Tělocvičny jsou volné, záleží na tom, kdo se jich ujme. Symbol moci: Myšák + Káčula.

Příspěvky do dubnového Clavisu noste do 28. března do klubovny!

Registrace na tento rok je 250 Kč, pro registrované sourozence 200 Kč. Plaťte Káčule do 10.3.

zpět na začátek stránky

Kdo snad teď čeká nějaký veselý, vtipný či snad dokonce hlubokou myšlenku obsahující článek, toho rozhodně zklamu. Naopak ti, kteří nehledali za touto prostou hádankou nějakou metaforu a jen se s dětskou radostí dovtípili odpovědi, budou potěšeni: řeč bude vskutku o klíči - respektive o klíčích od klubovny:

Mám pocit, že se celá tato záležitost pro někoho možná zahaluje do jakéhosi "mlžného oparu", a tak považuju za důležité věci ozřejmit a tím zabránit šíření případných dezinformací, které občas onu mlhu ještě zhušťují.

Už snad pro nikoho není novinkou, že jsou nové klíče od klubovny. K výměně došlo kvůli Bodlákově návštěvě klubovny (pravděpodobně tam nebyl sám a pravděpodobně se tam kouřilo) a také proto, že se záhadným způsobem ztratil z klubovny kazeťák ( předpokládám, že si už nikdo po těch třech nedělích, co se hledá, nevzpomněl, že ho má doma...). Klíče si Bodlák půjčil od Kapsy, která nic netušila o tom, co se dohodlo na Silvestru - mimo jiné to, že Bodlák klíče mít (zatím) nebude - což je také chyba týmu, který to měl ještě někde zveřejnit. Aby se zamezilo dalším nedorozuměním, tady je několik důležitých bodů týkajících se klíčů, jejich půjčování, návštěv v klubovně:

• Klíč od klubovny může dostat každý zaregistrovaný, případně kdokoli z přátel kmene, kterého tým uzná za důvěryhodného (Neberte to prosím jako že si tým usurpuje právo na posuzování důvěryhodnosti - je v tom hlavně praktický důvod: je to rozhodně rychlejší způsob, než kdyby se pokaždé měl scházet celý kmen.Samozřejmě tým bude při rozhodování vycházet vždy hlavně z názorů všech ostatních)
• Každý, kdo má klíč, bude na seznamu v klubovně na nástěnce. Úpravy v seznamu jsou možné jen s vědomím týmu.
• Klíče se nesmí přidělávat!
• Klíče se nesmí půjčovat. Výjimkou je půjčení klíče vlastníkovi klíče, který ho právě nemá u sebe. Teď mě ještě tak napadá...: Neznalost seznamu neomlouvá. Jediný, kdo může klíč zapůjčit je Křemla, které musí být také hlášeny všechny návštěvy, co budou v klubovně samy.
• Kdokoli z vlastníků klíčů si může do klubovny přivést kohokoli. Musí tam ale vždy být také celou dobu přítomen a za návštěvu přebírá plnou odpovědnost!
• Poruší-li někdo jakoukoli z těchto zásad, bude mu klíč sebrán a případně uhradí i výměnu klíčů (jen tak pro informaci ta poslední vyšla na dost přes tři tisíce...).

O slabině našich sedáků už každý z vás jistě něco slyšel. Obzvlášť informováni by měli být ti, kteří si je půjčují a používají nejčastěji. Samozřejmě zájem o jejich kvalitu a spolehlivost ve mně neustal obstaráním toho nelichotivého hodnocení a pídím se dál. Poslední informace (jsou z "druhé ruky") jsem získal takové, že při běžném a obvyklém používání je jejich bezpečnost zcela dostatečná. Problémy nastávají při několikametrových pádech a při větších hmotnostech padajících - řekněme od pěti až deseti metrů a od sta kilogramů hmotnosti padajícího (berte to jen orientačně). Proto v těchto případech vždy dodržujte Alíkovy pokyny z minulého čísla. Jde skutečně hlavně o bezpečnost těch, kteří budou používat sedáky po vás.

zpět na začátek stránky

Tohle je pro Kubu, jako že jsem se snažil a zajímal o důvody barevnosti naší oblohy.

Světelné paprsky přicházející k Zemi z vesmíru jsou výrazně modifikovány zemskou atmosférou. Při průchodu atmosférou je světelný paprsek zčásti odrážen, pohlcován a rozptylován. V důsledku toho dochází k jeho zeslabování a jeho dráha se zakřivuje.

K rozptylu světelných paprsků dochází jednak na molekulách a atomech vzduchu (molekulární rozptyl) a jednak na větších kapalných a pevných částicích (aerosolový rozptyl). Od rozptylující částice se rozptýlené záření šíří do všech směrů, jakoby částice byla sama zdrojem světelného záření. Protože na všech částicích atmosféry dochází k rozptylu a odrazu slunečních paprsků, stává se atmosféra jakoby zdrojem světelného záření a výsledkem je pro člověka vjem bílého dne.

Intenzita molekulárního rozptylu je dána matematickým vztahem (Rayleighovým zákonem), ze kterého vyplývá, že krátkovlnné paprsky jsou na částicích vzduchu rozptylovány mnohem více než dlouhovlnné. V případě slunečního záření to znamená, že nejvíce je v naší atmosféře rozptylována fialová a potom modrá část jeho spektra, nejméně červená. Protože lidské oko je na fialovou barvu málo citlivé, jeví se nám obloha jako modrá a Slunce a Měsíc mají při západu načervenalou barvu. Soumrakové jevy jsou vůbec doprovázeny efektními změnami zbarvení oblohy. Při východu a západu Slunce procházejí paprsky po nejdelší dráze, což se projevuje zejména velkým rozptylem krátkovlnné části viditelného záření a tedy i jejím zeslabením. Proto převažují barvy dlouhovlnné části spektra, zejména oranžová, žlutá a červená. Intenzita a pestrost barevných odstínů je závislá na obsahu aerosolů. Podle barevného vzhledu červánků lze usuzovat na původ vzduchové hmoty, v níž dochází k rozptylu záření. Např. v kontinentálním vzduchu převažuje červené a oranžové zbarvení, v arktickém zelené a žluté. Tyto jevy pozorujeme na osvětlené straně oblohy.

Na opačné straně oblohy dochází také k barevným změnám, přičemž převládá purpurová a fialová barva. Po západu Slunce se zde objevuje na nebi temný, šedomodrý stín Země, postupně rostoucí, jehož okraj bývá lemován úzkým proužkem purpurového odstínu, který postupně mizí.

Ještě malá poznámka k aerosolovému rozptylu. Ten nezávisí tak výrazně na vlnové délce záření, ale je úměrný množství rozptylujících částic a závisí na poměru velikosti částic k vlnové délce záření a na indexu lomu světla částice. Tedy čím více obsahuje atmosféra tuhých a kapalných příměsí, tím více spektrálních složek přibývá v rozptýleném a odraženém slunečním záření a barevný vjem oblohy se mění. Proto např. v blízkosti obzoru přechází modrá barva oblohy do bílé až šedé.

Jelikož bych to tak hezky a přesně sám nevyložil, tak jsem si musel vzít na pomoc patřičnou literaturu: Brázdil, R. - Úvod do studia planety Země. SPN 1988

zpět na začátek stránky

Jde o akce, které pořádá vám už známý KODAS. Projekt je zaměřený na hlídání hnízd sokolů a orlů v České republice a také na Slovensku. Podrobnější informace najdete v Clavisu 8/98, tedy v dubnovém čísle tohoto roku. Tuto krátkou připomínku píšu proto, že je nedostatek strážců. Bude-li kdokoli z vás schopný a ochotný obětovat týden svého volného času, nebo budete-li o někom takovém vědět, obraťte se prosím co nejdříve na mě a já vám poskytnu potřebné informace a kontaktní adresu na koordinátorku projektu, kde se můžete přihlásit.

zpět na začátek stránky

Setkání se konalo v areálu Stanice ochrany fauny, která se zabývá chovem vydry říční, ohrožených druhů dravců a sov a chovem handicapovaných zvířat. K účasti se nechal vylákat Lišák a Zajda. Společně jsme se sešli v Kolíně ve vlaku - Zajda s Lišákem přijeli od Prahy a já z Černého Dolu, kde jsem ostatní opustil už v půl třetí ráno - to bylo asi tak osm hodin a my na sebe mžourali ospalýma očima. Čekala nás ještě cesta do Světlé a odtud motoráčkem podél Sázavy do Vilémovic. A teď už předávám slovo Lišákovi, který to všechno pro vás sepsal .

zpět na začátek stránky

O víkendu 12. - 13. 2. jsem byl pozván na akci KODASu (KODAS - Klub na ochranu dravců a sov) a velice rád jsem se jí zúčastnil, protože v letech minulých mé plány jet na akci Klubu vždy překazila nějaká nečekaná událost. Letos to vyšlo a opravdu nelituji.

V sobotu jsem vstával strašně brzy a málem mě to zabilo. Představte si 5:00 a strašlivě řvoucí budík. No ale později mi Zajda oznámila, že vstávala ve 2:30 a Radek dokonce ve dvě hodiny ráno. Na nádraží již čekala Zajda (trochu nervózní, protože se bála, že si spletla místo srazu). Stále ne zcela probuzený jdu koupit něco k jídlu. V obchodě jsou lidi, ale automatické dveře na moji přítomnost nereagují. Zkouším se hýbat ze strany na stranu, aby čidlo zaznamenalo pohyb a nic se nedělo. Přemýšlím, jak tam ty lidi vlezli. Ještě jednou zkouším upoutat pozornost čidla máváním rukou. Zase nic. Poté čtu nápis na dveřích - VÝCHOD. Trapas. Ta příšerka Zajda se mi směje a není to naposled v těchto dvou dnech.

Konečně sedíme ve vlaku (já a Zajda) a jedeme směr Kolín. Tam po chvilkovém zmatku potkáváme Radka a frčíme dalším vlakem až do Světlé nad Sázavou. Odtud nás veze malý motoráček podél Sázavy do Vilémovic (vy, co jste byli na táboře ve Stinném údolí, tak jsou to ty Vilémovice nad tábořištěm). Radek rozpomíná na cestu a je úspěšný - za 45 minut jsme v Pavlově. Kupujeme čokoládu a divné černorybízové pendreky. Za zmínku stojí, že zrovna myslivci měli po honu a houfovali se před místním kulturním domem, což je v praxi hospoda a sousedící sál. Na jejich vývěsce naproti přes silnici kromě datumů honů a několika obrázků lesní zvěře se mohli lidé dočíst následující: KRMIT, KRMIT, KRMIT! Zasmáli jsme se a kousek za vesnicí odbočujeme k záchranné stanici. Skládáme batohy ve stodole a jdeme hledat ostatní. Překvapila mě rozlehlost stanice. Brigádníci stáli kolem ohňů a právě házeli do plamenů poslední větve. Přišli jsme pozdě (nebo možná včas). Z narážek Pavlíka soudím, že minule Radek s ostatními přijeli také až po práci. No umí si tak někdo vybrat. Doufám, že příště přijedeme včas. Radek se poznává s některými lidmi, co viděl někdy v dřívějšku. Já znám akorát trochu Pavlíka z jeho povídání o sovách na táboře v Nové Vsi.

Fotíme dravce a sovy ve dvoře stanice, obdivujeme veverku Káju a jsme celí bez sebe, když vylezly vydry a skotačí ve výběhu. Čas oběda přerušil naše flákání. Baštíme vařenou rýži se zeleninou a kuřecím masem (jak jsem se později dozvěděl, tak se sušeným kuřecím masem). Je to dobrota. Po chvilkové siestě je v plánu prohlídka stanice. K vidění jsou výr velký, kalous ušatý, výreček malý, sýček obecný, sova pálená, sovice sněžná, králíček nejmenší, sýc rousný, z dravců káně, luňák, poštolky, sokoli. Dále norek , fretka, kuna, vydry a asi ještě další. Většina dravců chovaných ve stanici jsou ptáčci, kteří už do přírody nepůjdou, protože mají třeba poškozená křídla od elektrického vedení nebo je lidé zranili, případně podrazili nevhodným chovem ve špatných podmínkách. Je smutné, kolik ptáků přijde o život na drátech, kolik jich je zmrzačeno. Jenom vzpomeňte na Jinonice, kdo tam s námi byl. Lidská pomoc je zde na místě, ale bohužel jsou skupiny, které za svojí tzv. záchrannou činností skrývají nezákonné nebo neetické praktiky. Snad nejlepší ze všech je výr velký (Bubo bubo) Charlie, který je opravdu hvězda. Hodná a hlavně trpělivá sova, která snese focení na ruce téměř každého z nás. Záchranná stanice se mimo péči o handicapované dravce věnuje záchrannému programu v chovu vyder, sokolů a ohrožených druhů sov.

Prohlídka s povídáním končí a my se přesouváme do vnitřku stanice, kde nás čeká přednáška a promítání videa. Hned za dveřmi v kleci na nás mžourá krásnýma kulatýma očima výreček. Na zemi má malé kuřátko. Baštit bude až večer nebo v noci.

První přednáška na téma rozpoznávání dravců v letu podle jejich siluet byla poučná, ale pro mě jako naprostého amatéra to bylo informací až moc. Já totiž rozeznávám dravce na poštolky, káně a ostatní podle znaků: krouží vysoko nad lesem - káně, třepotá poměrně nízko nad polem - poštolka, nezapadá do předchozí charakteristiky - ostatní. Každopádně to bylo velice zajímavé a myslím, že schopnost rozeznat dravce podle siluet (i druh) stojí hodně hodin pozorování a zkušeností (a chybí hlavně myslivcům, kteří tak postřílejí mnoho vzácných a vzácnějších druhů - pozn. Muwína). Navíc jsem ještě strašně usínal, za což se moc omlouvám Farmářovi, který přednášel. Film o dravcích nás všechny trochu probral.

O sovách moc hezky povídal Pavlík a takové završení bylo opět video o sovách. Nádherné záběry. Jako bonbónek nakonec byly záběry z akce Falco (víc inzerce v klubovně! Chystám se jet, pojedete někdo se mnou?) Bylo už pozdě večer (půl desáté - od pěti je to dlouhý den) a tak jsme se Zajdou zahájili odsun do spacáků. Spali jsme ve stodole na postelích a bylo to fajn. Bublina moc hřeje, bylo vedro. Radek ještě zůstal na řešení co dál bude s Klubem a šel spát až skoro druhý den.

Ráno vstáváme v půl osmé, rychle balíme, v kuchyni tlačíme buchty a rychle se loučíme s probouzejícími se kamarády. Je půl desáté a my ještě spolu s Radkou - Wopicí odcházíme na vlak, který jede asi za 40 minut. Cesta je v pohodě a v závěru dokonce trochu běžíme. Rozcvička a taky trochu nutnost. Průvodčí ve vlaku je pohodář a lístky nám píše a prodává asi tři čtvrtě hodiny. Dobrý výkon. Alespoň jsme se zasmáli. Ostatně mám pocit, že jsme se smáli celé dva dny. Ať už vzpomenu na Radkovy okurkomrkve nebo na svoje netopýry.

A co na závěr? Bylo to fakt skvělý. Jenom mě mrzí, že jsme nestihli brigádu. Setkali jsme se se spoustou skvělých, nadšených mladých lidiček, kteří vědí, co dělají. Organizace setkání byla taky v pohodě a i cizí lidé byli přijati přívětivě. Víc asi už nenapíšu, snad jen, že se budu všemožně snažit podporovat KODAS, protože myslím , že je to třeba. Díky Radku, Zajdo, Pavlíku, Věro a vy ostatní za hezký a poučný víkend.

zpět na začátek stránky

Pravděpodobně si teď říkáte, co si to zas vymyslel, co je tak možný vidět z paneláku zajímavého. Ale představte si, to, co lze vidět u nás v Řepích z 11. (posledního) patra, je docela zajímavé. Již před lety, v době kdy jsme se nastěhovali, mě zaujal pronikavý křik stále se ozývající až trochu uši trhající. Nemám na mysli sousedy lidské, ale sousedy ptačí, kteří nám hnízdí na střeše. S největší pravděpodobností jde o poštolku (usuzuji právě podle pronikavého křiku a podle velikosti). Tito krásní dravci se prohání docela blízko kolem oken, honí se, jakoby se navzájem napadají a vzápětí zase odpočívají na parapetu našeho okna nebo sedí na konzoli na věšení prádla. Kolikrát si přinesou v pařátech nějakého hraboše či myšku a pak nerušeně žerou.

V loňském roce díky tomu, že párek poštolek zahnízdil ve staré lísce, kterou měli sousedi za oknem přímo pod námi, jsme měli možnost pozorovat péči o mladé od vajíček až do vylétnutí. Na vajíčkách (bylo jich pět) se asi rodiče střídali (to nevím jistě), každopádně ten druhý vždy když přiletěl od polí, sednul na střechu sousedícího paneláku a ostrým hlasem začal volat. (Na vejcích sedí pouze samička a to velice dlouho, 28 až 30 dní. Sameček ji celou dobu krmí, pouze nemůže-li obstarat dostatek potravy, samice sezení přeruší. Pozn. Muwína.) Ten, který byl na hnízdě, mu odpovídal a poté se na chvíli vzdálil na druhou střechu (zde právě nevím, jestli se rodiče vystřídali nebo ne). Vajíčka však nezůstala o samotě déle než pět minut.

Vylíhla se tři holátka a poměrně hlasitě dávala najevo svůj hlad. Spotřeba byla opravdu veliká. Za jedno odpoledne pozorování (asi tři hodiny pozorování) přinesli rodiče přibližně deset myšek, hrabošů nebo jiných hlodavců. V úlovku se objevili také malí ptáčci. (Druh nevím, ale velikost asi jako sýkora.) Mláďata rychle rostla a za chvíli to vypadalo jako když je líska plná světlého křičícího chmýří. Vždy když bylo špatné počasí, tak jeden z rodičů seděl na mladých a chránil je křídly před vodou, zimou a větrem. Jednou však přišla strašná průtrž mračen a již zcela promočený rodič bezvládně ležel na hnízdě. Sousedi, na jejichž okně ptáci hnízdili, otevřeli okno a při průtrži přidělávali stříšku na hnízdo. Rodič se ani nehnul a jenom pozoroval. To mě překvapilo. Choval se jakoby věděl, že lidé v tomto případě chtějí pomoci. Dopadlo to dobře. Mláďata přežila a rodiče dál nosili kvanta hlodavců do hnízda. Mladý jsem však už díky stříšce neviděl.

Jednou po příchodu domů jsem slyšel strašný křik a když jsem vyhlédl z okna, vidím jak oba rodiče sedí na protější střeše spolu s jedním mladým a voláním se snaží donutit oba další potomky k vzlétnutí. (Nevím, jestli je takto taky učí létat, každopádně to tak vypadalo.) Druhý den byli všichni mladí venku a stále létali ze střechy na střechu. V této době se stala taková příhoda.

V létě máme skoro pořád otevřené okno a nevím jestli to mladý pták nevybral nebo jestli mu už nestačily síly a vlétl oknem do pokoje. Proletěl až do kuchyně. Hrozný křik a rachot padajícího nádobí nás upozornil, že se něco děje. Moje máma rychle čapla zmítajícího se zbloudilce a vypustila ho z okna. Kromě pár škrábanců a lehkého poranění od zobáku se nic nestalo.

Současně vždy vyvádějí mladé ještě asi tři další sousední páry (divím se, že tak blízko u sebe) a křik, který mnohdy tropí, je až nesnesitelný. Ovšem pohled na plachtící dravce je nádherný a vše špatné je zapomenuto. Také sousedi vedle nás na patře prokázali charakter. Dravci totiž často usedali na jedno místo na balkóně, kam nosili kořist. Tam hodovali a také káleli. No prostě zůstal tam vždy nepořádek. Nakonec vše vyřešil igelit na zemi, který se snadno uklidil.

V době, kdy píši tento článek, jsem pozoroval, jak se pár poštolek páří u nás na okně a tak doufám, že i letos zde budou hnízdit. Jestli zvolí nějaké místo příhodné pro pozorování, chtěl bych letos zaznamenat (přesná data, foto) průběh hnízdění. Je to opravdu zajímavé a budu vás postupně informovat, jak se vše vyvíjí. Děkuji za pozornost a hezké zážitky v nadcházejícím jaru přeje Lišák.

zpět na začátek stránky

...Jako vích hořela Moskva, teď na koních hordy kozáků nás ženou a pán Bonaparte odjel sám Rusí zasněženou. Klečím na kolenou...

Kdo čeká, že tímto úryvkem z písničky Romana Horkého začne článek o historických okolnostech smutného konce francouzských vojáků, které v této bitvě v roce 1812 porazil generál Kotuzov, ten bude zklamán. Půjde o události mnohem mladší a prozaičtější - o letošní pokus zdolat sto kilometrů brdskými hvozdy.

Vlastní stovce předcházely zprávy o desítkách odhodlaných, kteří se rozhodli pokořit stokilometrovou trasu. Netrpělivě jsem proto čekal v pátek odpoledne na Zbraslavském náměstí na 129-tku ve které měli všichni ti účastníci přijet. Když přijeli, málem jsem je přehlédl. V autobuse byl Bobr, Alča, Křemla a Rybča. A tak jsme vyrazili v pěti. Nebudeme vám popisovat co se dělo nijak zvlášť podrobně. Bude to jako před dvěma lety jen takový heslovitý soupis střípků, na které jsme si vzpomněli v neděli ve vlaku.

• BB - Bobr běžel. Bylo to šílené páteční a sobotní tempo, díky kterému jsme do Obecnice dorazili už ve čtvrt na tři odpoledne.
• pršelo a mrholilo, mrholilo a pršelo, taky sněžilo. Obzvlášť v pátek večer, když jsme přicházeli na hradecký seník, to byla pořádná chumelenice.
• i přesto, kdo tam byl, tam bylo víc chlapů. To máte tak. Ženská, která se vydá na stovku je stejně napůl chlap a i kdyby čirou náhodou ne, tak my dva chlapi vydali každý za tři. V každém případě nás bylo víc než ženských.
• Alča tak dlouho čekala na Toma a Myšáka, až se dočkala Dana, který přijel v jednu v noci na kole. Myslela si, že přišel jelen, ale mátla jí ta baterka na hlavě a taky to, že ten jelen tvrdil, že je strašidlo.
• Bobr na rovné silnici usnul a před pádem do mokrého příkopu ho zachránil ohlušující řev Křemly
• holky měly pohorky na podpatcích
• Já jsem asi přežraná. (vsuvka Křemly)
• AU!
• V sobotu nás Dan doprovázel na kole až do Bratkovic, pak to otočil zpět na Prahu. Rafinovaně nám zvyšoval průměrnou rychlost.
• Trasu Hluboš - Bratkovice - Sádek - Drahlín - Obecnice si holky pojmenovaly po svém. Luboš - Ratkovice - Sládek - Brumlín - Jožovice. Nás chlapy napadla trasa trochu jiná. Ryboš - Bratkovice - Sládek - Křemlín - Alčovice. Jde jen o úhel pohledu.
• Byl tam s námi Jožo (to podle toho slavného chodce Pribilince) a Brumlínek (to podle toho příjemného hlubokého hlasu)
• V Obecnici jsme si dali dva chody - klobásku a sekačku, holky si ovoňovaly čaj rumem, kluci si to dali taky horké, ale bez čaje. Na záchod se chodilo katakombami přes půl vesnice a po dokumentu o pavoucích začal Přednosta stanice (ale v nejlepším jsme odcházeli).
• Alča musela nosit kabel, dokud jsme nevyšli z pásma hygienické ochrany vod I.
• K Borodinu se začalo schylovat v Lázu, kdy Rybča nesměle špitla, že jí trochu bolí kotník. O pár kilometrů dál ho obvázala a po dalších pár stech metrech v podstatě dochodila. Pak teprve to začalo být dobrodružné. Nejprve šla o holi (tedy spíše o klacku), pak ji Bobr a Muwín střídavě poponášeli v náručí a na zádech, pak zase kulhala podpírajíc se o Bobra. Ostatní si rozebrali její a Bobrovy zavazadla a obrázek zubožených vojáků šinoucích se tmou a sněhem s kulhajícími kamarády byl dokonalý.
• Jen co Alča vyslovila své přání: "Doufám, že nepojede žádné auto" v tu chvíli se vynořilo ze zatáčky a my nestačili uskakovat. Od té chvíle už raději svoje přání neříkala nahlas.
• Křemla za ten víkend zapomněla psát
• Bobr to chtěl vzít zpátky přes Horažďovice a Všetaty
• Podle stop a cílového místa už poznáme, kdo čůral
• Křemla si konečně vytvarovala čepici. Už ji netlačí na čele, teď jen svědí.
• V neděli ráno to všechno vypadalo krásně pohádkově. Napadlo snad 15 centimetrů nového sněhu a na všem ležela čistá, měkká a neporušená peřina. K dokonalosti chybělo už jen sluníčko. Sníh nám křupal pod nohama, když jsme se vydali přes Jahodový vrch a Dubovou horu do Rožmitálu pod Třemšínem. Po cestě jsme viděli krásnou hájovnu, která stála na krásném místě a vůbec jsme se tak kochali okolím. Bylo nám dobře a s nepokořenou stovkou si nikdo hlavu nelámal. A celkem nám to dalo dobrých 80 kilometrů.

Tuhle zábavu mi zařídila kolegyně v práci po rozhovoru o křížovkách a logických úlohách. Jako rozcvičku mám pro vás jednu jednoduchou matematickou hříčku. Napovím vám tím, že ti rychlejší by měli výsledek vědět hned po dočtení zadání a ti pomalejší asi tak za pět až deset vteřin potom.

Dva cyklisté jsou od sebe 20 km daleko. Vyrazí proti sobě ve stejný okamžik průměrnou rychlostí 10 km/hod. Ve stejný okamžik vyletí od prvního ke druhému moucha, která se pohybuje průměrnou rychlostí 15 km/hod. Když doletí ke druhému cyklistovi, otočí se a letí zpátky k prvnímu. Tam se znovu otočí a letí ke druhému. A tak pořád dokola dokud se cyklisté nepotkají. Otázka zní kolik kilometrů moucha do setkání cyklistů nalétá.

Zároveň vyhlašuji soutěž v řešení Einsteinova kvizu. Hlaste se mi všichni, kterým se podaří tenhle oříšek úspěšně rozlousknout. A nezapomeňte na alespoň přibližný časový údaj doby řešení (mně to trvalo 50 minut a nedělám si iluze, že to je nejkratší možný čas.). V příštím čísle zveřejním řešení i úspěšné řešitele, kteří mi o sobě dají vědět.

Tento kviz vytvořil v minulém století Einstein. Říkal, že 98% lidí jej vůbec nevyřeší. Patříš k těm dvěma procentům?

Fakta:

1. Je 5 domů z nichž každý má jinou barvu.
2. V každém z domů žije jeden člověk, který pochází z jiného státu.
3. Každý z majitelů pije jeden nápoj, kouří jeden druh cigaret a chová jedno zvíře.
4. Žádný z nich nepije stejný nápoj, nekouří stejný druh cigaret a nechová stejné zvíře.

Nápověda:

1. Brit bydlí v červeném domě.
2. Švéd chová psa.
3. Dán pije čaj.
4. Zelený dům stojí ihned nalevo od bílého.
5. Majitel zeleného domu pije kávu.
6. Ten, kdo kouří PallMall, chová ptáka.
7. Majitel žlutého domu kouří Dunhill.
8. Ten, kdo bydlí přesně uprostřed řady domů, pije mléko.
9. Nor bydlí v prvním domě.
10. Ten, kdo kouří Blend, bydlí vedle toho, kdo chová kočku.
11. Ten, kdo chová koně, bydlí vedle toho, kdo kouří Dunhill.
12. Ten, kdo kouří BlueMaster, pije pivo.
13. Němec kouří Prince.
14. Nor bydlí vedle modrého domu.
15. Ten, kdo kouří Blend, má souseda, který pije vodu.

Otázka:

Kdo chová rybičky?

zpět na začátek stránky

Podle Newtonovy teorie nezávisí gravitační pole na pohybu částic, které je budí. Tak třeba gravitační pole nepohyblivé koule a rotující koule jsou stejná, pokud mají obě koule stejnou hmotnost. V Einsteinově teorii to však neplatí, gravitační pole obou uvažovaných těles se budou poněkud lišit. V čem tento rozdíl spočívá?

Nejnázorněji i když trochu zjednodušeně je možné rozdíl popsat tak, že kolem rotujícího tělesa se vytváří dodatečné vírové gravitační pole, které s sebou strhává tělesa v okolí do kruhového pohybu. Vypadá to, jako kdyby okolní prostor byl tvořen soustřednými vrstvami otáčejícími se pomalu kolem rotujícího tělesa. Úhlová rychlost otáčení jednotlivých vrstev přitom závisí na jejich vzdálenosti od tělesa - ve velkých vzdálenostech je malá a směrem k tělesu narůstá. V případě obyčejných kosmických těles je tento efekt ovšem velice slabý. Nejsnadněji se dá pozorovat pomocí setrvačníků umístěných v okolí tělesa, třeba na oběžné dráze. Pokud těleso nerotuje, zachovává osa setrvačníku stále stejný směr vzhledem ke vzdáleným hvězdám. (Právě této vlastnosti setrvačníku se využívá při orientaci kosmických lodí.)

Osy setrvačníků se tak v blízkosti rotujícího tělesa podle Einsteinovy teorie pomalu stáčejí. V blízkosti Země by se měla osa setrvačníku stočit o nepatrný úhel 0,1 vteřiny za rok. Takový malý efekt nemůže samozřejmě nijak narušit použitelnost setrvačníku k orientaci kosmických lodí. Dokonce ani nebyl dosud experimentálně pozorován. V blízkosti povrchu neutronových hvězd však může být rychlost stáčení osy setrvačníku veliká, jen několikanásobně menší, než je rychlost rotace vlastní neutronové hvězdy. A ta je obecně obrovská, může přesahovat několik desítek, dokonce i stovek otoček za sekundu!

Kolapsem rotujícího tělesa vzniká rotující černá díra. Po jejím vytvoření zůstane v jejím okolí vírová složka gravitačního pole - jak se někdy říká - gravitační vír. A čím blíže k díře, tím je vírové pole silnější. Jaké to má následky?

Především se černá díra poněkud zplošťuje u pólů, obdobně jako je v důsledku své rotace zploštělá Země. To však není to hlavní. U nerotující černé díry vzrůstala intenzita gravitačního pole na Schwarzschildově sféře k nekonečnu. Schwarzschildova sféra představovala hranici černé díry neboli, jak říkají fyzikové, horizont, zpod kterého se nic nedostane ven. V případě rotující černé díry tomu tak není. Intenzita gravitačního pole roste k nekonečnu vně horizontu, na ploše, které se říká hranice ergosféry.

Na hranici ergosféry a pod ní nemůže už žádná síla udržet těleso v klidu. Každé těleso zde bude strháváno vírovým polem do pohybu vzhledem k černé díře. Přitom se však nemusí pohybovat jenom ke středu, mohou se k černé díře jak přibližovat, tak se od ní vzdalovat, mohou překročit hranici ergosféry směrem dovnitř i ven. Vidíme tedy, že hranice ergosféry nepředstavuje hranici černé díry. Je možné se přes ni dostat i ven. A co se bude dít při dalším přibližování k černé díře?

Postupujeme-li směrem ke středu, dosáhneme nakonec skutečné hranice černé díry, horizontu, pod níž se každé těleso, částice i světlo může pohybovat pouze směrem dovnitř. Pohyb směrem ven je vyloučen, k vnějšímu pozorovateli zpod tohoto horizontu nepronikne žádná informace. Ergosféra je tedy právě ta oblast mezi horizontem a hranicí statičnosti, kde gravitační síla nutí všechna tělesa kroužit kolem černé díry.

Co by tedy viděl vnější pozorovatel, jestliže by sledoval procesy spojené s jakýmkoli tělesem, které padá z velké vzdálenosti k černé díře?

Během svého pádu se tělesa nejdříve odchýlí ve směru rotace díry, protne hranici ergosféry a postupně se bude přibližovat k horizontu. Na horizontu rotují všechna tělesa stejně rychle, bez ohledu na to, na kterém místě horizontu spadne těleso do černé díry. To je velice zajímavá vlastnost rotujících černých děr. V samotné ergosféře může být úhlová rychlost rotace jednotlivých těles různá, jakmile ale dopadnou na povrch černé díry, otáčejí se spolu s ní, jako kdyby byla přilepena k povrchu rotujícího tuhého tělesa.

Světlo, které od padajících těles přichází k vnějšímu pozorovateli, je stále červenější a méně intenzivní, až nakonec zcela vyhasne a tělesa se stanou pro vnějšího pozorovatele neviditelnými. To, co se děje pod horizontem, by vnější pozorovatel nikdy nespatřil.

Rotace černé díry nemůže být libovolně rychlá. Pokud se totiž gravitačně hroutí těleso, které se příliš rychle otáčelo, ke zrodu černé díry dojít nemůže. Tehdy totiž vznikají na rovníku obrovské dopadnou na povrch černé díry, otáčejí se spolu s ní, jako kdyby byla přilepena k povrchu rotujícího tuhého tělesa.

Světlo, které od padajících těles přichází k vnějšímu pozorovateli, je stále červenější a méně intenzivní, až nakonec zcela vyhasne a tělesa se stanou pro vnějšího pozorovatele neviditelnými. To, co se děje pod horizontem, by vnější pozorovatel nikdy nespatřil.

Rotace černé díry nemůže být libovolně rychlá. Pokud se totiž gravitačně hroutí těleso, které se příliš rychle otáčelo, ke zrodu černé díry dojít nemůže. Tehdy totiž vznikají na rovníku obrovské odstředivé síly, které brání smršťování tělesa v rovníkové rovině a těleso se může hroutit pouze ve směru osy. Pak je ale výsledkem kolapsu "disk" o poloměru mnohonásobně větším, než je gravitační poloměr a na černá díra. Rychlost rotace černé díry je omezena podmínkou, že bod na rovníku černé díry se smí pohybovat nejvýš rychlostí světla.

V blízkosti rotující černé díry se mění i zákony nebeské mechaniky. Připomeňme si jev gravitačního zachycení, který jsme rozebírali v případě nerotující díry. Rotující černá díra bude gravitačně zachycovat nejsnáze ty částice, jež k ní přicházejí ve směru proti její rotaci, a mnohem hůře bude zachycovat částice přicházející ve směru souhlasném s rotací. Názorně můžeme gravitační vír kolem rotující černé díry srovnat s odstředivkou: předměty dopadající ve směru pohybu urychluje a odmršťuje pryč, předměty dopadající proti směru pohybu naopak brzdí.

Příště: Černé díry nemají dno.

Literatura: Novikov, I. Černé díry a vesmír. Mladá fronta 1989.

zpět na začátek stránky