Nezapomeňte fotit, fotosoutěž se kvapem blíží!

Paráda

Vlčáci

17.9. - 10.10. se koná ve Staroměstské radnici výstava Petra Maliny "Léto na lidu". Cena vstupenky je pro studenty 15 Kč.

Petr Malina je nedávno vystudovaný absolvent pražské AVU. Za krátkou dobu se zařadil mezi zástupce mladé české malby. Jeho obrazy se projevují výraznými barvami a čistou malbou - v dnešní postmoderní době takřka nevídanou. Z obrazu dýchá klid, mír, odpočinek, nálada z chvil strávených o prázdninách u moře...

21.9., 21:00 koncert Ave Maria, J. S. Bach - Air. v kostele Sv.Františka. Cena 100 Kč (máme na to výraznou slevu (jinak by to stálo 200 a to i po slevě!)

Air je jedna z nejznámějších melodií J. S. Bacha - německého barokního skladatele, který byl proslaven až dvě stě let po své smrti. Cesta mladého Johanna za hudbou byla trnitá. Otec, významný hudebník v Eisenachu (J. S. se tedy dostalo hudebního vzdělání), mu zemřel v útlém věku (bylo mu osm let, byl nejmladší z osmi bratří)., J. S. byl vychováván svým bratrem Johannem Christophem a je logické, že u něj nemohl zůstat věčně. Proto se od svých patnácti let živil sám. Dozvěděl se, že ve škole u chrámu sv. Michala v Lüneburgu hledá místní kantor zpěváky do sboru. Se svým spolužákem Georgem Erdmannem se tedy vydal pěšky do Lüneburgu (cesta je dlouhá 300 km). Později se stal varhaníkem, kapelníkem a kantorem v různých německých městech. Zemřel v roce 1750. Napsal spoustu duchovních i světských skladeb. Po takřka dvě stě letech uvedl Felix Mendelson-Bartholdy Bachovy Janovy pašije, a tím vyvolal zájem o jeho tvorbu. Do té doby byli známí spíše jeho synové, kteří jsou dnes naopak takřka zapomenuti.

21.9. dopoledne, odpoledne: vycházka na Pražský Hrad. Vstupné do Zlaté uličky je 40 Kč. V Míčovně je možnost navštívit výstavu Jiřího Kačera "Skulptury". Vstup volný. Případně ještě obrazárnu na II. nádvoří, Galerie vynikajících děl evropského a českého výtvarného umění 16.-18. století. Sraz by byl asi v 10:00 na vozovně Střešovice.

4.10. Viola: To nejlepší z Fulghuma.

9.10. Viola: Lunapark v hlavě, poezie L.Ferlinghettiho a jazz. M.Eben, D.Rehor a B.Smarda.

Potřebovala bych vědět do pondělí (ZÁVAZNĚ!!!), kdo půjde na koncert a víceméně nezávazně na ostatní akce.

Šéfredaktorem tohoto ročníku Clavisu se stal po vzájemné dohodě Ferda. Znamená to, že je zodpovědný za obsahovou náplň časopisu a všechny své příspěvky, akce, obrázky a další materiály týkající se časopisu proto odevzdávejte jemu. Taktéž uzávěrku stanovuje on a podle toho, co říkal, bude mnohem přísnější než já. Proto prosím odevzdávejte své příspěvky včas.

Pokud budete své články posílat mailem, posílejte je na Ferdovu adresu chemboss@seznam.cz a kopií i na mou adresu clavis@vrana.cz. Věřím, že to bude všechno bez problémů fungovat (tak, jako to fungovalo i s jinými šéfredaktory).

Asi nebudu jediný, kdo bude psát o akcích, které se konaly v prázdninové (pro někoho poprázdninové) době před zahajovačkou...

Vandr na Malou Skálu. Čtrnáct dní po táboře jsme v příjemném počtu pěti lidí (já, Můrka, Muwín, Křemla a Zajda) vyrazili na vandr. Téměř celou cestu k prvnímu nocležišti jsem prokecal s Muwínem o fotografování. Spali jsme v nějaké jeskyni. Byla děsná kláda od země a moc jsme se nevyspali. Když jsme se donutili vylézt ze spacáků, zjistili jsme, že venku je mnohem tepleji. Došli jsme na Rotštejn, kde jsme uvařili čaj a snědli hromadu buchet. O zábavu se nám postarala zjevně amatérská skupina šermu "Kreténi" (podle hlášky jednoho týpka "my jsme ale kreténi..."). Tuto skupinu vřele nedoporučujeme vyhledat. Cesta dál vedla přes Kozákov. Tam jsme obdivovali létající "blázny" a slízali zmrzku... A co bylo dál? Jo, tak to už nestíhám napsat... To naštve, co?

Fotbálky. Ač nikdo z nás nesahá fotbalovým hvězdám ani po kotníky, ba ani na vesnickou divizi bychom nestačili, celkem třikrát jsme se domluvili a šli si zahrát fotbálek. Pro některé z nás byl dokonce problém trefit branku a nedat góla v té největší šanci byla celkem normálka. Každopádně jsme si minimálně slušně zaběhali a hravě propotili trička. Přesto nám zbylo dost sil, abychom se dokolébali na "válečnou poradu" a pak ještě domů. Rozhodně to stálo za to a už teď se těším na příští čutání.

Selátko. Ráno jsem se probudil do velmi sychravého dne a pocítil škody, které na mě napáchalo celodenní nakládání koleček bahnem a jeho odvážení (příště až potkám Šárku, tak raději uteču). Byly naštěstí překvapivě zanedbatelné. K Sušickým jsem přišel už ve dvanáct (no, vstával jsem docela pozdě) a hned jsem zase běžel domů pro alobal, abychom mohli toho malého pašíka přebalit (protože se nám počůral). Ač byl oficiální počátek celé akce stanoven na druhou hodinu, většina se trousila po celý den až do pozdního večera. Tou dobou už bylo selátko skoro hotové a všichni si nedočkavostí slintali do svých "limonád" a na fotografie, které se postupně hromadily, jak lidé přicházeli. Hrálo se a zpívalo, povídalo, hulákalo, mlsalo... A pak to přišlo - první várka masa! Jen se po ní zaprášilo! Objevily se první mastné brady. A i po té druhé a třetí várce se jen zaprášilo, až už to všem lezlo krkem. Zbývá už jen napsat: Tak zase příště na sežranou!

Vlčácká zahajovačka. Starých tváří přišlo jako máku, ale co... Bylo hezké počasí, byla dobrá nálada. Přesně tak by měl začínat každý nový oddílový rok.

První tělocvična. Tak ta se myslím také velice vydařila. Především asi proto, že nás přišlo jak mravenců, vlastně akorát, což je jen a jen dobře. Potrénovali jsme všelijaké ty bagry, jeřáby a jinou těžkou techniku a hned jsme se vrhli mastit volejbal. Míč lítal z jedné strany na druhou a z té druhé zase zpátky na tu první, a tak pořád dokola. Co bych vám přece věšel bulíky na nos. Někdo vyhrál (naše družstvo se tím rozhodně nijak nechlubí) a někdo zase prohrál, jak už to v tom sportu nějaký ten pátek chodí. Každopádně si myslím, že jsme si slušně zahráli a moje sestra (snad se na mě nebude zlobit, že to sem píšu) prohlásila, že "hrála volejbal poprvé v životě" a že "jsme ji celkem zaujali" a to přece něco znamená. A já? Svůj výkon raději nebudu hodnotit, abych něco nezakřikl...

V sobotu 29. června časně ráno mě probudil nepříjemný zvuk budíku a moje nálada klesla na bod mrazu. Měl jsem naházet posledních pár věcí do kufru a do batohu a vydat se k roverské klubovně, kam měl přijet autobus, který nás odvezl na tábor. Vůbec se mi nikam nechtělo, ještě méně než včera nebo před týdnem. Cítil jsem se v poslední době, po svých zdravotních lapáliích, které mě sužovaly i během zkouškového, poněkud unaveně. A také jsem se nestihl připravit tak, jak bych chtěl, i když to už je zase jen tím, že se mi do toho moc nechtělo... K tomu všemu jsem si spočítal, že jedu na svůj třináctý tábor. Nejsem pověrčivý, ale rozhodně mi to na náladě nepřidalo. Na tábor jsem se zatím vždy těšil, až letos tomu bylo jinak.

Pomalu jsem se tedy došoural na sraz a ještě na chvíli jsem se položil do trávy, abych "dospal" spánkové manko z posledních dní. Když přijel autobus, seběhlo se nakládání zavazadel a loučení s rodiči tak rychle, že jsem se nestačil ani v klidu vymočit. Když se autobus rozjel, přinutil jsem se předstírat, že běžím. Nebýt zběsile mávajících rodičů (Muwín si později dělal srandu, že volali: "Zapomněli jste na našeho taťku na tři týdny..."), odjeli by snad beze mne. Honza Dubec (blbec jeden) totiž vzal má slova ("Honzo jdu na záchod, nic o tom nevíš, doufám, že mi ujedete...") až příliš vážně a když se pan řidič rozjel, tvářil se jakoby nic... V autobuse se mi začaly pomaloučku přivírat oči, a tak jsem doufal, že se ze své špatné nálady vyspím. Probudil jsem se, až když jsme byli skoro na místě a s nelibostí jsem shledal, že se cítím pořád stejně.

Nebudu to protahovat a prozradím vám, že špatná nálada mě začala opouštět až při kopání latrýn. Práce totiž šlechtí, jak říkají králíci z klobouku kouzelníka Pokustóna. To by se páni doktoři divili, že to co mi zakazují jako riskantní počin, mi tak náramně svědčí... Neměl bych rozhodně zapomenout upozornit čtenáře na to, že obě latrýny se podařilo vykopat už první den a jedna z nich byla k večeru dokonce zastřešená a tudíž použitelná. Přestože se říká, že samochvála smrdí a pýcha předchází pád, smekněme přede všemi, kteří se podíleli na vytvoření tohoto obdivuhodného rekordu (a tedy i přede mnou). A pochvalme i ostatní za to, že ani oni nezaháleli a tábor se podařilo postavit tak rychle, jak jsme si v Praze naplánovali.

Jistě si teď říkáte, že jestli míním popisovat takto podrobně tábor od našeho příjezdu až po jeho bourání, pak jsem se patrně zbláznil, ale to je omyl. Napíšu-li někdy ve svém životě nějakou knihu, nebude to dříve, než mi zešediví vlasy a než si budu muset kolena mazat Francovkou, abych byl schopen dojít si na poštu pro důchod (nebo na hřbitov donést ženě čerstvé květiny). Dále už zmíním v bodech jen to, co si z tábora budu asi nejdéle pamatovat:

Stavění kozy. Kdysi na Kašperkách jsem s Vojtou a ještě někým stavěl kozu, které se nakonec říkalo "prase", protože byla opravdu hodně velká. A to došlo ještě ke kompromisu, protože já ji chtěl 2,5 m na délku. Po dlouhé době jsme měli s Vojtou šanci si to zopakovat. Jak Janek (mimochodem při stavění kozy v Malenicích mi málem uřízl prst, abych nemusel pracovat... tak moc mě má Janek rád!) napsal do kroniky: "Ferda to chtěl všechno přeměřit a proti němu Vojta se svým hrubým odhadem". Jenže ať jsme odhadovali nebo měřili, pořád nám to nějak nesedělo. Když jsme kozu stloukli, byla nějaká křivá. A tak jsem ji celou rozmlátil, abychom ji pak znovu úplně stejně stloukli... No, trvalo nám to dlouho a Vojta se na mě za to ukvapení hodně zlobil. Muwín pracující opodál se nesmál, vlastně to bylo celé spíš k pláči. I mistr tesař se jednou utne...

Hlídání ovcí. Hra, při které se opět využily papírové koule (skvělá herní pomůcka!) se stala pro Vlčáky trhákem. Byla tak podobná jiným hrám a přece tak jiná... Já jsem si při ní ovšem ani neškrtnul!

Finská pošta. Tak to byla moje první běhavá hra od té doby, co mi pravá plíce vypověděla službu. Dvě skupiny měly co nerychleji doručit poštu do příslušných měst, na každého vycházelo sedm stanovišť. Dojmy? Hrůza, málem jsem chcípnul! Když jsem běžel z pátého města (nejdřív jsem si myslel, že je teprve čtvrté), chtěl jsem vzdát a nechat se někým vystřídat. Mimochodem, jak na to teď vzpomínám, začalo mě to trošku bolet, nekecám! Ani nevím, co mě vedlo k tomu celou hru dokončit.

Autíčka. Možná se ta hra jmenovala jinak, každopádně děti byly zase někde mimo tábor a se mnou se prostě počítalo. Vyrobit autíčka, proběhnout se vodou, to byla pohoda. Pak to přišlo. Taková malá nevinná dráha. Ale ouha! Měla se oběhnout asi desetkrát a při každém okruhu na nás číhal "sloní chobot"! Už po prvních třech kolečkách bylo všem špatně, tak organizátoři (tuším, že Johny a Křemla) vymysleli, že kdo chce, může místo "slonů" dělat kliky. Moje zafáčované zápěstí nad takovou výhodou ovšem ohrnovalo nos, a tak jsem se točil ještě další tři kola, než se mohlo i dřepovat. Bože, jak mě bylo špatně! Závěrečný vypliv plic, to už byla sranda. Když si ještě vzpomenu na...

Na mytí hrnce od nepovedených halušek s Mílou v potoce. Na to se prostě zapomenout nedá...

Puťák. Když Robin už pár set metrů od tábora funěl a vzdychal, mysleli jsme, že daleko nedojdeme. Ale nakonec nebyly žádné problémy podobného rázu s nikým z Vlčáků, a to už se pár let nepovedlo. Především ale nemůžu zapomenout na to, jak se všichni tři prckové ztratili. Rozsáhlé pátrací akce, ze kterých jsem pak měl puchýře, ukončil až Lišák, který nám je přivezl zpátky. Naštěstí se kluci vrátili do tábora. Kde se stala chyba? Kluci neposlouchali, že se nepůjdeme koupat do Želivi a v ostré zatáčce, kde byla odbočka na pláž, se nám ztratili, když já šel vpředu a Bobr vzadu. Těžko se to dalo uhlídat. Ale pravda je, že nám trvalo dlouho, než jsme si uvědomili, že mezi námi nejsou a že nikdo nevěděl, kde s námi ještě byli.

Robin. Nejednou nás utahal, ale určitě si i on sám mnohokrát sáhl hluboko do svých sil. Asi hodně věcí pro něj bylo nových, ale zvládl je velmi dobře. Neodbytný v otázkách. Někteří kluci ho, nevím proč, neměli příliš v oblibě. Pro mě byl velkým překvapením a rád ho uvidím i příští rok. Ta spousta energie bude nejspíš zabudovaná někde v genech, Johny...

Následuj. Byl to jediný přebor, který se letos stihl, ale stál opravdu za to! Kluci, kteří už Následuj běželi, byli nejprve otrávení, ale když jsem je pokáral a vysvětlil, co pro Vlčáky Následuj vždycky znamenalo, úplně se změnili. Od začátku až do konce všichni naplno makali. Následuj se líbilo i klukům, přestože bylo plné vody, bahna a kopřiv. Zvítězili Honza ve starších a Mates v mladších.

Epidemie, která vypukla příchodem dětí ze samotky a "zamávala" takřka s celým táborem. Nevím jak se cítili ostatní marodi při blití, ale já měl pocit, že vyplivu plíce... Když druhý den přijely hygieničky a roznesla se zpráva, že budou provádět výtěry, vyskočil jsem z postele a hrál zdravého, jak nejlépe jsem uměl. Nebyl jsem zdaleka jediný, komu se nelíbilo, že mu budou strkat špejli do zadku. Bohužel jsem tomu neunikl. Výsledky z laborky nic neodhalily, přesto jelo několik dětí domů. V tu chvíli jsem bral tábor za skončený. Někdo však v sobě našel tu vůli a zodpovědnost a v programu se brzo jelo dál, i když mnozí mleli z posledního.

Vymýšlení pokladovky. Jo, když se někdo nedokáže domluvit a sejít se v Praze, tak to holt musí vymyslet na táboře. A protože jsem na rozdíl od ostatních věděl, že to nebude tak snadné, měl jsem určitou představu, jak by asi pokladovka mohla vypadat. Bára odjela po epidemii domů a Psyché se k pokladovce příliš nehlásila, a tak konečnou podobu pokladovky (především vpasování do terénu a některé z "vychytávek") pomohl dotvořit Padák. Nakonec jsme to zvládli. Ale příště budu o samotce místo roverského programu připravovat pokladovku (že, Johny).

Jak se na mě Padák zlobil, že odmítám pomoc s přípravou obálek na pokladovku. Já jsem do toho chtěl zatahovat co nejméně lidí a myslel jsem si, že to nebude trvat tak dlouho. Jenže půl pravdy bylo na Padákově straně.

Příprava pokladovky. No, tak to byl spíš boj o život! Po epidemii jsem se cítil slabý jako moucha a Padák na tom nebyl o nic lépe. U řezání v průměru deseticentimetrové klády jsem si musel dvakrát odpočinout a zhluboka se nadýchat. Po osmatřicetistupňových horečkách stavět skoro po prsa ve vodě lávku, to asi taky není zrovna rozumné. Jenže někdo tu pokladovku prostě připravit musel. Lávku jsme stavěli skoro celý den, ale kdybychom nebyli tak líní a nestavěli ji ze začátku jako "provizorní", tak by to trvalo daleko menší dobu. Jo, "jak se línej přetrh..." Smutné bylo, že jsme museli lávku o den později zbourat...

Závěr pokladovky. Pokladovka se myslím docela povedla a konečně se podařilo dobře odhadnout její délku. Jednou bych chtěl připravovat pokladovku a předem znát terén, prostě si najít čas a všechno si ještě před táborem omrknout... A to se mi možná příští rok, pokud pojedeme na stejné místo, vyplní.

Hvězdné války. Scénka, kterou jsme s Padákem vymysleli k táborovému ohni. Božejovská "CK Vojna" to sice nebyla, ale věřím, že se líbila.

Korálkování. Bylo v tom správném duchu jako naposledy v Malenicích. Kluci mě překvapili kladným hodnocení tábora i celoroční činnosti a nakonec jsem byl nucen mluvit jinak, než jak jsem byl "připravený". Rozdali jsme několik šátků ke kroji. V pozdní noci se pak rozšířil vlčácký kruh o Dava, který byl více než překvapen.

Kdybych si namáhal hlavičku, asi bych si vzpomenul na další zážitky, ale myslím že už toho máte všichni dost, takže to své vzpomínání raději ukončím. A právě zde je namístě poděkovat všem, kteří se na táboře podíleli. Tábor se bezesporu povedl.

Začínáte-li číst tyto řádky, znamená to, že roverská zahajovačka je v plném proudu nebo už dokonce skončila. Když jsem je ale začínala psát, byla jsem upřímně krapet na rozpacích, protože a jelikož a taky poněvadž se jaksi nebylo o co opřít...

Vlastně až na jednu "drobnost"! Tou "drobností" je celkem uspokojivý počet nově příchozích osůbek, jež odteď budou tvořit jádro našeho kmene, tedy spousta nové energie, která s sebou nese docela slibné vyhlídky, že ten nadcházející roverský rok bude stát opravdu za to. Pro začátek skvělé!

Pak jsem tak nějak v myšlenkách zabloudila zpátky na tábor a vybavovala si některé chvilky z roverských programů - od uběhaných pošťáků, přes stavby roztodivných chrámů, focení, tahání za nohu na laně z vody, čajovnu, taneční, výsadek (...), až po báječný puťák - a najednou mi došlo, že tak málo toho, o co se lze opřít, zas není...

Náhodou jsem se taky prokousávala starými zápisy ze Symbolu moci, starými články v Clavisu a přečetla i pár snad podobných článků, jako má být tenhle. Bylo moc zajímavé pozorovat, co nás kdy právě "pálilo", co pro nás bylo nejdůležitější, co jsme dělali, jaký byl náš přístup, jací lidé byli těmi tahouny, co jsme chtěli, co ne... Zajímavější snad ještě o to, že došlo i na ročníky třeba z devadesátéhopátého (a to navíc nejsou těmi úplně nejstaršími...). K čemu mi to bylo? Nostalgie... Jasan, jen nostalgie... Vzpomínání na staré časy, které vede jen v utápění se v idealizované minulosti, řeknou si možná mnozí z vás. Ale ba ne, já mám z toho docela jiný pocit. Bylo to příjemné. Žádné koukání skrz růžové brýle - problémy naopak někdy z mnoha příspěvků přímo "sršely" a nebyly nepodobné těm současným... Pro mě ale nakonec tím nejpotěšujícím bylo hlavně uvědomění, že Clavis má opravdu "nějaký ten pátek" za sebou, nasbíral mnohé zkušenosti - ať už dobré, či špatné - a je tedy rozhodně na čem stavět.

Do nového roverského roku mám tedy několik přání: Hodně vzájemné tolerance, která je ke společnému fungování nezbytná. Nevyprchávající nadšení a energii do všeho, co stojí za to. Co nejvíc radostí a co nejmíň starostí i všude jinde (ve škole či zaměstnání), protože chtě nechtě je to právě tam, kde potřebujeme, aby věci fungovaly podle našich představ a nám tak zbývala spousta sil do dalšího konání.

Našemu Clavisu, v podobě tohoto plátku, pak přeju mnoho popsaných stránek. (Vím dobře, jak je někdy těžké se k psaní dokopat, stejně tak ale dobře vím, jak příjemné je číst něčí článek, a tak alespoň prostřednictvím řádků být na chvíli s ním.)

Včely lípám žalují, plané růže tiše pláčí, ptáci hnízda hledají, ženám šátky slza smáčí.

Tady někde škola byla, starý mlýn a náves bílá, čapí hnízdo za komínem.

Z modra nebe přišla bouře, vítr v loukách květy zkosil, oheň závěť napsal kouřem, darmo člověk pole osil...

Odvetou za atentát na říšského protektora R. Heydricha byla dne 10.6.1942 vyhlazena vesnice ve středních Čechách poblíž Kladna - Lidice.

Železem a ohněm vrazi do krajiny cejch svůj pálí, k zemi navždy chtějí srazit hrdost těch, co nezklamali...

Na základě vykonstruovaného obvinění ze styku místních obyvatel s útočníky atentátu bylo 192 mužů od patnácti let věku vyhnáno z domova a na dvoře jednoho místního statku zastřeleno. Ženy a děti byly odvedeny do místní školy a odtud pak bylo 182 žen převezeno do koncentračního tábora Ravensbrück, sedm do Terezína a čtyři těhotné do porodnice v Praze. 88 dětí bylo odvezeno do Lodže, kde byly později usmrceny, sedm jich převezli do dětského domova v Praze a devět poslali do Německa na převýchovu. 95 stavení bylo srovnáno se zemí. Majetek a polnosti byly zabaveny.

Tento smutný a bezcitný čin vyvolal v mnoha zemích po celém světě vlnu odporu a rozhořčení. Jménem Lidice byla nazvána řada obcí po celém světě (USA, GB, Kuba, Austrálie, ...). Angličtí horníci dali podnět k mezinárodní akci demokratické společnosti: "Lidice shall live" (Lidice budou žít).

Včely z úlů vzlétají, v zahradách zas děti skáčí, ptáci z hnízda létají, slza z šátků žen se ztrácí. Tam, kde dříve škola byla, zas je dům a náves bílá - s hájem křížů, v sadu růží...

Po válce byl na zbytcích Lidic vybudován památník s růžovým sadem. A kousek dál - nová vesnice - Lidice.

Pokud byste se chtěli dozvědět něco víc o Lidicích nebo jen tak s kamarády vyjet na kolo, případně oba tyto zájmy spojit, tak přijďte v neděli 22.9. v 8:00 před Delvitu!

(Báseň Rekviem za Lidice napsal Václav Fišer, text zhudebnil Miloš Raichl)

Jak se dá napsat článek o povodních, aby nevypadal jako katastrofická zpráva z Novy, neopakoval se jako kontinuální zpravodajství České televize, nechtěl po vás, abyste přispěli na povodňové konto, a nesnažil se vyzkoumat, kdo má zodpovědnost za vodu v metru? Navíc nemám ráda patetické literární výlevy.

Když ono to ale asi jinak nejde, když chci psát o majitelce domu v Karlíně, která má v domě třináct partají. Včera prý přišel jeden nájemník pracovat, jedna stará paní jim vařila kafe. Škrábeme spáry mezi cihlami. V místnosti tak pětkrát tři metry jsme tři a zabere nám to celé dopoledne. Představujeme si, kolik je v domě takových místností a kolik v Karlíně takových domů. A kolik horších. Kolem jednoho horšího jsme prošli, bylo do něj krásně vidět, ve třetím patře se houpala parketová podlaha a lampa. Zpátky už jsme to museli obejít, možná spadnul z domu další kus, třeba už tam ty parkety nejsou, každopádně to tam zavřeli. Zároveň se také přesvědčujeme, že podobné věci si představovat nesmíme, asi bychom pak nic neudělali.

V pondělí jsme se umazali víc. Velmi slušně a čistě oblečený pán nás odvedl ze shromaždiště Adry, kde jsme se předtím zapsali, vyfasovali rukavice, roušku a bagetu. Na čistě oblečené lidi v zaplavených oblastech jsem po zkušenosti s panem šéfem restaurace na Zbraslavi trochu alergická (kdo nevíte, o čem je řeč, kdokoli, kdo tam byl, vám to jistě rád vysvětlí). Pán z Karlína si to u mě ale rychle vyžehlil, hned za vraty na dvůr se totiž převlékl do montérek, špinavých. Holky vlezly do sklepa, začaly vyndávat věci a nosit je na ulici, kluci vytrhávali podlahy. Ve sklepě to smrdělo ještě o trochu divněji než v jiných bahništích. Snažily jsme se přesvědčit vojáky na ulici, aby nám šli pomoct s těžším nábytkem tím, že jsme do nich omylem strkaly a dělaly, že jsou kýble s bahnem hrozně těžké. Nebylo nutné zase tolik přehrávat. ("To ses asi málo smála, sundala sis roušku?") Po chvíli to zafungovalo, armáda vlezla dovnitř, začali se předvádět, a tak makali, doslova až se z nich kouřilo. Ve sklepě bylo divně vlhko a fakt se kouřilo. Asi jsme jim připadaly padlé na hlavu. ("Holky, vy jste tady vážně dobrovolně?" Pro naše brněnské kolegyně s přídavkem "A to jste přijely pomáhat do Prahy?") Předváděly jsme se taky, a tak nám šla práce pěkně od rukou, občas až do holin. Vedlejší místnost byla ještě horší, uskladněné chemikálie, občas nějaká prasklá láhev, radši nevědět. Taky nikdo z domu nevěděl. Nakonec to vzdali i vojáci, třeba tam vlezou ti zakuklenci, co jsou teď ve Spolaně, nás už tam každopádně nepustili a ani nás to moc nemrzelo.

Pak člověk přijde na Masaryčku a všechno je normální, kromě toho, že nemůže jet metrem. A to je odtamtud jenom deset minut, co teprve taková dálka (a hlavně výška) jako jsou Stodůlky. Není špatné se jít do Karlína podívat, člověk začne vidět ty tlačenice v tramvaji z trochu jiné perspektivy. Není zas tak hrozné, že vám za krk dýchá deset lidí, protože se pak můžete doma osprchovat. A ještě jeden přínos to pro mě mělo. Vy jste předtím věděli, co je to kafilerie?

Možná to přece jen bylo patetické, a tak pro úplnost: Povodňové konto sdružení Člověk v tísni: 334 334 334 /0300, ADRA 24 44 24 44/0300, v.s. 444.

(nezaměňovat za svůdkyni :-) Naposledy jsem se s vámi dělila o své zážitky z května. Od té doby uplynuly už víc než tři měsíce, udála se toho spousta, a tak s chutí do toho...

10.6. Okresní sněm volební

Za naše středisko se jako delegáti měli zúčastnit Alík, Bobr, Ferda (M), Ferda (V), Lišák, Marka a Rybča. Až na Ferdu a Ferdu přišli všichni. Významným zúčastněným byla také Johny, která se pořád rozhodovala, na kterou funkci má kandidovat, až málem nekandidovala na žádnou a ještě se mnou kvůli tomu skoro měsíc nemluvila. Tady podotýkám, že se jí moc kandidovat nechtělo, ale já do ní pořád hučela... Takže se na jednu stranu ani nedivím, na druhou stranu je mi to trochu líto. Ale dopadlo to poměrně dobře: máme nového výborného předsedu ORJ Martina Kučeru (je fakt dobrej!), místopředsedkyní je Lucka Drožová z Radotína (ta dělá zároveň hospodářku), výchovný zpravodaj ChK je Dušan Trefilík - Hamoun, který v našem okrese hostuje, jinak pochází z Moravy; členové ORJ jsou Libor David - Lev a Andrea Kosařová - Vodník, předsedkyně RK Jaroslava Drožová a člen RK Vojtěch Ovečka - Lachtan. Vidíte, skoro samí známí :-) Jistě jste postřehli, že ve výčtu funkcí chybí výchovná zpravodajka DK, tak vězte, že tohle jsem "vyfásla" já (Marka) a Johny je moje náhradnice - až padnu, tak to za mě vezme ona (to není tak špatný výhled). Děkuji všem, kteří tam byli, za účast a podporu...

15.6. Brigáda v Mezouni?

Tuším, že tentokrát se uskutečnila, bohužel beze mě, pod vedením Rybči (?). Fakt už nevím, ale ze zápisu ze střediskové rady jsem vyčetla, že účast byla hojná. Jestli jste tam byli, díky vám, i když to vypadá, že do toho spíš nakonec nepůjdeme... (?)

16.6. Středisková rada

Byla v klubovně Minnehahy a i tady byla účast hojná. Ukázali se i lidé, které moc na radách vidět není. Třeba Myšák, který bohužel přišel jen proto, aby řekl, že odstupuje z funkce střediskového výchovného zpravodaje ChK :-(. Nebo Dračice, která jako jediná hájila barvy Minnehahy a odcházela, myslím, s hlavou jako balón ze všech těch informací. Další byli Alík, Bobr, Ferda (V), Johny, Káčula, Kašpra, Křemla, Lišák, Marka, Míla (se svou kamarádkou Gábinou - nebo to byla sestřenka?), Puštík (jako host), Rybča a Špeny (hlavně kvůli světluškám). Sami vidíte, že poměr kluci : holky se výrazně zlepšuje - teď už to bylo pouze dvě na jednoho :-). A o čem se mluvilo? Nejdůležitější byly informace o letních táborech, dále o osudu Letorostu (Kašpra končí s vedením, světlušky budou tvořit družinu u Parády pod vedením Špeny), o časopisech a spoustě dalších věcí. Můj pocit je, že toho děláme poměrně dost a neděláme to úplně špatně, takže všem, kteří k tomu přispívají, opět děkuji.

Do konce června už v diáři nemám nic, co by se týkalo střediska. A pak začaly prázdniny a s nimi i tábory.

29.6. - 20.7. Tábor Parádnic, Vlčáků a Clavisu u Červené Řečice

Já jsem ho navštívila 4.7. a byla to opravdu krátká návštěva... Z Prahy jsem odjížděla až v 10, protože jsem ráno zaspala (jak obvyklé!) a z tábora zpátky jsem jela už ve čtyři odpoledne... Stihla jsem tak akorát konec dopoledního programu, oběd (byl moc dobrý) a začátek odpolední hry - děti měly celotáborovku a roveři běhali jak blázni při Pošťákách. Ale i tak to bylo moc hezké, tábor z dálky i z blízka vypadal dobře, ráda jsem všechny viděla... Taky jsem si uvědomila, jak mi ten táborový život chybí (letos jsem si ho užila aspoň na chvíli na ligovém táboření, ale to je jiná historie).

30.6. - 20.7. Tábor Letorostu u Podlesí

I tady jsem byla jen na skok, o to hůř, že tábor se konal až těsně u rakouských hranic a dostat se tam z Prahy byla celkem štreka (naštěstí jel úplně výborný přímý autobus, na který jsem dokonce nezaspala :-). Na tábor jsem však přijela v den, kdy byli všichni kromě Káčuly a Honzy na výletě, takže jsem si dětiček zas tolik neužila, přesněji: vůbec jsem je neviděla. Odpoledne přijela na návštěvu taky Rybča, která tam ale zůstávala déle (já jsem zas hned odpoledne odjížděla). Aspoň jsme se došly vykoupat do báječného rybníka (bylo fakt krásně).

14.7. - 27.7. Tábor Minnehahy u Žerčice

Tak sem jsem to už nestihla. I když jsem moc chtěla... Jeden pokus jsem učinila, ale autobus z Černého mostu mi ujel a pak už ten den žádný nejel. Jiný den jsem zas nemohla já. Je mi to líto, za rok to snad vyjde.

Naše středisko pořádalo během prázdnin ještě dvě významné akce, a to Fonticulus, jehož vůdkyní byla Johny, a Pons, kde se velmi angažoval Honzina (ve funkci stálého instruktora :-). Ani na jedné z těchto akcí jsem však nebyla, takže nemám, co bych k nim mohla víc napsat. Snad jen, že podle zainteresovaných osob se obě velmi vydařily.

Srpen 2002 - Povodně

O prázdninách nás potkala událost, která byla nečekaná a nemilá. Historky z povodní se stávají notoricky známé, ale ráda bych je zde zaznamenala, možná z trochu jiného pohledu. Vážné to začalo být v pondělí 12.8. (tedy viděno z Prahy, na jihu republiky to začlo o něco dřív). V úterý jsem radši nešla do práce (ze strachu, že už se nedostanu zpátky a doma by nikdo nebyl - všichni z naší rodiny kromě mě byli někde na dovolené), celý den jsem sledovala "kontinuální zpravodajství" a často si telefonovala s Johny. Taky jsem mluvila se Zajdou - byli evakuovaní a čekali už jenom, až to přijde. Depka narůstala... Večer jsem se od Boba dozvěděla, že Špalek potřebuje pomoc na Ortenově náměstí, kde je pobočka Městské knihovny. Když jsem to poprvé slyšela, bylo mi jasné, že bych se měla sebrat a jet tam. Taky mě napadlo, že jediný, kdo by mohl jet se mnou, jste vy. Ale, po pravdě řečeno, dost jsem se bála, že to nepůjde, že budete každý mít dost svých starostí a nebudete moct nebo chtít jet někam pomáhat "cizím". Nakonec jsem se odhodlala zavolat Johny a nedělala si moc velké iluze. O to větší byla má radost, když Johny zavolala někomu dalšímu, volala mi zpátky, ať zavolám ještě někomu dalšímu, až z toho nakonec byla velká akce, i když vlastně neúčinná. Asi po čtvrt hodině telefonování a shánění jsme se začali scházet a nakonec nás jela dvě plná auta. Vyrazili jsme na šílenou cestu přes město, přes Letnou dolů do Holešovic. Tam už to bylo mrtvé město - vypnutá elektřina, téměř liduprázdné ulice... Na křižovatce za Výstavištěm policejní hlídka: "dál jet nemůžete". "My jedeme pomáhat do Městské knihovny..." "A já jsem tady na rybách." (!?) No, nakonec jsme to ukecali, vyrazili dál po přejezdu nad železnicí. Skončili jsme těsně za ním, asi dva bloky od Ortenova náměstí. Bobovi zvonil mobil a Špalek volal, ať se vrátíme, že už tam jde povodňová vlna. Tak jsme otočili a vyjeli kousek zpátky na kopec, abychom čekali, jestli to nebyl falešný poplach. Bohužel nebyl - do hodiny prý bylo všechno pod vodou...

A tak jsme se po nějaké době rozjeli zpátky domů. Jeden klad to nakonec přeci jen mělo - domluvili jsme se, že až zas něco bude potřeba, jdeme do toho. Ta chvíle nastala zhruba o 24 hodin později - opět Městská knihovna, tentokrát na Mariánském náměstí. Do tří do rána jsme tam Peggi, Bobr, Rybča, Johny, já a další známí i neznámí stěhovali knihy ze sklepa. To už smysl mělo, prý díky nám nebyla na Mariánském náměstí zatopená ani jedna kniha. Ve čtvrtek už voda v Praze klesala a my se mohli vydat poprvé odklízet. Po pravdě, v ten čtvrtek to bylo asi nejvíc o ničem - shrabávali jsme na nábřeží na Smíchově bláto ze silnic a chodníků; pak tam projelo auto s postřikem a všechny naše hromádky spláchlo do kanálu... No nic; já jsem to aspoň měla zpestřené vezením 200 trik na potisk (pro skauty, kteří budou pomáhat při odklízení škod). Schválně si zkuste tipnout, kolik triček se vejde do 80 l Alpu. Můžu vám říct, že se to dost proneslo...

Pátek byl den, kdy jsem zas konečně vyrazila do práce. Jenom jsem stihla odeslat Honzinu, Brůču a Piškota ke stanici metra Stodůlky, kde byla snad nejhorší práce - vysypávání pytlů s pískem, které sloužily jako protipovodňové valy. Původně chtěli jen tři kluky. Práce to byla prý tak pro 50 na několik dnů. Taky se tam postupně sešlo mnohem víc lidiček nejen z našich řad. Někteří nadšenci (např. Rybči rodiče) tam šli i o víkendu. Pak to naštěstí hygienik zakázal...

My jsme o víkendu začali jezdit na Zbraslav. Sraz byl už v 7 ráno (v sobotu jsem pro změnu zaspala, ale Myšák mi přijel naproti). Končili jsme někdy odpoledne, spíš v podvečer. Nechci psát o dřině, špíně, smradu, spoustě bláta a zkaženého jídla, spoustě zničených věcí. Ani o smutku a lítosti, skleslosti lidí, kteří přišli o všechno nebo aspoň o hodně. A proto pomalu skončím. Jen bych ráda, aby ještě zaznělo, že mě velmi příjemně překvapilo, jak jste se zachovali. Myslela jsem si, že zůstanu osamocená, a místo toho nás byla spousta. Jsem za to moc vděčná. Aspoň je vidět, že to naše snažení během let opravdu k něčemu vede. A to je hrozně důležité. Takže všem moc dík (nevypisuji jména, protože nás bylo hodně a nechci na nikoho zapomenout).

Letošní léto pro mě bylo skvělé mimo jiné v tom, že se mi podařilo uskutečnit hned několik "podniků", které jsem si už dlouho plánovala, ale z různých důvodů se na ně zkrátka nedostávalo... Jedním z nich byl můj plán vypravit se do Čapkova památníku Na Strž. Pozitivní "konstelace hvězd" pro mě nastala, když jsem si užívala léta na chatě u Slap, což je na Strž co by kamenem dohodil (a zbytek pěkně ujel na kole...), sluníčko zrovna příliš nepálilo a duše mého kola byly nafouknuté. Ideální stav pro to vyrazit!

Jedu si, jedu, mapa pak už moc nesedí, a tak to beru doslova přes lesy a louky, ale co by člověk pro Čapka neudělal...

Ani se mi tomu nechce věřit a stojím před velikou zahradou patřící k někdejšímu Čapkově letnímu sídlu. Čapek a Olga z Scheinpflugová ho v roce 1935 získali jako svatební dar. "Spisovatel se v následujících třech letech při svém pobytu věnoval úpravám domu a zahrady. Na Strži, jak své letní sídlo pojmenoval, vznikala i literární díla (např. Cesta na sever, Bílá nemoc, První parta, Matka, Život a dílo skladatele Foltýna). Zde také přijímal řadu osobností české kultury a politiky, zejména v létě roku 1938, " tak se to alespoň na začátku expozice píše.

Kupuju si lístek, paní u kasy se mě ptá, zdali chci úvod nebo to zvládnu sama, tak zřejmě i k jejímu velkému potěšení projevuji svou samostatnost... Na prohlídce je ještě jeden pán a tím se, myslím, počet návštěvníků vyčerpává. Aspoň je klid. Vážně si to užívám. Přes Čapkovo dětství v Podkrkonoší pokračuju dál k jeho studiu a prvním literárním pokusům, jeho milostnému životu (bez toho by to pochopitelně nebyla řádná expozice), jeho vrcholným dramatům, až k okolnostem a atmosféře jeho smutného konce... K tomu všemu si ještě prohlížím obaly Dášenky přeložené do jazyků, které snad ani neznám, zkouším si jen tak letmo překládat úryvky z německého Zahadníkova roku...

Je to úžo, moc zajímavé, tak mi ani nějak nepřijde, že v domě trávím už čtvrtou hodinu. Do toho se navíc děsitánsky rozpršelo a ochladilo, což mě oblečenou do cyklistických kraťasů rozhodně ven nepopohnalo...

Nakonec jsem přece jen odjela, ale tak na mě genius loci Strže zapůsobil, že jsem pak po zbytek léta hltala jednoho Čapka za druhým... Abyste z toho taky něco měli, připojuji něco aktuálního:

O krásách podzimu

Mohl bych psát o hýřících barvách jeseně, o tesklivých mlhách, o duších zemřelých a o úkazech na nebi, o posledních astrách a červené růžičce, která se ještě snaží rozkvést; nebo o světélkách v soumraku, vůni hřbitovních svíček, suchém listí a jiných náladových věcech. Ale rád bych vydal svědectví a chválu jiné kráse našeho českého podzimu. Je to prostě řepa.

Žádná úroda země neexistuje tak hromadně jako řepa. Zrní se sváží do stodol a brambory do sklepů; ale řepa se sváží na hromady; shlukuje se v pahorky; vyrůstá v řepná pohoří vedle venkovských staniček. Vůz za vozem sváží bílé bulvy v nekonečném procesí; muži s lopatami od rána do večera vrší vyšší a vyšší hromady a rovnají je pěkně do geometrických pyramid. Každý jiný plod země se jaksi rozutíká všemi cestičkami pod všechny lidské střechy. Řepa se valí jediným proudem: k nejbližší kolejím vlaku; nebo k nejbližšímu cukrovaru. Je to úroda ve velkém; je to nástup en masse; je to jako přehlídka vojska. Jsou to barigády, divise a armádní sbory, jež nastupují k transportu. Proto jsou srovnány ve vojenském pořádku; geometrie, to je krása masy. Řepaři budují své krechty jako monumentální hranaté stavby; stává se to skoro architekturou. Hromádka bramborů není stavba; ale hromada řepy, to už není kupa, to je budova. Městský člověk nemá zrovna rád řepné kraje; avšak nyní, na podzim, nabývají jakési monumentality. Taková pořádná pyramida řepy má něco uchvacujícího. Je to monument plodné země.

Ale nechte mne, abych zapěl oslavu nejpovrženější kráse podzimu. Víme, že nemáte pole a nesvážíte řepu na velké hromady; ale mrvili jste už někdy zahrádku? Když toho člověku přivezou plný vůz a vyklopí toho teple dýmajícího kupu, chodíte kolem toho, potěžkáváte to očima a nosem a říkáte uznale: "Pánbůh požehnej, to je pěkná mrva."

"Pěkná," pravíte, "ale drobet lehká."

"Samá sláma," míníte nespokojeně. "Je v tom málo hnoje."

Jděte někam, vy, kdo si zacpáváte nos, obcházejíce zdaleka tuto ušlechtilou a kyprou hromadu; nevíte, co je pěkná mrva. A když pak dostanou záhonky, co jim patří, má člověk trochu mystický pocit, že udělal zemi něco dobrého.

Holé stromy, to není tak zoufalý pohled; vypadá to trochu jako koště nebo metla a trochu jako lešení, připravené k stavbě. Ale je-li na takovém holém stromku poslední list, chvějící se ve větru, je to jako poslední vlající praporek na bojišti, jako vlajka, kterou třímá ruka mrtvého na poli padlých. Padli jsme, ale nevzdali jsme se. Ještě vlají naše barvy.

A ještě chrysanthemy se nedaly. Jsou křehké a nadýchané, jen tak nahozené z bílé či růžové pěny, zkřehlé jako slečinky v tanečních šatech. Že je toho sluníčka pomálu? Že nás škrtí šedivá mlha? Že se přes nás plouhají sychravé deště? Vše jedno. Hlavně je třeba kvést. Jen lidé si naříkají do špatných poměrů+ chrysanthemy to nedělají.

I bohové mají své sezony. V létě může být člověk pantheistou, může se považovat za kus přírody; ale na podzim se může člověk považovat jenom za člověka. I když si neznamenáme čelo křížkem, vracíme se pomalu všichni k zrození člověka. Každý domácí oheň hoří na počest domácích bohů. Láska k domovu je stejný obřad jako uctívání nějakého hvězdného božstva.

Karel Čapek: Zahradníkův rok ?

Vážený pane, dovoluji si Vás oslovit na základě Vašeho článku na internetu týkající se obalů - především vrstvených obalů typu "tetrapack". Teď nechci dělat propagaci, ale ze své praxe vím, že se v této oblasti již mnohé dělá a to dokonce v Brně. Jsem totiž zaměstnancem firmy, která dostala zakázku na výrobu desek pod pracovním označením TETRA K. Jedná se o výrobu desek z vrstvených obalů TETRAPACK a to jak z odpadů prvovýroby, tak i z tříděných odpadů od spotřebitelů. odpady jsou technologicky drásány, čištěny a desinfikovány, potom jsou vrstveny na podložku a za tlaku a teploty vylisovány na desku asi 4 m² velikou a 10 mm tlustou. Uvedené výrobky lze použít nejen jako pomocný stavební materiál, ale i na dalších asi 30 různých využití. Nakonec, pokud máte zájem,můžete se na vzorky podívat, případně Vám mohu o tomto zpracování dát více informací a nebo ještě lépe Vám dohodnout kontakt s firmou, která si tuto linku u nás zadává do výroby.

Za partnera, který noc co noc pokrčí přikrývky, protože není venku s někým jiným.

Za daně, které musím platit, protože to znamená, že mám stálé zaměstnání.

Za nepořádek, který musím uklízet po oslavě, protože to znamená, že jsem obklopený přáteli.

Za šaty, které jsou mi trochu těsné, protože to znamená, že mám dostatek jídla.

Za trávník, který je třeba kosit, okna, která je třeba umývat, a okapy, které je třeba opravovat, protože to znamená, že bydlím ve svém domě.

Za všechny stížnosti, které poslouchám na vládu, protože to znamená, že máme svobodu projevu.

Za volné parkovací místo, které je až na konci parkoviště, protože to znamená, že mohu chodit a že jsem obdařený i dopravními prostředky.

Za vysoký účet, který platím po večeři s blízkými, protože to znamená, že jsem štědrý.

Za kopu prádla a žehlení, protože to znamená, že mám co nosit.

Za únavu a bolavé svaly na konci dne, protože to znamená, že jsem byl schopný těžce pracovat.

Za otravný budík, který musím ráno vypnut, protože to znamená, že jsem jestě naživu.

A konečně... Za to množství e-mailů, protože to znamená, že mám přátele, kteří na mne mysli.

Říká se, že člověk potřebuje jen 1 minutu, aby zjistil, že se mu nějaká osoba líbí, 1 hodinu, aby ji správně odhadl, 1 den, aby ji začal mít rád či milovat, ale potřebuje celý život, aby na ni zase zapomněl.

Když strýc Jacob vyšel z pokoje nemocného, usmíval se, jenže on se usmíval vždycky. Sebral z lipového dříví kus lipového kmínku a odklidil se s ním na lavici pod osamělým dubem. Vytáhl z boty nůž a začal ořezávat. Kolem něj se shromáždilo celé osazenstvo samoty - Jonni, jeho dvě sestry, matka i starý Fous. Starý Jacob si jich nevšímal. Ořezával polínko, usmíval se a tichounce si popiskoval. "Pro bledou paní, Jacobi!" vyhrkla konečně matka. "Vždyť už je skoro mrtvý! Odveď nás do Chawiny!"

Strýc Jacob se na ni podíval zpod huňatého obočí: "Mně se zdál lepší než posledně."

"Jacobi! Prosím tě! Vždyť už vůbec nevstává z postele! Ani na záchod si nedojde! Na zádech má černé proleženiny!"

"Tak dost!" zarazil ji strýc Jacob. "Garolat přežil celé jaro! Proč by měl umírat teď, když tak dlouho bojoval se smrtí? Proč by se tolik snažil? A vůbec, ženské, co tady očumujete? Krávy bučí hlady, koukejte je zahnat někam na palouk. A postarejte se o Garolata, uvařte mu silnou polévku z těch křepelek, co jsem přinesl. Tak hybaj, máte spoustu práce!"

Výzva se týkala matky i sester a ony okamžitě poslechly. Patřila i jednorukému Fousovi, protože starý Fous byl nikdo, nepatřil do rodiny bratranců a sestřenic z hraničářských samot a osad. Všichni kdo v téhle části Pohraničí něco znamenali, se ženili a vdávali mezi sebou, jen si dávali pozor, aby sňatek neuzavřeli přímý bratranec a sestřenice. Směli být spříznění nejméně přes dvě kolena, což se ovšem ve zmatku, který v příbuzenských vztazích panoval, nepodařilo pokaždé.

Jonni zůstal se strýcem a pozoroval ho, jak ořezává lísku. "Co to děláš?" zeptal se.

"Dýku," řekl strýc. "Dýku pro tebe. Ukaž mi ruku, ať ti udělám rukojeť na míru. Dal bych ti svůj tesák, ale byl by pro tebe příliš těžký. Kolik je ti vlastně let, Jonni? Devět? Nic si nedělej z toho, že jsi tak mrňavý, za dva roky začneš růst a všechny nás přerosteš. Jsi na téhle samotě jediný zdravý chlap, tak na ty slepice musíš dohlídnout. Nemůžeš odtud odejít, víš? Za tři měsíce by si les vzal všechno zpátky - políčka, ohrady, stavení. A teď přines ten hrnek s uraženým uchem a naber do něj ze studny trochu vody."

Jonni, pihovatý blonďáček v hrubé haleně, obutý v botách z jelenice vysokých až nad kolena, se otočil na patě. Sebral hrnek, nabral do něj vodu. Než to udělal, byl strýc s lískovou dýkou hotov, už jen dokončoval ozdobné vrypy na rukojeti. "Tak, Jonni, hrnek nechám tady, vedle lavice, všechny upozorním, aby na něj dávali pozor a nezvrhli ho. Vidíš, čepel tvé díky ponořím do vody, tak je to v pořádku, tekutina nasákne i do rukojeti. Rukojeť nebude těžká, ale bude pevná. Podej mi řemínek, musím dýku přivázat k hrnku, aby nevyplavala."

Strýc vstal, byl to mohutný chlap s plavým knírem a s dlouhými vlasy staženými do culíku, oblečený do kůže a hrubého plátna. Upevnil dřevěnou hračku do hrnku s vodou, položil hrnek k lavici a obložil jej několika kameny. Pak přišla nejdůležitější část práce - přeměnit hračku ve zbraň. Z torby zavěšené na opasku vytáhl skleněnou lahvičku naplněnou olovově šedou kapalinou. Už jen ta sklenička, zjevně výrobek elfů, byla v Pohraničí vzácností. Substance uvnitř nejspíš vznikla pomocí elfské alchymie.

Strýc opatrně vylil obsah lahvičky do hrnku s dřevěnou dýkou. "Nejméně pět dní, Jonni. Tak dlouho musí tekutina působit. Kdyby voda v hrnku vyschla, tak ji dolej, před deštěm je hrnek chráněný lavicí. Během týdne se stavím, nabrousím ti ji a ušiju ti na ni pochvu z kůže. Dávej pozor na ženské," ruzcuchal Jonnimu dlouhé vlasy. Otočil se, shrábl z lavice lisový luk a toulec šípů. Přešel kolem políček až k čáře stromů a náhle byl pryč. Jeho oblek dokonale splynul s barvami lesa.

Chlapce zachvátila prudká radost. Dýka! Bude mít vlastní dýku!" Nikdo z kluků, které znal, neměl dýku. Ani Framis ze severní samoty, ani Tomi, Rouk a Puclík ze samoty na jihu. Nikdo z jeho přímých i vzdálených bratranců, se kterými se několikrát do roka setkával při rodinných slavnostech v Chawyně, se nemohl pochlubit dýkou. Někteří se pyšnili potají nabroušenými příborovými noži, ale dýka? Ne, tu bude mít jen on.

V náhlém popudu radosti se rozeběhl od stavení do lesa. Utíkal podél Žilky, přeskakoval z jednoho břehu na druhý, skákal po kamenech. Běžel až k místu, kde se široké, téměř vyschlé koryto zúžilo do stružky a spojilo vlásečnice vody do proudu, který přece jen stál za řeč. Voda v tom místě padala z nízkého, asi pět stop vysokého vodopádku. Jonni tam předvčerejškem postavil mlýnek z bezových větví, takový, jaký ho učil jeho otec.

Byl téměř na místě. Náhle, dřív než si uvědomil co dělá, jeho tělo samo uskočilo stranou a připláclo se do závěje jehličí. Ještě neprošel celým výcvikem hraničářů, ale dobrý základ už měl.

Tiskl se k zemi a plížil se pomalu vpřed. Srdce mu prudce bušilo: v zeleni lesa znenadání zazářily pestré barvy, červená a žlutá.

Pokračování příště ?