Clavis 2

po	út	st	čt	pá	so	ne
			1	2	3	4
5	6	7	8	9	10	11
12	13	14	15	16	17	18
19	20	21	22	23	24	25
26	27	28	29	30	31

Chudák Word. Nezná naše jména a snaží se je opravovat. Dokonce mi i nabízí seznam slov, která by podle něj byla ta jediná správná. Zde jsou:

Alča		Anča, alba, alfa, alka, alma
Alík		altík, alek
Elza		slza, leza, Eza, Elea, elfa
Honzina		(žádné návrhy)
Jája		Dája, mája, Rája, jáma, Jána
Johny		Jahny, jáhny, Johany
Káčula		(žádné návrhy)
Kašpra		kapra, kašpara, kašpar
Křemla		křehla, křesla, křemela
Marťa		Maria, marka, Marta, marťan
Muwín		mudín
Peggi		(žádné návrhy)
Pišťák		pošťák
Rybča		rybka, ryba
Špricla		špicla, špricna
Špriclík		špiclík, špryclík
Zajda		Gajda, kajda, pajda, Zejda, zajde

aneb zahraniční návštěva zanedlouho dorazí...

To byl opět malý kvíz na začátek, ano, jedná se opět o Švýcary... Minule jsem psala spíše o faktu, že tedy opravdu přijedou a že by bylo fajn udělat to či ono. "Stav věci" se má nyní asi takto: Je naplánovaný program na celý týden, ale je potřeba pomoci s jeho realizací, tudíž, jak již bylo řečeno, každá ruka dobrá a nutná! Než napíšu celý program, zmíním se nejprve o akcích, které jsou zejména důležité vaší pomocí či přítomností.

so 3. 10.	Jede se na Babku, aby se udělalo dřevo na oheň, který má být další sobotu. Zatím jedou: Tomáš, Marka, Marťa, Káčula, Rybča. Hledají se další lidi! Sraz ve 12.00 na Smícháči, návrat večer. (Je hloupý, že se to kryje s Hemerkama, ale je třeba nějak rozumně rozložit síly.)
ne 4. 10.	Večer je objednaný bazén na Nových Butovicích. Má tam jít třicet lidí a tady je trochu problém. My přesně nevíme, kolik Čechů a kolik Švýcarů tam nakonec půjde, takže sháníme spíše náhradníky, pro které nebude problém jít se večer vykoupat, když se to ráno dozvědí...
po 5.10.	Je třeba pomoci s přípravou "indické hostiny". Bližší informace Tomáš. Po hostině zpívání - hudební těleso!
út 6.10.	Je třeba pomoci s přípravou orienťáku. Bližší informace Petra. Hledají se i lidi ochotní běžet se Švýcary.

Dále pak lidi, kteří pojedou na Babku o víkendu 9-11.10. a pomohou hlavně s přípravou ohně, případně programem - víkend je nejnaléhavější!

A tady už je konkrétní program. Jste samozřejmě všude vítání, ale bylo by fajn, vždy o vaší účasti dát vědět garantovi dne (ti v závorkách), aby se s vámi počítalo:

ne 4.10.	(Káčula, Bodlák)	příjezd, snídaně v klubovně, hry, ubytování a oběd v rodinách odp. Prokopák 19:00-20:30 bazén
po 5.10.	(Rybča, Kapsa)	dop. Národní muzeum odp. Královská cesta od 18:00 "Indická hostina" a hraní
út 6.10.	(Standa, Janina)	dop. návštěva ve škole odp. orienťák potom individuální program
st 7.10.	(Petra, Ferda)	dop. hra v ZOO odp. Petřín od 17:30 promítání diáků ze Švýcarska v DDM, hraní
čt 8.10.	(Marťa, Štěpán)	dop. návštěva pivovaru odp. tělocvična - omlouváme se, ale nejspíš pro Švýcary a omezený počet ostatních, aby tam bylo k hnutí
pá 9.10. a víkend	(Johny)	dop. Muzeum voskových figurín odp. odjezd na Brdy

Další program ještě není zcela, ale v pátek či z pátka na sobotu bude větší hra, v sobotu dop. hry, odp. lezení a výroba amuletů, večer - oheň, v neděli dop. balení a odjezd.

To je zatím snad vše, díky, že jste to dočetli až do konce.

I nadále bychom rády společně s vámi pokračovali v tradici svátku "Velkého draka". Letos tento den připadá na neděli 11.10. Tímto zveme všechny staré i nové trojhlavé saně a draky (skupinky tří lidí), aby s námi tento velkolepý den oslavili. Slet je určen na druhou hodinu polední, přileťte na Nové Butovice dolů do metra. Odtud pak společně přeletíme do Prokopského údolí (odlet ze slavnosti je hromadný, popř. podle dohody). Neváhejte, čeká vás spousta originálních dračích hrátek a té nejlepší dračí legrace!

Pokud se přeci jen rozhodnete přiletět, musíte splňovat tyto podmínky:

• k účasti na této slavnosti vás bude opravňovat dračí občanka kterou dostanete na místě. Proto promýšlejte již nyní svoji identitu coby trojhlavé saně či draka.
• každá skupina musí mít kromě létacího draka (nezbytné) i část dračího obleku. To znamená, že každá hlava musí mít na sobě stejný oblek - symbol (třeba proužky zeleného krepového papíru, nebo doma vyrobený odznak, či cokoliv jiného)
• dále zbývají již jen maličkosti: šátek, svíčku a tužku

Těšíme se na vaši hojnou účast a věříme, že nás ani letos nezklamete! Drakům a dračicím zdar a dráčatům taktéž!

Máte rádi lipový čaj? Oslavujete rádi narozeniny? Máte čas 28. října v 10 hodin dopoledne? Pokud ano, pak jste srdečně zváni do roverské klubovny na takovou malou netradiční oslavu velkého výročí. Netradiční proto, že by zde měly být podávány kromě lipového čaje a dobrot, které si přineseme, i otázky a odpovědi při společném povídání o vlastenectví, demokracii, Československu, vojenské službě... Na závěr je připraveno také trochu netradiční překvapení. Nebojte se společného zamyšlení a přijďte. Už se na Vás všechny moc těším.

Až budete mít cestu na Pražský hrad, zajděte si do Jízdárny na výstavu obrázků Josefa Lady. Objevíte tu nejen staré známé pohádkové postavičky, vánoční krajinky, vodníky a motivy vesnického života, ale taky řadu zajímavých karikatur a obrázků, které Lada kreslil pro nejrůznější prvorepublikové časopisy. Kromě námětu je často i jiný styl kresby a tak se člověk až podiví, že to maloval ten samý malíř, od něhož jsou ty roztomilé "Ladovy obrázky". Bez zajímavosti nejsou ani kresby ke knihám Jaroslava Haška nebo volební a reklamní plakáty. Koho unaví chození kolem výstavních panelů, může se odreagovat při pohádce, pro zvídavé jedince je připraven dokumentární pořad o malířově životě.

Na závěr několik praktických poznámek. Výstava potrvá do 29. listopadu a studentské vstupné činí 40 Kč. Přeji vám hezké pokoukáníčko.

Ještě pln dojmů píši tyto řádky a snažím se, aby i přes jejich obsah vyzněly co nejoptimističtěji. Kolik se nás sešlo? Myslím, že ne mnoho, ale zas na druhou stranu to tak špatné nebylo. Nedovedu si totiž představit, jak bychom se domlouvali třeba v dvaceti lidech (navíc bylo 75 % akcí bez domluvy). Chápu vaše pocity, když musíte sedět, odpustit si poznámky, mluvit pouze k tématu a vydržet tak hodinu nebo víc. No nakonec to vše dobře dopadlo a jsem rád, že můžu předložit plán akcí na zbytek roku a na rok 1999 zhruba do září.

Měsíc	Datum	Akce	Organizátor
Říjen 98	29.10.-1.11.	Mlýn u Brna	?, Rybča s Alčou pomůžou
Listopad	20-22.11.	Pomoc na Ekofarmě	Elza
	28-29.11.	Turnaj volejbalu	Myšák, Lišák, Peggi
Prosinec	4-6.12.	Seminář a Country bál	Marka, Smíšek
	11-13.12.	Střelecká oslava	Alča, Adam
	27-31.12.	Vánoční výprava	?
Leden 99	9-10.1.	CBA Basketbalový maraton	Peggi
Únor	12-14.2.	Karneval	Rybča
	19-21.2.	Brdská 100	Muwín, Lišák
	27.2.	Tradiční ples Banánové republiky
Březen	5-7.3.	APD - akce pro dospělé	Petra
	8-14.3.	Ůstaf hory	Myšák
	15-21.3.	Jarňáče	?
Duben	3.4.	Kuličkiáda a jiné hrátky	Křemla, Zajda
	16-18.4.	Vlajková	Kuba, Špricla
	23-25.4.	Vandr	Káčula
Květen	7-9.5.	Vandr Český ráj	Křemla, Zajda
	29.5.	Červené zlato	?
Červen	4-6.6.	Stavění	Muwín, Alča
	11-13.6.	Ruprno	Myšák
Červenec	26-30.6.	Předtábor
	1-18.7.	Tábor
	1-11.7.	Cyklovandr k Baltu	Myšák
	1-11.7.	Expedice k Baltu	Johny
	23-31.7.	Expedice Slovensko	Alča, Lišák
Srpen	9-15.8.	Vandr Jeseníky	Křemla, Zajda
Září	10-12.9.	Turnaj volejbalu	Myšák, Lišák
	25.9.	Drakiáda	Křemla, Zajda

Tak to je snad kompletní seznam. Samozřejmě to neznamená, že když je akce v plánu, tak se nepíše do Clavisu na jednotlivý měsíc. Prosím hlavně symboláky mocáky, aby při sestavování programu brali ohled na plán a nepřekrývali akce. Pokud budete nuceni něco přesunout nebo zrušit, lze to udělat jedině po domluvě s organizátorem. Plán bude na nástěnce v klubovně. Na závěr děkuji všem, kteří se plánování zúčastnili, všem, co přispěli jinak, a těším se na boží akce, spousty práce, srandy, pohody a ... prostě Clavis je náš.

Po čtyřech měsících proběhlo již druhé uznávání. Lidé z prvního uznávání jistě dosvědčí to, že to stálo za to, protože tajná (dnes už veřejná) akce byla skvělá. Co čeká lidi z druhého uznávání? To se zatím neví? Možná?! Rozhodně se však ví, kdo je tím vyvoleným (vyvolení záleželo pouze na každém z vás). Mezi RKCáčkama vítám: Radka, Křemlu, Kašpru, Tomáše (to je hrozný vítat sebe, co?), Marku, Alíka a Johny. Vy všichni ostatní nezoufejte, protože další uznávání je už za čtyři měsíce a to v lednu za období září - prosinec. Věřím tomu, že tajná akce se stane takovým sladkým bonbónkem a poděkováním za práci vynaloženou pro ostatní.

Další nejožehavější téma je klubovna. Začíná se nám rýsovat k obrazu našemu a těch pár "maličkostí" chceme dořešit pomocí systému garancí za jednotlivé části klubovny. Již pár lidí se nám ozvalo s přáním to tak dělat, a proto od půlky října to tak bude fungovat (věříme). Do této doby je práce zatím rozdělena a nejvíc o tom snad ví Johny a já, proto dotazy směřujte na nás. Člověk zodpovědný za určitou část nemusí vše dělat sám, má pouze dohled nad tím, aby daná věc byla v pořádku a v případě nepořádku zjedná nápravu. Zájemci o "vlastnictví" části klubovny, hlaste se týmu. Nápady, podněty nebo změny v klubovně hlaste též týmu.

Jistě jste všichni slyšeli o Švýcarech, kteří navštíví náš roverský kmen Clavis. Nechci informace opakovat, a proto se raději podívejte na samostatný článek věnovaný tomuto tématu. Jednu věc na srdci však mám. Nikdo z těch, co stáli u zrodu této myšlenky si pravděpodobně nedokázali představit, co s tím bude práce. Teď se to již nedá odvolat a myslím, že to tak je dobře. Většina bude muset sáhnout hodně hluboko do svých možností a schopností. Děkuji vám za to a přeji všem, aby si co nejvíc vychutnali ten pocit při tom, až vše bude klapat.

Za tým sepsal Lišák

Dne 23. září 1998 proběhla akce, kterou připravoval Výbor dobré vůle, nadace Olgy Havlové. Tato nadace vznikla před osmi lety právě v den dobré vůle.

Ráno jsme se z místa srazu přesunuli na Výbor dobré vůle a po krátké informativní přednášce vyfasovali mapku, letáky v několika jazycích, srdíčka v košíčku a zapečetěné kasičky. Po dvojicích vyrážíme na místo určení, kde máme působit a rozprodat 180 srdíček.

Nevím, jak pochodily ostatní dvojice u cizinců, ale na třetím nádvoří Pražského hradu na nás koukali jak na bubáky nebo jak na atrakci. Na Čecha jsme pomalu nenarazili a když, tak se jednalo o hradní stráž, policii nebo nějakého dělníka. Asi po hodině zoufalství se přesunujeme na stanici metra, kde jdou srdíčka dobře na odbyt. Lidé otupělí neustálými reklamami, letáky, nabídkami Herbalife a podobných firem odmítají, aniž by vyslechli, o co jde. Někteří se po několika krocích vracejí a nabízené srdíčko rádi přijmou. Na oplátku přispívají dvacetikorunou, ale někdy i více.

Jíme bagetu, kterou jsme dostali a nabízíme dál. Kasička se plní a posledních deset srdíček je pryč hrozně rychle.

Peníze vybrané v tento den budou použity na podporu pěstounských rodin a podporu dětí s postižením. Jsem rád, že jsem se podílel na této akci, poznal něco jiného a hlavně přispěl ke snad dobré věci.

Vracíme kasičky, zbytky letáků a odcházíme s dobrým pocitem neprofláknutého dne.

Co na závěr? Akce byla perfektně připravena, vše promyšleno do nejmenšího detailu, perfektní zázemí, no prostě nádhera. Doufám, že i příští rok tato akce proběhne a budeme mít možnost zúčastnit se.

Můj názor je ten, že kmen se měl rozhodnout, zda pomůže někomu, kdo je v průšvihu (Kryptě), nebo mu to vadí natolik, že je to pro něj nepřijatelné. (José2)

Ten den, co jsme získali kulečníkový stůl, byli všichni nadšeni. Ještě několik měsíců se stůl těšil všeobecné oblibě, která však netrvala věčně. Přišel den, kdy se naskytla možnost zbavit se tohoto rozměrného kusu nábytku a ještě se udělat hezkými, a sice darovat ho Kryptě. Dlouhou dobu jsme pak o stolu neslyšeli, stál v atomovém krytu a nikomu z nás nechyběl. Až jednou... až jednou začala být Krypta pro plíseň a vlhkost neobyvatelná, a protože nebylo jiné východisko, všechen dosud neplesnivý nábytek se přesunul společně s kulečníkovým stolem do naší klubovny. Prý na čtrnáct dní. A tak to začalo...

Byl začátek prázdnin a klubovna byla plná stolů a židlí. Už od začátku se začaly ozývat nespokojené hlasy. Ale byly prázdniny a tak se to dalo docela dobře snést. Ale pak začalo září a Krypta se o své věci nehlásila. Zdenny tvrdil, že to má na starosti Vosa, Vosa zas, že to má na starosti Zdenny. A tak jsem se o to začala zajímat sama.

Ještě stále si myslím, že jsem měla oprávněný pocit, že je to Kryptě prostě jedno, protože se jich to v podstatě netýká. To, že se naše klubovna stala zcela nepoužitelnou mohlo přeci vadit jen nám. Když jsem viděla, jak si řešení Krypty všichni přehazují jako horký brambor, nabídla jsem Zdennymu, že jestli na to nemají čas, tak ten odvoz zařídím sama.

Druhý den mi Zdenny zavolal, že dal do internetové konference nabídku stolů a židlí a že se mu ozval Vašek z Lysý. Dal mi na něj telefon a ať si to s ním dohodnu. Řekl mi, že mu nabídl jen ty stoly a židle, protože nevěděl, jestli chceme odvézt i ten kulečníkový stůl. Z toho se dá logicky odvodit, že on o ten stůl zájem neměl, nebo ho nepovažoval za majetek Krypty. Tak jsem poprosila Alču, aby se na první zářijové akci (rozdávání Clavisu) zeptala, jestli máme o stůl zájem či ne. Odpověď byla jednoznačná: stůl nechceme. Obratem jsem zavolala Vaškovi, jestli by nechtěl i ten kulečníkový stůl. Chtěl ho a já byla ráda.

Za několik dní volal Zdenny a ptal se po kulečníkovém stolu, že prý by možná měl někoho, kdo by si ho vzal. Konkrétně Katel možná má nějakou místnost. Řekla jsem mu, že už je to domluvený s Vaškem a že vše odjíždí 23.9.

Se Zdennym jsem se domluvila tak, že zařídím i odvoz (Berdymu nakonec volala Alča) a on jen proplatí účet. Ale pak se to všechno nepříjemně zamotalo.

Den před domluveným odjezdem věcí jsem se jen tak náhodou zeptala Vosy, jestli by nám nepomohl ve středu nakládat. Oba jsme byli jistě překvapení, že jsou dva termíny pro odvoz věcí. Za prvé odjíždí vše včetně stolu ve středu 23.9. do Lysý a za druhé odjíždí 30.9. vše (nebo přinejmenším alespoň kulečníkový stůl) do místnosti od Katla.

Tady poprvé cítím, že jsem udělala chybu a nechala se zviklat. José začal organizovat odvoz věcí ke Katlovi, s tím, že je potřeba okamžitě zrušit odvoz do Lysý. Z Vosy však po chvíli vylezlo, že ta Katlova místnost ještě není jistá. Odmítla jsem zavolat Vaškovi a zrušit nadějný odvoz jen proto, že možná se to odveze ke Katlovi. Proč? Zásadní otázka. Moc jsem chtěla, aby to vše z naší klubovny zmizlo, a byla jsem přesvědčená, že hájím zájmy celého kmene. Hlavním důvodem byla bezesporu blížící se návštěva Švýcarů ale i to, že jsem prostě už moc nevěřila, že Krypta ten odvoz zrealizuje sama od sebe. José tvrdí, že jsem neměla právo o ničem rozhodnout, protože stůl už patřil Kryptě a u nás byl jen v úschově. Ještě tak možná Lišák nebo Marka, kteří vedou kmen, kdyby něco řekli, tak snad pak ano, ale ne já, která v kmeni žádnou významnou úlohu nemám.

Teprve ve středu večer jsem se od Johny dozvěděla, že Marka rozhodla, že nábytek kromě kulečníkového stolu odjede do Lysý, a kulečníkový stůl odjede buď hned 23.9. ke Katlovi nebo později ke Katlovi. Protože ve středu přes den jsem ovšem od nikoho tyto informace nedostala (a bohužel mě ani nenapadlo, že by to tak mohlo být), nezavolala jsem Vaškovi, a ten tedy vůbec netušil, že k němu do Lysý kulečníkový stůl nedorazí.

Ve čtvrtek mi volal, samozřejmě naštvaný, cítil se podvedený, se stolem už počítal, roveři se na něj těšili, teď jsou na něj naštvaný...

Zatímco většina roverského kmene se ještě choulila ve spacácích kdesi v okolí Strážného vrchu a Parádnice i Vlčáci se chystali na sraz zahajovačky, já jsem poněkud nervózně pospíchala na Smíchovské nádraží. Nejela jsem ani na Brdy, ani na oddílový sraz, dokonce ani na vlak, ale na historickou exkurzi do Rakouska, Slovinska a Itálie. (Na Smíchov nám byl přistaven autobus.) Nervózní jsem byla ze dvou důvodů: jako obvykle jsem šla pozdě a cestovní horečka ani poslední záchvěvy chřipky mi na klidu nepřidaly. Nebudu vás však unavovat podrobnostmi naší cesty. Chtěla bych se s Vámi pouze podělit o několik krásných zážitků ze země, která byla hlavním cílem našeho putování - Slovinska.

Slovinsko aneb Dobrodošli

Po průjezdu Rakouskem a návštěvě Štýrského Hradce jsme byli všichni už pěkně unavení. Nakonec, pro nedostatek času, byla odvolána i prohlídka dalšího rakouského města a autobus směřoval rovnou na rakousko-slovinské hranice. Pak se na obzoru za jezerem Wörther See objevily Karavanky, hraniční hory, které ve večerním slunci vytvářely nádherný horizont pro naše unavené oči. A co teprve, když jsme se Karavanským tunelem dostali na druhou stranu pohoří a nakonec jím částečně projížděli do Kranjské Gory, kde jsme nocovali! Prostě úžas. Měla jsem sto chutí vyběhnout z autobusu a vylézt alespoň kousek do příkrého svahu... nebo jen tak stát, civět s otevřenou pusou a dýchat horský vzduch... Autobus nás ovšem vezl nemilosrdně dál a dál a nakonec se hory ukryly do noční tmy.

Tohle první setkání se slovinskými horami nebylo rozhodně poslední, jak jsem hned následující den zjistila, ale bylo naprosto okouzlující. Řekla bych, že se nám dostalo opravdu přívětivého a důstojného uvítání. Asi takového, s jakým se setkáte při vstupu do zdejšího turistického centra, restaurace, muzea nebo penzionu. I slovo "dobrodošli" (= vítejte) ve mně už asi vždycky bude vyvolávat vzpomínku na večerní Karavanky.

Kobarid aneb o Nesmyslnosti války

Naše první cesta ve Slovinsku vedla paradoxně opět na hranice, tentokrát s Itálií, ale ještě než jsme je přejeli, zastavili jsme se v Kobaridu. Kobarid (italsky Caporetto) je malé městečko v údolí Soče, která zde opouští sevřené horské údolí Julských Alp. Z Kranjské Gory jsme se do Kobaridu dostali přes Triglav (2863 m.n.m.) a další průsmyky Julských Alp. Pro srovnání: Kobarid leží v nadmořské výšce 235 m. Stoupání, klesání i nádherných pohledů do údolí či na horské hřebeny jsme si užili opravdu vrchovatě.

Naše exkurze se, bohužel, netýkala přírodních krás Slovinska, ale historie. Právě proto jsme v Kobaridu navštívili zdejší muzeum, kde je možné najít expozici o bitvách, které probíhaly během 1. světové války na Soči a o tzv. kobaridském (či caporettském) průlomu, k němuž došlo v říjnu a listopadu 1917. Rakouské armádě se tehdy (za podpory německé armády) podařilo prolomit italskou frontu a zatlačit Italy až k řece Piavě. Neobešlo se to pochopitelně bez velkých ztrát na životech. Bojovalo tu kolem 600 tisíc vojáků. Těch několik suchých informací, které jsem vám tu na třech řádcích poskytla, dostane úplně jiný rozměr, když se dostanete na místa, která popisují. Nehledě na výbornou expozici muzea, která vše ještě dokreslí v těch nejživějších barvách. Musím říct, že z Kobaridu jsem neodjížděla s lehkým srdcem. Hory, které mě na Triglavu naplnily posvátným úžasem, nedokázaly ani svým stářím, ani svou nádherou zastavit ničivou sílu člověka. Až polezete na nějakou vysokou horu a budete zápolit s příkrým svahem a těžkým batohem, děkujte za to, že nenesete kus děla a že nahoře nemusíte hledat vhodné místo k ostřelování, ale můžete se kochat pohledem, který se vám otevře v klidu a míru.

Ljubljana aneb Po Plečnikových stopách

Do Lublaně, hlavního města Slovinska, jsme vyjeli z místa našeho noclehu, které se jmenovalo Pivka Jama (prosím, jen žádné pohoršení). Byl to kemp, který se nachází hned nad vchodem do jeskyně (slovinsky "jama") a leží v oblasti zvané Kras (což jistě nemusím dále překládat). Již podruhé jsem musela litovat, že naše exkurze není ani trochu přírodovědná, protože ze zdejších krasových jeskyní jsme viděli pouze obrázky v prospektech.

Lublaň se rozkládá na březích řeky Ljubljanice. Dominantou města je Lublaňský hrad na vrchu nad městem. Chvílemi si tu člověk připadá jako doma v Praze, i když v takové menší a sevřenější. Ten dojem vytváří vrchy, které město obklopují ze všech stran a (což se u nás nevidí) jsou celé zalesněné. Naše procházka po Lublani se podobala tak trochu stopařské výpravě. Nejprve jsme ještě s autobusem hledali rodný dům Josipa Plečnika (to je přesně ten pán, jehož dílu byla před dvěma roky věnována výstava na Pražském hradě, kde Plečnik jako hradní architekt ve 20. letech působil). Bohužel, byl právě zavírací den a tak jsme se mohli podívat pouze na zahrádku. Následovalo hledání turistického centra, směnárny a obchodu s průvodci. Další putování podle plánu města už bylo téměř hračkou, ale svůj stopařský ráz neztratilo, protože jsme putovali od jedné Plečnikovy stavby, přestavby či úpravy ke druhé. Nepředstavujte si ale úprk městem od jedné památce ke druhé. Bylo opravdu hezké počasí, nikde moc velký provoz a tak se ta naše "stopařská" výprava, jejíž začátek byl poněkud zmatený, proměnila ve skvělou procházku po městě. Hodili jsme si tolar do kašny, abychom se do Lublaně ještě někdy podívali, koupili jsme pohlednice a hroznové víno a nakonec nám zbyl ještě čas na posezení v parku. Prostě pohoda.

Jakýmsi epilogem lublaňské procházky se stala návštěva Žale, což je jakýsi komplex kapliček u lublaňského hřbitova, do kterého se vchází velkou bránou z bílého mramoru. Je to místo, kde se lidé mohou v klidu a tichosti rozloučit se svými zesnulými dříve než je pohřbí. Celý areál je opět postaven podle projektu Jože Plečnika a musím říct, že se zde smutek a krása setkali v podivné harmonii, která přináší člověku do duše mír a klid.

Pokračování příště

Moje pouť začala asi 15. srpna, kdy jsem si zakoupila palubní lístek u jedné nejmenované společnosti. Takříkajíc cestovní horečku jsem dostala samozřejmě ihned po koupi lístku, při představě dvacetihodinové cesty. V hlavě se mi rozjela mašinérie věcí, co musím ještě všechno udělat, zakoupit, sehnat, přečíst, vystát a v neposlední řadě všechno zabalit.

Teprve v den odjezdu jsem si uvědomovala, že na 16 dní opouštím svou vlast a mířím k neznámým Dowerským skalám. I to byla trochu ironie, neboť právě 21. srpna nás okupovaly sousední státy socialistické linie. Nejdříve bych měla upřesnit svůj pobyt. Moje velmi dobrá kamarádka, která již 1,5 roku v Londýně pracuje a také studuje, mi nabídla, že k ní mohu přijet. Ale asi všichni tušíte, že tato země má velice tvrdé zákony pro celní vstup. Musela mi opatřit od své "rodiny" tzv. Pozvání či Zvací dopis. Jenže stále nemáte vyhráno před celními byrokraty, úředníky. Po několika telefonátech z Londýna jsem byla obeznámena s celním postupem. Přesto slova "Loll, Calais, Dower" mě nenechávala klidnou.

Jakmile jsem okénkem zahlédla pobřeží, začala se mi svírat žaludeční stěna a to jsem stále nebyla na lodi. Tušila jsem, že přijde 1. část - vyplnit dlouhý formulář údajů před vstupem. Když se ocitnete v úzkých, hlavně v cizí zemi, snažíte se co nejvíce semknout se stejně postiženými. Prý v jednotě je síla! Seznámila jsem se se třemi chlapci, 2 študáky na ČVUT a 1 aupairem, kteří se stali mými průvodci na lodi, ale také pomocníky při vyplňování formulářů. Milan a Honza, kluci z ČVUT, byli v této věci zběhlí, neboť cestu absolvovali již poněkolikáté. Naštěstí se z ohromného formuláře vyklubala kartička o velikosti pohledu.

Asi bych měla ihned na začátku upřesnit, že mezi mé jazykové znalosti nepatří anglický jazyk, nýbrž anglický humor. Proto jsem také měla z těchto celních formalit a hlavně pohovoru ohromný strach, neboť na tom záleželo, zda dostanu razítko do pasu a budu vpuštěna do této pro mnohé vysněné země. Moje loď již připlouvala k Dowerským skalám, které vypadaly nádherně, ale zároveň hrozivě. Všechny nás nahnali do celnice a teď ukaž co umíš. V této budově měli rovný přístup na konci s milým celníkem země Evropské unie a ostatní se museli prodírat hadem, než se dostali do přední linie, kde stál zřízenec a každého jednotlivě posílal k úředníkovi, který na vás koukal seshora jako Pán Bůh.

Z našeho autobusu jsme zůstali poslední čtyři. V hlavě jsem začala analyzovat, že zatím všechny pustili. Když jsem všechny ty pohovory před sebou viděla, pořád jsem měla představu, že mne nemohou pustit. Zasáhl však můj anděl strážný a v rámci rychlosti mě odvedl zřízenec k tomu milému celníkovi z EU. Ihned jsem slušně pozdravila, řekla mu anglicky dvě větičky a to, že nemluvím anglicky, nýbrž německy a francouzsky a naši konverzaci jsme ukončili francouzským jazykem. To byl asi nejrychlejší průchod mezi hranicemi člena, který není v EU. Možná světový rekord, neboť můj pohovor trval asi 50 sekund. Za pomyslnou hranicí jsem vyčkávala na kluky. Po 5 minutách přišel Honza, pak Milan, jen Zbyněk pořád nešel. Až poté jsme uviděli, že má problémy, celník si ho odváděl k autobusu, kde si vzal svoje zavazadla a musel zůstat v Doweru. Bylo mi ho velmi líto, sám na začátku neznámé země a také s minimálními jazykovými znalostmi. Naši autobusáci na to byli zvyklí, jelikož jsme ihned naskákali do našeho mercedesu a jeli dál. Pozor, ještě něco jsme zde zanechali - náš evropský čas.

Do Londýna jsme se vřítili skoro o 1 hodinu dříve, než byl původní plán. Zůstala jsem na nádraží a čekala na příchod mojí zachránkyně, průvodkyně, tlumočnice a hlavně kamarádky. Na Victoria station - Viktorce - byla slyšet nejvíce čeština a slovenština, takže jsem si vůbec nepřipadala jako mezi cizími. V dálce jsem zahlédla známou tvář, jak se prodírá lidmi. Vroucně jsme se objaly, až nám oběma vyhrkly slzy, skoro jako ve filmu. Opravdu dlouho jsme se neviděly a já jsem tomu pořád nemohla uvěřit. Teď právě začal můj pobyt.

Domů jsme jely vlako-metrem. "Naše rodina" je velmi bohatá a bydlí ve čtvrti Richmond. První změnu jsem si uvědomila hned, když jsem nastoupila do vlaku, který byl krásný, žádné prořezané sedačky, jak to známe z našich luhů a hájů. Richmond je znám tím, že zde mají své rezidence bohatí a známí herci. Nikterak jinak to nebylo ani v mém případě. Obrovský tzv. rodinný domek se zahradou, na naše poměry by to byla přímo rezidence. S obavami jsem vstoupila do předsíně, kde jsem pootevřenými dveřmi spatřila obývací pokoj. Nádhera, připadala jsem si jako v muzeu, prostě Alenka v říši divů. Bydlela jsem v pokoji pro hosty v 1. patře.

První den jsem se v domě opravdu ztrácela. Večer jsem se seznámila s celou rodinou. Byli velmi příjemní, přátelští. Myslím si, že na angličany až moc upřímní. Uvědomovala jsem si, že mají jiné hodnoty než u nás doma. Z ničeho si nedělají starosti, všechno je možné. Děti jsou vychovávány jako osobnosti, individuality. Neznají vůbec zvýšený hlas, natož pohlavek. Podle toho se také chovají, jsou často neposlušné, ukřičené.

Anglická kuchyně je velmi zvláštní. Na mojí počest uspořádali zahradní party s oblíbeným barbecue [bárbekjů]. Nejvíce mi chutnal losos. "U nás v rodině" bylo zvykem si k večeři dát láhev vína, nejlépe archivní, francouzské Bordeaux. Možná se teď stydím, protože jsem si připadala jako popelka. Všechno pro mě bylo nové, ale musím se přiznat k tomu, že mi nedělalo vůbec žádný problém přejít na jejich styl života. Spíš jsem si pomyslela, kdyby měli ponětí, jak se u nás bydlí, hospodaří a šetří.

V Londýně mě překvapila ohromná masa národností - černoši, indové, arabové, muslimové, rusové, češi a slováci. Největší zděšení i obdiv jsem zažila, když se celý Londýn s 10 mil. obyvateli stěhoval do jedné stanice Underground - metra, aby mohl nerušeně dovádět, sledovat, pískat atd. na největším evropském karnevalu. Vše měli do detailů promyšlené, takže se nestalo, že by byl někdo umačkán či ušlapán. Samozřejmě nad vším dohlížela policie, která byla sdílná ke všem dotazům a hbitě informovala návštěvníky. Jejich metro mi připomínalo bludiště se spoustou nástrah. Proto jsem se ani nesnažila proniknout do těchto tajů a s klidem v duši jsem panáčkovala v davech za svou průvodkyní.

Asi mi teď nikdo neuvěří, když vám řeknu, že v tak obrovském městě jsem se proháněla v centru na kole. U nich je to docela běžná, možná nejrychlejší doprava, jelikož často bývají několikahodinové zácpy. Řidiči jsou velmi ohleduplní, počkají na křižovatce než přejedete, přestože už jim svítí oranžové světlo.

Angličané jsou velmi sportovní, v sobotu či v neděli jsou plné parky lidí, kteří sem přicházejí za odpočinkem tzv. piknikovat, ale také potrápit své tělo. Nejčastěji hrají kriket, ragby, golf, běhají a jezdí na kolech. I když při kriketu žádnou fyzickou námahu nepotřebují.

Památky mají opravdu krásné, ale nevím proč, scházela mi ta malebná zákoutí Prahy, malé uličky zapadlé v centru. Mnohým se Londýn ohromně líbí, já jsem byla ráda, že mohu prožít těch několik nezapomenutelných dnů a zažít spoustu dobrodružství např. při procházce nočním Londýnem.

Věřte mi, skoro vůbec se mi nechtělo odjet z této obrovské země, možná proto, že uběhne zase několik měsíců, než spatřím svou kamarádku - průvodkyni, která to nemá také vůbec lehké, hodně se jí stýská. Nakonec jsem se přemohla, řekla poslední sbohem a zamířila zpět do své rodné země.

Děkuji všem, kteří zůstali a dočetli si tento stručný popis až do konce. Zážitků bylo opravdu mnoho a zdaleka ne všechny byly publikovány.

Stejně jako loni, tak i letos jsem se v září (po skautských prázdninách) vydala k moři, abych vyléčila svůj ekzém, odpočinula si a podívala se někam do světa. Letos jsme měli jet tři: José, Kid a já, ale (stejně jako loni - už se z toho stává tradice) nakonec jsme jeli jen já a Kid. Mělo to své výhody - mnohem lépe se nám stopovalo...

Cesta tam proběhla v pohodě (jediný problém byla Vídeň), i když jsme na "naše místo" dojeli až čtvrtý den, jeden z toho jsme strávili celý na Plitvických jezerech.

Potom jsme vlastně celý týden pobývali na jednom místě (stejně jako loni), ale letos nám počasí připravilo opačný extrém: zatímco loni bylo každý den úplně nádherně, ani mráček, slunce pálilo a celý den jsem se mohla opékat, tak letos jsme většinu času museli zůstat ve stanu, protože bouřka stíhala bouřku, bylo zataženo, foukalo a byla zima. Takže v tomhle směru nic moc. Snažili jsme se každý den alespoň na chvíli vypadnout ven a aspoň se projít, ale na opalování to opravdu nebylo. Kid mě chtěl pokaždé nahnat do vody, abych si léčila ekzém, ale chybělo tomu to slunce a navíc byla vážně kosa. Dohromady jsem opalováním strávila tak jeden den. Mnohem častěji jsme také chodili do vesnice, takže jsme utratili trochu víc peněz, ale i tak to byla celkem levná dovolená (dohromady jsme oba utratili necelých 160 DEM a z toho ještě 40 padlo na vstupy, v Praze jsme nakoupili jídlo a pojištění, každý tak za 1000 Kč). Náš denní program vypadal zhruba takto: vzbudili jsme se, najedli jsme se, hráli jsme karty, kostky či pexeso nebo jsme si četli, když bylo lépe, šli jsme ven, jedli jsme, spali jsme, četli jsme si nebo hráli, spali jsme, jedli atd. Takže v tomhle směru super!

Protože to vypadalo, že počasí se už asi nezlepší, vyrazili jsme na zpáteční cestu už ve čtvrtek, i když původně jsme chtěli jet až v pátek. Od rána bylo tak střídavě, a tak jsme se na stopa dostali až v poledne - za totálního deště. To bylo asi nejhorší, protože jsme byli celí mokří, a tak bylo jasné, že nás nikdo nebude chtít vzít. Naštěstí jsme po hrozné cestě do Rijeky narazili na pohodové Němce, kteří jeli až na Ljubljanu a měli velké auto, kde jsme skvěle uschli. Ve Slovinsku pak už bylo lepší počasí... Ti Němci se stavovali ještě v Postojanských jeskyních, a tak jsme tam vyrazili s nimi. Byl to také výborný zážitek.

Potom jsme se dost rychle dostali zpátky do Prahy - v pátek v 16:30 jsme byli na Chodově. Ale řidič, kterého jsme stopli ve Slovinsku a který nás převezl přes celé Rakousko, byl "pasák", který jel na lov do Čech a chtěl po nás, abychom mu sehnali nějaké holky - celkem soda...

Tak, to by bylo v krátkosti všechno.

Největší zážitky:

• Plitvičky
• Postojanské jeskyně
• chcíplej delfín, kterého na pobřeží připlavila bouřka
• obrovská bouřka, která přišla v noci
• když nás chytli ve Vídni policajti a chtěli 500 šilinků
• Indián v mercedesu, který nás vezl po celém pobřeží až na Krk
• pak ten pasák

Třeba se ještě někdy dostanu k tomu, abych tyto hlavní zážitky popsala podrobněji... Jinak jsou mé postřehy o stopování a cestování po Evropě dost podobné těm Kubovým. Na vstup jsme vždy ukecali studentskou slevu, i když Kid žádnou průkazku neměl (já měla identifikační kartu VŠE). Nejlépe se opravdu stopuje u nájezdů či benzínek, protože tam ještě auta nejedou tak rychle. Ale podařilo se nám stopnout dvakrát náklaďák na normální dálnici (shodou okolností to byl i u nás první a poslední stop) a i jinak jsme měli celkem štěstí. Vyplatí se řidiče něčím upoutat - Kidův oblíbený trik je stopovat v holubičce, já jsem zas měla dva culíky (všechny kamiony na mě troubili!). Nejhorší jsou velká města jako třeba Vídeň - to je nejlepší stopnout někoho, kdo vás převeze až za město anebo radši vystoupit dřív u benzínky. Tak a to je asi tak všechno, co mě teď napadá.

Jednoho dne na Malé straně netekla voda. Bylo to proto, že prasklo potrubí. Opraváři tudíž museli rozkopat silnici, díky čemuž mezi Újezdem a Malostranskou nejezdily tramvaje. Ráno jsem byl z toho poněkud zmaten, protože jsem nevěděl, co se děje. Ale protože to je z Újezda na Malostranské náměstí kousek, šel jsem pěšky a katastrofu s prasklou trubkou jsem viděl a zároveň jsem si přečetl informační ceduli o tom, že tramvaje skutečně nejezdí a dokud se to neopraví, jezdit nebudou.

Když jsem šel večer zpátky, na zastávce stáli lidé, ale informační cedule pořád visela tam, kde visela ráno. Proto jsem se šel k výkopu podívat a zjistil jsem, že tam ještě je. Tak jsem se vrátil na zastávku a velice nahlas jsem řekl: "Tramvaj nepojede." Lidi z toho byli zmatení, já vzápětí také, ale naštěstí jsem si vzpomněl na tu informační ceduli. "Opravdu - je rozkopaná silnice, tady to taky píšou," ukazoval jsem na ni. Lidi byli pořád zmatení, ale jeden pán se za chvilku sebral a začal odcházet a chvíli po něm i většina ostatních. Někteří šli k ceduli, jiní rovnou někam jinam.

Kolik z vás by to udělalo stejně jako já? Hlasovat můžete do uzávěrky příštího Clavisu.

Tak jsem vám takhle přemýšlela, o čem zajímavém bych se měla na stránkách Clavisu s vámi podělit, a teprve dnes se mi stalo něco, co stojí za řeč. Vrátila se mi babička ze Sicílie. Ne, tohle ještě není to, o čem chci psát, ale tady to začíná.

Když mi tedy moje babička vyprávěla o Sicílii, zmínila se o tom, že je provázela jakási průvodkyně, docela mladá, která měla hrb díky těžké skolióze. A ta průvodkyně kolem sebe i s tímto jistým handicapem šířila radost. A tak se stalo, že mnozí si prostě toho hrbu ani nevšimli. Možná si říkáte: "A co tím chce říct?" Je to prosté. Ta dívka dávala lidem své klady a tím jim nedovolila všimnout si jejích záporů. Tak to je má pointa. Nevztahuje se jen na fyzický vzhled, ale i na duševno.

Každý z nás má své chyby, v každém je zakódované zlo, ale nejde o to zlo a o to dostat ze sebe ven špatné vlastnosti (to je totiž nemožné, posuzujeme-li svět v protikladech), ale jde o to přehlušit je tím, co je v nás dobrého. Mýlí se ti, co nyní čekají Amen. Nebylo to kázání, jen můj osobní poznatek, o který jsem se chtěla podělit...

Díky své angažovanosti v roverském odboru mi bylo nabídnuto zúčastnit se celostátního setkání holandských roverů. Bylo to těžké rozhodování, protože ten víkend bylo setkání Fonsu a v pondělí plánování, ale nakonec jsem jela a byl to opravdu zážitek!

Jeli jsme čtyři, pohodlně autem a všechno nám propláceli Holanďani. První večer jsme dojeli do Utrechtu, kde nás ubytovali ve skautské klubovně (spíš to bylo několik skautských domů v takovém parku). Pátek jsme strávili prohlídkou města a odpoledne se přesunuli do Omenu, velkého tábořiště, kde se setkání konalo. V sobotu byl hlavní program, na kterém jsme měli předvést nějaké naše aktivity - dělali jsme lasování, rozdělávání ohně třením dřev, lakros, dreamcatchery a čunkce. Kromě nás tam bylo mnoho dalších stánků (představte si pouť nebo nějaký veletrh pod širým nebem), ale my jsme byli jednoznačně nejúspěšnější - za celé odpoledne jsme se ani nezastavili a pořád tam byl nával. No, věděli, koho mají pozvat... (ftípek).

Večer pak byla nějaká vystoupení, kterých jsme se také zúčastnili a vyhráli 30 guldenů (stejně jako ostatní), pak začala volná zábava. Probíhala ve čtyřech obřích stanech a na jednom open-air podiu a byl to Hardcorový koncert, rockový koncert, taneční diskotéka, takovej bigbeatovej koncert a kasino. Kromě toho bylo mnoho camp-firů, u kterých (a nejen u nich) se tlachalo, řvalo a kouřilo, pivo teklo proudem a občas se nějaká dvojice vynořila z lesa... To vše v cihlově červených roverských košilích. Šli jsme spát poměrně brzy, v noci začalo pršet, ale řev a zpěv se ozýval až do brzkých ranních hodin.

V neděli byla naplánovaná hra, které jsme se také zúčastnili jako organizátoři - na jednom stanovišti jsme s příchozími skupinami hráli různé vypečené hry (lagoru, ufo, huntovačku, mrakodrap, rubikovku...) a za odměnu jim dávali části klíče k vyluštění šifry. Myslím, že se to Holanďanům docela líbilo, i když někteří vypadali dost "použitě" a mnoho těch, kteří se nezúčastnili, chodilo kolem s basami prázdných flašek od piv.

Odpoledne jsme odjeli na jih do provincie Zeeland, která je z větší části pod úrovní mořské hladiny, do města Middleburg, kam nás pozvali místní roveři. Byli moc sympatičtí, prošli se s námi po městě a připravili nám skvělou večeři.

V pondělí jsme pak projeli několik místních vesnic, prošli se po nich, vykoupali se v moři, večer jeli na večeři k jedné paní (jedla jsem mušle!) a pak se vydali na zpáteční cestu.

No, je to příliš čerstvý zážitek, abych to mohla nějak hodnotit, rozhodně bylo zajímavé to vidět, i když se vším úplně nesouhlasím. Přesto si myslím, že nějaká "družba" s Holanďany by vůbec nebyla špatná...

A po prázdninové odmlce se vracím se seriálem o chráněných krajinných oblastech naší republiky. Zavítáme do dvou horstev ve východní části naší vlasti.

Byla vyhlášena 19. 6. 1969. Zahrnuje celý masiv Hrubého Jeseníku - nejvyšších moravských hor. Je to území s nebývalou výškovou členitostí od 330 do 1492 m n. m. Její výměra je 74 538 ha (připomínám, že 1 km² = 100 ha). Zasahuje na území okresů Bruntál, Šumperk a Jeseník.

Je to území s relativně pestrou geologickou stavbou, tvořené složitým komplexem krystalinika (metamorfované horniny). Charakteristické jsou úzké pruhy hornin, protažené ve směru S-J. Nejvíce zastoupeny jsou právě metamorfity (svor, rula, fylit), tvořící vrcholové partie pohoří, méně zastoupeny jsou výlevné horniny (zejména granitoidy). V severovýchodní části CHKO (oblast Jeseníka u Zlatých Hor) je výskyt barevných a drahých kovů, donedávna těžených.

Hrubý Jeseník díky velké výškové členitosti má jednoznačně horský, místy velehorský charakter. Nejvyšší partie jsou tektonicky zdviženou hornatinou, tvořenou několika horskými skupinami, oddělenými od sebe několika hlubokými sedly a kotlinovými sníženinami. Horské hřbety jsou oblé s hluboce zaříznutými erozními údolími s občasnými kaskádami a menšími vodopády na vodních tocích. Najdeme tu rozsáhlá kamenná pole na některých svazích a významné izolované skalní útvary v hřebenových partiích (Petrovy kameny, Vozka) i v některých nížinných polohách. Výrazná ledovcová modelace je patrná především v masivu Vysoké Hole (Velká a Malá kotlina) i na úbočí Keprníku.

Jeseníky sice nezasahují do vysokohorského pásma, ale vlivem specifických podmínek se tu vytvořily typické horské biotopy. Horní hranice lesa tu probíhá ve výšce 1200 až 1300 m n. m. Nad ní jsou smilkové hole, místy se sítinou trojklanou. Na skalních a balvanitých lokalitách jsou souvislé porosty mechů a lišejníků. Na spodním okraji těchto travnatých porostů je ostrůvkovitě uměle vysazena kosodřevina. Většina území (80 %) je zalesněna a to druhotnými monokulturami smrku. Kdysi zde byly rozšířeny lesy smíšené s převahou buků, lesy suťové a horské smrčiny. Ty se však zachovaly jen sporadicky. V Jeseníkách je několik rašelinišť, zajímavá je flóra rašeliniště Rejvíz nebo rašeliniště pánevního typu Skřítek, kde jsou porosty borovice blatky s podrostem rojovníku bahenního. Na vlhkých loukách jsou četné druhy vstavačů. Jeseníky mají vůbec velmi rozmanitou květenu. Nejbohatší jsou hlavně v karových údolích, zejména v oblasti Malé a Velké kotliny kde vlivem specifického mikroklimatu vznikly podmínky příhodné pro výskyt více než 500 druhů vyšších rostlin. A to jak nížinných teplomilných, tak i pro druhy vysokohorské. Z nejnápadnějších je to např. větrnice narcisokvětá, kamzičník rakouský, kropenáč vytrvalý, kýchavice bílá, oměj šalamounek, mléčivec alpinský, rozchodnice růžová, škarda sibiřská i miniaturní vrby - vrba šípová, vrba bylinná. Z nejvzácnějších druhů zde roste jesenický endemit - zvonek český jesenický. Rozmanitá je i zvířena této oblasti. Kromě běžné lovné zvěře se zde vyskytuje i početné stádo kamzíků, kteří tu byli vysazeni v r. 1930 a dobře se zde aklimatizovali. To nelze říci o svištích, jejichž vysazení v r. 1960 skončilo nezdarem. Z velkých šelem zde žije rys ostrovid. V Jeseníkách je mnoho ptactva, např. kos horský, skorec vodní, ořešník kropenatý, datlík tříprstý, čečetka zimní, hnízdí zde i čáp černý a většina našich sov. Vzácný je tetřev hlušec, tetřívek obecný a jeřábek lesní. Hojný je výskyt obojživelníků a plazů.

Na území CHKO Jeseníky jsou 4 NPR, 5 PP a 10 PR o celkové ploše 3666 ha.

Adresa sídla správy: Malá Morávka č. 27, 793 36. Tel. č.: 0647/5238, 5240.

Tato CHKO byla vyhlášena 28. 12. 1969. Zahrnuje vlastní pásmo Orlických hor včetně části podhůří v nadmořské výšce od 440 do 1115 m n. m. Její rozloha je 23 353 ha a leží v okresech Rychnov nad Kněžnou a Ústí nad Orlicí.

V horské části chráněné krajinné oblasti převládají krystalické horniny, zejména migmatitické ruly a migmatity, doplněné na severu (masiv Vrchmezí) o amfibolické granodiority a křemenné diority. Na jihozápadním okraji se k těmto horninám přimyká pásmo svorů, amfibolitů, metadiabasů a fylitů, zatímco na druhé straně hor, v Orlickém Záhoří, jsou zastoupeny zbytky křídových hornin, zejména cenomanských pískovců a vápnitých turonských slínovců.

Reliéf má charakter oblého asymetrického hřbetu ve směru SZ-JV s pozvolnějším jz. a prudším sv. svahem. Východní svah je strmý, omezený tektonicky oproti Kladské kotlině. Podél Divoké Orlice se táhne k její pramenné oblasti na polské straně Orlických hor vnitrohorská brázda s výplní z druhohorních sedimentů. Na území CHKO téměř zcela chybí výrazné skalní útvary; nejvýznamnějším geomorfologickým fenoménem je Zemská brána, soutěska Divoké Orlice napříč hlavním hřebenem v jeho jihovýchodní části.

CHKO Orlické hory jsou na většině plochy zalesněné. Druhotné smrkové porosty pokrývají 63 % území. Jen velmi ojediněle se zde zachovaly zbytky původních horských smrčin, ve větším počtu i zbytky původních bukových i jedlobukových lesů s bohatým podrostem. Nejbohatší botanickou lokalitu reprezentuje NPR Bukačka. Jde o bukový pralesovitý porost s příměsí klenu, jeřábu a smrku s výskytem více než 200 druhů vyšších rostlin (kyčelnice devítilistá i cibulkonosná, lilie zlatohlávek, mléčivec alpský, lýkovec jedovatý). Na několika menších rašeliništních enklávách se vyskytuje tučnice obecná, rosnatka okrouhlolistá, suchopýr pochvatý, klikva bahenní aj. Při státní hranici se zachovalo několik mokřadních luk s bohatým výskytem vstavačovitých. V nižších polohách jsou zbytky dubohabrových hájů s výskytem ostřice chlupaté a svízele Schultesova, příp. řimbabou chocholičnatou. V lužních porostech ve vyšších polohách převládá olše šedá, v nižších olše lepkavá.

V Orlických horách je dostatek lovné zvěře a běžná lesní horská a podhorská fauna. Poměrně hojný je i výskyt netopýrů. Hojná je i avifauna (ptactvo). Významný je výskyt tetřívka lesního. Žije zde i kos horský, ořešník kropenatý a hýl rudý.

Na území CHKO jsou 2 NPR, 5 PP a 12 PR o rozloze 396,5 ha.

Sídlo správy: Panská 79, 516 01 Rychnov nad Kněžnou. Tel. č.: 0445/22337.

Příště ještě na zůstaneme na Moravě a podíváme se do CHKO Litovelské Pomoraví a Moravský kras.