Na stovce jsme se dohodli, že půjdeme do divadla Járy Cimrmana nejspíš na Ztrátu třídní knihy - zjistím, kdy je předprodej a musíme pak hromadně jít stát frontu (na člověka dostaneme přibližně 4 lístky a to ještě snad jen 2 na jedno představení). Dejte mi prosím vědět, kdo byste měli zájem zúčastnit se naší hromadné kulturní akce, ať vím, na koho se mám obracet. Dík moc Káčula

Vlčácké akce v březnu

Od března bude (snad pravidelně) v našem středisku vycházet nový časopis. Zatím je určený pro Parádnice a Vlčáky a také se vždy alespoň jeden výtisk objeví v roverské klubovně. Nebudu se tady o něm moc rozepisovat, protože všechno důležité najdete přímo na jeho stránkách. Všichni máte možnost do něj nahlédnout a také do něj přispívat. V žádném případě se nejedná o konkurenci pro Clavis, protože je určen pro oddíly a ne pro rovery a také je jinak zaměřený. Přeji hezké počtení a těším se na vaše příspěvky, připomínky a náměty.

Klíček vychází také na internetu na adrese clavis.vrana.cz/klicek.

Jeden doktor na stáži navštívil místo nazývané honosně mentální institut a ptá se jednoho pacienta: "Jak jste se sem dostal? Jaká je povaha vaší choroby?"

"No, začalo to tím, že jsem se oženil. To jsem nikdy neměl dělat. Vzal jsem si totiž jednu vdovu, která měla dospělou dceru, která se tedy stala mojí nevlastní dcerou. Když přišel na návštěvu můj otec, tak se do ní zamiloval a potom se s ní oženil, takže moje nevlastní dcera teď byla mojí nevlastní matkou. Potom se mojí ženě narodil syn, který byl samozřejmé také otcův švagr, protože to byl bratr jeho manželky. No, jak jsem vám povídal, moje nevlastní dcera byla také moje nevlastní matka, takže její malý bratr byl teď i mým strýcem. No, a z toho také vyplývá, že moje žena, která je matkou mojí nevlastní matky, je také mojí babičkou a já jsem její vnuk. Ale to není všechno. Protože mám za ženu nevlastní babičku, nejsem jen její manžel a vnuk, ale jsem také svůj děda. Teď už chápete, proč jsem tu?"

Alík

Pokud mám odpovědět jen jedním slovem, říkám - NE.

Důvody, které mě k tomu vedou, vyplývají z toho, co zažívám na právnické fakultě. Nevím, jestli je to tak na všech právnických fakultách, ale řekla bych, že to bude podobné. Na jiných fakultách a jiných VŠ - to nemůžu posuzovat.

Na právnické fakultě je studium i tak dost finančně náročné. Třeba jen za učebnice (pokud bych si koupila všechny, které ke studiu potřebuji) dáte něco kolem 3 000 Kč ročně. A když studujete v jiném městě než bydlíte, ani nechtějte vědět, na kolik to přijde. Já bydlím v podnájmu za 1000 Kč na měsíc, ale to proto, že tam nejsem moc často a že paní u které bydlím, je moje kamarádka. Jinak na koleji se to pohybuje něco kolem 1000 Kč, ale místo na koleji v Plzni dostanete až když bydlíte 250 km od Plzně a musíte po cestě dvakrát přestupovat. Nejnižší podnájem se pak pohybuje od 2000 Kč výš.

Co se týče odrazení těch, kteří o to nemají moc zájem a studují jen z nedostatku jiné činnosti, a protože se jim ještě nechce jít pracovat, tak na to taky moc nevěřím. Většina takových - alespoň u nás ve škole - má velmi dobře situované rodiče a těm by nějaké školné vůbec nevadilo. Odnesli by to ti, kdo mají zájem studovat, ale nejsou z bohaté rodiny. A z těch podle mě bývají dobří právníci a advokáti, protože je zajímá to, co studují.

No a nabídka vzít si na studium úvěr? Nevím, možná by to bylo řešení. Z čeho ale všechny ty úvěry zaplatit? Vždyť nejde myslet jenom na to, že budu studovat. Pak se přeci život nezastaví. Co bydlení, domácnost, auto, oblečení do zaměstnání... Je toho moc.

Kašpra

Myslím si, že by měl mít každý jedinec právo pokusit se dosáhnout takové úrovně vzdělání, jakou by si přál, má-li pro to nutné předpoklady. Právo na vzdělání patří mezi základní lidské svobody a o nutnosti jeho maximální přístupnosti k co nejširší veřejnosti hovoří již Komenský.

Troufám si tvrdit (a statistiky tomu odpovídají), že spojitost mezi mírou vzdělání obyvatel a průměrnou životní úrovní státu je zcela zřejmá. Neříkám, že se má každý manuálně zručný jedinec nutně "zdržovat" vysokou školou, koneckonců bez všech těch dělníků, řemeslníků či třeba prodavačů by to s tou naší zemičkou nijak slavně nedopadlo. Ale pak je tu ohromný potenciál eventuelních studentů, z nichž mnozí by svůj podíl na zlepšení úrovně státu museli zahodit, jelikož rozhodně neplatí, že finanční zajištění je ekvivalentem chytrosti.

Představme si chlapce z chudé rodiny, jehož největším snem je stát se pedagogem, vychovatelem mládeže, veledůležitým průvodcem každého dítěte na jeho cestě k moudrosti. Má předpoklady pro to, že by svou práci vykonával dobře, ovšem rozhodně si nemůže zaplatit školné. Úvěr? Ta možnost tu samozřejmě je, ale i kdyby

byl bezúročný, kde vezme mladý učitel s nástupním platem 8000 prostředky na jeho splacení? Možná, kdyby se rozhodl o dalších 5 až 10 let posunout plány o rodinném klidu a malé dcerce, pak by těch 75 000 horko těžko našetřil.

Proti školnému na VŠ jsem tudíž jak z principu, tak z tohoto - přiznávám - pro mě i dosti osobního, důvodu. Kdybych musela platit, tak na VŠ nejdu. Závěrem tedy: vzdělání mi přejde pro stát natolik základní investice, že by se je měl snažit ve vlastním zájmu podporovat. Co sem vloží, to se vrátí. A nebo se raději z demokratické společnosti posuneme zpět k oligarchii, abychom navíc mohli dalším množstvím přídavků podporovat nově vzniklou vrstvu "inteligence bez titulu", tj. bez uplatnění?

Kirí

Jsem pro, pokud by vybíraná částka byla v rozumné výši, je jasné, že zkvalitnění vysokého školství se zřejmě jinou cestou vyřešit nedá. Pokud by částka byla ve výši nerozumné, tak pro nejsem, systém studentských půjček a pozdějšího splácení se mi zdá značně uhozený. Např. 25letý dostudovaný a 25letá dostudovaná + dítě + shánějí byt + rodiče nejsou zámožní a nedotují šťastnou mladou rodinku + musejí splácet své studium? (to mi připadá opravdu nereálné!)

Rozumnou a nerozumnou výši školného bohužel nejsem schopna určit, to přenechávám jiným ekonomicky zasvěceným jedincům.

Ferda

Zaprvé je dobré si uvědomit, že financování Vysokého školství, a vlastně školství vůbec, tvoří jen malou část státního rozpočtu. Ve srovnání se zeměmi EU máme co dohánět. Příslibem oněch dvou miliard se hlavy pomazané vydaly cestou k vyrovnání tohoto deficitu. Na jednom se všichni shodují - pokud na to máme, pak se tato investice rozhodně vyplatí. Životní úroveň totiž stoupá s rostoucí vzdělaností obyvatelstva. Náš již tak dost zadlužený stát ale raději vezme osmdesátimiliardový úvěr na nákup nových bojových letounů, přestože "evropští komisaři" tento obchod nepovažují za nutný. Národní hrdost nebo blbost našich politiků? Invaze českých vzdělanců do světa se tedy v dohledné době konat nebude, zato se však nemusíme obávat toho, že by nám na hlavy spadnul přesluhující MIG...

Ale zpět ke školnému. Je-li Kubův odhad správný, nemyslím, že by jedna miliarda korun byla zas až tak málo. Vzpomeňme, jakou vlnu nevole způsobily miliardy dvě. (Už jen když si uvědomíme, o kolik by se mohl zvýšit plat vysokoškolského profesora - ta částka by byla jistě potěšující.)

Přiznejme si, že většina mladých lidí je proti školnému a podepisuje všelijaké petice už jenom proto, že nejsou ochotni vůbec něco platit, a nad skutečným problémem se příliš nepozastaví. Ačkoli často by nebyli plátci oni, ale jejich rodiče, kteří mají na jejich vzdělání zájem.

Pokud by bylo zavedeno školné na vysokých školách, měl by mít každý student nárok na získání státem podporovaného úvěru, ze začátkem splácení třeba rok po absolutoriu. Tak jak minule uvedl Kuba. (Nedovedu si ale představit, že by byly takové úvěry bezúročné, myslím, že by se toho dalo lehce zneužít.) Z televize jsem zaslechl názor nějakého politika, že veškeré vybrané peníze jako školné by se vynaložily na vytvoření úřadu pro kontrolu splácení. Ale cožpak by to nemohla řešit každá škola na svém písečku, podpořená paklíkem nějakých dobře sestavených zákonů? Bylo by to jen pár zaměstnanců navíc. Nebo je v tom ještě něco jiného?

Již dnes mají studenti možnost získat stipendium. Stipendium je půjčka poskytovaná na základě dohody mezi studentem a nějakou společností (firmou). Student je obvykle zproštěn splácení takové půjčky, pokud po úspěšném ukončení studia nastoupí do pracovního poměru u této firmy na dobu dříve smluvenou. Tyto možnosti jsou však dnes dosti omezené. Ale věřím, že zavedením školného by se mohly rozšířit. Je to tedy možnost alespoň pro malou část studujících.

Část peněz ze školného by mohla být použita na vyplácení stipendií za dobré studijní výsledky, čímž by byli zaslouženě zvýhodněni schopnější studenti. Mnoho mladých lidí jde totiž studovat jen proto, aby měli vysokoškolské vzdělání. O obor se z počátku až tak nezajímají a stačí jim, když nějak prolezou. Mnozí z nich si tudíž bez problémů přivydělávají na různých brigádách. Vydělané peníze utratí za koníčky (u některých je to hospoda), ale zrovna tak by je mohli použít na školné. Alespoň na VŠCHT mi to tak připadá.

Co se týká brigád, tak myslím, že za prázdniny si ten, kdo chce nebo musí, těch deset tisíc vydělá a i tak mu zbyde čas na nějakou tu rekreaci. Je pravda, že si toho moc nenašetří, ale na druhou stranu "něco za něco". Zde jsem i já sám proti sobě.

Dost silné argumenty, proč smést otázku školného se stolu, mi poodkryla Alča. Logicky mě nenapadlo se na to podívat z této stránky, protože to není můj případ. Nepřemýšlel jsem o tom, přestože na naší škole je dojíždějících studentů většina. Kašpra mě zas nasadila do hlavy jiného brouka. Jako chemický inženýr si můžu vydělávat víc než "obyčejný učitel". Měl bych tedy být v budoucnu schopen splácet větší úvěr. Bylo by tedy správné při stanovení výše školného brát v úvahu i tuto skutečnost? Je to podobná otázka, na kterou narážím i v dalším odstavci.

Vysoké školy samotné by školné uvítaly. Studium na technických školách stojí celkově víc peněz než na jiných školách (nemyslím tím studenty). Aby mělo školné pro tyto školy stejný smysl, mělo by být tedy vyšší. Ale to už může mnoho lidí ovlivnit před podáním přihlášky na školu! Lidí chudších nebo těch, co nejsou pevně pro nějaký obor rozhodnuti.

Mám-li se tedy vyjádřit zda školné ano či ne, jsem na rozpacích. Můžu říct, že bych se školnému nebránil, dá se říct, že s tím dokonce souhlasím. Peníze už bych snad nějak sehnal a studoval bych dále. Popravdě, pomohli by asi i rodiče - neodmítl bych je. Ale především si myslím, že financování vysokého školství by mělo být řešeno přednostně ze státní pokladny, současný stav je nedostačující!

Na závěr bych chtěl poděkovat všem, kteří se k této nejednoduché otázce vyjádřili. Jen jsem myslel, že se ti ostatní alespoň vysloví pro nebo proti. Ale když o tom tak přemýšlím, možná je lepší udělat to až teď po přečtení všech publikovaných názorů. Pak bych v příštím čísle mohl prezentovat skutečná čísla - tedy jak o tom vlastně smýšlejí lidé blízcí našemu kmeni.

Úplně nakonec jsem se rozhodl umístit dodatek od Kašpry, to proto, že se výrazně obsahem odlišuje od ostatních názorů:

Naši pedagogové (PedF UK) myslí, že by bylo vhodné nějak zamezit tzv. "věčným studentům", aby si nedělali ze školy holubník a studovali bez jakékoliv snahy o postup. Návrhy byly:

Platit za každé prodloužení studia. (To se přeci děje, ale jedná se o pakatel...)

Platit za druhé a další termíny zkoušek. (Já myslím, že jít na zkoušku podruhé je zcela běžné a normální, takže by to stačilo za ty třetí - a i tak by to byly dost jatka (nebo určitě na technických školách ano).) Zabránilo by se flákání a získané peníze by se využily na zaplacení zkoušejícího, eventuelně vybavení školy. Dalo by se pak ale věřit zkoušejícím, že by nás nevyhazovali schválně? (Já myslím, že jsou to rozumní lidé a že nebudou vyhazovat někoho, kdo umí. Navíc by zvýšení počtu vyhozených mohlo být podezřelé.)

Padák: Proti.

Míla: Pro.

Pořád jsem vymýšlela, co napíšu do Clavisu, a nemohla jsem na nic přijít. Ono taky o čem psát, když jsem pořád v Plzni. A tak jsem si řekla, že by možná nebylo úplně od věci napsat právě o tom.

Bydlení tam i žití je hodně podobné jako v Praze, ale...

Čtyři roky jsem tam vlastně skoro nebydlela. Trávila jsem většinu času ve vlaku nebo v autobuse. Naučila jsem se spát v dopravních prostředcích v jakoukoliv denní dobu, vstávat v půl třetí ráno, honit spoje mezi Prahou a Plzní, dobře se orientovat v jízdních řádech. Hlavní byl oddíl, pak až škola - nejen, že to zní divně, ale dnes už vím, že by to tak nemělo být, jenže jak si vybrat? Navíc většinou nemám pocit, že bych si vybrala špatně a asi bych volila stejně, ale při studování v Praze by to bylo o moc jednodušší. Takhle - zvlášť ten třetí rok - to bylo dost ubíjející. Do školy skoro každý den z Prahy a odpoledne hned zpátky, buď připravovat program, nebo schůzka nebo odjezd na výpravu. Roverský program mi unikal a přiznám se, že někdy, když jsem mohla zůstat na chvíli doma, byla jsem docela ráda. Moc jsem se tam neohřála. Myslím, že to stálo za to.

V Plzni občas dva tři dni v kuse, výjimečně týden. Byl to i odpočinek. Mohla jsem se pořádně vyspat, v klidu se učit, přemýšlet. Ale mělo to i stinné stránky. Stýskalo se mi. Byla jsem sama a snažila se být statečná a nedat na sobě nic znát. Musela jsem být samostatná (byla jsem vděčná za všechny roky v oddíle). Moc mi to usnadňovaly Hellerovy - maminka a dcera (Vlaďka). Obě byly moc hodné. Vždycky si se mnou povídaly, nebylo jim lhostejné, co mě čeká za zkoušky, co připravujeme za výpravy a kde jsme byli, co se děje u nás doma. S Vlaďkou jsme občas chodily do divadla. Když jsem potřebovala, poradily mi.

Za ten čas, co dělám školu v Plzni, jsem se taky dost vzdálila všem lidem, kteří jsou v Praze. Těžko se mi na to zvykalo a nezvyknu si, ale jinak to pochopitelně nejde. Ve škole jsem potkala pár lidí, kteří stojí za to. Nebylo moc příležitostí se poznat víc, pořád jsem byla někde na cestě, ale i tak jsou pro mě důležití. Byla s nima sranda, když bylo trochu klidu a dodávali jsme si odvahu, když bylo před zkouškama nejhůř - a ono ještě bude.

Takže za těch skoro pět let znám velmi dobře dálnici a vlakovou trať Praha - Plzeň. Ale neznám moc Plzeň - doufám, že se mi to podaří ještě napravit. Chtěla bych se ještě v Plzni podívat nejmíň do zoologické a botanické zahrady a projít si okolí Plzně. Paní Hellerová - maminka - předloni v prosinci zemřela, bylo mi z toho smutno, ale byla moc nemocná a snad je to tak lepší, byla to skvělá paní. Vlaďka je moje dobrá kamarádka, je od prázdnin paní Kozlerová a na přelomu července a srpna čekají miminko, z čehož mám velikánskou radost.

Letos je hodně věcí jinak. Nemusím jezdit každý den do Prahy a můžu se soustředit na učení a dodělání školy. Nechala jsem si toho víc než dost, ale stýská se mi po Parádnicích a oddílování a životě mimo město - jsem zřejmě beznadějný případ, ale ona už mě práce asi vyléčí.

Klíče od skladu teď mají Křemla, Ferda, Naďa, Johny a já. Od únorové střediskové rady je budou mít snad i Kašpra a Milunka. Klíče od skříně budou mít pravděpodobně ti samí. Pokud něco potřebujete a klíče nemáte, domluvte se s někým z nás.

Všech těchto sedm lidí podepsalo hmotnou odpovědnost za majetek, který si vyzvednou. Odpovídají i za to, co půjčí někomu jinému. Škodu nahradí oni, pokud to neudělá ten, kdo něco zničil. Záleží tedy jen na nich, za koho jsou a za koho nejsou ochotni nést odpovědnost. Není jejich povinností tuto odpovědnost nést za každého, kdo si zrovna vzpomene, že v klubovně je něco, co by se mu mohlo hodit. Respektujte to. Nic jiného vám nezbývá.

Je asi víc než jasné, že se tím snažíme konečně dosáhnout toho, že se věci přestanou ztrácet a jen tak se samy od sebe ničit. A že se snad po letošním táboře vrátí všechno nádobí, nářadí apod., i když to bude děsná fuška, stejně jako vždycky předtím.

Kazeťák

Téma, o kterém jsme se ne snad dlouho, ale docela dost dohadovali. Dopadlo to takhle: Momentálně je kazeťák svěřen do péče Padáka a Nadi. Mají ho doma. Kdokoliv ho potřebuje kvůli programu, může si ho vypůjčit a pak ho zase k Trnkovům vrátit. Připadá mi zbytečné, aby si ho někdo půjčoval na víkend domů, a jsem dost proti tomu. Myslím, že proto jsme za něj střediskové peníze nevydávali a že se tím kazeťák navíc dost ničí. Byla bych docela ráda, kdyby se k tomu vyjádřili i jiní. Buď do Clavisu nebo mě nebo někomu, kdo půjde na střediskovou, abychom si dohodli nějaká pravidla.

U Nadi a Padáka bude kazeťák do té doby, než Ferda zařídí vyrobení "klece" na kazeťák do klubovny. Pak bude kazeťák zůstávat v klubovně a klíče ke "kleci" bude mít jen omezený počet lidí.

Inventář

Poslední týden v únoru byla udělána poslední kontrola stavu majetku. Pokud vás někoho zajímají podrobnější výsledky, stačí se ozvat.

Některé věci přibyly nové, některé se "vrátily". Peněz moc není (spíš žádné), tak si těch věcí važme.

Práce

Tábory se blíží a je potřeba postarat se o některé součásti našeho vybavení:

• zašít děravé celty, došít olivky
• naimpregnovat celty a plachty
• ušít chybějící obaly na stany a molitany
• označit naše nádobí
• vymýt barely
• zajistit rošty, popřípadě pláty a roury, aby bylo na táborech na čem vařit

Zařídím všechen potřebný materiál, ale sama to rozhodně všechno nestihnu udělat a ani udělat nechci. Je nás na to hodně a myslím, že podělit se o tu práci bude celkem rozumné. Přijímám všechny dobrovolníky. Vysvětlím, dodám matroš a pokud budu vědět, tak poradím, pomůžu.

Skladník - "správce majetku"

Jeho úkolem je spravovat - tedy starat se o - majetek. Říkám upřímně, že dělám, co můžu. Neříkám a nemyslím si, že to dělám dokonale, ale nemůžu být k dispozici neustále a nemůžu na sklad a věci v něm myslet 24 hodin denně. Mám i jiné starosti. A většina lidí, kteří s věcmi pracují, jsou dospělí (nebo skoro dospělí) a samostatní lidé. Proto říkám zcela otevřeně, že nejsem od toho, abych chodila do klubovny a uklízela to, co někdo neuklidil, a hledala to, co někdo ztratil. Takže pokud máte na srdci něco, co se týká majetku střediska a jste přesvědčeni, že bych o tom měla něco vědět nebo že je to moje starost, ozvěte se mi, budu ráda. Papír položený do klubovny je sice hezká věc, ale vzhledem k tomu, že tam nemám moc příležitostí přijít, je to víceméně na nic. A navíc čtení nějakých velmi kritických, ale jinak prázdných keců mě opravdu nebaví.

To je zatím všechno. Budu se snažit víc informovat o tom, co se ve skladu děje. Alespoň dokud na to budu mít dost času. Jinak se samozřejmě můžete kdykoliv ozvat a zeptat se. Což by snad neměl být problém. Mějte se krásně.

E-mailem se ke mně dostalo, že by bylo potřeba zjistit do oddílového občasníku, kam je možné odevzdávat vybité baterie, kde je kontejner nebo něco takového. Nakonec se mi to podařilo zjistit, a tak to píšu i do Clavisu, kdyby to zajímalo i někoho z roverstva.

Baterie je možné odnést na Místní úřad - Nové Butovice, Ovčí Hájek. Ve vrátnici mají kontejner přímo určený na baterie. Jinak jsou kontejnery i na základních školách a některých středních školách, ale zpravidla nejsou pro veřejnost. Kontejner na baterie by měl být na každém Místním úřadu, alespoň v Praze ano. Jinak i kdekoliv jinde vám alespoň informace o sběrném místě podají na Obecním úřadu. (V Praze je možné volat na telefonní čísla: 2448 2376, 232 1162 nebo 2448 4229. Dovoláte se na Magistrát a měli by vám podat veškeré informace nejen o bateriích, ale i dalším nebezpečném odpadu, popř. jiných odpadech.)

Alobal - už ho sbíráme docela dost let a pořád se jenom vrší u Bobra. Tak jsme se s Bobrem dohodli, že 15. 3. 2002 odvezeme všechen nasbíraný alobal tam, kde ho budou chtít. Buď ho povezeme do Mníšku pod Brdy nebo někam do Prahy, pokud seženeme firmu, která ho tu zpracovává. Tímto vás všechny prosím, abyste do 14. 3. 2002 dopravili do roverské klubovny nebo k Bobrovi všechen nasbíraný alobal, který máte doma. Dobře ho zabalte (aspoň, aby byl v tašce, ze které se nebude nikudy sypat).

Odpady a tak dál - jen jsem tak nahlédla do nového zákona o odpadech (č. 185/2001 Sb.), abych zjistila, co v něm vlastně je a zjistila jsem tohle:

Zákon stanoví pravidla pro předcházení vzniku odpadů a pro nakládání s nimi při dodržování ochrany životního prostředí, ochrany zdraví člověka a trvale udržitelného rozvoje, práva a povinnosti osob v odpadovém hospodářství a působnost orgánů veřejné správy.

V souvislosti s tím stanoví postup jmenování osob oprávněných k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů a postup tohoto hodnocení. Definuje obsah pojmů - jako např. co to je nakládání s odpady, sběr odpadů, úprava odpadů, nebezpečný odpad, komunální odpad; kdo to je původce odpadů, oprávněná osoba a další. Stanoví sankce za porušení povinností uložených tímto zákonem a souvisejícími předpisy.

Co se týče orgánů veřejné správy, tak ústředním orgánem je ministerstvo. Ne jen jedno, i když hlavní slovo má ministerstvo životního prostředí. Určité pravomoci mají i ministerstvo zdravotnictví a zemědělství. Pro nás obyčejné smrtelníky je pak důležité postavení krajů. Kraje totiž samostatně zpracovávají plán odpadového hospodářství pro své území a také zajišťují jeho naplnění. Pochopitelně, že plány krajů musí být v souladu s plánem, který pro celou Českou republiku vypracovává ministerstvo, ale podrobná úprava je na krajích, a ta nejvíce ovlivňuje to, jak se bude s odpady ve skutečnosti nakládat. Pravomoci obce jsou jen takové, které jsou jí svěřeny krajem. Takže obec má v podstatě úlohu určitého hlídače. Jejím úkolem je především kontrolovat, jestli se jednotlivé subjekty řídí stanovenými pravidly a postihovat ty, kteří je porušují (nejčastěji pokutou 20 000 - 10 mil. Kč).

K zákonu patří ještě přílohy. V jedné jsou odpady rozděleny do skupin, v další je seznam nebezpečných vlastností odpadu, v další seznam složek, které podle zákona činí odpad nebezpečným, v posledních dvou jsou uvedeny sazby poplatků z ukládání odpadů.

Je to opravdu jen letem světem. Budete-li chtít podrobnější informace, nahlédněte do zákona nebo do vyhlášky, kterou vydal Magistrát hl. m. Prahy (č. teď nevím, ale bude-li někdo chtít, tak mu ho zjistím).

Nakonec se nás pár sešlo a turnaj se odehrál. Ale, proboha, to se musím pár dní před turnajem připomínat a přemlouvat vás, abyste přišli?! Škoda, že se "100" nedomlouvala pro všechny - nebyl jsem totiž jediný, kdo do poslední chvíle netušil, že se koná. Pak se stane, že jsou dvě akce současně...

Než vás seznámím s výsledky turnaje, představím vám, jak se hrálo turnajové finále. Pokud jste tedy neviděli tuto partii na vlastní oči, můžete si ji přehrát doma sami, protože veškeré tahy byly poctivě zapisovány (velké díky patří Honzovi a Míle)! Jak na to? Není to tak složité, jak to může někomu připadat. Zápis vypadá tak, že nejprve je uvedeno pořadí tahu a pak konkrétně oba tahy - nejprve bílého a pak černého. Každá figurka se zkracuje prvním počátečním písmenem (pozor, pěšák nemá žádnou značku!, jezdec (ne kůň) - J!), za které se uvádí souřadnice, na níž hráč táhnul (pozor, bílý musí mít figurky rozmístěny na označené straně!). Odkud hráč táhnul se neudává, protože to vyplývá z předchozích tahů případně z výchozího postavení. Každý tah je jednoznačný. Pak tu jsou dvě značky, + značící šach soupeři (píše se za souřadnici tahu) a x značící vyhození nějaké soupeřovy figurky (píše se za zkratku figurky před souřadnici tahu). ?! - používají se jen při komentáři a nemají herní význam. Nějaký příklad: 27. Dc7+ Dd7 znamená, že ve 27. tahu partie dal bílý šach černému posunutím dámy na pozici c7 a černý se bránil představením dámy na d7. Pozor, vyhodí-li pěšák nějakou soupeřovu figurku, píše se jako první písmeno, které značí, ze kterého sloupce křížem postoupil, př. exf3.

O umístění: Padák vyhrál nad Honzou i Přemkem, Honza porazil Přemka

Finále

1. e4 d6 2. b3 e5 3. Jf3 Jf6 4. Jc3 d5 5. Jxe5 dxe4 6. Jb5 Dd5 7. Sb2 Dc5? (prázdný tah) 8. Sd4 Dd5 9. Sxa7? (bílý nechává odkrytého koně!) Dxe5 10. Sxb8 Vxb8 11. d4 De7 12.c3 c6 13. Ja7 Va8 14. Jxc8 Vxc8 (a bílý přichází nerozumnou výměnou i o druhého koně...) 15. g3 c5 16. Sb5+ Jd7 17. Dg4 De6 18. Dh5 g6 19. De5 Sg7? (černý tak v zápětí zbytečně přichází o nekrytého střelce) 20. Dxg7 Ke7! (nečekaný tah černého) 21. Sxd7! Dxd7 (bílý zvolil výměnu) 22. Kb1 (velká rošáda - Vc1) cxd4 23. cxd4 Vg8 24. De5+ De6 25. Dc7+ Dd7 26. Dc5+ Dd6 27. Dc7+ Dd7 28. Vd1 (bílý ukončuje kolotoč, ale lépe by bylo Ve1 a pak zahrozit Vxe4+!) Vc8 29. De5+ De6 30. Vc2 f6 31. Db5 Vd8 32. Dxb7+ Dd7 33. Db4+ Dd6 34. Db7+ Vc7? (klíčový okamžik, trpělivost se bílému vyplatila, záměr vyšel...) 35. Vxc7+! Vd7 (jako černý bych už přemýšlel o kapitulaci!) 36. Vc1 (opět by bylo výhodnější Ve1 a pak se pokusit o f3 a Vxe4+!) Dxd4 37. a3? (proč ne až na a4?) Dd1+ (černý se pokouší znervóznět protihráče) 42. Kb2 Df1 43. a5 e3? 44. Dxe3+ Kd6 45. Dc5+ Ke6 46. Vd2 Da6 47. Da3? (prázdný tah) Dc6 48. a6??? (bílý se neúmyslně posunul mimo rámec pravidel, ale získání této pozice by bylo jen otázkou času) De4 49. a7 Kf5 50. a8! (a bílý si dojíždí pro vyhozenou věž...) Kg4 51. h3+ Kf3 52. Da1 De5+ (černý se rozhodl podstoupit výměnu dam) 53. Ka2 Dxa1 54. Kxa1 h5 55. b4 Kg2 56. Va6 g5 57.Vxf6 Kxh3 58.Vd1 Kg2 59. Vh6 Kxf2??? (černý už skutečně jen zbytečně prodlužuje neodvratitelné, místo aby vzdal, buduje prostor pro akci bílého!?)60. Vxh5 g4 61. Vd3 Ke2 62. Va3? (zbytečně až na a3) Kf2 63. Vh2+ Kg1 64. Va2 Kf1 66. Vc3 ...zvěstuje mat do pouhých dvou tahů a černý se konečně vzdává.

Dlouhé finále, ale nemuselo být. Na jeho konci jsem byl já tím šťastnějším, ale Muwín odehrál skvělou partii. Sám jsem nevěřil, že bych ho mohl porazit. Proti mě totiž bylo i zdraví... 3. Rychlík 4. Kašpra 5. Padák 6. Honza z Vlčáků a 7. Přemek z Vlčáků, Míla přišla příliš pozdě...

Zdravím všechny fotoamatéry našeho střediska. Nevím, kolik nás vlastně ve středisku je, ale troufám si tvrdit, že poměrně dost. A mě by docela zajímalo, jaké jsou výsledky vašeho fotografického snažení a pachtění. Jenomže není možnost, čas nebo prostor (co já vím) ke společnému setkávání a vzájemné výměně rad, zkušeností, postřehů ať už ohledně motivů, výběru filmů a různého příslušenství nebo třeba kvality práce fotolabů v našem okolí.

Proto jsem se rozhodl rozvlnit stojaté vody tohoto obrovského jezera možností a příležitostí, které fotografování a fotografie jako prostředek vyjádření a zachycení světa dává. Vyzývám tímto každého, kdo vlastní jakýkoli foťák (věřte, že i s automatem se dá vyfotit krásná fotka), aby ho popadl, strčil do batohu nebo hodil přes rameno a měl ho s sebou co nejčastěji na svých cestách. Motivů jsou kolem nás stovky a zvláště některé mohou velmi silně působit právě na fotografii. Věřím, že řada z vás má doma alespoň jednu takovou fotografii na které se podařilo zachytit nějaký zvláštní nebo výjimečný okamžik. A takové fotografie stojí zato ukázat ostatním a podělit se s nimi o jejich krásu a jedinečnost.

Na podzim bychom se sešli na výstavě všech do soutěže přihlášených fotografií a každý z přítomných by se stal zároveň porotcem a mohl by přidělit hlasy snímkům, které se mu nejvíc líbí. Vítězové jednotlivých kategorií budou oceněni.

A teď kategorie. Protože je to takový první pokus o něco podobného a chtěl bych dát možnost zúčastnit se co nejširšímu členstvu našeho střediska (včetně dětí z oddílů), budou vypsané kategorie poměrně široké. Setká-li se tenhle nápad s ohlasem, jsem pro jeho opakování i v dalších letech a pak bude jistě dostatek prostoru podle požadavků a potřeb účastníků kategorie doplnit, upřesnit nebo zúžit.

Kategorie A - oddíly, roverský kmen a jejich činnost
Kategorie B - příroda a krajina
Kategorie C - zvířata ve všech podobách

Ještě jedno důležité upozornění. Aby nebyli v příliš velké výhodě dlouholetí fotografové, kterým se doma prohýbají police pod tíhou alb se stovkami fotografií a stačilo by jim sednout si a trochu se v nich probrat, tak budou do soutěže přijímány pouze fotografie s datem narození 1. ledna 2001 a mladší. Minimální rozměr fotografií je 10x15cm, maximální 30x40cm. Mohou být barevné i černobílé, protože některé motivy jsou prostě jednoznačně působivější právě na černobílý, resp. barevný papír. Do každé kategorie můžete přihlásit maximálně pět fotografií (možná to budou nakonec jenom tři, včas upřesním). Při vlastním hodnocení budou mít fotky pouze čísla, aby nikdo nevěděl, od jakého autora pocházejí. Hodnocení se pak snad bude více soustředit na vlastní fotografii a celá soutěž tak bude i napínavější a objektivnější. Samozřejmou podmínkou je také to, že spoušť fotoaparátu jste mačkali vy a ne kamarád nebo rodiče - snímek musí být vaším dílem.

Na pomoc úplným začátečníkům a na připomenutí těm zkušenějším bude v některých dalších číslech Clavisu vždy pár rad a postřehů vybraných z různých knih a časopisů o fotografování. To abychom se vyhnuli zbytečným chybám a naše fotografie byly co nejlepší, protože po naší střediskové výstavě a soutěži budou fotografie zpřístupněné k pokoukání i široké stodůlecké veřejnosti. Otevírá se tím také prostor pro každého, kdo už nějaké zkušenosti má a chtěl by se o ně podělit s ostatními, aby jim ulehčil cestu. Nuže - sbírejte vědomosti, pište o nich a hlavně foťte!

Tolik na úvod a další informace dodám během jara.

Vtip (Kuba): I s automatem se dá vyfotit krásná fotka. (Ale jak potom bude ta fotka fotky vypadat?)

Začalo to tím, že Bručoun nepřišel na nádraží... Kolem čtvrt na pět nám jel autobus na Baně (kdyby s námi nebyla na srazu Rybča, asi by nám ujel). Ve tři čtvrtě jsme se (tradičně jako jediné cestující do konečné zastávky) rozloučily s panem řidičem a ve složení Alča, Káčula, Johny jsme se vydaly na cestu.

Tak to je konec jedinečných řádků, které vznikly ještě ve vlaku při zpáteční cestě - dále jsme daly dohromady kupu bodů, kterou bych já nějak měla uvést do podoby ke čtení, tak uvidíme...

Páteční cesta ubíhala celkem svižně, téměř jsme nebloudily, a když jsme snad byly na pochybách, hned se objevilo místo, kde jsme "loni zaručeně čůraly", takže vše bylo okamžitě jasné. (Jediné, co mě v této souvislosti zaráží, je, jak jsme loni mohli tu stovku ujít, když jsme stavili za každým druhým stromem...) Dorážíme pod Stožec a stavíme kvůli urgentní opravě batohu... Řeč se tak nějak stočila na téma přítomnosti jiných v těchto končinách: "Co by tady kdo dělal v tuhle hodinu..." V tu ránu se seshora vyřítilo světlo, doprovázené několika hlasy a zaběhlo dál do lesa. Usoudily jsme (každá potichu, zato shodně), že se jedná o pár "společensky unavených" jedinců a pokračovaly k rozcestníku. Tam ale u altánku seděli další lidi - šlo asi o noční orienťák - takže jsme musely naši původní hypotézu krapet poopravit. Po malých rozpacích a srovnávání mapy nám došlo, že cesta k rozcestníku byla poněkud zbytečná, protože přece máme pokračovat dolů po modré (no, příště už to zvládnem napoprvé!). Protože i letos jsme chtěly tradici dodržovat jak se sluší a patří, na pěticestí opět otvíráme mapu, opět se přesvědčujeme, že modrá je tam, kde je, a opět se vydáváme první doprava.

Na seník jsme bez velkých obtíží dorazily krátce po čtvrt na dvanáct. Alča se ještě vracela na křižovatku, aby Tomášovi dodělala šipky, zatímco my už se pomalu chystaly ke spaní. Když dorazila, ozvalo se první SOS z SMS, tj. na Stožci váhající Tomáš, kudy že se má vydat dál. Nakonec jsme mohly (teda spíš jen plně bdělá Alča) našeho nočního hosta přivítat kolem jedné, a tak odtud až do konce jsme už byli úderným kvartetem. Páteční vypravování by nebylo úplné, kdybychom nezmínily Vlastovy klobásy - ty totiž móóóc přišly "k duhu" k páteční večeři. Kdybyste to nevěděli, Vlasta je Káčuly kámoš a jak je teď u Lejdarů dobrým zvykem, každý host se musí u jejich vstupních dveří prokázat nějakým proviantem - Vlasta se tentokrát fakticky zasnažil, takže jsme se všechny jen oblizovaly (podobných lahůdek od různých kamarádů bylo, myslím, po cestě ještě několik).

Ráno jsme zahájili malou rozcvičkou, o kterou jsem se vydatně postarala já. Byla jsem nucena z důvodů, jež nelze déle odkládati, opustit seník jako první. No a nechtějte se pak ještě vrátit do tepla, že jo?! Jenže výstup zdaleka nebyl tak hladký jako ten první, páteční. Když už jsem nějakou tu minutu visela na žbrdlinkách seníku, zmrzlé ruce téměř necítíc, ještě ráda jsem souhlasila se záchrannou akcí, kterou hbitě vyvinula Alča s Káčulou... Děláme ohýnek, vzpomínáme na "staré časy", Tomáš s jeho jednou sirkou u mě získává velký obdiv a tak si tak říkám, že je docela na čase své tábornické dovednosti trochu oprášit. Ze snídaňového jídelníčku je třeba na prvním místě zmínit báječné česnekové těstoviny, pyšnící se názvem "Omáčková fantazie". Vězte, že slovo fantazie je víc než zrádné - evokuje totiž nepřiměřené asociace a člověk je pak tou (jinak) dobrotou poněkud zklamán... Nejvíc si pochutnával Tomáš, který si vždy dal dvojitou lžíci, aby to měl rychle za sebou... No nic, doma mám ještě troje (to víte, byly "v akci"), takže vás srdečně zvu!

Vycházíme v jedenáct. Podrobným popisem cesty vás nebudu zdržovat, beztak ho znáte už nazpaměť, tak jen výběrově: studánka (ta pár km za Hradcem) má nový domeček (moc hezký), a ještě jedna nepříznivá zpráva: ten dům, co chceme každý rok kupovat (Na Hřebenkách), zabrali "polísmeni"...

A už je to tady - oblíbená asfaltová pětice Hluboš-Bratkovice-Sádek-Drahlín-Obecnice... Vidina sekaný nás ale žene vpřed! V hospodě zahajujeme ovocným čajem ovoněným jedním, mezi nás čtyři rozlitým rumem, z bohatého menu dále vybíráme sekačku, eventuelně smažák a jako dezert volíme sůšu a Fantu do trojky. Dojít si na toaletu představuje vycházku asi tak na čtvrt hodiny, těch nemnoho schodů pak překážku přímo zlověstnou... Jinak v Obecnici to bude večer nejspíš žít, protože vedlejší sál, vyzdoben velmi vkusnými krepovými řetězy, se připravuje na zřejmě "pravou dydžinu"!

Ve tři čtvrtě na pět se vzdáváme obecnického zázemí a vyrážíme (razance tohoto slova je opravdu jen velmi relativní). "A pak už to bylo jen horší." (autentický zápis z vlaku). Při cestě do Lázu najednou všichni mlčíme, smráká se. To ticho mi začíná děsně vadit. Proč to jdeme? Odsud až na seník se jen ženem vpřed, hlavně aby už to bylo za námi. Kde je smysl? Prolamujeme zeď ticha a divný myšlenky jsou zapuzeny. Společně se přiznáváme, že jen každý tiše doufáme, že v Lázu uděláme pitnou a dobíjecí pauzu. "A jak řekli, tak také udělali."

"Dálnice" do Nepomuku nás zkrátka vždy strhne, a tak ženeme jak nadmutý kozy. V Nepomuku ležíme jak mrtví brouci a třepeme nohama nahoře, přidáváme pár dalších prostocviků, posilňujeme se a (čím dál tím pomaleji a déle) se rozcházíme dál. Kousek za Nepomukem začínáme své zpěvy sobotní. Na přetřes přišlo možné i nemožné, zahajujeme: "Sluníčko, sluníčko" - zřejmě taky proto, že je tma jako v pytli a zima jako v... Cestu jsme si "rozdrobili" na menší cíle - od křižovatky ke křižovatce - a najednou je to o něco stravitelnější. Na Rovinách našim zrakům pochopitelně neujdou dva seníky s lákavě otevřeným oknem - Tomáš na ně ještě provokativně svítí... (ve vlaku jsme tento bod naší cesty nazvali chcíplost a teď mě opravdu nenapadá nic výstižnějšího)... Alča tady lepí puchýře, co jí přibyly do sbírky, my se válíme na zemi... korunu všemu nasazuje opět Tomáš svojí hláškou o sedmnácti a půl kilometrech - fakt to nějak nikdo nechceme slyšet...

Jdem dál a zase zpíváme - je to opravdu úžo, moc to pomáhá! Tomík je z nás asi už dost na větvi, ale my to nevzdáváme až k Třítrubeckému potoku. Tam je poslední oddych před závěrečným stoupáním, opět do sebe soukáme nejrůznější "bomby" a znovu provozujem naše "cvičme v rytme". K Rezervě to celkem jde, nekonečná je ale cesta k Jordánu... "Řeku všech nadějí" vidíme už za každou zatáčkou a ono stále nic... Přece jen ale doklopýtáváme i tam a vyrážíme vstříc posledním serpentinám - tam nás čeká moc milé překvápko: když si myslíme, že jsme právě zdolali první ze čtyřech, zjišťujeme, že už dávno jdeme po rovince před uhnutím na seník. Zahýbáme, slyším vedle sebe Káčulu: "Prosím, prosím, ať je to správná cesta, prosím, prosím..." Snažila se opravdu vydatně, protože za chvíli už vidíme "domeček našich snů" - a jako na objednávku se ve stejnou chvíli na okamžik rozzářil měsíc - zkrátka idylka (je asi půl druhý).

Čeká nás ještě masáž v oblasti hrudní, která je nezbytnou podmínkou pro vstup (mezi žbrdlinkami) do seníku. V něm následuje pravý internacionální večer: sundáváme španělské boty, vaříme čínský čaj, zobeme z mobilního (víčko od ešusu) švédského stolu anglickou slaninu a český chleba... Méně příjemnou "vstupní" masáž nahrazuje opravdová extáze - masírujeme si chodidla - je to fakticky slast, ozývají se jen úlevné vzdechy. Tomáš doporučuje šimrání na patě a je to vskutku trefa do černého! Je taky čas lepení puchejřů - jednoznačně vyhrává Kačka - má puchejř velikosti (nejméně!) mexického dolaru - prošívá ho křížem krážem a on ne a ne splasknout... v těsném závěsu ji se svými "výtvory" dýchá na záda Alča... Bohužel, víc už si z večera nepamatuju...

Spíme dlouho, v půl devátý - opět já (věrna včera započaté tradici) - zkrátka musím... Snažím se dostat do svých bot - marně. Alča mi půjčuje svoje, a tak hurá zase mezi žbrdlinky. Venku leží lehký poprašek sněhu, hodně fouká, ale svítí sluníčko. Spěchám zpátky do spacáku. V jedenáct hodin usuzujeme, že bychom asi měli vstávat. Oblékání a balení se neobejde bez hledání některých svršků, ale zejména spodků... Tomáš konstatuje, že je nejspíš odnesl "jelen obšourník". To velmi zaujalo Káčulu a z jelena obšourníka se za chvíli nevědomě stává "jelen šourák", čímž u nás získal na větší popularitě nejen on, ale i Káčula...

Transport k Mariině studánce je opravdu obtížný... U ní snídá (či spíše svačí) starší dvojice, která je s psíkem na vycházce. Pes je skvělej, pořád se kolem nás motá! Rozděláváme oheň a začínají hody a pohodička největší! Následuje několik slaninových rund, slaninka krásně dozlatova propečená, čajda s citrónem, kyselé zelí, sýr, česnek. Sluníčko svítí, ze stovky se stává úžasnej vandr!

"Dobrý den,... víte, že jste ve vojenskym prostoru... co propustky... ty asi nebudou, co?... a co ten voheň v lese?" Ano, ano, idylku nám krapet narušil příchod (zřejmě) lesní stráže. Ale jsou tu hned dvě velké výhody: diplomacie Alči a Tomáše a hlavně, že pán (na vycházce s maminkou či milenkou - to se nám nepovedlo rozluštit) nebyl žádný prudič. Se slovy: "Už to tady nechci víckrát vidět!", pokračoval dál v procházce. Dopekli jsme tedy poslední kousky slaniny, vzorně uklidili ohniště a pomaaalu se vydali dál - však už taky bylo na čase, byly tři, před námi ještě nejméně patnáct kilometrů, což v našem stavu moc velká brnkačka nebyla...

Nekonečná asfaltka na Valdek - přestávka a dobroty v zatáčce - rychlé zhoupnutí na pneumatice - kopec dolů... moc hezkej pochod Lazarů. Před cedulí Komárov nás Tomáš hecnul k běhu - fakticky zážitek - připadám si jak Zilvarův otec - pravou nohu za sebou táhnu jako dřevěnou, protože achilovka už asi vážně není moje. Alča přizpůsobuje tempo mému, takže obě máme krásný výhled na Káčulin závěrečný pád krátce před cedulí... Je nám ale asi dobře!

Autobus nejede - pěší cestu, byť jen do Hořovic, vylučujem, a tak voláme SOS na všechny strany, většinou si ale pokecáme jen s hlasovými schránkami. Svítá naděje! A je to tady - dorazí Kačky kámoš. Čekáme a najednou přichází nějaká paní jako že na autobus... Provádíme podrobnější studium jízdního řádu... Autobus jede...

Na nádraží kupujeme horké čokolády a čekáme na náš rychlík. Káčula objevuje váhu - je nadšená - za kačku totiž hubne o patnáct kilo, zatímco Tomáš o deset tloustne! Bohužel nemáme už další drobné, abychom se dozvěděli více těchto zaručených pravd. Vlak je tu a tak zdoláváme poslední překážku naší cesty - vysoké nástupní schůdky...

P.S. Letošní stovka byla opravdu úžasná, víc "vandrovní" než jindy a nejen to. Dík Alčo, Káčulo a Tome!

Vítr umí během letního vedra příjemně ochladit, ale v zimě může být takové ochlazení naopak velmi nepříjemné. Vyvětrat a ochladit se není opravdu někdy špatné, ale musí se k tomu přistupovat tak nějak rozumně a s mírou, že. Následující tabulku jsem objevil na internetu (www.warmpeace.cz) a myslím, že je z ní dostatečně zřejmé, jak moc dokáže vítr ochladit a tím nám odebírat naše pracně vyrobené teplo.