zvyklá na to, aby to bylo součástí roverského programu. Možná to někomu může připadat pokrytecké nebo schizofrenní, ale já jsem kmen vždy měla za svět, kde si mohu od toho "velkoměstského" odpočinout a zažít něco odlišného - něco jako takovou oázu klidu. Ten rozdíl se teď smazává a to mě asi mrzí.
Druhý zážitek se týká výpravy na Mlýn. Nejdřív bych zase ráda poděkovala organizátorům a vlastně všem, kteří tam jeli, protože jste mě jistým způsobem zachránili (když jsem to s Ještěrem domlouvala, myslela jsem si, že nás pojede přes dvacet). Stranou nechám to, jak jsme se dělili o práci - každý si jistě uvědomuje, jestli mohl dělat víc nebo ne (navíc v tomto ohledu také nemám úplně čisté svědomí) - myslím spíš takovou tu servisní práci (vaření, mytí nádobí, úklid), ne to, co jsme dělali pro Mlýn. Všímala jsem si víc toho, jak se k sobě chováme a jak se vůbec vyjadřujeme. Asi bych na to taky tolik nehleděla, nebýt toho, že jsme tam měli společnost z Olomouce a občas se na nás zašel podívat Ještěr. To, co jsem zjistila, mě celkem šokovalo - připadá mi, že slušnost se z našich řad pomalu vytratila. Když pominu to, že se stále pošťuchujeme, škádlíme a mluvíme ve dvojsmyslech (což by se dalo omluvit tím, že jsme všichni v pubertě, někteří v zastydlé), stejně se mi zdá, že se chováme tak, jako bychom si sebe navzájem vůbec nevážili, jako by mezi námi byly jen ty stejně povrchní a pokrytecké vztahy jako třeba ve škole. Podobný pocit jako v minulém odstavci: kmen jsem vždy brala za místo, kde se na všechny lidi můžu maximálně spolehnout, kde jsou vztahy čisté, hluboké a upřímné, kde není zapotřebí zesměšňovat druhého a být na něj hrubý, abych si dokázal, jak jsem dobrý, protože to tak nikdo nebere - každý si váží druhého za to, jaký je a co dělá, a ne za to, co říká... Snad to není úplně zkažené, ale mám takový pocit, že na lidi, kteří nás neznají, působíme velmi podivně.
No a to je vlastně všechno. Po těchto pro mě zraňujících zážitcích jsem se rozhodla, že si budu všímat víc toho, jak se chovám, trochu se hlídat - vlastně plnit modrý život. Byla bych moc ráda, kdyby se ke mně někdo připojil, i když si nemyslím, že je nutné, aby se vybarvovala políčka v tabulce. Důvodem je, že nechci přijít o svou "oázu klidu" a doufám, že vy také ne (pokud to tak berete).
P.S. Nemyslete si, prosím, že nějak zatracuji naše Švýcarské sestry a bratry. Ten týden se mi docela líbil a ráda s nimi zase něco podniknu (viz jinde). S vědomím, že jejich styl je jiný - toleruji ho a jsem ochotná se tomu na čas přizpůsobit, abychom našli společnou řeč, ale nechci, aby se tento styl stal tím naším... Prostě si myslím, že oáz klidu je málo a že by se měly maximálně chránit a opečovávat. A to je opravdu všechno.