Na hokejbal a fotbal přiveďte kohokoliv, kdo má chuť si zahrát, protože hodně nás asi nebude nikdy, zato málo dost možná...

Plánované akce:

Tohle je rybka štěstí ><>

Nese ti štěstí v lásce! Musíš ji poslat 5 milým lidem, jinak se ti štěstí vyhne! Tato SMS odstartovala z Nového Zélandu 12.5.99.

Předkládám novou verzi adresáře, ve které jsou zachyceny změny k 9. 9. u těch, kteří byli na pikniku u Bobra. U všech ostatních jsou použity starší údaje, a tak je pochopitelně možné, že i tento nejaktuálnější adresář je plný chyb. Prosím všechny, kteří ve svých údajích chyby najdou, aby mi o tom dali vědět. To platí i o těch, kteří na pikniku byli, ale místo čitelné češtiny použili různé modifikace svého mateřského jazyka až po nerozluštitelné klínové písmo, případně některé kolonky úplně vynechali a tak jejich údaje v adresáři chybí.

Pojedeme obdivovat krásy podzimu do barevného kraje v okolí Turnova a Malé Skály, úkryt nám poskytnou četné převisy. Nezapomeňte láhev na vodu a fotografům vřele doporučuji nakoupit barevné filmy, protože pokud vyjde počasí, tak by byl hřích tu barevnou krásu podzimu nezvěčnit pro svá alba.

Sraz: pátek 19. října v 17:00 na Hlavním nádraží.

Vážení, drazí, využívám tuto zprávu k důležité informaci pro Vás:

1. Kapela MOTOVIDLO opět hraje a to v Mánesu každých 14 dní vždy ve středu. Příští hraní je 3.10.2001 a tak dále.

2. Můj osobní přítel a dobrý člověk pro vás otevřel nový vinárenský podnik jménem STODOLA, s výtečným vínem od Šťastného a s nádherným prostředím. Doporučuji každému z vás, vemte svoje partnery a děvčata a vyrazte na degustaci. Pozdravte toho, či tu, za pultem od Romana Krásy a oddejte se sladkému vychutnávání. Budete-li mít čas, odpovězte mi, jak se vám tam líbilo a zdali to byl dobrý tip.

S hlubokou úctou vám děkuje 1. vrchní vozembouchalista kapely MOTOVIDLO a tatík od Piškota a Piškotky - Roman Krása z Košíř / 22645862

Začíná nový školní rok a s ním se opět rozjíždí i činnost našeho roverského kmene. A jelikož došlo k některým organizačním změnám, je tu tento článek, by je uvedl ve veřejnou známost. Slyšte tedy:

Funkční složkou našeho kmene se stávají tzv. "mlaďoši", tj. povětšinou loňští a letošní přírůstky z oddílů.

Program pro ně prozatím zajišťuje Míla a Kašpra, eventuelně kdokoliv starší po dohodě (bylo jednáno s Parádou, Ferdou, Honzinou, ...) a postupně by si ho začali připravovat spíše sami.

Pravidelné schůzky máme jednou za čtrnáct dní ve čtvrtek od 18:00 do 20:00. Ostatní týdenní akce (zatím povětšinou taktéž ve čtvrtek) jsou přístupné všem. O víkendových akcích bude vždy předem známo, koho se týkají.

Má-li kdokoliv zájem přidat se či nějakým způsobem podpořit naši činnost, kontaktujte Mílu (33374853, 0607 948258) nebo Kašpru (6511287, 0605 101221).

A to by zatím bylo asi tak vše. Informace o naší činnosti budete dále nalézat v tomto

plátku, ať už o akcích příštích či konaných. (Zatím za sebou máme úvodní schůzku a skvělé kino s poněkud čajovou příchutí ?.) Nejbližší plánované akce naleznete v seznamu akcí (v závorce u nich je uvedeno Kašpra).

Za rok bude přečíslována telekomunikační síť v České republice a to v noci z 21. na 22. září 2002. Pokud chcete znát už dnes své budoucí telefonní číslo, navštivte internetové stránky Telecomu (www.telecom.cz/precislovani). Pokud jsem to pochopil správně, bude předvolba součástí telefonního čísla, takže nové devítimístné číslo bude v Praze vypadat např. takto: 251 615 328. A např. číslo do Pelhřimovského okresu, které je dnes 0366/397 208 bude přečíslováno na 565 397 208. Takže nejdřív dojde k přečíslování na digitální ústřednu (osmimístné číslo v případě Prahy) a potom na nové telefonní číslo, které vlastně až zas tak moc nové nebude, kromě některých "předvoleb".

Děkuji Muwínovi, Křemle a Báře za pomoc při úklidu a malování klubovny. Bez vás bych to s Padákem šmudlal o den déle. Za tu námahu to ale stálo, klubovna je teď super!

Děkuji Rychlíkovi, Puštíkovi a Báře za díl jejich práce na vlčácké vlajce.

Tak takový začátek jsem si opravdu nepředstavoval a jsem asi pěknej naivka, když mám ještě pořád chuť něco pro kmen dělat. Když se prý řekne "zahajovačka", všem "naskáčou pupínky" a nikdo nepřijde... Toho jsem si ale během předchozích let nevšiml! Myslím, že "piknik" byl brán jako zahajovací akce a podle mě většina z nás počítala s tím, že se u Bobra bude krom jiného probírat i budoucnost našeho kmene. A to se nestalo! Přinejmenším je to sprostý k nově příchozím z Parády a Vlčáků. Rychlík, Charlie, Psyché, Pišta, Vodnice, Iveta, Bára a v podstatě i Můrka, Vojta a proměněný Šákul - to není zrovna málo lidí. A oni čekali, co se bude dít, kdy se zase sejdeme. Ani já jsem nevěděl, jestli bude ve čtvrtek Clavis nebo ne. Je to snad samozřejmost? Hned několik lidí mi na toto nebylo schopno odpovědět! A tak jsem ve čtvrtek přišel a Šákul s "nováčkama" zrovna tak trochu hasil, co jsme my způsobili... smutná pravda! Nikdo nic neví a to mě žere! Škoda, že jsem nepřišel k Bobrovi včas.

Pro tenhle příspěvek by se stejně dobře hodil název "Přirozený vývoj", ale to by zaujalo o poznání méně lidí. K jeho stvoření mě inspirovaly různé výkřiky a hesla Marky, Alči, Ferdy nebo třeba Elzy ze závěru Kecafonu, které se v něm objevily v květnu a v červnu.

Proboha lidi, smiřte se s tím, že Clavis, jak ho nosíme v paměti z dob před třemi, pěti, sedmi roky, je nenávratně pryč. Je to minulost, kterou se už v takové podobě nikdy obnovit a vrátit nepodaří. Nevychovali jsme si žádné pokračovatele a nástupce a sami jsme už úplně jinde. Někteří jen utíkají před zodpovědností a prací, kterou málokdo ocení a jako záminku k tomu mají školu, práci nebo jiné důležité činnosti, případně konstatování, že na to prostě nejsou a nezvládli by to. No ano, skutečně si tohle o některých z vás myslím. Ovšem netvrdím, že je to hlavní příčina současného stavu.

Jsme ve věku, kdy se tak trochu mění hodnotová orientace - vystudovat, najít si dobrou práci, mít partnera, vlastní bydlení a taky jednoho dne založit rodinu a vychovávat děti. Je divné, že přitom jde skauting stranou a dostane se na vedlejší kolej? Jsou lidé, kteří zvládají naplno jak svůj osobní život, tak i řadu dalších aktivit včetně obrovského nasazení ve střediscích a oddílech a nedostávají se do konfliktů s časem a se svým okolím. Před takovými lidmi smekám. Nechci nikoho urazit, ale ukažte mi v našem středisku někoho takového. Když si cvičně sestavíte svůj žebříček hodnot, jak nízko bude středisko, kmen, oddíly?

Dobu ovládly peníze a mobilní telefony. To bylo vznešených řečí o zdraví, lásce, přátelství, rodině, poctivosti, pravdomluvnosti a nepřetvařování se, blablabla. Nestěžuji si, jen konstatuji. I já koukám, abych vydělal a ušetřil dost peněz na vlastní bydlení a rodinu. Bez peněz už dneska nejde vůbec nic. Bohužel. Jen nechápu, že to nevidíte a divíte se, že kmen a oddíly nikoho neberou a že každý jen hrabe na svém a je mu zatěžko něco obětovat pro společnou věc.

Když chci někoho vidět, tak mu zkusím zavolat a občas se i sejdeme. Druhá možnost jsou různé oslavy a podobné hromadné akce. Nečekám zázraky a tak nejsem zklamaný. Prostě to tak teď funguje a ještě pár let fungovat bude. Třeba až dosáhneme svého, budeme mít byt, trvalý slušný příjem a založíme rodinu, pak se zase poohlédneme po starých dobách a kamarádech a budeme se vídat mnohem častěji a mnohem radši než dneska. Kdo ví.

Zní vám to šíleně pesimisticky a nepřátelsky naladěné? Asi ano. Ale neberte to tak, vzniklo by nedorozumění, o které nemám ani v nejmenším zájem.

Letošní prázdniny byly první, kdy jsem díky pracovnímu procesu nebyl na táboře od začátku do konce. (Vloni to vlastně bylo také tak, ale mohla za to vojna a ne práce.) Vybral jsem si poslední týden tábora a v sobotu dopoledne vyrazil. Takže poslyšte první dojmy několik hodin po předčasném návratu v pátek 20. července večer.

Honzina mě vybavil precizní mapkou a tak jsem táborovou louku našel snadno. Do tábora jsem vstoupil v sobotu 14. 7. ve tři odpoledne a po prvním porozhlédnutí jsem měl všelijaké pocity. Nejsilnější byl ten, že zase rychle uteču, než se Vlčáci vrátí z puťáku a světlušky z pokladovky. Nakonec jsem si začal budovat postel v jednom ze stanů, protože do páchnoucího smetiště v týpku jsem vlézt odmítl. (Možná jsou to silná slova, ale tohle jsem skutečně zažil a nic nezveličuju.) Vlčáci se trousili z puťáku postupně několik hodin. Mezitím jsme s Ferdou a Erikem budovali táborový kruh a posléze i slavnostní oheň. Už během tohoto prvního odpoledne jsem zjistil zajímavou věc - na všechny otázky začínající "Kdo má na starosti to a to" jsem dostával stále stejnou odpověď: "Já ne, já už nic nedělám, zeptej se někoho jiného", případně "Já nevím."

V pondělí po odjezdu světlušek začal konečně samostatný vlčácký tábor. Začaly ovšem také dva dny deště. Mimo jiné se ukázalo, že věci mohou fungovat tak, jak mají, a i přes nepřízeň počasí probíhal normální program včetně Následuj, bojovek v lese, etap táborové hry nebo dešťového programu v týpku, při kterém jsme si užili spoustu legrace. Program a hladký průběh tábora kazily jenom dva podstatné fakty - Ivo a jím strhávaný David. U toho bych se rád zastavil. První týden tábora stál prý údajně za prd, protože se stavěním nepřijel nikdo pomoct a tak to stálo jen na pár lidech, kteří byli po prvních dnech stavění docela vyčerpaní. Odnášel to nejen program, ale také nervy a tudíž vzájemné vztahy mezi všemi na táboře. Navíc to trvalo velmi dlouho. Druhý týden zase rozkouskoval návštěvní den, samotka a puťák, a tak se začalo v podstatě až ten poslední týden. Nic moc, že?

I přesto ten poslední týden vypadal velice slibně. Podařilo se nám připravit poměrně pestrý program a i přes drobné chybičky se dařilo a o dřinu ani o zábavu nouze nebyla. Ale ouha, ještě je tu Ivo! A ani David a jiní v tom nejsou zcela nevinně. Myslím tím třeba také Padáka, Lochnese nebo Bobra s Ferdou (nás ostatní velké zapálené rovery-pomocníky nevyjímaje), protože na tom, jak se kluci chovali na táboře, se podle mého názoru velice podepsal laxní přístup během celého roku. Jak jinak si vysvětlit, že je možné slyšet (třeba zrovna od Iva) něco o tom, jaký jsme my vedení kreténi a debilové nebo to, jak třeba zrovna Ivo posílá svého kamaráda z oddílu do p... (ale neříká nic tak jemného jako prdel). Řekněte mi někdo, kde je chyba.

Vrcholem a zlatým hřebem celého týdne bylo konstatování (koho jiného než Iva a Davida), že na nějaké dotažení pokladovky do úplného konce se kašle, protože stejně ten poklad musí dostat, když to mají přece zaplacené. Na poznámku, že si ho musí zasloužit, je jednoduchá odpověď - já se ti z nějakého pokladu nepos... a jestli mi ho nedáte, tak si to pěkně odskáčete a stejně mi to zaplatíte. Připadáte si jako v jiném světě? Omyl, stále nic nezveličuji, jenom to tak trochu zjednodušuji a zhušťuji do těch pár vět, které na to mám. A kam až to dospělo? Když byl David požádán, aby při bourání vytahal hřebíky z prkýnek, které měl na posteli, prohlásil, že to dělat nebude, protože on to má zaplacené. Že to nemá logiku? A to vadí? V té chvíli jsem si zabalil a odjel pryč, protože i moje trpělivost má své nepřekročitelné meze.

Přes všechnu tu hrůzu, kterou jsem právě vylíčil, se mi na vlčáckém táboře moc líbilo, bylo to tam s klukama fajn a příští rok bych chtěl jet zase. Hlavně proto, že oddíl netvoří jenom dva neuvěřitelní zabedněnci, ale i řada správných kluků, kteří si zaslouží co nejlepší tábor se vším, co k němu patří. Jenom by to chtělo alespoň 15 kluků, protože devět je dost málo. A také by to chtělo, aby i Bobr vylezl ze své flegmatické ulity a začal věci dotahovat do konce.

Možná, že je to ode mě sprostý, takhle kritizovat a "popichovat" a mít jenom spoustu řečí. Ale já tam byl a týden tábora se vším všudy prožil. Vím, jak je těžké vést dobře oddíl, co to stojí času a úsilí. Bobr s Ferdou to mají možná těžší, než jsme to měli my s Lukášem, nijak nezlehčuji jejich práci a zásluhy. Jenomže s některými věcmi se nikdy nesmířím a budu je kritizovat a rýpat do nich, protože i moje trpělivost má své nepřekročitelné meze.

Muwín mě požádal, abych zcenzuroval jeho článek "Vlčácký tábor", ale já raději volím písemnou odpověď. Nemyslím si totiž, že by napsal něco, co by vyloženě nebyla pravda a především jsou to jeho názory a dojmy o situaci na našem táboře. Vážím si Muwínova kroku, protože takto mohu okamžitě reagovat. Doufám, že nic nevynechám, protože vinou hardwaru jsem o původní odpověď přišel a Muwínův článek už nemám před sebou.

O našem nepořádku v teepee a na táboře vůbec: Je neomluvitelné, když vyžadujeme od kluků, aby si uklízeli a sami to neděláme. Uvědomoval jsem si to již tehdy na táboře a snažil jsem si kdykoli jsem měl trochu času poklidit své věci. Myslím, že většinou vcelku úspěšně. Ale v teepee jsem nebydlel sám a když kluci odjeli, nevěřil jsem svým očím: věci rozházené na postelích a kufrech, špinavé svršky a spodky vysypané asi z batohu, protože pytel na "radioaktivní odpad" byl ponechán doma jakožto zbytečnost navíc. A celé věci nasadily korunu holky z vedení Letorostu s Rychlíkem, kteří u nás vegetili, pravda s mým nadšeným svolením, a uvařili si na ohništi oběd. Krom toho, že zapomněli na dva strávníky připravující část pokladovky pro Světlušky a nesoucí při tom batohy s nákupem, pozapomněli i na to, že by si po sobě měli uklidit. Nakonec jsem se o to postaral já druhý den, tj. po příjezdu Muwína... A ještě do dneška nemůžu zapomenout na to, jak po odchodu kluků zůstali v nářaďáku celty zmuchlané na zemi! Nepořádek v kuchyni pak byla kapitola sama pro sebe. Vinu na tomto stavu neseme všichni, kdož jsme si to uvědomovali...

Program na táboře se rozhoupával jen velmi těžko. Po pěti dnech stavění (to už jsem toho měl plné zuby a odmítal jsem začít s něčím, jako je stavba kozy nebo třeba stožáru, protože jsem měl pocit, že někteří pracují méně, než by mohli) to vypadalo, že se program pomalounku rozjíždí, ale těžkou ránu nám zasadil pan Janda, který přijel traktorem a s úsměvem nám sdělil, že potřebuje pomoc s nakládáním sena. Odmítněte... Jeli skoro všichni. Dopoledne se protáhlo do odpoledne a já mezitím "pěnil" v táborové službě u kamen! Ale aby toho nebylo málo, máme před sebou rodičovský den a zanedlouho i puťák, na který jsem se rozhodl nejít, abych nabral síly a předělal program posledního týdne.

Nevím proč, ale po odjezdu Letorostu se všechno změnilo jakoby "mávnutím kouzelného proutku". Důležité bylo, že jsem měl zase chuť něco dělat, a tak se konečně "ledy pohnuly". Ani deštivé počasí nám moc nevadilo. Pohoda přišla také díky Muwínovi, který nám ukázal, jak vypadá správná služba - odbyla nám tak minimálně jedna starost. Ale byla tu ještě dvojice Ivo - David. Když se nic nedělo, nadávali, když jsme začali s programem, nechtělo se jim... Davida znám, míval podobné úlety odjakživa, ale vždycky jsem na něj platil, takže byl asi problém v tom, že se ti dva dali dohromady. Přitom během roku nevypadali na nějak velký kamarády. Za zmínku stojí to, že David vyhrál táborové bodování! Ivo? Myslel jsem, že se změnil, před táborem to dokonce vypadalo, že pokročí v nováčkovské, tak jsem ho v tom začal více podporovat. Ale přišel tábor a byl to zas ten mrzutý Ivo, kterému se do ničeho nechce. Chytal se každé příležitosti, kdy mohl ostatní štvát proti vedení. Já jsem pro něj už dva roky nepřítel číslo jedna a nevím proč. Snad že po něm pořád něco chci... Ivo do oddílu asi nepatří, David chodí hodně kvůli rodičům. No, ještě uvidíme. Byl snad ale problém ve špatném přístupu ke klukům během roku? Nemyslím si, že by tomu tak bylo. Žádné potíže tohoto typu se neobjevily a řekl bych, že mě kluci docela respektovali. Umím být autoritou, pokud tomu chci. Nerozumíte? Jednoduše jsem byl na táboře v určitých chvílích docela psychicky, ale někdy i fyzicky unaven a takový jsem pak pochopitelně jako vedoucí nepoužitelný. Pravda je, že od toho nás na táboře bylo víc, ale když musíte věčně hlídat i Lochnesse a Padáka, aby nedělali lotroviny, tak je to těžké. Uznejte, že není možné, abych klukům něco zakazoval, když to v zápětí dělají i tihle dva! Přístup by rozhodně měl změnit i Bobr.

Kdyby nás bylo na táboře víc, nemohli by dva lidi zmařit téměř veškeré snahy o rozběhnutí programu. Kdyby nás bylo víc, program by nebyl ohrožen, když někdo onemocní. Kdyby nás bylo víc, nemuselo by službu zastávat skoro samotné vedení. Kdyby... Ale proč nás vlastně jelo na tábor tak málo, když v březnu bylo kluků devatenáct? Před táborem se započala hluboká krize, která zanechala následky až do teď. Neměla, myslím, nic společného s mým odchodem kvůli maturitě. Starší kluci si našli "jiné koníčky" a rodiče některých nováčků si naplánovali dovolenou v termínu tábora, přestože od října věděli, kdy plánujeme na tábor jet, a nehodlali na tom pochopitelně nic změnit. Takový "dospěláky" bych nejraději nakopal do ři... Ale kluci v tom určitě také nebyli zcela nevině. Vina je pak určitě i na naší straně. Do budoucna musíme zlepšit komunikaci a vztahy s rodiči nově příchozích nováčků.

P. S.: Odpusťte mi případné chyby a překlepy, ale já to chci stihnout ještě do prvního Clavisu, takže nemám čas na nějakou kontrolu.

Závazně se přihlásilo včetně mě dvanáct lidí, ale zbylo jen osm schopných. Podařilo se mi získat další tři hráče, ale přišel z nich jediný! Nakonec se nás sešlo devět nadšenců, kteří hodlali změřit své síly v tomto úchvatném sportu.

Vytvořily se dvě skupiny, každá zabrala jeden stůl. Po lehkém rozpinkání začínají první zápasy, které se hrají na malé sety (tj. do 11 b.). Jde o hodně, vždyť ze skupiny postupují pouze tři nejlepší! Každá chyba se trestá. Je to hra nervů, napětí, postřehu, ale i štěstí. Hráči doslova hypnotizují malý bílý míček, který sviští sem a tam a odráží se o dřevěnou desku hracího stolu, ale i o jiné věci, které jsou ve vlčácké klubovně.

Všechno probíhá rychleji než se předpokládalo a brzy jsou známa jména všech postupujících. Na řadě jsou vyřazovací zápasy! Systém "nejlepší vs. nejhorší", hraje se již na velké sety (tj. do 21 b.) ... Vítězové neskrývají svou radost z postupu do finálové skupiny, stejně jako poražení své zklamání z vyřazení. Turnaj se chýlí ke konci. Ve finále hrají skutečně ti nejlepší, ale jen jeden jediný nade všechny vyniká - Lišák. Lišák! Během turnaje neprohrál jediný set!

... Pouštíme se do nanukáčů a čokolád. Putovní pohár ještě není suchý (natřít barvami ten starý květináč mě totiž napadlo až ráno v den turnaje) a tak jsem se s Lišákem dohodl na předání na úterní tělocvičně (která byla vážně super!).

A jak dopadli ti další? 2. Honzina, 3. Padák (v základní skupině sice Honzinu porazil, ale na to se ve finále nahraje), 4. Bobr, 5. Jája, 6. Lochness a 7. - 9. Peggi, Zajda a já:- ((. No, nutno podotknout, že základní skupiny byly dost nevyrovnané, ale z čeho jiného než ze samoohodnocení hráčů na přihláškách jsem mohl vycházet? Pro příště už to bude něco jiného. Jo, stěžuju si, protože jsem byl ve "skupině smrti", kterou tvořili pouze tři finalisté a já! Dostal jsem taky jediný dva "kanáry" turnaje (ale za to už si můžu jen já sám). Jinak snad byly kompletní výsledky umístěny na internetu - Honzina je slíbil dát Kubovi, pokud se tak stalo, určitě vám to sem Kuba napsal.

Myslím, že se akce líbila všem. Bál jsem se, že ti, co zrovna nebudou hrát, se budou nudit, ale obavy se nepotvrdily, protože i sledování samotné hry je zajímavé. A protože turnaj trval asi dvě hodiny, tak pro příště víme, že se můžou hrát zápasy na velké sety i v základních skupinách. (Děkuji Bobrovi, že sehnal zařízení pro zvukovou kulisu.) Závěr je asi takový: Kdo nebyl, rozhodně o hodně přišel. Proto se nezapomeňte přihlásit příští rok! Přece nenecháte pohár zase Lišákovi! A Lišák se určitě bude těšit na kvalitní (a natrénované) soupeře. Už se těším jak vás vyklepnu....

Na závěr ještě malá story:

Před odchodem z klubovny si Lišák všimnul obrovské hromady plastových lahví od různých limonád, jejichž sbírání bylo součástí Ekohry družin (která se nepovedla, krom nadšení Honzy Dubce, hlavně proto, že ji už ke konci roku neměl kdo hrát), přesněji - všiml si víček, kterými jsou opatřeny. A tak začalo velkolepé sundavání těchto víček a sešlapávání lahví. Když jsem pak ještě otevřel skříň, kde byla "další várka", málem to se všema švihlo. Ale Lišák řekl: "Když jsme to začali, tak to přece taky doděláme, ne?" A tak je to taky správné. Po skončení akce se v klubovně vznášel limonádový zápach, podlaha byla celá ulepená... ale dík. Víček bylo nasbíráno skutečně požehnaně.

Dostala jsem radu napsat tento článek. Dlouho jsem se rozhodovala, hledala jsem klady i zápory (spíše výmluvy)... Nakonec jsem sama sebe k napsání přemluvila. Ale jestli si článek budete moci přečíst v Clavisu nebo skončí v koši, to si opravdu ještě nejsem jistá.

Mám zdravotní problémy. Objevily se nečekaně, nepříjemným způsobem, v červenci na mé dovolené. Začaly už nejméně čtvrt roku předtím, ale to jsem si neuvědomila ani já ani nikdo z mého okolí. Není to nic tak hrozného, ale přece jenom je to pro mě těžké se vším se vyrovnávat. Snažím se být doma, v práci i všude jinde v pohodě. Myslím, že se mi to docela daří. Ale moc dobře si uvědomuji, že jsem nevyrovnaná, přecitlivělá... A že moje okolí to nemá se mnou lehké. Potřebuji trochu času... Nechci se vymlouvat, stěžovat si, nechci aby mě někdo litoval - ani nic podobného. Jen chci, abyste věděli, co z velké části může za mou celkovou nevyrovnanost. Nerada bych vás kvůli všem těm blbostem, co se dějou v mé hlavě, ztratila. Snažte se mě prosím pochopit, bude-li to alespoň trochu možné...

Děkuji Zajda

PS: Raději bych vám to řekla, ale alespoň zatím nedokážu přijít před více lidí a říct: ,,je to tak a tak". A článek je co nejstručnější, protože jinak bych se do všeho jen ,,zamotala".

Předně si pokládám otázku, jak moudré bylo letos uspořádat oddělený tábor Parády a Vlčáků. Pro hovoří to, že už jsme si od sebe potřebovali odpočinout a Vlčáci chtěli bezesporu nabýt pocitu samostatnosti. Ale v dobách maturit a zkoušek na střední a vysoké školy jaksi zbývalo méně času na přípravu a podle toho se také věci odvíjely. Ať se mi nikdo nesnaží namluvit, že tábořiště byla sehnána včas a že je normální, když stany pro děti přijedou čtvrtý den tábora po přívalu deště nebo že se neví, že nemáme z čeho postavit kamna. A byl jsem to já, kdo pak před rodiči otíral čelo kapesníkem... Mluvím jenom o jednom z táborů, ale na tom, aby se zajistily tyto základní požadavky pro řádné uspořádání tábora, spolupracovaly obě strany. Jestli v tuto chvíli namítáte, že já pro toto neudělal zhola nic, pak je mi líto, že vás to vůbec napadá... Nevím, zda byly problémy dohodnout se s panem Jandou nebo si závěrečné vyjednávání vzal na starost Bobr s tím, že to už zařídí, ale nezvládl to. Každopádně to vypadá, že vlčácký tábor BYL NA ČERNO!!! Zná někdo vůbec celou pravdu?

Též mě velice mrzí, že se nenašel nikdo, kdo by nám pomohl se stavbou tábora, přestože jsem zvolával, že pomoci nám bude více než třeba. Nedostatek pracovních sil se projevil v tom, že se stavění enormně protáhlo, a tím byl značně nabourán naplánovaný program na táboře. Pokud k tomu budeme přistupovat takto, nebudu příště odmítat pomoc ochotně nabízenou některými rodiči. Než vůbec tábor začne, nebylo by od věci, kdyby byl již z části postaven nebo snad nebude problém, když budeme jezdit na jedno místo ve dvou termínech... A nevím, Muwíne a Vojto, nakolik správné je stavět se k problému, který se vyskytl, tímto způsobem. Vězte, že po vašem odjezdu bylo již vše v pořádku a že tábor se v devíti lidech nebourá příliš snadno...

Suma sumárum to znamená, že tábor se příliš nepovedl ani po stránce programové, ač byl program připraven více než slušně (minimálně já jsem odjížděl se spoustou nepoužitého programu). Zhodnocen byl známkou tři, což bohužel v tomto případě neznamená dobrý...

Ale mám-li se vyslovit pro to, zda příští rok udělat tábor oddělený, pak odpovídám: ROZHODNĚ ANO! Získali jsme mnoho důležitých zkušeností, které by stálo za to zúročit již v příštím létě. Tedy bude-li pro koho tábor pořádat, protože pro devět kluků to nemá cenu...

Howgh!

V pátek jsem šel spát sice už o půlnoci, ale do dvou jsem se jenom převaloval a pořád jsem nemohl usnout. Jednak jsem myslel na sobotní závod a jednak i na spoustu dalších věcí (koupil jsem si akvárko, dostal jsem zadanou diplomku).

Ráno jsem vstával v pět, protože vlak mi jel ze Smícháče v 6:44. Jak je mým zvykem, celé ráno jsem si říkal, jak mám ještě hodně času a pak jsem to málem nestihl. Vlak byl naštěstí přímý, takže jsem se ještě asi hodinu prospal. Po cestě vlak chytil drobné zpoždění, ale přihlášku jsem nakonec stihnul.

Na startu byli skoro samí profíci, příchozích bylo jen pár (v poměru asi 70:10). Aspoň tři čtvrtiny závodníků mělo neopren a po chvíli jsem pochopil proč. Voda byla pěkně ledová a když jsem do ní skočil, čtvrtinu trasy plavání (zkrácené na 1300 m) mi trvalo, než jsem se v té ledárně naučil dýchat. V první čtvrtině jsem dělal jenom kraťoučká tempa a hlavu jsem měl víc času nad hladinou než pod ní. Po prvním okruhu jsem záviděl těm, kteří vyrazili jenom na poloviční trať, ale pak jsem se chytil (voda byla ve vzdálenější části rybníka odhadem o dva stupně teplejší) a nakonec jsem to doplaval docela obstojně (předplaval jsem i pár kraulistů).

Když jsem vylezl na břeh, klepal jsem se jako osika. Utřel jsem se, převlíkl, mokrý plavky vyměnil za suchý slipy, obul boty na kolo a vyrazil. Trať naštěstí začínala do kopce, takže jsem se celkem rychle zahřál a hned od začátku se mi jelo docela dobře, i když část trasy lehce poprchávalo.

Na kole jsem zjistil, že jsem plavání zvládnul za 30 minut, i když jsem čekal alespoň 45 (pravda, na plné vzdálenosti 1500 m). Na triatlon jsem jel s tím, že bych ho rád zvládnul za 3:30, můj životní cíl je mít to pod 3 hodiny. A moje hlavička si to začala počítat a zjistila, že když budu mít kolo za 1:40, tedy každý ze čtyř úseků za 25 minut, mohl by se mi můj sen splnit už dnes. A každý úsek jsem skutečně za 25 minut zvládl, poslední dokonce o něco rychleji, takže jsem se v mém "limitu" stihnul i přezout na běh.

Ke konci kola jsem se na běh už celkem těšil, jednak už mi dělaly problémy kopce a jednak mě štval můj hendikep horského kola (všichni až asi na tři výjimky měli silniční).

Běh jsem si rozvrhnul na 50 minut, každý ze čtyř úseků tedy na 12:30. První úsek jsem měl nepatrný skluz, ale ve druhém jsem ho dohnal. Běželo se mi celkem dobře a běžel jsem s výjimkou jednoho kopce celou dobu. Po třetím úseku jsem měl skluz minutu a říkal jsem si (cituji): "Teď musíš hejbnout prdelí, jinak to nestihneš." Tak jsem v posledním úseku hejbnul prdelí a vydal jsem ze sebe celý svůj zbytek sil a ... stejně jsem to nestihnul - celkový čas 3:02:00.

Po doběhu to nejprve bylo trochu zklamání, protože jsem na ten čas makal předchozí tři hodiny a celou dobu mi to vycházelo, až v posledních pěti kilometrech jsem si to prohrál. Ale po chvíli jsem si uvědomil, s čím jsem tam jel a s čím odjíždím a řekl jsem si, že mě to aspoň bude pořádně motivovat pro příště (konec konců také na plnou trať, protože kromě zkráceného plavání bylo zkrácené i kolo na 36 km).

Celkově vzato z toho mám velikou radost, především to byl vynikající zážitek. Skončil jsem čtvrtý od konce, vyhrál chlápek ve věku 45 let v čase 1:58. Tak si říkám, že mám nejlepší léta ještě daleko před sebou... Pro příště musím zlepšit především kolo (jak svou schopnost na něm jezdit, tak asi i horské vyměnit za silniční nebo alespoň trekingové) a zlepšit celkově fyzičku, protože i když se mi běželo dobře, tak 10 km normálně běhám lépe.

Když srovnám triatlon s maratonem, má u mě jasně vyhráno triatlon. Když jsem loni běžel maraton, běžel jsem ho s tím, že to je nad mé síly a celou dobu jsem běžel tak, abych se pokud možno neunavil a abych co nejdéle vydržel. V podstatě jsem se vůbec nesnažil a byl to spíše boj o přežití. O tom, že zvládnu triatlon, jsem pochyby neměl a měl jsem i příležitost se snažit a pořádně zabrat. To se mi na triatlonu líbí především. Pak je taky příjemné, že se můžu normálně hýbat, nic mě v podstatě nebolí a nemám problémy s chůzí ani s jiným pohybem. Po maratonu (i po půlmaratonu) jsem nemohl dva dny chodit.

Hodlám se tu, ještě s čerstvými zážitky v hlavě, rozepsat o letošním Classic Marathonu Rychnov nad Kněžnou - třetí ročník.

Já jsem letos vyměkla a po zhodnocení mých možností a kilometrech v nohách jsem se rozhodla, že se nebudu účastnit jako běžec, ale pouze jako kolista... správněji cyklista.

Letos to bylo o něco hektičtější než loni, na poslední chvíli se nevědělo, jak se pojede, kdo pojede, kdy se pojede... Všechno dopadlo dobře a jelo se... tedy jeli jsme... Myšák - ten nás vezl, Lišák - ten byl nervózní, a já - já jsem se vezla.

Startovalo se v neděli šestadvacátého srpna v deset hodin dopoledne (měla se konati a konala se nepředstavitelná pouštní vedra) a my jsme vyjížděli téhož dne v sedm.

Tak ono po ránu bylo velice příjemně, ovšem jak se čas šinul, slunce se činilo a teplota počala subati, pardon, to mám ze španělštiny, stoupati.

Do Rychnova, mimochodem Myšák si tento název ne a ne pamatovat, rýp, jsme dorazili necelou hodinku před startem. Lišák se šel udat, nachystali jsme si kola, ... probíhala nezbytná příprava našeho favorita, želízka v ohni, rychlonožky a vytrvalce Lišáka...

Letos se účastnilo o něco více borců běžců - šestatřicet mužíků a jedna ženina, o té později.

Letošní ročník se zdál být poněkud "smutnější", chybělo mnoho sponzorů...

Prezénčka před vypálením znamení pro začetí se pocení a supění se tentokráte prováděla důkladněji a po vyvolání všech čísel a výkřicích "zde", "tady", "jo" atakdále se rozjelo to pravé nefalšované... ten maraton!

Vážení přátelé, vedro bylo dost hmatatelné a 42 km a nějaké drobné je 42 km a nějaké drobné, a i ty drobné na konci už nejsou vůbec drobné. Alespoň ten nepříjemný vítr minulého ročníku si dal pohov. Řeknu vám popravdě, takhle z kola profil trati vypadal ještě hrůzostrašněji, než když jsme minulý rok nevěděli, do čeho jdeme. Brr. Ovšem krajina rychnovská je kouzelná.

Pití, neboli tzv. občerstvovačky, na trase fungovalo bezchybně. Co mě mrzí je, že jsem si letos ani nehltla té dobré rychnovské vody. O Lišáka jsme se, myslím, starali s nasazením a obětavě, pití měl, banán měl, křeče měl, masáže měl, ... a dost toho měl snad každý, kdo se účastnil.

Na onu jedinou holčinu v závodě se provalilo, že se nechala, nevím jak a nevím kým, popovážet (nechápu o čem pak takovýto závod má být, jestli se tomu vůbec dá říkat sportovní výkon), takže ženská kategorie byla letos bez umístění. Někteří z borců, včetně našeho Lišáka, se po skončení závodu, po proběhnutí cílem, vrhli bezhlavě, no spíš bez triček, do místní fontánky uprostřed náměstí a chladili si zmožená těla.

A slovo závěrem? Myslím, že to byl jeden krásný a velice těžký maratón, a i když na jedné straně jsem ráda, že jsem se neúčastnila, snad rozumně, na straně druhé vím, že jsem o něco přišla.

Gratuluji Lišákovi k jeho výkonu, který se pohyboval několik minut pod 4 hodiny. Vylepšil si skóre z minulého ročníku!

Jinak lidi doufám, že jste si užili prázdnin a dovolených ... já sice ne, ale stále žiju.

Pomalu se již šeřilo, když se v dálce objevily první vrcholky stromů. Vál jen lehký vánek, rackové se neurvale handrkovali o kousek nějakého pečiva a flotila, unavena po několikadenním putování, během něhož sloužila k obveselení cizokrajných národů, se s radostí nad spatřeným cílem ukotvila k spánku. Vlnky něžně narážely do přídí malých plachetnic, které si dosud pluly bok po boku a náklonnost mezi nimi rostla úměrně s trváním jejich plavby. Zavládlo majestátné ticho. Spravedlivý spánek zvítězil, sny o dalekých krajích započaly. Nikdo netušil, co všechno se odehraje v příštích čtrnácti dnech...

A taky že jsme nestačili kulit oči. Ten tam byl vlahý větřík, hned první mohutný náraz přicházivší vichřice nás rozfoukal po širém okolí. Ke všeobecnému zděšení přispělo i zjištění, že se naše vratké kocábky nacházely volně roztroušeny mezi nekonečným množstvím ostrovů... No, abych nepřeháněla, v závěru plavby jich bylo zjištěno dvanáct. A jeden velký. Ale zdálo se jich být opravdu mnoho.

Před námi byla otázka: Co teď? Kudy dál? Proudem zanesena mezi pevniny Kultura a Estetika a Vedení oddílu, jala jsem se, stejně jako ostatní, nasměrovat svou loďku zpět k vytouženému cíli. Tajemný ostrov Gemini se rozprostíral uprostřed mezi námi. Někteří jsme již jasně rozpoznávali stožár s vlajícím šedohnědým praporem, společnou motivací nám byla do paměti vrytá mapka k pokladu: vůdcovskému odznaku. Jednotný životní styl, touha dokázat, co v nás je a znak expedice na pravém rameni - to je to, co nás spojovalo. Pevná přátelství, nabyté zkušenosti a obrovská podpora obyvatel ostrovů - to vše nám pomohlo. K činovnickému slibu jsme dopluli všichni.

Takhle nějak by se dal popsat lesní kurz Gemini z pohledu Castora - účastníka vůdcovské části. (Pozn.: Kurs je společný s Polluxi - zájemci o instruktorské zkoušky.) Samozřejmě, že v tomto poetickém pojetí nebylo místo na zmínění nechybějících her, desítek přednášek od největších skautských odborníků v republice i našich zkušenějších brášků a sestřiček, fascinujících rituálů a nepřekonatelných pomazánek šéfa kuchaře. Nepsala jsem ani o hledání nejvyšší pravdy a lásky či nalezených odpovědích na otázku Proč zrovna skauting? Ale to všechno a ještě mnohem více se odehrálo ve dvou jarních víkendech a prázdninovém běhu Gemini.

A ty, bráško či sestřičko, chceš-li načerpat novou chuť a sílu ke skautování, poznat spoustu báječných lidiček a ještě navíc složit vůdcovské zkoušky s pověstí nejtěžších v republice... Neváhej. Já jsem rozhodně nelitovala.

Život kočovně-divadelnický

Na začátku se na brněnském Dýchánku potkali Chuť (zkusit nějaký společný prázdninový podnik) a nesmělé, červenající se Zalíbení (v nějakém divadelničení, osmělené Skautským dramatem). Nejprve chtěli do party přibrat ještě Koníka s Vozem, ale když byl po peripetiích sehnán jen Vozík, menší bráška toho z Divokého západu, řekli si, že seženou-li i pár lidiček, tak to nevzdají.

No, do poslední chvíle nebylo potvrzeno obsazení, domluvy probíhaly oklikami a ještě k tomu ve zkouškovém a tak jistý byl skoro jen sraz první prázdninovou sobotu v Telči. Začalo nás sedm, brzy se ale počet zaokrouhlil na deset, převahu měly holky.

První noc jsme přespávali kousek za městem, kuli plány o tom, jak dobudeme jižní hranici naší vlasti a těšili se na příjezd vozíku následující den. V neděli nám na nádraží při spatření čtyřkoláku ihned "stouplo herecké sebevědomí" a k jarmareční písni a originální zpívánce režisérky Lenky jsme na místě nacvičili Čapkovu pohádku O pyšné noční košilce. Ve veselé náladě jsme vyrazili na telčské náměstí, rozverně ho obkroužili a zvali na představení. Až na to, že jsme si spletli hodiny, kvůli dešti hráli do prázdných podloubí a zprvu hledali byť nemluvné, ale platící diváky, se dá říci, že jsme v počátcích byli hlavně stateční. Málem jsme na Telč zanevřeli, ale nakonec jsme skončili i s výdělkem. Následující dny jsme se snažili pilovat naše výkony (zpěv, hru na harmoniku, dramatické umění) a hlavně improvizaci. Všechno bylo totiž většinou jinak, než se zdálo být předchozího večera, kdy jsme v klídku při ohýnku jako cikáni plánovali den další. Publikum se měnilo, jiné byly děti na dačickém hřišti (trpělivé), jiní cyklisté v renesančních Slavonicích (kvůli mrakům uspěchaní). Nelehké občas bylo najít kompromis mezi vyhládlými žaludky (hladový jako herec!), které vždy po příjezdu do civilizace bažily po posilnění, a uměleckými ambicemi, které věštily také nějaký ten peníz do kloboučku. V kvapu se vždy hledaly kulisy, rekvizity a maňásci - zvláštní postavení měl Pejsek alias milovník a sebevrah Jan Prskáček (ve skutečnosti ovšem maňásek čerta). No, alespoň jsme v divácích podporovali fantazii.

Pravá žeň nám nastala na hradě Landštejně, kde jsme na hradním nádvoří sehráli hned tři představení, jedno pro skauty tábořící v hradbách, jedno námi rovnou překládané do italštiny. Řada došla i na zatím nevybalené drama Hipolytos v originálním pojetí - jeden herc předvádí gesta, druhý roli mluví.

Vozík statečně drkotal nejprve po silnicích, později si troufl i na výmolů plné lesní pěšiny. Protože nás bylo více a přes sehranost jsme neměli mnohdy jednotný názor, musel si čtyřkolák často vyslechnout: "Budeme hlasovat o tom, zda budeme hlasovat!" Ne vždy je ovšem demokracie to nejjednodušší! Na konci týdne byla naše společnost TICHO PO PĚŠINĚ (podle rachotu kol) otrkaná, začouzená a spokojená s výdělkem. Vidět jižní Čechy s maňáskem v ruce vůbec není tuctové.

Zdravíme z našeho prvního Indonéského ostrova Sulawesi!

Dneska je to poprvé, co se nám podařilo najít fungující internet, a tak po 23 dnech užíváme klávesnice a můžeme se s Váma podělit o naše zážitky.

Po příletu do Jakarty jsme asi 2 noci bydleli u naší indonéské kamarádky Agnes a další 4 dny jsme strávili na obrovské lodi PELNI, kterou jsme dojeli do Palu (centrální Sulawesi). Jeli jsme ekonomickou třídou a byli jsme jediní běloši na palubě. Všichni se na nás smáli a chtěli se s námi vyfotit. Stali jsme se přes noc králem a královnou krásy a zároveň velkou lodní atrakci. Při kontrole lístků jsme je nemuseli ukazovat, protože všichni věděli, že jedeme až do Palu... Dost velkej problém byl ovšem s lodní stravou - 4 dni suchá rýže a odporná ryba, kterou i místní okamžitě vyhazovali do koše.

Prvních 5 dnů na pevnině jsme strávili v tropickém pralese, kde jsme si připadali jako ve velké botanické zahradě a taky jako ve skleníku. Cestou jsme potkávali bushmeny, kteří káceli ratan a pak ho splavovali po řece (u nás doma známe ratanový nábytek, že). Všude okolo byla super rýžová políčka!

Pokračovali jsme směrem na jih a jeden týden jsme strávili v oblasti Tana Toraja. Několik dní jsme bydleli u vesnické rodiny, stolovali s nima na bambusové rohoži na betonové podlaze. K jídlu byla opět rýže, ale tentokrát s lepší přílohou než na lodí! K snídani vajíčko, k obědu zelenina, k večeři maso. A vždycky jako zákusek banány ze zahrádky.

Torajové mají velice zajímavé ceremonie pohřbívání rodinných příslušníků. Postaví velké tribuny z bambusu pro hosty a svou obrovskou rodinu. Každý pozůstalý musí koupit několik vodních býků, které se pak podřežou a hosti to snědí. Celá ceremonie trvá průměrně týden, pokud je mrtvý obzvlášť důležitý a bohatý, tak i déle. Za oběť padne i 120 vodních býků. Proto celý život děti šetří peníze, aby rodičům mohly vystrojit pěkný pohřeb.

Zítra nasedáme na loď a po 30 hodinách dorazíme na Flores.

Tak opět u Internetu...

Jeden týden jsme strávili na Floresu. Překrásná byla sopka Keli Mutu se třemi jezírky v kráteru. Každé jezírko jinak zbarvené a barvy se s lety mění. Bylo super počasí a byli jsme tam sami. Bohužel další zážitky s Floresu už nebyly tak dobré. Pétě bylo pořád špatné a navíc nám vykradli zamčený hotelový pokoj. Přesto můžeme bez větších problémů pokračovat v naší cestě.

Z ostrovů Flores jsme jeli výletní lodí přes ostrovy Rinca a Komodo směrem na západ. na Komodu a Rince žije varan komodský - téměř vyhynulý druh a spoustu jiných divokých zvířat. na Red Beach jsme viděli červené a modré korálové útesy se spoustou barevných pruhovaných rybiček. Večer kolem naší lodi skákali delfíni a sem tam létající rybky.

Na dalším ostrově Lombok jsme strávili už skoro týden. Vylezli jsme na další sopku Rinjani (3726 m.n.m.), a protože jsme byli jediní, kdo si nesl všechny věci sám, stali jsme se pro všechny okolo hrdiny. Dokonce i nosiči jiných turistů nám blahopřáli a sem tam darovali nějaké jídlo, byli na nás moc milí.

Zítra odjíždíme na Bali a jsme hrozně zvědaví na jejich tradiční loutkové divadlo. Ahoj, těšíme se domů a na naši českou pestrou kuchyni.

P.S. Podařilo se nám nahrát několik unikátních zvukových záznamů na MiniDisc, tak doufám, že se nám podaří Vám předvést naši cestu v plné kráse. Filmů už je plná kupa :-).

Zdravíme z Jávy

Tento týden začal ve znamení sopek. Byli jsme nejdřív na Kawa Ijen - sirné doly. Indonésani zde nosí 70-100 kg náklady síry ve dvou koších na bambusových tyčích přes rameno. Celý sopečný kráter ještě vyplňuje zelenomodré termální jezero. Příroda jako z jiné planety.

Další sopkou bylo Bromo - hodně turistické místo, ale přesto byl hezký výhled. Bromo je malá nová sopka, která nedávno vyrostla uprostřed obrovského vnějšího kráteru Tengger.

Teď už nás čeká jenom Borobodur a Prambanan - chrámy, které patří do UNESCA.

Přiletíme dle plánu ve středu 5.9. v 9.30 ráno na Ruzyň. Těšíme se na Vás a na české jídlo (i když na Jávě vaří výborně).